DĚJINY OKEM ALTRIGHT

17. lis, 2017
Dějiny podle altright: 17. listopad – svátek padlých národovců.
 
V dnešní době si 17. listopad připomínáme zejména v souvislosti s událostmi z roku 1989, ale podívejme se na prapůvod těchto událostí, a podívejme se na určitou stránku roku 1939, která se dnes na školách raději nevyučuje. A vlastně se nevyučovala ani za komunistů.
 
V září 1938 bylo Československo zrazeno západními „spojenci“ a vydáno Hitlerovi napospas. V únoru 1939 Hitler porušil Mnichovskou dohodu-zradu a vpadl do okleštěného Československa. Ze Slovenska se stal loutkový stát a z Čech a Moravy se stal protektorát, nebo jak se posměšně říkalo „protentokrát“.
 
28. října 1939 nacistický režim vyhlásil, že tento den bude normálním pracovním dnem, ale místo toho došlo k demonstracím odporu českého národa proti německé nadvládě. Došlo ke stávkám mezi stavebními dělníky a do ulic vyrazil dav lidí prozpěvujících slovanskou hymnu „Hej, Slované“, stejně jako provolání „Pryč s Hitlerem“, „My chceme Stalina“ a jiné.
 
Demonstrace proběhly na Václavském náměstí, Karlově náměstí, na Vinohradech a Masarykově nádraží. Skončili večer a na jejich konci byl 1 mrtvý a 15 těžce zraněných. Stovky lidí pozavírány německými jednotkami. Tím mrtvým byl pekařský pomocník Václav Sedláček a mezi těžce raněnými byl student medicíny Jan Opletal. Demonstrace proběhly i v Ostravě, kde se shromáždilo 12 tisíc lidí, nebo v Moravské Třebové s 3 tisíci účastníky. Dne 11. listopadu Jan Opletal umírá na zánět pobřišnice.
 
O čtyři dny později se koná Janův pohřeb, kterého se zúčastní tisíce studentů. Říšský protektor Konstantin von Neurath na to reagoval uzavřením vysokých škol, deportací 1200 studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen a popravou devíti studentských funkcionářů. Právě těmto funkcionářům se zde chci věnovat, protože se o nich skoro vůbec nehovoří.
 
Marek Frauwirth, 27 letý student ze Slovenska židovského původu, narozen v polském Zakopaném a student Vysoké školy obchodní. Byl členem levicové Jednoty nemajetných a pokrokových studentů a jako pracovník slovenského konzulátu v Praze vydával falešné pasy židovským spoluobčanům k vycestování ze země.
 
Václav Šaffránek, 18 let, nejmladší z popravených. Byl katolickým patriotem ctícím heslo „Vlast, národ, práce!“ a v době Mnichovské zrady se dobrovolně přihlásil do armády. Krátce po okupaci se zapojil do oboje a byl spojkou v odbojovém hnutí Obrana národa. Byl studentem na ČVUT, a In memoriam obdržel titul ing.
 
Josef Adamec, 29 letý student Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Aktivista „insigniády“, boje českých studentů za vydání univerzitních insignií, které ukradla německá část Univerzity Karlovy a odmítala je vydat. Čeští levičáci tehdy obhajovali krádež insignií a útočili na „zfašizované české studenty“, byli užitečnými idioty německých nacionalistů. Insignie právoplatně náležící českému studentskému národu byly vydány, až po demonstracích a nátlaku Nejvyššího soudu. Josef Adamec patřil mezi mluvčí českých studentů bojujících za naše insignie. Josef Adamec byl členem Národního sjednocení, které zakládal významný panslavista a národní politik Karel Kramář. In memoriam obdržel titul JUDr.
 
Jan Černý, 24 let, student medicíny a aktivista u národně a venkovsky orientované Agrární strany a člen prvorepublikové Vlajky, která ale byla v ideovém odporu vůči pronacistické protektorátní Vlajce. Do prvorepublikové vlajky patřil i Viktor Dyk, nebo otec Karla Schwarzenberga. Jan Černý po Opletalově pohřbu veřejně bojoval za propuštění studentů uvězněných německými jednotkami během demonstrací. In memoriam obdržel titul MUDr.
 
Jaroslav Klíma, 26 let, student Právnické fakulty Univerzity Karlovy, rovněž aktivní v době insigniády na straně českých studentů. Aktivista Mladé generace Československé národní demokracie a Národního sjednocení. Účastník mobilizací v roce 1938 a později předseda Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě. Organizátor posledního rozloučení s Janem Opletalem.
 
Bedřich Koula, 26 let, student Právnické fakulty Univerzity Karlovy, nacionalistický aktivista účastnící se insigniády, člen Národního sjednocení a jednatel Svazu českého studentstva v Čechách. Před popravou mu chyběla poslední zkouška k získání titulu JUDr., který nakonec obdržel In memoriam.
 
Josef Matoušek, 33 let, syn národně demokratického ministra průmyslu, obchodu a živností Josefa Matouška staršího. Student Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a pracovník Archívu země České. Národní demokrat a člen Národního sjednocení, který kritizoval Benešovu politiku vůči Polsku. Aktivním obráncem naší země během Mnichovské zrady a spoluautor manifestu českých historiků, který byl zaslán francouzským historikům. Po okupaci se stal členem Národního souručenství a Českého svazu spolupráce s Němci, nicméně v obou organizacích vystupoval proti okupaci, podával zprávy o utrpení českých lidí v pohraničí, bojoval za autonomii a aktivně chránil český jazyk. Spolupodílel se na vydání Obrany jazyka slovanského a podílel se na Opletalově pohřbu. První ze všech popravených.
 
František Skorkovský, 30 letý studentský funkcionář narozený v italském Terstu, jeho matka byla Italka. Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Aktivní v mezinárodních studentských jednáních a do roku 1937 členem studentského odboru Národního sjednocení. Vyloučen pro neshody při hlasování. Přešel k československým národním socialistům. Podílel se na Opletalově pohřbu.
 
