DĚJINY OKEM ALTRIGHT

9. zář, 2018

Právě v těchto dnech je to 45 let od doby, kdy se chilské ozbrojené síly rozhodly pro velice
krajní, radikální a násilné řešení při řešení katastrofálních problémů, do kterých byla jejich země uvržena tzv. „chilskou cestou k socialismu“...

Tato „cesta k socialismu“, jejímž současným obrazem je „Socialismus 21. století“ doprovázený bídou, marasmem, inflací a chaosem ve Venezuele a dalších státech, bude popsána v tomto článku, její historie, vzestup a pád.

Od svého založení na počátku 19. století, až do roku 1925 prošla Chile několika občanskými
válkami, násilnostmi, nepokoji, balancovala mezi prezidentským a parlamentním systémem a nakonec zažila prokletí v podobě mědi. V roce 1964 se k moci v Chile dostal Eduardo Frei, kandidát Sjednocených konzervativců. Ten zahájil řadu sociálních, hospodářských, pozemkových a vzdělávacích reforem, které si později levice přisvojila a neoprávněně jejich úspěchy připisovala vládě Salvadora Allendeho. Nebyl to Allende, ale Frei, kdo urychlil znárodňování měděného průmyslu, které začalo už ve 30. letech, desítky let před Allendem. Restrukturalizoval farmaceutický průmysl, během čtyř let vybudoval dvacet klinik a šestnáct nemocnic, každý rok se za jeho vlády vystavělo čtyřicet tisíc bytů, mzda na venkově se zvýšila o 40%. Freiovi reformy byly kvantitativní a kvalitativní, nikoliv ideologické, proto byly úspěšné. Úplně jiným případem je Salvador Allende.

Mučedník extrémní levice, Salvador Guillermo Allende Gossens se narodil v roce 1908 do
bohaté středostavovské rodiny vlivné na liberální a progresivní levici. Roku 1933 vystudoval medicínu na Univerzitě Chile, kde přičichl k marxismu. Krátce na to vstoupil do Socialistické strany Chile a stal se zakladatelem místní pobočky strany ve Valparaíso. Poměrně bizarní zajímavostí je, že Salvador Allende patřil ke svobodným zednářům, a to společně s Augustem Pinochetem. Tragikomická ironie osudu. Salvador Allende byl od roku 1938 ministrem zdravotnictví v socialistické vládě Lidové fronty Pedra Cerdy. Roku 1945 se stal senátorem, kterým byl, až do svého zvolení presidentem. Na presidenta neúspěšně kandidoval v letech 1952, 1958 a 1964, a kdyby byl neúspěšný i v roce 1970, mohl Chile i sám sobě ušetřit spoustu trápení. Ale on ne. Byl zvolen, ovšem tak ušmudlaně, že jeho volbu musel potvrdit senát.

Krátce před potvrzením došlo k vraždě generála Schneidera. Tato vražda, která byla
zoufalou chybou a omylem lidí hrozících se Allendeho vlády, umožnila Allendeho nástup k moci a posílení jeho popularity v zemi. Allende se v té době profiloval jako otevřený prosovětský marxista, který se rozhodl nastolit komunistický režim skrze parlamentní demokratickou praxi.

Zatímco Allendeho pokračování v znárodňování měděného průmyslu by se dalo pochopit a
akceptovat, protože stát by měl mít, co největší vliv nad strategickými nerostnými surovinami, boj, který rozpoutal proti soukromému sektoru, ideologický i politický, souběžně se znárodňováním, se stal počátkem jeho konce a taky konce chilské prosperity zahájené předchozími vládami. V prvním roce, ještě radikální reformy Allendeho fungovali, ale příslovečnou tečkou za jejich fungováním byla měsíční návštěva Fidela Castra v Chile, která vyvolala obavy, že Chile se upíná směrem ke kubánskému socialismu.

Reálné mzdy se sice v prvním roce zvýšili o téměř 20%, ale už v září 1973, v době pádu
Allendeho, dosahovaly jen nuzných 35% jejich původní hodnoty z roku 1970. Inflace, kterou se na počátku Allendeho vlády dařilo držet na uzdě, se opět vrátila v extrémních hodnotách a sám Allende neudělal, podobně jako Chávez v případě ropy, nic proto, aby zvrátil závislost Chile na exportu mědi. Když tak po roce 1971 se zhroutily ceny mědi na mezinárodních trzích, zhroutil se i příjem chilského státu.

K tomu všemu přišla i sociální liberalizace v podobě útoků na postavení římskokatolické
církve v Chile a reformy vzdělávacích osnov, které byly předzvěstí toho, co dnes zažíváme v Západní Evropě i u nás doma. Studentské a „intelektuální“ výbory začaly přebírat moc nad univerzitami, usurpovat si politickou moc a diktovat, co, jak, kdy a kde se má učit.

Od druhé poloviny roku 1972 vypukla řada stávek, nepokojů a násilností napříč Chile, ale už
1. prosince 1971 vyšlo do ulic proti Allendeho vládě na 200,000 žen, kvůli nedostatku potravin a nefunkčnímu zásobování obchodů. Allendeho vláda na to reagovala represemi, když proti
demonstrujícím ženám poštvala radikálně levicové militanty sloužící vládě. Od listopadu 1970 do prosince 1971 radikální bojůvky nelegálně zestátnili 1,458 farem a statků v soukromém vlastnictví. Došlo k aktivizaci a posílení antimarxistické radikální skupiny „Vlast a svoboda“, která se snažila zachránit Chile před sociálními experimenty. Národní dopravní konfederace uspořádala stávku 40 tisíců řidičů nákladních vozů. Postupně došlo ke zhroucení zásobování v důsledku pokračujících reforem, což můžeme dnes vidět i ve Venezuele. Obchody jsou prázdné a inflace extrémní. Už před stávkou došlo k oslabení Allendeho vládní koalice, když z ní vystoupila, vzdor svému jménu umírněná Strana radikální levice, která kritizovala Allendeho reformy a zejména pokračující vlny znárodňování soukromého majetku. Odešli i křesťanští demokraté, kteří zpočátku Allendeho podporovali.

V těchto letech se hrubý domácí produkt země propadal o 5-8% meziročně a inflace dosáhla
téměř 1,000%, násilná fiskální politika, společně se zestátňováním úplně pokřivila a rozrušila
soukromý trh a došlo ke snížení platů i přístupu ke zdravotnictví a potravinám. Tou dobou ovšem Allendeho vláda neměla žádné problémy platit za dodávky sovětských zbraní a munice z Kuby skrze ilegální pašeráctví, k čemuž docházelo od března 1972.

V červnu 1973 se Allendeho pozice začala stále víc otřásat. 27. června 1973 generál Carlos
Prats, odpůrce převratu proti Allendemu, ztratil v dopravní zácpě, kde byl urážen, nervy a s pistolí v ruce střílel na civilní auto. Po několika týdnech a obrovském nátlaku důstojníků a veřejnosti, rezignoval. 29. června 1973 se „Vlast a svoboda“ podporovaná Druhým obrněným praporem, pokusila svrhnout Allendeho. Tento pokus o převrat neuspěl a „Vlast a svoboda“ byla tvrdě postižena, ale zároveň došlo k připravení půdy na další převrat. 22. srpna 1973 Carlos Prats rezignoval a novým vrchním velitelem ozbrojených sil Chile byl jmenován generál Augusto Pinochet.

