DĚJINY OKEM ALTRIGHT

14. srp, 2019

Úpadek a morální kolaps labouristů...

V roce 1950 labouristé oslabují a v roce 1951 se vrací na scénu Churchill. Až do voleb 1964 labouristé oslabují. Tehdy nastupuje první sociálně liberální labouristický premiér, Harold Wilson. Legalizuje homosexualitu, rozšiřuje právo na potrat, omezuje cenzuru, ale na druhou stranu zavádí omezení pro imigraci. V roce 1968, ale rozšiřuje v rámci „Race Relations Act 1968“ práva imigrantů. Roku 1970 prosazuje rovnostářství v platech mezi ženami a muži. Británie v této době zažívá socioekonomický boom, kdy plíživá sociální liberalizace je ovšem zastírána masivním růstem příjmů, osobního vlastnictví a konzumního zboží. Zároveň, protlačoval Velkou Británii do Evropského společenství, které se později stalo Evropskou unií.
 
Po plichtě v roce 1970 odchází Wilson do ústraní a vrací se v roce 1974. Navzdory sociálním reformám, anebo díky nim, v roce 1975 dosáhla nezaměstnanost v Británii 1,000,000 nezaměstnaných. Ze zdravotních důvodů, kdy se u něho začal projevovat počínající Alzheimer, Wilson rezignoval v roce 1976 na vládní funkce. Pozici převzal James Callaghan, který byl nucen obratem požádat MMF o půjčku 4 miliard dolarů, protože Británie bankrotovala. Inflace dosahovala 20%, a teprve po roce 1978 se jí podařilo srazit pod 10%, ale nezaměstnanost už byla 1,5 miliónu. Callaghan padl v zimě 1978/1979, kdy byla Británie rozvrácena masivní generální stávkou různých profesí, mrazy, nedostatečným zásobováním a ekonomickou krizí. Neúspěšně vyjednával s generální radou Odborového kongresu a stávka pokračovala. Jako první začala stávka kamioňáků. Přidala se stávka hrobníků a popelářů. Všichni požadovali vyšší platy, na které nebyly peníze. Stávka nakonec skončila, ale smetla labouristy.
 
Volby 1979, 1983 i 1987 vyhráli konzervativci vedení Železnou lady Margaret Thatcherovou. V době jejího působení labouristé podpořili generální stávku hornictva v letech 1983, až 1984, která byla infiltrována agenty KGB. Sovětský svaz podporoval tuto stávku, která paralyzovala těžební průmysl a těžbu uhlí ve Velké Británii, aby následně mohl prodávat do Velké Británie svoje uhlí.
 
Zlom nastává v roce 1997, kdy labouristé drtivě vyhrávají volby pod vedením Tonyho Blaira. Získávají 43,2% a 418 poslanců. Nikdy předtím nezažili takovou podporu, která pramení především z Blairova charismatu a aktivního vystupování a výborného PR. Tony Blair posouvá Labour Party od starého a dělnického socialismu k novému, liberálnímu a multikulturnímu neomarxismu. Podporuje válečné akce v zahraničí, včetně bombardování Kosova. Blair dokonce, i ve srovnání s Billem Clintonem, patřil k nejextrémnějším protijugoslávským politikům, když žádal vojenskou invazi do Jugoslávie a nařídil mobilizaci 50,000 britských vojáků k přípravě invaze. Roku 2003 málem rozštěpil stranu, když podporoval válku v Iráku, proti které se postavilo 139 labouristických poslanců.
 
Blair rozšířil pravomoci policie, dnes používané proti vlastním obyvatelům, pokračoval v útocích na odbory, zavedl národní minimální mzdu, která přilákala imigraci, pokračoval v privatizaci labouristy znárodněných podniků. Tuto privatizaci zahájili už konzervativci, ale Blair jí nezastavil.
 
