DĚJINY OKEM ALTRIGHT

21. dub, 2018

Pan president Miloš Zeman, kdysi napsal knihu „Vzestup a pád sociální demokracie“, my na ní navazujeme článkem vzestup a pád občanské demokracie, protože přesně to nyní vidíme a zažíváme. Během mého života se ODS rozvinula, rozrostla, dosáhla velkého rozmachu, zkorumpovala, oslabila a změnila v totální pytel cuckservativního politického hnoje. To vše stihla za ušmudlaných 27 let, které dnes slaví. Zoufalství nad zoufalství, ale pojďme popořadě...

ODS vzešla z Občanského fóra, kdy jí 21. dubna 1991 založil Václav Klaus v Olomouci. Ten stranu vedl, až do roku 2002. Během tohoto období dokázala ODS porazit havlistické a pravdoláskařské skupinky, přinesla ČR ekonomický liberalismus, ale v rámci něho bohužel i masivní korupční aféry a skandály. Uznáváme velké zásluhy ODS a Václava Klause na prosazování lidské a osobní svobody v devadesátých letech, na to, že jsme tehdy mohli svobodně podnikat, svobodně hovořit a svobodně žít, což už dnes nemáme, ale nehodláme zakrývat, že ODS byla zneužita bývalými komunisty, zloději, kabátníky a v neposlední řadě i zmíněnými havlisty ke svým akcím, k machinacím, podvodům a tunelářství. Největší chybou Václava Klause byl příliš a zbrklí důraz na ekonomický liberalismus v době, kdy se mělo reformovat soudnictví a právo jako prevence proti případné korupci a tunelování během privatizací. Jinak bylo jeho působení zlatým věkem ODS, minimálně do roku 1997, kdy došlo k „Sarajevskému atentátu“. V této době měla ODS 1,8 miliónu hlasů, 32 senátorů a 30% v komunálkách.

Jan Ruml a Ivan Pilip, dvojice havlistických bankrotářů uvnitř ODS, podrazila svého předsedu Václava Klause a vydala „Sarajevskou výzvu“, kterou nastartovala pád občanské demokracie, až do dnešních dní. Šlo o výzvu Václavu Klausovi, aby odstoupil z pozice předsedy ODS a předsedy vlády. Této výzvy se chopili černoprdelníci a naštěstí již zaniklá ODA. Kongres ODS, ale v prosinci 1997 potvrdil Václava Klause v pozici předsedy a Ruml s Pilipem odešli ze scény. Založili rovně dávno zaniklou Unii svobody, dnes Ruml vyzývá k odvolání presidenta Zemana a snaží se vrátit jako kandidát do senátu za pokračovatele US dnešní ještě neomarxističtější Piráty, Pilip je na smetišti dějin.

Poté následovala Václavem Havlem iniciovaná „Opoziční smlouva“, kontroverzní událost, která v dlouhodobé perspektivě morálně a politicky poškodila ODS i ČSSD, ale tehdy umožnila překonat politickou krizi způsobenou zuřivou neústupností černoprdelníků a Unie svobody, se kterými chtěl Václav Klaus uzavřít koaliční vládu. Opoziční smlouva černoprdelníky a unihovnisty zaskočila a umožnila nástup sociální demokracie a Miloše Zemana.

Roku 2002 končí Václav Klaus v pozici předsedy ODS a ta se začíná dostávat na strmou plochu. Od června 2002 je ODS v opozici a ČSSD pod vedením eurohujeristy a neoliberála Špidly se spouští do politického orgasmu s Čtyřkoalicí (černoprdelníci, svobodní unihovnisti, demokratičtí unihovnisti a ODA). Během prosince 2002 se novým předsedou ODS stává „ogar s gulemi“, nebo taky „falešný a prázdný topol“, který přináší lidový styl do ODS, ale taky posun nalevo a nakonec počátek eurohujeristické zrady. V březnu 2003 dosahuje ODS svého morálního politického triumfu, když socani zrazují svého bývalého premiéra Zemana ve prospěch havlisty Sokola, zatímco ODS dokáže prosadit Václava Klause do funkce prezidenta České republiky.

Roku 2006 se vrací ODS na výsluní, když překoná ČSSD a sestavuje koalici složenou z ODS, Kalouskovi KDU-ČSL, Bursíkových zelených a přeběhlíků. Tehdy falešný a prázdný topol udělal jednu ze svých prvních sviňáren, a to v podobě ministra financí. Měl na výběr mezi kompetentním a schopným Vlastimilem Tlustým, který svými návrhy a programovými opatřeními, včetně daňových balíčků, ODS vyhrál volby 2006. Aby si Topolánek zajistil podporu, vyhodil Tlustého a na jeho místo dosadil nejhoršího ministra financí v historii naší země, Miroslava Kalouska.

Nastala éra, kdy ODS zabředla do nejhoršího havlismu v koalici s černoprdelníky a ekoteroristy. Tato vláda vysekla historicky největší schodky rozpočtu, okradla statisíce lidí, podepsala v roce 2009 Lisabonskou smlouvu, uznala nezávislost „Kosova“ a definitivně se vydala cestou eurohujerismu. Falešný a prázdný topol se stal hrobníkem euroskepticismu v ODS a udělal z ní liberální hnůj, ze kterého se odštěpili konzervativní a euroskeptické síly okolo Macha a Ladislava Jakla. Václav Klaus sice Lisabonskou smlouvu podepsal, ale aspoň se mu podařilo začlenit výjimku o neprolomitelnosti Benešových dekretů. Falešnému topolovi bylo tohle ukradené.

