DĚJINY OKEM ALTRIGHT

20. led, 2018

Smrt sv. Václava, aneb jak jeho smrt zachránila českou státnost.

Smrt sv. Václava i když se to, některým nemusí líbit, jeho smrt za pět minut dvanáct zachránila české země a českou státnost před zhroucením do čisté anarchie a anexí do Velkoněmecka. Pojďme se podívat na Václava, jeho úlohu, na úlohu jeho bratra Boleslava, a proč vlastně slavíme Václavův svátek?

 O stavu českých zemí na konci Václavovi vlády nejlépe vypovídá fakt, že vláda dynastie Přemyslovců se nacházela na pokraji zhroucení a celé přemyslovské území bylo pouze ve středních Čechách. Všude okolo vládla anarchie, která přímo zavdávala důvody k potenciální německé vojenské intervenci a okupaci naší země. V podstatě to je vše, co víme o Václavově vládě.

28. září 935 byl zavražděn při „palácovém převratu“ svým mladším, ambicióznějším a talentovanějším bratrem Boleslavem, který se svými stoupenci na poslední chvíli zachránil českou státnost. Jak, kdysi řekl, jeden můj známý… co si myslet o panovníkovi, jehož nejslavnějším počinem bylo, že se nechal zavraždit?

 Boleslav se po neschopném Václavovi chopil moci. Pomocí stoupenců a družin zlikvidoval kmenovou aristokracii a staré náčelníky, kteří neuznávali přemyslovskou vládu, jejich dominia podřídil místním správcům věrným knížecímu stolci a konsolidoval naši státnost. Vzniká hradištní soustava a začínají vznikat první města, z nichž některá přežila do dnešních dní (Žatec…). Boleslavova politika pokračuje vypovězením placení tributu Němcům, vytvořením nové zahraniční politiky orientované na spojenectví s Polskem a knížetem Měškem, který si bere za manželku Boleslavovu dceru Doubravku a nechává se křtít. Boleslavův vnuk, Boleslav Chrabrý, se nakonec stane prvním polským králem a otcem polské státnosti. Jeho děd během svého života, ještě stihne razit první českou měnu (Pražský denár), začít s těžebními pracemi v stříbronosných oblastech, obsadit, a pro naše země zajistit zisky velké části kyjevské obchodní magistrály, ze kterých je zahájen rozvoj českých zemí. Praha se během Boleslavovi vlády stává „nejbohatším z měst na sever od Alp“ (Avraham ben Jakub). Vše Boleslav završil získáním biskupství, byť kronikáři tento úspěch přiřkli jeho synovi. Byl to, ale Boleslav, kdo poslal svou druhou dceru, řádovou sestru, k papeži jako vyslankyni, aby vyjednala biskupství a vyvázala tak naše knížata z církevních povinností vůči německému biskupství v Řeznu.

 Ve vztazích s Němci se Boleslavovi daří odrazit první německou výpravu a porazit družiny poslané na zpacifikování naší země německým králem Otou. Nastává čtrnáct let příměří, během kterého Boleslav zušlechťuje české země, jak je výše popsáno, a poté dochází k plichtě, kdy Ota dokáže zajmout Boleslavova syna, ale Boleslav přitáhne s vojskem, které je dostatečné k odražení Oty. Je uzavřena nová smlouva mezi Čechy a Němci, podle které je snížen tribut, český kníže je jako rovnoprávný zahraniční partner německého krále a je uzavřeno vojenské spojenectví, které je poctěn porážkou Maďarů v bitvě na Lechu.

