NÁZOR ČTENÁŘE

13. lis, 2018

Z hlavního proudu oficiálních médií zejména pak veřejnoprávní České televize slýcháme často jednoznačná i podprahová poselství o "ruském nebezpečí"...

Rusům jsou připisovány nějaké vlastnosti zpravidla "že mají rádi život pod knutou, nejvíce je zajímá vodka a vždycky byli nebezpeční pro okolní národy a pro nás". Je používána myšlenková rovnice "Rus-komunista". 

Naopak to, že po revoluci v roce 1905 směřovalo Rusko k osvícenské monarchii která by byla mnohem blíž Dánsku nebo Nizozemí než Rakousku-Uhersku se nemluví. O tom, že komunismus, vymyšlený Němci a zafinancovaný Američany a opět Němci zabil více Rusů než těch okolních národů se rovněž mlčí. A proč se zabývat Dostojevským nebo Turgeněvem, když nepasují do krámu?

Jednoznačné a zjednodušené vykreslení Rusů jako "nebezpečných a bolševických" v lecčems připomíná antisemitismus. Vždyť "Židé taky nepracovali manuálně". Co na tom že jim to bylo výnosem císařské moci zakázáno? A také "mohli za všechno". Antirusismus je podobně jako antisemitismus primitivní a lživý.

Autor: Otakar Ševčík, Praha, ČR, 13.11.2018


 

11. říj, 2018

Uprchlická tsunami posledních let vyvolává soucit i odpor, všichni si ji asociují hlavně s
davy mladých mužů tmavší pleti...

Tmavší pleť umožňuje označit odpůrce této migrace za rasisty,
odlišná kultura a náboženství za xeno- a jiné foby, žně mají extrémisté z obou stran, socialisté
národní (vyžadující bílou Evropu) i mezinárodní (vyžadující rovnoměrné rozdělení uprchlíků po
Evropě). Názor stíhá názor, slovní přestřelka slovní přestřelku a udržet si chladnou hlavu,
nepodléhat nátlakům je čím dál těžší.

A jako spodní proud, jako proudy v přístavu za bouře, se zvolna zvedá druhá migrační vlna,
skrytá a úplně jiná, obtížně viditelná. Ale náznaky tu už jsou...

Sedíme na kafi v jedné z pražských kaváren, já a moje kamarádka... říkejme jí Lucka.
Dlouho jsme se neviděli, koncem devadesátých let zmizela studovat do ciziny, a pak se po ní slehla zem. Vrátila se poměrně nedávno, a přivezla s sebou manžela a dvě děti. Manžel cizozemec, děti dvojjazyčné... Ona sama teď studuje jídelní lístek a nechápavě vrtí hlavou.
„Prosím tě, kdo si může dovolit dát za buchtu ke kafi stovku?“
„Asi ti, co sem chodí pravidelně,“ povídám a pocucávám nejlacinější limonádu ze třetinky.
„A přitom tu bývala tak fajn lidová hospoda... No jo, ale to už je... No tak dvacet let. No nic,
člověk se nemůže divit, že když je dlouho pryč, tak pak ty věci vypadají jinak.“
„To jo, no,“ usměju se.
„A ono by to pro mě nebylo zas tak drahé,“ dodává pro sebe polohlasem, „mívala jsem
trojnásobný plat než teď.“
„Tak proč ses vracela?“ optám se, aby řeč nestála. „Za prací asi ne?“
„Ne, to rozhodně ne... Ale to pochopíš, až tvoje děti začnou chodit do školy,“ odtuší.
„Nestraš. Dodneška si pamatuju, jak mě celou základku mlátili, všichni to věděli a nikdo s
tím nic nedělal.“
„No, víš,“ odloží Lucka jídelní lístek a nakloní se ke mně a ztiší hlas, „tebe aspoň nemlátili
jen za to, že jsi bílej. A nikdo s tím nic nedělal kvůli lenosti vedení školy, ne kvůli strachu z
obvinění z rasismu. A jsou i horší věci, co se můžou dětem stát. Pokud jim bude hrozit jen to, že jim občas někdo rozbije ciferník, tak zaplať Pán Bůh za to.“
Pak jsme řešili práci, život, a k tomuhle tématu se nevraceli. Trochu mě pobavilo, když se
Lucka zmínila, že si dodělává doktorát z gender studies a že se bojí, že ho nedodělá – protože ze studia historických pramenů vyplývá něco jiného, než co její školitelka určila, že má být dokázáno.
Ale to už by bylo na delší rozbor, který do tohoto článku nepatří.
„Pozdravuj manžela,“ loučil jsem se s ní nakonec. „Jak vlastně nesl to stěhování on?“
„Ale jo, nevadilo mu,“ na to Lucka. „To Malmö, ze kterého jsme se stěhovali, už stejně nebylo tím městem, ve kterém vyrůstal a které měl rád.“

