19. úno, 2018

NÁZOR ČTENÁŘE: Pohádka pro zarputilé ignoranty

Byla jednou jedna rodina, která žila na kraji lesa, v krásném prostředí, v nádherném domečku...

Bohužel se přihodila nemilá věc. Tři děti , které v rodině spokojeně vyrůstaly, se ze dne na den staly sirotky. Do domu vtrhla zlá macecha a začala děti trápit. Trvalo nekonečných čtyřicet let, než tři děti , které díky dobrému kouzlu nikdy nezestárly, dokázaly zlou macechu vypudit. Začalo období radosti. Děti se uměly o sebe výborně postarat a začalo se jim skvěle dařit. 

Ovšem, všechno má své ALE. 

Jednoho krásného dne někdo zaklepal na vrátka a milá stařenka je pozvala do své chaloupky v lese, aby nebyly pořád samy. Byla to velká výzva. Dvě děti se strašně těšily. Do chaloupky v lese přece dávno patříme , volaly tyto děti. Žijeme na okraji lesa, ale nikdy jsme neochutnaly ty skvělé borůvky a lesní jahody a med od lesních včel. Nepatříme na louku, kde strašně fouká studený vítr a občas silně zaprší. Třetí dítě si nebylo tak jisté. Možná jsme doma právě tady, na pomezí lesa a louky. Tam , kde nás vychovali naši milující rodiče. 

Přesto si děti odhlasovaly, že půjdou se stařenkou a ta je zavedla do své chaloupky uprostřed lesa. Hned po příchodu je zavedla do tmavé místnosti a sebrala jim všechno cenné, co měli u sebe. Potom jim donesla trochu sladkého perníku. 

Proč nám berete naše cennosti a kdy nám je vrátíte?, volalo jedno dítě, ale ostatní je okřikovali. Podívej, jak je hodná, kolik sladkého perníku nám občas donese. To jsme dřív vůbec neznali. Tedˇ se máme opravdu dobře. 

Jenže milá stařenka přišla s nápadem, že s dětmi v tmavé místnosti budou další děti ze vzdálené a tmavé části lesa. Děti , které se neumějí chovat a rádi si ubližují navzájem, nebo ostatním dětem. Našim třem dětem se to moc nelíbilo. Neuměly se bránit a neměly rády násilí. Ten nejrozumnější říkal - odejdeme odtud. Vrátíme se do naší krásné chaloupky na pomezí deštivých luk a lákavého lesa. Budeme si žít spokojeně. Jenže další dvě děti nesouhlasily. Jedno volalo: Nemůžeme odejít. Víš, že stařenka říkala, že za těmi dveřmi venku zahyneme. Už nikdy nedostaneme svůj sladký perník. 

Druhé dítě bylo ještě zarputilejší- teď nemůžeme odejít, není vhodná doba. Pokusíme se tu milou stařenku přemluvit, hezky ji poprosíme, aby nás více slyšela a změnila se. Potom k nám nepustí ty nedobré děti. A když přece, tak třeba jen jednoho nebo dva a s těmi si dokážeme spokojeně hrát. Stejně jsou dveře zamčené a odejít nesmíme. Venku jsou strašidla , která by nás roztrhala na kusy. 

Tomu nejrozumnějšímu se to ale vůbec nelíbilo. Vzal svého váhavého sourozence za ruku , smutně se rozloučil s tím zarputilejším a dotkl se kliky u masivních dveří, jestli je zavřeno. 

A světe div se, dveře nebyly ani na petlici, ani zamknuté. Děti je otevřely, vyšly to černého lesa, odhodlané raději bojovat proti velkým strašidlům, než se trápit uprostřed tmavé místnosti s cizími dětmi, které jsou hodně neposlušné a divoké. 

Jenže venku nebyla tma ani strašidla. Zrovna svítalo, štěbetali ptáci a cesta z lesa do jejich rodné chaloupky byla příjemná a veselá. I když kráčeli velmi opatrně a museli se často rozhlížet. 

Ve kterém, z těchto tří dětí, poznáváte sebe? 

Autor: Petr Stuchlík, Želechovice nad Dřevnicí, ČR, 19.2.2018