V červnu 1997 prosadil zákon, který imigrantům ulehčil přitáhnout ze zahraničí své rodiny, deklaroval podporu multikulturalismu, a během celého svého působení se nesnažil omezit imigraci. Naopak, on jí naplno otevřel dveře. V otázce Brexitu bojuje za setrvání v Evropské unii a je horlivým eurohujerem.
 
V roce 2007 opustil vedení Labour Party a na jeho místo nastoupil necharismatických Gordon Brown. V této době už je labouristická strana, čím dál tím více infiltrována neomarxismem a proimigračními frakcemi. Ve volbách 2010 jsou labouristé poraženi, končíce na druhém místě za Cameronem a jeho konzervativci. Pod údajně „charismatickým“ a „moderním“ Edem Milibandem porážky pokračují. Roku 2016 podporují labouristé setrvání v EU, ale už po volební porážce 2015 dochází k další změně uvnitř Labour Party.
 
Stranu převezme Jeremy Corbyn, předchůdce amerického Bernie Sanderse, představitel extrémně levicové a liberální formace uvnitř Labour Party. Ve stranických volbách, s 59%, drtivě porazil všechny své protikandidáty. Pod jeho vedením se Labour Party přiklonila k antisemitismu, ještě hlubšímu multikulturalismu, podpoře palestinských Arabů a jiným liberálním tématům. Ekonomicky je blíže starým socialistům, ale politicky, zejména v otázce multikulturalismu a sociálně liberální politiky, jednoznačně liberálním Blairovcům.
 
Corbynův antisemitismus by vydal na vlastní článek, takže jen pár bodů. Corbyn se nijak neštítil chválit Hamás a Hizballáh, které označil za své „přátele“. Roku 2011 se dokonce jako jeden z 23 poslanců, pokusil iniciovat přejmenování „Památného dne holokaustu“ na „Památný den genocidy“. Absurdní obhajobu předložil, když se přihlásil k účasti na akci organizace Jewdas, židovské antisemitské–„antisionistické“ levicové organizace, která bojuje proti Izraeli. Průzkum ze září 2018 uspořádaný mezi britskými Židy odhalil, že 85,9% považuje Corbyna za antisemitu a téměř stejné procento britských Židů kritizuje toleranci labouristů vůči antisemitismu.
 
Právě pod jeho vedením labouristé podpořili setrvání Velké Británie v EU, přestože i část labouristických voličů hlasovala pro odchod. Z počátku se zdálo, že na tom, zejména díky slabosti a neschopnosti „želatinové lady“ Mayové, labouristé uspějí. Vždyť ve volbách 2017 posílili, ale jejich zatvrzelý vzdor vůči naplnění přání britského lidu je v posledních evropských volbách oslabil. Labouristé přišli o 10% hlasů v Evropském parlamentu a poslední předvolební průzkumy ve Velké Británii jim přisuzují 20-25% hlasů oproti 40% z roku 2017.
 
Úpadek labouristů nastal i v členské základně. Ta klesla z 1 miliónu v roce 1952 na 400,000 v roce 1996 a na 200,000 v roce 2016. Částečné oživení nastalo díky Corbynově postojům a různých, ze zahraničí sponzorovaných antisemitů, na svoji stranu.
 
Nicméně, labouristická strana už je minulostí. Je labouristická jen svým jménem, ale fakticky je multikulturní, liberální, neomarxistická, proti národu i proti dělníkům.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 14.8.2019
8. srp, 2019

Počátek labouristů...

Ve volbách 1900, Výbor labouristických zástupců získává jen minimum poslanců (dva). Volby v roce 1906 přináší prudký vzestup na 29 poslanců, získaných zejména na úkor konzervativců a liberálních unionistů. Do roku 1923 labouristé drtivě posilují, až se stávají druhou nejsilnější stranu s 191 poslanci. O rok později, v důsledku kauzy známé jako „Zinověvův dopis“, kdy byla Labour Party nařčena, že chce nastolit v Británii sovětský komunismus, labouristé ztratili 40 poslanců, ale ve volbách 1929 na celé čáře zvítězí, a přestože, že už v roce 1924 vedli britskou vládu, až nyní je to na plné volební období. V tom prvním padla vláda po jedenácti měsících.
 