Jak na Apríla, Topolánek 1. dubna 2010 odchází z pozice volebního lídra a na jeho místo se dostává další troska, Petr Nečas. Topolánek se poté na výsluní vrátil jen krátce, když se letos pokoušel zoufale vyhrát prezidentské volby a podporu mu vyjádřili jen další bankrotáři a chudáci.

Od června 2010 přebírá moc v zemi Petr Nečas, který je v podstatě prvním plnohodnotným premiérem a předsedou ODS potom, co se ODS stala eurohujeristickou partají. Ten nasazuje všemu korunu, když jde do holportu s nejhorší havlistickou svoločí, která se seskupila v kalouskovské TOP09 a VeVerkami. Další tři roky Nečas a jeho zlokoalice předvádí rektální alpinismus v rámci Evropské unie, stejně jako drastické a absurdní škrty, které pomáhají radikálním levičákům. Nemluvě o tom, že představitelé „konzervativní“ ODS podporují Prague Pride v této době. ODS zažila v následujících letech katastrofální propad a klesla z 35 senátorů na 10 senátorů a další asi ztratí letos.

V roce 2013 padla vláda, kvůli korupčním skandálům a působení Nečasovi milenky. Nastala éra chaosu, kdy se v rámci ODS začal šířit vír neskutečných zjevů a poděsů, kteří postupně stranu ovládali. Politický hlupák a europrdelka Petr Fiala se stal předsedou ODS a přizval si tam politicky tupou kleptomanku Alexandru Udženiju, ta vnímá politiku jen jako místo pro rozkrádačky a ráda by zakazovala svobodný internet. Jako další máme fanynku scifi Janu Černochovou, která ráda machruje se zbraněmi, ale téměř jim nerozumí a s radostí sobě vlastní podporuje bombardování všeho a všech, když to chce Západ, ale i „euroskeptický“ fanoušek islámu a Erdoganova Turecka Jan Zahradil, blbka Mirka Němcová a další a další...ODS přestala být vážně míněnou stranou a stala se panoptikem politických ztroskotanců. Perlou v tomto hnoji je už jen Václav Klaus mladší, který je, ale ve straně svého otce ostrakyzován...

Od voleb 2017 se ODS ještě víc než kdy jindy přiklonila k havlistickým a eurohujeristickým elitám a bizarní formaci „Demokratickému bloku“. ODS se sice v posledních volbách podařilo posílit, ale to je spíše zásluhou ničivých ekonomických kroků Andreje Babiše, jeho EET, účtenkovky, korupce a dalších prasáren.

ODS by si zachovala důstojnost, kdyby zanikla s odchodem Václava Klause. Topolánek a spol. jí zavlekli do strašlivého marasmu, jehož prapůvodci byli Pilip a Ruml. Dnes je ODS jen… no vlastně se ani nedá říct, co přesně je zač. Snad parodie na skutečnou politickou stranu. Svým způsobem je, až smutné se dívat na osud této strany.

ODS můžete nás za tento článek žalovat, máte na to právo! My zase máme právo napsat, že jste jen suita ubohých, trapných zlodějů a euroislámských gaunerů...

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 21.4.2018


 

13. dub, 2018

Dnes máme „Pátek třináctého“ a asi se sluší a patří připomenout, jak tento termín vznikl, protože úzce souvisí se středověkými evropskými dějinami a bojem evropské civilizace proti islámské agresi. Přesněji řečeno, souvisí s jistou organizací, která dosáhla velikých úspěchů a slávy během Křížových výprav proti muslimům. Byli to templáři. Přesněji řečeno „Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu“, jak zněl jejich skutečný a nepříliš známý název...

Řád existoval téměř dvě století. Vznikl v roce 1120 po vítězství První křížové výpravy s cílem zajistit pro křesťanské poutníky přístav Jaffa a začal být pronásledován v roce 1312 na základě papežské buly. Řád templářů se stal naprosto unikátní organizací ve středověkých dějinách, protože z obyčejného vojenského křižáckého řádu se vypracoval na monumentální obchodní a bankéřskou organizaci, politickou sílu a vojenskou velmoc s vlivem v Evropě, ale zejména ve Svaté zemi.

Řád vznikl potom, co muslimové začali vraždit křesťanské poutníky cestující z Jeruzaléma. Stovky byli zavražděny a stovky uneseny do otroctví. Tak vznikl řád, který postupně sílil a do druhé poloviny 13. století se rozrostl na 600 rytířů a 2000 seržantů. Ti také bojovali, bohužel neúspěšně, proti islámskému dobyvateli Saladinovi v bitvě u hattínských pahorků. Mezi templářskými válečníky byl slavný a hrdinský vojevůdce Renaud z Chatillonu, který je pro české dějiny důležitý tím, že byl prapradědečkem největšího z českých králů, Přemysla Otakara II., o kterém taky budeme psát u příležitosti výročí bitvy na Moravském poli. Renaud byl brutálně zavražděn Saladinem, když byl zajat. Saladin mu vlastnoručně usekl hlavu, jak to muslimové dělají už od dob Mohammeda. Zajatí templáři tehdy odmítli přijmout islám a zůstali, až do své brzké smrti z rukou muslimských věznitelů, věrni křesťanství a církvi.

