DĚJINY OKEM ALTRIGHT

10. lis, 2018

Není sice kulaté výročí, ale za připomenutí stojí...

Je to právě 398 let od porážky českého národa na Bílé hoře. Byla to situace, kdy se zástupci českého národa dopustili celé řady chyb, které vycházeli především z nadšení a zbrklosti, stejně jako z odporu proti katolické nadvládě germánských císařů, nejprve Matyáše Habsburského a poté Ferdinanda II. Habsburského. Ten byl navíc radikálním jezuitou, který neuznával právo nejen na autonomii, či národnostní svobody, ale ani na vyz nání, což dokázal i tím, že nechal nůžkami roztrhnout Rudolfův majestát, který českému lidu přiznával právo na svobodu víry.

Právě působení Matyáše i Ferdinanda nakonec zažehlo v českých stavech, a to nejen protestantských, ale i mezi vlasteneckými částmi katolíků, ohnisko národně osvobozeneckého povstání, které mělo osvobodit naší zemi. Dva roky trvající vzpoura však skončila strašlivým krachem, terorem a represemi. Pojďme se podívat, proč se tak stalo.

Elitářství stavů.

Prvním problémem stavů bylo, že se nezaměřili na celonárodní vzpouru. Místo toho začali boje tím, že verbovali žoldnéřská vojska. V českém národu stále plál oheň husitství, ale nechtěli ho využít, nebo se ho báli. Považovali se za lepší, než ostatní a místo vybudování národní lidové armády, začali verbovat žoldácká vojska, k tomu bez jednotného vedení a velení.

Nejednota.

Samotné protestantské vyznání stavů bylo nejednotné. Část se řadila k luteránům, část ke kalvinistům. Tyto spory se přenášely i do vedení války a správy země, která byla podřízena stavovskému Direktoriátu, jenž měl vládnout, dokud nebude zvolen nový král. S tím souvisí i plán stavů změnit České království v konfederované státy. V konfederaci pěti států, Čech a zrovnoprávněných „vedlejších zemí“, tedy Markrabství moravské, Vévodství slezské, Vévodství opavské a Markrabství dolnolužické v čele s voleným králem bez dynastických práv.

Špatný král.

Aby toho nebylo málo, stavy vybraly cizáka králem, místo našince. Tím cizákem byl Fridrich Falcký, posměšně zvaný „Zimní král“, představitel kalvínské větve hnutí odporu vůči Habsburkům. Fridrich byl příliš líný, než aby se snažil zužitkovat své vztahy s protestantskými mocnostmi Nizozemskem a Anglií. Tím navíc způsobili křivdu Janu Jiřímu Saskému, jehož državy byly bohaté, přímo sousedící s českými zeměmi, a který byl luterán. Křivda nakonec přiměla Jana Jiřího, aby úplně přešel na stranu katolíků.

Porážka na Bílé hoře znamenala konec husitství na dlouhou dobu, systematické drancování, Třicetiletou válku, pustošení naší země germánskými katolíky, pálení knihy, zabití, či vyhnání desetitisíců nejlepších Čechů a představitelů našeho národa a lidu. Revize bitvy na Bílé hoře přijde, až s dlouho očekávaným a vytouženým pádem Habsburského mocnářství v roce 1918.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 10.11.2018


 

28. říj, 2018

Před sto lety, náš národ a náš lid, společně s dalším slovanským národem – Slováky, dobyl
velkého vítězství v národně osvobozeneckém boji...

Nebylo to vítězství týkající se toho, zda je něco republikou, či monarchií, jak se to snaží prezentovat libtardi z jedné strany a zastydlí pseudomonarchisté a habsburští sluhové ze strany druhé. Bylo to vítězství utiskovaných slovanských národů nad pangermanismem, vítězství, při kterém náš lid dosáhl svobody, kterou ztratil na Bílé hoře. Dějiny 28. října 1918 se však začaly psát dříve.

Po celou První světovou válku slábla loajalita českého národa i české reprezentace,
pomineme-li katolické strany, vůči Žaláři národů. Žalář národů se během války změnil ve vojenskou diktaturu a fakticky loutkový stát Císařského Německa. Od roku 1917 systematicky přebíhalo, čím dál více českých a slovenských vojáků do exilových jednotek Tomáše Garrigue Masaryka, Československých legií.

V exilu, po kterém Tomáš Garrigue Masaryk cestoval s pomocí a pasem vydaným srbským
králem Petrem I. Karaďorďěvičem, získal podporu i důležitých státníků, kteří si uvědomovali, že Žalář národů už je přežitý, že je to stát, který tvrdošíjně odmítl řešit národnostní otázku, odmítl federalizaci a odmítl posílení práv národů.