S podporou liberálů, labouristé omezují pracovní dobu pro horníky, provádí zemědělské reformy, masivní výstavbu domů a zničení slumů. Provádí reformy podpory v nezaměstnanosti, zaměstnaneckého pojištění, zvyšují vdovecké a starobní důchody, zvyšují pravomoci místních a regionálních rad, investují dva milióny do rozvoje nejchudších částí venkova, zvyšují výdaje na školství, zdravotnictví, snižují počet administrativně nelegálních škol a zavádí všeobecné pojištění.
 
V důsledku Velké hospodářské krize, krize kolem zlatého standardu a dalších problémů, se vláda rozpadá a je nahrazena „Národní vládou“ složenou ze všech hlavních stran, kromě labouristů. V nové „Národní vládě“ jsou konzervativci, liberálové, národní liberálové a odštěpená frakce labouristů, národní labouristé.
 
Toto je první krize labouristů, protože kromě pádů vlády, dojde i k rozštěpení, kdy premiér Ramsay MacDonald, první labouristický premiér, roztrhne stranu a založí výše uvedené národní labouristy. Ve volbách drtivě prohrává, stejně jako hlavní labouristická strana a vyhrávají konzervativci. Zůstávají, ale na druhém místě a stranu přebírá Clement Attlee, který jí obrodí. Volby 1935 jsou poslední volby, až do roku 1945, z důvodu války.
 
Po nástupu Winstona Churchilla a konci éry appeasementu a zoufalého Chamberlaina, Churchill ustanovuje novou národní vládu se zastoupením všech stran. Churchill je, ale navzdory veškerému úsilí a sebeobětování, všem svým úspěchům a vítězstvím nad nacismem, ve volbách 1945 poražen a premiérem se stává labourista Attlee, který se taky jako reprezentant Velké Británie účastní Postupimských jednání. Tohle je doba, kdy jsou labouristé na vrcholu svých sil. Získali skoro 12 miliónů hlasů a 393 poslanců.
 
Za Attleeho působení získá Velká Británie jaderné zbraně, reformuje hornická práva, reformuje zdravotnictví a pojištění, znárodňuje britské banky a leteckou dopravu. Tato první vlna znárodňování je navázána druhou, kdy znárodní doly, ocelárny, železnice, energetiku, a téměř pětina britského hospodářství je znárodněna. Navzdory tomu ekonomika roste o 3%, příjmy obyvatel o 10% ročně, a růst je celkově lepší, než v USA. V zahraniční politice se Attlee staví na stranu USA a podporuje Marshallův plán. V červenci 1949, Attlee proti stávkujícím komunistům nasadí 13 tisíc vojáků.
 
Na druhou stranu, byl to Attlee, kdo nastartoval ničivý proces dekolonizace Britského impéria. V roce 1947 umožnil nezávislost Indie a Pákistánu, a byla to právě jeho vláda, která v roce 1948 dodávala zbraně, munici a vojenské poradce arabským armádám útočícím na Izrael.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 8.8.2019
6. srp, 2019

Labour Party – konec velkého symbolu...

Historické pozadí
 
Velká Británie byla průkopníkem moderního kapitalismu, průmyslové revoluce, revoluce v ekonomických i společenských vztazích, a zároveň byla jednou z prvních bašt socialismu a boje za sociální spravedlnost.
 
Počátek socialismu v Británii se datuje ke svatému Thomasi Moreovi a jeho dílu „Utopie“, ve které nastiňoval spravedlivou společnost. Dalším milníkem byla Anglická občanská válka a strana Levellerů, která podporovala systém porot, progresivní zdanění, zrušení monarchie, aristokracie a rozšíření volebního práva.
 