Tváří tvář porážkám na Blízkém východě, velkým ztrátám a vítězstvím krvelačných Ajjúbovců, kteří se svými turkickými žoldnéři vraždili v Jeruzalémě a na řadě dalších míst, se templáři rozhodli rozšířit své působení do Evropy a taky do nevojenských aktivit. Začali obchodovat, budovat bankovní sítě a obchodovat s bohatstvím, které zachránily před muslimy při ústupu ze Svaté země. Už v roce 1212 vybudovali rozsáhlou vojenskou základnu na pozemcích darovaných francouzským králem Ludvíkem VII. a to pařížský Templ.

Templáři byli věrní jen papeži. Pouze papežská autorita byla nadřazena vůli templářů, a to děsilo řadu panovníků, kteří viděli jejich obrovskou moc. Filip IV. Sličný, svého času azylant chráněný templáři, žádal neúspěšně papeže Bonifáce VIII. a Benedikta XI. o exkomunikaci křižáků. Ti to samozřejmě odmítli. Po Benediktovi nastoupil Klement V., jehož nástup byl obrovským posílením pozice Francie v Evropě, protože to byl francouzský biskup, který přesídlil z Říma do Avignonu a stal se skrze svou provázanost s Filipem spoluzakladatelem církevní korupce a úpadku. Klement V. všechno odsouhlasil Filipovi a exkomunikoval mocné templáře.

Templáři byli obviněni z hereze, oslavování démona Bafometa, sodomie a řady dalších absurdních obvinění. Všechno bylo vykonstruované a výpovědi založené na mučení. 13. října 1307, v pátek třináctého, začal teror proti templářům. Právě od událostí tohoto dne se traduje, že pátek třináctého je prokletý, ovšem nebylo to jediné prokletí spojené s templáři. Napříč celou Francií byly zatčeny stovky templářů, obsazena jejich sídla, vydrancován jejich majetek a jejich vůdci vyhnáni, či pozavíráni. Veškerý majetek převzal král a jeho stoupenci. Templáři pochopili svou zoufalou situaci a beznaděje. Proto se rozhodli kapitulovat bez boje a pět tisíc jich bylo uvězněno, včetně posledního velmistra Jacquese de Molaye. Ve zbytku Evropy zatýkání, vzdor papežskému příkazu, téměř neprobíhalo.

Procesy se začaly naplno rozjíždět s vymučeným přiznáním templářů v lednu 1308. V této době probíhal církevní koncil ve Vienne. Na něm většina přítomných církevních hodnostářů vyjádřila podporu templářům a odmítla je odsoudit. Papež Klement V. na příkaz krále Filipa Sličného svou bulou popřel rozhodnutí hodnostářů a nařídil definitivní likvidaci řádu.

Konec řádu nastal definitivně 18. března 1314, když byl upálen poslední velmistr Jacques de Molay a jeho spolubojovník Geoffroy de Charney. Ti totiž vzali zpět svá vymučená přiznání a rozhodli se opět hájit řád. Proto je Klement V. a Filip Sličný poslali na hranici. Když hranice hořela, Jacques de Molay proklel Filipa Sličného i Klementa V. Prohlásil, že do roka se setkají u Božího soudu. Poté uhořel zaživa v plamenech papežské inkvizice. Papež Klement V. zemřel měsíc po velmistru de Molayovi a král Filip Sličný zemřel sedm měsíců po velmistrovi. Během následujících čtrnácti let pak zemřeli všichni tři synové Filipa Sličného i jeho jediný vnuk a s jejich smrtí vymřela přímá linie kapetovské dynastie.

Tak skolilo prokletí templářů jejich nepřátele… odkaz templářů však přetrvává do dnešních dní, kdy opět čelíme islámské invazi a drancování.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 13.4.2018


 

8. dub, 2018

Před týdnem tomu bylo padesát let, od zvolení generála Ludvíka Svobody prezidentem ČSSR. Tento patriot si určitě zaslouží své připomenutí, stejně jako jeho život, který zasvětil své vlasti, a taky jeho střet s komunistickými liberálními demokraty okolo Dubčeka, kteří způsobili sovětskou agresi proti naší zemi...

Generál Ludvík Svoboda se narodil v roce 1895 v třebíčském Hroznatíně. Prošel měšťankou a vystudoval agronomii na Zemské zemědělské škole. V roce 1915 byl odveden k 81. pěšímu pluku a poslán nejprve na srbskou a potom na ruskou frontu. Tam nastává významný zlom, když v září 1915 dezertuje do ruského zajetí. Krátce působil jako hasič v Kyjevu, ale v srpnu 1916 se přidal k Československé legii. Bojoval ve slavné bitvě u Zborova a později proti bolševikům napříč transsibiřskou magistrálou. V rámci legie absolvoval poddůstojnickou a důstojnickou školu, které určili jeho kariéru důstojníka. Jeho služba byla přerušena krátkým spravováním rodinného statku, potom, co byl jeho bratr Josef brutálně popraven rakouskou armádou za neposlušnost (svázaný do kozelce a zavěšený, zemřel na slunečním žáru na překrvení mozku).

Mobilizován byl opět, tentokrát v souvislosti s pokusem svrženého císaře Karla I. o uchopení
moci v Maďarsku. Po této mobilizaci už zůstal v armádě, kde sloužil u dělostřelců, u jednotek na Podkarpatské Rusi, vyučoval maďarštinu na Vojenské akademii v Hranicích a nakonec byl s hodností podplukovníka převelen ke své původní jednotce, 3. pluku Jana Žižky. Do března 1939 sloužil na jižní Moravě se svou mobilizovanou jednotkou, ale musel svou základnu vydat německým jednotkám.