Banální příhoda, nemyslíte? Lucku sotva někdo může obviňovat z čecháčkovství, xenofobie
nebo nedostatku rozhledu. Dlouhé roky žila v zahraničí, její manžel je Švéd a ona sama zázemím i skladbou přátel patří spíš k levicově liberálním kruhům – přesně k těm, ze kterých se obvykle rekrutují tzv. sluníčkáři. Její vlastní postoje však tak úplně sluníčkové nejsou – čím to? Že by zkušenost?
Na Lucku jsem si vzpomněl o dva dny později, když mě osud a práce svedly dohromady s
roztomilou francouzkou jménem Fabienne. Je jí jen něco přes dvacet a ještě se hledá; už teď se ale učí česky, ví, že chce žít v Česku a vracet do Francie se nehodlá.
„Proč to?“ zeptal jsem se jí svou lámanou francouzštinou, „není čeština těžká?“
„Trochu,“ ona na to. „Ale když tu chci žít a pracovat, musím přece umět česky.“
„A proč bys tu chtěla žít?“
„No,“ ona na to, „je tu hezky. A bezpečno. V Paříži jsem se v noci na ulicích bála, a do
některých míst bylo lepší nechodit ani za dne. V Praze je mnohem bezpečněji, v centru si sice
dávám trochu pozor, ale oproti Paříži je to pořád lepší. A čeští muži se v průměru lépe chovají k ženám. No, slyšela jsem, že ne ke svým vlastním, ale můj přítel je Francouz... A jinak Češi dávají cizím ženám víc přednost, víc pomáhají, než Francouzi.“
„A nebude ti vadit horší plat?“
„K čemu jsou peníze, když žiješ ve strachu a nesvobodě, když se bojíš říct nahlas, co si
myslíš?“

Fabienne mi byla fakt sympatická, zkoušel jsem ji večer najít na facebooku – a najednou
vidím žádost o přátelství od jakési jiné neznámé dívčiny, Cristina se jmenovala a byla z
Portugalska. Takové zprávy bývají většinou z falešných profilů, ale slušnost velí odepsat i tak –
falešný profil neodpoví a s pravým si člověk může popovídat.
„Ahoj, známe se?“ odepsal jsem, rovnou anglicky.
„Ne... Jen sháním kontakty,“ ona na to. „Chtěla bych se zeptat, co je v tvojí branži potřeba k
práci v Česku.“
„...no, a taky kontakty a jazyky,“ sesumíroval jsem na závěr o něco obsáhlejší odpovědi.
„čeština vždy, angličtina většinou, třetí jazyk se hodí.“
„Česky neumím ani slovo,“ Cristina na to. „Ale naučím se. Radši se naučit česky, než
zůstávat u nás v Portugalsku.“
Tentokrát ani slovo o důvodech, jen touha dostat se co nejdál z Portugalska. I za cenu
ovládnutí jazyka, jenž je pověstný svou náročností pro každého, kdo se mu neučí od kolébky. Ale ono zas tak nezáleží, zda je důvodem slábnoucí ekonomika, zhoršující se bezpečnost ve městech nebo přistěhovalectví z Ariky. Samotná touha utéct přes půl kontinentu stačí jako určitý příznak závažnosti situace...
Faktu, že se pomaličko polehoučku zvedá nová uprchlická vlna, složená z Evropanů –
utíkajících leckdy i před multikulturním obohacením, které jim štědře poskytly jejich vlády.

