NÁZOR ČTENÁŘE

11. lis, 2017

Strach jménem ANO

Na českou politickou scénu doslova vtrhl nový hegemon. Hnutí ANO obdivuhodně navýšilo svůj volební zisk o 12 % oproti roku 2013, čímž je mezi stranami letos zvolenými do Poslanecké sněmovny největším skokanem. Jistě, ANO máme před očima již 4 roky, ale až do posledních voleb to bylo pořád protestní a „nevinné“ ANO s 18 %. Nyní je zde velká, již „políbená“ politická strana, rovnoměrně oblíbená prakticky po celé zemi, která se chystá ujmout břemene vlády, i slastí s ním spojených. Dodejme, že strana ostrakizovaná, s níž se nikomu nechce vládnout. Často se skloňují obavy o samotnou demokracii. Čím a komu je tedy ANO nebezpečné?

Přízrak AB

Neochota prakticky všech stran jít s ANO do vlády je dána porůznu velkými, ale ve výsledku zásadními výhradami k celému bloku problémů spojených hlavně s vůdčí postavou, mecenášem a zakladatelem ANO Andrejem Babišem. Formálně je jeho největším problémem kauza Čapí hnízdo, kvůli níž Babiš ještě do voleb čelil trestnímu stíhání. Byť je Čapí hnízdo asi největším reálným ohrožením Babiše, tím pádem i ANO, paradoxně se tento případ odehrál poměrně dlouho před vstupem ANO na politickou scénu. Kromě toho převládá tušení, že nijak nekriminalizovaných Čapích hnízd je po republice asi více. Sama o sobě neprozrazuje daná kauza, na naše poměry neodmyslitelný kolorit jakéhokoli mocenského uskupení, o vztahu ANO k demokracii prakticky nic

To hlavní, co dnes dělí českou společnost, je přízrak Andreje Babiše. Pro oponenty je začasté jednoduše autorem útoku na demokracii. Tím, že použil peníze, koupil a utlumil největší investigativní média, jakkoli sama manipulativní, a zaplatil za marketing svého známého politického sdělení: nepotřebujete zkorumpované politické strany, ale mě. A já jsem řešení problémů. Od chvíle, kdy se ANO stalo vládní stranou a Babiš ministrem, je kritiky vnímán jako osoba v záměrném a permanentním střetu zájmů, který se ani příliš nesnaží zastřít. Málokomu se dnes, v roce 2017 – dokonce ani komunistům a SPD - chce do vlády s člověkem, který může teoreticky svým firmám, byť možná nepřímo, přidělit dotace.

Mnoho zlé krve nadělala ambice ANO zatočit s daňovými úniky. Byť je EET programovou, i když jistě velice kontroverzní agendou, zejména pro strany stavící se za podnikatele se jedná o blok spolupráce s ANO sám o sobě. Tím spíše, že ruku v ruce se zaváděním EET jsme byli ve funkčním období poslední vlády svědky bezprecedentní aktivity daňové správy, Babišovi podléhající, ve vztahu k podnikatelům. V řadě případů bezpochyby šikanózní, nebo až likvidační. Kromě toho není vyloučeno (ani tak úplně dokázáno), že mezi obětmi „daňařů“ jsou i neoblíbenci A. Babiše. K všemu nutno přičíst celkem solidní, byť opět mnoha nejasnostmi zahalenou, pravděpodobnost že Andrej Babiš spolupracoval s STB.

Co se vlastně dozvíme?

Odhadovat vztah Andreje Babiše a ANO k demokracii, či spíše k formě demokracie, které jsme uvykli, můžeme v zásadě výhradně na základě výpočtu vzorečku, který bere v potaz konkrétní politické kroky a chování ANO relevantní pro jeho pobyt ve vládě, a klade je do srovnání s dominantními politickými hráči minulosti. Vše ostatní – charakter hnutí ANO, využívaná marketingová a mediální manipulace, průměrný prototyp voliče ANO, předpolitické „průšvihy“ jeho protagonistů apod. – jsou spíše neformální charakteristiky, a ač jistě nejsou hodny podcenění a nepozornosti, jsou v zásadě soukromou věcí Hnutí ANO. Tím spíše, že ve srovnání s konkurencí, chápanou stále více jako „klasické strany“, by velmi pravděpodobně nedopadlo tak špatně.