 Nyní k Václavovu odkazu. Boleslav se projevil jako brilantní panovník i tím, že nezveličoval své zásluhy. Naopak, začal razit kult svého bratra. Nechával o svém bratrovi psát oslavné příběhy, vymýšlet mýty, začal budovat kult mučednictví s cílem získat pro naše země další důležitý atribut, světce. Sám sebe nechal před dějinami pošpinit jako bratrovraha, kterému nejsou připisovány zásluhy o záchranu státu, ani fakt, že nebýt jeho počínání, dnes by český národ neexistoval a české země by byly spolkovou republikou Německa, jak si to i někteří dnešní politici přejí. Je dobré si všimnout, jací politici dnes nejvíce oslavují svatováclavský kult. Ti, kteří se jezdí klanět sudetským Němcům, ti kteří se klaní Angele Merkelové a Velkoněmecku. Ti kteří neustále vyřvávají, jak patříme na, dnes již islamizovaný Západ. Tím nepopírám, že svatováclavský kult je spojen s českým politickým a kulturním národem, ale vnímám ho spíše jako nástroj útisku našeho národa, jako falešného světce, který nás má držet v poddanosti vůči Německu.

Proto, vzdávám hold Boleslavu Velikému, největšímu z českých knížat, který byl schopen sebeobětování své hrdosti a zásluh pro velikost našeho národa. Vše, co dnes existuje v naší zemi, je zbudováno na díle Boleslava I. My jsme jeho dědictvím a odkazem.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 20.1.2018


 

13. led, 2018

Saint-Domingue a Haiti. Dva naprosto odlišné světy, dva odlišné příběhy, dvě odlišné éry, jedna a téže země. Saint-Domingue dnes známe jako Haiti.

Kdysi to bývala karibská kolonie Francie. Stala se jí v roce 1625. Už předtím byla kolonií Španělska a narazil na ní i samotný Kryštof Kolumbus při svých objevitelských cestách do zámoří. Saint-Domingue se pod francouzskou vládou za éry Ludvíka XV., stala „Perlou Karibiku“, či „Perlou Antil“. Možná by se dalo říct, ještě vzletněji, že byla perlou v koruně francouzského impéria a jinak se skutečně nazvat nedala.

Patřila mezi nejbohatší a nejvyspělejší oblasti světa. Byla výkladní skříní obchodu, luxusu, hospodářského rozvoje a prosperity, o jaké se tehdy snilo i v New Yorku nebo jiných důležitých městech nově vzniklých USA. Byly tam luxusní hotely, velkolepá města a žilo tam 30 tisíc francouzských kolonistů a 500 tisíc dovezených Afričanů. Z Saint-Domingue se vyváželo 72 miliónů liber hnědého cukru a 51 miliónů liber bílého cukru. Území o velikosti Havaje, či Belgie produkovalo více cukru a tabáku, než všechny kolonie Britské západní Indie dohromady. Roku 1685 vydal francouzský král Ludvík XIV. zákonný předpis na ochranu otroků proti špatnému zacházení. Je sice pravda, že vymáhání tohoto zákoníku vázlo a kolonisté to s tresty na otrocích docela přeháněli, ale na druhou stranu se ukáže, že pád otrokářství a koloniální nadvlády nepřinese Saint-Domingue, respektive Haiti nic jiného, než bídu a utrpení.

Násilnosti, které navíc rozpoutali vzbouření otroci, byly rasistické a šovinistické, vedené proti bělochům. Mackandal, vzbouřený otrocký vůdce a voodoo zaříkávač, dokonce žádal vyvraždění všech bělochů na Saint-Domingue. Otroci pak pozabíjeli 6,000 francouzských civilistů, včetně žen a dětí. A to přestože, právě Saint-Domingue v té době mělo velice bohatou a z kolonií západní polokoule dokonce nejpočetnější vrstvu osvobozených otroků a míšenců, kteří měli práva a postavení. Saint-Domingue dokonce převzalo neworleanský systém, kdy běloch, který si vzal černošku, jí musel poskytnout svobodu a jejich dětem vzdělání a zabezpečení. Mnoho takových potomků se dokonce stalo otrokáři, tedy nebyla to jen doména bílých, ale i míšenců. Před pádem kolonie dokonce míšenci vlastnili třetinu plantáží a čtvrtinu otroků.