Jan Weinert, 24 letý absolvent bohemistiky a germanistiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Člen Národního sjednocení a od září 1939 předseda Svazu českého studentstva v Čechách.
 
26. října 1939 pronesl projev, kde německou okupaci Čech a Moravy prohlásil za „dočasnou záležitost“. Intervenoval za propuštění uvězněných studentů. Byl označován za poctivého a organizačně schopného. Devět jmen. Devět popravených. Slovenský židovský student a osm českých nacionalistů. Právě pro jejich politické názory jsou tito studenti do dnešních dní opomíjeni ve výuce.
 
17. listopad není jen svátkem pravdy a lásky, svátkem havlistů, ale je taky svátkem českého národního boje za osvobození od cizí nadvlády a tím nejlepším způsobem, jak můžeme uctít památku zavražděných studentů je odejít z Evropské unie a vymanit se tak z područí dnešního Velkoněmecka. 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 17.11.2017
 
 
14. lis, 2017

Tragický triumf čínského národa. Letos je to 105 let od konce čínského císařství, mnoho tisíc let trvající epocha dějin velkého čínského národa a 106 let od doby, kdy začal řetězec událostí, během kterého se Čína ocitla na absolutním dnu a vrátila se na výsluní jako nová ekonomická supervelmoc světa.

Byl to tragický triumf čínského národa, za který zaplatili desítky miliónů lidí životem. Revoluce, která smetla císařství, začala už před 106 lety, ale skončila pádem monarchie v únoru 1912. Její původ lze hledat v tom, že Čína a další říše Asie, které v té době padly, nedokázaly přijmout industrializaci, racionální ekonomické reformy a pozápadnění. Japonsko to stihlo doslova za pět minut dvanáct a vyhnulo se strašlivému osudu čínské říše.

Na začátku 20. století byla čínská říše chudá, rozvrácená a upadající, několikrát dělená mezi západní mocnosti, nedokázala se reformovat a ničivý vliv měla kasta dvorních eunuchů, která soustavně rozkrádala císařský majetek a hospodářství. Císařství se nedokázalo vzpamatovat z ničivých Opiových válek, ani z drtivé porážky v První čínsko-japonské válce. Reformy, které zahájila císařovna matka Chi´-si přišly příliš pozdě a v době vrcholících palácových intrik, na jejichž konci byla 14. listopadu 1908 vražda císaře Guans-ju a hned o den později zemřela samotná císařovna Chi´-si, která předala trůn dvouletému chlapci Puyi, který neměl žádnou moc.

Roku 1911 reformisté vedení Sunjatsenem rozpoutali revoluci proti upadající monarchii s cílem zachránit Čínu. Nastávajícího chaosu využili zejména mocní náčelníci, místní vojenští velitelé a dobrodruzi, kteří začali drancovat různé oblasti Číny. Trvalo šestnáct dlouhých a krvavých let, než byla moc kmenových velitelů zlomena a Čína opět sjednocena. Mír a klid, ale nevydržel a prakticky obratem, i v důsledku tzv. šanghajského masakru, kde Kuomintang povraždil pět tisíc komunistů a odborářů, vypukla čínská občanská válka, která s několikaletou přestávkou Druhé světové války bude trvat, až do roku 1949.

V letech 34 a 35 jsou komunisté na okraji porážky a musí zahájit „Velký pochod“ z obklíčených pevností v jižní Číně do svých bašt v severní Číně. Z 86 tisíc přežije pochod 7 tisíc komunistů. Už v roce 1931 vpadla do Číny japonská císařská armáda, aby pro na suroviny chudé Japonsko zajistila obrovské uhelné pánve a další surovinové zdroje bohatého Mandžuska. Tam ustanovuje loutkového císaře Puyi, který je opět vydán na milost a nemilost okolnostem. Válka na krátko utichne, ale opět propukne v roce 1937. Spojenectví mezi Německem a Čínou se hroutí v důsledku paktu Německa s Japonskem a Čína bez německé vojenské pomoci je poražena. V zemi vypukají hromadné masakry, drancování a ničení ze strany okupantů. Válka končí po osmi letech, když do Mandžuska vpadne Rudá armáda a smete tamější jádro japonských vojsk. Na konci války byla Čína zničená, zůstalo deset miliónů mrtvých vojáků, včetně statisíců obětí masakrů a hromadných poprav. Jeden milión čínských zajatců bylo povražděno a stejně tak bylo zabito nebo zmrzačeno milión kolaborantů. Pokud jde o civilisty, zahynulo přes 20 miliónů čínských obyvatel a země přešla okamžitě od války proti okupantům, během, které nacionalisté z Kuomintangu a komunisté spolupracovali, do nové fáze občanské války.

Další fáze občanské války trvá od léta 1945, až do května 1950, kdy Čínská lidově osvobozenecká armáda obsadí ostrov Hainan a nacionalistická vláda uprchne na Taiwan. Během čtyř let ČLOA zmohutní ze 1,2 miliónu vojáků na 4 milióny vojáků, zatímco Čínská národní armáda se zhroutí ze 4,3 miliónů na 1,5 miliónů, zejména v důsledku nedostatečné zahraniční pomoci, špatného velení, nízké morálky, masivní pomoci pro ČLOA ze strany SSSR a rozšířené korupce mezi důstojníky Kuomintangu. Celá tato občanská válka si vyžádá dalších 10 miliónů obětí, vojáků i civilistů. Válka definitivně končí, až v roce 1958, kdy čínští komunisté poráží muslimské jednotky Kuomintangu.