Augusto José Ramón Pinochet Ugarte se narodil v roce 1915 ve Valparaíso do rodiny
s bretaňskými francouzskými kořeny. V roce 1931 nastoupil na vojenskou školu v Santiagu, čtyři roky studoval vojenskou geografii a studium dokončil s hodností poručíka pozemních sil. Do roku 1953 prošel řadou vojenských základen a jednotek a toho roku dosáhl hodnosti majora. V roce 1956 byl odeslán na vojenskou akademii v ekvádorském Quitu jako jeden ze vzorových studentů. Čtyři a půl roku v Quitu studoval geografii, geopolitiku a vojenské zpravodajství, aby se nakonec vrátil a byl nasazen ke generálnímu štábu 1. armádní divize. V roce 1963 se stal zástupcem ředitele Válečné akademie a o pět let později náčelníkem štábu 2. armádní divize v Santiagu. Na konci roku 1968 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a převzal velení nad 6. divizí a po povýšení do hodnosti divizního generála byl nakonec, na začátku roku 1972, jmenován náčelníkem generálního štábu chilské armády. 23. srpna 1973, den po rezignaci generála Pratse, byl Augusto Pinochet jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil. Stalo se tak jen den poté, co chilští poslanci odsoudili vládu Salvadora Allendeho pro porušování chilské ústavy.

O tři týdny později, Pinochet vedl chilské ozbrojené síly sestávající se z pozemních,
leteckých a námořních sil a policie Carabinieros, proti vládě Salvadora Allendeho. Převrat začal v 7 hodin ráno 11. září 1973, když chilské námořnictvo a námořní pěchota obsadili strategický vojenský přístav Valparaíso a odřízli všechny masmédia. President Allende byl informován provinčním prefektem o událostech a společně s paravojenskou skupinou nazývanou „Skupina osobních přátel“, se odebral do presidentského paláce. President i ministr obrany Letelier ztratili kontakt s povstalci a admirál Montero, který patřil k Allendeho stoupencům, byl izolován. Velení nad námořnictvem bylo přesunuto na José Merina, jednoho z hlavních organizátorů puče. Augusto Pinochet jako velitel pozemních sil a generál Gustavo Leigh, velitel leteckých sil, odmítli jednat s Allendem. Na ministerstvu obrany byl mezitím zatčen ministr Letelier, který se tak stal prvním uvězněným Allendeho stoupencem.

Ještě dopoledne Allende věřil, že Pinochet je mu věrný, a že armáda Pinocheta uvěznila.
Věřil, i že část armády mu zůstala věrná. Už v 9:00 byl presidentský palác opuštěn uniformovanou policií, která přešla na stranu převratu. V té době už povstalecké jednotky ovládaly téměř celou zem kromě centra hlavního města Santiaga a hrozili Allendemu, že budou bombardovat presidentský palác, pokud neukončí marný odpor. Socialistická strana a kubánští vojenští poradci přítomní v Chile navrhovali Allendemu, aby se stáhl do průmyslových zón, kde měl mnoho stoupenců a zorganizoval proti-převrat. Allende chtěl provést násilnou změnu společnosti nenásilnými prostředky, a proto odmítl vést proti-převrat. To se mu stalo osudným.

Armáda se pokusila obsadit presidentský palác, poté, co Allende odmítl resignovat. Útok
pěchoty byl odražen Allendeho ostřelovači, a tak následovalo vzdušné bombardování. Obránci
kapitulovali v 14:30, sedm a půl hodiny po začátku převratu. President Salvador Allende spáchal sebevraždu pomocí samopalu, který mu věnoval Fidel Castro. O skoro třicet let později, během převratu proti Chávezovi ve Venezuele, Fidel Castro na poslední chvíli přesvědčí Cháveze, aby nespáchal sebevraždu, protože Latinská Amerika už dalšího Salvadora Allendeho nepotřebuje. Země se začala vzpamatovávat z chaosu Allendeho vlády pod novou vojenskou vládou. Několik tisíc lidí, kteří měli svým počínáním přímý podíl na chaosu, úpadku, inflaci, chudobě a posilování marxistických sil uvnitř Chile, bylo pozavíráno a skončilo ve vězeňských táborech. Uvězněných mohlo být mnohem méně, kdyby situaci v zemi nezhoršovala ultralevicová guerilla Revolučního levicového hnutí, které bylo štědře financované a vyzbrojované Severní Koreou, Kubou, palestinskými rebely, Bulharskem a Libyi. Revoluční levicové hnutí působilo už během Allendeho vlády, kdy se dopouštělo násilností na soukromnících, zabíjení policistů, bankovních přepadů a to vše za tolerance Allendeho vlády. Vlastně, dnes se ve Venezuele děje, to samé, co v Chile, jen v tisíckrát horším grádu.

Něco k vládě Augusta Pinocheta. Vojenská junta, kterou ustanovil, se sestávala z něho a
generálů Leigha (letectvo), Merina (námořnictvo) a Césara Mendózy, velitele policie. Hned začala reforma ústavních pořádků, které předtím umožnily nástup marxistických sil, stejně jako došlo k pozastavení fungování a práce parlamentních institucí s cílem nerušeně obnovit pořádek v zemi. Došlo opětovně k posílení role církve ve společnosti, omezení neomarxismu a marxistického vlivu studentských výborů, zlepšení politického fungování školství a řadě dalších záchranných opatření.

Navzdory podpoře, kterou měla národní kontrarevoluce ze Spojených států amerických a
soukromých kruhů, Pinochet, který hodně čet, věděl, že je nutné udržet státní kontrolu nad měděnými doly a odmítl veškeré privatizační snahy. Jinak se, ale v ekonomických otázkách bohužel chopil cesty neoliberálního kapitalismu, který přinesl do Chile korporatokratickou vládu. Došlo k masivním privatizacím státního majetku, důchodového systému, zdravotnictví a školství, často bez dohledu a regulací státu.

Pokud by Pinochet odmítl brutální neoliberalismus a raději by šel cestou národního a
protekcionistického kapitalismu, pravděpodobně by jeho vládě nešlo téměř nic vytknout, ale byl to právě neoliberalismus, a to, že si neoliberální ekonomičtí elitáři udělali z Chile svou pokusnou laboratoř, co poskvrnilo odkaz generála Pinocheta. Na druhou stranu je nutné říci, že teprve po nástupu Pinocheta došlo opětovně k zvýšení mezd, aspoň částečně na úroveň před Allendeho krizí. V roce 1988 se Augusto Pinochet ukázal být Sullou Chile. Pokusil se prodloužit svůj mandát skrze plebiscit, ale radikálně levicová a liberální opozice ho přehlasovala a Pinochet to přijal. Stejně jako Sulla, který jako diktátor obnovil pořádek v Římské republice, aby po pěti letech svého mandátu odstoupil, tak i generál Pinochet si nakonec uvědomil, že jeho úloha při ochraně Chile už byla naplněna a v roce 1990 skončila jeho vláda. Jen Pinochet byl mnohem méně krvavější. Tam, kde Sulla pobil 40,000 lidí, tam Pinochet sáhl k mnohem méně krvavým praktikám. Během Pinochetovi vlády bylo popraveno zhruba 1,200 lidí, 27 tisíc tvrdě vyslýchaných a 200 tisíc vysídlených ze země. Mnoho z popravených zemřelo při nešťastných nehodách ve vrtulnících.

