19. říj, 2017

NÁZOR ČTENÁŘE: CUBA BEFORE DAWN & PŘEDVOLEBNÍ ROZJÍMÁNÍ

Cuba Before Dawn

Ve dnech 9. a 10. 10. 2017 proběhl v Praze minifestival kubánského angažovaného umění „Not a useful artist“ spjatý se sérií seminářů „Cuba Before Dawn“. Akce se zúčastnilo pět kubánských angažovaných umělců (mělo jich být víc, ale ne všichni dostali povolení vycestovat), tři z nich tvoří punkovou skupinu „Porno Para Ricardo“, která je významem srovnávána s českými „The Plastic People of the Universe“. Na akci se podílela mj. Nadace Václava Havla a Amnesty International. Šlo o jedinečnou příležitost vyslechnout svědectví o poměrech uvnitř jedné z mála tradičních levicových diktatur, přesto se této akce účastnily pouhé nízké desítky lidí. Připomeňme si alespoň některé zajímavé momenty.

Oběma dny se jako rudá linie (pun intended) prolínalo téma Che Guevara. V podstatě kdykoliv bylo jeho jméno zmíněno, následovalo několikaminutové silně emotivní připomenutí, že Che Guevara byl sprostý vrah, který během let, kdy se angažoval v kubánské revoluci, vlastníma rukama pozabíjel stovky lidí, a další stovky lidí na smrt poslal. Je tedy s podivem, že nosit jeho obličej na tričku není trestné – představme si, kupříkladu, co by potkalo člověka, který by si dal na tričko obrázek Reinharda Heydricha, který je svým morálním profilem s Che Guevarou srovnatelný. Neoddiskutovatelné pak je, že obrázek Che Guevary na triku vypovídá o svém nositeli, jako o osobě velmi hloupé, krajně nevzdělané, nebo jako o nebezpečném levicovém extrémistovi.

Během jedné diskuse se moderátorka zeptala, jestli je zvolení Donalda Trumpa na Kubě vnímáno jako nebezpečné. Odpověď zněla přibližně takto: „Donald Trump je pro občany Kuby rozhodně menší hrozbou, než byl Obama a než by byla Hillary Clintonová. Obama totiž zkoušel podporovat kubánskou ekonomiku, jenomže protože všechny velké podniky jsou státní, v praxi to znamenalo, že vládnoucí komunistický režim získal finanční injekci a tím pádem i moc. Což vedlo k zostření sledování obyvatel a k další vlně zavírání z politických pohnutek; dva disidenti (byla uvedena jejich jména, ale už si je nepamatuji - pozn. aut.) byli v roce 2012 přímo zavražděni. Lze předpokládat, že Hillary Clintonová by s podporou režimu na Kubě pokračovala, nebo ji prohlubovala, zatímco Donald Trump ji stopnul. Donalda Trumpa Kuba zatím nezajímá, a jestli je nějak nebezpečný, tak v tom, že je to silný a charismatický vůdcovský typ, díky čemuž je z něj snadné pomocí propagandy udělat Nepřítele. Je pravda, že každý člověk s takovou mocí je potenciálně nebezpečný. Je také pravda, že jeho chování svědčí o podobných vzorcích myšlení, jako měl Fidel Castro, ovšem na rozdíl od Fidela Donald Trump ctí demokracii, alespoň zatím.“

„Donald Trump že ctí demokracii? Vždyť spousta lidí a amerických univerzit proti němu protestuje jako proti diktátorovi…“

„Kdyby Donald Trump byl skutečně diktátor, nikdo by neprotestoval, protože by nechal zavřít napřed ty univerzity, ale i ty lidi. Možnost nesouhlasu, a klidně vyhroceného nesouhlasu, je přece součástí demokracie, součástí svobody. Mohou s vámi nesouhlasit, mohou vás pro vaše názory nenávidět nebo vámi pohrdat, ale pokud se kvůli svým názorům nemusíte bát o svoje zdraví, život, nebo majetek, tak žijete ve svobodné zemi.“

„Jak tedy kubánský režim perzekuuje své odpůrce? Zavírá je do vězení?“

„Většinou ne. Jsou sledováni; ale to jsou na Kubě v podstatě všichni. Když už někoho zavřou z politických důvodů, bývá to na mnoho let (jednoho ze seminářů se účastnil politický vězeň, kterého věznili šestnáct let; pozn. aut.), ale většina lidí je pouze udržována ve strachu. 