Průkopníkem socialismu v Británii byl paradoxně kapitalistický podnikatel a vlastních textilních manufaktur Robert Owen, který se postavil proti zaměstnávání dětí mladších deseti let, a místo toho financoval jejich vzdělávání. Později napsal řadu pamfletů a provolání, ze kterých vzešel britský socialismus.
 
Cechovní systém Anglie padl s průmyslovou revolucí, ale na místo cechů nastoupili odborové organizace a hnutí, zpočátku nepolitizované, s konkrétními ekonomickými cíli. Nějakou dobu existovalo utopické „hnutí rozbíječů strojů“, kteří ničili tkalcovské a jiné stroje, protože jim brali práci.
 
Chartisté žádající rovné volební právo pro muže starší 21 let a různé sociální reformy, získali v roce 1838 přes 3 milióny podpisů, a jsou považováni za součást socialistického a demokratického hnutí a za počátek britského dělnického hnutí.
 
Tvůrci komunismu, Němci Marx a Engels, se po vyhnání z Německa usídlili v Anglii, kde Engels, syn továrníka, napsal text „Podmínky dělnické třídy v Anglii“, která kritizovala sociální a ekonomické postavení dělnictva. Navzdory popularitě tohoto textu se jejich organizace, Liga komunistů, ustavila jen jako velice okrajová formace v rámci dělnického hnutí.
 
Dva další zlomové body jsou roky 1885 a 1893. V prvním zmíněném vzniká první britská labouristická strana – Labouristická strana Skotska. V druhém vzniká Nezávislá labouristická strana, ze které vzejde dodnes existující Labour Party. Labouristé mají svůj základ v britských Liberálech. Paradoxní je, že největší pokroky v sociálním, ekonomickém a legálním postavení dělnictva v Británii proběhli nikoliv za labouristů, ale za konzervativního premiéra Disraeliho.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 6.8.2019
2. srp, 2019
Vzestup, pád a zánik sociální demokracie: Poslední dějství a řada restartů...
 
A právě na slabosti ČSSD a zkorumpovanosti „pravicových“ stran zažívá v roce 2013, i díky Miloši Zemanovi, výrazný vzestup ANO. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013, ještě ČSSD ustojí s odřenýma ušima v podobě 20% hlasů a s ANO těsně za zády, ale pak už je to jen horší. Slabý Sobotka, který si nedokáže zjednat pořádek ve své strany, ambiciózní a charismatický Babiš, který velmi prozřetelně odvrhl velkoměstské liberální voličstvo a začal získávat podporu u bývalých sociálních demokratů, v malých městech a na vesnicích, president Zeman, který se chtěl Sobotkovi a dalším pomstít za zradu z roku 2003, to všechno vede ČSSD k ničivým porážkám.
 
Ztrácí poslance v Evropském parlamentu. Propadá se ze 7 na 4 poslance, a většinu podpory má nejspíše jen díky Janu Kellerovi. ČSSD i komunisté ztrácí ve prospěch Babiše a prohrávají v krajských volbách 2016. ČSSD přichází o 80 krajských zastupitelů a končí na 125. V souběžných senátních volbách ztrácí 10 senátorů. Pod vlivem Jiřího Dienstibera a Sobotky se ČSSD snaží přiblížit, co nejvíce k liberálnímu voličstvu, k té části voličské základny, která už je rozebrána TOP09, ODS a různými liberálními pidipartajemi, zatímco komunisté si drží své venkovské pozice a velký segment voličů ČSSD získává ANO.
 
Andrej Babiš celou situaci a stav věcí postaví do roviny – co úspěch, to Andrej Babiš, co neúspěch, to Bohuslav Sobotka a ČSSD. A umírající ČSSD to nedokáže nijak zvrátit. Nemá k tomu odvahu, ani autoritu. Je eunuchem.
 
Volby 2017 jsou další porážkou a definitivním potvrzením „třetí“ krize ČSSD. Slabý Sobotka končí, na jeho místo nastupuje, ještě slabší a ještě liberálnější Hamáček. ČSSD ztrácí 35 poslanců a končí na 6. místě s 15 poslanci. ČSSD získává 368 tisíc hlasů (pro srovnání – 1998 – skoro dva milióny hlasů). Podle červnových předvolebních odhadů má ČSSD preference okolo 5-6%.
 
