DĚJINY OKEM ALTRIGHT

10. bře, 2019

Právě nyní je to 190 let ode dne, kdy nastoupil jeden z nejvýznamnějších, nejschopnějších a nejambicióznějších presidentů USA do své funkce, byl jim Andrew Jackson, morální, intelektuální a politický předchůdce a učitel Steve Bannona a Donalda J. Trumpa. Muž, který výrazně pozvedl Spojené státy americké, rozšířil jejich území a přivedl je k prosperitě a ekonomické soběstačnosti, kterou už poté nikdy nezažili...

Andrew Jackson se narodil v roce 1767, dvanáct let před Americkou revolucí. Jeho rodiče byli skotští Irové a presbyteriáni. Pocházel z Waxhawské usedlosti na hranicích Jižní a Severní Karolíny. Během Americké války za nezávislost jeho bratři i on bojovali za věc Americké revoluce, i protože oblast, kde bydleli se stala dějištěm masakru spáchaného britskými vojáky. Jeho nejstarší bratr Hugh padl v bitvě u Stono Ferry a jejich matka přiměla Andrewa a jeho druhého staršího bratra, aby se účastnili cvičení koloniální domobrany, která bo jovala p roti britské nadvládě. Oba pak sloužili jako vojenští poslové. Na nemoci a vyčerpání pak v průběhu války zemřela i matka a jeho druhý bratr.

Po válce pendloval různými místy, pracoval jako sedlař, získal základní vzdělání a oženil se s Rachel Donelsonovou, se kterou byl, až do její smrti roku 1828. Od roku 1794 spolupracoval s právníkem Johnem Overtonem v otázce dohod o indiánských územích. Po přestěhování do Nashville se stal chráněncem guvernéra a senátora William Blounta. Roku 1796 se stal poslancem místního ústavodárného konventu a členem Demokraticko-republikánské strany USA, která byla tehdy dominantní politickou silou. Šlo o agrárně, konfederálně a popu listicky orientovanou republikánskou stranu, ze které vzešla pozdější Republikánská i Demokratická strana.

V průběhu své rané politické kariéry se Jackson stal vlastníkem plantáží a otroků, obchodníkem a majitelem podniků v Tennessee. Dohromady vlastnil 425 hektarů půdy, kde se pěstovala bavlna. Politická a obchodní kariéra byla přerušena během dvou válek. Britsko-americké války roku 1812 a Creek War roku 1813. V lednu 1813 Jackson zformoval dobrovolnické oddíly o síle 2,071 mužů, kteří vyrazili na pomoc americké armádě do New Orleans, bránit oblast, nedávnou získanou koupí od Francouzů, před útokem Britů a Indiánů. Boje a taky ústup dobrovolníků byl vel ice náročný. Mnoho vojáků onemocnělo, nebo bylo zraněno a Jackson se svými důstojníky tehdy nabídli své koně raněným. V bitvě u Talladega dosáhl Jackson velkého vítězství nad indiánskými kmeny. Závěrečné vítězství přišlo v březnu 1814, kdy Jackson a spojenci z řad několika indiánských kmenů definitivně porazili tisícovku kríkských Indiánů. Do New Orleansu se dostal 1. prosince 1814, aby se střetl s britskými oddíly. Pro obranu New Orleansu sestavil alianci s místními francouzskými pašeráky a dal dohromady vojenské jednotky složené z Indiánů a Afroameričanů. 5,700 Jacksonových vojáků a spojenců bojovalo proti 8,000 Britům vedeným generálem Edwardem Pak enhamem. Bitva skončila drtivou porážkou Britů. Američané měli 62 mrtvých, raněných a nezvěstných. Britové přišli o 2,034 vojáků a důstojníků, včetně generála Pakenhama. Bitva byla krvavým koncem stejně krvavé války.

27. února 1815, Jackson obdržel „Poděkování Kongresu“ a Zlatou kongresovou medaili. Obdivovatel Americké revoluce a konzervativec Alexis de Tocqueville napsal, že bitva u New Orleans připravila Jacksona na nástup do presidentského úřadu. Jackson, ještě krátce pokračoval ve vojenské kariéře během tzv. První seminolské války, ale brzy se začal připravovat na vrchol politické kariéry. Jeho vojenská kariéra byla definitivně ukončena těžkým zraněním, kdy byl zasažen dvěma kulkami. Během své rekonvalescence se začal zabývat korupcí v administrativě presidenta Monroa, stejně jako nárůstem moci, již tehdy téměř všemocné Druhé banky USA, kterou nesnášel a obviňoval z ekonomických krizí. Jackson odmítl kandidaturu na guvernéra, ale místo toho přijal kandidaturu na presidenta USA. Volby roku 1824 prohrál díky americkému volebnímu systému. Získal sice o skoro 40 tisíc hlasů více, než vítěz a o 11% více, ale John Quincy Adams získal důležité volitele a stal se presidentem na jedno období. Až v roce 1828 Andrew Jackson zvítězil, když rekordně porazil Adamse a získal 56% hlasů a 178 volitelů proti 83. Před presidentskými volbami Adamsovi stoupenci obviňovali Jacksona z bigamie a útočili na jeho manželku Rachel. Jackson odpálkoval útoky tím, že Adams si nechal za státní náklady pořídit biliároví stůl a navíc měl ruskému caru Alexandrovi I poskytnout mladou dívku jako prostitutku. Útoky proti Rachel Jacksonové zhoršili její zdraví, a i když se dožila vítězství svého manžela ve volbách, zemřela dva týdny po zvolení, a Jackson Adamsovi nikdy neodpustil jeho špinavou volební kampaň.

Jackson vyhrál i kongresové volby, kde jeho Demokratická strana porazila Adamsovu „Národní republikánskou stranu“, v době, kdy Republikáni byli ještě levičáci.

Jackson a administrativa

Jackson, předobraz Donalda Trumpa, volal po silné národní demokracii bez vměšování bank, finančníků a tzv. nezávislých soudů. Aktivně vystupoval proti dominantnímu postavení Nejvyššího soudu USA a usiloval o zrušení sboru volitelů. Sestavil technokratický kabinet s minimální účastí politiků a velkou účastí odborníků, obchodníků, podnikatelů a selfmademanů.

