NÁZOR ČTENÁŘE

24. čvn, 2019

Demonstrant – status ochrany aneb zazvonit na ně nemůžeme...

Je demonstrace. Právě teď, když tenhle text píšu. Já na ní nejsem, jsem na Kotlářce, se šestnáctkou, a kdybych nebyl, tak taky nebudu.

Ale jsem v duchu se svými kolegy, kteří přes Letnou jezdí (za všechny zmíním pana Čermáka a pana Káááá) a musí se vyrovnávat s novým faktem, a to že demonstrant je ode dneška tvor chráněný.

My jste tady u nás zvyklí, že jakmile dostanete nějakou nálepku nebo jméno, začnou se k vám chovat lidi jinak, většinou se vás bojí, protože strach má v naší zemi dlouholetou a rozvinutou tradici, a moc si k vám nedovolí.

Už několik hodin dostáváme před centrální dispečink zprávu, že demonstrace probíhá a na Letné se pohybují lidé. Inu je hezky, co by nepřišli, horko taky není. Oni tam sice lidé chodí i jiné dny, ale pravda dneska je jich znatelně víc a jak je někde někoho víc, hned ztrácí zábrany jedince a chráněn davem dělá psí kusy.

Třeba jak jsem se už dozvěděl, stojí jenom tak na kolejích a bez hnutí čumí. Inu proč ne, je hezky. Většinou v podobných případech na někoho takového zavoníme. Funguje to posléze tak, že dotyčný uhne. Bohužel, dneska každý chodec není jenom tak leckdo, a proto jsem se taky dozvěděl, že na někoho takového v oblasti Letné zvonit nemám.

Nedozvěděl jsem se proč (prý pouze v nouzových případech, asi poté, co se mi začne dotyčný namotávat na podvozek), ale třeba to má co dělat s tím, aby si někdo nemyslel, že tramvaj může mít názor. Víte ono, když je kolem hodně lidí, dost se očekává, že všichni budou mít ten názor stejný, a to by tak hrálo, aby si nějaká tramvaj jela vlastní cestou, a nešla s davem.

Je velká škoda, že DP se k téhle "pluralitě" názorů nepostavila víc chlapsky a už dopředu neoznámila, že půl hodiny před začátkem demonstrace budou odklony a ty skončí hodinu po plánovaném skončení celé akce.

Někdo by mohl namítat, jak by se pak chudáci demonstranti na akci dostali, ale ze zkušenosti vím, že cesta, kterou si sami vyšlapete, a opravdu sami o ní stojíte, je mnohdy lepší, než když si vás k cíli někdo přiveze. Víc si jí vážíte.

Ostatně na Prvního máje kdysi dávno taky na Letnou tramvaje nejezdily. Jiný namítne, že to bylo kvůli průvodu, ale zase by dnešní demonstranti mohli průvod klidně k akci připojit a jen trochu pozměnit hesla z dob dřívějších a jak by bylo hned veselo. Někteří účastníci dnešní demonstrace by se vzpomínkami jistě pomohli, ačkoli budou tvrdit, že byli tenkrát v disentu, a dneska jsou tam vlastně zas.

Musím poznamenat, že tenkrát v disentu se tolik zuřivě nezapisovalo do notýsku, koho zrovna na Letné není vidět.

Teď dispečink opakoval zprávu. Původně jsem myslel, že už jsou na pořadu odpoledne odklony, ale opět jen zazněla zmínka o tom, abychom na lidi nezvonili a používali zvonek pouze v nejnutnějších případech.

Stále nevím, jaké to tedy jsou. Možná takové, aby mí kolegové nebyli popotahováni, že něco udělali špatně a nějakého demonstranta v davu (z davu s davem) nepohoršili – čímž by mohli podkopávat úsilí celého hnutí.

Asi hnutí za nezvonící tramvaje.