/ / /

A teď, proč o tom vůbec píšu. No tak jsem potkal během pár dnů tři holky, co berou Česko
jako dobré místo k životu, no a? To přece nic neznamená, ne?
Inu, jak se to vezme. Podle článků v (levicovém) magazínu A2larm je už teď v Česku velmi obtížné sehnat bydlení. Zejména v Praze, ale nejen v ní.

Podle článku na (Babišově) iDnesu Francie oficiálně podporuje svoje občany ve snaze
odstěhovat se do Česka... a podle francouzské realitní kanceláře cena malého bytu v Paříži začíná kolem půl milionu euro – tedy ceny, za kterou je možné si koupit v Praze hezčí a větší byt, nebo rovnou malý dům.

A nejde jen o Francouze – třeba některé developerské a realitní kanceláře už pro jistotu své
nemovitosti v Praze nabízejí rovnou v ruštině.

Předvídatelné důsledky jsou jednoduché – příliv bohatých cizinců, nesoucích kapitál.
Bohatství, prosperita... zvyšování cen a průměrné životní úrovně. Jen škoda, že sebou ponese
relativní pokles životní úrovně všech, kteří si už nyní vlastní bydlení nemohou dovolit. A že jich je mezi Čechy hodně. A kvůli neustále rostoucím cenám nemovitostí jich bude čím dál víc.

Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 11.10.2018

Zdroje: 

Jeden z článků o bydlení na A2larmu:

https://a2larm.cz/2018/08/bydleni-za-sex/

Článek o podpoře přesunu Francouzů do Česka:

https://zpravy.idnes.cz/francie-laka-nezamestnane-do-ceska-ambasada-kampanfvo-/
zahranicni.aspx?c=A180917_113746_zahranicni_kha

Jedna z francouzských realitních kanceláří:

https://www.lodgis.com/fr/paris,vente-appartement/vente-paris_16799.cat.html
Jistá česká realitní a developerská kancelář

https://ru.svoboda-williams.com/sale/residential-projects/detail/29987-na-petrinach


 

 

17. srp, 2018
Milé děti. Je tu třetí díl vašeho oblíbeného nepravidelného občasníku o mediálních klamech – tedy způsobech, jakými sdělovací prostředky mohou ani jednou nezalhat, ale přesto neříkat pravdu...
 
Dnešní úvaha byla napsána již před nějakým časem, nicméně ne dost rychle, aby byl aktuální článek, který ji inspiroval – a zapadla. A zapadlá zůstala až do chvíle, kdy se v článku Hospodářských novin v rubrice „Neklidná zóna Jana Bartáčka“ objevil článek, srovnávající českou kulturu a islám prostřednictvím svědectví o náhodném setkání mladé, dobře oblečené muslimky a dědečka v nátělníku a sandálech. 
 
Nebudu se pobuřovat nad ostentativní autorovou islámofilií, či pohrdáním lidmi, kteří jeho názory nesdílejí. Byť s nimi osobně nesouhlasím, autor má na tyto názory právo. Má právo je zastávat, má právo je publikovat. Přesto je tento článek něčím, co vůbec nemělo vyjít – a pokud ano, tak ne v seriózním a tištěném médiu. Ale vraťme se k pojmu „spin“.
 
Tak tedy. Média, chtějí-li být brána vážně, musí psát pravdu. Je-li to které médium přistiženo při lži, automaticky klesá jeho kredibilita. Doba ovšem zároveň nahrává rychlým, snadno vstřebatelným zkratkovitým sdělením. Pokud čtenáři předložíme informaci, která je jednoduchá a ověřitelně pravdivá, čtenář obvykle nebude pátrat po pozadí událostí. Nebude se zajímat o skutečnost, která zhusta bývá komplexnější, než to, o čem si právě přečetl. Prostě přijme článek za pravdivý a na jeho základě si utvoří názor – který může být i protichůdný oproti názoru, který by si utvořil, kdyby znal celou skutečnost.
 
Takovémuto záměrně selektivnímu přinášení informací se říká spin. Tuto techniku manipulace se čtenářem či divákem ve skutečnosti využívá kde kdo, protože je účinná a dokonce jednodušší, než přinášet informace vyvážené a nezaujaté. Hotové žně má ve stranicky angažovaných médiích, protože osobní přesvědčení pisatele k ní přímo vede. Čím vyhraněnější má pisatel názor, tím pravděpodobnější je, že budou jeho články jaksi jednostranné.
 