Jeho poslední slova před smrtí 10. prosince 2006, údajně zněla:

"Bohužel je většina lidí ve 20. století spíše Marxistou, aniž by si to byli uvědomovali."

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 9.9.2018


 

 

26. srp, 2018

Rok 2018 je plný osmičkových výročí, kterých jsou plný televize a noviny, zejména
osmičkové výročí roku 1968. Existuje, ale jedno osmičkové výročí, na které se zapomíná, a které dobře připomněl náš kandidát do senátu s číslem 8, Martin Konvička. Je to výročí 1278, tedy 740 let od bitvy na Moravském poli, která rozhodovala o dějinách celé střední Evropy a od smrti největšího z českých králů, Přemysla Otakara II. Jeho životu, vládě a bitvě se bude věnovat tento článek...

Mnoho lidí má Karla IV. za největšího krále a císaře v našich dějinách. Císařem určitě byl
největším, ale králem nikoliv. Jeho zásluhy vzešly z toho, co zbudoval Přemysl Otakar II., potažmo celá přemyslovská dynastie.

Největším králem byl nejspíše Přemysl Otakar II., který se narodil v roce 1233 jako druhý
syn Václava I. a Kunhuty Štaufské, dcery římskoněmeckého krále Filipa Švábského. Z otcovi strany byl synem tří českých králů – nedědičného krále Vladislava, prvního dědičného krále Přemysla Otakara I. a právě Václava I. Jeho babičkou byla uherská princezna Konstancie z rodu Arpádovců, která byla dcerou Anežky z Antiochie, dcery slavného křižáckého vojevůdce a dobyvatele Renauda z Chatillonu. Z matčiny strany byl navíc pravnukem císaře Fridricha Barbarossy a byzantského římského imperátora Izáka II. Angelose. Měl tedy ve svých žilách krev velkých králů a císařů.

Jako druhorozený syn, mladší bratr moravského markraběte Vladislava, byl určen k církevní
kariéře a byl poslán studovat na kněze, ale už tehdy to byl ambiciózní a schopný mladý muž. Cestu k moci mu otevřela smrt Vladislava v roce 1247. Zemřel ve věku pouhých 20 let, ale neexistují historické důkazy o cizím zavinění.

Každopádně Přemysl byl obratem povolán na dvůr a stal se moravským markrabětem, titul,
který dostával korunní princ českých zemí. 31. července 1247, ve věku 14 let, se nechal Přemysl Otakar prohlásit českou šlechtou „mladším králem“. Václav I., tou dobou opilec a těžký neurotik trpící řadou duševních poruch, které po něm podědil jeho vnuk Václav II., a jehož jedinou zásluhou byla porážka Tatarů a Mongolů na Moravě, byl zpočátku osamocen a v nelibosti své šlechty. Přemysl Otakar jako mladší král vítězoslavně vstoupil do Prahy. Na jaře 1248 chtěl „mladší král“ vyřešit celý spor tím, že definitivně zničí zbytky otcových stoupenců, ale místo toho bylo jeho vojsko nečekaně přepadeno a rozbito. Přemysl se stáhl do Prahy, kde byl obléhán otcovými vojsky. V létě 1249 skončila občanská válka mezi otcem a synem porážkou Přemysla, ale vztahy mezi oběma zachránila Anežka Přemyslovna, Přemyslova teta, později svatořečená.

V sousedních Rakousech se brzy objevila možnost obrovského územního zisku pro naše
království. Roku 1246 byl v bitvě na Litavě zabit poslední mužský člen rakouské dynastie
Babenberků, Fridrich II. Bojovný, též známý jako Krutý pro svou vládu a drancování. Dědictví
Rakouska připadlo jeho čtyřicetileté sestře Markétě. Václavovi se podařilo dohodnout v roce 1251 svatbu Přemysla s Markétou. Přemyslovi bylo 18 let, Markétě 47 let. S touto dobou se objevuje první z řady příkladů Přemyslovy troufalosti, šalamounství a ctižádostivosti. Stará Markéta obvinila svého mladičkého manžela, že je neplodný, načež jí Přemysl vyzval, aby mu na noc poskytla jednu ze svých dvorních dam. Výsledkem byli Mikuláš Opavský a dcery Anežka a Eliška, stejně jako hanba pro Markétu.

Přemysl a Markéta se téměř nenáviděli, nedokázali spolu být. To byl taky důvod, proč se
Přemysla zpočátku nenechal korunovat českým králem. V září 1253 zemřel Václav I. a Přemysl se stal králem, ale nebyl jím formálně. Korunovace Markéty Babenberské by mu zabránila v rozvodu, ke kterému nakonec došlo pod záminkou toho, že Markéta se zasvětila ctnému životu a manželství nebylo naplněno.

Roku 1254 započíná Přemysl Otakar II. velké vojenské tažení, které mu vynese titul král
železný. S dobrovolníky a rytíři vyráží do Pobaltí, kde se má střetnout s místními pohanskými národy, úspěšně vzdorujícími christianizaci. Navzdory rozhodujícímu a zdrcujícímu vítězství v bitvě na Rudavě, pokřesťanštění Prusů a triumfu v podobě vzniku města Královec (dnešní Kaliningrad), papežská moc se postavila proti Přemyslovi, neumožnila povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství a ustanovení přemyslovské vlády nad Litvou. Přemysl Otakar II. se vrátil domů, aby začal pevněji vládnout.

Jeden z jeho velkých počinů byl zákoník „Statuta Judaeorum“ vydaný v roce 1254, který
prohlásil Židy za královský majetek, který musí platit daň. Tento na první pohled nepříliš hezký počin, ovšem ochránil české Židy před pogromy a násilím. Útok na Židy byl útokem na královský majetek a královské pozemky. Kupříkladu poškození židovského hřbitova se trestalo smrtí. Výměnou za to se Židé stali nedílnou součástí společnosti a důležitými spojenci Přemysla Otakara II.

Roku 1250 zemřel Fridrich II. Štaufský, jeden z nejmocnějších a nejsilnějších říšských císařů
a nastalo mnohaleté období interregna. V roce 1255 se začíná rozhodovat o říšské koruně, ale Přemysl Otakar II. prozřetelně nevznesl nárok, přestože byl z císařské krve. Moc dobře si uvědomoval charakter a slabost císařského titulu ve Svaté říši římské, která nebyla ani svatá, ani říší a ani římskou.

Výsledkem bylo, že říšští kurfiřti zvolili hned dva vzdorocísaře, jejichž vzájemné rivality a soubojů Přemysl Otakar II. obezřetně využíval. Přemysl byl faktickým císařem. Jeho državy byly největší a nejbohatší v říši. Táhly se od severních Čech, až k Jadranu, vládl Rakousku, Korutansku, Štýrsku, Slovinsku a části severovýchodní Itálie.