Autor: Pavel Hewlit, Praha, ČR, 24.6.2019

Zdroj: 

https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=718482


 

13. dub, 2019
Pirát Ivan Bartoš na svém facebookovém profilu zveřejnil odkaz na zprávu o zadržení Juliana Assange, zakladatele serveru Wikileaks. A pod touto zprávou už zvesela nabíhají komentáře, které Assangovo zadržení odsuzují...
 
Pro pořádek: já si taky nemyslím, že by Assange měl být zadržen. Ale fascinuje mě na tom jiná věc:

Je to týž Ivan Bartoš, který se nedávno zasazoval o zrušení vystoupení "pravicového kriminálníka" Tommyho Robinsona. A případy obou pánů, Assange a Robinsona, jsou si principielně podobné.
 
Oba jsou trnem v oku autoritám, protože sdíleli nepohodlné informace.
Ani u jednoho není jistota, že vše, co nasdíleli, byla pravda - ovšem už podle reakcí autorit je vidět, že u obou byla evidentně pravdivá většina.
Ani jeden není stíhán kvůli samotnému sdílení informací, u obou jsou využívány zástupné důvody.
 
U Robinsona je obvykle vytahován hypotéční podvod (který proběhl, ovšem nezpůsobil žádnou reálnou škodu).
 
U Assange je tím důvodem obvinění ze "znásilnění". Jak ukázala kauza soudce Kavanaugha, falešné obvinění ze znásilnění je v USA nejsnazší cesta, jak zásadně zkomplikovat život libovolnému bílému heterosexuálnímu muži. A vzhledem k tomu, že se ono obvinění objevilo přesně ve chvíli, kdy začalo být "veřejným zájmem" Assange umlčet, pochybnosti o jeho pravdivosti jsou nanejvýš na místě.
 
Robinson je ostrakizován z nóbl společnosti, systematicky očerňován, označován za extrémistu, soustavně na něj útočí média, fyzickými útoky jemu i jeho rodině vyhrožovali muslimové, jejich příznivci i extrémní levice. Robinson sám strávil nějaký čas ve vězení.
 
Assange je rovněž ostrakizován, a rovněž strávil nějaký čas de facto uvězněný na ambasádě. Což je podstatně bezpečnější odnětí osobní svobody, než strčit veřejně známého odpůrce islámu do vězení mezi muslimy; nicméně odnětí svobody to je.
 
Podrobnosti se liší, podstata obou případů je stejná. V obou případech je hlavním problémem sdílení informací, které jsou v rozporu se zájmy mocných. V obou případech je trestem vyřazení z běžného života a permanentní strach.
 
Jak je tedy možné, že Ivan Bartoš, vůdce pirátské strany a "bojovník za svobodný internet" s jedním z těchto mužů souhlasí a proti druhému se vymezuje? 
 
Jediným výraznějším rozdílem je třídní původ obou pánů. Tommy Robinson je původem dělník, se všemi negativy, co to s sebou přináší; jeho příznivci jsou často také dělníci, kteří nejdou pro ránu daleko. (Samotný sklon nejít pro ránu daleko ovšem stěží bude problémem, to by se Bartoš veřejně distancoval i od Antify...)
Julian Assange se vypracoval do střední třídy, a i jeho příznivci jsou na tom o něco lépe, než ti Robinsonovi.
 
Svoboda není svobodou, pokud platí jen pro někoho. Nebo snad Bartoš prosazuje, aby existovaly různé kasty lidí s různými porcemi svobody, jako ve feudální společnosti? Nebo snad prosazuje aby trestné bylo prakticky cokoliv, ovšem trestáni byli pouze lidé, jejichž pohled na svět se liší od toho vládou schváleného?
 
Jinými slovy, naznačuje tím, že on osobně by byl pro zavedení neofeudálního systému, kde dělníci (či přímo nevolníci) mají méně svobod než vyšší třídy společnosti, kde na jejich názoru nezáleží, a kde je s nimi zacházeno hůře už jen proto, kdo jsou; nebo snad že on osobně by nebyl proti zavedení měkké totality, která by nechala na pokoji poslušné ovečky a tvrdě trestala kohokoliv, kdo si dovolí sdílet nepohodlné informace, byť třeba pravdivé?
 
