DĚJINY OKEM ALTRIGHT

13. led, 2019

Je to právě sto let od doby, kdy oddíly ozbrojených dobrovolníků a válečných veteránů v Německu, potlačili tzv. Spartakovské povstání. Sto let od doby, kdy velice krvavě a rázně zabránili nástupu komunismu v Německu...

Před sto lety Freikorpsi, „Svobodné sbory“, zlikvidovali německou komunistickou revoluci a popravili její vůdce, Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou. Zatímco potlačení revoluce jako takové nelze, než schvalovat, přestože jí vykonali Freikorpsi, které se jinak dopouštěli válečných zločinů a ukrutností v Pobaltí a proti polskému lidu, otázka popravy Liebknechta a Luxemburgové už je složitější. Nelze jí schvalovat, nelze jí odsoudit, musíme se na ní po sto letech podívat.

Karl Liebknecht byl sociálně demokratický politik, poslanec za sociálně demokratickou stranu SPD v Říšském sněmu, právník a aktivista, který se podílel na šíření levicové propagandy v Rusku a udržování spojení s ruským bolševismem. Karl šel ve šlépějích svého otce Wilhelma, který byl zakladatelem německé sociální demokracie. Byl aktivním členem Socialistické internacionály a zakladatelem Socialistické mládeže internacionály. Od roku 1912 poslancem a od roku 1914 formoval tzv. Spartakovský svaz, společně s Rosou Luxemburgovou a dalšími radikálně levicovými politiky. V roce 1916 byl zatčen a odsouzen na dva a půl roku vězení, ale už v říjnu 1918 byl propuštěn na milost posledního císařského kancléře, prince Maximiliána Bádenského.

Rosa Luxemburgová pocházela z úplně jiné sociální vrstvy a jiného prostředí. Narodila se v Zamośći do rodiny polských Židů v polském území ovládaném Ruskem. Byla nejmladším dítětem Eliaše Luxemburga, obchodníka s dřevem. Její otec byl liberálním demokratem a nakazil svou ideologií i svou dceru. Od roku 1886, kdy bylo Luxemburgové patnáct let, se aktivně účastnila činnosti polské levicové strany Proletariát. Podílela se na generální stávce, jejímž výsledkem byla poprava vůdců Proletariátu. Od roku 1889 přebývala ve Švýcarsku, kde se setkala s budoucím sovětským komisařem školství Lunačarským. Studovala matematiku, politiku, filozofii a ekonomii. Od roku 1898 žila v Berlíně, kde se zapojila do činnosti levého křídla SPD, útočila na umírněné socialisty kolem Eduarda Bernsteina. V berlínské centrála SPD vyučovala levicové kádry ekonomii a marxismu. Mezi její žáky patřil i Fridrich Ebert, její budoucí úhlavní nepřítel, a muž, který později vydá příkaz k její likvidaci.

Luxemburgová a Liebknecht začali úzce spolupracovat v rámci Spartakova svazu. Luxemburgová začala používat pseudonym Junius, na počest zakladatele Římské republiky Lucia Junia Bruta (prapředek slavnějšího Marka Bruta). Agitovali proti odvodům do armády v probíhající První světové válce, agitovali za porážku své země, generální stávky, nepokoje a násilnosti. Bolševický převrat v Rusku vítali, ale s bolševismem se rozešli, když se bolševismus musel začít přizpůsobovat realitě a zavádět tvrdé metody, aby se udržel u moci. Na druhou s tranu, Luxemburgová tvrdě kritizovala bolševiky i za to, že splnili své sliby, že provedli pozemkovou reformu ve prospěch rolníků, kteří podle Luxemburgové nebyli dostatečně politicky vyspělí, a taky, že dali národům právo na sebeurčení. Opět, podle elitářské marxistky Luxemburgové mohli určovat svůj osud pouze velké národy (Rusové, Angličané, Němci a jiní). V novém marxistickém řádu nebylo místo pro Čechy, Poláky, Armény, Finy a jiné malé národy.