Reformoval státní správu a rozjel velkou protikorupční kampaň. Zavedl systém „rotování úřadů“, aby docházelo k časté výměně úředníků a politických manažerů. Během prvního mandátu byla zhruba pětina úřadů obměněna.

Během Jacksonova presidentství došlo taky k vzniku dvou nových států USA, a sice Arkansasu (1836) a Michiganu (1837).

Jackson a zahraniční vztahy

Jackson byl v zahraniční politice velice aktivní.

Zpočátku došlo k zhoršení vztahů mezi USA a Francií, protože v Napoleonských válkách poražená Francie odmítala platit reparace americkému námořnictvu za škody a ztráty, byť USA nebylo přímým účastníkem války. Americký ministr zahraničí van Buren ohodnotil francouzsko-americké vztahy za zoufalé, ale americký ministr pro Francii William C. Rives formáln uspěl při jednáních s Francouzi a vymohl odškodné ve výši 5 miliónů tehdejších dolarů. Odškodné, ale nebylo na příkaz francouzského krále a vlády vyplaceno a Jackson oznámil přípravu obchodních sankcí vůči Francii. Tuto výhružku brali Francouzi jako urážku, ale Jackson se odmítnul omluvit. Jackson vysvětlil všechny otázky a sporné body smlouvy a Francie nakonec, v únoru 1836, reparace zaplatila.

Kromě americko-francouzských vztahů došlo k normalizaci a prohloubení vztahů i s Dánskem, Portugalskem a Španělskem. Se Siamem, Británií, Tureckem, Ruskem a Španělskem byly uzavřeny obchodní dohody. Dohoda mezi Siamem a USA byla první dohodou mezi USA a asijskou zemí. Americký export do zahraničí se zvýšil o 75%, zatímco import o 250%. Neuspěl pouze v otázce Číny a Japonska a v boji proti vlivu Velké Británie v Latinské Americe.

V jižním pohraničí USA došlo k válce Texasu o nezávislost na Mexiku. Texasanům se podařilo porazit mexickou armádu a centrální vládu, a i když Republika Texas, ještě nebyla začleněna do USA, tak roku 1837 získala uznání od presidenta Jacksona.

Jackson a Indiáni

Dramatickým bodem Jacksonovi kariéry byla územní expanze Spojených států amerických do řídce zalidněných a nevyužívaných oblastí Severní Ameriky, kde bylo jen pár tisíc Indiánů. Jackson si uvědomoval, že zdejší kmeny nejsou schopny hospodařit na širých pláních, ani využívat nerostné bohatství těchto území, a chtěl to změnit, proto začal prosazovat zákony na vystěhování Indiánů a jejich přesídlení.

Po řadě soudních a územních sporů, při kterých americké soudy vycházely vstříc Indiánům, a nikoliv Američanům, Andrew Jackson přistoupil k drastické akci, kterou dal jasně na vědomí, že mu nejde o názory, nějakých soudců, ale o prospěch amerického lidu, byť tyto akce patří mezi nejkontroverznější a nejspornější v době jeho působení.

Roku 1830 Andrew Jackson podepsal „Indian Removal Act“, na jehož základě bylo zřízeno území „Indiánského teritoria“, kam mělo dojít k přesunu domorodého obyvatelstva z Georgie, Alabamy, Tennessee, Mississippi a Floridy. Indiáni odmítající přesídlení byli donuceni a do roku 1847 bylo přesunuto 50 tisíc Indiánů a zemřelo zhruba 4-8 tisíce z nich. Spojené státy americké tak získali 100 tisíc kilometrů čtverečních území.

Jackson a bankovní systém

Jackson po celou dobu svého působení vedl nepřetržitou válku s americkými bankami, zejména s The Second Bank of America. Obviňoval je z intrikaření, snahy ovládnout ekonomiku, nespravedlností a křivd, které působí. Kritizoval jejich snahu získat dominanci při vytváření a krytí peněz (fiat currency) a úročené z těchto peněz. Jackson prosazoval bezúročné vydávání dolarů a výdej dolarů bude řízen Kongresem USA, čímž bude zajištěna nepřímá kontrola amerického lidu nad bankovním a finančním systémem USA. Jackson poukazoval i na f akt, že „Druhá banka Ameriky“ byla fakticky vlastněna neamerickými akcionáři a investory. V roce 1832 Jackson nařídil přesun všech vládních vkladů z The Second Bank of America do státních bank. V lednu 1835 Spojené státy americké splatily poslední pohledávku, kterou měly. Poprvé a naposledy v historii USA nastalo období, kdy USA bylo bez dluhů, a dokonce nahromadilo rekordní sumu 35 miliónů dolarů jako přebytek. Ten byl následně rozdělen mezi státy USA. Tento stav se podařilo udržet, až do finanční paniky roku 1837.

Roku 1836 Andrew Jackson porazil The Second Bank of America, když se mu podařilo zabránit prodloužení její licence a tím fakticky zavření. Jackson už v této době varoval před současným institutem FED jako centrální banky. Varoval, že skupina jednotlivců bez dozoru vlády by získala kontrolu nad příjmy a pracovní silou většiny lidí.

Když Jackson zemřel, na jeho hrob byl vytesán epitaf: „Zabil jsem tu banku!“

Jackson a ekonomika

Jackson se podílel na systému „Internal Improvements“, dlouhodobě populární politice vnitřních státních investic do infrastruktury a rozvoje hospodářství, do stavby silnic a cest, kanálů, zavlažování a dalších zařízení. Kromě projektů týkajících se národní obrany a národní ekonomiky, ale odmítal zasahování do práv jednotlivých států skrze tuto politiku. Zároveň se, ale byl zastáncem rozvoje „National Road“, dodnes používané tisíc kilometrů dlouhé silnice z Cumberlandu na Potomaku do Vandalie v  Il linois.

Došlo k výraznému zvýšení příjmů z daní a obchodu díky zlepšení infrastruktury a silnic, což se promítlo na dramatickém růstu americké ekonomiky v této době.