Nebo tím snad chce přímo naznačit, že Piráti sami jsou neofeudální, nebo dokonce prototalitní stranou?
 
Otázky, samé otázky.
 
Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 13.4.2019
25. led, 2019

V posledních měsících snad neuplyne týden, aby se neobjevila nějaká zásadní zpráva o
novém nařízení nebo regulaci, komplikující provoz auta, nebo přinejmenším vyžadující
další nové investice od automobilek...

Ať už se jedná o zvýšení daně z pohonných hmot, které odstartovalo„Hnutí žlutých vest“ ve Francii, nebo o zemích, které odpouštějí elektromobilům veškeré daně, a někdy je i dotují, jen aby se tato extrémně drahá a zatím žalostně neefektivní vozidla vůbec stala konkurence schopnými. Zapomíná se tak na zprávy, které jsou sice starší, ale pro dnešní dobu neméně důležité.

Během prvních třech měsíců roku 2019 bude v Česku nejpoužívanější benzín, Natural 95,
nahrazen celoevropsky jednotným palivem E10. Konkrétně se pumpy s novým palivem mají objevit od ledna 2019, do března 2019 by mělo palivo E10 být všude – a během roku 2020 Natural 95 zmizí.

Oficiálních důvodů je několik – jednak směs E10 obsahuje větší složku biopaliv, takže je
považována za „ekologičtější“; také bude pro celou Evropu stejná, takže automobilisté z tzv.
vyspělých zemí se údajně nebudou muset bát tankovat tzv. na východě. A v neposlední řadě bude zatížena nižší daní, palivo tedy zlevní. Konkrétně v Německu, kde bylo na pumpách v dostání už v roce 2018, bylo levnější o cca 0,4 eura na litr, než stará pohonná směs Natural 95. Což nezní zas tak špatně.

O čem se ale nemluví, je vliv, který toto palivo bude mít na motory starších aut. Bylo přímo
navrženo s cílem, aby motory starších vozů ničilo. Ono tedy zkrátí životnost automobilů obecně, nicméně vzhledem k jinému poměru uhlovodíků a jiným aditivům než u dosud standardních směsí se důsledky projeví

a) zejména na autech vyrobených před rokem 2008
b) zejména na malých, osobních autech s malými motory.

U osobních automobilů vyrobených ještě v devadesátých letech by mělo ke zničení motoru
dojít skutečně velmi rychle – už po vyjetí 2-3 nádrží (testy v roce 2016 dokonce naznačovaly, že malá osobní auta se slabými motory bude schopná závažně poškodit i jediná nádrž!), u aut
vyrobených mezi lety 2002 a 2008 by výdrž motoru měla být o něco delší, nicméně i těmto autům spalování nové benzínové směsi ubere zhruba 2/3 životnosti oproti stavu, kdy by jezdila na stávající Natural 95.

Totožné problémy budou mít i automobily vyrobené mimo EU (resp. pro jiný trh, než EU),
lhostejno na roku výroby. Proti efektům nové směsi by měla být relativně odolná pouze auta z USA, ta ale je problém v EU provozovat kvůli vyšší spotřebě a emisím, než jaké evropská legislativa povoluje.

Přináší palivo E10 vůbec nějaké výhody? Ohledně ekologičností biopaliv se dá diskutovat
hodiny a hodiny. Každopádně jsou ale méně efektivní, zároveň méně bezpečná při výrobě a
produkují více odpadu, než paliva klasická.

Zároveň je výroba směsi E10 dražší, takže jakmile skončí daňové úlevy spojené s
přechodem na E10 – tedy, jakmile se definitivně přestane prodávat Natural 95 – tak lze očekávat skokové zdražení o výši nákladů, spojených s náročnější výrobou.