21. září 1949 vyhlašuje vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung Čínskou lidovou republiku a počátek jeho vlády, která přinese 60 miliónů mrtvých. Mao Ce-tung se postavil do čela armády chudých rolníků, nevolníků a zbídačených zemědělců, vytvořil agrární verzi marxismu – maoismus a hned na počátku své vlády rozpoutal teror proti statkářům. Tuto kampaň rozjel už během občanské války a oficiálně završil v roce 1951, kdy po sobě nechala 4,500,000 mrtvých statkářů a členů jejich rodin. Šlo o první krok k marxistické transformaci společnosti – zničení vrstvy statkářů a podařilo se jim to. Mao Ce-tung využíval hněvu čínských rolníků a nechával statkáře veřejně zabíjet na rolnických shromážděních. Vytvářela se tak rovnostářská společnost. Všichni totiž zchudli. Bohatí rolníci a statkáři byli vybiti, jak zvěř, lůza dostala jejich majetek, se kterým neuměla nakládat a Čína dosáhla na mnoha místech téměř dokonalé rovnosti příjmů a majetku.

Roku 1950 Severní Korea napadla Jižní Koreu a Čína svému severokorejskému spojenci vyslala pomoc. Lidová dobrovolnická armáda na poslední chvíli zachrání severokorejskou diktaturu před totální porážkou. Na konci války zůstalo 400 tisíc mrtvých čínských vojáků a stejný počet zmrzačených, či zajatých. Mezi padlými byl i syn Mao Ce-tunga, který byl zabit při leteckém útoku. Už krátce po občanské válce se začaly objevovat trhliny v čínsko-sovětské spolupráci. Stalin hleděl na Mao Ce-tunga s nedůvěrou a nevěděl, zda je Mao Ce-tung skutečným marxistou, či čínským nacionalistou. Stalin si stěžoval, že Mao Ce-tung ve své revoluci nezohlednil dělnictvo a sám nadále uznával vládu Kuomintangu na Taiwanu jako právoplatnou vládu Číny.

Po Stalinově smrti se vztahy nezlepšili, naopak došlo k zhoršení, ke kterému se časem přidali územní spory a ozbrojené střety. V roce 1956 Mao Ce-tung vyhlašuje, že v Číně byl „více či méně“ vybudován socialismus a o rok později vyhlašuje „Kampaň sta květin“, která se mu vymyká z rukou. Původně kampaň vedená proti byrokracii se stala rozbuškou k celospolečenské kritice Komunistické strany Číny a Maova vedení. Mao kampaň utnul a rozjel další vlnu teroru, nyní nazývanou jako „Anti-pravičácká kampaň“. Během dvou let bylo 550,000 lidí zatčeno, zbaveno funkce nebo popraveno. Mezi sesazenými byl i budoucí čínský premiér Ču Žung-ťi. To nejhorší, ale mělo stále přijít. Tím hrozným obdobím byl Velký skok vpřed.

Roku 1958 byla Čína stále zaostalou a chudou agrární zemí. Mao Ce-tung si tento problém uvědomoval, ale jím připravená medicína byla tisíckrát horší, než nemoc, kterou měla léčit. Velký skok vpřed měl změnit Čínu v průmyslovou a ekonomickou velmoc a dokončit budování komunismu. Mělo dojít k dalším ničivým sociálním experimentům, zpřetrhání vazeb mezi rolníky, půdou a rodinami, zničení vesnického a tradičního způsobu života. Začalo budování komun na venkově, sdružování rodin do velkých celků, výstavba zoufalých podomních sléváren, proběhla kolektivizace zemědělství, rozbití soukromých práv na půdu a výsledkem byla strašlivá katastrofa, jakou Čína do té doby nepoznala. Země se ocitla v obrovském deficitu rozpočtu, zemědělská produkce se zhroutila, podomní slévárny produkovaly nepoužitelné masy divného kovu, které byly výsledkem toho, že rolníci museli používat vlastní nástroje k získávání železa – do pecí se házely motyky, rýče, pluhy, kladiva, hřebíky a musel se plnit plán. Když nezbylo nářadí, rolníci byli posláni do hor hledat železnou rudu a nakonec do pecí házeli všechno kamení, které našli. Byl zaveden systém kolektivních jídelen a bylo zakázáno jíst doma.

Roku 1960 Sovětský svaz zastavil hospodářskou a potravinovou pomoc Číně, což vše jen zhoršilo. Výsledkem byl hladomor. V některých provinciích vymřela polovina obyvatel hlady. Vypukl kanibalismus, anebo lidé jedli horninu kaolin, která sice tišila hlad, ale zabíjela, protože byla nestravitelná. Tento „Velký skok vpřed“ opět ukázal brilantní paradoxy komunistického hospodářství – čínská ekonomika se během dvou let propadla o 27% HDP. Srovnatelné se zeměmi, které zažily válku. K tomu 40,000,000 mrtvých hlady. Čtyři České republiky mrtvých. Důsledky byly ničivé i pro režim. Reformisté Liou Šao-čhi a Teng Siao-pching začali získávat vliv a to, až do roku 1966, kdy stárnoucí Mao Ce-tung rozjel poslední velkou kampaň teroru a vražd. Tou byla „Velká proletářská kulturní revoluce“, z jejíhož strašlivého odkazu dodnes čerpají různé levicové skupinky a kampusový intelektuálové.

Zvěrský teror, který našel sympatizanty u kavárenské západoevropské levice, byl vyvolán v reakci na rostoucí opozici uvnitř Komunistické strany Číny. Zatímco Velký skok vpřed byl hospodářskou katastrofou, Kulturní revoluce se stala sociální, politickou a hlavně kulturní tragédií čínského národa. Cílem bylo „vymýtit kapitalismus“, „zničit staré“ a zavést „masovou demokracii“. Mao Ce-tung opustil rolnictvo a zaměřil se na mládež. Ustanovil Rudé gardy mládeže zformované ze zfanatizovaných mladých lidí. Mao věděl, jak lehce a hravě lze zneužívat mladé lidi bez dostatku kritického myšlení a sebereflexe, tak jak to dnes dělají ultralevicový profesoři na univerzitách. Mao vyzbrojil mladé fanatiky, kteří byli naučeni bezmezné lásce svému stranickému vůdci a poslal je terorizovat vzdělané vrstvy, úspěšné lidi, pronásledovat zahraniční diplomaty, veřejně lynčovat a ponižovat vnitrostranické opozičníky i opozici vně strany. Na ulicích se konali průvody, kde nespokojení členové Komunistické strany Číny byli vlečeni s hlupáckými čepci, museli se plazit, byli biti a často zabíjeni. Skrze tento teror se do popředí dostala „Banda čtyř“, mocenská klika vedená Mao Ce-tungovou manželkou a za podpory maršála Lin Biao.