Jackson a pokusy o atentát

Na Jacksona došlo k dvěma pokusům o atentát.

První byl odplata za protikorupční kampaň, když byl Jackson fyzicky napaden Robertem B. Randolphem, který přišel o své místo, kvůli defraudacím.

Druhý z rukou nezaměstnaného malíře bytů Richarda Lawrence, který se pokusil zastřelit presidenta 30. ledna 1835, když se Jackson vracel z jednoho pohřbu. Lawrence na Jacksona vytáhl pistoli a chtěl vystřelit, ale deštěm provlhlá zbraň nevystřelila. Vytáhl i druhou a ta taky nevystřelila. Jackson vytáhl rákosku a začal Lawrence bít hlava nehlava, dokud nebyl odzbrojen Jacksonovými společníky. Rákoska se ukázala být efektivnější v tehdejší době, než pistole. Lawrence byl zavřen na psychiatrii, protože, kromě jiného, prohlašoval, že je dávno zesnulý král Richard III a vlastnil anglické statky a USA mu dluží velké sumy.

Jackson a jeho hodnocení

Roku 1836, Jackson, věren své tezi, že americký president by měl sloužit jen dvě funkční období, odmítl novou nominaci a navrhl místo sebe svého vicepresidenta Martina van Burena. Ten s přehledem porazil všechny kandidáty liberálních Whigů.

Jackson měl velice dynamickou a bojovnou náturu, která mu pomohla jako presidentovi stát se jiným presidentem v historii USA, který všechny své sliby splnil bezezbytku. Byl přirovnáván k sopce, měl velice málo trpělivosti a spoustu temperamentu, kterým dokázal zastrašit své nepřátele. Odvolával se na Boha a jeho Prozřetelnost, která mu mnohokrát zachránila život, dle jeho názoru. Ve své době patřil mezi velmi vysoké, ale i velmi hubené lidi. Měl metr osmdesát pět a vážil asi šedesát kilo. V důsledku válečného zranění a nevyjmuté ku lky z&nb sp;těla trpěl těžkými bolestmi hlavy a břicha, třásl se a trpěl dávivým kašlem.

Mnoho historiků a politologů se nemůže nad Jacksonem shodnout. Jedni ho titulují jako progresivistu, populistu, předchůdce New a Fair Dealu, jiní za muže, který stranil bohatým a utiskoval chudé. Je to, co člověk, to názor. Důležité je jeho vnímání americkou veřejností a dědictví, které Spojeným státům americkým zanechal v podobě reformované a konsolidované státní správy, rozvinutých zahraničních vztahů, územní expanze a vnitřního rozvoje. O tom, jak je nenáviděn mezi progresivní a novou levicí svědčí fakt, že bývalý ministr financí Baracka Obamy, Jack Lew, chtěl nechat nahradit Jacksonův portrét na dvacetidolarové bankovce portrétem jisté Harriet Tubmanové, která měla být abolicionistkou 19. Století a Jackson měl být dán na obrácenou stranu bankovky. To se naštěstí nestalo díky vítězství Donalda J. Trumpa, Jacksonova pokračovatele. Andrew Jackson je považován za 7. nejlepšího presidenta USA v historii.

Na závěr, Andrew Jackson zemřel 8. června 1845 ve věku 78 let na zástavu srdce, když pobýval ve své domovině na plantáži v Hermitage. Pohřben byl také v Hermitage, na rodinném hřbitově.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 10.3.2019


 

3. úno, 2019

Je tomu právě čtyřicet let od pádu jedné z nejstarších a nejslavnějších říší. Od pádu Perské říše...

Říše, která vzešla z mnoha válek a bojů, aby nakonec byla utopena v krvi islámské revoluce roku 1979. Podívejme se na poslední desítky let Perské říše, na to, jak mnozí měli podíl na jejím pádu a mnozí s jejím pádem skonali. Pád Perské říše totiž nebyl jen ta jedna blesková a krvavá událost roku 1979, ale byl to velice dlouhý proces, který začal už desítky let předtím, s nástupem dynastie Pahláví roku 1925.

Roku 1921, Perská kozácká brigáda vyzbrojovaná a podporovaná Velkou Británií svrhla posledního premiéra Kadžárské dynastie, Fatholláha Akbara a dosadila k moci Rézu Pahlávího, který se prohlásil šáhem. Vláda prvního šáha Rézy Pahlávího usilovala o efektivní modernizaci země, průmyslová výroba Iránu se zesedmnáctinásobila, počet mil dálnic a silnic stoup z dvou tisíc na čtrnáct tisíc, byl ustanoven Ženský kongres v Teheránu, zrušeno zahalování žen a země šla stejným směrem, jaký nastolil Mustafa Kemal v Turecku. Šáh Réza dokonce byl prvním iránským monarch ou za více než 1,400 let, který navštívil synagogu a účastnil se židovských obřadů. Jedním ze symbolických aktů, který začal psát konec Perské říše, bylo přejmenování Persie na Irán. Jméno Irán znamená „země Árijců“, k jejichž etnickému a historickému odkazu se šáh hlásil.

Situace se drasticky změnila za Druhé světové války. I když Irán nepodporoval nacistický antisemitismus a iránská velvyslanectví a diplomaté zachránili na 1,500 evropských Židů před holocaustem, iránský režim obchodoval s nacistickým Německem, zejména, protože neměl oproti Rusku a Británii, s Německem žádné historické spory a animozity. Velká Británie se proto rozhodla s pomocí Sovětského svahu uchránit svůj vliv a pozice v Iránu a společně, v létě 1941, Sovětský svaz a Velká Británie vpadli do Iránu, porazili iránskou armádu a přinutili šáha k abdikaci. Pro Sovětský svaz to byla klíčová událost, protože byl zřízen „Perský koridor“, kterým Británie zásobovala Sověty proti Němcům.