Jak to konkrétně vypadá? Modelový příklad je jednoduchý: dejme tomu, že ministr práce a sociálních věcí (MPSV) předloží návrh změny zákonů, která by umožnila namísto vyplácení přídavků na děti pracujícím rodičům odpovídajícím způsobem snížit daně, což by vedlo k nižší administrativní zátěži a v konečném důsledku k úsporám ve státním rozpočtu. Jaké zprávy o tom přinesou jednotlivá média?
 
Neutrální média by o tomto návrhu neměla důvod informovat, protože pro běžného diváka by se nezměnilo téměř nic. Nebyl by zkrácen na penězích, jen by se změnil způsob, kterým k němu dotečou – a protože většina diváků jsou zaměstnanci, kteří si nevedou vlastní účetnictví, celá kauza je vlastně nezajímavá.
 
Pravicová média (i když... řekněme spíš „média nakloněná MPSV“) by ovšem celou kauzu vypíchla jako geniální tah: „MPSV proti byrokracii! Rodičovská sleva na daň podpoří státní rodinnou politiku a povede k zeštíhlení administrativy.“ 
To zní lépe, že? Najednou je z neslané-nemastné informace emotivní výkřik, který diváka zaujme. A navíc je to pravda.
 
Levicová média (či, řekněme, „média zaměřená proti MPSV“) by reagovala křiklavými titulky... asi takto: „Hazardní reformy! MPSV chce zrušit přídavky na děti! Stovky státních zaměstnanců přijdou o práci!“
 
I tohle je přece pravda, i tohle je emotivní, i tohle zaujme. Jen názor, který si čtenář utvoří, bude jaksi v přímém rozporu s názorem čtenáře prvního plátku. Přitom oba články jsou pravdivé a referují o té samé události...
 
Těch příkladů kolem sebe vidíme v každodenním životě bezpočet. V českém kontextu Babišova média, která svého vlastníka pochopitelně šetří, nebo Forum24, které do něj naopak nadmíru tepe. Ve světovém kontextu informace o pravicových aktivistech a prezidentu Trumpovi bývají přinášeny vesměs tak, aby je co nejvíce poškodily, zatímco informace o aktivitách nové levice bývají přinášeny tak, aby její aktivity omlouvaly. (Přirozeně až na vyhraněně pravicová média, kde je tomu naopak.) A s tím islámem...
 
Nepochybuji, že článek Jana Bartáčka je pravdivý. Celkem chápu, že muslimka z tohoto srovnání vychází sympatičtěji, než nemuslim. Jen je třeba uvědomit si, že v něm není srovnáván pouze islám a evropská kultura.
 
Je v něm srovnávána muslimka patrně z vyšší třídy (krásně oblečená, s kufříkem) s čechem zjevně z nižší třídy, patrně důchodcem (obnošené oblečení, žabky). Možná vás to překvapí, ale lidi z vyšších tříd vnímáme jako „něco víc“ než lidi z nižších tříd jaksi automaticky, pokud nás jejich chování nepřesvědčí o opaku. Každopádně ale ve většině případů jsou lépe oblečení lidé vnímáni jako přitažlivější – konečně, říká se, že „šaty dělají člověka“.
 
Je v něm srovnávána zahalená mladá žena s relativně odhaleným starým mužem. Kupodivu, mládá žena působí téměř vždy estetičtěji, než starý muž. A vkusné oblečení zakryje případné nedostatky.
 
Je v něm dokonce srovnáván tělesný pach. Opět, staří muži přirozeně páchnou více, než mladé ženy; navíc, je-li žena zcela zahalená a má-li parfémované oblečení, pach jejího potu necítíme, ať už je jakýkoliv.
 
A dokonce se v něm argumentuje kulturní úrovní, přičemž ale o muslimce se nedozvíme prakticky nic (jen že byla mladá, hezká a dobře oblečená) a o dědečkovi jen o málo více (že nemá rád islám).
 
Vynechejme ze sporu islám. Změnilo by se něco? Nebo by stále chudý, nepohledný, lehce oblečený starý muž působil méně sympaticky než mladá, krásná, bohatě oblečená žena?
 