Roku 1260 dochází k jedné z řady velkých bitev Přemyslova života. Po neúspěšném tažení
do Bavorska se střetává s uherským králem Bélou IV. a jeho synem Štěpánem. V jedné z největších bitev středověké historie, bitvě u Kressenbrunnu, se proti sobě postaví 140 tisíc uherských a 100 tisíc českých vojáků a žoldnéřů. Počátek bitvy byl nesnadný, protože vojska byla rozdělena řekou a každý vojevůdce věděl, že armáda, která se začne přes řeku brodit, bude ve velké nevýhodě proti nepříteli. Přemysl Otakar II. nabídl vstřícné gesto. Poslal zprávu k Bélovi, že stáhne své vojsko na jeden den, aby mu umožnil překročit řeku. Dohoda byla přijata a vojsko se začalo stahovat, nicméně zdivočelá a brutální jízda asiatských Kumánů nerespektovala dohodu, přebrodila se a napadla křídlo Přemyslovi armády. Těžká jízda českých vojsk pod vedením Jaroše z Poděhus dokázala zareagovat, odrazila prvotní nápor Kumánů a Přemysl se svým vojskem přešel do protiúderu. 32,000 uherských vojáků padlo v boji a král Béla IV. byl nucen ke dvěma kroků. Zaprvé, provdal svou vnučku Kunhutu za Přemysla a zadruhé, vzdal se nároků na Štýrsko. Přemysl Otakar II. ukázal velkodušnost a čestnost,
když nevydrancoval Uhry a nezabral větší území.

V roce 1266 získal Přemysl Chebsko, o šest let později italská Aquileia a přilehlá území
prohlásila Přemysla svým „generálním vládcem“. Při bojích s novým uherským králem Štěpánem V. vedl řadu úspěšných výbojů a tažení do Uher. Dobyl důležitá města a tři roky ovládal Bratislavu. Doma si Přemysl Otakar II. počínal podobně energicky. Zahájil rozsáhlou výstavbu nových měst, rekonstrukce a rozšiřování starých, zřídil zemský soud a reformoval právní systém, vytvořil zemské desky, držel rovnováhu mezi stavy, ale v intencích jistého osvíceného absolutismu si uvědomoval, že města a buržoazie, společně s církví, jsou páteří společnosti. Často se dostával do střetů se šlechtou, která toužila po slabém, zkorumpovaném a neschopném panovníkovi, na kterém by se přiživovala a vznik královských měst, společně se soustředěním moci do rukou krále, jí bylo trnem v oku. Uděloval pozemky městům a církvi, daně udržoval dokonce velice nízké, protože český stát byl křižovatkou obchodu a Praha se stávala velkou evropskou metropolí. I díky této prosperitě se začalo Přemyslovi říkat „král zlatý“. Přemysl podporoval i umění, básníky a slavné minesengry.

Roku 1271 se Přemyslu Otakaru II. narodil syn Václav a o dva roky později se německá
knížata, němečtí říšští vůdci a papežský stát spojili proti Přemyslovi. Tehdy je záchvatem mrtvice téměř zabit jeden z říšských vzdorocísařů, Richard Cornwallský. Říšští kurfiřti se schází k nelegální volbě nového císaře a vybírají chudého švábského vévodu a starého žoldáka Rudolfa I. Habsburského. Český král, který byl jedním z říšských kurfiřtů, nebyl přizván k volbě a místo něho hlasoval bavorský zástupce. Král proto oprávněně odmítl uznat tuto falešnou volbu a falešného „císaře“ Rudolfa Habsburského.

19. listopadu 1273 začala první habsburská provokace vůči Čechám, když Rudolf vyhlásil,
že všechny územní změny po roce 1245 musí být jím samotným potvrzeny. Přemysl nemohl přijít o Čechy a Moravu, ale mohl ztratit všechna ostatní krví a železem dobytá území. Přemysl žádal papeže o intervenci. Papež Řehoř X., uplacený Rudolfovým slibem pomoci při křížové výpravě, uvrhl Přemysla do klatby. Rudolf toho naplno využil, financoval odbojnou šlechtu, omezoval moc Přemysla na získaných územích, získával si na svou stranu německy hovořící státy a země pod vládou Přemyslovců a roku 1276 vyvolal šlechtickou rebelii proti Přemyslovi. Ten musel přijmout „Vídeňský mír“, kterým ztrácel moc nad rakouskými zeměmi a Chebskem.

Ohledně Rudolfa existují hned dvě ironie. První byla, že ho říšští kurfiřti zvolili jako slabého
a ovladatelného kandidáta, a on si z nich udělal své loutky a stal se absolutním vládcem. Druhá je, že Rudolfova vláda byla na počátku vítána v Rakousku jako osvobození, aby Rudolf následně srazil Rakousko do země tvrdými daněmi. Rudolf, jen pro připomenutí málo známé skutečnosti, nebyl Rakušan, ale pocházel z dnešního Švýcarska, kde jsou dodnes trosky jeho hradu.

Rok 1278 byl rokem střetu dvou mocných králů a dvou mocných sil.Všichni věděli, že k rozhodující bitvě dojde, ale nikdo neznal její výsledek. Bitva na Moravském poli, v dnešním východním Rakousku, byla svým rozsahem nesrovnatelně menší, než bitva u Kressenbrunnu, ale svými důsledky jí absolutně převyšovala ve všech ohledech.

K bitvě došlo 26.8.1278 u Suché Kruty. Na straně Přemysla Otakara II. stálo 25 tisíc vojáků z Čech, Hlohovska a Dolního Bavorska s podporou braniborských, míšeňských, polských a
slezských žoldáků. Rudolf Habsburský měl 30 tisíc vojáků, ale jen asi polovina bylo rakouské vojsko. Druhou polovinu tvořila obávaná kumánská jízda vedená uherským králem Ladislavem „Kumánem“.

Proti Přemyslovi hrála celá řada faktorů. Rudolf byl žoldnéř bez cti a rytířské etiky, zatímco
Přemysla svazovalo rytířství a jeho ctnosti. Bitva se odehrála v ukrutných vedrech, které byly velice přívětivé k lehce vyzbrojené a vystrojené kumánské jízdě, ale strašlivě ničivé pro českou těžkou „pancéřovanou“ jízdu. Rudolf dorazil na bojiště už o řadu hodin dříve a měl perfektní přehled o celé situaci, o oblasti a vypracoval efektivní bojový plán. Proti Rudolfovi hrál asi jen věk. Přemysl Otakar byl v nejlepších letech, zatímco Rudolf byl šedesátiletý muž.

Bitva byla vedena s obrovskou razancí Rudolfova vojska na Přemyslovu armádu. Čelní
vojsko Rudolfa se střetlo s Přemyslovými silami a sám „císař“ Rudolf byl v boji téměř zabit, ale jeho záměr, oslabit Přemyslovo křídlo neustálými útoky kumánské jízdy, se vyvedl. Češi začali ustupovat a vojsko bylo postupně přerušeno řekou Moravou. Postupně se Kumánům a Rudolfovým zálohám podařilo prorazit Přemyslova křídla a obklíčit celé Přemyslovo vojsko a jeho tábor. Za zmínku stojí, že řada Přemyslových těžkých jezdců v boji nezemřela pod náporem protivníka, ale v důsledku infarktů, kdy jejich těla nedokázala snést obrovské horko, rozžhavené těžké brnění a boj zároveň.

Přemysl Otakar II. urputně bojoval ve svém táboře, ale nakonec podlehl zdrcující přesile
nepřítele. Jeho tělo bylo Rudolfem odvlečeno do Vídně, kde ho habsburský vládce nechal na řadu dní vystavit na odiv všem, aby bylo jasné, že on je nyní absolutním vládcem říše, a že nikdo už mu nestojí v cestě. Několik let pustošil Moravu, do čela Čech dosadil Otu Braniborského, který se svými šlechtickými přáteli, pro změnu pustošil Čechy jako odvetu za vládu silného Přemysla Otakara II.