Spojenci dosadili na iránský trůn šáhova syna, Muhammada Rézu Pahlávího. Posledního perského krále, který vládl od roku 1941 do roku 1979. Starý šáh byl vyhnán do exilu a mladý šáh se chopil moci. První vážnou krizí režimu mladého šáha byla iránská krize roku 1953. V roce 1950 zvítězil v iránských volbách nacionalistický a konzervativní socialista Muhammad Mossadek. Ten kritizoval dlouhodobě stav iránského ropného průmyslu a fakt, že drtivá většina zisku z iránské ropy je vyváděna do zahraničí, skrze Angloperskou ropnou korporaci. Jako premiér nechal Mossadek znárodnit ropný průmysl, chtěl omezit postavení šáha a přeměnit Irán na industrializovanou republiku.

To už se nekonalo. V létě 1953 britská zpravodajská služba MI6 a americká CIA zorganizovala státní převrat, rozpoutala nepokoje v ulicích, zafinancovala opozici a vyzbrojovali místní gangstery, kteří podpořili šáha proti Mossadekovi. Mossadek byl svržen, jeho ministři mučeni a popraveni, stejně jako stovky a tisíce dalších lidí, kteří se dostali do spárů obávané tajné policie SAVAK. Znárodnění ropného průmyslu bylo zrušeno a šáh upevnil svou moc, ovšem byl jen loutkou v rukou USA.

Puč proti Mossadekovi měl, ale dalekosáhlé důsledky, protože zasel do srdcí a myslí Iránců nenávist vůči Západu a vůči šáhovi. Mnozí odborníci se shodují, že právě puč roku 1953 byl jedním z hlavních katalyzátorů událostí roku 1979, ale nebudeme předbíhat.

Šáh začal plně vládnout a rozhodl se následovat šlépěje svého otce a modernizovat Irán. Problém byl, že Muhammad Réza Pahláví nebyl svým otcem. Oproti decentnějšímu, skromnějšímu a talentovanějšímu otci byl Muhammad Réza Pahláví jen rozmazleným spratkem a to po celý svůj život. Od dětství, kdy tak byl vychováván, až do doby, kdy byl šáhem, kdy polovina Iránu zmírala hlady a on si nechával posílat pro jídlo Concordem do Paříže.

Šáh Muhammad rozjel divokou modernizaci, aniž by znal stav své země. Tato modernizace, kterou nazval „Bílou revolucí“ nevedla k ničemu modernímu, jen prohloubila už tak ničivé rozdíly mezi venkovem a městy, vyprovokovala šíitské duchovenstvo a ekonomicky zruinovala Irán. V říjnu 1967 šáh Muhammad přijal titul šahanšáh, tedy král králů. Roku 1971 uspořádal nákladnou a opulentní oslavu 2,500 let iránské monarchie, na kterou vyhodil přes 20 miliónů dolarů, a kde hostil světové celebrity a politiky drahým koňakem, pávím masem, fíky, kaspickým kaviárem, pravým šampaňským a to vše v době, kdy většina Iránců byli negramotní rolníci, jej a v zemi vládl skoro hladomor.

Poměrně bizarním prohlášením bylo, když šáh prohlásil, že je „socialističtější a revolučnější, než kdokoliv jiný!“ Zvláštní vzhledem ke stavu země a tomu, že nechal zakázat všechny odborové organizace. Na druhou stranu je nutné přiznat i klady jeho režimu. Liberální postoj k židovské menšině, rychlý průmyslový růst a spravedlivé pracovní zákony. V zahraniční politice byl proizraelský a proamerický, ale taky se ví, že obdržel Řád bílého lva z rukou Gustava Husáka.

Bílá revoluce, kterou započal v roce 1963, a která pokračovala, až do islámské revoluce, byla devatenáctibodový program boje proti korupci, za modernizaci, znárodnění půdy, znárodnění vodních zdrojů, cenovou stabilizaci, všeobecnou vzdělanost, zrovnoprávnění žen a jiné. Překotný způsob, kterým byla zaváděna, a to z čích rukou byla zaváděna, ale vedl ke kontraproduktivním výsledkům, drastickému zhoršení sociální situace a vyostření společenského napětí. Navzdory všem reformám, dvě třetiny Iránců neuměli číst, psát a počítat, 60% dětí nedokončilo základní školu, Irán měl jednu z nejvyšších úmrtností dětí do 5 let a nejnižší počet lékařů na obyvatele ze zemí Blízkého východu.

Tehdy se na scéně začala objevovat osoba ajatolláha Chomejního, nejvyššího představeného šíitského islámského duchovenstva, který byl v politickém exilu. Chomejní byl radikálním kritikem šáha, zejména, kvůli šáhovým snahám o zrovnoprávnění žen a zlomení moci šíitského duchovenstva v Iránu. Už v exilu deklaroval, že veškerá činnost člověka a společnosti musí být podřízena Šárie, a že jen vláda islámských kleriků zabrání korupci a nespravedlnosti.

Iránská opozice se mezitím začala sjednocovat a prorůstat celou společností, která byla spojena nenávistí k šáhovi a jeho zkorumpované tyranii. V roce 1977 vypukli první studentské nepokoje v Teheránu. Situace se vyostřila 19. srpna 1978, když vyhořelo kino Cinema v jihoíránském Abadanu. Událost, ze které byli obviněni islámští a marxističtí radikálové, ovšem byla nejspíše způsobena agenty tajné policie SAVAK a stála život 420 osob. Byla to poslední kapka do poháru iránské trpělivosti.

Šáh se pokusil situaci zmírnit dosazením klerikálního premiéra Džafára Šarífa, ale ten byl spojován s všudypřítomnou korupcí a podvody. Nová vláda se pokusila vyjít demonstrantům vstříc. Sesadila velitele SAVAKu, zrušila státostranu a legalizovala politické strany a odbory, zrušila noční kluby a kasina, obnovila islámský kalendář a propustila politické vězně.

4. září 1978 se konala 500 tisícová demonstrace proti vládě. 8. září šáh vyhlásil stanné právo a zákaz vycházení po setmění. Za stanné právo byl zodpovědný generál Oveissi, který vedl brutální represe proti civilistům. O den později vypukla stávka v teheránských ropných rafinériích. 11. září stávka v ropném průmyslu postihla další města a lavinovitě se šířila. Na konci října vypukla generální stávka a stávkové výbory koordinují stávky napříč zemí. Šáh Pahláví se snažil omezit kontakt mezi ajatolláhem Chomejním, který byl v iráckém exilu a opozicí, tím, že přesvědčil iráckou vládu, aby Chomejního vyhnala pryč. To se podařilo a Chomejní odcestoval do Francie, kde žil poblíž Paříže.

