DĚJINY OKEM ALTRIGHT

14. čvc, 2019
Operace Jonatán, operace Entebbe, operace Blesk, to byla událost, kterou nelze označit jinak, než triumf Státu Izraele...
 
Operace přejmenovaná na počest památky Jonatána Netanjahua, bratra současného izraelského premiéra, který jako velitel speciálních sil padl v boji, byla velkou a důležitou událostí v dějinách Izraele. Premiér Benjamin Netanjahu byl nyní položit květiny na hrob svého bratra Jonatana u příležitosti 43 let od smrti Jonatana. Na počest památky Jonatana Netanjahu i na počest Státu Izraele připomínáme tuto operaci.
 
Událost začala v červnu 1976, konkrétně 23. června, kdy došlo k únosu letadla Air France na trase z Tel Avivu do Paříže. Skupina 7 německých a arabských teroristů nastoupila do letadla, a ozbrojení, krátce po startu zajali letadlo, všechny cestující i posádku. Teroristé patřili k Revolučním buňkám, západoněmecké teroristické organizaci a Lidové fronty za osvobození Palestiny, unesli letadlo a přistáli s ním v libyjské Benghází, kde získali podporu u tamějšího režimu Muammara Kaddáfího a doplnili palivo, ale bylo to jen mezipřistání.
 
Letadlo pak odletělo do Ugandy, kde tehdy vládl „řezník z Kampaly“ Idi Amin, jeden z nejstrašlivějších a nejděsivějších afrických diktátorů. Ten poskytl teroristům útočiště a zároveň se stal prostředníkem při vyjednávání mezi teroristy a izraelskou vládou. Teroristé mezitím vydali prohlášení, že žádají propuštění 53 odsouzených arabských teroristů. Izraelské vláda oznámila, že na tom pracuje, aby získala čas, ale v tu chvíli už shromažďovala velké množství zdrojů informací.
 
Teroristé o sobě deklarovali, že nejsou nacisté, ale idealisté. Tím se hájil Wilfried Böse, když mu jeden z pasažérů ukázal číselné tetování z koncentračního tábora. Ale idealismus a nacismus nejsou od sebe moc daleko.
 
První informace získali od propuštěné cestující Patricii Martell. Ta se dostala na svobodu, když těhotná začala krvácet. Izraelskému velvyslanectví předala první informace o situaci na palubě a o teroristech. Další informace získal Izrael od neizraelských cestujících, které útočníci propustili, přičemž útočníkům nedělalo problém mezi držené Izraelce narvat i neizraelské Židy. Nešlo jim tedy o boj proti Izraeli, ale o antisemitský terorismus.
 
Na místě, na letišti v Entebbe, zůstalo 106 rukojmích – 84 židovských rukojmích, 10 mladých Francouzů a personál Air France, který odmítl opustit rukojmí. Letiště, které přestavovala izraelská firma, a tak měla plány celé oblasti a letištních zařízení, které poskytla izraelské vládě. V té dál probíhala úporná snaha o vyřešení celé situace diplomaticky, bez použití vojenských prostředků, ale s každým dnem se naděje na mírové a diplomatické řešení vytrácela, jak žádný z arabských vůdců nechtěl tlačit na teroristy, a ti, kteří chtěli, s těmi se teroristé odmítli setkat. Naopak, šance na úspěšné vojenské řešení stoupala, jak Izrael získával nové a nové poznatky o situaci. Teroristé navíc prodloužili ultimátum o dalších 72 hodin, a každá hodina byla v té chvíli pro Izrael cennější, než zlato.
 
I díky nim byla vystavena výcviková hala pro nácvik zásahu proti teroristům a záchranu rukojmí, byl vypracován plán infiltrace letiště v přestrojení za kolonu, kterou používal diktátor Amin, bylo zjištěno, že teroristé absolutně nepočítají s tím, že by mohli být napadeni Izraelci a přemoženi.
 
Vypracováním a realizací plánu byla pověřena elitní jednotka Sajeret Matkal („Průzkumná jednotka Generálního štábu“) pod vedením generála Šomrona a přímým velením Jonatana Netanjahu.
 
3. července 1976, 200 izraelských výsadkářů nasedlo do letadel Hercules a vzlétlo směrem k jihu. Ve výšce pár desítek metrů nad hladinou Rudého moře musela trojice letadel letět, aby se vyhnula arabským radarům. V Entebbe přistáli ve 23:00 izraelského času a z útrob letadel vyjela „Aminova kolona“ plná výsadkářů. Samotná akce začala 4. července.
 
Jeden z mála problémů se stal na checkpointu, kde se nepodařilo přelstít ugandskou patrolu, a spustila se krátká přestřelka. Ugandská stráž byla zabita a další ugandští vojáci na letecké věži byli zalarmováni.
 
Útok se musel urychlit. Část výsadkářů zahájila umlčovací střelbu na ugandské vojáky, druhá část zaútočila na letištní halu s teroristy. Komando teroristů bylo eliminováno během ani ne minuty, ale v nastalé vřavě byla zastřelena tři rukojmí. Začala evakuace rukojmích, zbylá letadla přistála, aby je vyzvedla a izraelští vojáci, ještě stihli zničit 11 ugandských letadel, což bylo zhruba celé vojenské letectvo země. Během přestřelky s leteckou věží byl zabit Jonatan Netanjahu.
 
Pak už, ale byla rukojmí evakuována do letadel i s výsadkáři a tělem Jonatana Netanjahua. Během akce zahynula tři rukojmí. Jednu rukojmí, 74letou Doru Bloch, se nepodařilo evakuovat, protože byla převezena krátce předtím do nemocnice, a nakonec byla zavražděna na příkaz Idy Amina jako odveta. Kromě toho bylo zabito i 45 ugandských vojáků a všech sedm teroristů.
 
Už tehdy se OSN projevila po svém, když záchranu rukojmích odsoudila jako „vážné narušení suverenity členského státu OSN“. Nejspíše bylo právem Ugandy hostit teroristy a držet na svém území rukojmí z jiného státu.
 
Zajímavostí je, že akce proběhla přesně na 200. výročí podepsání Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. V tomto ohledu Stát Izrael bránil svou nezávislost a suverenitu.
 
Toto je jedna z věcí, která na Státu Izraeli je naprosto obdivuhodná. Někdo Izrael kopne do nohy a Izrael mu tu nohu zpřeráží natřikrát. Teroristé unesli izraelská rukojmí, Izrael díky nadlidskému úsilí, schopnostem, akceschopnosti a odhodlání překonal obrovské překážky, zlikvidoval teroristy, osvobodil rukojmí, zabil desítky nepřátelských vojáků a zničil vojenské letectvo země, která se podílela na agresi proti jeho občanům.
 