Během Kulturní revoluce byly zničeny tisícileté chrámy, spáleny tisíce spisů, starých knih, tisíce soch zničeny, tak jak to často dělá islám a dnes ultralevice v Americe a Británii. Čínský komunistický ikonoklasmus se nevyhnul ani otcům komunismu – zastydlým intelektuálům. Mao Cetung dal popravit 46 tisíc intelektuálů, učitelů, profesorů a vzdělanců a pyšnil se, že se dostal do role Prvního čínského císaře Čchin Š´- chuang-ti, který vedl podobný teror proti intelektuálům.

Teror Rudých gard mládeže vyvrcholil zmlácením sovětských diplomatů a stavem, kdy se země ocitla na pokraji nové občanské války. Poté nařídil Mao Ce-tung, i na nátlak armády, odzbrojit Rudé gardy mládeže, demobilizovat je a stabilizovat situaci. Kulturní revoluce si nakonec vybrala, krom nevyčíslitelných škod na společnosti a kultuře, 4,2 miliónů uvězněných a vyšetřovaných, 1,7 miliónů obětí „nepřirozené smrti“, 7 miliónů zraněných a zmrzačených, 71 tisíc rozbitých rodin a 370 tisíc oficiálně popravených. Maovým štěstím, při zbytcích jeho rozumu, bylo, že měl špičkového pobočníka a rádce. Tím byl brilantní diplomat, uznávaný vzdělanec s rozhledem, ambiciózní a všestranný politik Čou En-laj, v té době premiér Číny. On si uvědomil, že Čína v izolaci nepřežije, a protože byla v tvrdých územních a politických sporech s Ruskem, obrátil se směrem k USA. Zahájil diplomatickou činnost za účelem obnovení vztahů s Američany, využil pro Američany výhodné situace, začal exportovat čínské pandy do amerických zoo a čínské studenty na americké školy (mimo jiné i dnešního čínského presidenta Si Ťin-pchinga), normalizoval vztahy a zařídil návštěvu amerického presidenta Nixona v Číně. Spojené státy americké ukončili vztahy s Taiwanem a navázali plnohodnotné vztahy s Čínou.

Tato situace částečné izolace trvala, až do roku 2016, kdy se Donald Trump telefonicky hovořil s taiwanskou presidentkou. Čou En-Laj na sklonku svého života vyzval ke „Čtyřem modernizacím“ a stal se tak duchovním otcem dnešní Číny. K jeho „Čtyřem modernizacím“ zemědělství, průmyslu, vědy a obrany se přihlásil Teng Siao-pching. Čou En-Laj umírá v lednu 1976. V září téhož roku umírá Mao Ce Tung a Kulturní revoluce končí. Jeho smrti předcházeli statisícové nepokoje na oslavu Čou En-Laje a proti moci „Bandy čtyř“. Po Maově smrti se „Banda čtyř“ pokusila uchvátit moc, ale neúspěšně. Byla rozprášena, její členové pozatýkáni a moc převzala technokratická a pragmatická klika vedená Teng Siao-pchingem. O Stalinovi se říká, že to byl syn chudého gruzínského ševce, který přetvořil zaostalé agrární Rusko v průmyslovou a vojenskou mocnost.

Mao Ce-tung byl syn bohatého sedláka, který převzal zaostalou agrární Čínu a svým nástupcům ji předal, ještě zaostalejší a zbídačenější. Teng Siao-pching přebírá zemi, která je na pokraji naprosté politického, ekonomického a společenského kolapsu. Následuje kroky „Čtyř modernizací“, které vyhlásil Čou En-Laj a začíná s reformami, které si přála celá Čína. Teng si uvědomoval, že jestli se má Čína uzdravit a vrátit se do doby, kdy byla ekonomickým gigantem, musí lidem uvolnit ruce. Začalo to zrušením kolektivizace zemědělství a zrušením „lidových komun“ na venkově, jejichž majetek byl parcelován mezi soukromé zemědělce. Zemědělská produkce vzrostla o čtvrtinu a vznikl tak precedent k pokračování privatizačních programů napříč Čínou.

V první polovině 80. let byla země opět otevřena zahraničním investicím. Byl zahájen program zvláštních ekonomických zón volného obchodu, exportu, společných čínsko-zahraničních investic a tržního rozvoje. První byla Šenčenská zóna, kdy se třicetitisícové obchodní městečko rozrostlo na dvanáctimiliónovou metropoli s HDP, jaký má Česká republika během ani ne 40 let.

Výkladní skříní se stala Šanghajská ekonomická zóna, která se stala nejrychleji rostoucím kapitalistickým městem světa. Roku 1992 byla v Šanghaji obnovena činnost akciových burz, které byly skoro půlstoletí uzavřeny na příkaz Mao Ce-tunga. Z jedenáctimiliónové metropole v roce 1982 se stala 34 miliónová megalopole v roce 2014 s o polovinu vyšším HDP, než má ČR.

Je nutné zmínit, ještě jedno jméno a to je jméno amerického podnikatele a průmyslníka Armanda Hammera. Ten byl totiž společným přítelem architekta sovětské ekonomické liberalizace Nikolaje Bucharina a Teng Siao-pchinga. Byl to právě Armand Hammer, kdo inspiroval Teng Siaopchinga sovětskými reformami, které ovšem nebyly kvůli Stalinovi dotaženy do konce. Armand Hammer byl totiž zahraničním investorem v SSSR během Nové ekonomické politiky.