To se šáhovi strašlivě vymstilo, neboť Chomejní využil mnohem efektivnější telekomunikační sítě ve Francii k šíření své islámské propagandy mezi iránskou opozicí a k burcování revolucionářů do ulic.

V listopadu odcestoval vůdce Iránské národní fronty, svržené strany Muhammada Mossadeka, do Paříže, aby jednal s Chomejním o návrhu nové ústavy a sesazení šáha. To byl ten klíčový moment, kdy se Západu vrátilo svržení Mossadeka jako bumerang, protože pod Národní frontou se sdružili odborové organizace a stávkující.

6. listopadu 1978 ustanovil šáh vojenskou vládu a armáda začala přebírat moc v zemi. Bouřící se provincie armáda zpacifikovala, námořní personál byl využit jako stávkokazové, ropná produkce se vrátila do stavu předrevolučních událostí, byla zatčena řada opozičních předáků a zároveň odvolána více než stovka nenáviděných úředníků, důstojníků a politiků z čela země.

Chomejní se, ale nevzdával a na mučednický svátek Muharram zasvěcený třetímu šíitskému imámovi Husseinovi ibn Alímu, který byl i se svou rodinou zmasakrován sunnitským tyranem Yazidem, vyzval k celonárodním nepokojům a demonstracím. Výzvě se dostavila obrovská odezva. Odezva v podobě dvoumiliónové demonstrace organizované šíitskými imámy a složené ze zdivočelé a radikalizované mládeže připravené v mešitách k boji proti šáhovi. S provoláním „Bůh je veliký!“, postupně vyšla do ulic desetina všech obyvatel Iránu. To byl konec tisícileté monarchie. Devět miliónů demonstrantů. Takový byl konečný počet.

K demonstrantům se začali přidávat i řadoví vojáci a nižší důstojnictvo. Docházelo k zabíjením vojenských velitelů, masovým dezercím a násilnostem mezi vojáky. Mašhad, druhé největší iránské město, bylo úplně opuštěno vojenskou posádkou a předáno do moci revolucionářů.

V tuto chvíli už Američané začali jednat i s iránskými revolucionáři a snažili se je usměrnit. Uvědomili si, že šáhova pozice je neudržitelná. Šáh se rozhodl pro exil, tím spíše, že umíral na rakovinu. Odešel i s rodinou do Egypta a na Západ, zatímco revolucionáři přebírali vládu nad Iránem. 16. ledna 1979 šáh opustil nadobro zemi. 1. února, o pouhé dva týdny později, se do Iránu vrátil s pomocí Air France, ajatolláh Chomejní, kterého uvítal pětimiliónový dav jásajících demonstrantů. Iránská islámská revoluce a pád monarchie byl završen zfalšovaným referendem z března 1979, kdy se při rekordní volební účasti 98% voličů vyslovilo 99,3% voličů pro zrušení monarchie a ustanovení islámské republiky.

Tak skončila dva a půl tisíce let existující Perská říše a nastala vláda islámského teokracie nad Iránem. Jedna tyranie tak byla nahrazena jinou.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.2.2019


 

13. led, 2019

Je to právě sto let od doby, kdy oddíly ozbrojených dobrovolníků a válečných veteránů v Německu, potlačili tzv. Spartakovské povstání. Sto let od doby, kdy velice krvavě a rázně zabránili nástupu komunismu v Německu...

Před sto lety Freikorpsi, „Svobodné sbory“, zlikvidovali německou komunistickou revoluci a popravili její vůdce, Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou. Zatímco potlačení revoluce jako takové nelze, než schvalovat, přestože jí vykonali Freikorpsi, které se jinak dopouštěli válečných zločinů a ukrutností v Pobaltí a proti polskému lidu, otázka popravy Liebknechta a Luxemburgové už je složitější. Nelze jí schvalovat, nelze jí odsoudit, musíme se na ní po sto letech podívat.

Karl Liebknecht byl sociálně demokratický politik, poslanec za sociálně demokratickou stranu SPD v Říšském sněmu, právník a aktivista, který se podílel na šíření levicové propagandy v Rusku a udržování spojení s ruským bolševismem. Karl šel ve šlépějích svého otce Wilhelma, který byl zakladatelem německé sociální demokracie. Byl aktivním členem Socialistické internacionály a zakladatelem Socialistické mládeže internacionály. Od roku 1912 poslancem a od roku 1914 formoval tzv. Spartakovský svaz, společně s Rosou Luxemburgovou a dalšími radikálně levicovými politiky. V roce 1916 byl zatčen a odsouzen na dva a půl roku vězení, ale už v říjnu 1918 byl propuštěn na milost posledního císařského kancléře, prince Maximiliána Bádenského.

Rosa Luxemburgová pocházela z úplně jiné sociální vrstvy a jiného prostředí. Narodila se v Zamośći do rodiny polských Židů v polském území ovládaném Ruskem. Byla nejmladším dítětem Eliaše Luxemburga, obchodníka s dřevem. Její otec byl liberálním demokratem a nakazil svou ideologií i svou dceru. Od roku 1886, kdy bylo Luxemburgové patnáct let, se aktivně účastnila činnosti polské levicové strany Proletariát. Podílela se na generální stávce, jejímž výsledkem byla poprava vůdců Proletariátu. Od roku 1889 přebývala ve Švýcarsku, kde se setkala s budoucím sovětským komisařem školství Lunačarským. Studovala matematiku, politiku, filozofii a ekonomii. Od roku 1898 žila v Berlíně, kde se zapojila do činnosti levého křídla SPD, útočila na umírněné socialisty kolem Eduarda Bernsteina. V berlínské centrála SPD vyučovala levicové kádry ekonomii a marxismu. Mezi její žáky patřil i Fridrich Ebert, její budoucí úhlavní nepřítel, a muž, který později vydá příkaz k její likvidaci.