Kdo umí, ten umí

Prakticky vše aspoň trochu exaktní, co jsme se kdy dozvěděli o zneužití moci, od 90. let zjistila Mladá fronta Dnes, v menší míře policie. Kolem roku 2010 prakticky už nebylo měsíce, kdy by nevybuchla větší či menší korupční bomba. MF Dnes díky svým zdrojům v podstatě úkolovala policii. A už asi nikdy nikdo nezjistí, zda šlo více o senzacechtivost, nebo o nutnost, poukazující na špatnou zkušenost s vyšetřováním kauz vedených policií. V přepočtu na politické strany to nejvíce – zřejmě oprávněně - odnášela ODS. Výsledek? Kauzy reálné, polofiktivní i fiktivní, dominový rozklad kreditu ideově profilovaných politických stran, na jejichž místě dnes – po policejním zásahu proti Úřadu vlády z roku 2013 - máme jako přímou náhražku ANO a Piráty, své jsme si už dříve užili s Věcmi veřejnými.

Od té chvíle je s korupcí až na výjimky ticho po pěšině. I tuto skutečnost – přestalo se krást, jak slíbil - voliči pravděpodobně k dobru připisují dílu A. Babiše, pod jehož patronátem MF Dnes zcela opustila relativně nezávislou, byť až fanatickou investigativní strategii. Protože to zní absurdně, je vlastně dosti obtížné určit realistický výchozí úhel pohledu analýzy, zda žijeme v čemsi jako „přirozeném“ informačním prostředí, jinými slovy, zda máme informace, které bychom mohli a měli mít. I proto těžko Hnutí ANO soudit. Za daných okolností byla – světe div se - jedinou větší kauzou týkající se prokazatelně ANO řádění Finanční správy proti podnikatelům. Že Agrofert zbohatl na dotacích? Měl zchudnout, když bohatne celá země? Podnikatel nemá právo jít do politiky?

Ale zpět k vzorečku. Zřejmě není třeba dodávat, že půl roku libovolné vlády ODS nebo ČSSD vyprodukovalo v průměru více veřejně propíraných skandálů (nesmyslných i reálných), než 4 roky koaliční vlády ANO, ČSSD a KDU-ČSL s ministrem financí/velkopodnikatelem. Tím je řečeno vše. Zbytek jsou teorie a spekulace, které volby nerozhodly. Můžeme v zásadě přijmout teorii, že záměrným výkupem deníků Mafry Babišem oslabila česká investigativní žurnalistika, což se Hnutí ANO samozřejmě velmi hodí, a že hysterická kriminalizace korupce spojená s nástupem Hnutí ANO reálně o něco snížila, případně reformovala korupční aktivity v oblasti přidělování dotací, státních a obecních zakázek. Zbývá otázka, co a proč zůstává skryto. V možnost, že by se změnili lidé, a že ANO bude opravdu čisté, se doufat nedá.

Politika na obtíž

Na poměrně pevné půdě jsme i při pohledu na ideologické ambice Hnutí ANO. Jsou zcela minimální. Bere se to, co funguje a kdo funguje. Nefunguje komunismus a ostrá pravice, nefungují přemýšliví politici, ani nuly. V intervalu mezi tím podle situace vždy něco funguje. Jinými slovy, na rozdíl od totalitních hnutí ANO, byť se jeho členové – relativně důstojně - koří jedinci, nepronásleduje vůbec nikoho. Jediným terčem, ale určitě ne hrdelním, je „klasický politik“. Právě z tohoto politického a personálního nihilismu, který se nicméně nadále hlásí k politické soutěži stran, vychází zřejmě největší odér upomínající na politicky mrtvé bezčasí 70. a 80. let 20. století. ANO chce být hlavně materiální věcnou zárukou statu quo pro všechny.

V současné chvíli není argument, který by zdůvodňoval strach z ANO coby přímého ohrožení demokracie. Neodpovídá tomu dosavadní praxe hnutí, ani jeho teoretická ambice. Existují naproti tomu argumenty opravňující k trvalým obavám ze zvýšené možnosti zneužití veřejných institucí ve prospěch materiálních soukromých i mocenských skupinových zájmů vzhledem k ekonomickým zájmům vedení Hnutí ANO. Ty jsou natolik validní, že přispívají k malému koaličnímu potenciálu ANO na vládní úrovni. Nenamlouvejme si však, že v očích politické konkurence hrají zásadní úlohu. Tou hlavní ingrediencí je zcela pochopitelný strach ze semletí mnohem silnějším partnerem.

