NÁZOR ČTENÁŘE

28. pro, 2018

Utajené rozhovory - povídka

Prolog: Řečeno slovy klasika – politici jsou taky jen lidi. Někdy.

Prezident Spojených států amerických vztekle mrštil Rubikovou kostkou o zeď. Pěstí rázně praštil do desky starožitného stolu. „Ten krám se nedá složit,“ zařval. Jeho pohled zamířil ke krbu, nad kterým visel obraz Hillary Clintonové. Sáhl do šuplíku, vytáhl šipku a rázným nacvičeným pohybem ji vrhl, jako již mnohokrát předtím, směrem k obrazu. Zásah do čela Hillary ho uklidnil. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře oválné pracovny.

„Vstupte,“ zvolal a provedl hod druhou šipkou. Vstoupil mladý muž v dobře padnoucím obleku.

„Pane prezidente, máte telefon“

Nejmocnější muž světa dal svému tajemníkovi pokyn rukou, aby už dál nic neříkal. Na čele se mu objevila hluboká vráska. Přemýšlel. Mladý muž mezitím zvedl ze země Rubikovu kostku a několika rychlými pohyby uvedl její strany do barevné shody. Jeho výkon byl sledován s neskrývanou nevraživostí.

„Kdo zas votravuje?“

„Pane prezidente, máte telefon“, zopakoval tajemník, „ten červený,“ dodal s významným pohledem ke svému pánu a veliteli.

„Tak mě to přepojte, vzdychl Donald Trump. Tajemník s úklonou opustil místnost, aby splnil příkaz.

Za pár vteřin se telefon na prezidentově stole rozezvučel tóny hudby z filmu Sedm statečných.

Prezident na tváři vyloudil úsměv a zvedl telefon. Nastavil si hlasitý odposlech.

„Zdravím tě Vladimire.“

„I já tebe Donalde,“ ozvala se z reproduktoru velmi dobrá angličtina s lehkým přízvukem.

Musím se taky naučit alespoň pár slov rusky, pomyslel si prezident Spojených států amerických. Ale jeho myšlenka byla přerušena rázným dotazem.

„Doneslo se mě, že chystáš v Sýrii nějakou levárnu…“

Vida, ten chlap umí i naše slengový výrazy, hnalo se opět hlavou Donalda Trumpa.

„Vladimire, snaž se pochopit moji situaci, musím ukázat trochu té síly, jinak jdu od válu. Zbrojaři už prskají, že mají plný sklady.“

„A jaký uvedeš důvod?“

„Asad přece použil chemický zbraně,“ odpověděl prezident Spojených států amerických rozhořčeně.

„A ty tomu věříš?“

„Vladimire, není důležité, čemu věřím já, ale čemu uvěří svět.“

Jsem rád, Donalde, že jsme si to vyjasnili. A co z toho budeme mít my?“

„Podívej, my vystřelíme asi tak stovku Tomahavků, který jejich obrana díky vašemu komplexu S 200 a S 300 tak ze dvou třetin zlikviduje. To vám získá respekt. A dva nevybuchlý Tomahavky ti tam nechám, můžete si taky užít svůj díl slávy, odvezete si je a všichni budeme OK.“

„Předpokládám, že ty dva Tomahavky budou jen atrapy?“

„Jasně, že to budou atrapy, ale nechám ti v nich parádní ohňostroj, můžete si ho pak vypustit.“ Donald Trump se lišácky usmíval, ale jeho úsměv byl přerušen dalším naléhavým dotazem.

„Dony“, také bych rád věděl, kam hodláte mířit. Jestli se mně omylem trefíte na moji základnu, tak naše dobré vtahy už nebudou OK. Měl bys vědět, že tam mám pro všechny případy v záloze zbraň, ze které by se ti orosilo čelo.“

Prezidentovi Spojených států se skutečně čelo orosilo.

 

„Vladimire, budeme střílet na prázdný baráky, žádný škody nebudou. Myslím, že jsme se dohodli.“

Oba státníci upadli do tichého rozjímání, které přerušil prezident Spojených států amerických. Naznal, že bude lepší, když se rozhovor bude ubírat jiným směrem.

„A jak, Vladimire, dopadla tvá noční hokejová liga v Soči? Skórovals?“

„Dal jsem pět gólů a na tři nahrál,“ odpověděl pyšně Vladimir Putin a pokračoval:

„Dony, slyšel jsem, že u tebe byl prezident z té africké pidizemě, o které jsme mluvili posledně. Jak to dopadlo?“

„Skvěle, dovezl mně jako dar nádhernej voštěp, pověsím si ho doma na stěnu.“

Prezident Ruské federace se poprvé během rozhovoru usmál, ale to jeho protějšek samozřejmě nemohl vidět.