Odpočívejte v pokoji, podplukovníku Jonatane Netanjahu! Váš bratr Vám jako premiér dělá čest!
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 14.7.2019
 
Video zde:
 
 
 
 

30. čvn, 2019
Před pár dny, 28. června 2019, ve věku 83 let zemřel František Čuba. Jméno havlisty nenáviděné a zatracované, konzervativní levicí a lidmi hledajícími alternativu k monopolnímu korporátnímu kapitalismu zase opěvované, agronom, ekonom, bývalý senátor a bývalý blízký spolupracovník pana presidenta Miloše Zemana...
 
Muž, který proslavil zapadlé Slušovice a přeměnil je v bohaté velkoměsto, se narodil nedaleko Slušovic ve zlínské vesnici Březová dne 23. ledna 1936. V Rožnově pod Radhoštěm vystudoval střední školu a v 60. letech promoval na Vysoké škole zemědělské v Praze, kde vystudoval provozně-ekonomickou fakultu. Jako agronom působil v JZD Březůvky, než se přesunul do JZD Slušovice. Působil jako vedoucí zemědělského odboru Okresního národního výboru.
 
Pak přichází významný rok 1963, kdy odchází do Slušovic a přebírá tam vedení. Čubův způsob řízení práce, hospodaření v rámci JZD Slušovice, jeho mentalita aplikovaná do praxe, to vše je velice typické pro zlínský baťovský kraj. Ač sám se přímo Baťou neinspiroval, řada prvků, které převzal do řízení podniku, byla baťovská. Využívaje vzdálenosti Slušovic od mocenských center vládnoucích elit v Praze, Brně a Bratislavě, chopil se této unikátní možnosti a zavedl řadu opatření, která vedla k drastickým změnám v rámci JZD Slušovice a k zvýšení výkonnosti.
 
Jedno z prvních opatření bylo větší odstupňování platů. Omezil platové rovnostářství ve prospěch vyšších platů pro aktivní a iniciativní pracovníky a pro výše postavené zaměstnance, aby se tak předešlo demotivaci, která vládla v jiných socialistických podnicích. Čuba věřil, že „… každý člověk je k práci přinucen, anebo INSPIROVÁN.“
 
Zavedl systém čtyř motivačních prvků – seberealizace, radost z práce, strach a existenční prvek. Za neschopnost, přehmaty, chyby a lenost se nebál vyhazovat, či přeřazovat do nižších funkcí. Za pracovitost a iniciativnost štědře odměňoval. On sám si prý nikdy nevzal dovolenou a veškerý svůj čas, osobní i rodinný život, podřídil rozvoji Slušovic.
 
JZD Slušovice rozdělil do „mikrostruktur“, dnes nazývaných jako Strategic Business Unit. Jednotlivé závody a oddělení JZD Slušovice byly odděleny a motivovány k soutěživosti i spolupráci. Každý jednotlivý pracovník Slušovic měl podíl na jejím řízení prostřednictví schůzí a postavení podobné akcionáři soukromé firmy, ale o to větší měl i povinnosti a závazky vůči družstvu. Podnik tak byl založen na technokracii a meritokracii.
 
JZD Slušovice expanduje do zemí východního i západního bloku a do neutrálních států. Mělo své hospodářské projekty v Kanadě, Francii, Itálii, Egyptě, Vietnamu, kde chtěl zahájit těžbu drahých kovů a kaučuku. Spolupracovali na testování aut s Audi, vyváželi vlastní osobní 8bitové počítače řady TNS a roku 1989 (někdy se uvádí 1990) navštívil Slušovice i současný americký president Donald J. Trump, který tou dobou pobýval na Moravě, odkud pochází část presidentské rodiny. Tehdy přespával v hotelu vybudovaném JZD Slušovice a setkal se i s Františkem Čubou.
 
Dalším důležitým krokem byla expanze JZD z klasické potravinářsko-zemědělské výroby na obory s vysokou přidanou hodnotou a velice pestrým sortimentem produkce. K potravinám a zemědělské produkci se tedy přidal i odvětví chemického průmyslu a biochemie, elektroniky a elektrotechniky, bankovnictví v podobě vlastní družstevní banky a pojišťovny, kybernetika, stavební a strojní inženýrství, služby (rekreace, dostihy), autodoprava, letecká doprava (vlastní letiště) a jiné.
 
Do velké míry docházelo k ignorování centrálního plánování. Čuba a JZD Slušovice plán jaksi taksi plnili, ale prostřednictvím decentralizace a samostatného řízení. Manažeři měli být nezávislejší, stanovit sami strategický plán, cíle a postupy, zodpovídat za ně, naplnit je a podle toho být i odměněni. Což bylo mimochodem velice podobné v SSSR zavržené Libermanově ekonomické reformě, která usilovala o decentralizaci a převedení odpovědnosti a autonomie na manažery státních podniků.
 
Sociální stránka Slušovic pak spočívala v tom, že firma se plně starala o své zaměstnance, postavila školky a školy pro jejich děti, zajistila jim infrastrukturu pro dopravu do práce (mj. čtyřproudou silnici do Zlína), zajistila zdravotní a sociální pojištění, které bylo efektivní. Zároveň, ale nebylo jednoduché dostat se do JZD Slušovice. Celá řada lidí byla odmítnuta, a řada z nich začala pro svůj vlastní neúspěch Slušovice nenávidět a donášet na ně StB i Havlovi.
 
Dnes jsou ze Slušovic trosky. Čím to, že podnik, který měl obrat 7 miliard Kčs a čistý zisk 830 miliónů Korun a 7000 zaměstnanců, padl? Nepřežil ekonomickou transformaci? Kdepak. Ta ještě ani nezačala, když Václav Havel a jeho parta vytáhla po vzoru minulého režimu do svaté války proti Slušovicím. Již před rokem 1989 byla situace Slušovic na vážkách.
 
Část komunistických předáků Slušovice otevřeně nenáviděla, Čuba je šikanován a nucen projít VUML, jinak by přišel o předsednictví JZD Slušovice, do JZD jsou infiltrováni agenti StB, včetně zřízení celého nového oddělení StB zaměřeného jen na Slušovice v rámci Zlína. Do Slušovic bylo přivedeno i přes sto lidí vyhozených z KSČ, kteří, ale byli kompetentní a pracovití odborníci. Do řad nepřátel Slušovic se postupně přidal i Gustav Husák.
 