Roku 1791 vypuká Haitská revoluce, která je přímým důsledkem Francouzské revoluce, a přestože francouzský revoluční režim se snaží udržet koloniální panství, zatímco roajalisté zákeřně zneužívají otrockých nepokojů, je to právě chyba francouzských revolucionářů, že se Haiti odtrhlo. Španělsko a Francouzská republika společně s otrokáři se snažila udržet pořádek a prosperitu na Haiti, ale místo toho vypukl chaos a občanská válka.

K moci se v roce 1801 dostává černošský osvobozenecký vůdce Toussaint Louverture, který ale velice rychle zjistí, že zdejším lidem nelze vládnout jinak než bičem a okovy, a tak formálně ruší otroctví, ale obratem vrací své nové podané (protože se prohlašuje králem) zpátky na plantáže, aby tvrdě pracovali. Po dvou letech je svržen a zabit francouzskými expedičními oddíly. Po porážce francouzských jednotek se k moci dostává Jean-Jacques Dessalines, který se prohlásí haitským císařem Jakubem I. a rozpoutá éru teroru a vražd proti bělochům a míšencům. Cílem je etnicky vyčistit Haiti ve prospěch černochů a nastolit rasovou diktaturu. Jsou zabíjeni i Francouzi sympatizující s haitskými obyvateli a osvobozenými otroky. Eskadry smrti jdou dům od domu a vraždí na potkání. Těla žen a dětí jsou rozsekávána na kusy. Popravovalo se navíc noži a bajonety, nikoliv střelbou, aby oběti nebyly varovány. Masakr byl navíc systematicky cílen na ženy a děti, aby se zabránilo vzniku nové generace Francouzů a míšenců na Haiti. Celkem bylo během masakru povražděno přes 5,000 mužů, žen a dětí.

Někteří historici se dnes snaží vyvrátit rasový charakter této čistky tím, že Dessalines ušetřil polské vojáky, některé německé kolonisty, lékaře a kněží, ale všechno to bylo, jen z pragmatických důvodů a v případě Poláků a Němců, protože přeběhli k povstalcům. V naprostém rozporu k tomuto omluvačství je prohlášení Dessalinova sekretáře Boisronda-Tonnerra, který řekl, že „Pro vyhlášení nezávislosti si uděláme z kůže bělocha pergament, z jeho lebky kalamář, z jeho krve inkoust a z jeho bajonetu brk!“

Jiný příběh hovoří zase o tom, jak Jean Zombi, od jehož jména odvozuje slovo „zombie“, míšenec a radikální povstalec, přímo na ulici zastavil, jakéhosi bělocha, svlékl ho do naha a na schodech presidentského paláce ho ubodal dýkou před řadou svědků.

Dessalines nakonec skončil špatně. Po dvou letech svého císařského panování byl lynčován, vláčen ulicemi a nakonec mu za jásotu davu byla rozseknuta hlava mečem. Jeho nástupci se, ještě snažili udržet neformální otrokářství a nevolnictví, takže chvíli Haiti prosperovalo, ale nakonec šlo vše do kytek. Nastala éra, kdy se střídali v čele Haiti dlouholetí diktátoři a krátce vládnoucí presidenti. V průběhu tří let mělo dokonce Haiti čtyři presidenty. Všechno završila éra presidentů Duvalierů v letech 1957, až 1986, kteří přivedli Haiti do víru korupce, bídy, rozvratu a totálního ekonomického úpadku.