V listopadu 1918 se zhroutila německá monarchie a na mnoha místech němečtí socialisté vyhlásili sověty. O této etapě jsme Vám již psali v jedněch z předchozích „Dějin podle altrightu“, které byly věnované otázce Freikorpsu. Liebknecht a Luxemburgová se v této chvíli střetli s umírněnými socialisty. Umírnění socialisté vyhlásili Výmarskou republiku, radikální socialisté vyhlásili „Svobodnou socialistickou republiku“.

V noci z 31. prosince 1918 na 1. ledna 1919 Liebknecht zakládá Komunistickou stranu Německa, která se spojuje se Spartakovci a Rosou Luxemburgovou. 4. Ledna Spartakovci a komunisté zahajují svoji vzpouru. Den poté vypukli nepokoje a statisíce lidí, nezřídka ozbrojených, zaplnili ulice Berlína, ale vše bylo bez ladu a skladu. Rozbuškou nepokojů bylo odvolání berlínského policejního presidenta Emila Eichhorna, protože odmítl použít násilí proti dělníkům během tzv. Vánoční krize.

Statisícové nepokoje zaskočili i samotné Spartakovce a komunisty, kteří tak měli jasnou převahu. Úmyslně používám oba termíny, protože brzy dojde mezi těmito skupinami k rozkolu, který bude mít podíl na jejich porážce. Na straně revolucionářů stojí i jedna z mála levicových Freikorpsů, tzv. Lidová námořní divize, složená v německé námořní pěchoty a důstojníků, kteří byli v kontaktu s Liebknechtem a sympatizovali se socialismem. Další, kdo se připojuje k radikálům je Nezávislá sociálně demokratická str ana, radikálně levicová odštěpená frakce SPD.

Revolucionáři obsadili velitelství berlínské policie a zvolili si „Prozatímní revoluční výbor“, který měl převzít moc v zemi. A tehdy došlo k rozkolu mezi Spartakovci a komunisty. Liebknecht a jeho část komunistů, žádali ozbrojený převrat, okamžité převzetí moci a svržení vlády. Spartakovci vedení Luxemburgovou a další část komunistů, navrhovali jednání s vládou Fridricha Eberta. Na místo převratu vyzvali ke generální stávce na 7. leden. Ta se skutečně uskutečnila za účasti 500 tisíc stávkujících . Liebkn echt a další radikálové mezitím jednali s Lidovou námořní divizí, ale ta se odmítla připojit k revoluci a vyhlásila neutralitu. 8. Ledna komunisté a Liebknecht opustili Prozatímní revoluční výbor na protest proti snaze o jednání s Ebertem.

Ebert pozvání přijal, ale už o dva dny dříve pověřil ministra obrany Noska, aby svolal Freikorpsi a další vojenské jednotky k potlačení povstání. Ještě toho dne, kdy začala jednání, se roznesla zpráva o příjezdu Freikorpsu na příkaz Eberta a povstání vypuklo nanovo. Komunisté sice měli obrovskou početní převahu, ale Freikorpsi měli válečné zkušenosti, špičkový výcvik a výzbroj, výstroj a munici. V následujících bojích bylo zabito 156 Spartakovců a padlo 17 příslušníků Freikorps. Večer 15. ledna byli Luxemburgov á a Liebknecht zadržení v bytě ve Wilmersdorfu a předáni k výslechu největší jednotce Freikorpsu, Garde-Kavallerie-Schutzen-Division kapitána Waldemara Pabsta, který je vyslýchal. Po výslechu byli oba revolucionáři zbiti a zastřeleni. Tělo Rosy Luxemburgové bylo hozeno do vodního kanálu a Liebknecht byl odvezen do městské márnice.