8. ledna 1918 vyhlašuje americký president Woodrow Wilson „Čtrnácti bodový program“
zaručující mimo jiné autonomii národům Rakousko-Uherska. V průběhu roku 1918 se zformovali dva strategické orgány – Prozatímní vláda v Paříži a Národní výbor československý v Čechách a na Slovensku. Ten první zajišťoval naší věci podporu mezinárodního společenství, ten druhý zajišťoval jednotu československé politické reprezentace. První uznala Československou národní radu Francie, již 29. června, připojila se Velká Británie, USA, Japonsko, Itálie.

5. října 1918 Centrální mocnosti nabídli příměří. 14. října svolala Socialistická rada
generální stávku, která měla vést k vzniku socialistického, na Rakousku nezávislého, státu. 16. Října 1918 došlo k zveřejnění posledního pokusu posledního rakouského císaře Karla I., o záchranu monarchie s nabídkou federalizace. Tou dobou už, ale ve federalizaci Rakousko-Uherska nevěřili ani Karlovi vlastní spojenci.

18. října 1918 byla vydána Washingtonská deklarace jako reakce na snahy Karla o
federalizaci. Deklarace vyhlašovala svrchovanost a suverenitu Československého státu. Ta byla naší Deklarací nezávislosti. V té době se vůdce národních socialistů Václav Klofáč sešel s císařem Karlem a dohodli se na nekrvavém rozpadu monarchie. Následně se konalo „Ženevské jednání“, kde došlo k definitivnímu rozhodnutí o podobě nového státu.

28. října 1918 se v Ženevě sešel Národní výbor vedený Karlem Kramářem za účasti Edvarda
Beneše. Ten bohužel prosadil myšlenku vzniku demokratické republiky na místo Kramářem
navrhované slovanské monarchie. To byly ovšem události ve stovky kilometrů vzdálené Ženevě. Pro nás je důležitější, to co se stalo v Čechách.

V 9 hodin ráno, dva z pěti velkých „Mužů 28. října“, agrárník Antonín Švehla a socialista
František Soukup, zamířili zajistit tzv. Obilný ústav v Praze, strategické zásobovací centrum Prahy. Cílem bylo zabránit rakouským důstojníkům nechat odvézt zásoby obilí a tím nechat vyhladovět Prahu. Ve stejné době se rozšířila zpráva, že Rakousko-Uhersko přijalo podmínky míru, včetně autonomie jeho národů.

U svatého Václava na Václavském náměstí, Isidor Zahradník, český pravoslavný kněz
vyhlásil svobodu a nezávislost Československa. Téhož dne, Československý národní výbor skládající se z Aloise Rašína, Antonína Švehly, Vavro Šrobára, Jiřího Stříbrného a Františka Soukupa, přijal první zákon, zákon o nezávislosti Československa.

Zoufalí Němci, zpočátku snažící se o vyprovokování násilností v ulicích, poté vyhlašující
absurdní „Německé Čechy“, byli ve svých snahách o zničení rodícího se Československého státu neúspěšní. 3. listopadu Pražané symbolicky završili osvobozeneckou revoluci stržením Mariánského sloupu, který byl symbolem nadvlády Rakousko-Uherska nad Čechy. 

21. prosince 1918 se do Prahy vrátil osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk. A na závěr se, ještě podívejme na jednotlivé bílé heterosexuální muže 28. října. Zaslouží si to.

Alois Rašín byl českým patriotem, talentovaným ekonomem, ženatý, s třemi dětmi,
reprezentant Národní demokracie, a muž, který zajistil, že se Československo stalo hospodářskou a finanční velmocí Meziválečného období. Dvojnásobný ministr financí, jehož ambice a talent ho nakonec stáli život, když byl zavražděn radikálním anarchistou. Také byl členem Pětky, která pomáhala udržet pořádek a stabilitu v Československém státě pod vedením Tomáše Masaryka.

Antonín Švehla byl dvojnásobný premiér Československa, vůdce konzervativní Agrární strany, spojenec Tomáše Masaryka, podporovatel ve volbě presidenta a člen, ale i zakladatel Pětky, který pomáhal vést naši zem v dobách nestability.

Jiří Stříbrný, národní socialista, vlastenec a radikální konzervativec, člen Pětky, schopný a
ambiciózní politik, novinář, který byl nakonec komunisty utýrán ve Valdicích. Trojnásobný ministr železnic, ministr pošt a telegrafů a ministr národní obrany, v době Mnichovské zrady radikální odpůrce kapitulantství Edvarda Beneše.