Ještě větší nenávist se rozdmýchává mezi disentem. Chartista Stanislav Devátý útočí ze všech sil na Slušovice a interpeluje proti nim. Václav Havel přednáší nechvalně proslulý projev v srpnu 1990 o „temných nitkách ze Slušovic“, které mají prorůstat československým potravinářským průmyslem. Slušovice byly vyšetřovány pro dovoz embargované elektroniky, byla vyšetřována banka JZD Slušovice a Stanislav Devátý, ještě proti Slušovicím burcuje v televizi. Petr Pithart jako jeden z mála se nepřipojil k tomuto tažení a odsoudil posedlost disidentů Slušovicemi. Rozjela se série vyšetřování a výslechů, jak z 50. let, kdy byl Čuba celkem 80krát vyšetřován, vždy bez výsledku. Hovořilo se o „vraždách ve Slušovicích“, ale i to byla fake news.
 
Všechno končí na začátku 90. let, kdy pod politickým a ekonomickým tlakem jsou Slušovice násilně rozděleny do menších soukromých podniků, které krachují. Čuba ztrácí vedení a odchází do ústraní. Slušovice jako obec od té doby stagnují. V roce 1998 byl František Čuba odsouzen na rok vězení s tříletou podmínkou za to, že zřizoval soukromá konta v družstevní bance pro nečleny družstva, ale po odvolání byl zproštěn obvinění. V roce 1999 se účastnil tvorby dokumentu Roberta Sedláčka o Slušovicích, a pak na dlouhou dobu odešel pryč. V roce 2012 zvítězil z posledního místa kandidátky a dostal se do zastupitelstva Zlínského kraje. Roku 2013 se stal poradcem presidenta Zemana. V senátních volbách 2014 porazil matadorku sociální demokracie Gajduškovou, když v druhém kole získal 54% hlasů a stal se senátorem za Zlínský kraj. Od roku 2016 se zhoršoval jeho zdravotní stav a v roce 2018 rezignoval na pozici senátora.
 
Kdysi plná čtyřproudovka ze Zlína do Slušovic zeje prázdnotou, a zatímco mezi lety 1970 – 1990 se počet obyvatel Slušovic zvedl z 1360 na 2760, od roku 1990 do současnosti stoupnul jen na 2907 a stagnuje. České potravinářství je zničené nekvalitním zahraničním dovozem, nemáme potravinovou soběstačnost, ale hlavně, že byly zničeny Slušovice.
 
Byl to průkopník v jiné době, který se nedokázal ubránit pravdoláskařství a nastupujícímu liberalismu. Odpočívejte v pokoji, pane předsedo.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 30.6.2019
31. bře, 2019
Španělsko právě zažívá osmdesáté výročí pádu Madridu a jeho obsazení vojsky generála Franka...
 
Událost, která ukončila tři roky trvající občanskou válku plnou krutostí a zvěrstev, která byla vyprovokována radikálními reformami republikánské vlády, proti nimž se postavila klika radikálně konzervativních důstojníků vedená generálem Frankem. Poslední kapkou, která sjednotila a motivovala nacionalisty, byla poprava vůdce španělských nacionalistů José Antonia Primo de Rivery, který se tak stal mučedníkem.
 
Článek popíše, nejen pád Madridu, ale i vládu generála Franka a vyvrátí, některé mýty, ukáže, že jeho politika byla suverénní zahraniční politikou.
 
Co předcházelo pádu Madridu? Jeden z klíčových faktorů porážky španělských republikánů, kromě jejich nedostatečného zásobování, dobrovolnosti a špatného vedení, které bylo vynahrazováno akorát idealistickou bojovností, byl boj mezi různými frakcemi, který vyvrcholil likvidací anarchistů a trockistů ze strany stalinistů a NKVD. Tyto rozbroje jen dokázaly neuskutečnitelnost levicových ideálů, neboť jejich „jednota“ skončila vzájemným násilným vyvražďováním, zatímco frankistická vojska byla sjednocena pod jedním mužem, jedním ideálem a jednou silou. J aký ten ideál byl, to je jen na Vás.
 
Od 5. do 13. března 1939 probíhal puč v Madridu, kdy proti sobě bojovala prosovětská vláda Juana Negrína a protisovětská levicová vojenská vláda Rady národní obrany, která se pokusila sesadit Negrína a vyjednat podmínky míru s generálem Frankem. Plukovník Segismundo Casado nechal Negrína zbavit jeho funkce a pozatýkat komunistické vojenské velitele. Přesto Franco odmítal vyjednávat, protože neměl důvod. Republikánská armáda byla v troskách, jeho armáda triumfálně dobývala město za městem a Madrid byl v obklíčení ze všech stran. 15. března byl popraven komunistický ; vojens ký velitel Luis Barceló, o týden dříve uprchl velitel policejních a pozemních vojsk Francisco Galán a poslední uprchl právě Casado, který se přes Valencii dostal do Venezuely.
 
Během Casadova puče padlo 2,000 republikánských vojáků a komunistů ve vzájemném boji a při tzv. Závěrečné ofenzivě bylo zajato 150 tisíc republikánských vojáků. Jediná větší ztráta nacionalistů bylo potopení transportní lodě Castillo de Olite, při kterém zemřelo 1,223 nacionalistických vojáků a důstojníků. Jinak byly ztráty minimální. Tím začala téměř čtyřicetiletá vláda generála Francisca Franka.
 
Franco nechal postavit monumentální památník, který ač se stal pietním místem frankistů, i pozdějším hrobem generála Franka, hostil také padlé republikánské vojáky a důstojníky a věznění republikáni si mohli zkrátit své tresty tím, že se účastnili stavby pomníku, i když šlo o nucené práce. Nyní je v zájmu politických změn kritizován.
 
Franco držel dva tituly. Kromě slavnějšího titulu generalissimus, ještě byl „Caudillo“ (vůdce) Španělska a president španělské vlády. Francova vláda začala obratem v radikálních reformách, obnovením před-republikánského stavu a posílením úloh tradičních součástí španělské společnosti jako byla římskokatolická církev. Velice tvrdě a nevybíravě se vypořádal s komunisty, socialisty, trockisty a anarchisty, které vinil z úpadku a destrukce své země, jakož i z bezbožnosti.
 
Novou vládnoucí aliancí se stala Tradicionalistická španělská falanga a Rady národní syndikalistické ofenzivy, která kombinovala Francovi myšlenky, tradicionalismus, katolictví, korporativismus, i odborové organizace, všetřídní národní spolupráci a nacionalismus. Cílem této alianční národní strany bylo především sjednotit národ a obnovit španělský stát, i když faktickou moc držel Franco.
 
Franco převzal kontrolu nad masmédii, zejména novinami, takže se proti němu nemohla zvednout intelektuální a liberální opozice. Levicové noviny úplně zakázal. Na druhou stranu, část intelektuálů i umělců, například Salvador Dalí, podpořila Francisca Franka.
 