Roku 1989 se východní Evropou prohnala vlna revolucí a její odezva se odehrála i v Číně. Teng Siao-pching zavrhl vražedný teror, masové perzekuce a destrukci, kterou na svou zem uvrhl Mao Ce-tung, ale odmítl se podřídit diktátu liberálů a zahraničních mocností, aby udělal z Číny demokratický stát, tedy takový stát, na který není mentalita čínského národa uzpůsobena. Došlo k násilnostem na Náměstí nebeského klidu, kde vypukla bouře trockistických, maoistických a liberálních intelektuálů, společně s podporou různých dělnických skupin, které se obávaly návratu kapitalismu. Povstání bylo potlačeno, ale Čína se na krátko dostala do politické izolace. Naštěstí nepřistoupila na požadavky povstalců, jinak by dnes možná neexistovala.

Roku 1992 se Teng Siao-pching vzdává všech funkcí, až na titul „Nejvyššího vůdce strany“ a oficiálně odchází do důchodu. Fakticky bude řídit zem, až do své smrti v roce 1997, kdy zemře ve věku 92 let a má před sebou Čínu, která dramaticky roste a vzkvétá. Na jeho místo nastoupil stále žijící Ťiang Ce-min kterému je dnes 91 let. Ten pokračoval v kurzu ekonomické liberalizace a rozvoje životní úrovně Číny. Během jeho období čínská ekonomika v důsledku Asijské finanční krize zpomalila, ale nadále rostla výrazným tempem. Čína už sice nedosáhla 14% růstu jako z dob Teng Siao-pchinga, ale stále rostla o 8-10%. Právě během jeho působení vstoupila Čína do Světové obchodní organizace (a Taiwan na protest vystoupil) a Čína získala konání Letních olympijských her 2008.

Po Ťiang Ceminovi nastala desetiletá vláda Chu Ťin-tchao. Ten byl ve srovnání s Teng Siao-pchingem i dnešním presidentem Si Ťin-pchingem, jen „první mezi rovnými“, nedokázal se příliš prosadit a více méně udržoval Čínu a její mocenskou pozici v době finanční krize, nedokázal naplnit čínské ambice a nakonec odešel do pozadí po vypršení druhého mandátu. Naproti tomu, Si Ťin-pching se chopil vlády v Číně s vervou málokomu vlastní. Deklaroval, že do roku 2049 se Čína stane zemí prvního světa, rozjel masivní tažení proti korupci, kdy sesadil desítky místních guvernérů, stranických funkcionářů a generálů zapletených do korupčních skandálů, včetně nejvyšších pohlavárů, pokračuje v ekonomické liberalizaci a řídí stranu stylem osvíceného vůdce. Si Ťin-pching nyní realizuje globální ambiciózní ekonomický program „Nové hedvábné stezky“, posílil vztahy s Ruskem a naopak se stal kritičtějším vůči nepředvídatelnému severokorejskému režimu.

Dnes je Čína ekonomický a politický gigant, který prochází transformací z exportní ekonomiky na spotřební a nadále se dramaticky rozvíjí a roste. Letos by mělo HDP Číny vzrůst o 6,9%, což je sice nejníž od roku 1981, kdy začali ekonomické reformy, ale stále je to úctyhodný růst. Čínské ekonomické reformy a vláda Teng Siao-pchinga a jeho nástupců vyvedla stovky miliónů lidí z bídy, pozvedla Čínu do pozice, v jaké nebyla od 17. století a učinila z ní opět giganta. Perlička na závěr. Jistě si vzpomínáte na to, jak britská královna vezla čínského presidenta Si Ťinpchinga v Londýně pozlaceným kočárem, tak jen pro ilustraci, sto padesát let předtím byla Británie impériem, které vládlo světu, a které vnutilo Číně tisíce tun opia, aby čínský císař přinutil své lidi stát se závislými na narkotických a kupovat je od britských obchodníků a Británie byla mezi těmi zeměmi, které si dělily různá území Číny. Dokonce i v tolik liberály opěvovaném Tibetu došlo k zvýšení životní úrovně, ukončení otroctví a poddanství a modernizaci, byť Kulturní revoluce si tam taky vybrala krvavou daň.

Jen doplním zajímavost, která může otevřít oči různým havlistům. Mao Ce-tung měl nevlastní sestru, která byla z Tibetu a její matka jí prodala Maově otci, protože byla jejím majetkem. Lidé byli v tom „svobodném“ Tibetu majetkem a otroky. Takto se Čína změnila. Zaplatila za to strašlivou cenou, kterou si mohl Mao odpustit. Tato epocha byla tragickým triumfem čínského národa a státu.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 14.11.2017


 

7. lis, 2017

100,000,000 mrtvých… daň sociálního experimentu

Je 100. výročí zrůdného sociálního experimentu, který si do dnešních dní vyžádal 100 miliónů obětí. Tím experimentem byla Velká říjnová socialistická revoluce, která ovšem nebyla velká, neproběhla v říjnu, nebyla socialistická a ani to nebyla revoluce. Je 100. výročí bolševického převratu organizovaného elitním předvojem revolucionářů z řad bohatých a intelektuálních vrstev, kteří se jako kavárenští bolševici rozhodli vyzkoušet své experimenty na společnosti, tak jako se to děje i dnes.