Tváří tvář všem těmto událostem tedy není nepochopitelné, proč nakonec došlo k českému
obrození, proč padla monarchie, proč se Tomáš Garrigue Masaryk postavil proti aristokracii, proč jsme měli jít pryč od Říma. Ti všichni srazili do prachu našeho největšího krále, Přemysla Otakara II.

Porážka Habsburků na Moravském poli, tehdy bezvýznamného rodu, mohla ostatně
v konečném důsledku předejít třeba i světovým válkám v té podobě, jak je dnes známe…

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.8.2018


 

21. srp, 2018

Rok 1968 patří mezi jedny z nejtragičtější v našich dějinách. Je bolestivý a hořký. Zdaleka
ne tak, jako září 1938, o kterém, nejspíše na rozdíl od veřejnoprávních médií budeme lépe informovat, ale dost na to, aby stál za článek i v naší rubrice. Byl to rok, kdy bující neomarxismus a raný havlismus znásilnil naděje našeho československého lidu a uvrhl nás do ještě horšího sevření sovětského imperialismu. Byl to poslední zločin prvorepublikových liberálů a první zločin havlistických liberálů...

Jak to vše začalo?
Od roku 1948 komunistický režim systematicky ničil československé hospodářství. Venkov i
městské podniky byly zpustošeny znárodňováním, a tím, že všechno patřilo všem. V roce 1953
komunisté připravili milióny našich spoluobčané o své úspory. Se smrtí Gottwalda polevila nejhorší vlna represí a teroru, během, které byl vězněn například i Gustav Husák. Nastoupil Antonín Zápotocký, který provedl výše zmíněnou měnovou reformu a připravil Československo o poctivě našetřené úspory.

Roku 1957 umírá Zápotocký a na jeho místo nastupuje Antonín Novotný, který v roce 1960
prohlásí, že socialismus byl dobudován a na základě toho vyhlásí amnestii, která osvobodí, či
rehabilituje většinu lidí perzekuovaných v procesech padesátých let. Novotného vláda pokračuje do roku 1968.

V říjnu 1967 neúspěšně jedná s nespokojeným studentstvem bouřícími se proti výpadkům
elektřiny, není schopen provést potřebné reformy, jakkoliv kritizuje centrální plánování a udržuje si mocný aparát Lidových milicí. Na konci roku 1967 se liberální marxisté kolem Dubčeka a spol. spojí s konzervativními ultrastalinisty, včetně Bilaka. O této události se dnes moc nemluví. Obě křídla byla s Novotným nespokojená, ale samotné by ani jedno z nich Novotného nesesadilo, a tak Bilak pomohl liberálům dosadit Dubčeka k moci.

5. ledna 1968 k moci nastupuje Alexander Dubček a stavidla neoliberálního marxismu se tím
otevírají, stejně jako rostoucí nedůvěra sovětského imperialismu vůči svému protektorátu.

Pražské jaro.
Základní a největší chybou Dubčeka a jeho liberálů bylo, že nešli cestou ekonomického
liberalismu. Povolit drobné a střední podnikání, multilaterální obchodní vztahy, liberalizace cen a měnové politiky, ukončení kolektivizace zemědělství, to vše by stačilo ke zlepšení situace v naší zemi, ale oni ne. Oni se rozhodli jít z extrému stalinistického režimu do extrému liberálního režimu a přizvat liberalismus i kulturní a sociální, takže kromě Oto Šika a jeho důležitých ekonomických reforem, dostali své místo na výsluní i různé skupinky posledního prvorepublikových liberálních demokratů a prvních „proto-havlistů“.

Klub angažovaných nestraníků, Literární noviny, Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, pokusy
o rekonstrukci socanů, kluby politických vězňů, manifesty akademiků, to vše byla silná spojnice mezi liberálně demokratickými elitami První republiky, proti kterým se snažil Tomáš Garrigue Masaryk tvrdě bojovat a nově se formujícími trockistickými, havlistickými a uměleckými skupinkami, jako byli Havel samotný, Petr Uhl a jeho Revoluční mládež a tak podobně.
Tito lidé usilovali o liberalismus a demokracii v dnešním podání, za cenu zničení národního
státu, za cenu otevření našich hranic každému, ne jen našim lidem na Západ, ale i gastarbeiterům a ilegálním imigrantům. Nebyl to jejich prvoplánový cíl, ale byl by to konečný důsledek celého jejich programu založeného na iluzích, falešných nadějích a experimentech s neúspěšnými systémy. Ostatně, jeden z cílů liberálů byl shodný s cílem Nagyho liberálů v Maďarsku, transformovat Československo na nové neutrální Rakousko, ale všichni víme, kam liberálně demokratické vlády Rakousko po desítky let vedly.

Je zde, ještě jedna věc, kterou je potřeba zmínit. Ze všech zemí Varšavského paktu,
Československo bylo jediným státem, kde nebyla trvale dislokována sovětská posádka.

Sovětská reakce.
Východní blok postupně reagoval, čím dál tím podrážděněji. V čele Sovětského svazu byl
Ukrajinec Leonid Brežněv, který byl v té době, ještě tvrdým a silným politikem. Alkoholickou troskou se stal, až o desetiletí svého zoufalého úřadování později. 23. července, 99 pragováckých funkcionářů, jejichž počínáním se nejspíše inspirují různé dnešní protizemanovské a proevropské a proimigrantské spolky, předalo dopis na sovětském velvyslanectví, kde kritizovali „Socialismus s lidskou tváří“.

O týden později se na vlakovém překladišti v Čierné nad Tisou uskutečnilo jednání mezi
Brežněvem, Dubčekem a vládnoucími aparáty SSSR a Československa. Dubček s presidentem
Svobodou, předsedou vlády Černíkem a předsedou Národního shromáždění Smrkovským jednali
s Leonidem Brežněvem, předsedou Rady ministrů SSSR Alexejem Kosyginem, presidentem
Nejvyššího sovětu SSSR Podgorným a obávaným stranickým ideologem Michailem Suslovem.
Dubček, Smrkovský, Černík a spol. byli západním myšlením odchovaní politici. Jen pár
z nich, včetně Františka Kriegla, si uvědomovalo, že sovětský režim nehodlá žádné případné dohody dodržet. Dubček a spol. mohli socialismu slibovat sebevětší věrnost, nadšení, mohli podepsat tisíc a jeden pamflet o proletářském internacionalismu a odsoudit všechny ty šílené protohavlisty, kteří hnali naši zemi do záhuby, ale sovětské impérium bylo odhodlané udržet si své postavení.

Sovětům šlo o to umístit v Československu vojenskou posádkou a havlisté s liberálními
socialisty jim k tomu dali dokonalou záminku. Sovětům nešlo o to, jestli zde bude tržní nebo netržní hospodářství, ale jestli zde bude jejich vazalství a jejich vojenské síly. Proto se rozhodli naplno využít celé situace, i toho, že velká část Východního bloku aktivně stála na straně sovětské intervence. Ostatně, první, kdo začal hovořit o možnosti intervence, byl bulharský komunista Todor Živkov. Do intervence byl nadšený Walter Ulbricht, který si nejspíše říkal, že by mohl být dalším německým vůdcem okupujícím Československo. Ten se dokonce cítil ukřivděn a ponížen, když Brežněv zakázal německým jednotkám účastnit se invaze. Oprávněně se bál, že by přítomnost východoněmeckých jednotek vedla k celonárodní revoluci a masovému povstání, před čímž ho varoval i Bilak a Kolder. První člověk, který „Pražské jaro“ označil za kontrarevoluci, byl polský komunista Gomulka, paradoxně ve svých počátcích reformista dubčekovského střižení.