Autor: Jan Frank, Praha, ČR, 11.11.2017


 

19. říj, 2017

Cuba Before Dawn

Ve dnech 9. a 10. 10. 2017 proběhl v Praze minifestival kubánského angažovaného umění „Not a useful artist“ spjatý se sérií seminářů „Cuba Before Dawn“. Akce se zúčastnilo pět kubánských angažovaných umělců (mělo jich být víc, ale ne všichni dostali povolení vycestovat), tři z nich tvoří punkovou skupinu „Porno Para Ricardo“, která je významem srovnávána s českými „The Plastic People of the Universe“. Na akci se podílela mj. Nadace Václava Havla a Amnesty International. Šlo o jedinečnou příležitost vyslechnout svědectví o poměrech uvnitř jedné z mála tradičních levicových diktatur, přesto se této akce účastnily pouhé nízké desítky lidí. Připomeňme si alespoň některé zajímavé momenty.

Oběma dny se jako rudá linie (pun intended) prolínalo téma Che Guevara. V podstatě kdykoliv bylo jeho jméno zmíněno, následovalo několikaminutové silně emotivní připomenutí, že Che Guevara byl sprostý vrah, který během let, kdy se angažoval v kubánské revoluci, vlastníma rukama pozabíjel stovky lidí, a další stovky lidí na smrt poslal. Je tedy s podivem, že nosit jeho obličej na tričku není trestné – představme si, kupříkladu, co by potkalo člověka, který by si dal na tričko obrázek Reinharda Heydricha, který je svým morálním profilem s Che Guevarou srovnatelný. Neoddiskutovatelné pak je, že obrázek Che Guevary na triku vypovídá o svém nositeli, jako o osobě velmi hloupé, krajně nevzdělané, nebo jako o nebezpečném levicovém extrémistovi.

Během jedné diskuse se moderátorka zeptala, jestli je zvolení Donalda Trumpa na Kubě vnímáno jako nebezpečné. Odpověď zněla přibližně takto: „Donald Trump je pro občany Kuby rozhodně menší hrozbou, než byl Obama a než by byla Hillary Clintonová. Obama totiž zkoušel podporovat kubánskou ekonomiku, jenomže protože všechny velké podniky jsou státní, v praxi to znamenalo, že vládnoucí komunistický režim získal finanční injekci a tím pádem i moc. Což vedlo k zostření sledování obyvatel a k další vlně zavírání z politických pohnutek; dva disidenti (byla uvedena jejich jména, ale už si je nepamatuji - pozn. aut.) byli v roce 2012 přímo zavražděni. Lze předpokládat, že Hillary Clintonová by s podporou režimu na Kubě pokračovala, nebo ji prohlubovala, zatímco Donald Trump ji stopnul. Donalda Trumpa Kuba zatím nezajímá, a jestli je nějak nebezpečný, tak v tom, že je to silný a charismatický vůdcovský typ, díky čemuž je z něj snadné pomocí propagandy udělat Nepřítele. Je pravda, že každý člověk s takovou mocí je potenciálně nebezpečný. Je také pravda, že jeho chování svědčí o podobných vzorcích myšlení, jako měl Fidel Castro, ovšem na rozdíl od Fidela Donald Trump ctí demokracii, alespoň zatím.“

„Donald Trump že ctí demokracii? Vždyť spousta lidí a amerických univerzit proti němu protestuje jako proti diktátorovi…“

„Kdyby Donald Trump byl skutečně diktátor, nikdo by neprotestoval, protože by nechal zavřít napřed ty univerzity, ale i ty lidi. Možnost nesouhlasu, a klidně vyhroceného nesouhlasu, je přece součástí demokracie, součástí svobody. Mohou s vámi nesouhlasit, mohou vás pro vaše názory nenávidět nebo vámi pohrdat, ale pokud se kvůli svým názorům nemusíte bát o svoje zdraví, život, nebo majetek, tak žijete ve svobodné zemi.“

„Jak tedy kubánský režim perzekuuje své odpůrce? Zavírá je do vězení?“

„Většinou ne. Jsou sledováni; ale to jsou na Kubě v podstatě všichni. Když už někoho zavřou z politických důvodů, bývá to na mnoho let (jednoho ze seminářů se účastnil politický vězeň, kterého věznili šestnáct let; pozn. aut.), ale většina lidí je pouze udržována ve strachu. 