Ve skutečnosti tak jde primárně o další bič na řidiče. Elektromobily je možné zvýhodnit
pomocí daňových úlev a dotací; dieselové motory je možné zakázat ve městech, nebo pro osobní auta; ale sáhnout legislativně na auta s benzínovým pohonem už by bylo příliš velké sousto. Lidi zkrátka není možné nutit, aby si koupili nové auto, zejména když na nové nemají a to staré dosud jezdí.

Palivo E10 je proto politicky průchodným způsobem, jak vyřadit z provozu stará auta s malými motory – tedy vozy, ve kterých jezdí zejména lidé, kteří si nic lepšího nemohou dovolit a fakticky tak s nástupem nových paliv přijdou o možnost vůbec auto mít.

Bohatých se to samozřejmě nedotkne – buď si koupí co dva-tři roky nové auto, protože na to
prostě budou mít, nebo už teď tankují Super 98, který je sice o 10% dražší, nicméně zatím nahrazen novou směsí nebude. Tedy alespoň v Česku a v roce 2019, ve zbytku EU už je zvolna zaváděno palivo E5, které bude mít obdobně destrukční účinky na motory sportovních aut.
Co tato změna přinese dlouhodobě se dá odhadnout relativně snadno. Hromadný úprk lidí do
měst, protože prostě už pro ně nebude ekonomicky možné každý den dojíždět; vznik nových
chudinských čtvrtí; drastické zlevnění nemovitostí na venkově, a následný přesun bohatých lidí na venkovská sídla, kde jim zbývající obyvatelé vesnic budou sloužit, protože jinou práci nenajdou.

Zkrátka venkov jako za feudalismu a města jako za průmyslové revoluce.
Nicméně bude to ekologičtější a aut ubude. Dokonce drasticky; 2/3 provozu tvoří osobní
auta starší 10 let, tedy právě ta, která během následujících dvou let zmizí.

A účel světí prostředky, n'est-ce pas?

Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 25.1.2019

Zdroje:

https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/pokles-prodeje-biopaliv-v-cesku.A160728_2262514_ekonomika_kris

http://www.autoforum.cz/zivot-ridice/chcete-10-let-stare-auto-podle-vlady-ma-ukoncenouzivotnost-registraci-zpoplatni

https://www.vrt.be/vrtnws/en/2018/10/04/so-what-s-the-new-name-for-petrol-super-98


 

 

28. pro, 2018

Utajené rozhovory - povídka

Prolog: Řečeno slovy klasika – politici jsou taky jen lidi. Někdy.

Prezident Spojených států amerických vztekle mrštil Rubikovou kostkou o zeď. Pěstí rázně praštil do desky starožitného stolu. „Ten krám se nedá složit,“ zařval. Jeho pohled zamířil ke krbu, nad kterým visel obraz Hillary Clintonové. Sáhl do šuplíku, vytáhl šipku a rázným nacvičeným pohybem ji vrhl, jako již mnohokrát předtím, směrem k obrazu. Zásah do čela Hillary ho uklidnil. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře oválné pracovny.

„Vstupte,“ zvolal a provedl hod druhou šipkou. Vstoupil mladý muž v dobře padnoucím obleku.

„Pane prezidente, máte telefon“

Nejmocnější muž světa dal svému tajemníkovi pokyn rukou, aby už dál nic neříkal. Na čele se mu objevila hluboká vráska. Přemýšlel. Mladý muž mezitím zvedl ze země Rubikovu kostku a několika rychlými pohyby uvedl její strany do barevné shody. Jeho výkon byl sledován s neskrývanou nevraživostí.

„Kdo zas votravuje?“

„Pane prezidente, máte telefon“, zopakoval tajemník, „ten červený,“ dodal s významným pohledem ke svému pánu a veliteli.