Invaze.
Z vojenského hlediska proběhla invaze jako naprosto špičková vojenská operace, což bylo
zapříčiněno i diletantstvím a naivitou Dubčeka, který nejen, že nevěřil, že by nás SSSR mohlo
napadnout, ale navíc dokonce odmítl potenciální vojenskou pomoc z Jugoslávie, kterou mu nabízel maršál Tito. Sovětské jednotky, ve spolupráci s jednotkami StB, jako první obsadili Ruzyni a důležitá letiště. O půlnoci z 20. na 21. srpna byl obsazen Východoslovenský kraj a Bratislava. V průběhu pouhých 8-9 hodin se sovětským vojskům podařilo obsadit Československo, aniž by došlo k mobilizace Československé lidové armády, policie a milicí.
Podobně jako během Pražského povstání, i nyní vypukl „Boj o rozhlas“ v Praze. Pět set
Pražanů se bránilo proti těžce vyzbrojené sovětské pěchotě a obrněným vojskům. Pražský rozhlas vysílal provolání mimořádného sjezdu KSČ odsuzující sovětskou invazi a nepřetržitě informovalo o událostech okolo invaze. Sovětská armáda dostala za úkol přerušit fungování rozhlasu, případně protlačit prosovětský okupační rozhlas.

Na Václavském náměstí znesnadnily sovětským jednotkám příjezd k rozhlasu barikády a
zátarasy. V půl osmé byly sovětské jednotky před rozhlasem. Nastala patová situace, kdy sovětští vojáci stáli proti velké přesile odhodlaných československých občanů, a tak se nakonec rozhodli zasáhnout silou. Začala střelba do davu a rozhlas byl obsazen. 3 lidé byli zastřeleni, 2 zemřeli při výskoku z oken domů a 12 zahynulo při výbuchu muničního vozu. Sovětské jednotky přišly o tři tanky, které se Pražanům podařilo zapálit.

Celková bilance byla mnohem horší. 137 mrtvých civilistů a 500 zraněných. Poté následoval
exodus 70 tisíc Čechoslováků do sběrných táborů a emigrace v Západním Německu a Rakousku, kde na rozdíl od dnešních „uprchlíků“ museli tvrdě pracovat a živit své rodiny. Nepřátelské okupační síly měli 96 mrtvých sovětských vojáků, včetně 84 zemřelých při nehodách, 8 mrtvých polských vojáků, 1 Maďar a 1 Bulhar.

Sovětští vojáci mezitím unesli do Moskvy celé vedení Československa, které tam bylo
drženo, dokud nepodepsalo tzv. Moskevský protokol, který zpětně legalizoval sovětskou invazi.
Nepodepsal pouze František Kriegl, kterého za to chtěl nechat Brežněv zabít, ale Svoboda a Dubček, v posledním záchvěvu odvahy a své autority, ho uchránili.
Invaze proti Československu, nařízená Ukrajincem Brežněvem a vykonaná Ukrajincem
Grečkem a Běloruskem Jakubovským za vášnivé podpory Bulharska, Polska, Maďarska a Německa nebyla zločinem Ruska proti našemu národu. Byla zločinem sovětského internacionalistického imperialismu, který odmítal svrchovanost národních států, podobně jako to dnes odmítá Evropská unie.

Důsledky.
Krom ztrát na životech a masové emigraci přišla i vlna dalších důsledků. Stalinisté, zvoucí
sovětské imperialisty, utřeli nos. Bilak, Kolder a spol. skončili v otázce vlivu na vedlejší koleji, jejich snahy o nové procesy, včetně zřízení „revolučních tribunálů“ a „dělnicko-rolnické vlády“ byly zastaveny a moc převzal pragmatik Husák, který nastavil cestu národního socialismu. Nacionalistické formy socialismu s přítomností sovětských okupačních vojsk, jejíž legitimita byla podporována mohutnými sociálními investicemi, populačním boomem a různými pragmatickými kroky.

K potřebným ekonomickým reformám nedošlo, normalizace postihla statisíce nevinných lidí,
kteří odvážně nesouhlasili se sovětským teroristickým útokem proti naší suverenitě. Desetitisíce lidí odešli, desetitisíce talentovaných, schopných i loajálních občanů naší republiky bylo zbaveno práce, či vyhozeno ze školy, a právě za jejich utrpění a strádání se začali schovávat různí liberálové, rostoucí opozice, Charta 77 a jim podobní. Jimi se začali posilovat a jimi se začali zaštiťovat.

Z mezinárodního hlediska se stalo to, že Rumunsko se na protest izolovalo, ještě víc od
SSSR a Albánie opustila Varšavský pakt, Američané si sotva všimli, že se u nás něco stalo, pro forma navrhli odsouzení v Radě bezpečnosti OSN, ale věděli, že bude sovětským velvyslancem Jakovem Malikem (další Ukrajinec) vetován.

Shrnutí.
Celé události roku 1968 lze shrnout tak, že došlo ke střetu dvou velkých zel – prozápadního
liberálního socialismu a sovětského imperialismu, ani jedno z těchto zel nebylo postiženo. To první se zformovalo v budoucí opozici a v dnešní vládnoucí elitářskou vrstvu naší země, to druhé si upevnilo postavení a rozmístilo svá vojska na našem území. Postiženo bylo Československo, naše státnost a náš lid.

Pro nás je to poučení, věřme sami sobě, nevěřme velmocím, zvláště ne těm, které jsou blízko
jako je Německo a Rusko, spoléhejme se na naše nejbližší přátele a na naše ideály, neprodávejme se západu, ani východu a braňme se.

Za měsíc Vám přineseme článek o událostech roku 1938, který byl velice podobný, ale
stokrát horší, než rok 1968.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 21.8.2018


 

18. srp, 2018

Před sto lety skončila První světová válka. S jejím koncem byla celá řada národů osvobozena z germánského, osmanského a ruského jha. Nyní se podíváme na jeden z těchto národů, který je pro budoucnost svobodné Evropy národních států jedním z nejdůležitějších. Na Polskou republiku a podíváme se i do její historie, která je úzce provázaná s českým státem...

Slované vládnou polským zemím už více než 1500 let. Před téměř 1100 lety vznikl kmen
Piastovců, který se stal otcovským kmenem polského národa. Roku 966 došlo k nejdůležitější
z událostí polských dějin. Polský kníže Měšek si vzal za ženu Doubravku, dceru velkého českého
knížete Boleslava I. Vzít si dceru českého knížete bylo tehdy takovým počinem, že se Měšek zřekl pohanství a přijal křest. Syn Měška a Doubravky, Boleslaw Chrabrý, se stal prvním polským králem a sjednotitelem polského státu.