Luxemburgová a Liebknecht začali úzce spolupracovat v rámci Spartakova svazu. Luxemburgová začala používat pseudonym Junius, na počest zakladatele Římské republiky Lucia Junia Bruta (prapředek slavnějšího Marka Bruta). Agitovali proti odvodům do armády v probíhající První světové válce, agitovali za porážku své země, generální stávky, nepokoje a násilnosti. Bolševický převrat v Rusku vítali, ale s bolševismem se rozešli, když se bolševismus musel začít přizpůsobovat realitě a zavádět tvrdé metody, aby se udržel u moci. Na druhou s tranu, Luxemburgová tvrdě kritizovala bolševiky i za to, že splnili své sliby, že provedli pozemkovou reformu ve prospěch rolníků, kteří podle Luxemburgové nebyli dostatečně politicky vyspělí, a taky, že dali národům právo na sebeurčení. Opět, podle elitářské marxistky Luxemburgové mohli určovat svůj osud pouze velké národy (Rusové, Angličané, Němci a jiní). V novém marxistickém řádu nebylo místo pro Čechy, Poláky, Armény, Finy a jiné malé národy.

V listopadu 1918 se zhroutila německá monarchie a na mnoha místech němečtí socialisté vyhlásili sověty. O této etapě jsme Vám již psali v jedněch z předchozích „Dějin podle altrightu“, které byly věnované otázce Freikorpsu. Liebknecht a Luxemburgová se v této chvíli střetli s umírněnými socialisty. Umírnění socialisté vyhlásili Výmarskou republiku, radikální socialisté vyhlásili „Svobodnou socialistickou republiku“.

V noci z 31. prosince 1918 na 1. ledna 1919 Liebknecht zakládá Komunistickou stranu Německa, která se spojuje se Spartakovci a Rosou Luxemburgovou. 4. Ledna Spartakovci a komunisté zahajují svoji vzpouru. Den poté vypukli nepokoje a statisíce lidí, nezřídka ozbrojených, zaplnili ulice Berlína, ale vše bylo bez ladu a skladu. Rozbuškou nepokojů bylo odvolání berlínského policejního presidenta Emila Eichhorna, protože odmítl použít násilí proti dělníkům během tzv. Vánoční krize.

Statisícové nepokoje zaskočili i samotné Spartakovce a komunisty, kteří tak měli jasnou převahu. Úmyslně používám oba termíny, protože brzy dojde mezi těmito skupinami k rozkolu, který bude mít podíl na jejich porážce. Na straně revolucionářů stojí i jedna z mála levicových Freikorpsů, tzv. Lidová námořní divize, složená v německé námořní pěchoty a důstojníků, kteří byli v kontaktu s Liebknechtem a sympatizovali se socialismem. Další, kdo se připojuje k radikálům je Nezávislá sociálně demokratická str ana, radikálně levicová odštěpená frakce SPD.

Revolucionáři obsadili velitelství berlínské policie a zvolili si „Prozatímní revoluční výbor“, který měl převzít moc v zemi. A tehdy došlo k rozkolu mezi Spartakovci a komunisty. Liebknecht a jeho část komunistů, žádali ozbrojený převrat, okamžité převzetí moci a svržení vlády. Spartakovci vedení Luxemburgovou a další část komunistů, navrhovali jednání s vládou Fridricha Eberta. Na místo převratu vyzvali ke generální stávce na 7. leden. Ta se skutečně uskutečnila za účasti 500 tisíc stávkujících . Liebkn echt a další radikálové mezitím jednali s Lidovou námořní divizí, ale ta se odmítla připojit k revoluci a vyhlásila neutralitu. 8. Ledna komunisté a Liebknecht opustili Prozatímní revoluční výbor na protest proti snaze o jednání s Ebertem.

Ebert pozvání přijal, ale už o dva dny dříve pověřil ministra obrany Noska, aby svolal Freikorpsi a další vojenské jednotky k potlačení povstání. Ještě toho dne, kdy začala jednání, se roznesla zpráva o příjezdu Freikorpsu na příkaz Eberta a povstání vypuklo nanovo. Komunisté sice měli obrovskou početní převahu, ale Freikorpsi měli válečné zkušenosti, špičkový výcvik a výzbroj, výstroj a munici. V následujících bojích bylo zabito 156 Spartakovců a padlo 17 příslušníků Freikorps. Večer 15. ledna byli Luxemburgov á a Liebknecht zadržení v bytě ve Wilmersdorfu a předáni k výslechu největší jednotce Freikorpsu, Garde-Kavallerie-Schutzen-Division kapitána Waldemara Pabsta, který je vyslýchal. Po výslechu byli oba revolucionáři zbiti a zastřeleni. Tělo Rosy Luxemburgové bylo hozeno do vodního kanálu a Liebknecht byl odvezen do městské márnice.

Nyní, proč je smrt Luxemburgové a Liebknechta sporná. Jejich likvidace z nich učinila mučedníky. Další členy marxistického panteonu mučedníků, který se tak rozrostl. Oba se stali uctívanými ikonami ve Východním Německu a částečně i zbytku socialistického bloku. Dodnes se každoročně konají průvody a demonstrace na jejich počest. Letos to bude asi velký průvod, vzhledem ke stému výročí. Pro věc kontrarevoluce by bylo příhodnější, kdyby zdivočelé Freikorpsi jen zlikvidovali revoluci a oba tyto revolucionáře zavřeli někam do chládku. Přesně opačnou chybu udělala rusk á prozatímní vláda, když nenechala po červenci 1917 zlikvidovat uvězněné bolševiky, a tím jim umožnila chopit se moci. V červenci 1917 měla likvidace bolševiků opodstatnění, protože nikde jinde neexistovalo takové riziko. Likvidace Luxemburgové a Liebknechta naproti tomu dala bolševikům do budoucna morální náboj.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 13.1.2019

Zdroj:

http://www.novaburzoazie.com/437423597/5330185/posting/d%C4%9Bjiny-okem-altright-freikorps-tragi%C4%8Dt%C3%AD-hrdinov%C3%A9


 

 

30. pro, 2018

Málokdo představuje v historii našeho národa tak tragickou figurku, kterou dějiny ohýbaly všemi směry, jako je postava Emila Háchy, právníka a president II. republiky a protektorátního „státního“ presidenta. Nedávno uběhlo 80 let od nástupu Emila Háchy do pozice presidenta Druhé „okleštěné“ republiky, která byla zmrzačená Mnichovskou zradou. Ve funkci presidenta pak zůstal, až do roku 1945.