Nyní, proč je smrt Luxemburgové a Liebknechta sporná. Jejich likvidace z nich učinila mučedníky. Další členy marxistického panteonu mučedníků, který se tak rozrostl. Oba se stali uctívanými ikonami ve Východním Německu a částečně i zbytku socialistického bloku. Dodnes se každoročně konají průvody a demonstrace na jejich počest. Letos to bude asi velký průvod, vzhledem ke stému výročí. Pro věc kontrarevoluce by bylo příhodnější, kdyby zdivočelé Freikorpsi jen zlikvidovali revoluci a oba tyto revolucionáře zavřeli někam do chládku. Přesně opačnou chybu udělala rusk á prozatímní vláda, když nenechala po červenci 1917 zlikvidovat uvězněné bolševiky, a tím jim umožnila chopit se moci. V červenci 1917 měla likvidace bolševiků opodstatnění, protože nikde jinde neexistovalo takové riziko. Likvidace Luxemburgové a Liebknechta naproti tomu dala bolševikům do budoucna morální náboj.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 13.1.2019

Zdroj:

http://www.novaburzoazie.com/437423597/5330185/posting/d%C4%9Bjiny-okem-altright-freikorps-tragi%C4%8Dt%C3%AD-hrdinov%C3%A9


 

 

30. pro, 2018

Málokdo představuje v historii našeho národa tak tragickou figurku, kterou dějiny ohýbaly všemi směry, jako je postava Emila Háchy, právníka a president II. republiky a protektorátního „státního“ presidenta. Nedávno uběhlo 80 let od nástupu Emila Háchy do pozice presidenta Druhé „okleštěné“ republiky, která byla zmrzačená Mnichovskou zradou. Ve funkci presidenta pak zůstal, až do roku 1945.

Emil Hácha se narodil v roce 1872 do středostavovské úřednické rodiny v Trhových Svinech. V Českých Budějovicích absolvoval gymnázium a v roce 1895 dokončil práva na Univerzitě Karlově. Od roku 1898 působil u místodržícího v Praze a o čtyři roky později se oženil s Marií Klausovou. Byl dvorním radou Správního soudního dvora ve Vídni a po vyhlášení svobodného Československa se stal členem Nejvyššího správního soudu. Celá jeho kariéra byla provázána s advokacií a soudnictvím. Nikdy nebyl kariérním politikem, nikdy nebyl propojen s žádnou politickou stranou, byl modelovým úředníkem a soudcem. Proto taky, až do osudného roku 1938 je znám jen v souvislosti se soudnictvím.

Roku 1938 selhal celý svět tváří tvář nacistickému zlu. Hitler uchvátil československé pohraničí, s vydatnou podporou Francie a Velké Británie, a taky díky zbabělosti Edvarda Beneše. Ten, aby dovršil svou hanebnou úlohu, abdikoval, jmenoval na své místo Emila Háchu a odešel do vyhřátého britského exilu. Aby toho nebylo málo, už na začátku roku 1938 zemřela manželka Emila Háchy a v té době 66 letý muž byl čím dál tím slabší k tomu čelit historickému tlaku.

30. listopadu 1938 byl Emil Hácha jmenován presidentem Česko-Slovenské republiky. Už v březnu následujícího roku se mu stát rozpadl pod rukami, když Hitler získal na svou stranu slovenské luďáky v čele s kolaborantem a zrádcem Jozefem Tisou. Nejhorší den pro Háchu nastává 14. března 1939, kdy je přinucen odjet do Berlína na jednání s Hitlerem. Tam Háchovi vyhrožují nacističtí pohlaváři. Hermann Göring slibuje, že srovná Prahu se zemí. Během vyjednávání se fyzicky zhroutil a omdlel. Musel být přiveden k vědomí, a teprve poté podepsal dohodu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Když se pak měl vrátit do Prahy, Hitler neváhal a opět presidenta Háchu ponížil. Nechal zastavit Háchův vlak, předjel ho a jako první přicestoval do Prahy, kde pak českého presidenta Háchu vítal on, Hitlera, na Pražském hradě.

V období Protektorátu byl Hácha v nejhorší z možných pozic. Bojoval za přežití českého politického a kulturního národa, i když byl pak haněn jako kolaborant a zrádce. Hácha proti Hitlerovi a německé politice v Čechách aktivně vystupoval. Kritizoval germanizaci, podával stížnosti k říšskému protektorovi Konstantinu von Neurathovi, zasazoval se za propuštění vězněných českých studentů a na rozdíl od různých herců, novinářů, intelektuálů a umělců, Hácha odmítl složit slib věrnosti Hitlerovi.