Kdo se projevuje protirežimně, tomu třeba nemusí být povoleno vycestovat do zahraničí. A kdo vycestuje a projevuje se protirežimně v zahraničí, tomu zase hrozí, že nebude vpuštěn zpátky. Samozřejmě pokud porušíte nějaký zákon, psaný nebo nepsaný, můžete dostat návštěvu od tajného policisty, která se nese zhruba v duchu „Ještě jednou uděláš to a to, a sejmu tě. Bude to vypadat jako náhoda.“ A všichni vědí, že to není žert. Poslední dobou se také hodně rozmohlo veřejné zostuzení. Kdo si dovolí s režimem nějak nesouhlasit, je označen za zrádce, teroristu nebo extrémistu, proti tomu je poštván dav, často jsou to jeho sousedé a přátelé, někdy i rodina – a zfanatizovaný dav mu třeba rozbije auto, nebo dům. Něco takového je typická totalitní praktika, to by se ve svobodné zemi stát nemohlo.“ (V této souvislosti se samo nabízí srovnání s tím, jak bývá v Německu zacházeno s členy Alternative für Deutschland. –pozn. aut.)

„Co když se ale doopravdy jedná o extrémisty nebo teroristy?“

„Prosím vás. Kdo je extrémista, kdo je terorista? Terorista je někdo, kdo používá násilí na nevinných lidech, aby prosadil svoje názory. Dokud svoje názory jenom říká, není to terorista. Pokud se násilím na nevinných nesnaží nic prosadit, je to psychopat a pokud si násilím něco vynucuje na lidech, kteří mu to mohou dát, je to lump, zločinec – ale ne terorista. A extrémista je podle mě ten, kdo vybízí k používání násilí, aby prosadil svoje názory.“

„Jak se vlastně žije v levicové diktatuře s vysokým stupněm přerozdělování?“

„O jakém přerozdělování mluvíme? Ta takzvaně levicová vláda spotřebuje prakticky všechny vybrané zdroje na udržování statutu quo, na svůj vlastní provoz a perzekuce odpůrců. Jinak v zemi panuje tvrdý kapitalismus, ne tak hrozný, jako v Číně, ale hodně podobný. Veřejné zdravotnictví nestojí za řeč, kdokoliv si to jen trochu může dovolit, chodí do soukromých nemocnic. V zemi je pravidelně nedostatek základních hygienických potřeb, lékařských potřeb nebo i základních potravin. Uvědomte si, že jsme v tropech, a navíc ještě ostrov – nemůžeme pěstovat například pšenici. Jsme závislí na obchodu, dlouhé roky se dařilo obchodovat s Venezuelou, ovšem tu její levicová vláda přivedla k bankrotu. A náš totalitní systém je silný jen tak, kolik má peněz. Letošní hurikány Kubu silně poničily, bude třeba opravovat – celé oblasti zůstaly bez proudu. A když se dají peníze na opravy, nezbude jich tolik na perzekuce odpůrců a celý systém se oslabí. Možná se i dočkáme toho, že se oslabí natolik, aby mohlo dojít k jeho změně – možná ne, ale jednou určitě. Na Kubě zhruba od roku 2008 nebo 2009 funguje stínová ekonomika s alternativním platidlem, „paquety“ – v zásadě se jedná o něco jako poukázky na balíky dat z internetu. Internet totiž na Kubě prakticky není, jen v turistických letoviscích a i tam je silně omezený, například si neotevřete stránky novin, se kterými vláda nesouhlasí, nedostanete se k youtubu. Ale existují lidé, kteří mají neomezený přístup k internetu, ačkoliv je to nelegální, a k těm přinesete paquety a vyměníte je za co chcete – punkový klip, díl House of Cards (americký seriál o politice –pozn. aut.), týden staré New York Times, kreslené porno, cokoliv chcete. Vláda se dřív snažila proti „dealerům informací“ bojovat, postupem času je začala tolerovat, ale jsou pod dohledem – a jejich zákazníci také. Paquety a směnný obchod jsou tedy tím, co v mnoha situacích nahrazuje nefunkční oficiální ekonomiku. Vlastně si zkoušíme kapitalismus na nečisto – je každého zodpovědnost, jestli své paquety s někým smění, koupí si za ně nějaké užitečné informace, nebo je utratí za porno. Máme silně provázanou občanskou společnost jako způsob, jak se vypořádat s nedostatkem. A na rozdíl od zbytku světa, který se topí ve virtuální realitě, my na Kubě žijeme v tvrdé realitě a známe cenu informace, cenu názoru, cenu svobody. Až bude režim dostatečně slabý, až se rozpadne, budeme připraveni.“