O dnešní situaci na Haiti, kdysi perle francouzského impéria, svědčí i fakt, že patří mezi státy chudší, než řada afrických zemí, a že ani dnes, po 8 letech, se Haiti stále nevyrovnalo se zemětřesením z roku 2010 a neustále přežívá na humanitární pomoci. Tak to dopadne, když vyvraždíte lidi, kteří vědí, jak spravovat stát. Tak to dopadne, když jste vášnivými stoupenci dekolonizace.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 13.1.2018


 

31. pro, 2017

Jsou to 802 roky od doby, kdy anglický král Jan Bezzemek na nátlak nespokojených šlechticů přijal nechvalně známý dokument „Magna Charta Libertatum“. Tento dokument byl počátkem nešťastné instituce středověkého parlamentarismu, která v důsledku připravil o život desetitisíce lidí v občanských válkách. Přestože dokument obsahoval řadu dobrých prvků zejména ve vztahu k městům, buržoazii, lichvě a právům mužů na ochranu před svévolí panovníka, na druhou stranu umožňoval vznik raných parlamentních institucí, které začaly žvanit do toho, po čem jim nic nebylo. A jak se říká, s jídlem roste chuť a panovník byl časem nucen více a více ustupovat do pozadí.

Začal se rozvíjet parlamentarismus, ve kterém nabývala na síle moc zájmových skupin a nikoliv prostého lidu, který byl dál odírán. Tedy „Magna Charta Libertatum“ byla svobodou jen pro vznešené a vzdělané elity, jako je tomu dnes. Není náhodou, že první politické strany, když nepočítáme římské Populáry a Optimáty, vznikly právě v Anglii, kterou začaly zevnitř rozežírat jako rakovina.

Z tohoto parlamentarismu se vyvinul systém politických stran a z nich vzešla partokracie, která dnes ovládá západní společnosti i naši zem a uvrhává nás do okovů neomarxismu, elitářství a snobství. Dnes už není možné zavrhnout koncept parlamentu, ale musíme ho reformovat, aby byl očištěn od elitářství a vlivu stranických sekretariátů a oligarchů.

Proto je nutné zavést vládu silných mužů podpořenou přímou demokracií, kterou zprostředkují naši občané, zaměstnanci, obchodníci, živnostníci, farmáři, střední stav, dělníci, lékaři, inženýři a další producenti hodnot a rozvoje společnosti. Jen tak překonáme temné dědictví „Magna Charta Libertatum“ a vytvoříme dokonalý kompromis mezi mocí zákonodárnou a výkonnou.

Přebíráme z „Magna Charta Libertatum“ její ekonomické svobody, důraz na města a buržoazii, svobodu jednotlivým územím a ochranu svobodných občanů, ale odmítáme se klanět modle parlamentů, tak jak je dnes fetišizovaná pravdoláskaři. Musíme zahájit demokratickou reformaci parlamentních institucí, která přinese svobodu a práva občanům. Takovou reformaci, jaká je v Polsku a v Maďarsku a teď nově i v Rakousku!

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 31.12.2017


 

10. pro, 2017

Finsko – vítězství svobodné kontrarevoluce! Málo v které zemi se povedlo dovést vítězství národní osvobozenecké a svobodné kontrarevoluce k tak skvělým úspěchům a výsledkům, jako právě ve Finsku. Nyní je to 100 let od vyhlášení nezávislosti Finska na Rusku. Tato nezávislost byla krvavě vykoupena, i když tomu zprvu nic nenasvědčovalo a na řadu let byla finská společnost rozdělena, ale přeci jen zachráněna před úpadkem komunismu.

V říjnu 1917, krátce před říjnovým pučem, se konaly volby ve Finsku. Většinu míst získali socialisté, za nimi Finská strana, Strana mladofinů a lidovci, dále agrárníci a křesťansko-dělnická strana a švédští lidovci jako reprezentanti švédské menšiny. Finsko v té době bylo autonomní provincií Ruska, známou jako Finské velkovévodství a bylo drženo ruskými gubernátory. Finsko byla převážně agrární země a 4/5 Finska byly prakticky zemědělské a neobyvatelné. Pouze jižní pás území byl industrializovaný a rozvinutý. Roku 1917 se zhroutilo carské Rusko a potom i liberální Ruská republika a nastala bolševická samovláda.