„Tak mě to přepojte, vzdychl Donald Trump. Tajemník s úklonou opustil místnost, aby splnil příkaz.

Za pár vteřin se telefon na prezidentově stole rozezvučel tóny hudby z filmu Sedm statečných.

Prezident na tváři vyloudil úsměv a zvedl telefon. Nastavil si hlasitý odposlech.

„Zdravím tě Vladimire.“

„I já tebe Donalde,“ ozvala se z reproduktoru velmi dobrá angličtina s lehkým přízvukem.

Musím se taky naučit alespoň pár slov rusky, pomyslel si prezident Spojených států amerických. Ale jeho myšlenka byla přerušena rázným dotazem.

„Doneslo se mě, že chystáš v Sýrii nějakou levárnu…“

Vida, ten chlap umí i naše slengový výrazy, hnalo se opět hlavou Donalda Trumpa.

„Vladimire, snaž se pochopit moji situaci, musím ukázat trochu té síly, jinak jdu od válu. Zbrojaři už prskají, že mají plný sklady.“

„A jaký uvedeš důvod?“

„Asad přece použil chemický zbraně,“ odpověděl prezident Spojených států amerických rozhořčeně.

„A ty tomu věříš?“

„Vladimire, není důležité, čemu věřím já, ale čemu uvěří svět.“

Jsem rád, Donalde, že jsme si to vyjasnili. A co z toho budeme mít my?“

„Podívej, my vystřelíme asi tak stovku Tomahavků, který jejich obrana díky vašemu komplexu S 200 a S 300 tak ze dvou třetin zlikviduje. To vám získá respekt. A dva nevybuchlý Tomahavky ti tam nechám, můžete si taky užít svůj díl slávy, odvezete si je a všichni budeme OK.“

„Předpokládám, že ty dva Tomahavky budou jen atrapy?“

„Jasně, že to budou atrapy, ale nechám ti v nich parádní ohňostroj, můžete si ho pak vypustit.“ Donald Trump se lišácky usmíval, ale jeho úsměv byl přerušen dalším naléhavým dotazem.

„Dony“, také bych rád věděl, kam hodláte mířit. Jestli se mně omylem trefíte na moji základnu, tak naše dobré vtahy už nebudou OK. Měl bys vědět, že tam mám pro všechny případy v záloze zbraň, ze které by se ti orosilo čelo.“

Prezidentovi Spojených států se skutečně čelo orosilo.

 

„Vladimire, budeme střílet na prázdný baráky, žádný škody nebudou. Myslím, že jsme se dohodli.“

Oba státníci upadli do tichého rozjímání, které přerušil prezident Spojených států amerických. Naznal, že bude lepší, když se rozhovor bude ubírat jiným směrem.

„A jak, Vladimire, dopadla tvá noční hokejová liga v Soči? Skórovals?“

„Dal jsem pět gólů a na tři nahrál,“ odpověděl pyšně Vladimir Putin a pokračoval:

„Dony, slyšel jsem, že u tebe byl prezident z té africké pidizemě, o které jsme mluvili posledně. Jak to dopadlo?“

„Skvěle, dovezl mně jako dar nádhernej voštěp, pověsím si ho doma na stěnu.“

Prezident Ruské federace se poprvé během rozhovoru usmál, ale to jeho protějšek samozřejmě nemohl vidět.

„A cos mu dal ty?“

„Dvě rakety.“

„Donalde, to nebylo dvakrát chytré…“

„Buď v klidu, Vladimire, byly to rakety na tenis.“

„A mají tam vůbec tenisové kurty?“ padl vcelku oprávněný dotaz z ruské strany.