Kdo se projevuje protirežimně, tomu třeba nemusí být povoleno vycestovat do zahraničí. A kdo vycestuje a projevuje se protirežimně v zahraničí, tomu zase hrozí, že nebude vpuštěn zpátky. Samozřejmě pokud porušíte nějaký zákon, psaný nebo nepsaný, můžete dostat návštěvu od tajného policisty, která se nese zhruba v duchu „Ještě jednou uděláš to a to, a sejmu tě. Bude to vypadat jako náhoda.“ A všichni vědí, že to není žert. Poslední dobou se také hodně rozmohlo veřejné zostuzení. Kdo si dovolí s režimem nějak nesouhlasit, je označen za zrádce, teroristu nebo extrémistu, proti tomu je poštván dav, často jsou to jeho sousedé a přátelé, někdy i rodina – a zfanatizovaný dav mu třeba rozbije auto, nebo dům. Něco takového je typická totalitní praktika, to by se ve svobodné zemi stát nemohlo.“ (V této souvislosti se samo nabízí srovnání s tím, jak bývá v Německu zacházeno s členy Alternative für Deutschland. –pozn. aut.)

„Co když se ale doopravdy jedná o extrémisty nebo teroristy?“

„Prosím vás. Kdo je extrémista, kdo je terorista? Terorista je někdo, kdo používá násilí na nevinných lidech, aby prosadil svoje názory. Dokud svoje názory jenom říká, není to terorista. Pokud se násilím na nevinných nesnaží nic prosadit, je to psychopat a pokud si násilím něco vynucuje na lidech, kteří mu to mohou dát, je to lump, zločinec – ale ne terorista. A extrémista je podle mě ten, kdo vybízí k používání násilí, aby prosadil svoje názory.“

„Jak se vlastně žije v levicové diktatuře s vysokým stupněm přerozdělování?“

„O jakém přerozdělování mluvíme? Ta takzvaně levicová vláda spotřebuje prakticky všechny vybrané zdroje na udržování statutu quo, na svůj vlastní provoz a perzekuce odpůrců. Jinak v zemi panuje tvrdý kapitalismus, ne tak hrozný, jako v Číně, ale hodně podobný. Veřejné zdravotnictví nestojí za řeč, kdokoliv si to jen trochu může dovolit, chodí do soukromých nemocnic. V zemi je pravidelně nedostatek základních hygienických potřeb, lékařských potřeb nebo i základních potravin. Uvědomte si, že jsme v tropech, a navíc ještě ostrov – nemůžeme pěstovat například pšenici. Jsme závislí na obchodu, dlouhé roky se dařilo obchodovat s Venezuelou, ovšem tu její levicová vláda přivedla k bankrotu. A náš totalitní systém je silný jen tak, kolik má peněz. Letošní hurikány Kubu silně poničily, bude třeba opravovat – celé oblasti zůstaly bez proudu. A když se dají peníze na opravy, nezbude jich tolik na perzekuce odpůrců a celý systém se oslabí. Možná se i dočkáme toho, že se oslabí natolik, aby mohlo dojít k jeho změně – možná ne, ale jednou určitě. Na Kubě zhruba od roku 2008 nebo 2009 funguje stínová ekonomika s alternativním platidlem, „paquety“ – v zásadě se jedná o něco jako poukázky na balíky dat z internetu. Internet totiž na Kubě prakticky není, jen v turistických letoviscích a i tam je silně omezený, například si neotevřete stránky novin, se kterými vláda nesouhlasí, nedostanete se k youtubu. Ale existují lidé, kteří mají neomezený přístup k internetu, ačkoliv je to nelegální, a k těm přinesete paquety a vyměníte je za co chcete – punkový klip, díl House of Cards (americký seriál o politice –pozn. aut.), týden staré New York Times, kreslené porno, cokoliv chcete. Vláda se dřív snažila proti „dealerům informací“ bojovat, postupem času je začala tolerovat, ale jsou pod dohledem – a jejich zákazníci také. Paquety a směnný obchod jsou tedy tím, co v mnoha situacích nahrazuje nefunkční oficiální ekonomiku. Vlastně si zkoušíme kapitalismus na nečisto – je každého zodpovědnost, jestli své paquety s někým smění, koupí si za ně nějaké užitečné informace, nebo je utratí za porno. Máme silně provázanou občanskou společnost jako způsob, jak se vypořádat s nedostatkem. A na rozdíl od zbytku světa, který se topí ve virtuální realitě, my na Kubě žijeme v tvrdé realitě a známe cenu informace, cenu názoru, cenu svobody. Až bude režim dostatečně slabý, až se rozpadne, budeme připraveni.“

Inu, nezbývá, než Kubě popřát, ať už dlouho nečeká – a západnímu světu, aby se ubránil svodům levicové totality, k níž má – soudě dle přímého srovnání – nebezpečně nakročeno.