Franco byl centralistický politik, ale odměňoval loajalitu, což dokázal v případě baskického kraje Álava. Zatímco kraje Biskáj a Gipuzkoa podpořili republikánskou vládu a byly potrestány ztrátou autonomie, Álava podpořila generála Franka během občanské války a Franco jí ponechal finanční autonomii a samosprávu. Zde je nutné zmínit, že sám Franco nebyl Španěl. Ne v klasickém slova smyslu. Pocházel ze západošpanělské Galicie, která je odlišnou etnickou oblastí s vlastním jazykem.
 
Dalším silným mýtem, který se objevuje kolem Franka, je údajná zbožnost. Franco byl pragmatik a technokrat moci, který si uvědomoval, že národ lze sjednotit jen idejemi, či náboženstvím. On měl obojí. Měl nacionalismus a měl římskokatolickou církev. Posílil postavení římskokatolické církve ve společnosti, ač sám nikdy nebyl moc pobožný. Pro něho byla římskokatolická církev pilířem stability a brzdou modernismu.
 
Silnou stránkou frankistické vlády byla zahraniční politika. V té byl Franco vždy suverénním politikem. Vojenskou pomoc, kterou obdržel od Hitlera a Mussoliniho neopětoval panáčkováním, nebo poklonami, ale žádal rovnocenné partnerství od vojenských a politických spojenců. Když si z něho chtěl Hitler udělat svého vazala, loutku, něco na způsob Slovenského štátu, jen v trochu větším, Franco se od Hitlera rázně odvrátil. Během války proti Sovětskému svazu sice Franco poslal dobrovolnickou legii, tzv. Modrou legii, proti obleženému Leningradu, ale její účast byla spíše urážkou a vtipem p roti Hitlerovi, než skutečným přínosem. Jak můžou Španělé dopadnout v arktických podmínkách obleženého Leningradu?
 
Největší morální zásluhou Francovi vlády byla pomoc evropským Židům. I tento akt jasně dával najevo Hitlerovi, že není loutkou, a navíc se tím vymezil i vůči antisemitským nacionalistům ve vlastní domovině. Franco a jeho vláda zachránili 60 tisíc, převážně francouzských Židů, během Druhé světové války. Španělští diplomaté dále zachránili 4,000 maďarských, rumunských, bulharských, rakouských a československých Židů. A pomoc Židům neskončila s Druhou světovou válkou. Ještě po válce pomáhala španělská vláda Židům proná ;sledova ným v Maroku emigrovat do obnoveného Izraele.
 
Výše uvedená suverenita Franka v zahraniční politice se projevila i během Studené války, kdy ač spojencem Západu a USA, odmítl úplně přerušit diplomatické styky s Kubou, stejně jako odmítl účast Španělska na ekonomickém embargu proti Kubě, přestože Kuba hostila řadu republikánských emigrantů. Po Francově smrti pak dokonce Kuba vyhlásila třídenní truchlení.
 
Nejrozporuplnější je Francova úloha v ekonomice. První léta Francovi vlády se nesla v duchu rekonstrukce Španělska po krvavé občanské války, a poté v duchu nepříliš zdařilých ekonomických experimentů propagovaných zastánci fašistické autarkie (soběstačnosti). Izolace Španělska od mezinárodního trhu se projevila nedostatkem zboží, přídělovým systémem na potraviny, obrovským deficitem a chudobou. Na začátku 50. let dosahovalo španělské HDP na osobu jen 40% západoevropského průměru. Inflace a černý trh, kvůli nedostatečnému importu a exportu, rostli, a to nav zdory ek onomické podpoře USA. V průběhu let 51-56 sice španělská ekonomika rostla, ale nikoliv dostačujícím tempem.
 
Celá situace skončila na konci 50. let, kdy Franco sesadil zastánce autarkie z jejich pozic, z čelních ministerstev a ekonomických organizací a nahradil je profesionálními ekonomy, odborníky a technokraty, kteří začali reformovat španělskou ekonomiku. Výsledkem bylo snížení inflace, dramatický růst ekonomiky, vznik nových podniků, propojení Španělska s mezinárodními trhy a mezinárodními institucemi, gigantický nárůst turistického ruchu, který přetrvává dodnes, rozvoj loďařství, železářství, enormní rozvoj automobilového průmyslu. Tzv. Španělský zázrak se řad il jen velice těsně za obdobný Japonský zázrak. Na konci Francovi vlády bylo Španělsko 10. největší ekonomikou světa, hned za Kanadou.
 
Konec Francovi vlády přicházel s jeho zhoršujícím zdravím. Španělsko bylo formálně královstvím a Franco byl regentem, který měl určit budoucího dědice španělského trůnu. Dlouhou dobu odmítal jmenovat dědice. Legitimním dědicem byl Juan, vévoda barcelonský, který ovšem Franca nazval „uchvatitelským tyranem“ a byl zastáncem demokratického zřízení. Druhou možností byl Otto Habsburský s odkazem na zlatý věk Španělska v době habsburské nadvlády. Otto odmítl s tím, že se nemůže zříct své rakouské identity a Španělé b y viděl i Němce na trůnu. Poslední volba tedy padla na minulého krále, Juana Carlose, který byl jmenován dědicem v roce 1969.
 
Juan Carlos přijal titul španělského prince a odpřisáhl, přes počáteční zdrženlivost, věrnost Francově „Národnímu hnutí“. Franco vnímal Juana Carlose jako zastánce autokracie, odpůrce liberálních a demokratických reforem, který se rozešel se svým otcem Juanem, vévodou barcelonským. Juan Carlos na první pohled vystupoval jako aktivní frankista a pravidelně se setkával s Francem, veřejně oslavoval Francovu vládu, ale potajmu se scházel s vůdci politické opozice a začal plánovat obnovu demokracie ve Španělsku, zejména v době, kdy se zhoršovalo Francovo zdraví, který už trpěl Parkins onovou chorobou. Francovi ministři varovali, že Juan Carlos ho chce zradit a demokratizovat Španělsko, ale oslabený Franco jim nevěřil.
 
30. října 1975 předal Franco vládu Juanu Carlosovi a 22. listopadu 1975 umírá.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 31.3.2019
10. bře, 2019

Právě nyní je to 190 let ode dne, kdy nastoupil jeden z nejvýznamnějších, nejschopnějších a nejambicióznějších presidentů USA do své funkce, byl jim Andrew Jackson, morální, intelektuální a politický předchůdce a učitel Steve Bannona a Donalda J. Trumpa. Muž, který výrazně pozvedl Spojené státy americké, rozšířil jejich území a přivedl je k prosperitě a ekonomické soběstačnosti, kterou už poté nikdy nezažili...