Jenže Bartáčkův článek, štvavý a manipulativní, dělá vše pro to, aby budil emoce. Aby lid sluníčkový uznale pokyvoval, jak to zase někdo zaprděným čecháčkům natřel. Aby oni čecháčci nadávali na islamofilní sluníčka. Zkrátka, aby se obě strany již tak dost vyhroceného konfliktu utvrdily ve svých stanoviscích. 
 
A především: aby se nad tím článkem čtenář nezamyslel. Protože kdo se nad tím článkem zamyslí, vytáhne z toho zhruba tuto informaci: „Příznivce islámu byl svědkem náhodného setkání odpůrce islámu s muslimkou. Řečený odpůrce muslimku nenapadl ani neomezoval.“ 
A z toho, jak jistě uznáte, se senzace vytváří těžko.
 
+ + +
 
Z původního článku o spinu nezůstalo moc. Tak jen rychlé shrnutí toho, o čem byl:
 
Švédští vědci zjistili, že lidé, kteří jsou citlivější na tělesný pach a důslednější v osobní hygieně, mají ve většině případů konzervativnější a/nebo pravicovější názory. Studie, která toto zjistila, je co do spolehlivosti diskutabilní (pouze 200 účastníků; logicky chybné hypotézy i závěry), nicméně tento výsledek není ani překvapivý, ani nepochopitelný. Ke konzervativním názorům patří i sklon přijímat výchovou vštěpené normy slušného chování. A dbát o osobní hygienu a neobtěžovat ostatní svým pachem normou slušného chování je – přinejmenším v západní civilizaci. Pokud tedy vezmeme v úvahu, že konzervativní lidé více dbají o osobní hygienu, nepřekvapí nás, že mezi těmi, kdo dbají o osobní hygienu je více konzervativců. Tolik neutrální zpráva.
 
Levicový deník „The Guardian“ ovšem ucítil (pun intended) příležitost, jak toto zjištění převést na útok proti pravičákům – a vydal článek, tvrdící, že kdo dbá o osobní hygienu a vadí mu tělesný pach, ten je xenofob, pravičák, a podporuje autoritářské způsoby vládnutí. Jinými slovy, je to fašista a volil Trumpa...
 
Přiznám se, nepodařilo se mi najít zprávu o tomtéž výzkumu s pravicovým spinem. A tak si jen s přivřenýma očima a úsměvem na tváři mohu představovat ty palcové titulky, hrdě oznamující celému světu: 
 
„Vědci zjistili: Levičáci smrdí.“
 
Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 17.8.2018
 
Kam dál?
 
Zdroj:
 
Článek Jana Bartáčka
 
Heslo „Spin“ na wikipedii 
 
Studie o vztahu averze k tělesnému pachu a politických preferencí
 
Článek v Guardianu

 

22. čvc, 2018

„Jo, měl by ses stydět,“ řekla. „Za to, že jseš pravičák, bys v Německu ztratil práci a normální lidi by si před tebou uplivovali, a bylo by to jenom dobře. Všichni pravičáci jsou přece islamofóbní rasisti...“

 

Za normálních okolností bych v tuhle chvíli odešel. Ale byla to sympatická holka; a navíc, takhle blízko jsem se ještě k vyhraněnému sluníčkáři nedostal. Tak jsem si řekl, že přece jen zkusím diskutovat. Ale popořádku.

 

Je to už přes měsíc, ale tahle konkrétní vzpomínka v té hlavě leží a ne a ne se jí zbavit. Totiž, díky svojí práci jsem se dostal na pár dnů do jistého jihočeského města. Seznámil jsem se tam s děvčetem, jehož jméno mi už stihlo vypadnout z hlavy, takže jí říkejme třeba Anička.

Anička je od pohledu fajn holka. Je jí asi tak pětadvacet. Je docela dost chytrá, úspěšně studuje druhou vysokou školu. Jinak sympaťačka, a to málo, co jí na vzhledu chybí ke kráse, nahrazuje příjemnou osobností a srdcem na dlani. Pracoval jsem po večerech, ona vypomáhala jako dobrovolnice a v pauzách bylo možné si povídat o všem možném. A protože žijeme v době, v jaké žijeme, samozřejmě došlo i na politiku. A když jsem prohlásil, že současný mediální diskurs je nastavený tak, že se skoro stydím říct, že jsem pravičák, padla ta výše uvedená věta.