„A cos mu dal ty?“

„Dvě rakety.“

„Donalde, to nebylo dvakrát chytré…“

„Buď v klidu, Vladimire, byly to rakety na tenis.“

„A mají tam vůbec tenisové kurty?“ padl vcelku oprávněný dotaz z ruské strany.

„Nemají, ale mají ropu. Dodají ropu, my jim postavíme kurty. A když se jim něco nebude líbit, tak se tam přijedeme mrknout na lidský práva a stav demokracie.“

„No, tam si dělej Dony, co chceš, my máme zájmy jinde. Také jsem slyšel, že tě přijede navštívit Anděla Merkelová.“

„Jo, Anděla má dojet, ale dám ji na setkání tak dvacet minut.“

„Proč tak málo?“

Ale já ti nevím, mám z ní deprese. Pořád se tváří tak divně. Jakoby se právě vrátila z pole, kde musela tahat řepu.“

Tentokrát se prezident Ruské federace rozesmál zcela nepokrytě.

„Tak se zatím měj, Dony, a s tou Sýrií opatrně, jinak…“ Varování však nebylo dokončeno, zůstalo viset ve vzduchu, jako David Cooprefield při svém vystoupení.

„Tak zase někdy Vladimire.“

Prezident Spojených států položil telefon. Opět se zadíval na složenou Rubikovu kostku. Pak vzal ze šuplíku třetí šipku a namířil na svůj oblíbený terč.

 

O mnoho tisíc mil dál na jiném kontinentu také zazvonil telefon. Zvedla ho sekretářka německé kancléřky. Řekla jen „chvíli vydržte, prosím“ a odešla zaklepat na dveře své šéfky.

„Madam, máte telefon.“

Angela Merkelová právě přemýšlela, jaké to bylo utrpení, když v mládí chodila na pole tahat řepu. Ta představa ji trápila celá desetiletí. Ale co, mávla rukou, musím na to už konečně jednou zapomenout. Jinak si toho brzy někdo všimne. Roztržitě, ještě pod vlivem myšlenek na nenáviděnou rostlinu, pohlédla na svou sekretářku, stojící ve dveřích.

„Jaký telefon?“

Sekretářka se šibalsky usmála. „Ten žlutý, madam.“

„My ale přece žádný žlutý telefon nemáme,“ pravila kancléřka nechápavě.

„Volá vás čínský prezident,“ vysvětlila mladá žena.

„Jo tak. Ale Gertrudo, to bylo velmi politicky nekorektní. Až mně sem ten telefon přepojíte, tak běžte za trest přivítat několik uprchlíků.“

 

Sekretářka si pomyslela své a odebrala se k odchodu. Nutno dodat, že ten den tato mladá dáma, žádné uprchlíky nepřivítala, ale zato přivítala svého přítele, se kterým strávila několik příjemných hodin. Na pozdější dotaz své šéfky, kolik uprchlíků uvítala, odpověděla bez uzardění, že padesát osm.

Angela Merkelová zvedla telefon.

Na druhé straně zazněla trochu neobvykle znějící němčina. „Jak se máte, moje drahá paní kancléřko?“

„Děkuji, pane prezidente, to víte pořád se něco děje…“

„Paní kancléřko, volám vám, protože čínský lid se rozhodl předat německému lidu velký dar.“

Víte, pane prezidente, myslím, že ty dvě pandy, které jste nám ve své neskonalé velkodušnosti zapůjčil, už stačí. Jste ale velmi laskavý a moudrý muž. Vaše velkorysost je známá v celém západním světě.“

Si Ťin-pching u svého telefonu uznale pokýval hlavou. Ta Merkelová, pomyslel si, mně sice někdy pije krev, ale čínskou etiketu ovládá. To musím uznat. Pak pokračoval v hovoru.

„Tentokrát, moje milá paní kancléřko, půjde o velké umělecké dílo. Nechte se překvapit. Ale už jsem vás asi okradl o hodně vašeho vzácného času, tak zatím nashledanou.“

Angela Merkelová chtěla ještě něco dodat, ale telefon již byl hluchý. Zdálo se jí to, nebo se čínský prezident během hovoru pochechtával? Ale Číňani přece nemají smysl pro humor. Jenomže touhle myšlenkou právě udělala účet bez hostinského.