K tomu nechal vytvořit Národní souručenství, formálně kolaborantskou organizaci podobnou pozdější Národní frontě, ale tajně spolupracující s odbojem a udržující existenci českých kulturních a národních tradic v Protektorátu. Nacisté později dokonce provedli čistky v N. s., jak moc organizaci nedůvěřovali.

V září 1941 přijel do Prahy Reinhard Heydrich, aby nahradil slabého Konstantina von Neuratha a stal se zastupujícím říšským protektorem. Heydrich rozpoutal vlnu teroru a vražd, dal popravit stovky vězněných Čechů, aby potlačil a zlomil morálku odboje. Po likvidaci Reinharda Heydricha odbojem a parašutisty už nemohl Hácha nic dělat a byl odstaven na poslední kolej. Moc nad naší zemí převzal z větší části sudetský Němec Karl Hermann Frank a z menší části kolaborant Moravec.

Emil Hácha byl donucen odsoudit atentát na Heydricha, následně se stal ikonou „vlastenectví“ v rámci Protektorátu a nacisté uspořádali státní oslavu Háchových 70. narozenin. Hácha dokonce obdržel dar od Hitlera, Mercedes, ve stejné době, kdy nacisté vyvražďovali české vesnice a čeští umělci hajlovali v Národním divadle.

V té době už Hácha trpěl arteriosklerózou a byl den ode dne slabší. Ani pád nacismu a Protektorátu neznamenal konec jeho útrap. 13. května 1945 byl Emil Hácha uvězněn na příkaz komunistického ministra vnitra Václava Noska a držen ve vězeňské nemocnici na Pankráci, kde ho z dalšího martýria vysvobodila, až smrt 27. června 1945.

Hácha nebyl kolaborant, ani hrdinný odbojář. Byl obětí nejhoršího období minulého století. Ale dokud to šlo tak bojoval.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 30.12.2018


 

22. pro, 2018

Letos si připomínáme další kulaté výročí, nepříliš známé. Letos to je 250 let, čtvrt tisíciletí, od vypuknutí první ze dvou válek ruské carevny Kateřiny II. Veliké proti Osmanům a islámské nadvládě nad Černomořím. Roku 1768 vypukla válka, která skončila roku 1774. V celkovém pořadí to byla šestá rusko-turecká válka, ale byla to válka klíčová...

Rusko pod vládou osvícené absolutistické panovnice a reformátorky Kateřiny II. Veliké bylo napadeno osmanským sultánem Mustafou III. Ten byl motivován spojeneckými pakty s Francií, zemí, která již sto let předtím podporovala Osmany proti Evropanům během obléhání Vídně, kdy francouzský král posílal osmanskému sultánovi blahopřejné dopisy. Turci navíc začali vyzbrojovat a cvičit polské vzbouřence, kteří bojovali proti ruské nadvládě. Tak vypukla válka, ve které se dokonale prosadili všichni velcí generálové Kateřiny Veliké, Pjotr Rumjancev, Grigorij Potěmkin, bratři Orlovové, generál Suvorov a admirál Ušakov.

Rusko sestavilo sice početnou koalici, ale tvořenou slabšími partnery. Záporožské kozácké oddíly, řečtí rebelové bojující za osvobození své země zpod osmanské tyranie, gruzínská království Imereti a Kartli-Kakheti a mamelucký Egypt pod vedením bývalého otroka ortodoxního vyznání Ali Bey al-Kabira.

Dvě stě tisíc pěšáků a jezdců a čtyřicet tisíc jezdců kalmycké kavalerie stálo proti 120 tisícům tureckým vojákům. Roku 1770 uštědřil gruzínský král Heraklius II. porážku Osmanům v Gruzii. Tři tisíce gruzínských vojáků odrazilo více, než trojnásobnou přežilo Turků a polovinu jich zabilo.

Ve stejném roce rozpoutal Fjodor Orlov vzpouru Řeků proti Turkům. Vzpoura byla sice neúspěšná, ale rok a půl trvající boj na sebe vázal patnáct tisíc osmanských–albánských žoldnéřů a vojáků.