„Proč bych podle tebe přišel o práci?“ zeptal jsem se.

„Protože všichni pravičáci jsou rasisti a islamofobové,“ opáčila. „A já mám v příbuzenstvu muslima, takže vím nejlíp, jací muslimové jsou.“

„Počkej,“ já na to, „mně na rase nezáleží. Buď s tím člověkem vyjdu, nebo ne – a je mi jedno, jestli je bílej, černej, nebo puntíkatej. A islám je prostě náboženství jako každé jiné.“

Zasmála se. „No fajn, tak to jsi první pravičák, co podporuje přijímání migrantů.“

„Moment,“ zarazil jsem ji, „a na to jsi přišla jak?“

„No protože přece jenom rasisti a islamofobové jsou proti. Schválně, zkus najít jedinej argument, co nebude rasistickej.“

 

V duchu jsem obrátil oči v sloup, nicméně výzvu přijal.

„No dobře. Tak co třeba nárůst organizovaného zločinu? Když migranti přicházejí rychleji, než je možné je integrovat, tak pak vznikají uzavřené komunity – státy ve státě, to uznáš, ne? A takovéhle komunity ti vzniknou raz dva, a v závěsu s nimi i organizovaný zločin. Však s tím mají zkušenosti v Americe, ať už šlo o italskou nebo čínskou mafii, u nás v Česku byla mafie ukrajinská, ruská, notoricky známí jsou vietnamci, kteří mají pod palcem velkou část obchodu s drogami – a mluvil jsem i s jistým českým občanem, který, řekněme, „kontroverzně podniká“ ve Velké Británii... Model je to vždycky ten samý, tihle lidé seberou svoje neintegrované (a leckdy i neintegrovatelné) krajany a dají jim lepší příležitosti, než majoritní společnost, výměnou za absolutní poslušnost. A nemyslím si, že by ti tvoji migranti byli jiní.“

Zpočátku přikyvovala, pak už ne, ale neprotestovala, mlčela.

„Ale to nemusíme chodit do organizovaného zločinu. Většina z nich bude chudá – a chudoba velmi často podněcuje riskantní chování, agresivní boj o zdroje, leckdy za hranou zákona. Bezhlavé přijímání migrantů by ti automaticky zvýšilo drobnou kriminalitu, a násilnou nejspíš taky, prostě proto, že kdo je chudý, nemá moc co ztratit.“

„No proto jim musíme dát dostatečně vysoké sociální dávky,“ namítla.

„Spíš výpalné?“ ušklíbl jsem se. „Ale dobře. Jenže kolika z nich takhle pomůžeš? Zkus si jít po Praze a každému bezdomovci, kterého potkáš, dát stovku. Ti z nich, kteří si za to nekoupí alkohol, budou mít zajištěné jídlo na den – ale i kdybys jich podarovala dvě stě, nepomůžeš krátkodobě všem, dlouhodobě nikomu, a ještě budeš o dvacet tisíc chudší. Tím neříkám, že by se nemělo pomáhat, ale jenom nasypat peníze a o zbytek se nestarat – to fakt není řešení.“

Zase mlčela.

„Další věc, sexuální kriminalita.“

„Jo, tím se ohánějí všichni náckové,“ ona na to. „Abys věděl, Češi znásilňujou taky:“

„Jasně, všichni znásilňujou,“ kývl jsem. „Ale mnohem horší je to vždycky tam, kde je málo žen. Proč myslíš, že znásilňujou vojáci? Protože jsou moc dlouho spolu samí chlapi. Nebo ta znásilnění v Indii? Dlouhodobá sexuální frustrace, daná malým zastoupením žen ve společnosti a tím i malou pravděpodobností získání pohlavního styku mírovou cestou...“

„Jsi nechutnej.“

„Možná, ale kdo připlouvá na těch lodích? Ženy a děti? Nebo mladí, sexuálně frustrovaní muži?“

„To vím náhodou přesně, byla jsem pomáhat,“ řekla. „Většinou muži, občas se tam vyskytne rodina, ale většinou jsou to muži, za kterými přijede rodina, až budou zabezpečení... A vůbec, nesnaž se mě strašit, stejně většinu znásilnění provede někdo, koho ta holka zná.“

„Počkej, a na tom je něco špatného?“ usmál jsem se, pravda, poněkud cynicky. „Vždyť to akorát znamená, že je tady docela bezpečno – že je dost nepravděpodobné, že si tě někdo náhodně odchytí v noci v parku, jak se to poslední dobou stává i v tom tvém Německu...“

Nadechla se k odpovědi, ale pak si to rozmyslela.