Emil Hácha se narodil v roce 1872 do středostavovské úřednické rodiny v Trhových Svinech. V Českých Budějovicích absolvoval gymnázium a v roce 1895 dokončil práva na Univerzitě Karlově. Od roku 1898 působil u místodržícího v Praze a o čtyři roky později se oženil s Marií Klausovou. Byl dvorním radou Správního soudního dvora ve Vídni a po vyhlášení svobodného Československa se stal členem Nejvyššího správního soudu. Celá jeho kariéra byla provázána s advokacií a soudnictvím. Nikdy nebyl kariérním politikem, nikdy nebyl propojen s žádnou politickou stranou, byl modelovým úředníkem a soudcem. Proto taky, až do osudného roku 1938 je znám jen v souvislosti se soudnictvím.

Roku 1938 selhal celý svět tváří tvář nacistickému zlu. Hitler uchvátil československé pohraničí, s vydatnou podporou Francie a Velké Británie, a taky díky zbabělosti Edvarda Beneše. Ten, aby dovršil svou hanebnou úlohu, abdikoval, jmenoval na své místo Emila Háchu a odešel do vyhřátého britského exilu. Aby toho nebylo málo, už na začátku roku 1938 zemřela manželka Emila Háchy a v té době 66 letý muž byl čím dál tím slabší k tomu čelit historickému tlaku.

30. listopadu 1938 byl Emil Hácha jmenován presidentem Česko-Slovenské republiky. Už v březnu následujícího roku se mu stát rozpadl pod rukami, když Hitler získal na svou stranu slovenské luďáky v čele s kolaborantem a zrádcem Jozefem Tisou. Nejhorší den pro Háchu nastává 14. března 1939, kdy je přinucen odjet do Berlína na jednání s Hitlerem. Tam Háchovi vyhrožují nacističtí pohlaváři. Hermann Göring slibuje, že srovná Prahu se zemí. Během vyjednávání se fyzicky zhroutil a omdlel. Musel být přiveden k vědomí, a teprve poté podepsal dohodu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Když se pak měl vrátit do Prahy, Hitler neváhal a opět presidenta Háchu ponížil. Nechal zastavit Háchův vlak, předjel ho a jako první přicestoval do Prahy, kde pak českého presidenta Háchu vítal on, Hitlera, na Pražském hradě.

V období Protektorátu byl Hácha v nejhorší z možných pozic. Bojoval za přežití českého politického a kulturního národa, i když byl pak haněn jako kolaborant a zrádce. Hácha proti Hitlerovi a německé politice v Čechách aktivně vystupoval. Kritizoval germanizaci, podával stížnosti k říšskému protektorovi Konstantinu von Neurathovi, zasazoval se za propuštění vězněných českých studentů a na rozdíl od různých herců, novinářů, intelektuálů a umělců, Hácha odmítl složit slib věrnosti Hitlerovi.

K tomu nechal vytvořit Národní souručenství, formálně kolaborantskou organizaci podobnou pozdější Národní frontě, ale tajně spolupracující s odbojem a udržující existenci českých kulturních a národních tradic v Protektorátu. Nacisté později dokonce provedli čistky v N. s., jak moc organizaci nedůvěřovali.

V září 1941 přijel do Prahy Reinhard Heydrich, aby nahradil slabého Konstantina von Neuratha a stal se zastupujícím říšským protektorem. Heydrich rozpoutal vlnu teroru a vražd, dal popravit stovky vězněných Čechů, aby potlačil a zlomil morálku odboje. Po likvidaci Reinharda Heydricha odbojem a parašutisty už nemohl Hácha nic dělat a byl odstaven na poslední kolej. Moc nad naší zemí převzal z větší části sudetský Němec Karl Hermann Frank a z menší části kolaborant Moravec.

Emil Hácha byl donucen odsoudit atentát na Heydricha, následně se stal ikonou „vlastenectví“ v rámci Protektorátu a nacisté uspořádali státní oslavu Háchových 70. narozenin. Hácha dokonce obdržel dar od Hitlera, Mercedes, ve stejné době, kdy nacisté vyvražďovali české vesnice a čeští umělci hajlovali v Národním divadle.

V té době už Hácha trpěl arteriosklerózou a byl den ode dne slabší. Ani pád nacismu a Protektorátu neznamenal konec jeho útrap. 13. května 1945 byl Emil Hácha uvězněn na příkaz komunistického ministra vnitra Václava Noska a držen ve vězeňské nemocnici na Pankráci, kde ho z dalšího martýria vysvobodila, až smrt 27. června 1945.

Hácha nebyl kolaborant, ani hrdinný odbojář. Byl obětí nejhoršího období minulého století. Ale dokud to šlo tak bojoval.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 30.12.2018


 

22. pro, 2018

Letos si připomínáme další kulaté výročí, nepříliš známé. Letos to je 250 let, čtvrt tisíciletí, od vypuknutí první ze dvou válek ruské carevny Kateřiny II. Veliké proti Osmanům a islámské nadvládě nad Černomořím. Roku 1768 vypukla válka, která skončila roku 1774. V celkovém pořadí to byla šestá rusko-turecká válka, ale byla to válka klíčová...

Rusko pod vládou osvícené absolutistické panovnice a reformátorky Kateřiny II. Veliké bylo napadeno osmanským sultánem Mustafou III. Ten byl motivován spojeneckými pakty s Francií, zemí, která již sto let předtím podporovala Osmany proti Evropanům během obléhání Vídně, kdy francouzský král posílal osmanskému sultánovi blahopřejné dopisy. Turci navíc začali vyzbrojovat a cvičit polské vzbouřence, kteří bojovali proti ruské nadvládě. Tak vypukla válka, ve které se dokonale prosadili všichni velcí generálové Kateřiny Veliké, Pjotr Rumjancev, Grigorij Potěmkin, bratři Orlovové, generál Suvorov a admirál Ušakov.