Andrew Jackson se narodil v roce 1767, dvanáct let před Americkou revolucí. Jeho rodiče byli skotští Irové a presbyteriáni. Pocházel z Waxhawské usedlosti na hranicích Jižní a Severní Karolíny. Během Americké války za nezávislost jeho bratři i on bojovali za věc Americké revoluce, i protože oblast, kde bydleli se stala dějištěm masakru spáchaného britskými vojáky. Jeho nejstarší bratr Hugh padl v bitvě u Stono Ferry a jejich matka přiměla Andrewa a jeho druhého staršího bratra, aby se účastnili cvičení koloniální domobrany, která bo jovala p roti britské nadvládě. Oba pak sloužili jako vojenští poslové. Na nemoci a vyčerpání pak v průběhu války zemřela i matka a jeho druhý bratr.

Po válce pendloval různými místy, pracoval jako sedlař, získal základní vzdělání a oženil se s Rachel Donelsonovou, se kterou byl, až do její smrti roku 1828. Od roku 1794 spolupracoval s právníkem Johnem Overtonem v otázce dohod o indiánských územích. Po přestěhování do Nashville se stal chráněncem guvernéra a senátora William Blounta. Roku 1796 se stal poslancem místního ústavodárného konventu a členem Demokraticko-republikánské strany USA, která byla tehdy dominantní politickou silou. Šlo o agrárně, konfederálně a popu listicky orientovanou republikánskou stranu, ze které vzešla pozdější Republikánská i Demokratická strana.

V průběhu své rané politické kariéry se Jackson stal vlastníkem plantáží a otroků, obchodníkem a majitelem podniků v Tennessee. Dohromady vlastnil 425 hektarů půdy, kde se pěstovala bavlna. Politická a obchodní kariéra byla přerušena během dvou válek. Britsko-americké války roku 1812 a Creek War roku 1813. V lednu 1813 Jackson zformoval dobrovolnické oddíly o síle 2,071 mužů, kteří vyrazili na pomoc americké armádě do New Orleans, bránit oblast, nedávnou získanou koupí od Francouzů, před útokem Britů a Indiánů. Boje a taky ústup dobrovolníků byl vel ice náročný. Mnoho vojáků onemocnělo, nebo bylo zraněno a Jackson se svými důstojníky tehdy nabídli své koně raněným. V bitvě u Talladega dosáhl Jackson velkého vítězství nad indiánskými kmeny. Závěrečné vítězství přišlo v březnu 1814, kdy Jackson a spojenci z řad několika indiánských kmenů definitivně porazili tisícovku kríkských Indiánů. Do New Orleansu se dostal 1. prosince 1814, aby se střetl s britskými oddíly. Pro obranu New Orleansu sestavil alianci s místními francouzskými pašeráky a dal dohromady vojenské jednotky složené z Indiánů a Afroameričanů. 5,700 Jacksonových vojáků a spojenců bojovalo proti 8,000 Britům vedeným generálem Edwardem Pak enhamem. Bitva skončila drtivou porážkou Britů. Američané měli 62 mrtvých, raněných a nezvěstných. Britové přišli o 2,034 vojáků a důstojníků, včetně generála Pakenhama. Bitva byla krvavým koncem stejně krvavé války.

27. února 1815, Jackson obdržel „Poděkování Kongresu“ a Zlatou kongresovou medaili. Obdivovatel Americké revoluce a konzervativec Alexis de Tocqueville napsal, že bitva u New Orleans připravila Jacksona na nástup do presidentského úřadu. Jackson, ještě krátce pokračoval ve vojenské kariéře během tzv. První seminolské války, ale brzy se začal připravovat na vrchol politické kariéry. Jeho vojenská kariéra byla definitivně ukončena těžkým zraněním, kdy byl zasažen dvěma kulkami. Během své rekonvalescence se začal zabývat korupcí v administrativě presidenta Monroa, stejně jako nárůstem moci, již tehdy téměř všemocné Druhé banky USA, kterou nesnášel a obviňoval z ekonomických krizí. Jackson odmítl kandidaturu na guvernéra, ale místo toho přijal kandidaturu na presidenta USA. Volby roku 1824 prohrál díky americkému volebnímu systému. Získal sice o skoro 40 tisíc hlasů více, než vítěz a o 11% více, ale John Quincy Adams získal důležité volitele a stal se presidentem na jedno období. Až v roce 1828 Andrew Jackson zvítězil, když rekordně porazil Adamse a získal 56% hlasů a 178 volitelů proti 83. Před presidentskými volbami Adamsovi stoupenci obviňovali Jacksona z bigamie a útočili na jeho manželku Rachel. Jackson odpálkoval útoky tím, že Adams si nechal za státní náklady pořídit biliároví stůl a navíc měl ruskému caru Alexandrovi I poskytnout mladou dívku jako prostitutku. Útoky proti Rachel Jacksonové zhoršili její zdraví, a i když se dožila vítězství svého manžela ve volbách, zemřela dva týdny po zvolení, a Jackson Adamsovi nikdy neodpustil jeho špinavou volební kampaň.

Jackson vyhrál i kongresové volby, kde jeho Demokratická strana porazila Adamsovu „Národní republikánskou stranu“, v době, kdy Republikáni byli ještě levičáci.

Jackson a administrativa

Jackson, předobraz Donalda Trumpa, volal po silné národní demokracii bez vměšování bank, finančníků a tzv. nezávislých soudů. Aktivně vystupoval proti dominantnímu postavení Nejvyššího soudu USA a usiloval o zrušení sboru volitelů. Sestavil technokratický kabinet s minimální účastí politiků a velkou účastí odborníků, obchodníků, podnikatelů a selfmademanů.

Reformoval státní správu a rozjel velkou protikorupční kampaň. Zavedl systém „rotování úřadů“, aby docházelo k časté výměně úředníků a politických manažerů. Během prvního mandátu byla zhruba pětina úřadů obměněna.

Během Jacksonova presidentství došlo taky k vzniku dvou nových států USA, a sice Arkansasu (1836) a Michiganu (1837).

Jackson a zahraniční vztahy

Jackson byl v zahraniční politice velice aktivní.

Zpočátku došlo k zhoršení vztahů mezi USA a Francií, protože v Napoleonských válkách poražená Francie odmítala platit reparace americkému námořnictvu za škody a ztráty, byť USA nebylo přímým účastníkem války. Americký ministr zahraničí van Buren ohodnotil francouzsko-americké vztahy za zoufalé, ale americký ministr pro Francii William C. Rives formáln uspěl při jednáních s Francouzi a vymohl odškodné ve výši 5 miliónů tehdejších dolarů. Odškodné, ale nebylo na příkaz francouzského krále a vlády vyplaceno a Jackson oznámil přípravu obchodních sankcí vůči Francii. Tuto výhružku brali Francouzi jako urážku, ale Jackson se odmítnul omluvit. Jackson vysvětlil všechny otázky a sporné body smlouvy a Francie nakonec, v únoru 1836, reparace zaplatila.