Před sto lety zachvátila Rusko vlna převratů. Únorová (ve skutečnosti březnová) revoluce smetla cara a listopadový převrat smetl liberální vládu. Tyto události byly důsledkem strašlivého vývoje. Rusko byla zoufale zaostalá země. Žádná infrastruktura, zaostalý průmysl, agrární stát, kde drtivá většina obyvatel bylo negramotné rolnictvo, které se teprve pár desítek let předtím vymanilo z nevolnictví (zrušeno roku 1861 carem Alexandrem II., který byl za to z vděku revolucionářů zavražděn mimo jiné bratrem Vladimíra Lenina). Země neprošla industrializací, zásobování bylo problematické a deset let před První světovou válkou utrpělo Rusko zdrcující porážku ve válce s Japonskem a prošlo vlnou nepokojů. Carský režim, jakkoliv byl efektivní v absolutistickém fungování, byl příliš svazován aristokracií, která neměla zájem na modernizaci, hospodářských reformách a dalších krocích. Byla to v podstatě kopie situace ve Francii před Francouzskou revolucí. Vše bylo završeno, když germánští imperialisté rozpoutali roku 1914 celoevropskou válku za dosažení svého snu „Drang nach Osten“, tažení na východ.

Rusko vstoupilo do války jako loajální spojenec svých srbských bratří, ale vstoupilo do ní naprosto nepřipravené, se špatně vedenou armádou, bez efektivního zásobování, zbrojního průmyslu a schopné vést válku jen půl roku. Krom Kavkazu a Brusilovovi ofenzivy na Východní frontě šla ruská vojska od jedné zdrcující porážky k druhé. Ztráty byly katastrofální. Jen během ústupu z Polska přišla ruská vojska o 1,5 miliónu mužů. Ve východním Prusku a východním Polsku padlo během jednoho roku pět set tisíc mužů. To byla jatka, která ruský lid nemohl dlouho snášet.

V únoru 1917 na Mezinárodní den žen vypukla v Petrohradě vzpoura. Petrohradské ženy, z nichž velká většina byla nasazena ve zbrojním průmyslu, protože jejich manželé, bratři a synové bojovali v beznadějné válce, se vzbouřily. Nikdo to nečekal. Dokonce bolševici později říkali, že byli zaskočeni. Statisícové demonstrace a generální stávka měly být potlačeny, ale to se nepodařilo. Zvlášť, když se dokonce nejloajálnější síly carské vlády – kozácké regimenty a elitní Preobražinského regiment – přidali k r evolucio nářům. 2. (15.) března car abdikoval na nátlak generality a stáhl se pod ochranu nově vzniklé Prozatímní vlády.

V průběhu revoluce vznikl tzv. Petrohradský sovět, který byl svolán menševiky. Petrohradský sovět se stal reprezentantem dělníků, námořníků a vojáků z oblasti Petrohradu a tím se stal de facto vzdorovládou proti Prozatímní vládě, která potřebovala oporu právě těchto skupin. Petrohradský sovět složený z eserů, menševiků, bolševiků a dalších skupin na jedné straně a Prozatímní vládě podporovaná esery a tvořená liberály na straně druhé. Z počátku to problém nebyl, protože vedení sovětu měli eseři a ti po dporoval i Prozatímní vládu. Situace se měnila s tím, jak se horšila situace v zemi.

Do Ruska se mezitím díky pomoci německé rozvědky vrací ruský disident Vladimír Lenin. 32 ruských revolucionářů je dovezeno zaplombovaným vlakem z exilu do Ruska s pomocí Němců. Cílem je posílit rozvrat Ruska.

V červenci odstupuje předseda Prozatímní vlády kníže Lvov a nastupuje eser Alexander Kerenský. Ten nastoupil do premiérské funkce poté, co jako ministr války byl totálně poražen během po sobě pojmenované vojenské ofenzivy. Tato ofenziva vedla k bolševické vzpouře v hlavním městě, která byla tehdy, ale ještě potlačena vládou. Po potlačení je celá řada bolševiků, včetně Lva Trockého nebo Lva Kameněva zatčena a Lenin prchá opět do exilu, ale tentokrát jen do Finska.

Kerenský se pak projevil jako klasický politický diletant. Dohodl se s vrchním velitelem ruské armády generálem Kornilovem na provedení „sebe-puče“. Kornilov svrhne Kerenského vládu, Kerenský zmizí ze scény a Kornilov se svými oddíly očistí Petrohrad od bolševiků a nastolí vojenskou diktaturu, která zachrání Rusko. Kerenský se nakonec zalekne a cukne, ale cukne tak nešťastným způsobem, že tím zpečetí svůj osud. Kerenský nechá propustit zatčené bolševiky a rozdat bolševickým dělníkům zbraně a munici výměnou za to, že zastaví Kornilova, který byl ohrožením pro něho i bolševiky. Kornilovův puč je zastaven, generál uvězněn a Kerenský zůstává premiérem, byť jeho autorita se naprosto rozplynula tímto ústupem.

Nové volby do sovětů zvrátí vývoj opět ve prospěch bolševiků. Téměř všude bolševici zvítězili. Ovládli sověty v Kyjevu, Samaře, Taškentu, Minsku a i v Moskvě a samotném Petrohradě. Pučisté chtějí mít legitimitu a tak dojednávají, že k puči dojde během 2. Všeruského sjezdu sovětů. Tam už bolševici mají jasnou většinu a odhlasují rezoluce, které potřebují k posílení své pozice – dekrety o míru a dekret o půdě. Dekret o míru vyhlašoval okamžité příměří, po kterém ruský lid tou žil. De kret o půdě byl do písmene vykradený program strany eserů, který rozdával statkářskou půdu rolníkům a bezzemkům. Dekret práv národů přijatý o pár dní později, který byl v rozporu s elitářským germánským a anglosaským myšlením západních marxistů, zajišťoval právo národů na sebeurčení.

7. listopadu, v závěru prvního dne 2. sjezdu, vypukl bolševický puč. Stalo se tak po výstřelu z křižníku Aurora. 40,000 bolševických vojáků a námořníků zaútočilo na Zimní palác, sídlo Prozatímní vlády chráněné posádkou 1,000 žen-dobrovolnic, které se hned vzdaly. Kerenský uprchl v přestrojení na americké velvyslanectví. Jeho ubohý pokus zvrátit bolševický puč protiútokem prvně formovaných bělogvardějských jednotek skončil neúspěchem. Kerenský nakonec odchází ze scény do exilu, kde dožije a s výjimkou finanční pomoci pro Sovětský svaz za Druhé světové války už se neangažuje.