Inu, nezbývá, než Kubě popřát, ať už dlouho nečeká – a západnímu světu, aby se ubránil svodům levicové totality, k níž má – soudě dle přímého srovnání – nebezpečně nakročeno.

(pozn. Nejedná se o přepis konkrétního rozhovoru, ale zkrácený a zhuštěný výtah ze seminářů. Záznam konkrétních rozhovorů patrně existuje, protože každý seminář někdo natáčel, na jednom z nich byla dokonce přítomna Česká Televize. Tato reportáž vznikla primárně z obavy, že názory a stanoviska v ní zmíněná se do vysílání ČT jaksi nevešla.)

Předvolební rozjímání

Ať si kdo chce co chce říká, ať si spolky ateistů protestují sebehlasitěji, člověk je přirozeně tvor věřící. Nejspíš ne každý člověk, přistoupíme-li na tvrzení, že ateismus či agnosticismus jsou absencí náboženské víry a ne vírou, že Bůh neexistuje. Naprostá většina populace nicméně potřebuje tak či onak v něco věřit. Je to přirozené. Naše mozky jsou stavěné tak, aby dokázaly nakládat s omezeným množstvím informací a rozhodovaly se na základě podkladů, se kterými by umělé inteligenci nezbylo, než si hodit mincí. Pokud si nechceme hodit mincí také (ať už doslova, nebo obrazně, s tím, že „ono je to jedno“), rozhodujeme se v podobných situacích na základě víry – někdy intuice či víry v sebe sama, často ale víry v „něco vyššího“, co „se o nás postará“.

Mimo jiné i z víry, že se o nás někdo postará lépe, než my sami, vychází myšlenka zastupitelské demokracie.

Do určité míry je to myšlenka racionální. Zastupitelská demokracie je pro členy společenství méně riskantní, než absolutistická vláda, a zároveň výrazně efektivnější než systémy, v nichž „každý mluví do všeho“, jako třeba přímá demokracie nebo dokonce anarchie (kdo byl někdy v pracovním kolektivu čítajícím více než tři lidi, nutnost existence jak dělby práce, tak nějaké hierarchie snadno pochopí). A také proto, že profesionální politik může (respektive, měl by) chápat politické souvislosti lépe, než řadový občan. A měl by tedy být schopný činit i neintuitivní rozhodnutí, když jde o dobro věci. Že řada politiků tyto souvislosti sice chápe, avšak využívá je v prospěch svůj, namísto prospěchu vlasti, je věc druhá.

(Že prakticky v libovolné oblasti existují lidé s hlubšími znalostmi a „větší kvalifikací se k tomu kterému problému vyjádřit“ je věc třetí a zcela nesouvisející. Myšlenka na společnost, ve které by se ke každému problému vyjadřovali jen lidé, kteří mu opravdu rozumí, je sice krásná, ale nemožná – krom toho, že neexistuje spolehlivý mechanismus, jak odborníky vybrat ani jak zajistit, že budou pracovat podle svého nejlepšího svědomí a ne v čímsi zájmu, i lidé v té které problematice vzdělaní mohou mít při stejných vstupních datech na tutéž záležitost opačné názory. A čím méně exaktní obor, tím větší pravděpodobnost, že obdobná neshoda nastane.)