6. listopadu 1917 se sešel finský autonomní parlament a na základě sovětského zákona o právu národů na sebeurčení vyhlásil nezávislost a suverenitu na sovětském Rusku. Velkovévodství se stalo novou republikou. Finští představitelé tehdy prokázali obrovskou míru odvahy, protože vyhlásili nezávislost s ruským nožem na krku – ve Finsku bylo dislokováno stále 60,000 ruských vojáků, nyní věrných bolševikům.

Už tehdy se, ale ukázalo pokrytectví bolševiků. Bolševici sice uznali nezávislost Finska 4. ledna 1918, ale hned začali podporovat snahy finských socialistů na rozdělení a oslabení finské společnosti. Prakticky obratem došlo ke střetu mezi finskou poslaneckou sněmovnou ovládanou dělnickými a socialistickými stranami nakloněnými Rusku a finským senátem ovládaným konzervativci a agrárníky sympatizujícími s Německem. Finská poslanecká sněmovna vyhlásila na základě tzv. Lidové deklarace nový stát, Finskou socialistickou dělnickou republiku. Původně se měla nazývat jen Finská republika a mít novou ústavu, ale Lenin přinutil finské socialisty přijmout tento celý název. Tím finští socialisté prokázali, že jsou loutky v rukou ruských bolševiků.

Země se rozdělila nejen politicky, ale i geograficky. Celý industrializovaný jih ovládali rudí, zatímco sever bílí. Poslanecká sněmovna ustanovila rudé gardy a senát bílé gardy. Poslanecká sněmovna do čela rudých gard dosadila mladého poručíka Ali Aaltonena, za to senát se obrátil na skutečného profesionála. Povolal do zbraně generálporučíka carské armády Carla Gustafa Emila Mannerheima. Geniální vojenský stratég, který byl tuplovaný Švéd, co sotva promluvil finsky, se ukázal být větším Finem, než jeho socialističtí spoluobčané, kteří se stali služebníky cizí mocnosti.

Tak vypukla Finská občanská válka, ve které měli finští socialisté všechny předpoklady k vítězství. Jejich vojenský spojenec s nimi bezprostředně sousedil, zatímco finští bělogvardějci měli podporu ze vzdáleného Německa. Rudí ovládali průmyslově vyspělé a bohaté zázemí, bělogvardějci chudý sever. Ve Finsku bylo deset tisíc rudoarmějců, ale ze začátku žádní němečtí vojáci. Finské rudé gardy měli s ruskými jednotkami od počátku zhruba 100 tisíc mužů. Původní počet 60 tisíc ruských vojáků sice klesl na 10 tisíc, ale stále měly významné výhody. Síly bílých gard se postupně navyšovaly, až dosáhli 107 tisíc, takže i v počtech to bylo zezačátku ve prospěch rudých. Rudým se navíc podařilo verbovat ženy odmítající konzervativní řád. Zformovaly jednotky o síle 3,000 ženvojaček přímo ve frontových liniích. Mnoho rudých důstojníků byli ženy. Životní podmínky u rudých byli navíc tehdy lepší, byla větší šance, že za službu dostanete zaplaceno a dostanete najíst.

Finsko bylo zachráněno díky tomu, že Mannerheim jednal včas. Podařilo se mu oslabit bolševiky ve svém týlu, když ignoroval naivní prosby premiéra Svinhufvuda o smírná řešení, a prostě odzbrojil rudé agitátory a revolucionáře. Finská bílá armáda trpěla nedostatkem profesionálních mužů, zbraní, munice, hospodářských kapacit a formálně byla vedená zbabělými politiky. Mannerheim konsolidoval své pozice v zázemí, prováděl důsledné čistky a likvidoval radikální skupiny, povolal zahraniční dobrovolníky, ale zároveň odmítl přímou vojenskou intervenci, protože by ohrozila suverenitu Finska, a protože by tím klesl na úroveň rudých, za které intervenovali Rusové. Ze Švédska začali přicházet dobrovolníci, z Německa přicestoval 27. myslivecký pluk složený z etnických Finů a taky polští dobrovolníci pod vedením Stanislawa Prus-Boguslawského. V týlu rudých formoval Mannerheim partyzánské bělogvardějské hnutí, které ničilo zásobování, zabíjelo rudé komisaře a provádělo útoky proti vojenským cílům.