Předseda evropské rady nevěřícně zíral na více jak čtyřmetrového obra v podobě přísně se tvářícího Karla Marxe. Tento dar čínského lidu německému lidu se zatím nacházel na přísně utajovaném místě. V této chvíli ho mohli spatřit jen někteří vyvolení jedinci. Veřejnost si zatím musí počkat, až bude socha slavnostně odhalena v Trevíru. Jean-Claude Juncker se tvářil značně zachmuřeně. Byl pověřen, aby při odhalení sochy pronesl slavnostní projev. Jestli toto obhájím, říkal si v duchu, tak se dám na modlení.

„Musím se napít,“ pronesl k muži v montérkách, který patřil k tajné četě mající na starost dočasnou péči o sochu zpodobňující autora Komunistického manifestu.

A jak předseda pravil, tak šel vykonat.

O dva dny později volali z nedalekého baru na policejní stanici, že tam už dva dny mají jakéhosi opilce, který vypadá jako ten hlavoun z Bruselu, co ho vídají v televizi. Zpívá prý stále dokola internacionálu a vyřvává, aby se všichni proletáři napili.

Archanděl Michael ladil harfu. „Už to nemůžu poslouchat,“ brblal si tiše, „ten Petronel na to hraje tak falešně, že je to k nevíře. Od té doby, co o něm natočili ty dva filmy, si myslí, že mu projde všechno. S takovým hudebním doprovodem pak všechny naše zpěvy na kůru můžou jít k čertu.“

Mumlání archanděla Michaela bylo náhle přerušeno zazvoněním černého telefonu. Michael rázně zvedl sluchátko:

„Poslyš, Lucifere, to už tě archanděl nemůže ani omylem zmínit, abys hned nevolal?“

„Myslel jsem, Michaeli, že potřebuješ moji asistenci.“

„Už dlouho jsem tě na nic nepotřeboval. Naposledy když k nám nahoru nedopatřením dorazil ten politik, který tvrdil, že má imunitu a že musí mluvit s Nejvyšším ohledně funkce v nebeském výboru.

 

Tak jsem tě zavolal, abys ho hned vzal s sebou. Jeho kniha hříchů byla těžší, než všechny tvé kotle dohromady.“

„Stejně je to, Michaeli, zajímavý, že skoro všichni politici končí v mé péči. Ale řeknu ti, poslouchat je, jak i u nás pořád pletichaří, to je teda peklo.“

„To máš tak, Luci, když si někdo chce hrát na boha, tak většinou dělá ďáblovu práci, a pak logicky musí skončit u tebe.“

Náhlý záblesk jasného světla oba upozornil, že je nejvyšší čas s tímto rozhovorem skončit. Tak se také stalo.

Epilog: Předseda vlády jedné malé země v srdci Evropy se náhle probudil. Zdálo se mu, že si na něj vzpomněl někdo, o kom si myslel, že ho už nikdy neuvidí. Ten, který za jeho dětství doprovázel Mikuláše a anděla. Ale pak se s ním setkal ještě jednou. V dospělosti. Za jiných okolností. Po chvíli opět upadl do spánku. Tentokrát měl krásný sen. V parlamentu jeho vláda dostala stoprocentní důvěru a opozice navrhla, aby k jeho jménu bylo připojeno, že se zasloužil o stát. Znovu se probudil, nyní však se šťastným úsměvem. Vztyčil se na posteli a do tiché noci slavnostně pronesl:

„Jednou dostanu, co si zasloužím.“

Temné zahřmění jeho slova potvrdilo.

Autor: František Kašpárek, ČR, 28.12.2018


 

23. pro, 2018

V tomto kouzelném vánočním čase, kdy se může člověk snad na chvilku zastavit a odpočinout si od nekonečného koloběhu práce a dalších povinností, si snad najdete trochu času na malou populárně vědeckou knihu z oboru tak zdánlivě nudné sociologie...

Její autor, pan Petr Hampl, zde provedl věc, která je skutečně mezi odborníky neslýchaná. Výsledky svého celoživotního studia, moudrosti nekonečných stohů knih, milióny gigabajtů odborných dat a výsledky práce nesčetných vědců, náboženských myslitelů i zdravé moudrosti generací prostých lidí Vám zde předkládá na pár desítkách malých stránek textu. Vše se vejde do kapsy od saka nebo do elegantní dámské kabelky bez toho, že by to zanechalo někde digitální stopu. Nebo je přece jen lepší mít text nahraný v mobilu?

Tak, jako fyzikové spolu s matematiky a astronomy dodnes marně hledají teorii, která by vysvětlila veškeré chování vesmíru – onu vytouženou Teorii všeho, tak se mnozí humanitní badatelé pokoušejí o vysvětlení fungování ještě složitějšího systému - lidské společnosti (nebo chcete-li civilizace). Výsledkem jsou ony nepřehledné hromady informací, ve kterých se může orientovat jen opravdový expert.