Bolševici zahajují své sociální reformy. Některé jsou obhajitelné, zejména ty, které podporuji nárůst gramotnosti a právo národů na sebeurčení, ale řada jiných je nepřijatelných. Právě tady se začíná prvně v praxi objevovat koncept „volné lásky“, která je dnes propagována všemožnými neomarxistickými LGBT úderkami. V Rusku byla propagována komisařkou práce a sociálních věcí Alexandrou Kollontajovou, která se označovala za odpůrkyni manželství (byť se sama později vdala).

V této době navíc bolševici začínají své paktování s muslimy, když nejprve formují muslimské jízdní regimenty v Rudé armádě, navazují spolupráci s Afghánistánem, vyhlašují „náboženskou svobodu“ pro muslimy a vedou válku proti páteři ruské státnosti, svaté pravoslavné církvi. Právě tyto reformy a změny doprovázené brutálními represemi proti pravoslavné církvi a porušenými sliby vedou ke vzniku kontrarevolučního bělogvardějského hnutí.

Toto hnutí se pokusilo zvrátit bolševický experiment. Obnovit přirozený řád a pořádek, který se úplně zhroutil v bídě a zlovolnosti bolševického zlořádu a fanatického idealismu levicových kavárenských intelektuálů.

Z počátku stále existuje naděje. Tou nadějí je car a jeho rodina, kteří jsou ovšem internováni bolševiky v Tobolsku. V tuto chvíli se mohla odehrát velkolepá historická role Československých legií. Po zavraždění jednoho z legionářů maďarským bolševikem v Čeljabinsku došlo k povstání Československé legie proti sovětům. Legie uchvátila téměř celou transsibiřskou magistrálu, zabrala území o rozloze desetkrát větší, než je rozloha České republiky a blížily se k Jekatěrinburgu, kam bolševici převezli c arskou r odinu z Tobolsku. Legie nakonec nedosáhla potenciálního velkolepého počinu, neboť československé vedení nedokázalo včas a správně uchopit iniciativu na žádné úrovni. Exilová vláda nenařídila záchranu cara a ani se neobjevil žádný iniciativní místní důstojník, který by se s legionáři vydal zachránit cara.

Přesto hrozba, že by carská rodina padla do rukou nepřítele, uralské bolševiky vyděsila natolik, že se rozhodli rychle jednat. Uralský sovět nařídil místnímu veliteli tajné policie Jakovu Jurovskému provést popravu cara a jeho rodiny. Ta se uskutečnila a stala dalším z nastávající řady bolševických zločinů v noci z 16. na 17. července 1918. Desítky minut byla rodina a služebnictvo stříleny, bajonetovány a dokonce ubíjeny, než se konečně podařilo bolševickým čekistům ukončit jejich život. Moskva o tomto řádění nevěděla, ale dodatečně ho ústy Lenin a, Sverd lova i Trockého schvalovala. Smrtí carské rodiny se rozplynuli naděje bělogvardějců na vítězství. Z hnutí, které se mohlo sjednotit pod jedním vůdcem a jedním praporem se stala roztříštěná aliance atamanů, generálů a povstaleckých vůdců, kteří se často bili mezi sebou víc, než s bolševiky. Bolševici ve válce zvítězili, protože byli sjednoceni pod jedním vůdcem, jednou ideologií a jedním vedením. Ukrajinský bělogvardějec měl málo společných zájmů se sibiřským bělogvardějcem, ale ukrajinský bolševik byl vždy podřízen moskevskému.

V dalších 4 letech bolševici v občanské válce, nebo hladomorem zahubili 10 miliónů lidí. Jen v rámci masových poprav bylo zavražděno 1,5 miliónu lidí. Dělnicko-rolnická vláda povraždila v Tambově 100,000 rolníků a jejich rodin. Proti rolníkům Rudá armáda použila bojové plyny. Bolševici začali jako druzí (po Turcích) používat plynové komory, v jejich případě pojízdné „duše-gubky“ (1936). 16. března 1919 oddíly Čeky zaútočili na Putilovovu továrnu v Petrohradě, kdysi výkladní skříň bolševických dělníků, nyní stávkující proti bolševické vládě a na příkaz dělnicko-rolnické vlády bylo povražděno 200 dělníků. Ve stejné době v Astrachani bylo zavražděno 4,000 dělníků a rudoarmějců na příkaz bolševiků za to, že stávkovali a v případě rudoarmějců, že sympatizovali se stávkujícími. Lenin označoval stávky dělníků za sabotáže. Dvojí metr. Když stávkují proti našim nepřátelům, je to revoluční politika, když proti nám, je to sabotáž. Na kritiku vraždění dětí reagoval Lenin dopisem: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“ Během června 1920 bolševici v Tule nechali zavírat dělnice, které odmítaly pracovat v neděli. Jen v listopadu 1920 bylo z příkazu bolševického předáka Serga Ordžonikidzeho zavražděno, deportováno nebo uvězněno 16,000 žen, dětí a starých lidí. V březnu 1921 vypuklo povstání námořníků a dělníků proti bolševické politice krádeží obilí a potravin od rolníků. Povstání začalo v jiné z výkladních skříní ruské revoluce, v pevnosti Kronštadt a bylo potlačeno za cenu tisíců mrtvých. 2,168 rudých námořníků a dělníků bylo postříleno bolševiky a dalších tisíc padlo v boji s Rudou armádou, která použila proti povstalcům chemické zbraně. Kolem 100,000 kněží, mnichů a jeptišek bylo popraveno. Teror byl páchán především fanatickými „Internacionalistickými oddíly“ Čeky a Rudé armády, které byli složeny výhradně z cizinců, především z Maďarů, Číňanů a Lotyšů. Vraždění se účastnili i muslimští Baškirové.