Navzdory všem uvedeným výhodám šly Rudé gardy od porážky k porážce. Ztrácely pozici za pozicí, přicházely o zásoby, podporu z Ruska a stávaly se zoufalejšími. To vše navzdory řadě chyb ve velení bílých (např. používání sněžné kamufláže, když nikde nebyl sníh, či dezorganizované chování bílých dobrovolníků).

Válka vyvrcholila bitvou o Tampere v březnu 1918, jediné průmyslové město na sever od jižního pásu Finska. 820 bělogvardějců a zahraničních dobrovolníků bylo zabito. Rudí přišli o 2,000 mužů a dalších 10 tisíc padlo do zajetí. Pak už to šlo rychle. O týden později začala bitva o Helsinki. Bělogvardějci a německé jednotky pozvané senátem navzdory postoji Mannerheima, začaly dobývat hlavní město. Při tom používali rudé zajatce jako živé štíty. V Helsinkách padlo 400 rudých a 6,000 bylo zajato. Bílá strana měla 77 mrtvých. Poslední bitva skončila 5. května 1918. Poslední rudé jednotky opustily Finsko 19. května. Mannerheim byl povýšen na maršála a jmenován regentem. Tak zvítězila finská kontrarevoluce!

Tím skončil proces boje za nezávislost. Nelze ovšem neříct, že válka byla zakončena úplně. Nadále probíhala v duši finského národa. Finští bílí rozpoutali brutální represe proti komunistickým agitátorům, revolucionářům a radikálům, ale i proti ženám a dětem. Tato zvěrstva a masové popravy civilistů odsuzujeme, ale nelze neříct, že rudí by se chovali mnohem hůře. Zpustošili by zemi a navíc povraždili její obyvatele.

Právě zločiny bílých rozdělili finský národ na dlouhá desetiletí. Ironií je, že finský národ byl zcelen teprve sovětskou invazí v roce 1939, kdy se socialisté a konzervativci bok po boku spojili do obrany finské národní suverenity proti sovětské agresivitě a expanzi. Mimochodem, letos je to taky 150 let od narození maršála Mannerheima.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 10.12.2017


 

3. pro, 2017

Zločiny dekolonizace: Macias Nguema.

Jakkoliv 7. Republika zastává právo národů na sebeurčení, tím spíše právo českého národa na sebeurčení od nadvlády eurosvazu, tak nejsme nekritickými zastánci tohoto práva. Uvědomujeme si, že je řada míst, kde právo národů na sebeurčení a nezávislost selhalo na tom, že tamější národy nedokáží svou nezávislost uchopit a správně vést. Právě v tomto článku poukážeme na zločiny dekolonizace, nikoliv kolonizace. Na zločiny, které se staly v důsledku pádu starých impérií, zejména Britského impéria. Již jsme to naťukli skrze Zimbabwe a jeho osvobozeneckého vládce Mugabeho, ale nyní přecházíme k jinému případu, ještě křiklavějšímu a děsivějšímu. Tím je Rovníková Guinea.

Oproti většině Afriky, Rovníková Guinea nespadala ani pod francouzské, ani pod britské koloniální državy. Sousedila s německými, portugalskými a belgickými koloniemi, ale byla územím španělského impéria. Španělská Guinea byla rozvíjející se zemědělskou ekonomikou s vysokým hrubým domácím produktem na hlavu a druhým nejvyšším příjmem na hlavu v subsaharské Africe. Měla poměrně solidní síť zdravotních a sociálních zařízení a efektivní koloniální správu. Slabinou byl pouze dlouhodobý a akutní nedostatek pracovní síly, protože patřila mezi nejméně lidnaté oblasti Afriky. Ve 30. letech tam žilo pouze 100 tisíc lidí.