Ale budiž, zastupitelská demokracie je v principu přijatelný kompromis mezi důvěrou a racionalitou, jakkoliv její konkrétní inkarnace mohou vypadat všelijak. Tedy – byla by, platilo-li by, že volič dá „co je zastupitelovo zastupiteli a co je božího Bohu“. Konkrétně, že kroky zastupitele bude kontrolovat, zkoumat, pochybovat o nich, názory podrobovat kritice a očekávat výsledky; zatímco od Boha bude čerpat zejména naději, že to všechno nějak dobře dopadne, i když to teď nějak zrovna jako na potvoru nejde. Tohoto přístupu nebývá problém dosáhnout v zemích, kde je rozšířená víra v Boha a zároveň proběhla odluka státu od církve a stát je tedy sekulární. Problém ovšem nastává jak v zemích, které sekulární nejsou, tak i ve státech, které jsou příliš ateistické. Nevybitá potřeba věřit se pak lepí na ty nejprapodivnější existence, naprosto zatemňujíc zdravý rozum. A v Česku jsou politické subjekty, stavící čistě na víře, hned dva.

Jeden předvádí surově zvrácenou, avšak zjevně účinnou variaci na křesťanství. Sám sobě evangelistou i jezuitou, zároveň káže spásu i hrozí plameny pekelnými. Vyžaduje pravidelnou zpověď po hříchu prodeje zboží či služeb; za podmínek tak tvrdých, že řada kupčíků skončí. Ale co na tom, což

Ježíš nevyháněl kupce z chrámu, copak jim neboural stánky a nerozsypal tržbu po podlaze? Podobností je víc – vždyť co může vypadat jako byt bílého opeřence, to lze přečíst i jako trnovou korunu. I Ježíše před křižováním svlékli; ale ani on nemusel ukazovat pindíka. A řeči o tom, že tenhle konkrétní mesiáš je nevinen, že nespolupracoval s StB, nejsou nepodobné zapření Petrovu. Vždyť i Petr zapřel svého učitele. Učitele, který po večeři vzal také koblih, lámal, dával svým učedníkům… Učitele, který ze svatých obrázků blahosklonně shlíží a slibuje, že bude líp. Neříká jak, neříká proč, a činy jeho věrných tato slova usvědčují ze lži. Ale na tom nesejde, neboť věř a víra tvá tvou zemi uzdraví.

Druhý je elitní sektou, společností kde každý zná každého, společností univerzálních pravd. Tajemní téměř jako mýtičtí ilumináti, mají minimální reálný politický vliv, ale přímo či nepřímo ovládají část médií – a to stačí. V téhle sektě je hlavně třeba držet při sobě, ideály jsou vším – a když jsou v rozporu s realitou, je to vždy realita, která se plete. Takže biopaliva se vyplatí, ačkoliv se na vypěstování biosložky vynaloží více energie, než tato biosložka dodá. Solární energie se vyplatí, ačkoliv neúměrně zatěžuje rozvodnou síť a ke kompenzování kolísajícího příkonu bývá zhusta používána záložní uhelná elektrárna. Politická korektnost je správná, ačkoliv znesnadňuje komunikaci o řadě témat a v důsledku nesnášenlivost prohlubuje, namísto aby ji potlačovala. Zbraně v rukou civilního obyvatelstva jsou zlo, ačkoliv je prokázáno, že jediný druh zločinu, který se se snazší dostupností střelných zbraní skutečně radikálně zvýší, jsou sebevraždy. Kdo řekne, že je muž, je muž i kdyby byl biologicky žena a naopak – přece nebudeme nikoho nutit ukazovat pindíka…

Spoluobčané, snažně vás prosím: používejte rozum. Volte nějakou stranu, která se chová jako strana a předkládá reálné argumenty, ne subjekt, který chce jen vaši víru. A pokud potřebujete věřit bez rozumu, jděte do kostela.

Jděte ve jménu Páně.

Amen.

Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 19.10.2017