Kromě americko-francouzských vztahů došlo k normalizaci a prohloubení vztahů i s Dánskem, Portugalskem a Španělskem. Se Siamem, Británií, Tureckem, Ruskem a Španělskem byly uzavřeny obchodní dohody. Dohoda mezi Siamem a USA byla první dohodou mezi USA a asijskou zemí. Americký export do zahraničí se zvýšil o 75%, zatímco import o 250%. Neuspěl pouze v otázce Číny a Japonska a v boji proti vlivu Velké Británie v Latinské Americe.

V jižním pohraničí USA došlo k válce Texasu o nezávislost na Mexiku. Texasanům se podařilo porazit mexickou armádu a centrální vládu, a i když Republika Texas, ještě nebyla začleněna do USA, tak roku 1837 získala uznání od presidenta Jacksona.

Jackson a Indiáni

Dramatickým bodem Jacksonovi kariéry byla územní expanze Spojených států amerických do řídce zalidněných a nevyužívaných oblastí Severní Ameriky, kde bylo jen pár tisíc Indiánů. Jackson si uvědomoval, že zdejší kmeny nejsou schopny hospodařit na širých pláních, ani využívat nerostné bohatství těchto území, a chtěl to změnit, proto začal prosazovat zákony na vystěhování Indiánů a jejich přesídlení.

Po řadě soudních a územních sporů, při kterých americké soudy vycházely vstříc Indiánům, a nikoliv Američanům, Andrew Jackson přistoupil k drastické akci, kterou dal jasně na vědomí, že mu nejde o názory, nějakých soudců, ale o prospěch amerického lidu, byť tyto akce patří mezi nejkontroverznější a nejspornější v době jeho působení.

Roku 1830 Andrew Jackson podepsal „Indian Removal Act“, na jehož základě bylo zřízeno území „Indiánského teritoria“, kam mělo dojít k přesunu domorodého obyvatelstva z Georgie, Alabamy, Tennessee, Mississippi a Floridy. Indiáni odmítající přesídlení byli donuceni a do roku 1847 bylo přesunuto 50 tisíc Indiánů a zemřelo zhruba 4-8 tisíce z nich. Spojené státy americké tak získali 100 tisíc kilometrů čtverečních území.

Jackson a bankovní systém

Jackson po celou dobu svého působení vedl nepřetržitou válku s americkými bankami, zejména s The Second Bank of America. Obviňoval je z intrikaření, snahy ovládnout ekonomiku, nespravedlností a křivd, které působí. Kritizoval jejich snahu získat dominanci při vytváření a krytí peněz (fiat currency) a úročené z těchto peněz. Jackson prosazoval bezúročné vydávání dolarů a výdej dolarů bude řízen Kongresem USA, čímž bude zajištěna nepřímá kontrola amerického lidu nad bankovním a finančním systémem USA. Jackson poukazoval i na f akt, že „Druhá banka Ameriky“ byla fakticky vlastněna neamerickými akcionáři a investory. V roce 1832 Jackson nařídil přesun všech vládních vkladů z The Second Bank of America do státních bank. V lednu 1835 Spojené státy americké splatily poslední pohledávku, kterou měly. Poprvé a naposledy v historii USA nastalo období, kdy USA bylo bez dluhů, a dokonce nahromadilo rekordní sumu 35 miliónů dolarů jako přebytek. Ten byl následně rozdělen mezi státy USA. Tento stav se podařilo udržet, až do finanční paniky roku 1837.

Roku 1836 Andrew Jackson porazil The Second Bank of America, když se mu podařilo zabránit prodloužení její licence a tím fakticky zavření. Jackson už v této době varoval před současným institutem FED jako centrální banky. Varoval, že skupina jednotlivců bez dozoru vlády by získala kontrolu nad příjmy a pracovní silou většiny lidí.

Když Jackson zemřel, na jeho hrob byl vytesán epitaf: „Zabil jsem tu banku!“

Jackson a ekonomika

Jackson se podílel na systému „Internal Improvements“, dlouhodobě populární politice vnitřních státních investic do infrastruktury a rozvoje hospodářství, do stavby silnic a cest, kanálů, zavlažování a dalších zařízení. Kromě projektů týkajících se národní obrany a národní ekonomiky, ale odmítal zasahování do práv jednotlivých států skrze tuto politiku. Zároveň se, ale byl zastáncem rozvoje „National Road“, dodnes používané tisíc kilometrů dlouhé silnice z Cumberlandu na Potomaku do Vandalie v  Il linois.

Došlo k výraznému zvýšení příjmů z daní a obchodu díky zlepšení infrastruktury a silnic, což se promítlo na dramatickém růstu americké ekonomiky v této době.

Jackson a pokusy o atentát

Na Jacksona došlo k dvěma pokusům o atentát.

První byl odplata za protikorupční kampaň, když byl Jackson fyzicky napaden Robertem B. Randolphem, který přišel o své místo, kvůli defraudacím.

Druhý z rukou nezaměstnaného malíře bytů Richarda Lawrence, který se pokusil zastřelit presidenta 30. ledna 1835, když se Jackson vracel z jednoho pohřbu. Lawrence na Jacksona vytáhl pistoli a chtěl vystřelit, ale deštěm provlhlá zbraň nevystřelila. Vytáhl i druhou a ta taky nevystřelila. Jackson vytáhl rákosku a začal Lawrence bít hlava nehlava, dokud nebyl odzbrojen Jacksonovými společníky. Rákoska se ukázala být efektivnější v tehdejší době, než pistole. Lawrence byl zavřen na psychiatrii, protože, kromě jiného, prohlašoval, že je dávno zesnulý král Richard III a vlastnil anglické statky a USA mu dluží velké sumy.

Jackson a jeho hodnocení

Roku 1836, Jackson, věren své tezi, že americký president by měl sloužit jen dvě funkční období, odmítl novou nominaci a navrhl místo sebe svého vicepresidenta Martina van Burena. Ten s přehledem porazil všechny kandidáty liberálních Whigů.

Jackson měl velice dynamickou a bojovnou náturu, která mu pomohla jako presidentovi stát se jiným presidentem v historii USA, který všechny své sliby splnil bezezbytku. Byl přirovnáván k sopce, měl velice málo trpělivosti a spoustu temperamentu, kterým dokázal zastrašit své nepřátele. Odvolával se na Boha a jeho Prozřetelnost, která mu mnohokrát zachránila život, dle jeho názoru. Ve své době patřil mezi velmi vysoké, ale i velmi hubené lidi. Měl metr osmdesát pět a vážil asi šedesát kilo. V důsledku válečného zranění a nevyjmuté ku lky z&nb sp;těla trpěl těžkými bolestmi hlavy a břicha, třásl se a trpěl dávivým kašlem.