„No a to náboženství,“ povídám.

„Jasně, teď mi budeš kázat, jak je islám špatnej...“

„Proč? Islám je jenom další abrahamovské náboženství, stejně dobré, jako lidi, kteří ho vyznávají.“

„Správně. Muslimové jsou normální lidi.“

„No, jo – jenže s vírou je ta potíž, že je fajn jen v malém množství. Však Židi taky dělali genocidy...“

„Myslíš třeba genocidu Palestinců?“

„Myslel jsem spíš knihu Makabejských. To je v Bibli... Nebo křesťani, myslíš, že křesťanští fanatici zabili málo lidí? Ale pořád to není věc náboženství, ale fanaticismu. To zlo, to jsou ti lidé, kteří věří tak tvrdě, že se s nimi nedomluvíš – oni nepotřebují argumenty, oni vědí, že mají pravdu a nikdo jim ji nerozmluví. Víš? Ale člověk, který utíká před válkou nebo i jen chudobou a není fanatik, tak bude sotva vyžadovat život podle šaríe, halal jídlo a modlitbu pětkrát denně, nezdá se ti?“

Mlčela.

„No tak co mi na to řekneš?“ zeptal jsem se po chvíli. „Řekl jsem ti hned čtyři argumenty, ani jeden nebyl ani islamofobní, ani rasistický. Ty jsi mi neřekla ani jeden...“

Podívala se na mne jako na cosi zvlášť odporného.

„Já totiž nepotřebuju argumenty. Já se s tebou vůbec nepotřebuju bavit. Já vím, že mám pravdu a nikdo mi ji nerozmluví.“

+ + +

Další rozmluvu jsem vedl s panem H. Je to Němec s českými kořeny, nicméně žijící v Německu a mluvící velmi špatnou češtinou. Rozmluva byla delší, ale poreferovat se o ní dá velmi krátce.

„Já už si normálně zrušil české občanství,“ řekl. „Tak moc jsem se styděl za to, že jsem poloviční Čech. Vy Češi, a ten váš strach z muslimů, které tady ani nemáte... Smiřte se s tím, nemůžou být všichni jenom v Německu. Nějaký strach nehraje roli, prostě se s nimi budete muset naučit žít. Já se taky naučil žít s těma, co jsou tam u nás. A že jich tam je!

A myslíš, že se mi to líbí? Že dělají hluk a bordel? A že když jdeš po ulici, a koukáš se na ně moc dlouho, nebo se podíváš na jejich holky, že ti hrozí, že ti dají přes držku? A že ženské nemůžou po setmění chodit po ulicích samy? No jasně že ne, jasně že mi to vadí. Ale proto je přece proboha nebudu vyhánět pryč. Prostě se musíme naučit s nimi žít a doufat, že i oní se naučí žít s námi.“

+ + +

No a konečně, pan J. Je to jeden z nepříliš známých, ale o to úspěšnějších Čechů – má americké občanství a za sebou dlouhou kariéru ve filmovém a televizním průmyslu. Žije v USA, do Česka se vrací na dovolené. Zpočátku si stěžoval na prezidenta Zemana, ovšem proti jeho srovnávání s Trumpem se rázně ohradil.

„Tak to prr,“ povídá. „Ano, je pravda, že USA jsou teď rozdělené, jako nikdy, co pamatuju. Ale to všechno dělají média. O politice se nemá podávat zprávy jako o sportu. Volič má být volič, ne fanoušek. Rozhodovat se pragmaticky, podle toho, co je v danou chvíli potřeba. Podívejte se, já jsem třeba liberál. Levičák, i náturou, fakt. Takže jsem volil Hillary. Ale když se podíváte, co ten Trump dělá...