Faktická podpora ČSSD pro Jiřího Drahoše v prezidentských volbách 2018 ještě víc oslabuje její jednotu a popularitu. V zastupitelských volbách 2018 ztrácí ČSSD více, než polovinu zastupitelů. Hamáček vyhlašuje první restart ČSSD, že se ČSSD odráží ode dna a připravuje na evropské volby. V evropských volbách 2019 ČSSD poprvé za celou dobu členství v EU, ztrácí všechny poslance a končí na 9. místě s 93 tisíci hlasů. Hamáček vyhlašuje druhý restart ČSSD, že se ČSSD odráží ode dna a připravuje na krajské volby, kde se ČSSD sama upozadí ve prospěch lokálních hnutí, se kterými bude kandidovat.
 
Veškeré skutečně upřímné a slušné pokusy starých sociálních demokratů, konzervativních vlastenců jako je Jaroslav Foldyna a spol., zvrátit tento tragický a bolestivý vývoj, se setkávají jen s nenávistí, štvavými útoky masmédií a liberálních lobbistů. Éra sociální demokracie je u konce.
 
Nyní je opět ve vládě, ale tentokrát to není vláda Bohuslava Sobotky, ale Andreje Babiše. V rámci této vlády dosadila do pozice ministra zahraničních věcí asi vůbec nejhoršího možného politika, který nejspíše překonal i Karla Schwarzenberga, a to Tomáše Petříčka, který podporuje palestinské Araby, ignoruje české zájmy v zahraničí, ignoruje banderovskou propagandu na Ukrajině a tlačí nás, co nejvíce do EU. Ve stejnou chvíli ČSSD svrhává svého nejpopulárnějšího ministra Staňka. Pokud budou v tomhle stylu pokračovat, po krajských volbách zažijeme třetí restart, třetí odražení ode dna a v ČSSD zůstane jen Hamáček, Petříček a jim podobní liberálové.
 
Určitě jsem nevyjmenoval všechno důležité a podstatné. To by ten článek byl ještě mnohem delší, ale vlastně to ani nejde. Jen vidíme to, že státotvorná strana, která měla několikamiliónový elektorát a držela si neustále jedno ze dvou vedoucích míst, je dnes v troskách.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 2.8.2019

 

1. srp, 2019

Vzestup, pád a zánik sociální demokracie: Obrození a zrada...

Sociální demokracie se vrací na scénu v roce 1989, s Občanským fórem a Jiřím Dienstbierem starším. Vznikl Klub sociálních demokratů Občanského fóra, který navazoval na exilové vedení v Londýně a kritizoval absenci ekologického a sociálního programu OF. V čele obrozující se sociální demokracie se rychle střídali různé osobnosti. Rudolf Battěk, který zakládal KSD-OF. Slavomír Klaban, který podporoval plné osamostatnění sociální demokracie a stal se prvním legitimním předsedou ČSSD od doby Fierlingera a pozdější člen uskupení Přátel Miloše Zemana. Po pouhém roce, v roce 1990, ho nahradil Jiří Horák. Horák vedl sociální demokracii do posledních federálních voleb v roce 1992.
 
ČSSD je bolestivě poražena. Končí formálně na třetím (za koalicí ODS-KDS a Levým blokem), fakticky na pátém (za ODS, KDS, KSČM a DL ČSFR) místě s 6,53% a 16 mandáty v Národní radě. Horák padl po kritice pramenící z porážky a po útoku všech tří stranických frakcí (Rakovnická, kde se profiloval Jiří Paroubek), Novákova „Centristická“ frakce a autoritativně levicová okolo Miloše Zemana. Ve vnitrostranických volbách získává Miloš Zeman nakonec 56,5% hlasů a 212 delegátů.
 