Vavro Šrobár, představitel Slováků, zastával různá ministerstva v meziválečném i
poválečném Československu, ministr unifikace, ministr pro Slovensko, ministr školství, zdravotnictví a financí, nejprve slovenský, poté celo-československý agrárník. Zakladatel Strany svobody, nakonec člen Druhé Gottwaldovi vlády, kde byl jako jeden z posledních žijících lidí spojených s Tomášem G. Masarykem.

František Soukup, sociální demokrat a novinář, první československý minstr spravedlnosti,
dlouholetý senátor, zakladatel Dělnické akademie a člen Druhé internacionály. Zemřel 11. listopadu 1940 v důsledku věznění a perzekucí německým okupačním režimem.

To byli bílí heterosexuální muži 28. Října, události vedoucí k 28. Říjnu, to bylo
národní osvobození našeho lidu 28. Října 1918!

Gratulujeme ke sto letům naší republiky!

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 28.10.2018


 

13. říj, 2018

Kroměřížský sněm, promarněná šance, aneb již tehdy Schwarzenberg škodil...

Rok 1848 byl „revolučním rokem“. Nesl se v duchu národně osvobozeneckých, ale bohužel i
liberálně demokratických revolucí. V Praze se slovanským nacionalistům účastnícím se Slovanského sjezdu, nepodařilo převzít otěže národně osvobozenecké revoluce a místo toho byla pražská revoluce vedena liberálně a radikálně demokratickým studentstvem, které bylo nakonec rozprášeno.

Ve Vídni události nabraly mnohem extrémnější podoby. Tam byla revoluce násilnější a
krvavější, jak ze strany studentů a demokratů, tak ze strany císařských vojsk. Právě ve Vídni probíhal říšský ústavodárný sněm, který měl určit směřování habsburské monarchie. Násilnosti a nepokoje přinutili poslance sněmu přesunout dějiště z Vídně do Kroměříže, což se mělo stát na návrh českého poslance Františka Palackého, který byl nejaktivnějším reprezentantem našich národních zájmů.

Výsledkem sněmu byl návrh „Kroměřížské ústavy“, která pro Čechy a Slováky měla
historický význam. Byly dva návrhy a oba, první, i později sněmem přijatý, posilovali naše postavení. V prvním návrhu Františka Palackého mělo dojít k federalizaci monarchie a jednotlivé národy měli získat federální práva, přičemž František Palacký prvně vyřkl možnost, že by Češi a Slováci sdíleli stát. Druhý návrh sice myšlenku federace zavrhl, ale stejně žádal radikální posílení práv jednotlivých korunních zemí.

Kroměřížský sněm měl svou důležitost, až do doby, než císařská vojska potlačila vídeňskou
revoluci. Potom se věci jal premiér a ministr zahraničí, Felix Schwarzenberg. Ten na první pohled naslouchal ústavodárnému sněmu a předstíral, že bude možná přijata nová, kroměřížská ústava, aby pak, v březnu 1849, všechno smetl ze stolu, dal rozpustit kroměřížský sněm a násilím vnutil národům monarchie tzv. Březnovou oktrojovanou ústavu.

„Březnová ústava“ se tvářila svobodomyslně, předstírala, že propůjčuje pravomoci a lepší
postavení korunním zemím, ale nikdy nebyla přijata, a kromě nejkřiklavějších problémů, jako bylo přetrvávající poddanství, nic neřešila. Místo toho byla nahrazena Silvestrovskými patenty, které v roce 1851 obnovily absolutismus.

A tak Schwarzenberg, ve službách cizího státu, již před 170 lety škodil českému a
slovenskému národu.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 13.10.2018


 

 

 

30. zář, 2018

Rok 1938 patří mezi nejtemnější roky lidských dějin. Byl to rok, kdy došlo k jedné z nejhorších a nejabsurdnějších událostí nejen v našich, ale i v lidských dějinách. Málokdy, pokud vůbec někdy, se spojenci zachovali vůči svému spojeneckému státu jako vůči poraženému státu nepřítele, aniž by proběhla válka a ustoupili nepříteli bez boje...

Ta událost je Mnichovská zrada, která na desítky let ponořila naši zem do dvou diktatur, která znásilnila náš národ a zlomila páteř našeho lidu, událost, ze které se dodnes snažíme vzpamatovat a to i navzdory, některým uřvaným havlistickým pseudohistorikům, kteří se snaží bagatelizovat německou agresi a spojeneckou zradu.