Jedná se o knihu, která Vám prakticky veškeré chování lidské společnosti popisuje velmi srozumitelným způsobem. Pro svou krátkost, jednoduchost a objektivitu se řadí na čestné místo mezi perlami z řad skvělých titulů humanitních děl všech dob. Jde o skutečné Prolomení hradeb. Hradeb mezi ještě nevědomým lidem a pravou podstatou fungování civilizace, která je mocnými tohoto světa záměrně střežena kombinací obecné složitosti a chaosu bezvýznamných jednotlivostí. Zdánlivě nepochopitelné a zmatené fungování společnosti je zde popsáno takovým způsobem, že každému obyčejnému člověku po přečtení této knihy budou obecné principy fungování civilizace a jejích institucí jasné. V tomto smyslu se tato kniha nedá překonat. Ani sám autor ji už nikdy překoná. Tím, že si pozorně přečtete tuto knihu, dostanete se vlastně v obecné rovině na odbornou úroveň jejího tvůrce. Z autorova poněkud rozpačitého pohledu jste to tedy Vy, kdo jste v proniknutí do podstaty těchto problémů neskutečně efektivní, protože on musel obětovat studiu a vědeckému bádání mnoho let.

Kniha se skládá vlastně ze dvou částí. Prvních dvanáct kapitol pojednává o fungování naší civilizace. To je jádro knihy – představuje nám onu jednoduchou Hamplovu Sociologickou Teorii Všeho (HSTE). To je to první Prolomení hradeb, kde se autorem otevřenou mezerou v dobře opevněných hradbách čtenář dostane k podstatě věci. Po přečtení první části knihy si budete pravděpodobně všichni schopni  sami odvodit, jak se v obecné rovině asi bude vyvíjet jakýkoliv problém ve společnosti. Kniha samozřejmě neřeší detaily. Informace z mnoha objemných zdrojů jsou zde zjednodušeny a zhuštěny třeba do jediné věty.

Druhá část knihy začíná osudovou 13. kapitolou. Zase jde o Prolomení hradeb. Tentokrát v jiném smyslu. Jedná se o problém údajného prolomení obranných mechanismů evropské civilizace a jejímu brzkému podlehnutí agresivnější civilizaci – islámské. Toto aktuální téma si vlastně vybral autor pro testování své teorie. Asi neumí zůstat při zemi! Ambicióznější a kontraverznější téma si opravdu nemohl vybrat. Vždyť zde zkoumá možný zánik nebo velké omezení formy naší civilizace, tisícileté kultury a náboženství. Neúprosně logickým způsobem postupuje až k závěrům a předpovědím, které mohou mnohé šokovat. Pokud se předpovědi této teorie vyplní, i když se velká část lidí bude všemožně snažit, aby to nenastalo, bude to znamenat, že Hamplova Sociologická Teorie Všeho (HSTE) je pravdivá. Dodávám, že v mnoha případech k upřímné lítosti autora této knihy i mojí.

Krásné vánoce, kdy se znovu narodí náš milovaný Ježíšek, přeje Tomáš Očadlík

Autor: Tomáš Očadlík, Praha, ČR, 23.12. 2018


 

13. lis, 2018

Z hlavního proudu oficiálních médií zejména pak veřejnoprávní České televize slýcháme často jednoznačná i podprahová poselství o "ruském nebezpečí"...

Rusům jsou připisovány nějaké vlastnosti zpravidla "že mají rádi život pod knutou, nejvíce je zajímá vodka a vždycky byli nebezpeční pro okolní národy a pro nás". Je používána myšlenková rovnice "Rus-komunista". 

Naopak to, že po revoluci v roce 1905 směřovalo Rusko k osvícenské monarchii která by byla mnohem blíž Dánsku nebo Nizozemí než Rakousku-Uhersku se nemluví. O tom, že komunismus, vymyšlený Němci a zafinancovaný Američany a opět Němci zabil více Rusů než těch okolních národů se rovněž mlčí. A proč se zabývat Dostojevským nebo Turgeněvem, když nepasují do krámu?

Jednoznačné a zjednodušené vykreslení Rusů jako "nebezpečných a bolševických" v lecčems připomíná antisemitismus. Vždyť "Židé taky nepracovali manuálně". Co na tom že jim to bylo výnosem císařské moci zakázáno? A také "mohli za všechno". Antirusismus je podobně jako antisemitismus primitivní a lživý.