Díky kritice ekonomických reforem, tunelování, radikální opozici vůči Václavu Klausovi, aktivnímu politickému vystupování a velice aktivní předvolební kampani, díky schopnosti mluvit z patra a mluvit s lidmi, ČSSD pod Zemanovým vedením vyskočí ze 400 tisíc hlasů na 1,600,000 hlasů a 26,4%. Získává druhé místo a 61 poslanců. Zemanův dramatický triumf pokračuje i dál, zvláště poté, co skupina sluníčkářů a liberálů, zákeřně a za zády svého předsedy Václava Klause, rozštěpí ODS. Ve volbách 1998 získává ČSSD 1,928,660 hlasů, 74 mandátů a 32,31%. Nachází se na absolutním vrcholu své politické moci a autority.
 
Další čtyři roky vede Miloš Zeman vládu ČR. Protože ostatní strany tvrdohlavě blokovali sestavení vlády, musela vzniknout Opoziční smlouva, v jejímž rámci Miloš Zeman vládne a dokáže řídit zemi. Podaří se mu na poslední chvíli prosadit neúčast čerstvě přistupující ČR do NATO, na vyvražďování Jugoslávie, povolení přeletu letadel NATO se však nevyhnul, o 20 let později to označil za chybu a Srbům se omluvil. Pokračuje v ekonomických reformách, profesionalizaci ozbrojených sil, rozvoji a spuštění jaderné elektrárny Temelín, zřízení krajů (na příkaz EU) a reformě volebního systému. Jako obrovské zlo, byť z tehdejšího pohledu naprosto nevyhnutelné, se řadí právě přistoupení ČR do EU, které zprostředkovala Zemanova vláda.
 
V roce 2003 se Miloš Zeman rozhodl kandidovat na presidenta ČR. Lidové referendum podpořilo Zemana, který získal 49,5% hlasů a podporu 12,836 voličů proti 24,8% hlasům pro Jaroslava Bureše a 20,5% hlasů pro Otakara Motejla. Tehdy se vůdci a poslanci sociální demokracie předvedli v tom nejhorším světle a položili základy třetí, možná již skutečně smrtelné, krizi sociální demokracie.
 
Navzdory vůli voličů a členů ČSSD (nešlo o vnitrostranické, ale veřejné referendum), poslanci a senátoři ČSSD nakonec Miloše Zemana podrazili, z vůle dnes již politicky naprosto zbankrotovaného eurohujeristy Vladimíra Špidly. Stalo se tak během druhého kola voleb a Miloš Zeman spolustraníkům tuto zradu nikdy neodpustil. Místo toho nakonec podpořili proti Václavu Klausovi liberála Jana Sokola. Zrada byla o to odpornější, že to byl právě Miloš Zeman, kdo prosadil Vladimíra Špidlu do čela strany. Co zasejete, to sklidíte, ale o tom, až za chvíli.
 
Miloš Zeman, nejpopulárnější a nejsilnější předák ČSSD, opustil stranu, kterou obnovil, vybudoval z ničeho, a která ho podrazila. Vládu držel Vladimír Špidla, který nás zavlekl do války v Iráku, posunul stranu vpravo, pokud jde o ekonomiku a privatizace, prohrál první evropské parlamentní volby v ČR, kdy ČSSD získala jen 8% hlasů a skončila na pátém místě ze šesti stran, které se probojovaly do parlamentu. Brzdil růst platů zaměstnanců, aktivně podporoval snahu o přijetí Eura, zvyšoval přímé i nepřímé daně, odvody živnostníků, do vlády přivedl liberály z US-DEU a KDU-ČSL, podporoval důchodovou reformu s částečným zapojením později nechvalně známého „druhého pilíře“.
 