(pozn. Nejedná se o přepis konkrétního rozhovoru, ale zkrácený a zhuštěný výtah ze seminářů. Záznam konkrétních rozhovorů patrně existuje, protože každý seminář někdo natáčel, na jednom z nich byla dokonce přítomna Česká Televize. Tato reportáž vznikla primárně z obavy, že názory a stanoviska v ní zmíněná se do vysílání ČT jaksi nevešla.)

Předvolební rozjímání

Ať si kdo chce co chce říká, ať si spolky ateistů protestují sebehlasitěji, člověk je přirozeně tvor věřící. Nejspíš ne každý člověk, přistoupíme-li na tvrzení, že ateismus či agnosticismus jsou absencí náboženské víry a ne vírou, že Bůh neexistuje. Naprostá většina populace nicméně potřebuje tak či onak v něco věřit. Je to přirozené. Naše mozky jsou stavěné tak, aby dokázaly nakládat s omezeným množstvím informací a rozhodovaly se na základě podkladů, se kterými by umělé inteligenci nezbylo, než si hodit mincí. Pokud si nechceme hodit mincí také (ať už doslova, nebo obrazně, s tím, že „ono je to jedno“), rozhodujeme se v podobných situacích na základě víry – někdy intuice či víry v sebe sama, často ale víry v „něco vyššího“, co „se o nás postará“.

Mimo jiné i z víry, že se o nás někdo postará lépe, než my sami, vychází myšlenka zastupitelské demokracie.

Do určité míry je to myšlenka racionální. Zastupitelská demokracie je pro členy společenství méně riskantní, než absolutistická vláda, a zároveň výrazně efektivnější než systémy, v nichž „každý mluví do všeho“, jako třeba přímá demokracie nebo dokonce anarchie (kdo byl někdy v pracovním kolektivu čítajícím více než tři lidi, nutnost existence jak dělby práce, tak nějaké hierarchie snadno pochopí). A také proto, že profesionální politik může (respektive, měl by) chápat politické souvislosti lépe, než řadový občan. A měl by tedy být schopný činit i neintuitivní rozhodnutí, když jde o dobro věci. Že řada politiků tyto souvislosti sice chápe, avšak využívá je v prospěch svůj, namísto prospěchu vlasti, je věc druhá.

(Že prakticky v libovolné oblasti existují lidé s hlubšími znalostmi a „větší kvalifikací se k tomu kterému problému vyjádřit“ je věc třetí a zcela nesouvisející. Myšlenka na společnost, ve které by se ke každému problému vyjadřovali jen lidé, kteří mu opravdu rozumí, je sice krásná, ale nemožná – krom toho, že neexistuje spolehlivý mechanismus, jak odborníky vybrat ani jak zajistit, že budou pracovat podle svého nejlepšího svědomí a ne v čímsi zájmu, i lidé v té které problematice vzdělaní mohou mít při stejných vstupních datech na tutéž záležitost opačné názory. A čím méně exaktní obor, tím větší pravděpodobnost, že obdobná neshoda nastane.)

Ale budiž, zastupitelská demokracie je v principu přijatelný kompromis mezi důvěrou a racionalitou, jakkoliv její konkrétní inkarnace mohou vypadat všelijak. Tedy – byla by, platilo-li by, že volič dá „co je zastupitelovo zastupiteli a co je božího Bohu“. Konkrétně, že kroky zastupitele bude kontrolovat, zkoumat, pochybovat o nich, názory podrobovat kritice a očekávat výsledky; zatímco od Boha bude čerpat zejména naději, že to všechno nějak dobře dopadne, i když to teď nějak zrovna jako na potvoru nejde. Tohoto přístupu nebývá problém dosáhnout v zemích, kde je rozšířená víra v Boha a zároveň proběhla odluka státu od církve a stát je tedy sekulární. Problém ovšem nastává jak v zemích, které sekulární nejsou, tak i ve státech, které jsou příliš ateistické. Nevybitá potřeba věřit se pak lepí na ty nejprapodivnější existence, naprosto zatemňujíc zdravý rozum. A v Česku jsou politické subjekty, stavící čistě na víře, hned dva.