„Nemají, ale mají ropu. Dodají ropu, my jim postavíme kurty. A když se jim něco nebude líbit, tak se tam přijedeme mrknout na lidský práva a stav demokracie.“

„No, tam si dělej Dony, co chceš, my máme zájmy jinde. Také jsem slyšel, že tě přijede navštívit Anděla Merkelová.“

„Jo, Anděla má dojet, ale dám ji na setkání tak dvacet minut.“

„Proč tak málo?“

Ale já ti nevím, mám z ní deprese. Pořád se tváří tak divně. Jakoby se právě vrátila z pole, kde musela tahat řepu.“

Tentokrát se prezident Ruské federace rozesmál zcela nepokrytě.

„Tak se zatím měj, Dony, a s tou Sýrií opatrně, jinak…“ Varování však nebylo dokončeno, zůstalo viset ve vzduchu, jako David Cooprefield při svém vystoupení.

„Tak zase někdy Vladimire.“

Prezident Spojených států položil telefon. Opět se zadíval na složenou Rubikovu kostku. Pak vzal ze šuplíku třetí šipku a namířil na svůj oblíbený terč.

 

O mnoho tisíc mil dál na jiném kontinentu také zazvonil telefon. Zvedla ho sekretářka německé kancléřky. Řekla jen „chvíli vydržte, prosím“ a odešla zaklepat na dveře své šéfky.

„Madam, máte telefon.“

Angela Merkelová právě přemýšlela, jaké to bylo utrpení, když v mládí chodila na pole tahat řepu. Ta představa ji trápila celá desetiletí. Ale co, mávla rukou, musím na to už konečně jednou zapomenout. Jinak si toho brzy někdo všimne. Roztržitě, ještě pod vlivem myšlenek na nenáviděnou rostlinu, pohlédla na svou sekretářku, stojící ve dveřích.

„Jaký telefon?“

Sekretářka se šibalsky usmála. „Ten žlutý, madam.“

„My ale přece žádný žlutý telefon nemáme,“ pravila kancléřka nechápavě.

„Volá vás čínský prezident,“ vysvětlila mladá žena.

„Jo tak. Ale Gertrudo, to bylo velmi politicky nekorektní. Až mně sem ten telefon přepojíte, tak běžte za trest přivítat několik uprchlíků.“

 

Sekretářka si pomyslela své a odebrala se k odchodu. Nutno dodat, že ten den tato mladá dáma, žádné uprchlíky nepřivítala, ale zato přivítala svého přítele, se kterým strávila několik příjemných hodin. Na pozdější dotaz své šéfky, kolik uprchlíků uvítala, odpověděla bez uzardění, že padesát osm.

Angela Merkelová zvedla telefon.

Na druhé straně zazněla trochu neobvykle znějící němčina. „Jak se máte, moje drahá paní kancléřko?“

„Děkuji, pane prezidente, to víte pořád se něco děje…“

„Paní kancléřko, volám vám, protože čínský lid se rozhodl předat německému lidu velký dar.“

Víte, pane prezidente, myslím, že ty dvě pandy, které jste nám ve své neskonalé velkodušnosti zapůjčil, už stačí. Jste ale velmi laskavý a moudrý muž. Vaše velkorysost je známá v celém západním světě.“

Si Ťin-pching u svého telefonu uznale pokýval hlavou. Ta Merkelová, pomyslel si, mně sice někdy pije krev, ale čínskou etiketu ovládá. To musím uznat. Pak pokračoval v hovoru.

„Tentokrát, moje milá paní kancléřko, půjde o velké umělecké dílo. Nechte se překvapit. Ale už jsem vás asi okradl o hodně vašeho vzácného času, tak zatím nashledanou.“

Angela Merkelová chtěla ještě něco dodat, ale telefon již byl hluchý. Zdálo se jí to, nebo se čínský prezident během hovoru pochechtával? Ale Číňani přece nemají smysl pro humor. Jenomže touhle myšlenkou právě udělala účet bez hostinského.