Třeba jako Čecha mě mrzí jeho vztah k Evropské Unii. Jako Američanovi mi dělá starosti to, že působí jako neřízená střela. Že ráno řekne něco, a večer vám bude tvrdit něco jiného. A že je takový bezprostřední a emotivní, to také není dobrá vizitka. Ale když se podíváte na ty věci, co tvrdí dlouhodobě, vždyť to dává smysl.

Vždyť je přece pravda, že USA přichází o peníze, když jsou mezi nimi a jinými zeměmi nerovnoměrná, nebo dokonce jen jednostranná cla.

A taky je pravda, že většina EU nepřispívá dost do NATO a všechno to táhnou Američani.

A s těmi ilegály – to je to samé, jako liberál bych byl pro rozvolnění udělování víz do USA, ale hlavně ať tam ti lidi nelezou nelegálně. Víte, co to s sebou nese za kriminalitu? Rok a půl jsem žil v chudší čtvrti v New Orleans... Asi takhle, jestli se Trumpovi podaří omezit ilegální migraci, tak mu zatleskám.

Nebo jak zreformoval cla a daně, takže se přestalo americkým firmám vyplácet outsourcovat výrobu do Asie, čímž zmenšil nezaměstnanost.

Nebo mír se Severní Koreou.

Nebo že je schopný se domluvit s Putinem... Vy mladí už si nepamatujete studenou válku, my ještě jo – a je dobré, aby se šéfové velmocí zvládali domluvit, i když mají minimum společných zájmů.

No prostě, Trump se mi nelíbí,“ pan J. se rozpačitě usmál, „jednak že je republikán a jednak že je takový neotesaný a hrubý, ale jestli si povede dál tak, jako dosud, a bude kandidovat znovu, tak mu asi ten hlas dám.

Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 22.7.2018


 

17. čvc, 2018

Ani po víkendovém sjezdu pro mě není přijatelná SPD. Předkládám 10 bodů - klíčových věcí, které SPD i nadále postrádá...

1) Postrádá odborníky a profesionály, AfD, FPÖ, Lega Nord, Fidesz - všechny tyto strany vedou ekonomové, právníci, lékaři a další špičky ve svých oborech.

2) Postrádá výrazné osobnosti. Díky egocentrismu pana předsedy, který vedle sebe nesnese výrazné figury, které by mohly přitáhnout nové voliče, naopak se obklopuje obskurními figurkami, které straně spíše škodí (Rozner, Koten, Kohoutek, Volný, Levová aj.)

3) Je pouze monotematickou stranou, kromě migrace a islámu nemá žádné další atraktivní body, co by uměla prodat a kterými osloví širší voličské spektrum.

4) SPD díky absenci oněch špiček nedokáže oslovit vyšší příjmovou třídu a tím získat sponzory a peníze. Navíc díky silně neprůhlednému financování je i pro vyšší kruhy nedůvěryhodná a bez peněz politiku dělat nejde.

5) SPD má silně levicový program, čímž špatně cílí na voliče. Nejvíce zklamaných a hledajících voličů není na levé, ale pravé straně spektra.

6) Strana absolutně nevyužívá potenciál členství v MENF, kromě jedné konference nic a to je po čertech málo. Zisk 11 procent je naprosté maximum, víc už nikdy SPD nezíská, jakýkoliv zisk v budoucích volbách nad 5 procent bude úspěchem.

7) Stranou už teď cloumají obrovské nepokoje a členská základna se rozpadá, rozpad JM krajské pobočky, hromadné odchody členů v dalších krajských pobočkách.

8) Dalším zahozeným potenciálem je komunikace s voliči mimo sociální sítě. Strana je neviditelná, zcela chybí centrálně řízené debaty s občany, veřejné akce a diskuse, semináře nebo konference.

9) Naprosto nulový potenciál směrem k mladému voličstvu. AfD, Fidesz ale např.i Kotlebu hodně volili mladší lidé, jelikož základem jejich politiky je podpora mladých lidí a rodin. To zcela SPD postrádá.

10) Na závěr musím říci, že SPD je prostě slepá ulička, protože je to strana, se kterou nikdo nechce spolupracovat, ale zároveň není schopná oslovit širší spektrum voličů a také nemá snahu cokoliv na své politice změnit. Taková strana nemá z dlouhodobého hlediska šanci uspět.

Autor: Teodor Thon, Praha, ČR, 17.7.2018