Jeho pozice se stávala neudržitelnou, a i když ještě v roce 2002 pod jeho vedením ČSSD vyhrála volby, byla to výhra založená na doznívající popularitě a podpoře Miloše Zemana. Špidla rezignoval v srpnu 2004, kdy preference ČSSD byly na 13% a byl odklizen do Evropské komise jako komisař pro sociální záležitosti a rovné příležitosti. Později byl poražen v senátních volbách 2010. Od roku 2014 byl poradcem Bohuslava Sobotky. V prosinci 2017 skončil a od té doby cestuje všude možně, rozdává své liberálně levicové rozumy a z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu si myslí, že je na něho někdo zvědavý.
 
Po Špidlovi přišel „korunní princ“ Stanislav Gross, relativně úspěšný bývalý ministr vnitra se stal novým a nejmladším premiérem, aby zastavil propad preferencí. Byl mezi těmi, kteří podpořili zradu Miloše Zemana, a aktivně vystupoval na podporu Vladimíra Špidly. Jako premiér rozjel dost bizarní „předvolební“ kampaň „…myslím to upřímně“. Troufnu si říci, že od doby této kampaně, málokdo řekne, že něco myslí upřímně, aniž by si vzpomněl na billboardy. Gross posunul stranu ekonomicky ještě více vpravo, když přivedl neoliberálního ekonoma Martina Jahna, který podporoval privatizace a zmrazování důchodů a platů. Stanislav Gross byl pod tlakem, kvůli klesajícím preferencím, odporu části odborů, i nejasnému financování svého majetku. Stanislav Gross měl nakonec překvapivě dost "slušnosti", aby z vlády a vedení země odešel vcelku brzy, po necelém roce.
 
Nastává obroda autoritativní levice okolo Jiřího Paroubka, bývalého ministra pro místní rozvoj, a původně liberálního centristy, který se však ke svému liberalismu a centrismu v posledních letech zase vrátil. ČSSD byla v předcházejících krajských a senátních volbách poražena a ztrácela, byť k současné situaci se to ani neblížilo. Burácivá a silná osobnost Jiřího Paroubka s radikální rétorikou a ochota zříci se nesmyslných dohod s liberály okolo odpadlické US-DEU a pseudokonzervativní KDU-ČSL výrazně posílila ČSSD.
 
V době, kdy Paroubek převzal vládu, preference ČSSD byly 11%. Když došlo na volby 2006, ČSSD získala 32% hlasů a umístila se na druhém místě, díky tomu, že Paroubek zavrhl liberální rétoriku, odmítl neoliberální reformy, díky tomu, že měl lidový přístup, a ve vítězství mu nejspíše zabránila jen zmanipulovaná akce okolo „Kubiceho zprávy“. Na druhou stranu, podpořil LGBT hnutí a vykonával první kroky k posílení legitimity všemožných nároků sudetských Němců, byť šlo, ještě jen o sudetoněmecké antifašisty.
 
Po volbách 2006 ČSSD nesestavila vládu a skončila v opozici s komunisty. V té byla, až do vzniku úřednické vlády, na které měla podíl, a která vznikla po nepříliš šťastném rozhodnutí sestřelit vládu ODS, KDU-ČSL a Zelených. Přesněji řečeno, načasování nebylo dobré, a ubralo Paroubkovi na popularitě. Ve volbách 2010 ČSSD propadla, stejně jako ODS. Na vlně sociálních médií a rostoucího facebooku a s pomocí „vajíčkových intifád“ výrazně posílila odštěpenecká TOP09 a obskurní Věci veřejné. 
 
Paroubek byl sesazen a moc ve straně převzal Bohuslav Sobotka. Už jeho první reakce ve stylu, že ČSSD bude jako v roli britské „Opozice jejího veličenstva“ a další zoufalá prohlášení byla předzvěstí katastrof, které pro ČSSD mají nastat. V krajských a senátních volbách 2012 sice ČSSD triumfovala („oranžové tsunami“), ale podpora ČSSD byla založena na nenávisti proti Kalouskovi a TOP09 a jejich zvěrským reformám, které navíc představovali dost nepřitažlivý a nepříjemní lidé.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 1.8.2019