Na druhou stranu, v této době už se začali bolševici střetávat s realitou a začali chápat, že jejich ideály nepůjde příliš skloubit se skutečností. Rudá armáda toho byla důkazem. Původně miliční vojsko složené z bolševických idealistů, dělníků a dezertérů, kteří nesalutovali, neměli trest smrti za dezerce a neměli hodnosti, se do konce občanské války, stalo profesionální armádou, jejíž důstojnický sbor byl z valné většiny tvořen nenáviděnými carskými generály.

V této době je u moci Leninův kabinet, z jehož 16 členů, jen 4 zemřou přirozenou smrtí (Lenin, Nogin, Lunačarský a Stalin). Zbytek bude povražděn právě Stalinem.

Po skončení občanské války nastává éra hospodářské obnovy, která vycházela z toho, že bolševici byli donuceni zavést politiku reforem známých jako NEP. Zemi se podařilo úspěšně elektrifikovat, částečně se obnovilo soukromé podnikání a zemědělství, hladomor ustoupil a situace se pomalu stabilizovala, ale útrap nebyl konec.

Po Leninově smrti na syfilidu v lednu 1924 se rozhořel boj mezi pragmatickým křídlem kolem Zinověva, Kameněva a Stalina a křídlem fanatických idealistů kolem Lva Trockého. Druhé křídlo bylo poraženo a povražděno. První křídlo vlastně taky, když už se Stalinovi nehodilo. Na Stalinovi je krásně vidět zvrácenost komunistického rovnostářství. Moci se chopil komunista, který byl naprosto průměrný, šedý, nevýrazný, ničím nevyčníval a díky komunistické mentalitě dokázal porazit všechny talentovanější, schopnější a známější komunist y.

Nastala éra stalinského teroru, která si vyžádala dalších 20 miliónů mrtvých, vznik GULAGu a nakonec expanzi komunismu do východní Evropy, kde bylo zavražděno 3 milióny lidí. Kvóty na počty popravených (kde se bere fetiš levice na kvóty?!), přestože se nejvíce rozšířili za Stalina, začali se objevovat už za Lenina, který v různých oblastech Ruska diktoval popravit 100 náhodných sedláků a obchodníků. Komunistický experiment vzešlí z Malého listopadového bolševického puče měl své strašné oběti.

SSSR (20 miliónů obětí hladomoru, válek, GULAGu a systematického teroru)

Ukrajina (8 miliónů obětí genocidy „holodomoru“, represí a deportací)

Československo (7,000 vražd, 280 poprav, 250 tisíc odsouzených, 300 tisíc emigrovalo)

Čína (60 miliónů obětí hladomoru, represí a válek)

Kambodža (2 milióny obětí, děti popravovali rodiče a jiným dětem rozbíjeli hlavy o stromy)

KLDR (4 milióny obětí represí a hladomoru)

Vietnam (900,000 obětí represí)

Bulharsko (100,000 obětí represí a kolektivizace zemědělství)

Etiopie (1 milión obětí represí, války a hladomoru)

Rumunsko (300,000 obětí represí a kolektivizace zemědělství)

Afghánistán (1,5 miliónu obětí represí a války)

Pobaltí (desítky tisíc uvězněných nebo popravených)

Latinská Amerika (150 tisíc obětí represí, terorismu a válek)

Výčet by mohl pokračovat hodně dlouho…

Radikální levice se ráda chová demagogicky a snaží se rudý holocaust bagatelizovat „zločiny kapitalismu“ během kolonizace, nicméně zatímco většina tragických událostí (ne všechny, ovšem) během kolonizací byla neúmyslná, komunismus vraždil systematicky, cíleně, s brutální přesností, absolutní bezohledností a bezcitností vůči nekomunistům i komunistům, vůči dělníkům a podnikatelům, vůči rolníkům a statkářům, vůči všem, které považoval za nedostatečně dokonalé k naplnění své krvavé utopie. Ale uvedený teror je přesně v intencích levicového myšlení. Zničit vše nedokonalé, zpřetrhat všechny vazby mezi člověkem, národem a tradicemi, očistit společnost od svobodných jedinců, vlastenců, lidí, kteří vybočují z řady, jsou úspěšní, aktivní, atraktivní, ambiciózní, efektivní, schopní, talentovaní a lepší. Zničit je a vytvořit dokonalou průměrnost, ve které dokázal excelovat jiný levicový tyran, Hitler. I jeho teror byl nesen v duchu levicové mentality, ale zatímco bolševici likvidovali „nežádoucí sociální skupiny“, Hitler vraždil „nežádoucí rasové skupiny“.

Do dnešního dne komunismus a jeho odrůdy, které všechny vzešly ze zvrácené germánsko-saské ideologie marxismu, zavraždili 100,000,000 lidí. Nacismus zavraždil 20 miliónů lidí.

Komunistická utopie nezemřela s rokem 1991. Mnoho dnešních komunistických stran je sice spíše konzervativních a nacionalistických, Rusko je tvrdým kapitalismem, KLDR monarchickým režimem a Čína s Vietnamem jsou „tržními-socialismy“, zatímco z Kuby je přežívající izolovaná despocie, ale komunistická utopie přežívá v myslích a mentalitě levicových studentů, kteří jsou připraveni sebrat svobodu stovkám miliónů lidí nepasujících do jejich multikulturní a liberálně-komunistické představy a další desí ;tky mil iónů zavraždit. Vidíme dodnes, že nejhorší a nejbrutálnější zlo je to, které se vydává za absolutní dobro a všeobecné štěstí, za dokonalé ideály pravdy, lásky a harmonie a zároveň je připraveno pro pravdu, lásku, harmonii a porozumění zavraždit všechny, kdo tomu odmítají rozumět.

Před 100 lety proběhl zločin, se kterým musíme dodnes zápolit a vyrovnávat se s jeho důsledky.

Autor: Herakleios Stalker, autor je bývalý komunista a radikální levičák, Praha, ČR, 7.11.2017