Hned po okupaci se zapojil do odbojového hnutí a v červnu 1939 uprchl do Polska, kde
založil „Legion Čechů a Slováků“, nepříliš známou vojenskou jednotku, která bojovala na straně Polska proti Němcům. S touto jednotkou musel uprchnout do Sovětského svazu. Šlo o 700 vojáků a důstojníků.

Na rozdíl od carského Ruska, které se v kritické situaci stavělo k sestavení československých
jednotek vcelku laxně, Sovětský svaz povolil zformování československých vojenských sil už měsíc po napadení, v polovině července 1941. Tak se začal formovat 1. československý armádní sbor, který se vycvičil v Buzuluku, vítězně a hrdinsky bojoval u Sokolova, pomohl osvobodit Kyjev a nakonec došel, až do Prahy. V Košické vládě se stal ministrem národní obrany a byl jím, až do roku 1950. Během únorové krize v roce 1948 byl nestraníkem, který zůstal v komunistické vládě. Do KSČ vstoupil, až v listopadu 1948.

Jako ministr obrany se snažil udržet legionářskou čest a chrabrost československé armády a
zároveň posílit její národní a lidové složky. Byl obviňován politickou správou z nedostatečné
uvědomělosti a z odmítání čistek v armádě. K těm byl nakonec přinucen na nátlak Gottwaldovi vlády po únorovém puči. Po celou dobu čistky se, ale Svoboda zastával armádních důstojníků, obhajoval obviněné muže z různých pozic a argumentů a snažil se minimalizovat dopad čistek, na kterých běsnil obávaný Bedřich Reicin. O něm Svoboda hovořil jako o diktátorovi, mstivém a zlém člověku, který je nesnesitelný, což podle všeho odpovídá většině tehdejších výpovědí.

V roce 1950 byl Svoboda pro svou shovívavost k armádním velitelům degradován do
ponižující pozice vedoucího Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Později byl odvolán i z této pozice a byl mu nabídnut důchod, ale ten odmítl. Následně byl na něho připravován spis a byl uvězněn. Tehdy zasáhla i samotná Moskva a nařídila omezit obvinění vůči Svobodovi, výsledkem tedy bylo jen několik výslechů a o rok později propuštění do řádného důchodu. Po rehabilitaci na příkaz Nikity Chruščova vykonával pozici náčelníka Vojenské akademie Klementa Gottwalda. Tehdy napsal své paměti „Z Buzuluku do Prahy“ a „Cestami života“. Tím skončila druhá zlomová etapa jeho života a přichází třetí v podobě tzv. Pražského jara.

V březnu 1968 byl donucen k abdikaci president Novotný a s jeho abdikací se rozštěpila
vedoucí funkce ve státu. Novotný dosud zastával funkci prezidenta i generálního tajemníka. Nyní udělali vůdci ČSSR fatální chybu, když funkce rozdělili mezi dva muže. Tím prvním byl Ludvík Svoboda, který se s 282 hlasy z 288 stal presidentem ČSSR a tím druhým byl liberální žvanil Alexandr Dubček, který nakonec přivedl naši zemi do katastrofy v pozici generálního tajemníka KSČ. Zatímco předchozí stalinští a „tvrdí“ komunisté dokázali udržet aspoň zbytkovou suverenitu Československa v té podobě, že Československo byla jediná země Východního bloku, kde nebyla umístěna sovětská vojenská posádka, Dubček nakonec otevřel svým diletantstvím stavidla sovětské invaze do Československa.

Reformace Československa byla nepochybně potřebná, ale měla to být reformace ve stylu
Maďarska. Dubček se měl přihlásit ke Kadárově cestě, měl reformovat ekonomiku, povolit drobné podnikání, soukromé zemědělství, živnosti a liberalizovat trh a hospodářství, podobně jako to bylo částečně v NDR a více v Maďarsku a Polsku. Československo k tomu mělo velký potenciál, ale nakonec to přišlo vniveč, když Dubček začal ustupovat i „pre-havlistům“ jako byl Vaculík a jeho Dva tisíce slov, pseudodisidentům typu Klub angažovaných nestraníků, trockističtí ultralevičáci a další liberálové, kteří se shlédli na růžovém západě. Reformovat se měla ekonomika, nikoliv politika, protože bylo jasné, že nás Sovětský svaz ze svých spárů jen tak nepustí. Tohoto nesmyslného liberalismu pochopitelně zneužil Brežněv a obávaný ideologický tajemník KSSS Suslov, který byl největším zastáncem sovětské invaze a destrukce suverenity národních socialistických & komunistických států.

Ludvík Svoboda měl z pozice presidenta jen omezený vliv na politiku, ale podporoval tzv.
Pražské jaro, zejména v souvislosti s represemi 50. let a rehabilitací perzekuovaných stalinským režimem. Nikdy však nezašel daleko do hlubin liberálního marasmu a snažil se udržet střední cestu. Během sovětské agrese se Svoboda jednoznačně postavil za československou národní suverenitu, odsoudil okupaci, odmítl fungování, jakékoliv vlády, jejíž členové by byli vězněni, odsoudil pokus o ustanovení loutkového režimu „dělnicko-rolnické vlády“ vedené Aloisem Indrou a taky presidentskou vládu. Každá taková možnost by legalizovala sovětskou agresi proti našemu státu a národům.

