17. srp, 2018

NÁZOR ČTENÁŘE: Spin

Milé děti. Je tu třetí díl vašeho oblíbeného nepravidelného občasníku o mediálních klamech – tedy způsobech, jakými sdělovací prostředky mohou ani jednou nezalhat, ale přesto neříkat pravdu...
 
Dnešní úvaha byla napsána již před nějakým časem, nicméně ne dost rychle, aby byl aktuální článek, který ji inspiroval – a zapadla. A zapadlá zůstala až do chvíle, kdy se v článku Hospodářských novin v rubrice „Neklidná zóna Jana Bartáčka“ objevil článek, srovnávající českou kulturu a islám prostřednictvím svědectví o náhodném setkání mladé, dobře oblečené muslimky a dědečka v nátělníku a sandálech. 
 
Nebudu se pobuřovat nad ostentativní autorovou islámofilií, či pohrdáním lidmi, kteří jeho názory nesdílejí. Byť s nimi osobně nesouhlasím, autor má na tyto názory právo. Má právo je zastávat, má právo je publikovat. Přesto je tento článek něčím, co vůbec nemělo vyjít – a pokud ano, tak ne v seriózním a tištěném médiu. Ale vraťme se k pojmu „spin“.
 
Tak tedy. Média, chtějí-li být brána vážně, musí psát pravdu. Je-li to které médium přistiženo při lži, automaticky klesá jeho kredibilita. Doba ovšem zároveň nahrává rychlým, snadno vstřebatelným zkratkovitým sdělením. Pokud čtenáři předložíme informaci, která je jednoduchá a ověřitelně pravdivá, čtenář obvykle nebude pátrat po pozadí událostí. Nebude se zajímat o skutečnost, která zhusta bývá komplexnější, než to, o čem si právě přečetl. Prostě přijme článek za pravdivý a na jeho základě si utvoří názor – který může být i protichůdný oproti názoru, který by si utvořil, kdyby znal celou skutečnost.
 
Takovémuto záměrně selektivnímu přinášení informací se říká spin. Tuto techniku manipulace se čtenářem či divákem ve skutečnosti využívá kde kdo, protože je účinná a dokonce jednodušší, než přinášet informace vyvážené a nezaujaté. Hotové žně má ve stranicky angažovaných médiích, protože osobní přesvědčení pisatele k ní přímo vede. Čím vyhraněnější má pisatel názor, tím pravděpodobnější je, že budou jeho články jaksi jednostranné.
 
Jak to konkrétně vypadá? Modelový příklad je jednoduchý: dejme tomu, že ministr práce a sociálních věcí (MPSV) předloží návrh změny zákonů, která by umožnila namísto vyplácení přídavků na děti pracujícím rodičům odpovídajícím způsobem snížit daně, což by vedlo k nižší administrativní zátěži a v konečném důsledku k úsporám ve státním rozpočtu. Jaké zprávy o tom přinesou jednotlivá média?
 
Neutrální média by o tomto návrhu neměla důvod informovat, protože pro běžného diváka by se nezměnilo téměř nic. Nebyl by zkrácen na penězích, jen by se změnil způsob, kterým k němu dotečou – a protože většina diváků jsou zaměstnanci, kteří si nevedou vlastní účetnictví, celá kauza je vlastně nezajímavá.
 
Pravicová média (i když... řekněme spíš „média nakloněná MPSV“) by ovšem celou kauzu vypíchla jako geniální tah: „MPSV proti byrokracii! Rodičovská sleva na daň podpoří státní rodinnou politiku a povede k zeštíhlení administrativy.“ 
To zní lépe, že? Najednou je z neslané-nemastné informace emotivní výkřik, který diváka zaujme. A navíc je to pravda.
 
Levicová média (či, řekněme, „média zaměřená proti MPSV“) by reagovala křiklavými titulky... asi takto: „Hazardní reformy! MPSV chce zrušit přídavky na děti! Stovky státních zaměstnanců přijdou o práci!“
 
I tohle je přece pravda, i tohle je emotivní, i tohle zaujme. Jen názor, který si čtenář utvoří, bude jaksi v přímém rozporu s názorem čtenáře prvního plátku. Přitom oba články jsou pravdivé a referují o té samé události...
 
Těch příkladů kolem sebe vidíme v každodenním životě bezpočet. V českém kontextu Babišova média, která svého vlastníka pochopitelně šetří, nebo Forum24, které do něj naopak nadmíru tepe. Ve světovém kontextu informace o pravicových aktivistech a prezidentu Trumpovi bývají přinášeny vesměs tak, aby je co nejvíce poškodily, zatímco informace o aktivitách nové levice bývají přinášeny tak, aby její aktivity omlouvaly. (Přirozeně až na vyhraněně pravicová média, kde je tomu naopak.) A s tím islámem...
 