Rusko sestavilo sice početnou koalici, ale tvořenou slabšími partnery. Záporožské kozácké oddíly, řečtí rebelové bojující za osvobození své země zpod osmanské tyranie, gruzínská království Imereti a Kartli-Kakheti a mamelucký Egypt pod vedením bývalého otroka ortodoxního vyznání Ali Bey al-Kabira.

Dvě stě tisíc pěšáků a jezdců a čtyřicet tisíc jezdců kalmycké kavalerie stálo proti 120 tisícům tureckým vojákům. Roku 1770 uštědřil gruzínský král Heraklius II. porážku Osmanům v Gruzii. Tři tisíce gruzínských vojáků odrazilo více, než trojnásobnou přežilo Turků a polovinu jich zabilo.

Ve stejném roce rozpoutal Fjodor Orlov vzpouru Řeků proti Turkům. Vzpoura byla sice neúspěšná, ale rok a půl trvající boj na sebe vázal patnáct tisíc osmanských–albánských žoldnéřů a vojáků.

V červenci 1770, Fjodorův bratr Alexej, velitel Kateřinina loďstva, se u ostrova Chios utkal s osmanskou flotilou pod vedením admirála paši Husamaddina. Ruské loďstvo plulo z Baltu okolo celé Evropy, protože na černomořském pobřeží nebyla prakticky žádná ruská flotila. Turci měli naprostou početní převahu. 73 lodí a 1,300 děl proti 20 ruským lodím. Ruské dělostřelectvo a ruské pušky byly kvalitnější, s lepším dostřelem a průrazností, než turecká děla. Síla ruských zbraní způsobila paniku a zmatek mezi Turky a přinutila je k divokému ú ;stupu. Ze 73 tureckých lodí bylo 69 potopeno, poškozeno, nebo ukořistěno ruským loďstvem. Společně s nimi padlo nejméně 8,000 tureckých námořníků. Rusové měli ztrátu 5 lodí a ďábelský počet 666 padlých námořníků a vojáků. Nejhorší porážka Turků od bitvy u Lepanta v roce 1571. Osmanská námořní nadvláda byla zlomena.

7. července, týž den, kdy skončila námořní bitva u Chiosu, maršál Rumjancev rozdrtil Turky u řeky Larga. 38 tisíc Rusů se střetlo s 45 tisíci Turky. Na bojišti zůstalo 100 mrtvých a raněných Rusů, tisíc mrtvých Turků, dva tisíce zajatých a 33 ukořistěných děl. Tato bitva byla pro Rusy velkým morálním zadostiučiněním, neboť jádro armády tvořila krymská tatarská vojska, která po staletí znásilňovala a plenila ruský venkov během svých otrokářských nájezdů.

O tři týdny později, Rumjancev dosáhl, ještě velkolepějšího vítězství, když v Moldávii 35 tisíc ruských vojáků porazilo 180,000 Osmanů a Tatarů. Rusové měli 1,500 mrtvých a raněných, Osmané a Tataři 20,000 mrtvých, raněných a zajatých. Na počest vítězství nechala Kateřina Veliká vztyčit u Carského Sela „Kagulský obelisk“. Pruský král Fridrich II. poslal gratulace Rumjancevovi a vítězství ruských vojsk přirovnal k velkým vítězstvím starých Římanů. Kromě obrovských ztrát přišli Turci i o &sc aron;est pevností v Moldávii.

U ostrova Patros při řeckém pobřeží dosáhla v listopadu 1772 ruská flotila pod vedením velitele Konjajeva, dalšího velkého vítězství, když 7 válečných lodí rozdrtilo a potopilo flotilu 25 tureckých lodí.

V letech 1773 a 1774 pak Rusové vedli dvě velké námořní expedice k pobřeží Blízkého východu, zejména do oblasti Levanty, Libanonu a dnešního Izraele. Ruské námořnictvo obléhalo a okupovalo Bejrút a bombardovalo řadu přímořských měst a pevností Osmanské říše.

V červnu 1774 dosáhla ruská vojska dalšího vítězství, tentokrát v Bulharsku, kde Alexander Suvorov a 8 tisíc ruských vojáků porazilo 40 tisíc Turků. 209 padlých Rusů oproti 3,000 mrtvým Turkům. Turecké vojsko už přes rok nedostávalo žold, bylo špatně zásobené a morálka podlomená nepřetržitou sérií námořních i pozemních porážek.

Tato bitva zpečetila postavení Turecka v probíhajících mírových jednáních a na počest vítězství byla vesnice Kozluca přejmenována na Suvorovo. Válka skončila podpisem mírové smlouvy 21. července 1774. Rusko zastupoval maršál Rumjancev, Turky paša Musul Zade Mehmed. Turecko muselo postoupit Bukovinu Rakousku, Rusko vrátilo Moldavsko a Valašsko, ale křesťany žijící v těchto provinciích vzalo pod svou ochranu, Krymský chanát přestal být vazalem Turecka, Rusové získali Kabardsko, suverenitu nad Azovem, Kerčský poloostrov a řadu dalších území, dále právo pro ruskou obchodní flotilu proplouvat Dardanely a posílila postavení pravoslavné církve v osmanských oblastech.

V roce 1787 pak Kateřina Veliká povede, ještě jednu válku s Turky. Na konci této války chtěla skrze tajné spojenectví s císařem Josefem II. zničit Osmanskou říši a rozdělit její území. Rakousko mělo získat balkánské državy Osmanské říše a Rusko by obsadilo zbytek říše, včetně Konstantinopole, kde chtěla Kateřina dosadit svého vnuka Konstantina novým byzantským císařem. To se ovšem, kvůli smrti Josefa II. a neochotě jeho bratra Leopolda, stejně jako, kvůli výhružkám západních mocností, nestalo.

Tato první Kateřinina válka si ovšem zaslouží velkou pozornost, protože z porážky v této válce se Osmanská říše a její nadvláda, potažmo nadvláda islámu nad Černomořím, už nikdy nevzpamatovala.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 22.12.2018