V červenci 1770, Fjodorův bratr Alexej, velitel Kateřinina loďstva, se u ostrova Chios utkal s osmanskou flotilou pod vedením admirála paši Husamaddina. Ruské loďstvo plulo z Baltu okolo celé Evropy, protože na černomořském pobřeží nebyla prakticky žádná ruská flotila. Turci měli naprostou početní převahu. 73 lodí a 1,300 děl proti 20 ruským lodím. Ruské dělostřelectvo a ruské pušky byly kvalitnější, s lepším dostřelem a průrazností, než turecká děla. Síla ruských zbraní způsobila paniku a zmatek mezi Turky a přinutila je k divokému ú ;stupu. Ze 73 tureckých lodí bylo 69 potopeno, poškozeno, nebo ukořistěno ruským loďstvem. Společně s nimi padlo nejméně 8,000 tureckých námořníků. Rusové měli ztrátu 5 lodí a ďábelský počet 666 padlých námořníků a vojáků. Nejhorší porážka Turků od bitvy u Lepanta v roce 1571. Osmanská námořní nadvláda byla zlomena.

7. července, týž den, kdy skončila námořní bitva u Chiosu, maršál Rumjancev rozdrtil Turky u řeky Larga. 38 tisíc Rusů se střetlo s 45 tisíci Turky. Na bojišti zůstalo 100 mrtvých a raněných Rusů, tisíc mrtvých Turků, dva tisíce zajatých a 33 ukořistěných děl. Tato bitva byla pro Rusy velkým morálním zadostiučiněním, neboť jádro armády tvořila krymská tatarská vojska, která po staletí znásilňovala a plenila ruský venkov během svých otrokářských nájezdů.

O tři týdny později, Rumjancev dosáhl, ještě velkolepějšího vítězství, když v Moldávii 35 tisíc ruských vojáků porazilo 180,000 Osmanů a Tatarů. Rusové měli 1,500 mrtvých a raněných, Osmané a Tataři 20,000 mrtvých, raněných a zajatých. Na počest vítězství nechala Kateřina Veliká vztyčit u Carského Sela „Kagulský obelisk“. Pruský král Fridrich II. poslal gratulace Rumjancevovi a vítězství ruských vojsk přirovnal k velkým vítězstvím starých Římanů. Kromě obrovských ztrát přišli Turci i o &sc aron;est pevností v Moldávii.

U ostrova Patros při řeckém pobřeží dosáhla v listopadu 1772 ruská flotila pod vedením velitele Konjajeva, dalšího velkého vítězství, když 7 válečných lodí rozdrtilo a potopilo flotilu 25 tureckých lodí.

V letech 1773 a 1774 pak Rusové vedli dvě velké námořní expedice k pobřeží Blízkého východu, zejména do oblasti Levanty, Libanonu a dnešního Izraele. Ruské námořnictvo obléhalo a okupovalo Bejrút a bombardovalo řadu přímořských měst a pevností Osmanské říše.

V červnu 1774 dosáhla ruská vojska dalšího vítězství, tentokrát v Bulharsku, kde Alexander Suvorov a 8 tisíc ruských vojáků porazilo 40 tisíc Turků. 209 padlých Rusů oproti 3,000 mrtvým Turkům. Turecké vojsko už přes rok nedostávalo žold, bylo špatně zásobené a morálka podlomená nepřetržitou sérií námořních i pozemních porážek.

Tato bitva zpečetila postavení Turecka v probíhajících mírových jednáních a na počest vítězství byla vesnice Kozluca přejmenována na Suvorovo. Válka skončila podpisem mírové smlouvy 21. července 1774. Rusko zastupoval maršál Rumjancev, Turky paša Musul Zade Mehmed. Turecko muselo postoupit Bukovinu Rakousku, Rusko vrátilo Moldavsko a Valašsko, ale křesťany žijící v těchto provinciích vzalo pod svou ochranu, Krymský chanát přestal být vazalem Turecka, Rusové získali Kabardsko, suverenitu nad Azovem, Kerčský poloostrov a řadu dalších území, dále právo pro ruskou obchodní flotilu proplouvat Dardanely a posílila postavení pravoslavné církve v osmanských oblastech.