Autor: Otakar Ševčík, Praha, ČR, 13.11.2018


 

11. říj, 2018

Uprchlická tsunami posledních let vyvolává soucit i odpor, všichni si ji asociují hlavně s
davy mladých mužů tmavší pleti...

Tmavší pleť umožňuje označit odpůrce této migrace za rasisty,
odlišná kultura a náboženství za xeno- a jiné foby, žně mají extrémisté z obou stran, socialisté
národní (vyžadující bílou Evropu) i mezinárodní (vyžadující rovnoměrné rozdělení uprchlíků po
Evropě). Názor stíhá názor, slovní přestřelka slovní přestřelku a udržet si chladnou hlavu,
nepodléhat nátlakům je čím dál těžší.

A jako spodní proud, jako proudy v přístavu za bouře, se zvolna zvedá druhá migrační vlna,
skrytá a úplně jiná, obtížně viditelná. Ale náznaky tu už jsou...

Sedíme na kafi v jedné z pražských kaváren, já a moje kamarádka... říkejme jí Lucka.
Dlouho jsme se neviděli, koncem devadesátých let zmizela studovat do ciziny, a pak se po ní slehla zem. Vrátila se poměrně nedávno, a přivezla s sebou manžela a dvě děti. Manžel cizozemec, děti dvojjazyčné... Ona sama teď studuje jídelní lístek a nechápavě vrtí hlavou.
„Prosím tě, kdo si může dovolit dát za buchtu ke kafi stovku?“
„Asi ti, co sem chodí pravidelně,“ povídám a pocucávám nejlacinější limonádu ze třetinky.
„A přitom tu bývala tak fajn lidová hospoda... No jo, ale to už je... No tak dvacet let. No nic,
člověk se nemůže divit, že když je dlouho pryč, tak pak ty věci vypadají jinak.“
„To jo, no,“ usměju se.
„A ono by to pro mě nebylo zas tak drahé,“ dodává pro sebe polohlasem, „mívala jsem
trojnásobný plat než teď.“
„Tak proč ses vracela?“ optám se, aby řeč nestála. „Za prací asi ne?“
„Ne, to rozhodně ne... Ale to pochopíš, až tvoje děti začnou chodit do školy,“ odtuší.
„Nestraš. Dodneška si pamatuju, jak mě celou základku mlátili, všichni to věděli a nikdo s
tím nic nedělal.“
„No, víš,“ odloží Lucka jídelní lístek a nakloní se ke mně a ztiší hlas, „tebe aspoň nemlátili
jen za to, že jsi bílej. A nikdo s tím nic nedělal kvůli lenosti vedení školy, ne kvůli strachu z
obvinění z rasismu. A jsou i horší věci, co se můžou dětem stát. Pokud jim bude hrozit jen to, že jim občas někdo rozbije ciferník, tak zaplať Pán Bůh za to.“
Pak jsme řešili práci, život, a k tomuhle tématu se nevraceli. Trochu mě pobavilo, když se
Lucka zmínila, že si dodělává doktorát z gender studies a že se bojí, že ho nedodělá – protože ze studia historických pramenů vyplývá něco jiného, než co její školitelka určila, že má být dokázáno.
Ale to už by bylo na delší rozbor, který do tohoto článku nepatří.
„Pozdravuj manžela,“ loučil jsem se s ní nakonec. „Jak vlastně nesl to stěhování on?“
„Ale jo, nevadilo mu,“ na to Lucka. „To Malmö, ze kterého jsme se stěhovali, už stejně nebylo tím městem, ve kterém vyrůstal a které měl rád.“

Banální příhoda, nemyslíte? Lucku sotva někdo může obviňovat z čecháčkovství, xenofobie
nebo nedostatku rozhledu. Dlouhé roky žila v zahraničí, její manžel je Švéd a ona sama zázemím i skladbou přátel patří spíš k levicově liberálním kruhům – přesně k těm, ze kterých se obvykle rekrutují tzv. sluníčkáři. Její vlastní postoje však tak úplně sluníčkové nejsou – čím to? Že by zkušenost?
Na Lucku jsem si vzpomněl o dva dny později, když mě osud a práce svedly dohromady s
roztomilou francouzkou jménem Fabienne. Je jí jen něco přes dvacet a ještě se hledá; už teď se ale učí česky, ví, že chce žít v Česku a vracet do Francie se nehodlá.
„Proč to?“ zeptal jsem se jí svou lámanou francouzštinou, „není čeština těžká?“
„Trochu,“ ona na to. „Ale když tu chci žít a pracovat, musím přece umět česky.“
„A proč bys tu chtěla žít?“
„No,“ ona na to, „je tu hezky. A bezpečno. V Paříži jsem se v noci na ulicích bála, a do
některých míst bylo lepší nechodit ani za dne. V Praze je mnohem bezpečněji, v centru si sice
dávám trochu pozor, ale oproti Paříži je to pořád lepší. A čeští muži se v průměru lépe chovají k ženám. No, slyšela jsem, že ne ke svým vlastním, ale můj přítel je Francouz... A jinak Češi dávají cizím ženám víc přednost, víc pomáhají, než Francouzi.“
„A nebude ti vadit horší plat?“
„K čemu jsou peníze, když žiješ ve strachu a nesvobodě, když se bojíš říct nahlas, co si
myslíš?“