Od počátku se germánští císaři Svaté říše římské vměšovali do českých a polských
záležitostí, vedli proti našim státům války, ale uspěli jen částečně. Polské království se sice rozpadlo,ale polský národ se udržel. V třináctém století zažil polský národ tři nájezdy Mongolů. První dva skončily zdrcujícím vítězstvím cizích hord, třetí byl odražen polským velkovévodou Leškem II. Roku 1300 získal polský trůn český král Václav II. a roku 1306, jeho syn Václav III. vyrazil do Polska ubránit pro Čechy polskou korunu, ale v Olomouci byl zavražděn habsburskými přisluhovači.

Polsko se opět sjednotilo v silné království, tentokrát pod vládou Kazimíra III. Velikého,
který do země pozval pronásledované Židy, pozvedl polskou kulturu a jednotu všech tří stavů polské země, založil Univerzitu v Krakově a na Krakovském kongresu se pokusil sjednotit evropské krále proti Turkům. Zúčastnil se obou středověkých visegrádských setkání, která položily základ současnému Visegrádu.

Co se nepodařilo Kazimíru Velikému, ubránit Evropu před Turky, se podařilo Janu III.
Sobieskému v roce 1683. Zvolený král tehdejší evropské velmoci, Korunní republiky království
polského a velkovévodství litevského, Polsko-litevské unie, rozdrtil se svými okřídlenými husary
Turka u Vídně a na dlouhá staletí tak zvrátil islámskou expanzi do Evropy, rozdrtil osmanská vojska a v konečném důsledku tím polský národ a polské vojsko přivodili zhroucení Osmanského impéria ve 20. století.

Od roku 1772 evropské mocnosti, zejména germánská protestantská Pruská říše, Rakouské
císařství a Carské Rusko, usilovali o rozbití jednoty a moci Polsko-litevské unie. Přes veškeré snahy polských stavů, odvahu polského národa a vzdor, bylo Polsko do roku 1795 třikrát děleno mezi Prusko, Rusko a Rakousko. Největší části dostalo Rusko a Prusko. Rakousko jen část Slezska.

Tehdy se polský lid upnul ke katolické víře jako své ochránkyni proti rusifikaci a
germanizaci. Katolictví bylo postaveno do obrany Poláků proti německému protestantství a ruskému pravoslaví. Snahy o obnovu Polska, zejména během Napoleonova tažení a podpora Poláků Napoleonovi, přišli vniveč.

Až 11. listopadu 1918 je Polsko osvobozeno. Toho dne opouští Varšavu německá vojska. Do
roku 1921 musí Poláci bojovat o nezávislost a suverenitu svého území proti vnějším i vnitřním
nepřátelům. Proti bolševikům a Němcům, proti ukrajinským separatistům, ale i proti polským
etnonacionalistům, kteří chtějí polské Polsko, i kdyby to měl být prťavý státeček. Vůdce Polska Jozef Pilsudski chtěl obnovit Polsko-litevskou unii jako mnohonárodnostní a suverénní federaci, která by bránila Evropu před Německem a Ruskem.

Od roku 1926 do roku 1935 Pilsudský plně vládl Polsku a vedl zemi k blahobytu a národní
ochraně, jednotě a bezpečnosti.

23. srpna 1939 podepisuje nacistické Německo a Sovětský svaz dohodu, na jejímž základě
napadnou a opět budou dělit Polsko. 31. srpna 1939 nacisté zorganizují Gliwický incident jako
rozbušku ke spuštění války. Od počátku je německé tažení vedeno se strašlivou brutalitou, Polsko je drcené ze všech stran, Varšava vybombardovaná, do 6. října je Polsko okupováno sovětskoněmeckými jednotkami a polská vláda přechází do exilu. Během Druhé světové války se polské území stane srdcem nacistického holocaustu Židů. Milióny Židů, kteří do té doby žili v Polsku, budou systematicky vyvražděni.

Přesto Poláci vytrvají v hrdinském odporu, zorganizují mohutné povstání ve Varšavě, při
kterém hned na začátku Němci postřílí 50 tisíc polských civilistů, budou nepřetržitě sabotovat
nacistické okupační síly a snažit se o osvobození své země od nacismu a uchránění před sovětským režimem.

Na základě Jaltské dohody je Polsko „posunuto“. Východní Polsko anektuje sovětský režim,
který navíc postupně dosazuje loutkovou vládu v Polsku, a východní části nacistického Německa jsou předány polskému národu.

Ve stejné době se daří ukončit teror a vraždění páchané ukrajinskými banderovci, kteří do
roku 1945 pozabíjeli skoro sto tisíc Poláků ve Volyni a Haliči. To zavdalo záminku SSSR pro další
upevňování vojenské a bezpečnostní moci nad Polskem a polským teritoriem.

V Polsku probíhají podobné procesy jako v Československu, taky znárodňování, ale
kolektivizace dopadne díky mocné síle polského rolnictva a statkářů neúspěchem. Roku 1955 vzniká Varšavský pakt jako aliance prosovětských a sovětských vojenských sil. O rok později umírá polský premiér a generální tajemník polských komunistů, agent NKVD, Boleslaw Bierut. V červnu téhož roku propukají v Poznani nepokoje polských dělníků proti tvrdým pracovním podmínkám v komunistických továrnách, ale jsou potlačeny.

V roce 1968 bohužel Polsko participovalo na sovětské invazi do Československa, když
vyslalo tisíce vojáků na podporu invaze. Na protest se ovšem, dlouho před Palachem, upálil Ryszard Siwiec, přímo na varšavském stadionu.

I během této doby, nejen rolnictvo, ale taky katolická církev vede odpor proti proruskému
režimu. Vyvrcholením vzdoru katolictva proti rusifikaci a ruské nadvládě je zvolení Karla Wojtyly novým papežem v roce 1978.

Roku 1980 vznikají „nezávislé“ odbory Solidarita vedené Lechem „Bolkem“ Walesou,
jejichž činnost vede k vyhlášení mimořádného stavu a nastolení vojenské diktatury generála
Jaruzalského v roce 1981. Tento režim vydržel, až do roku 1989, kdy po jednáních a dohodě s opozicí byla ukončena vláda Polské sjednocené dělnické strany a vzniklo nové demokratické Polsko.

Do roku 2005 Polsko experimentovalo s liberální parlamentní demokracií. Právě tehdy
zvítězilo Právo a spravedlnost, které drtivě porazilo zkorumpovaný postkomunistický Svaz
demokratické levice. Již tehdy začalo Právo a spravedlnost hovořit o vzniku Čtvrté polské republiky. Ta má nahradit současnou upadající, soudcokratickou a postkomunistickou, liberální Třetí republiku, která je bastardem komunistické Druhé republiky.

Po zradách a podrazech spáchaných liberální Občanskou platformou proti Visegrádu,
nakonec došlo k opětovnému triumfu národní pravice, když v roce 2015 zvítězilo s přehledem Právo a spravedlnost nad bezprávým a nespravedlností. Vláda Beaty Szydlo, nyní Mateuše Morawieckého, presidenta Andrzeje Dudy a s morální a politickou podporou Jaroslawa Kaczynského, přetváří Polsko k lepšímu. Pod jejich vedením se posilují polské tradice a obrana národa. „Morawieckého plán“ výrazně zlepšuje ekonomický stav země, která má v současné době vysoký růst HDP, růst životní úrovně a nízkou nezaměstnanost. Současná vláda provedla důležité ústavní a soudní reformy, které mají posílit moc centrální vlády, stejně jako ukončit éru vlády postkomunistické byrokracie. Dalším důležitým počinem je omezení moci téměř všemocných univerzitních rad, které se stávají, podobně jako v Česku a na západě, výspou neomarxistické a neoliberální levice. Současná polská vláda je dále spoluiniciátorem myšlenky Trojmoří, které předestřel Andrzej Duda a chorvatská presidentka Kolinda Grabar-Kitarović. Právě současné Polsko hostilo druhý summit Trojmoří i za přítomnosti presidenta Donalda J. Trumpa. Duda je navíc téměř nejpopulárnějším presidentem Polska v historii s 72%
kladných ohlasů na jeho presidentství.