V roce 1787 pak Kateřina Veliká povede, ještě jednu válku s Turky. Na konci této války chtěla skrze tajné spojenectví s císařem Josefem II. zničit Osmanskou říši a rozdělit její území. Rakousko mělo získat balkánské državy Osmanské říše a Rusko by obsadilo zbytek říše, včetně Konstantinopole, kde chtěla Kateřina dosadit svého vnuka Konstantina novým byzantským císařem. To se ovšem, kvůli smrti Josefa II. a neochotě jeho bratra Leopolda, stejně jako, kvůli výhružkám západních mocností, nestalo.

Tato první Kateřinina válka si ovšem zaslouží velkou pozornost, protože z porážky v této válce se Osmanská říše a její nadvláda, potažmo nadvláda islámu nad Černomořím, už nikdy nevzpamatovala.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 22.12.2018


 

2. pro, 2018

Brzy to bude 23 let od podepsání tzv. Daytonské dohody...

Stalo se to 14. prosince, a i když to není kulaté výročí, zaslouží si tento dodnes přetrvávající a katastrofální zločin proti lidskosti, jeden z posledních zločinů války v Bosně, určitě rozebrat. Dohoda, která měla přinést mír, prosperitu a stabilitu Bosně přetvořila tento region v nestabilní oblast s obrovskými ekonomickými a sociálními nerovnostmi mezi zbídačeným a rozvráceným územím obývaným muslimskou populací a prosperující srbskou oblastí...

K jednáním o mírové dohodě došlo po masakru ve Srebrenici, kde oddíly muslimského velitele Násira Oriće povraždili tisíce srbských žen a dětí, na což Srbové odpověděli odvetnými akcemi proti bojeschopné mužské populaci.

Signatáři této smlouvy byli srbský president Slobodan Milošević, který v nepřítomnosti generála Karadžiće reprezentoval zájmy srbského lidu v Bosně, chorvatský radikál Franjo Tuďman a bývalý nacistický kolaborant a válečný zločinec, islámský radikál Alija Izetbegovič, jehož syn dnes vládne ve Federaci.

Absurdní dohoda z Daytonu rozdělila Bosnu a Hercegovinu na dvě, de facto separátní oblasti. Federaci Bosny a Hercegoviny, která je společně spravovaná muslimy a Chorvaty a na Republiku srbskou, kterou vede srbský lid. Spojené státy americké, v té době pod vedením Clintona a krvavé báby, nabízeli Izetbegovići přes 55% území Bosny. Nakonec se presidentu Miloševićovi podařilo prosadit rozdělení 1:1, rovným dílem.

Nový mocenský systém nastolil režim rotujícího trojího presidentství zástupců Srbů, Chorvatů a Bosňáků, společně s rotujícím vedením Centrální banky a Ústavního soudu. De facto je tak Bosna a Hercegovina nestabilní konfederací, ve které se bijí zájmy a postavení odlišných náboženských proudů a národních ideologií.

Daytonská dohoda deklarovala cíl přivést Bosnu a Hercegovinu k prosperitě a bohatství. 23 let po uplatnění dohody je Bosna a Hercegovina otřesně rozdělená. Růst bosenské ekonomiky je tažen především Republikou srbskou, zatímco v samotné Bosně a Hercegovině došlo před pár lety k obrovským sociálním bouřím, stávkám a nepokojům. Mezi lety 2010-2015 bosenská ekonomika stagnovala, nebo se propadala. HDP na hlavu v srbské a bosenské oblasti je zhruba stejné, přestože v srbské žije jen třetina obyvatel. V rámci Daytonské dohody získala Bosny př&ia cute;stu p k Jaderskému moři a oblast okolo města Neum se měla stát bohatým obchodním přístavem a vyspělou ekonomickou zónou. Vše bylo rozkradeno, nic se nepostavilo.

Daytonská dohoda je krutým a krvavým pozůstatkem neméně kruté a krvavé Bosenské války, která byla vedena za účelem rozbití Jugoslávie a rozdání majetku islamistům, či západním korporacím, jedno, kde, zda v Bosně, či na Kosovu.