Fabienne mi byla fakt sympatická, zkoušel jsem ji večer najít na facebooku – a najednou
vidím žádost o přátelství od jakési jiné neznámé dívčiny, Cristina se jmenovala a byla z
Portugalska. Takové zprávy bývají většinou z falešných profilů, ale slušnost velí odepsat i tak –
falešný profil neodpoví a s pravým si člověk může popovídat.
„Ahoj, známe se?“ odepsal jsem, rovnou anglicky.
„Ne... Jen sháním kontakty,“ ona na to. „Chtěla bych se zeptat, co je v tvojí branži potřeba k
práci v Česku.“
„...no, a taky kontakty a jazyky,“ sesumíroval jsem na závěr o něco obsáhlejší odpovědi.
„čeština vždy, angličtina většinou, třetí jazyk se hodí.“
„Česky neumím ani slovo,“ Cristina na to. „Ale naučím se. Radši se naučit česky, než
zůstávat u nás v Portugalsku.“
Tentokrát ani slovo o důvodech, jen touha dostat se co nejdál z Portugalska. I za cenu
ovládnutí jazyka, jenž je pověstný svou náročností pro každého, kdo se mu neučí od kolébky. Ale ono zas tak nezáleží, zda je důvodem slábnoucí ekonomika, zhoršující se bezpečnost ve městech nebo přistěhovalectví z Ariky. Samotná touha utéct přes půl kontinentu stačí jako určitý příznak závažnosti situace...
Faktu, že se pomaličko polehoučku zvedá nová uprchlická vlna, složená z Evropanů –
utíkajících leckdy i před multikulturním obohacením, které jim štědře poskytly jejich vlády.

/ / /

A teď, proč o tom vůbec píšu. No tak jsem potkal během pár dnů tři holky, co berou Česko
jako dobré místo k životu, no a? To přece nic neznamená, ne?
Inu, jak se to vezme. Podle článků v (levicovém) magazínu A2larm je už teď v Česku velmi obtížné sehnat bydlení. Zejména v Praze, ale nejen v ní.

Podle článku na (Babišově) iDnesu Francie oficiálně podporuje svoje občany ve snaze
odstěhovat se do Česka... a podle francouzské realitní kanceláře cena malého bytu v Paříži začíná kolem půl milionu euro – tedy ceny, za kterou je možné si koupit v Praze hezčí a větší byt, nebo rovnou malý dům.

A nejde jen o Francouze – třeba některé developerské a realitní kanceláře už pro jistotu své
nemovitosti v Praze nabízejí rovnou v ruštině.

Předvídatelné důsledky jsou jednoduché – příliv bohatých cizinců, nesoucích kapitál.
Bohatství, prosperita... zvyšování cen a průměrné životní úrovně. Jen škoda, že sebou ponese
relativní pokles životní úrovně všech, kteří si už nyní vlastní bydlení nemohou dovolit. A že jich je mezi Čechy hodně. A kvůli neustále rostoucím cenám nemovitostí jich bude čím dál víc.

Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 11.10.2018

Zdroje: 

Jeden z článků o bydlení na A2larmu:

https://a2larm.cz/2018/08/bydleni-za-sex/

Článek o podpoře přesunu Francouzů do Česka:

https://zpravy.idnes.cz/francie-laka-nezamestnane-do-ceska-ambasada-kampanfvo-/
zahranicni.aspx?c=A180917_113746_zahranicni_kha

Jedna z francouzských realitních kanceláří:

https://www.lodgis.com/fr/paris,vente-appartement/vente-paris_16799.cat.html
Jistá česká realitní a developerská kancelář

https://ru.svoboda-williams.com/sale/residential-projects/detail/29987-na-petrinach


 

 

17. srp, 2018
Milé děti. Je tu třetí díl vašeho oblíbeného nepravidelného občasníku o mediálních klamech – tedy způsobech, jakými sdělovací prostředky mohou ani jednou nezalhat, ale přesto neříkat pravdu...
 