Svobodovým nátlakem byli sověti přinuceni jednat s původní československou vládou,
kterou krátce předtím pozavírali. Museli odmítnout dělnicko-rolnickou vládu a její případné tribunály, a nakonec zachránil i život Františku Krieglovi, předsedovi Národního shromáždění, který odmítl podepsat Moskevský protokol, a kterého chtěli sověti nejspíše zavraždit.

V dalších letech podporoval především ekonomické reformisty, podpořil zákon o
federalizaci státu, po kterém toužil slovenský národ, a který symbolicky podepsal na Bratislavském hradě. Dokonce ocenil osobní statečnost Jana Palacha, byť s jeho požadavky nesouhlasil. Proti izolaci republiky se aktivně podílel zahraničními návštěvami, včetně návštěvy Japonska. V dubnu 1969 podpořil sesazení Alexandra Dubčeka, hlavního viníka sovětské invaze, a jeho nahrazení pragmatikem a technokratem moci, nacionalistickým konzervativcem Gustávem Husákem.

Důvodem k podpoře Husáka byl i fakt, že zatímco Dubček přečkal stalinské čistky bez úhony, Husák byl mnoho let vězněn, mučen a málem i popraven během tzv. procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty. Proces normalizace se, ale vymknul z rukou všem, prověrkové komise zničili život statisícům lidí, cenzurovali Svobodovi paměti a nakonec byl i Svoboda připraven Husákem o své poradce. Od 70. let se presidentovo zdraví zhoršovalo a v roce 1975 musel abdikovat na svůj úřad. Moc definitivně převzal Gustáv Husák a president generál Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979 v Praze na Břevnově.

Dnes víme, kdo je primárním viníkem sovětské agrese proti Československu. Byli to
českoslovenští socialističtí liberálové a demokraté uvnitř KSČ, kteří Rusům zavdali záminku k okupaci a zničení naší suverenity svými bláhovými sny o liberalismu. Byli to, ti které dnes oslavujeme v učebnicích dějepisu. A víme, kdo byl tím, kdo minimalizoval ničivé důsledky invaze svou vlastní autoritou a odvahou, generál Ludvík Svoboda.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 8.4.2018


 

31. bře, 2018

Nedávno jsme demystifikovali téma otroctví a otrokářství v průběhu historie a nyní se
vrhneme na další téma, další historickou epochu, která je podobně opředená mýty, polopravdami, či otevřeným lhaním. Tím jsou kruciáty, neboli křížové výpravy. Podívejme se na to, jak skutečně probíhaly, proč k nim došlo, kdo byli skutečné oběti těchto výprav, a jaké oběti jsou zveličované.

Téma křížových výprav je dnes totiž často levicí zneužíváno k dehonestaci katolické církve a jejích dějin. Uvidíme, ale že pravda okolo křížových výprav je o dost jiná, oproti tomu, co se dozvídáte z učebnic dějepisu a z levicových masmédií.

Křížové výpravy začaly v roce 1095, ale jejich původ byl starší. Během 11. století zahájily
turkické kmeny, dosud žijící v islamizované střední Asii, tažení na Anatolii a Kavkaz. Ty byly tehdy součástí mohutného Byzantského impéria, které lze považovat zpětně za první linii obrany proti islámu. Byzantský císař Romanos IV. Diogenes se pokusil v bitvě u Manzikertu, roku 1071, zastavit islámskou turkickou invazi do Anatolie, ale jeho armáda byla poražena a on sám padl do zajetí. Invazi vedl turkický vojevůdce Alp Arslan.

Nutno dodat, že Byzancie byla pod útokem muslimů už od začátku islámu. Oslabena
justiniánským morem a persko-římskými válkami, stala se snadnou obětí prvních chalífů, kteří
uchvátili území Izraele, Sýrie, Egypt a severní Afriku, Irák a další teritoria Byzancie a ohněm a mečem tam šířili islámskou věrouku. Statisíce pravoslavných křesťanů žijících v okupovaných oblastech, byli utiskováni, nuceni platit náboženskou daň a byli soustavně terorizováni a zastrašováni, nuceni ke konvertování na islám, jejich identita byla potlačována a stali se obětí bezuzdné islámské diktatury, kterou nastolil Mohammed, Abu Bakr, Umar, Uthman a Alí.

Roku 1095 zavítala delegace byzantského císaře Alexia I. na církevní synod do Piacenzy,
aby získala podporu římsko-katolické církve pro obranu Byzancie proti pokračující agresi islámu.Synod a papež Řehoř VII. souhlasili. Byla to tehdy naděje pro překonání katolického a pravoslavného schizmatu církve.

Hned na začátek došlo k vypravení dvou křížových výprav najednou. Lidové křížové
výpravy a První křížové výpravy. Lidová křížová výprava byla divoce vedená, špatně organizovaná a fanatická tlupa 40,000 chudáků a žebráků sesbíraných z celé Evropy, zejména z Francie, Německa a Čech. S vyhlazením této kruciáty neměl turkický vládce Kilič Arslan v zásadě žádné problémy. Téměř všichni dobrovolníci byli zabiti, nebo prodáni do otroctví. Během střetu přišli Turci o 50 mužů, zatímco Lidová křížová výprava o 17,000 mužů.
Už tehdy se ukázalo, že muslimové nebudou rozhodně jediný proti, kterým povedou katolíci
křížové výpravy, jak se to dnes snaží levičácká propaganda prezentovat. Lidová křížová výprava se totiž stavila v Porýní, kde cestou povraždila 12,000 Židů.