Současné předvolební průzkumy jen potvrzují to, že Poláci už nechtějí žít v minulosti
kleptokracie a soudcokracie. Právo a spravedlnost by dostalo 42% hlasů, zatímco Občanská platforma zhruba 16% hlasů, liberální proevropské hnutí Nowoczesna 3%, konzervativně národní Kukiz 11%, polští lidovci 4%, socani 6%, Korwinova pravice 3% a ultralevicový Razem asi 1,7%. To vše navzdory totální politické a mediální mašinérii, kterou proti našim polským bratřím vedou instituce EU a jejich veřejnoprávní média.

Nyní jen zbývá, aby reformy a změny v Polsku pokračovaly, a aby všelidové referendum
ukončilo nadvládu zkorumpované Třetí republiky a přineslo novou historickou etapu v podobě Čtvrté republiky, tak jako my Češi potřebujeme naší 7. Republiku.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 18.8.2018


 

 

21. čvc, 2018

Není na světě příliš osobností, o kterých by se tolik lhalo, falšovalo a manipulovalo jako o
Nelsonu Mandelovi, jehož strašlivé dědictví rasistického apartheidu, vraždění bílých a násilí na černých dělníci zaměstnaných bělochy, nyní přežívá v chudnoucí a rozvrácené Jihoafrické republice...

V zemi, kde od Mandelova puče vládne jeho strana Africký národní kongres jako absolutní státostrana s podporou odborových svazů a různých ultralevicových soldatesek. Podívejme se na tvůrce černošského apartheidu a duchovního otce černého rasismu v Africe.

Mandela se narodil 18. července 1918 v kapské oblasti jihoafrické provincie Britského
impéria jako Rolihlahla Mandela. Mandelovi předci pocházeli z řad místní aristokracie. Byl honákem, ale v sedmi letech ho matka poslala do školy metodistické misie, kde začal studovat. Tam taky přijal jméno Nelson. V mládí Mandela vnímal kolonialismus jako prospěšný Africe, protože přinesl průmysl, vzdělanost, infrastrukturu a civilizaci. Za druhé světové války aktivně podporoval Britské impérium. Po vysokoškolských studiích, ze kterých byl vyhozen pro politické aktivity, se účastnil několika setkání Jihoafrické komunistické strany, ale jako metodista a rasista, odmítl vstoupit do strany. Prohlásil, že boj v Jižní Africe je rasovým, nikoliv třídním bojem.

Ve svobodných a demokratických volbách 1948 zvítězila Národní strana, která začala
zavádět zbytečné restrikce vůči černochům. Ty vyprovokovali řadu místních k radikalismu, včetně Nelsona Mandely. V té době už byl řadu let aktivní uvnitř Afrického národního kongresu, strany, do které vstoupil na začátku 40. let, a do jejíhož vrcholného vedení se dostal v roce 1950. V prosinci 1951 se stal vůdcem mládežnické ligy ANK a o rok později definitivně přijal marxismus a usmířil se s komunisty.

Mandela se snažil ztotožnit s Ghándím, ale většina jeho projevů a demonstrací skončila
násilnostmi a nepokoji, kvůli kterým se dostal do vězení. Mučednictví Mandely a jeho soudruhů vedlo k raketovému nárůstu popularity ANK a rozšíření, až na 100 tisíc členů. Po neúspěších
s mírumilovnou cestou se rozhodl přijmout cestu ozbrojené marxistické guerilly a hledal spojence v maoistické Číně. Tehdy taky svolal tzv. Kongres lidu, kde vyhlásil šílené a ničivé cíle jako je znárodňování.

V březnu 56 byl Mandela vyhnán z Johannesburgu a do roku 1961 byl souzen pro
vlastizradu. Téhož roku převzal vedení nad paravojenskou teroristickou formací „Kopí národa“, která byla inspirována Fidelem Castrem. Její ideová základna vycházela z maoismu a prací Che Guevary. Mezi zakládajícími členy byli především komunisté bílé pleti, tehdejší sluníčkáři. V roce 1962 odcestoval Mandela do Etiopského císařství, kde získal výcvik pro guerillový boj. Za zradu, terorismus, podněcování k nepokojům a stávkám a násilnostem, byl Mandela a vůdci „Kopí národa“ odsouzeni do vězení. Mandela skončil ve vězení na třicet let. Úmyslně ze sebe dělal mučedníka, když v roce 1985 odmítl nabídku státního prokurátora, aby se zřekl ozbrojeného boje výměnou za svobodu.

V polovině roku 1989 padla vláda Pietera Willema Bothy a nastoupil de Klerk, který se
rozhodl pomoci Mandelovi, propustil Mandelu, ukončil éru pořádku a řádu v Jižní Africe, zavedl
absolutní demokratizaci a umožnil Mandelovi nastoupit k moci. Za to získal společně s Mandelou Nobelovu cenu míru. Pád starých pořádků přinesl jen násilnosti, korupci, chaos a vraždy, zatímco Mandelova manželka Winnie rozkrádala majetek a státní peníze. Jeho předchozí manželství se rozpadla kvůli jeho nevěrám a teroristické činnosti. Od doby Mandelovi vlády prudce stoupla kriminalita, rozšířil se děsivý fenomén „léčby leseb“ pomocí znásilnění, narostl počet nemocných HIV/AIDS a do země přišli milióny Afričanů z chudších zemí, kteří zvýšili kriminalitu, moc narkoterorismu a ve stejné době vyhnali všechny vzdělanější, schopnější a talentovanější Jihoafričany bílé i černé barvy pleti. Čtvrtina Jihoafričanů se přiznala, že někoho znásilnila, 12% dokonce k opakovanému znásilnění. Každých pět hodin zmizí v Jižní Africe jedno dítě, každou hodinu jsou zavražděni dva lidé v Jižní Africe, v roce 2001 bylo pravděpodobnější, že Vás Jižní Africe někdo zavraždí, než že se vybouráte v autě. Bývalý ministr vnitra Charles Nqakula prohlásil, že když se opozičním poslancům nelíbí současná situace v Jižní Africe, mají emigrovat. Pokud chcete v Jižní Africe žít v bezpečí, musíte mít vlastní ochranku.

Takové je dědictví Nelsona Mandely. Stejně jako se odhalují sochy Karla Marxe, který
zavraždil sto miliónů lidí svým učením, tak je oslavován i Nelson Mandela, který přivedl Jižní Afriku do chaosu a úpadku. Jakkoliv mohla být Mandelova kritika oprávněná, restrikce Národní strany nesmyslné a extrémní, Africký národní kongres a Mandela přivedli Jižní Afriku do horšího zlořádu.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 21.7.2018