Dnešní úvaha byla napsána již před nějakým časem, nicméně ne dost rychle, aby byl aktuální článek, který ji inspiroval – a zapadla. A zapadlá zůstala až do chvíle, kdy se v článku Hospodářských novin v rubrice „Neklidná zóna Jana Bartáčka“ objevil článek, srovnávající českou kulturu a islám prostřednictvím svědectví o náhodném setkání mladé, dobře oblečené muslimky a dědečka v nátělníku a sandálech. 
 
Nebudu se pobuřovat nad ostentativní autorovou islámofilií, či pohrdáním lidmi, kteří jeho názory nesdílejí. Byť s nimi osobně nesouhlasím, autor má na tyto názory právo. Má právo je zastávat, má právo je publikovat. Přesto je tento článek něčím, co vůbec nemělo vyjít – a pokud ano, tak ne v seriózním a tištěném médiu. Ale vraťme se k pojmu „spin“.
 
Tak tedy. Média, chtějí-li být brána vážně, musí psát pravdu. Je-li to které médium přistiženo při lži, automaticky klesá jeho kredibilita. Doba ovšem zároveň nahrává rychlým, snadno vstřebatelným zkratkovitým sdělením. Pokud čtenáři předložíme informaci, která je jednoduchá a ověřitelně pravdivá, čtenář obvykle nebude pátrat po pozadí událostí. Nebude se zajímat o skutečnost, která zhusta bývá komplexnější, než to, o čem si právě přečetl. Prostě přijme článek za pravdivý a na jeho základě si utvoří názor – který může být i protichůdný oproti názoru, který by si utvořil, kdyby znal celou skutečnost.
 
Takovémuto záměrně selektivnímu přinášení informací se říká spin. Tuto techniku manipulace se čtenářem či divákem ve skutečnosti využívá kde kdo, protože je účinná a dokonce jednodušší, než přinášet informace vyvážené a nezaujaté. Hotové žně má ve stranicky angažovaných médiích, protože osobní přesvědčení pisatele k ní přímo vede. Čím vyhraněnější má pisatel názor, tím pravděpodobnější je, že budou jeho články jaksi jednostranné.
 
Jak to konkrétně vypadá? Modelový příklad je jednoduchý: dejme tomu, že ministr práce a sociálních věcí (MPSV) předloží návrh změny zákonů, která by umožnila namísto vyplácení přídavků na děti pracujícím rodičům odpovídajícím způsobem snížit daně, což by vedlo k nižší administrativní zátěži a v konečném důsledku k úsporám ve státním rozpočtu. Jaké zprávy o tom přinesou jednotlivá média?
 
Neutrální média by o tomto návrhu neměla důvod informovat, protože pro běžného diváka by se nezměnilo téměř nic. Nebyl by zkrácen na penězích, jen by se změnil způsob, kterým k němu dotečou – a protože většina diváků jsou zaměstnanci, kteří si nevedou vlastní účetnictví, celá kauza je vlastně nezajímavá.
 
Pravicová média (i když... řekněme spíš „média nakloněná MPSV“) by ovšem celou kauzu vypíchla jako geniální tah: „MPSV proti byrokracii! Rodičovská sleva na daň podpoří státní rodinnou politiku a povede k zeštíhlení administrativy.“ 
To zní lépe, že? Najednou je z neslané-nemastné informace emotivní výkřik, který diváka zaujme. A navíc je to pravda.
 
Levicová média (či, řekněme, „média zaměřená proti MPSV“) by reagovala křiklavými titulky... asi takto: „Hazardní reformy! MPSV chce zrušit přídavky na děti! Stovky státních zaměstnanců přijdou o práci!“
 
I tohle je přece pravda, i tohle je emotivní, i tohle zaujme. Jen názor, který si čtenář utvoří, bude jaksi v přímém rozporu s názorem čtenáře prvního plátku. Přitom oba články jsou pravdivé a referují o té samé události...
 
Těch příkladů kolem sebe vidíme v každodenním životě bezpočet. V českém kontextu Babišova média, která svého vlastníka pochopitelně šetří, nebo Forum24, které do něj naopak nadmíru tepe. Ve světovém kontextu informace o pravicových aktivistech a prezidentu Trumpovi bývají přinášeny vesměs tak, aby je co nejvíce poškodily, zatímco informace o aktivitách nové levice bývají přinášeny tak, aby její aktivity omlouvaly. (Přirozeně až na vyhraněně pravicová média, kde je tomu naopak.) A s tím islámem...
 