Nepochybuji, že článek Jana Bartáčka je pravdivý. Celkem chápu, že muslimka z tohoto srovnání vychází sympatičtěji, než nemuslim. Jen je třeba uvědomit si, že v něm není srovnáván pouze islám a evropská kultura.
 
Je v něm srovnávána muslimka patrně z vyšší třídy (krásně oblečená, s kufříkem) s čechem zjevně z nižší třídy, patrně důchodcem (obnošené oblečení, žabky). Možná vás to překvapí, ale lidi z vyšších tříd vnímáme jako „něco víc“ než lidi z nižších tříd jaksi automaticky, pokud nás jejich chování nepřesvědčí o opaku. Každopádně ale ve většině případů jsou lépe oblečení lidé vnímáni jako přitažlivější – konečně, říká se, že „šaty dělají člověka“.
 
Je v něm srovnávána zahalená mladá žena s relativně odhaleným starým mužem. Kupodivu, mládá žena působí téměř vždy estetičtěji, než starý muž. A vkusné oblečení zakryje případné nedostatky.
 
Je v něm dokonce srovnáván tělesný pach. Opět, staří muži přirozeně páchnou více, než mladé ženy; navíc, je-li žena zcela zahalená a má-li parfémované oblečení, pach jejího potu necítíme, ať už je jakýkoliv.
 
A dokonce se v něm argumentuje kulturní úrovní, přičemž ale o muslimce se nedozvíme prakticky nic (jen že byla mladá, hezká a dobře oblečená) a o dědečkovi jen o málo více (že nemá rád islám).
 
Vynechejme ze sporu islám. Změnilo by se něco? Nebo by stále chudý, nepohledný, lehce oblečený starý muž působil méně sympaticky než mladá, krásná, bohatě oblečená žena?
 
Jenže Bartáčkův článek, štvavý a manipulativní, dělá vše pro to, aby budil emoce. Aby lid sluníčkový uznale pokyvoval, jak to zase někdo zaprděným čecháčkům natřel. Aby oni čecháčci nadávali na islamofilní sluníčka. Zkrátka, aby se obě strany již tak dost vyhroceného konfliktu utvrdily ve svých stanoviscích. 
 
A především: aby se nad tím článkem čtenář nezamyslel. Protože kdo se nad tím článkem zamyslí, vytáhne z toho zhruba tuto informaci: „Příznivce islámu byl svědkem náhodného setkání odpůrce islámu s muslimkou. Řečený odpůrce muslimku nenapadl ani neomezoval.“ 
A z toho, jak jistě uznáte, se senzace vytváří těžko.
 
+ + +
 
Z původního článku o spinu nezůstalo moc. Tak jen rychlé shrnutí toho, o čem byl:
 
Švédští vědci zjistili, že lidé, kteří jsou citlivější na tělesný pach a důslednější v osobní hygieně, mají ve většině případů konzervativnější a/nebo pravicovější názory. Studie, která toto zjistila, je co do spolehlivosti diskutabilní (pouze 200 účastníků; logicky chybné hypotézy i závěry), nicméně tento výsledek není ani překvapivý, ani nepochopitelný. Ke konzervativním názorům patří i sklon přijímat výchovou vštěpené normy slušného chování. A dbát o osobní hygienu a neobtěžovat ostatní svým pachem normou slušného chování je – přinejmenším v západní civilizaci. Pokud tedy vezmeme v úvahu, že konzervativní lidé více dbají o osobní hygienu, nepřekvapí nás, že mezi těmi, kdo dbají o osobní hygienu je více konzervativců. Tolik neutrální zpráva.
 
Levicový deník „The Guardian“ ovšem ucítil (pun intended) příležitost, jak toto zjištění převést na útok proti pravičákům – a vydal článek, tvrdící, že kdo dbá o osobní hygienu a vadí mu tělesný pach, ten je xenofob, pravičák, a podporuje autoritářské způsoby vládnutí. Jinými slovy, je to fašista a volil Trumpa...
 
Přiznám se, nepodařilo se mi najít zprávu o tomtéž výzkumu s pravicovým spinem. A tak si jen s přivřenýma očima a úsměvem na tváři mohu představovat ty palcové titulky, hrdě oznamující celému světu: 
 
„Vědci zjistili: Levičáci smrdí.“
 
Autor: Tomáš Straka, Praha, ČR, 17.8.2018
 
Kam dál?
 
Zdroj:
 
Článek Jana Bartáčka
 
Heslo „Spin“ na wikipedii 
 
Studie o vztahu averze k tělesnému pachu a politických preferencí
 
Článek v Guardianu