26. pro, 2017

NÁZOR ČTENÁŘE: TOMÁŠ STRAKA: Mír, pravdu & lásku

Politická korektnost, neolevicové smýšlení, sluníčkářství či ze řetězu utržená pravdoláska... Je spousta nadávek, spousta pejorativ, a také spousta článků o tom, co je na tom špatného, a proč je to špatné. Ale jsou vánoční svátky – zkusme se tedy místo odsuzování zamyslet nad tím proč se určité zhoubné vzorce myšlení vůbec vyskytují.

Mě k tomuhle zamyšlení přivedl Filip (jméno změněno). Filip je příklad klasického sluníčkáře – uprchlíky vítá, islám mu nevadí, humanitární cíle jsou všechno, co nejhlubší integrace do EU je jediná a nejlepší cesta... a ano, kdokoliv s ním byť v náznaku nesouhlasí, je pro něj nácek a xenofob (pokud jde o islám) nebo aspoň buran a idiot (jde-li o cokoliv jiného).

Teď, nedávno, jsem byl svědkem diskuse, ve které se docela angažoval. Diskuse probíhala ohledně tzv. alternativních odměn a tvrzení, že firmy udělají lépe, když budou zaměstnance odměňovat jinak než finančně. Vlastně totéž téma, o kterém pojednával článek na idnesu, z nějž cituji: „Mladí zaměstnanci, takzvaní mileniálové, zase ocení víc než stravenky či firemní mobil třeba zaplacenou dovolenou, drobný dárek, který si chtěli dlouho koupit, nebo pochvalu před celým kolektivem.“

Diskuse se samozřejmě nesla na hraně výsměchu („Pochvala lepší než prachy, to zrovna,“) a zdravého rozhořčení. A Filipův hlas v ní zazníval jako hlas jednoho z mála obhájců obyčejných pochval.
„Mně třeba peníze navíc nemotivujou,“ nechal se slyšet. „Ale za těch deset let, co pracuju v ČT, mě někdo pochválil tak třikrát? A tak pětkrát jsem byl v titulkách? A věř tomu, že kdo má práci takovou, jako já, tak prostě občas potřebuje mít pocit, že na jeho práci někomu záleží. Vědomí, že pro zaměstnavatele nejsi jen jedno pitomé kolečko v soukolí, ale cenná investice, je mnohem důležitější než prachy navíc. Samosebou ne, když pracuješ v Babišově drůbežárně, ale jakmile je tovoje práce alespoň trochu kreativní (ve smyslu, že při ní je třeba opravdu přemýšlet), peníze navíc nefungují.“

Jakou práci že Filip má? Pracuje v ČT, jako střihač. Dobrý střihač, dobrý profesionál svého řemesla, tak dobrý, že často pracuje na živých vysíláních. Práce je to náročná zejména na soustředění a všudypřítomný je stres. Práce je to také dobře placená i v kontextu Prahy – pro obyčejného dělníka ve zbytku republiky je jeho plat málem pohádkový. A v neposlední řadě je to osamělá práce. Živých přenosů se nedělá zas tak moc, většinu živého vysílání tvoří relace Dobré ráno s ČT, která začíná v 5:59. Což znamená, že ty dny, které Filip pracuje na Dobrém ránu, musí být v práci nejpozději v pět, vstávat nejpozději ve čtyři. V době, kdy zaměstnanci v běžném směnném provozu mívají obědovou pauzu, Filip končí a jde domů. Nebo kamkoliv – má volné odpoledne, večer pro něj nicméně končí vlastně hned po večerníčku, kdy musí jít spát, aby byl ráno připravený.

Filip je sám. Sehnat partnerku by mu nedělalo větší problémy, je zámožný, pohledný i inteligentní. Problém je spíš v tom, že kromě kolegyň, s nimiž má striktně profesionální vztahy, moc žen nepotkává. Nemá jak se socializovat. Téměř nepije alkohol, nemůže si dovolit večerní vysedávání po hospodách kvůli práci. Prakticky nechodí na koncerty, do kina leda na odpolední představení, před lety lovíval studentky po čajovnách, ale teď už je na to starý. Jeho pracovní vytížení mu nicméně dost efektivně brání si partnerku udržet, i když nějakou najde.
„Kdybych byl dělník ve fabrice, tak mi stačí třináctý plat a pivko po práci s chlapama ze směny,“ pokračoval Filip. „A asi bych si říkal, jaký jsou ti mileniálové kokůtci, když od práce chtějí i to, aby je nesrala a měli z ní dobrý pocit. Ale víš jak... Finanční odměna je fajn, ale celkově jsem veškeré finanční bonusy – třeba poukázky na rekreaci, příspěvky na jídlo, příspěvky k platu na dopravu – vždycky považoval za lacinou hozenou kost bez dlouhodobého dopadu na můj život.“

Jaký dlouhodobý dopad, ptáte se? Filip se přece o nic nestará, nemá hlad, není mu zima, nebojí se, z čeho splatí hypotéku a je tak dobrý profesionál, že se ani nemusí bát, že přijde o práci. Tak co mu chybí?

Tady někde je jádro problému. Chybí mu společnost, protože kvůli práci nestíhá mít přátele. Chybí mu pocit seberealizace, protože ačkoliv pracuje v kreativní profesi, naplňuje cizí představy, nerealizuje ty svoje. Chybí mu pocit uznání, protože kolegové jeho práci za ty roky už berou jako samozřejmost. Chybí mu pocit, že někam patří – ale jak se zařadit mezi ty, kteří na rozdíl od něj řeší přízemní starosti typu „kde mají co ve slevě“, protože berou poloviční plat a živí rodinu, takže počítají každou korunu? Tím spíš, že to, že někdo má nižší plat, než on, Filip automaticky považuje za osobní neschopnost dotyčného. Jeho slovy: „Reálně, proč vrážet prachy do lidí, u kterých to k žádné změně výkonu nepovede a nikam se už moc neposunou?“

Podpora různých neziskovek mu nahrazuje to, co nemá. Rodinu. Lidi, kteří by ho měli rádi. Domácího mazlíčka, chcete-li. Když v uprchlických táborech rozdává ze svých přebytků zakoupené jídlo a ošacení, pocit, že pro někoho dělá svět lepším místem, je pro něj nejsilnější drogou.

Podobný příběh je za naprostou většinou tzv. sluníčkářů a vítačů. Celý rok jim vyčítáme to či ono – odložme nepřátelství alespoň na vánoce. Většina z těch lidí je hluboce nešťastná. A to, že vzývají „pravdolásku“ je jednoduchým důsledkem toho, že jak pravdy, tak lásky, se jim v osobním životě zoufale nedostává.

Takže ještě jednou – Veselé vánoce & Nový rok 2018!

A mír, pravdu & lásku všem.

Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 26.12.2017