Jeden předvádí surově zvrácenou, avšak zjevně účinnou variaci na křesťanství. Sám sobě evangelistou i jezuitou, zároveň káže spásu i hrozí plameny pekelnými. Vyžaduje pravidelnou zpověď po hříchu prodeje zboží či služeb; za podmínek tak tvrdých, že řada kupčíků skončí. Ale co na tom, což

Ježíš nevyháněl kupce z chrámu, copak jim neboural stánky a nerozsypal tržbu po podlaze? Podobností je víc – vždyť co může vypadat jako byt bílého opeřence, to lze přečíst i jako trnovou korunu. I Ježíše před křižováním svlékli; ale ani on nemusel ukazovat pindíka. A řeči o tom, že tenhle konkrétní mesiáš je nevinen, že nespolupracoval s StB, nejsou nepodobné zapření Petrovu. Vždyť i Petr zapřel svého učitele. Učitele, který po večeři vzal také koblih, lámal, dával svým učedníkům… Učitele, který ze svatých obrázků blahosklonně shlíží a slibuje, že bude líp. Neříká jak, neříká proč, a činy jeho věrných tato slova usvědčují ze lži. Ale na tom nesejde, neboť věř a víra tvá tvou zemi uzdraví.

Druhý je elitní sektou, společností kde každý zná každého, společností univerzálních pravd. Tajemní téměř jako mýtičtí ilumináti, mají minimální reálný politický vliv, ale přímo či nepřímo ovládají část médií – a to stačí. V téhle sektě je hlavně třeba držet při sobě, ideály jsou vším – a když jsou v rozporu s realitou, je to vždy realita, která se plete. Takže biopaliva se vyplatí, ačkoliv se na vypěstování biosložky vynaloží více energie, než tato biosložka dodá. Solární energie se vyplatí, ačkoliv neúměrně zatěžuje rozvodnou síť a ke kompenzování kolísajícího příkonu bývá zhusta používána záložní uhelná elektrárna. Politická korektnost je správná, ačkoliv znesnadňuje komunikaci o řadě témat a v důsledku nesnášenlivost prohlubuje, namísto aby ji potlačovala. Zbraně v rukou civilního obyvatelstva jsou zlo, ačkoliv je prokázáno, že jediný druh zločinu, který se se snazší dostupností střelných zbraní skutečně radikálně zvýší, jsou sebevraždy. Kdo řekne, že je muž, je muž i kdyby byl biologicky žena a naopak – přece nebudeme nikoho nutit ukazovat pindíka…

Spoluobčané, snažně vás prosím: používejte rozum. Volte nějakou stranu, která se chová jako strana a předkládá reálné argumenty, ne subjekt, který chce jen vaši víru. A pokud potřebujete věřit bez rozumu, jděte do kostela.

Jděte ve jménu Páně.

Amen.

Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 19.10.2017


 

2. říj, 2017
Milé děti. Dnes si něco povíme o novinářské "kreativní práci se statistikou".
 
Dejme tomu, že potřebujete článek se šokujícími závěry a vysokou čteností, neboť o tu jde především, že. Jinými slovy, článek, který bude očividně nepravdivý. Zároveň si ale zakládáte na tom, že nelžete, takže ten článek musí vycházet z ověřitelně pravdivých informací.
 
Píšete pro obyvatele "západního světa" (EU + USA), takže článek musí být primárně o nich. Je tedy potřeba nastavit podmínky tak, aby byli v něčem "nej," protože zbytek světa je obvykle moc nezajímá.
Píšete do rubriky o zdraví. Strašení špatným životním stylem vynáší větší čtenost než plácání se po ramenou, jak jsme děsně zdraví a téma se nabízí samo - civilizační choroby. Protože ale nazvat článek takto by neneslo kýženou čtenost, zvolíte bombastičtější "Nejméně zdravá země na světě".
 
Protože nutně potřebujete, aby vyhrála nějaká západní země, cíleně se zaměříte na ty kategorie, které souvisí s civilizací, relativním dostatkem a (v případě BMI) navíc s relativně rovnoměrným rozdělením majetku napříč společností. Takže zcela zanedbáme takové prkotiny jako
 
- kvalitu porodnic, prenatální péče a míru kojenecké úmrtnosti
- dostupnost očkování
- kvalitu lékařské péče obecně (prevence i léčby)
- kvalitu IZS
- existenci veřejného zdravotního pojištění
- hygienické podmínky (a s nimi související šíření epidemií)
- přístup k pitné vodě
- míru kriminality v regionu
- ozbrojené konflikty v regionu
- míru užívání tvrdých drog (kokain, pervitin, opiáty) v regionu
- průměrnou dobu dožití
 
a budeme se soustředit pouze na obezitu, pití alkoholu a kouření cigaret.
 