Mnoho historiků a politologů se nemůže nad Jacksonem shodnout. Jedni ho titulují jako progresivistu, populistu, předchůdce New a Fair Dealu, jiní za muže, který stranil bohatým a utiskoval chudé. Je to, co člověk, to názor. Důležité je jeho vnímání americkou veřejností a dědictví, které Spojeným státům americkým zanechal v podobě reformované a konsolidované státní správy, rozvinutých zahraničních vztahů, územní expanze a vnitřního rozvoje. O tom, jak je nenáviděn mezi progresivní a novou levicí svědčí fakt, že bývalý ministr financí Baracka Obamy, Jack Lew, chtěl nechat nahradit Jacksonův portrét na dvacetidolarové bankovce portrétem jisté Harriet Tubmanové, která měla být abolicionistkou 19. Století a Jackson měl být dán na obrácenou stranu bankovky. To se naštěstí nestalo díky vítězství Donalda J. Trumpa, Jacksonova pokračovatele. Andrew Jackson je považován za 7. nejlepšího presidenta USA v historii.

Na závěr, Andrew Jackson zemřel 8. června 1845 ve věku 78 let na zástavu srdce, když pobýval ve své domovině na plantáži v Hermitage. Pohřben byl také v Hermitage, na rodinném hřbitově.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 10.3.2019


 

3. úno, 2019

Je tomu právě čtyřicet let od pádu jedné z nejstarších a nejslavnějších říší. Od pádu Perské říše...

Říše, která vzešla z mnoha válek a bojů, aby nakonec byla utopena v krvi islámské revoluce roku 1979. Podívejme se na poslední desítky let Perské říše, na to, jak mnozí měli podíl na jejím pádu a mnozí s jejím pádem skonali. Pád Perské říše totiž nebyl jen ta jedna blesková a krvavá událost roku 1979, ale byl to velice dlouhý proces, který začal už desítky let předtím, s nástupem dynastie Pahláví roku 1925.

Roku 1921, Perská kozácká brigáda vyzbrojovaná a podporovaná Velkou Británií svrhla posledního premiéra Kadžárské dynastie, Fatholláha Akbara a dosadila k moci Rézu Pahlávího, který se prohlásil šáhem. Vláda prvního šáha Rézy Pahlávího usilovala o efektivní modernizaci země, průmyslová výroba Iránu se zesedmnáctinásobila, počet mil dálnic a silnic stoup z dvou tisíc na čtrnáct tisíc, byl ustanoven Ženský kongres v Teheránu, zrušeno zahalování žen a země šla stejným směrem, jaký nastolil Mustafa Kemal v Turecku. Šáh Réza dokonce byl prvním iránským monarch ou za více než 1,400 let, který navštívil synagogu a účastnil se židovských obřadů. Jedním ze symbolických aktů, který začal psát konec Perské říše, bylo přejmenování Persie na Irán. Jméno Irán znamená „země Árijců“, k jejichž etnickému a historickému odkazu se šáh hlásil.

Situace se drasticky změnila za Druhé světové války. I když Irán nepodporoval nacistický antisemitismus a iránská velvyslanectví a diplomaté zachránili na 1,500 evropských Židů před holocaustem, iránský režim obchodoval s nacistickým Německem, zejména, protože neměl oproti Rusku a Británii, s Německem žádné historické spory a animozity. Velká Británie se proto rozhodla s pomocí Sovětského svahu uchránit svůj vliv a pozice v Iránu a společně, v létě 1941, Sovětský svaz a Velká Británie vpadli do Iránu, porazili iránskou armádu a přinutili šáha k abdikaci. Pro Sovětský svaz to byla klíčová událost, protože byl zřízen „Perský koridor“, kterým Británie zásobovala Sověty proti Němcům.

Spojenci dosadili na iránský trůn šáhova syna, Muhammada Rézu Pahlávího. Posledního perského krále, který vládl od roku 1941 do roku 1979. Starý šáh byl vyhnán do exilu a mladý šáh se chopil moci. První vážnou krizí režimu mladého šáha byla iránská krize roku 1953. V roce 1950 zvítězil v iránských volbách nacionalistický a konzervativní socialista Muhammad Mossadek. Ten kritizoval dlouhodobě stav iránského ropného průmyslu a fakt, že drtivá většina zisku z iránské ropy je vyváděna do zahraničí, skrze Angloperskou ropnou korporaci. Jako premiér nechal Mossadek znárodnit ropný průmysl, chtěl omezit postavení šáha a přeměnit Irán na industrializovanou republiku.

To už se nekonalo. V létě 1953 britská zpravodajská služba MI6 a americká CIA zorganizovala státní převrat, rozpoutala nepokoje v ulicích, zafinancovala opozici a vyzbrojovali místní gangstery, kteří podpořili šáha proti Mossadekovi. Mossadek byl svržen, jeho ministři mučeni a popraveni, stejně jako stovky a tisíce dalších lidí, kteří se dostali do spárů obávané tajné policie SAVAK. Znárodnění ropného průmyslu bylo zrušeno a šáh upevnil svou moc, ovšem byl jen loutkou v rukou USA.

Puč proti Mossadekovi měl, ale dalekosáhlé důsledky, protože zasel do srdcí a myslí Iránců nenávist vůči Západu a vůči šáhovi. Mnozí odborníci se shodují, že právě puč roku 1953 byl jedním z hlavních katalyzátorů událostí roku 1979, ale nebudeme předbíhat.

Šáh začal plně vládnout a rozhodl se následovat šlépěje svého otce a modernizovat Irán. Problém byl, že Muhammad Réza Pahláví nebyl svým otcem. Oproti decentnějšímu, skromnějšímu a talentovanějšímu otci byl Muhammad Réza Pahláví jen rozmazleným spratkem a to po celý svůj život. Od dětství, kdy tak byl vychováván, až do doby, kdy byl šáhem, kdy polovina Iránu zmírala hlady a on si nechával posílat pro jídlo Concordem do Paříže.

Šáh Muhammad rozjel divokou modernizaci, aniž by znal stav své země. Tato modernizace, kterou nazval „Bílou revolucí“ nevedla k ničemu modernímu, jen prohloubila už tak ničivé rozdíly mezi venkovem a městy, vyprovokovala šíitské duchovenstvo a ekonomicky zruinovala Irán. V říjnu 1967 šáh Muhammad přijal titul šahanšáh, tedy král králů. Roku 1971 uspořádal nákladnou a opulentní oslavu 2,500 let iránské monarchie, na kterou vyhodil přes 20 miliónů dolarů, a kde hostil světové celebrity a politiky drahým koňakem, pávím masem, fíky, kaspickým kaviárem, pravým šampaňským a to vše v době, kdy většina Iránců byli negramotní rolníci, jej a v zemi vládl skoro hladomor.