Roku 1945 v poválečné euforii, 5. Panafrický kongres stanovil za cíl dekolonizaci a osvobození koloniálních držav. Ve španělské Guinei se to podařilo roku 1968, kdy odtamtud odešly trosky španělského impéria, v té době pod vládou Francisca Franca. Roku 1968 byly vyhlášeny první demokratické parlamentní a presidentské volby, ve kterých hlavními kandidáty byli Francisco Macías Nguema za stranu Lidová idea Rovníkové Guineje, a někdejší koloniální správce a premiér Bonifacio Ondó Edu za Hnutí národní jednoty. Vyhrál Macías Nguema a s jeho nástupem začala vláda teroru a vražd, jakou si málokdo dokázal představit.

Macías Nguema byl neúspěšným úředníkem, který nedokázal složit zkoušky. Jeho otec byl zaříkávač, který byl zabit během nepokojů španělskými úředníky. Nguemova matka později spáchala sebevraždu a nechala po sobě 10 (slovy deset!!!) sirotků. Nguema se stal později starostou Mongoma a od roku 1964 byl vicepremiérem prozatímní autonomní vlády. V říjnu 1968 se Nguema stává presidentem Guineje. V květnu 1971 slučuje všechny vládní a mocenské instituce pod svou správu. Od října 1971 zavádí trest smrti za ohrožení vlády a presidenta. O rok později slučuje všechny politické strany do Sjednocené národní dělnické strany a stává se přesvědčeným marxistou. V červenci 1973 se nechává prohlásit doživotním presidentem a vyhlašuje definitivně vládu jedné strany a jednoho muže.

Zvláštním dekretem z března 1975 nechal zakázat soukromou výuku a vzdělávání jako podvratné. Jeho moc se opírala o Sjednocenou národní dělnickou stranu, kmen Esangui, ke kterému náležel a paravojenské mládežnické oddíly „Mládež na pochodu s Macíasem“. Celá jeho vláda byla anti-intelektuální, ale bohužel v tom nejhorším slova smyslu. Nechával zavřít téměř všechny školy, zakázal nošení brýlí jako symbol intelektuálství (souběžně se svými kambodžskými soudruhy) a zakázal slovo „intelektuál“. Všechny vysokoškolsky vzdělané lidi dal zabít nebo vyhnat. Dále zakázal rybolov, protože nechtěl, aby z jeho marxistického ráje lidé utíkali. Nařídil všem obyvatelům poafričtit si jména a vzdát se koloniálních jmen. Dal zabít guvernéra Národní banky a zlaté rezervy přesunout do svého domu a ve stejnou dobu nechal pozabíjet nigerijské sezónní dělníky, čímž definitivně odřízl Guineu od zbytku světa. Té se začalo přezdívat „Dachau Afriky“. S tím souvisí i fakt, že Nguema nechal zřídit koncentrační tábory.

Macías nechal sám sebe zbožštit, prohlásil se „Jedinečným zázrakem“ a vyhlásil, že má
nadpřirozené schopnosti, díky kterým dokáže uzdravovat lidi. Proto dospěl k závěru, že nemocnice jsou zbytečné a všechny je nechal uzavřít a lékaře vyhnat ze země. Výsledkem samozřejmě byla humanitární katastrofa. V souvislosti se svými nadpřirozenými schopnostmi vyhlásil taky, že dokáže ovládat elektřinu a uzavřel elektrárny a zničil elektrické rozvodny v zemi. Jeho šílenství bylo umocňováno psychedelickými látkami, které požíval. Roku 1978 vyhlásil státní heslo „Není jiného boha, než Macíase Nguemy!“