A ke své hrůze zjistíme, že ani tohle nestačí.
 
Ano, v USA je skutečně hodně lidí obézních, ovšem na řadě tichomořských ostrovů panuje doslova kult tloušťky. Ano, v Evropské Unii je relativně vysoká spotřeba alkoholu, ovšem pořád dost nízká oproti balkánským zemím a Rusku. A neustálá protikuřácká opatření spolu s vysokými daněmi snižují spotřebu tabáku v USA a EU skutečně plošně, na rozdíl od postsovětských zemí, Kuby, balkánu nebo arabských zemí.
 
Co teď s tím?
 
Co se obezity týče, tam je to velmi jednoduché. Stačí k výpočtu poměru obézních lidí používat BMI (body mass index; poměr výšky a váhy), který je zavádějící už z principu. Funguje pouze pro lidi, kteří fyzicky nepracují, pro "kancelářské krysy". Fyzicky pracující (nebo i jen vyposilovaný) štíhlý, svalnatý chlap může mít snadno sto kilo při výšce 180 centimetrů, což je podle BMI obezita prvního stupně.
 
S alkoholem je to horší, nicméně vyjděme z předpokladu, že kde je alkohol levnější, tam se prostě pije víc. Můžeme se tak zaměřit na nějaký "party resort", místo, kam si jezdí lidé ze širokého okolí vyhazovat z kopýtka a jeden "alkoturista" za noc strávenou obrážením hospod ("pub crawl") proleje hrdlem to, co průměrný místňák za měsíc. (Co na tom, že nezřídka obousměrně.) A jen co takový "party resort" najdeme (pro Čechy je to Stodolní v Ostravě, pro studenty z celé EU Praha), stačí, abychom spotřebu alkoholu počítali "v dané zemi" a ne "mezi lidmi dané národnosti".
 
Se spotřebou tabáku je to ještě trochu složitější, ale tady nám přichází na pomoc fakt, že zrovna v námi zvoleném "party resortu" se ještě vloni smělo kouřit v hospodách (a jak známo, kdo musí s každým cigárem ven, vykouří toho polovic) a zároveň zde jsou dodnes o trošku levnější cigarety než např. ve Velké Británii nebo Německu (byť to dost závisí na kurzu libry či eura) a tak si řada alkoturistů s sebou domů odváží zásoby zvící jednoho až dvou kartonů.
 
A ejhle! Ono to funguje! Právě jsme dokázali, že Česká Republika je nejnezdravější zemí na světě, aniž bychom se museli snížit ke lži. Teď už zbývá jediné - nezdůrazňovat, jak jsme k těmto výsledkům došli. Ani to, že stejnými metodami vychází mezi nejzdravějšími zeměmi Afghánistán nebo Nigérie.
 
* * *
 
Už jen jedna věc. A psát jsem ji sem původně nechtěl, ale nedá mi to.
 
V západních médiích dochází postupně ke značnému rozvolnění pojmu znásilnění. Asi tak v tom slova smyslu, že už se nejedná jen o násilné přinucení k pohlavnímu styku, ale o jakoukoliv sexuální aktivitu, prováděnou bez explicitně vyjádřeného souhlasu ženy. Nebo i s jejím souhlasem, pokud spí, je opilá, pod vlivem narkotik, nebo je ve špatném psychickém stavu.
Technicky se tak dopustím znásilnění i tehdy, když se ráno probudím vedle své přítelkyně a začnu se jí věnovat, aniž bych ji probudil, počkal, až se dokonale probere, a pak se zeptal, jestli by se náhodou nechtěla pomilovat.
 
Zároveň skupinové znásilnění (více mužů, jedna žena) bývá považováno za jeden trestný čin, a ne např. za šest trestných činů následujících těsně po sobě.
 
A v novinách se dočteme, že migranti neznásilňují o nic více, než Evropané.
 
Nepochybuji o tom, že je to pravda.
 
Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 2.10.2017 
 
k dalšímu studiu:
 
 
29. zář, 2017

Je nejvyšší čas ukázat bruselským "politickým elitám", že většina občanů České republiky nehodlá předat vládu věcí svých do jejich rukou. Československo a nyní Česká republika oslaví příští rok sto let samostatnosti. Troufám si říci, že dnes jako před sto lety si většina našeho národa své samostatnosti váží a nehodlá se jí vzdát, lhostejno ve prospěch kohokoliv, Unie, Německa či Francie.

Kvóty pro běžence jsou nesmyslné. Jejich přijetím se vydáváme na milost a nemilost islámským běžencům, přicházejících do Evropy, aby mohli využívat sociální vymožeností zdejších států. V boji proti těmto nájezdníkům je nutno užívat všech prostředků.

Parafrázovat prezidenta Trumpa "republika především", nebo prezidenta Klause "o samostatnost jde až v první řadě", či prezidenta Zemana "raději bez dotací, ale také bez běženců", bez kvót, všechno se hodí. Tito lidé mají totiž nevyvratitelnou pravdu.

Patologická spasitelka Merkel, francouzský Emmanuel Macron, řečený též pro svůj světoborný význam Micron, ani luxemburský opilec a daňový žonglér Jean-Claude Juncker, nám nemají co poroučet. Vstupovali jsme do unie, kde všichni měli právo veta a tedy mohli o svém osudu rozhodovat. Zmínění politici zneužili lidová hlasování ve Francii a Holandsku ke změně Maastrichtské smlouvy na Lisabon, který odstranil právo veta jednotlivých států a tím zbavili malé státy vší svéprávnosti. Čeští politici a další "elity", kteří tenkrát přemlouvali prezidenta Klause, aby Lisabon podepsal, by se dnes za svou krátkozrakost měli stydět a omluvit se.

Je nutné dát najevo nesouhlas této republiky celonárodním, všelidovým hlasováním. Na proces iniciovaný vládou, schválený parlamentem a podepsaný prezidentem, není už před parlamentními volbami čas, ale možností, jak se bránit bruselskému diktátu, je stále ještě dost. Všelidové, celonárodní hlasování uspořádané dobrovolníky nebude mít sice právní platnost, ale na té stejně nezáleží. EU již dávno neplní zákony na kterých se sama usnesla. Důležité je, aby se o našem odporu dozvěděla celá Evropa, včetně bruselských samodržících (viz carovo samoděržaví v Rusku), funkcionářů Evropské unie.

V nadcházejících parlamentních volbách by mnozí chtěli uspět. Zde je spolehlivý recept: aby úspěch nějakého nového, nebo i už zavedeného politického uskupení nebyl ve volbách jen průměrný, ale vynikající, musí se stát něco skutečně podstatného, něco co stranu, ať už kteroukoliv, vynese do centra veřejného zájmu. Je potřeba odhodit přílišné, naprosto neproduktivní intelektuálství a spojit se s kýmkoliv, jehož směr odpovídá hlavnímu trendu. Jestliže Zeman říká "Tahle země je naše. Není a ani nemůže být pro všechny", tak je to dobře a je potřeba to citovat, i vzdor tomu a nebo právě proto, že on je autorem. Upejpavé intelektuálství teď není namístě.

Prostě je nutno uspořádat celonárodní hlasování - referendum o nepřijímání islámských běženců. Znovu: ani ve snu mne nenapadá, že bych snad chtěl pro tento projekt laskavé svolení našich poslanců, nebo senátorů. Mám na mysli lidové internetové hlasování, podpořené vydáním a podpisem tištěného prohlášení pro ty, kteří internet nemají.

Pokud opravdu platí, že 80% českého obyvatelstva je proti islámským imigrantům, pak to bude úspěch, byť i jen mediální, ohromný a pomůže vynést organizátory do středu zájmu. Jsem si vědom, že takové hlasování nemá dle zákona právní váhu, ale jako start pro další akce, jako je rozhodování o euru, poslouží velmi dobře.

Spolupracovat nutno se všemi. Musí se jednat, jak říkají rádi v Německu, o Konzertierte Aktion - všichni společně. Stran a spolků, které s eurounijním diktátem nesouhlasí, je v republice dost: ODS, Institut VK, Realisté, Svobodní, Okamura atd. Zároveň je nutno, o této naší snaze, rozhodovat sami o sobě, informovat i zahraničí: Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko - FPÖ.

Je potřeba ukázat našim eurohujerům a bruselským unijním politikům, že hodláme podržet své záležitosti ve vlastních rukou a ne že je přenecháme Bruselu.

Autor: Jindřich Plzák, ČR, 29.9.2017