Skutečná První křížová výprava probíhala od roku 1095, kdy se shromáždila křižácká
armáda, do roku 1099, kdy křižáci osvobodili Jeruzalém z islámské okupace. Při tom porazili vojska turkických vládců, fatímovský a abbásovský chalífát a další místní islámská panství. Křižákům se navíc podařilo získat pro Byzancii zpět část jejích ztracených území a uvolnit tlak, který turkické hordy vyvíjely na tuto perlu orientu.

Tehdy vzniklo Království jeruzalémské, které vydrželo, až do roku 1187, kdy bylo dobyto
slavným islámským vojevůdcem Salah ad-Dinem (Saladin).

Křížové výpravy na blízký východ a proti muslimům končí rokem 1272, kdy jsou křižáci
definitivně poraženi muslimy a ti si tak zajišťují triumfální nadvládu nad blízkým východem,
ohrožovanou jen křesťanskými Mongoly a přetrvávající, až do dnešních dní.

Nyní se, ale podívejme na ostatní křížové výpravy, na to, že jich bylo mnohem více, že se
dopustily řady chyb a prohřešků, že trvaly mnohem déle, že zdaleka nebyly vedené, jen proti
muslimským státům, které se jimi dnes ohánějí.

Překvapivě nejhorší a nejstrašlivější masakr z rukou křižáků nezažili muslimové, jak Vám
dnes tvrdí levice, ale pravoslavní křesťané, když roku 1204 Čtvrtá křížová výprava, která vůbec nebyla směřována proti islámu, vpadla do Konstantinopole a povraždila tam desetitisíce lidí, celé město vydrancovali, rozvrátili přilehlá území a prohlásili je falešným Latinským (vzdoro)císařstvím. Tím katolická církev pohřbila jakoukoliv naději na překonání schizmatu a navíc podlomila moc první obranné linie Evropy proti islámu, Byzancie. Křižáčtí okupanti rozvrátili byzantskou administrativu, hospodářství a surovinové zdroje, což vedlo k trvalému úpadku, a i když pravoslavní město v roce 1261 osvobodili, Byzancie už nikdy nedosáhla své někdejší slávy a moci. Trochu to připomíná chování dnešní Evropské unie vůči Státu Izraeli. Ten je taky první obrannou linií Evropy a Evropská unie proti němu vede systematické antisemitské tažení.

Roku 1147 katolíci vedli Vendskou křížovou výpravu, která byla zaměřena proti pohanským
Slovanům a jejich Obodritské konfederaci. Slovanské kmenové státy byly přinuceny přijmout
katolictví a dodnes tito Slované přežívají v germánském područí.

Další křížovou výpravou proti nemuslimům byla albigenská křížová výprava v jižní Francii.
Tam došlo k neuvěřitelnému masakru téměř jednoho miliónu albigenských křesťanů. Ta se udála ve 13. století a ve stejném století došlo k dvěma křížovým výpravám do Švédska, k rozsáhlé „Livonské“ křížové výpravě do Pobaltí, Pruské křížové výpravě, kterou spoluřídil Přemysl Otakar II., k Aragonské křížové výpravě vedené mezi samotnými katolíky, Litevské křížové výpravě a všechny tyto výpravy byly nakonec završeny protihusitskými křížovými výpravami v 15. století. Těch bylo dokonce rovnou pět!

Co tedy říct o křížových výpravách? Zaprvé, jsou součástí naší historie. Zadruhé, dopustily
se strašlivých zločinů na pravoslavných křesťanech, na pohanech, na Židech a na albigenských.
Zatřetí, byly důsledkem expanze islámu. K těmto křížovým výpravám, ať už na Blízký východ, či do jiných oblastí, by nedošlo, kdyby islám nedal spouštěč v podobě své agresivní dobyvačné nátury.

Co musíme udělat, je poučit se z těchto křížových výprav. Všichni jsme Evropané
s evropskou identitou a evropskými tradicemi a kulturou. Nesmíme proti sobě vést války, protože to byly právě křížové výpravy, a zejména ta vedená proti Byzancii, které otevřely cestu muslimům k dominanci. Naopak, vždy když se spojili Evropané všech vyznání a smýšlení, dosáhli jsme velikých vítězství, ať už v bitvě u Poitiers, kde křesťanské a pohanské armády pod vedením Karla Martela zničily islámská vojska, či v bitvě u Vídně, kde katolíci a protestanti společně vedení Jane III. Sobieskim, zahnali Turky a zachránili evropskou civilizaci před islámem. Muslimové tedy rozhodně nebyli, kdovíjakými oběťmi křížových výprav. Křížové výpravy byly tragickou etapou, kterou inicioval islám, a která byla nasměrována především proti Evropanům samotným.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 31.3.2018


 

4. bře, 2018

V pondělí uplyne 65 let od smrti Josifa Vissarionoviče Stalina. Diktátora, tyrana, spasitele, démona, rudého boha, muže, který přeměnil zaostalou agrární zemi ve vojensko-průmyslovou velmoc, muže, který uvrhl milióny lidí do pracovních táborů, který vybudoval Železnou oponu, který porazil Hitlera, který zahubil 6 miliónů Ukrajinců hlady, který zastavil nástup komunismu ve světě, porazil komunismus v Rusku a ideově i prakticky rozbil sílu mezinárodního komunistického hnutí, které bylo hrozbou všem civilizovaným pořádkům a společenskému řádu.