Zda se smát, nebo brečet, to byla otázka, když se v roce 2008 zjistilo, že originální Daytonská dohoda byla ztracena v presidentském archívu Bosny a Hercegoviny a Francie musela půjčit Bosně a Hercegovině autorizovanou a certifikovanou kopii smlouvy. Až po devíti letech byl originál nalezen, ale je to velice příslovečné. Díky Daytonské dohodě se toho ztratilo více než dost.

Nyní musíme doufat, že se vůdci srbského lidu Miloradu Dodikovi a jeho konzervativním socialistům podaří osvobodit Republiku srbskou a ponechat Bosnu a Hercegovinu jejímu ustašovsko-islámskému marasmu.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 2.12.2018


 

18. lis, 2018

Musím poděkovat kancléřce Angele Merkelové, jejíž stupidita mě přesvědčila, kromě toho, že je sté výročí, napsat tento článek...

Z kancléřky totiž vypadla perla, kterou by měl, někdo tesat do kamene, ale k tomu později. V těchto dnech je to právě sto let od skončení První světové války, kdysi nazývané jako „Velká válka“. První z dvou obrovských germánských agresí dvacátého století. Válka, která zabila, či zmrzačila třicet miliónů vojáků a sedm miliónů civilistů, přivedla k moci bolševismus, který byl spratkem císařského Německa, ale taky osvobodila slovanské národy z germánského područí.

Nyní k naší, všemi milované, říšské kancléřce Angele Merkelové. Ta prohlásila, že izolace mezi jednotlivými státy vedla k První světové válce. I pro žáka základní školy je tohle přímo skvostná perla. Faktem je, že k První světové válce vedla naopak obrovská provázanost evropských států, ať už dynastická příbuznost britského, německého a ruského královského dvory, či obrovský, až obludný konglomerát paktů a smluv, spojeneckých dokumentů a závazků mezi evropskými státy. Merkelová to řekla v předvečer svých výzev na vytvoření „evropské armády“, armády hájící zájmy eurosvazových elit, která by sice zabránila válce v Evropě, ale nejspíše by nás nahnala do války s Ruskem.

Nejprve Rakousko zahájilo agresi proti Srbsku. Rusko jako spojenec a ochránce pravoslavných národů vyrazil na pomoc Srbsku. Německo, které bylo spojencem Rakouska, vyrazilo do války proti Rusku. Následně vyhlásilo Německo válku Francii, vpadlo do Belgie, kterou znásilnilo brutální okupační správou, a v důsledku toho Velká Británie vyhlásila na základě spojenectví válku Německu. Už existence termínů „Trojdohoda“ a „Centrální mocnosti“ ukazuje na provázanost, nikoliv izolaci států.

Válka, o které se většina lidí domnívala, že skončí během pár měsíců, se protáhla na čtyři
roky. První rok války se nesl v duchu srbského tažení, zapojení Ruska, drancování Belgie a naštěstí neúspěšného pokusu o dobytí Francie Německem.

V roce 1915 se Rusům dařilo zatlačit Turky, kteří v odvetě za svou neschopnost a za úspěchy ruské armády, povraždili 1,500,000 Arménů. Na východní frontě, ale Rusové ustupovali a byli v těžké a neúspěšné defenzivě. Se stabilizací východní fronty začalo císařské Německo podporovat bolševiky, zejména financemi a pomáhalo jim dostat se z exilu zpět do Ruska. Na západě se Němci zasekli ve Francii a na jihu válčilo Rakousko s Itálií.

Rok 1916 se nesl ve znamení dvou velkých bitev. Bitvy o Verdun a Brusilovovi ofenzivy. Obě dopadly porážkou Centrálních mocností a obě byly strašlivě krvavé. U Verdunu padlo 300,000 vojáků obou stran a dvakrát tolik bylo zmrzačeno, nebo zraněno. Brusilovova ofenziva zničila většinu vojenských kapacit Rakousko-Uherska na východní frontě a vedla ke smrti, či zranění 2,300,000 vojáků. Horší bylo, že se Rusům nepodařilo vytěžit z tohoto vítězství žádné trvalejší výsledky. Ale podařilo se zastavit boje u Verdunu, protože se Němci museli soustředit na východní frontu.