Nepochybuji, že článek Jana Bartáčka je pravdivý. Celkem chápu, že muslimka z tohoto srovnání vychází sympatičtěji, než nemuslim. Jen je třeba uvědomit si, že v něm není srovnáván pouze islám a evropská kultura.
 
Je v něm srovnávána muslimka patrně z vyšší třídy (krásně oblečená, s kufříkem) s čechem zjevně z nižší třídy, patrně důchodcem (obnošené oblečení, žabky). Možná vás to překvapí, ale lidi z vyšších tříd vnímáme jako „něco víc“ než lidi z nižších tříd jaksi automaticky, pokud nás jejich chování nepřesvědčí o opaku. Každopádně ale ve většině případů jsou lépe oblečení lidé vnímáni jako přitažlivější – konečně, říká se, že „šaty dělají člověka“.
 
Je v něm srovnávána zahalená mladá žena s relativně odhaleným starým mužem. Kupodivu, mládá žena působí téměř vždy estetičtěji, než starý muž. A vkusné oblečení zakryje případné nedostatky.
 
Je v něm dokonce srovnáván tělesný pach. Opět, staří muži přirozeně páchnou více, než mladé ženy; navíc, je-li žena zcela zahalená a má-li parfémované oblečení, pach jejího potu necítíme, ať už je jakýkoliv.
 
A dokonce se v něm argumentuje kulturní úrovní, přičemž ale o muslimce se nedozvíme prakticky nic (jen že byla mladá, hezká a dobře oblečená) a o dědečkovi jen o málo více (že nemá rád islám).
 
Vynechejme ze sporu islám. Změnilo by se něco? Nebo by stále chudý, nepohledný, lehce oblečený starý muž působil méně sympaticky než mladá, krásná, bohatě oblečená žena?
 
Jenže Bartáčkův článek, štvavý a manipulativní, dělá vše pro to, aby budil emoce. Aby lid sluníčkový uznale pokyvoval, jak to zase někdo zaprděným čecháčkům natřel. Aby oni čecháčci nadávali na islamofilní sluníčka. Zkrátka, aby se obě strany již tak dost vyhroceného konfliktu utvrdily ve svých stanoviscích. 
 
A především: aby se nad tím článkem čtenář nezamyslel. Protože kdo se nad tím článkem zamyslí, vytáhne z toho zhruba tuto informaci: „Příznivce islámu byl svědkem náhodného setkání odpůrce islámu s muslimkou. Řečený odpůrce muslimku nenapadl ani neomezoval.“ 
A z toho, jak jistě uznáte, se senzace vytváří těžko.
 
+ + +
 
Z původního článku o spinu nezůstalo moc. Tak jen rychlé shrnutí toho, o čem byl:
 
Švédští vědci zjistili, že lidé, kteří jsou citlivější na tělesný pach a důslednější v osobní hygieně, mají ve většině případů konzervativnější a/nebo pravicovější názory. Studie, která toto zjistila, je co do spolehlivosti diskutabilní (pouze 200 účastníků; logicky chybné hypotézy i závěry), nicméně tento výsledek není ani překvapivý, ani nepochopitelný. Ke konzervativním názorům patří i sklon přijímat výchovou vštěpené normy slušného chování. A dbát o osobní hygienu a neobtěžovat ostatní svým pachem normou slušného chování je – přinejmenším v západní civilizaci. Pokud tedy vezmeme v úvahu, že konzervativní lidé více dbají o osobní hygienu, nepřekvapí nás, že mezi těmi, kdo dbají o osobní hygienu je více konzervativců. Tolik neutrální zpráva.
 
Levicový deník „The Guardian“ ovšem ucítil (pun intended) příležitost, jak toto zjištění převést na útok proti pravičákům – a vydal článek, tvrdící, že kdo dbá o osobní hygienu a vadí mu tělesný pach, ten je xenofob, pravičák, a podporuje autoritářské způsoby vládnutí. Jinými slovy, je to fašista a volil Trumpa...
 
Přiznám se, nepodařilo se mi najít zprávu o tomtéž výzkumu s pravicovým spinem. A tak si jen s přivřenýma očima a úsměvem na tváři mohu představovat ty palcové titulky, hrdě oznamující celému světu: 
 
„Vědci zjistili: Levičáci smrdí.“
 
Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 17.8.2018
 
Kam dál?
 
Zdroj:
 
Článek Jana Bartáčka
 
Heslo „Spin“ na wikipedii 
 
Studie o vztahu averze k tělesnému pachu a politických preferencí
 
Článek v Guardianu