Předseda evropské rady nevěřícně zíral na více jak čtyřmetrového obra v podobě přísně se tvářícího Karla Marxe. Tento dar čínského lidu německému lidu se zatím nacházel na přísně utajovaném místě. V této chvíli ho mohli spatřit jen někteří vyvolení jedinci. Veřejnost si zatím musí počkat, až bude socha slavnostně odhalena v Trevíru. Jean-Claude Juncker se tvářil značně zachmuřeně. Byl pověřen, aby při odhalení sochy pronesl slavnostní projev. Jestli toto obhájím, říkal si v duchu, tak se dám na modlení.

„Musím se napít,“ pronesl k muži v montérkách, který patřil k tajné četě mající na starost dočasnou péči o sochu zpodobňující autora Komunistického manifestu.

A jak předseda pravil, tak šel vykonat.

O dva dny později volali z nedalekého baru na policejní stanici, že tam už dva dny mají jakéhosi opilce, který vypadá jako ten hlavoun z Bruselu, co ho vídají v televizi. Zpívá prý stále dokola internacionálu a vyřvává, aby se všichni proletáři napili.

Archanděl Michael ladil harfu. „Už to nemůžu poslouchat,“ brblal si tiše, „ten Petronel na to hraje tak falešně, že je to k nevíře. Od té doby, co o něm natočili ty dva filmy, si myslí, že mu projde všechno. S takovým hudebním doprovodem pak všechny naše zpěvy na kůru můžou jít k čertu.“

Mumlání archanděla Michaela bylo náhle přerušeno zazvoněním černého telefonu. Michael rázně zvedl sluchátko:

„Poslyš, Lucifere, to už tě archanděl nemůže ani omylem zmínit, abys hned nevolal?“

„Myslel jsem, Michaeli, že potřebuješ moji asistenci.“

„Už dlouho jsem tě na nic nepotřeboval. Naposledy když k nám nahoru nedopatřením dorazil ten politik, který tvrdil, že má imunitu a že musí mluvit s Nejvyšším ohledně funkce v nebeském výboru.

 

Tak jsem tě zavolal, abys ho hned vzal s sebou. Jeho kniha hříchů byla těžší, než všechny tvé kotle dohromady.“

„Stejně je to, Michaeli, zajímavý, že skoro všichni politici končí v mé péči. Ale řeknu ti, poslouchat je, jak i u nás pořád pletichaří, to je teda peklo.“

„To máš tak, Luci, když si někdo chce hrát na boha, tak většinou dělá ďáblovu práci, a pak logicky musí skončit u tebe.“

Náhlý záblesk jasného světla oba upozornil, že je nejvyšší čas s tímto rozhovorem skončit. Tak se také stalo.

Epilog: Předseda vlády jedné malé země v srdci Evropy se náhle probudil. Zdálo se mu, že si na něj vzpomněl někdo, o kom si myslel, že ho už nikdy neuvidí. Ten, který za jeho dětství doprovázel Mikuláše a anděla. Ale pak se s ním setkal ještě jednou. V dospělosti. Za jiných okolností. Po chvíli opět upadl do spánku. Tentokrát měl krásný sen. V parlamentu jeho vláda dostala stoprocentní důvěru a opozice navrhla, aby k jeho jménu bylo připojeno, že se zasloužil o stát. Znovu se probudil, nyní však se šťastným úsměvem. Vztyčil se na posteli a do tiché noci slavnostně pronesl:

„Jednou dostanu, co si zasloužím.“

Temné zahřmění jeho slova potvrdilo.

Autor: František Kašpárek, ČR, 28.12.2018


 

23. pro, 2018

V tomto kouzelném vánočním čase, kdy se může člověk snad na chvilku zastavit a odpočinout si od nekonečného koloběhu práce a dalších povinností, si snad najdete trochu času na malou populárně vědeckou knihu z oboru tak zdánlivě nudné sociologie...