Data Světové banky hovoří o tom, že od Nguemova nástupu k moci do jeho pádu bylo zabito nebo vyhnáno přes 100,000 Guinejců, kteří tehdy představovali 47% veškeré populace. Jiná čísla dokonce hovoří o 150,000 vyhnaných a zabitých. Mezi oběťmi byli dvě třetiny guinejských poslanců a zastupitelů a dokonce 10 ministrů jeho vlastní vlády. Špičkou ledovce se stala událost z Vánoc 1975, kdy Macías Nguema nechal na národní stadion nastoupit tisíce diváků a před ně postavil 150 zatčených nepřátel, které nechal za hraní vánočních koled, postřílet kulometem obsluhovaným vojáky v kostýmech Santa Klause.

Na začátku roku 1979 Nguema definitivně zešílel, když dal povraždit část vlastní rodiny a
nejbližších spolupracovníků. Vedení státu, armády, kmenový náčelníci a zbytek rodiny dospěli
k závěru, že Nguema přišel o rozum a jeho vláda už je nesnesitelná. Pučisté podporovaní zbytky opozice dosadili do svého čela Nguemova synovce Theodora, který sice velel popravčím četám a byl dozorcem v koncentračním táboře a vojenským guvernérem, ale byl vnímán jako mnohem snesitelnější alternativa svého šíleného strýce.

3. srpna 1979 došlo k povstání guinejských ozbrojených sil a opozičních skupin. Nguema shromáždil trosky svých stoupenců, ale ti ho nakonec opustili a on musel uprchnout do lesů, kde byl 18. srpna zadržen vojenskými jednotkami.

Poměrně zajímavou dohru představuje soud s Nguemou. Prokurátor žádal pro Nguemu trest smrti za genocidu, masové vraždy, zpronevěru státního majetku, zradu a porušování lidských práv. Pro dalších 5 činitelů režimu chtěl třicetiletá vězení a pro 4 osoby jednoroční vězení. Vojenský tribunál nakonec rozhodl mnohem přísněji, než chtěl samotný prokurátor. Nguema byl odsouzen k 101 trestům smrti, společně s ním bylo odsouzeno k smrti dalších 6 režimních předáků a zbytek dostal mezi čtyřmi, až čtrnácti lety vězení. Poprava se udála týž den a Macías Nguema byl podle svědků vyrovnaný, klidný a se vším smířený.

Režim Macíase Nguemy byl stejně nepřátelský vůči vzdělanosti a rozvoji jako Pol Potův režim, byl stejně inspirovaný levicí a kolektivismem jako Pol Potův a nacistický režim a byl proporcionálně, ještě vražednější, než nacistický režim. Z 300 tisíc obyvatel Guineje bylo přímo zabito 80 tisíc osob.

Jestli si myslíte, že to byl exces, ze kterého už se Guinea oklepala, tak se mýlíte. Theodor Nguema vládne od pádu svého strýce, až do dnešních dní. Proslýchá se o něm, že je kanibal, soustavně rozkrádá zisky z ropného bohatství, které bylo objeveno v Guineji, jako vůdce Demokratické strany Rovníkové Guineje dal demokraticky zlikvidovat zbytky opozice. Jeho země je v troskách, ekonomicky funguje, ale guinejský lid z toho nemá nic, není tam dostatek investic, vše je rozkrádáno, HDP na hlavu je vysoké, ale jen díky ropě a Theodor má, některé manýry podobné svému strýci, jako vlastní zbožštění, přesto už aspoň masově nevraždí vlastní obyvatelstvo.

Takhle to dopadá, když se moci chopí nezodpovědní fanatici a marxističtí populisté. Takhle by v mokrých snech neolevičáků vypadala ideální společnost. Bez rozumu, bez bohatství, rovnost v chudobě a šílenci u moci.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.12.2017