V roce 1917 padla carská vláda v Rusku a byla nahrazena liberálně-demokratickou
Prozatímní vládou. Ta s pomocí německých agentů Lenina a Trockého padla v listopadu 1917 a Rusko ukončilo bojové akce na východní frontě, tedy hned potom, co odevzdalo Němcům obrovská území v rámci nechvalně známého „Brestlitevského míru“.

Důležitým mezníkem roku 1917 bylo zachycení tzv. Zimmermanova telegramu, který navrhoval Mexiku vyhlásit válku Spojeným státům americkým a získat jižní státy USA pod svou moc. Německo chtělo zahájit úplnou ponorkovou válku v Atlantiku, což by mohlo vyprovokovat reakci USA. Té chtěl německý ministr zahraničí Arthur Zimmerman zabránit tajnou dohodou s Mexikem, které by napadlo USA a vázalo tak Američany na sebe, výměnou za zbraně a munici. Ironií je, že právě tato iniciativa přiměla Američany vstoupit do První světové války proti Německu, když jim Britové předali rozluštěný telegram.

Děsivé zvěrstvo předvedli Němci během Třetí bitvy u Ypru, známé jako bitva u Passchendale. Kromě jatek v podobě stovek tisíc mrtvých bez dopadu na válečná tažení, Německo použilo chemický bojový plyn yperit, který oslepil tisíce vojáků.

Situace se v této době začíná stávat neudržitelnou i pro Centrální mocnosti. Vyvázání z války na východní frontě nastává, až v březnu 1918. Bolševická vláda na příkaz Německa měla odzbrojit naše legionáře, ale neuspěla, takže mnoho německých sil bylo i dál vázáno na východní frontu, kvůli přítomnosti legií. Německá „Jarní ofenziva“ na západní frontě skončila po prvotních úspěších velkou porážkou a ústupem německých sil. V červnu byla rozdrcena rakouská armáda na Piavě. Druhá bitva na Marně trvající od července do srpna 1918 skončila opět ničivou porážkou Německa a 14. srpna 1918 nařídil císař Vilém zahájit mírová jednání.

Podpora bolševismu se začala Německu vracet jako bumerang, když v říjnu 1918 došlo ke stávkám a vzpourám v Německu, mezi vojáky a dělníky. 3. Listopadu povstali němečtí námořníci v Kielu. O den později revolucionáři obsadili Kiel. 7. Listopadu revoluce dobyla Hannover, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov a donutila bavorského krále k abdikaci. V zemi se rozšířila generální stávka a město za městem obsazovali „sověty“. 9. Listopadu revoluce smetla i samotného císaře Viléma II., který abdikoval, a vládu převzali sociální demokraté.

Už v říjnu padlo Rakousko-Uhersko, Turecko bylo poraženo, stejně jako Bulharsko, které bylo spojencem Centrálních mocností a 11. listopadu podepsalo Německo příměří v Compiégne.

Nyní k důsledkům války, a především k tragickým událostem Versaillské mírové smlouvy. Tato mírová smlouva, ve skutečnosti „příměří na dvacet let,“ podle slov francouzského maršála Ferdinanda Focha, byla od začátku fatálním omylem. Místo využití jedinečné šance na rozpuštění sjednoceného Německa, zejména díky tomu, že padli všechny vládnoucí dynastie všech německých království a vévodství, se západní liberální a kabinetní diplomacie vedená Francouzi zaměřila jen na to, jak nejvíce ekonomicky vydrancovat Německo. Místo rozbití Německa na dvě desítky neškodných státečků, a tím i zabránění Druhé světové válce, akorát si Francouzi museli vybíjet mindráky na sjednoceném Německu.

A dnes nám opět sjednocené Německo hrozí válkou, válkou proti Rusku, válkou proti nám samotným, válkou proti národním státům pod taktovkou internacionalistické globalizace. Ještě, že éra Merkelové končí. Jen doufejme, že nenastoupí nic horší… nic, co by nás přivedlo do Třetí světové války.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 18.11.2018