O Stalinovi, jeho zvěrstvech a úspěších, jeho životě a smrti, se toho napsalo víc než dost. Tento článek se samozřejmě musí zabývat Stalinovým životem, ale primárním cílem je poskytnout odlišný pohled na Stalina, než který předkládají neokonzervativci, trockisté, anarchisté, liberálové či stalinisté. Pohled na to, co skutečně Stalin dokázal, a co dodnes přežívá.

Stalin se narodil 18. prosince 1878 v Gori, carské provincii v Gruzii, do rodiny alkoholického a násilnického ševce Besariona Džugašviliho a zbožné matky Jekatěriny. V 16 letech byl Stalin poslán do pravoslavného kněžského semináře, ze kterého byl pro politickou a revoluční činnost vyloučen. Toho času se Stalin seznámil s prací ruského revolucionáře a anarchistického spisovatele Sergeje Něčajeva a studoval jeho knihu „Katechismus revolucionáře“. Pro pochopení revoluční mentality uvádíme úryvek z knihy: „… revolucionáři nemají žádné osobní zájmy, žádné pocity, žádná jména. Musí zpřetrhat všechna pouta k právu a morálce. Jsou nemilosrdnými nepřáteli celého civilizovaného světa a žijí jen proto, aby ho zničili. Všechny vnitřní pocity, přátelství, vděčnost a čest musí být nahrazeny bezmezným revolučním nadšením!“

Z tohoto textu lze pochopit, nejen Stalinovi pohnutky a směřování, stejně jako hrozivou nebezpečnost anarchistického smýšlení, ale lze v něm najít řadu paralel k současným strážcům eurohujerských a multikulturních pořádků, kteří vedou válku proti civilizovanému světu. Jakým paradoxem je právě to, že Stalin nakonec civilizovaný svět před bolševismem a jeho radikální sociální destrukcí ochránil.

Od roku 1900 do roku 1913 byl Stalin sedmkrát zatčen a vězněn za revoluční činnost, podporu odborů, organizování stávek, přepadení a krádeží („vyvlastnění“). Stalin byl zastáncem terorismu a banditismu, v čemž měl neochvějnou podporu Lenina, který jakýkoliv odpor vůči teroristickým metodám mezi socialisty potlačoval. Stalin byl mezitím deportován na Sibiř, odkud se vrátil po pádu carského samoděržaví a v květnu 1917 byl zvolen do Ústředního výboru bolševické strany, kde byl společně s Leninem, Zinověvem a Kameněvem. V červenci se liberálně neschopná Prozatímní vláda pokusila o zákrok proti bolševikům a řadu jich uvěznila, či deportovala. Lenin uprchl, většina vedení byla pozavírána a Stalinovi se tak otevřela cesta, protože se deportaci, vyhnanství a věznění vyhnul a postavil se do čela bolševiků. V listopadu 1917 se uskutečnil bolševický puč, po kterém byl Stalin jmenován lidovým komisařem (ministrem) pro národnostní otázku.

Již v tomto období začínal pomalu přicházet do styku s realismem a reálným světem, který rozbíjel bolševický idealismus. Vzdor tomuto idealismu a řadě liberálních bolševických zákonů, Stalin začal v rámci svého komisariátu razit velkoruskou politiku dominance sovětského Ruska nad periferními sovětskými republikami (zejména v jeho rodném Zakavkazsku). Během občanské války byl vojenským komisařem a diletantem na slovo vzatým, který zkazil, co mohl. Na nějakou dobu ztratil Carycin (později Stalingrad, dnes Volgograd), morálku dokázal, stejně jako Trockij obnovovat jen pomocí brutálních metod, poprav a teroru a nakonec naprosto selhal ve funkci komisaře jihozápadního frontu, kde jeho politická rozhodnutí a zásahy do vojenské činnosti měli podíl na zničující porážce Rudé armády u Varšavy. Tím Stalin poprvé zachránil Evropu před komunismem, protože cílem bolševiků bylo dobýt Polsko a spojit se s německými, maďarskými a československými soudruhy.

V této době Stalin buduje svou kavkazskou kliku, která mu později pomůže k moci. Je v ní Gruzínec Sergo Ordžonikidze, Armén Anastas Mikojan a Gruzínec Lavrentij Berija. Stalin se v roce 1921 dostal do politbyra Komunistické strany, o rok později byl jmenován generálním tajemníkem a do roku 1927 porazil všechny své vnitrostranické nepřátele. Lenin zemřel v lednu 1924 a Stalin okamžitě rozpoutal boj proti Trockého radikálům.

Trockij usiloval o globální revoluci, která by nastolila nový světový komunistický řád. Stalin se spojil s pravicovým křídlem Bucharinovců a představil vizi „Socialismu v jedné zemi“. Trockij, který už za Leninova života udělal první fatální chybu, když kvůli svému židovskému původu odmítl převzít pozici předsedy vlády, byl postupně vnímán jako agresivní rozkolník, radikál a extrémista uvnitř Komunistické strany. Triumvirát Stalin, Zinověv a Kameněv s podporou Bucharina a dalších frakcí odřízla Trockého od moci. Roku 1925 byl sesazen z pozice lidového komisaře obrany, v roce 1926 zbaven funkcí ve straně, o tři roky později deportován z Ruska, aby byl v roce 1940 zavražděn v mexickém exilu. Zinověv, Kameněv a Bucharin byli Stalinem po zásluze zastřeleni.