Poměrně bizarním prohlášením bylo, když šáh prohlásil, že je „socialističtější a revolučnější, než kdokoliv jiný!“ Zvláštní vzhledem ke stavu země a tomu, že nechal zakázat všechny odborové organizace. Na druhou stranu je nutné přiznat i klady jeho režimu. Liberální postoj k židovské menšině, rychlý průmyslový růst a spravedlivé pracovní zákony. V zahraniční politice byl proizraelský a proamerický, ale taky se ví, že obdržel Řád bílého lva z rukou Gustava Husáka.

Bílá revoluce, kterou započal v roce 1963, a která pokračovala, až do islámské revoluce, byla devatenáctibodový program boje proti korupci, za modernizaci, znárodnění půdy, znárodnění vodních zdrojů, cenovou stabilizaci, všeobecnou vzdělanost, zrovnoprávnění žen a jiné. Překotný způsob, kterým byla zaváděna, a to z čích rukou byla zaváděna, ale vedl ke kontraproduktivním výsledkům, drastickému zhoršení sociální situace a vyostření společenského napětí. Navzdory všem reformám, dvě třetiny Iránců neuměli číst, psát a počítat, 60% dětí nedokončilo základní školu, Irán měl jednu z nejvyšších úmrtností dětí do 5 let a nejnižší počet lékařů na obyvatele ze zemí Blízkého východu.

Tehdy se na scéně začala objevovat osoba ajatolláha Chomejního, nejvyššího představeného šíitského islámského duchovenstva, který byl v politickém exilu. Chomejní byl radikálním kritikem šáha, zejména, kvůli šáhovým snahám o zrovnoprávnění žen a zlomení moci šíitského duchovenstva v Iránu. Už v exilu deklaroval, že veškerá činnost člověka a společnosti musí být podřízena Šárie, a že jen vláda islámských kleriků zabrání korupci a nespravedlnosti.

Iránská opozice se mezitím začala sjednocovat a prorůstat celou společností, která byla spojena nenávistí k šáhovi a jeho zkorumpované tyranii. V roce 1977 vypukli první studentské nepokoje v Teheránu. Situace se vyostřila 19. srpna 1978, když vyhořelo kino Cinema v jihoíránském Abadanu. Událost, ze které byli obviněni islámští a marxističtí radikálové, ovšem byla nejspíše způsobena agenty tajné policie SAVAK a stála život 420 osob. Byla to poslední kapka do poháru iránské trpělivosti.

Šáh se pokusil situaci zmírnit dosazením klerikálního premiéra Džafára Šarífa, ale ten byl spojován s všudypřítomnou korupcí a podvody. Nová vláda se pokusila vyjít demonstrantům vstříc. Sesadila velitele SAVAKu, zrušila státostranu a legalizovala politické strany a odbory, zrušila noční kluby a kasina, obnovila islámský kalendář a propustila politické vězně.

4. září 1978 se konala 500 tisícová demonstrace proti vládě. 8. září šáh vyhlásil stanné právo a zákaz vycházení po setmění. Za stanné právo byl zodpovědný generál Oveissi, který vedl brutální represe proti civilistům. O den později vypukla stávka v teheránských ropných rafinériích. 11. září stávka v ropném průmyslu postihla další města a lavinovitě se šířila. Na konci října vypukla generální stávka a stávkové výbory koordinují stávky napříč zemí. Šáh Pahláví se snažil omezit kontakt mezi ajatolláhem Chomejním, který byl v iráckém exilu a opozicí, tím, že přesvědčil iráckou vládu, aby Chomejního vyhnala pryč. To se podařilo a Chomejní odcestoval do Francie, kde žil poblíž Paříže.

To se šáhovi strašlivě vymstilo, neboť Chomejní využil mnohem efektivnější telekomunikační sítě ve Francii k šíření své islámské propagandy mezi iránskou opozicí a k burcování revolucionářů do ulic.

V listopadu odcestoval vůdce Iránské národní fronty, svržené strany Muhammada Mossadeka, do Paříže, aby jednal s Chomejním o návrhu nové ústavy a sesazení šáha. To byl ten klíčový moment, kdy se Západu vrátilo svržení Mossadeka jako bumerang, protože pod Národní frontou se sdružili odborové organizace a stávkující.

6. listopadu 1978 ustanovil šáh vojenskou vládu a armáda začala přebírat moc v zemi. Bouřící se provincie armáda zpacifikovala, námořní personál byl využit jako stávkokazové, ropná produkce se vrátila do stavu předrevolučních událostí, byla zatčena řada opozičních předáků a zároveň odvolána více než stovka nenáviděných úředníků, důstojníků a politiků z čela země.

Chomejní se, ale nevzdával a na mučednický svátek Muharram zasvěcený třetímu šíitskému imámovi Husseinovi ibn Alímu, který byl i se svou rodinou zmasakrován sunnitským tyranem Yazidem, vyzval k celonárodním nepokojům a demonstracím. Výzvě se dostavila obrovská odezva. Odezva v podobě dvoumiliónové demonstrace organizované šíitskými imámy a složené ze zdivočelé a radikalizované mládeže připravené v mešitách k boji proti šáhovi. S provoláním „Bůh je veliký!“, postupně vyšla do ulic desetina všech obyvatel Iránu. To byl konec tisícileté monarchie. Devět miliónů demonstrantů. Takový byl konečný počet.

K demonstrantům se začali přidávat i řadoví vojáci a nižší důstojnictvo. Docházelo k zabíjením vojenských velitelů, masovým dezercím a násilnostem mezi vojáky. Mašhad, druhé největší iránské město, bylo úplně opuštěno vojenskou posádkou a předáno do moci revolucionářů.

V tuto chvíli už Američané začali jednat i s iránskými revolucionáři a snažili se je usměrnit. Uvědomili si, že šáhova pozice je neudržitelná. Šáh se rozhodl pro exil, tím spíše, že umíral na rakovinu. Odešel i s rodinou do Egypta a na Západ, zatímco revolucionáři přebírali vládu nad Iránem. 16. ledna 1979 šáh opustil nadobro zemi. 1. února, o pouhé dva týdny později, se do Iránu vrátil s pomocí Air France, ajatolláh Chomejní, kterého uvítal pětimiliónový dav jásajících demonstrantů. Iránská islámská revoluce a pád monarchie byl završen zfalšovaným referendem z března 1979, kdy se při rekordní volební účasti 98% voličů vyslovilo 99,3% voličů pro zrušení monarchie a ustanovení islámské republiky.

Tak skončila dva a půl tisíce let existující Perská říše a nastala vláda islámského teokracie nad Iránem. Jedna tyranie tak byla nahrazena jinou.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.2.2019