Její autor, pan Petr Hampl, zde provedl věc, která je skutečně mezi odborníky neslýchaná. Výsledky svého celoživotního studia, moudrosti nekonečných stohů knih, milióny gigabajtů odborných dat a výsledky práce nesčetných vědců, náboženských myslitelů i zdravé moudrosti generací prostých lidí Vám zde předkládá na pár desítkách malých stránek textu. Vše se vejde do kapsy od saka nebo do elegantní dámské kabelky bez toho, že by to zanechalo někde digitální stopu. Nebo je přece jen lepší mít text nahraný v mobilu?

Tak, jako fyzikové spolu s matematiky a astronomy dodnes marně hledají teorii, která by vysvětlila veškeré chování vesmíru – onu vytouženou Teorii všeho, tak se mnozí humanitní badatelé pokoušejí o vysvětlení fungování ještě složitějšího systému - lidské společnosti (nebo chcete-li civilizace). Výsledkem jsou ony nepřehledné hromady informací, ve kterých se může orientovat jen opravdový expert.

Jedná se o knihu, která Vám prakticky veškeré chování lidské společnosti popisuje velmi srozumitelným způsobem. Pro svou krátkost, jednoduchost a objektivitu se řadí na čestné místo mezi perlami z řad skvělých titulů humanitních děl všech dob. Jde o skutečné Prolomení hradeb. Hradeb mezi ještě nevědomým lidem a pravou podstatou fungování civilizace, která je mocnými tohoto světa záměrně střežena kombinací obecné složitosti a chaosu bezvýznamných jednotlivostí. Zdánlivě nepochopitelné a zmatené fungování společnosti je zde popsáno takovým způsobem, že každému obyčejnému člověku po přečtení této knihy budou obecné principy fungování civilizace a jejích institucí jasné. V tomto smyslu se tato kniha nedá překonat. Ani sám autor ji už nikdy překoná. Tím, že si pozorně přečtete tuto knihu, dostanete se vlastně v obecné rovině na odbornou úroveň jejího tvůrce. Z autorova poněkud rozpačitého pohledu jste to tedy Vy, kdo jste v proniknutí do podstaty těchto problémů neskutečně efektivní, protože on musel obětovat studiu a vědeckému bádání mnoho let.

Kniha se skládá vlastně ze dvou částí. Prvních dvanáct kapitol pojednává o fungování naší civilizace. To je jádro knihy – představuje nám onu jednoduchou Hamplovu Sociologickou Teorii Všeho (HSTE). To je to první Prolomení hradeb, kde se autorem otevřenou mezerou v dobře opevněných hradbách čtenář dostane k podstatě věci. Po přečtení první části knihy si budete pravděpodobně všichni schopni  sami odvodit, jak se v obecné rovině asi bude vyvíjet jakýkoliv problém ve společnosti. Kniha samozřejmě neřeší detaily. Informace z mnoha objemných zdrojů jsou zde zjednodušeny a zhuštěny třeba do jediné věty.

Druhá část knihy začíná osudovou 13. kapitolou. Zase jde o Prolomení hradeb. Tentokrát v jiném smyslu. Jedná se o problém údajného prolomení obranných mechanismů evropské civilizace a jejímu brzkému podlehnutí agresivnější civilizaci – islámské. Toto aktuální téma si vlastně vybral autor pro testování své teorie. Asi neumí zůstat při zemi! Ambicióznější a kontraverznější téma si opravdu nemohl vybrat. Vždyť zde zkoumá možný zánik nebo velké omezení formy naší civilizace, tisícileté kultury a náboženství. Neúprosně logickým způsobem postupuje až k závěrům a předpovědím, které mohou mnohé šokovat. Pokud se předpovědi této teorie vyplní, i když se velká část lidí bude všemožně snažit, aby to nenastalo, bude to znamenat, že Hamplova Sociologická Teorie Všeho (HSTE) je pravdivá. Dodávám, že v mnoha případech k upřímné lítosti autora této knihy i mojí.

Krásné vánoce, kdy se znovu narodí náš milovaný Ježíšek, přeje Tomáš Očadlík

Autor: Tomáš Očadlík, Praha, ČR, 23.12. 2018