Stalinova vláda od roku 1927 do roku 1941 byla vládou divokých změn. Kolektivizace zemědělství s 6 milióny mrtvými, GULAG s 2 milióny mrtvých, masová industrializace, deportace celých národů a etnik, ničení kulturního bohatství a sociální experimenty, Velký teror, který očistil Rusko od komunistů, ale zároveň zdecimoval ruskou společnost, Rudou armádu, vzdělance a kulturní elitu, to vše s dalšími 681 tisíci popravenými (na vrcholu se popravovalo 1,000 lidí denně… v carském Rusku to byl 1 člověk týdně!). Velký teror byl přímou reakcí Stalina na sjezd Komunistické strany z roku 1934, kde byl v tajném hlasování odvolán většinou delegátů. Stalinův pochop Berija, ale řídil hlasování a prohodil výsledky ve prospěch Stalina. Tento sjezd byl nazván „Sjezdem vítězů“, ale lepší název by byl „Sjezd popravených“, protože většina delegátů byla Stalinem pozabíjena.

Stalinova politika byla levicová. Ničit jednu třídu a nahrazovat ji jinou během velkolepého sociálního experimentu, který však omezoval na sovětské teritorium. Zničil třídu rolníků a nahradil ji třídou dělníků, byrokratů a svých stoupenců. Zničil zemědělství a nahradil ho průmyslem. Stojí za zmínku, že téměř celé bolševické vedení z roku 1917 bylo Stalinem povražděno.

Během Velkého teroru Stalin likviduje všechny trockisty a komunisty uvnitř Komunistické strany Ruska (bolševické). Už tehdy jasně ukáže, že přestal být idealistou, a jakkoliv aplikuje levicové ideály do praxe, je čirým pragmatikem a technokratem moci. Výborně je to vidět na příkladu tajné policie NKVD. Komunista Jagoda byl popraven, fanatický a vášnivý stalinista Ježov byl popraven. Stalina přežil pouze Berija, někdejší antikomunista a agent protisovětského ázerbajdžánského režimu z doby občanské války. Nebyl idealista, ale technokrat a takové lidi Stalin potřeboval víc.

Od roku 1941 do roku 1945 Stalin válčil se svým soudruhem Hitlerem. Válce předcházelo dělení východní Evropy, deportace německých a dalších evropských antifašistů do nacistického Německa na příkaz NKVD a Stalina, masová čistka ve vedení Rudé armády, zásobování nacistického Německa ropou a dalšími strategickými surovinami a válka proti svobodnému finskému státu. Nakonec se to Stalinovi zatraceně vymstilo a málem byl zničen. Tehdy si ovšem uvědomil, že velikému Rusku lze vládnout jen pomocí ideálů cara, boha a národa. Nechal legalizovat pravoslavnou církev, osvobodil z pracovních táborů pravoslavné kněží a povolal je k službě vlasti, aby pomáhali ruskému lidu v nejhorších chvílích jeho existence, do které byl uvržen právě Stalinem. „Stalin pozvedl prapor ruského vlastenectví a částečně i korouhev pravoslavné církve,“ napsal Alexander Složenicyn na Stalinův účet. „Odvrhl tu zvrácenou komunistickou ideologii.“

Sovětský svaz nakonec navzdory Stalinovi porazil Hitlera a nacionální socialismus a Stalin po dohodě se svými západními spojenci rozšířil sovětskou sféru vlivu napříč východní Evropou a tím se dostáváme k pro nás nejdůležitější etapě. Pokud lze říct něco pozitivního o Stalinovi, je to jeho politická praxe vůči islámu. Stalin nestrpěl vedle sebe jiného boha, a proto vedl represe proti pravoslavné církvi, judaistům a islámu. Represe proti judaistům byli spíše antisemitským terorem, zatímco v případě pravoslavné církve nakonec teror zmírnil. Kdo ovšem padl na hubu, byl islám. Počet fungujících mešit padl během Stalinovi vlády ze strašlivých 25,000 na pouhých 500, a i to je o 500 víc, než je zdrávo.

Proč jsem najednou zmínil islám, když jsem předtím hovořil o nás? Protože Stalin vybudoval Železnou oponu táhnoucí se od Štětína do Terstu a tato Železná opona, jakkoliv znamenala morální, ekonomickou, vědeckou a politickou erozi našich národů a národních států, znamenala taky uchování národní, kulturní a společenské identity, stejně jako to, že si dnes vážíme svobody a bojujeme proti nenávistným ideologiím. Železná opona zabránila islámské migraci a krom bulharských Pomaků a sem tam nějakého muslimského Balkánce se v středoevropském prostoru moc muslimů neusídlilo na rozdíl od statisíců gastarbeiterů a imigrantů v Rakousku, Německu a Francii.

Stalinovi tedy vděčíme za porážku světové komunistické revoluce, za oslabení a pacifikaci
islámu v sovětském eurasijském prostoru, stejně jako za mimoděčnou ochranu našich národních států proti islámské imigraci a multikulturalismu. Nikdy, ale zároveň nezapomeneme na statisíce povražděných a deportovaných obyvatel Pobaltí, desetitisíce polských vojáků a důstojníků, milióny vyhladověných Ukrajinců a další zvěrstva páchaná Stalinem.

5. března 1953 byl Stalin zavražděn Lavrentijem Berijou, ať už přímo, k čemuž se Berija s radostí hlásil mezi svými soudruhy, či nepřímo, tím, že Stalinovi, který dostal záchvat mrtvice a pochcal se, odmítl přivést lékařskou pomoc, a ještě dlouhých devět hodin nechal Stalina zmírat, než zavolal lékaře.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 4.3.2018