Rok 1938 se nesl v duchu zhoršující se situace v českých zemích a celém Československu.
V březnu 1938 Německo anektovalo Rakousko a Československo urychlilo práce na rozvoji a
výstavbě pohraničního opevnění z jižního směru. Další katastrofa nastala 10. dubna, kdy byl
francouzským premiérem jmenován Édouard Daladier, levicový liberální demokrat a proponent
appeasementu.

24. dubna 1938, Konrád Henlein na příkaz Adolfa Hitlera uveřejňuje tzv. Karlovarský
program. Osmibodový program, který by de facto změnil Československo ve federaci s Němci
osídleným pohraničím jako federálním státem. Dva dny předtím se německá armáda začala
připravovat na zničení Československa v rámci plánu Fall Grün. To bylo následováno přesuny
německých vojsk u československé hranice během května 1939, tzv. Květnová krize. To bylo
naposledy, kdy Francouzi a Britové našli své koule a pohrozili Hitlerovi, že v případě vpádu do
Československa nám pomohou. Potom už se před Hitlerem sklonili.

V létě 1938 Velká Británie rozhodla o vyslání liberálního politika lorda Waltera Runcimana
do Československa, aby vyhodnotil situaci v naší zemi. Runciman napsal přesně to, co si Hitlera a britská vláda přáli slyšet. Sešel se výhradně se sudetoněmeckou aristokracií, měl minimální zájem o stanovisko československé strany, došlo k vyhrožování Benešovi a československé vládě a podlézání Henleinovi a SdP, Runciman kritizoval, že Československo se snažilo podporovat české a slovenské lidi v pohraničí a nesnažilo se zvýhodňovat menšiny na úkor většiny, tedy přesně tak, jak smýšlí současní liberální demokraté. Kritizoval, že němčina a čeština nejsou rovnoprávné, nikdo však nekritizoval, když byla němčina nadřazena češtině v době Rakousko-Uherska. Závěrem mise a Runcimanovi zprávy bylo, že všechny okresy obývané nadpolovičním množstvím Němců, mají být okamžitě odstoupeny Německu, a to bez plebiscitu a bez ohledu na názor československé vlády.

Runcimanova zpráva byla už tehdejším tiskem hodnocena jako absurdní nesmysl plný
nelogičností, jako dílo německé propagandy. Přesto se právě touto zprávou vláda Nevilla
Chamberlaina řídila.

12. září vypuklo sudetoněmecké teroristické povstání organizované SdP, Freikorpsem, SA,
SS a Abwehrem. Proti povstání stála československá armáda a zejména Stráž obrany státu s podporou „Republikanische Wehru“, poslední loajální sudetoněmecké organizace. Povstání bylo z vojenského hlediska nepříliš úspěšné. Už první akce ve Vejprtech dopadla pro Němce fiaskem, podobně jako v Habartově, Habarticích, či boje ve Šluknovském výběžku, či pomnichovské teroristické útoky v Moravské Chrastové, nicméně tyto násilnosti přilili vodu na mlýn kolaborantům, pacifistům a liberálům. Odhaduje se, že v důsledku povstání zahynulo celkem 110 českých obránců a asi 2,000 lidí bylo vzato jako rukojmí, či uneseno německými vzbouřenci. Němci, Freikorps i SS a SA, přišli o zhruba 200 teroristů.

Československo tehdy figurovalo v systému Locarnských dohod, paktu vytvořeného
západními mocnostmi, aby si nemuseli špinit ruce. Na základě těchto dohod byla stanovena západní hranice Německa, ale o východní hranice, ať už s Československem, či Polskem, o ty se Západ nestaral. Nutno říct, že i Československo se dopustilo dvou chyb. Spoléhalo se na Francii a nesnažilo se o urovnání a zlepšení vztahů s Polskem.

V čele sovětské diplomacie v této době stojí protiněmecky orientovaný politik Maxim
Litvinov, který prostřednictvím sovětského velvyslance v Praze Alexandrovského, se snaží o jednání s československou vládou a o přípravu možnosti, jak by Sovětský svaz pomohl Československu. Liberální diplomacie, ale opět zkrachuje v důsledku vágních „spojeneckých“ smluv s Francií a neochotě, některých států umožnit sovětským vojskům přesun po svém území, což vzhledem k předcházející sovětské agresi bylo pochopitelné. Dodnes se spekuluje, jak moc byl Sovětský svaz připraven moci. Za podmínky, že by se Sovětský svaz vzdal územních nároků na Moldavsko, Rumunsko bylo ochotné umožnit přesun 60 tisíc sovětských vojáků a neomezeného množství zbraní a munice přes své území do Československa, ale to se bohužel nestalo.

Nyní ke stavu samotné československé armády a Wehrmachtu v této době, neboť i to je
jedna z nejdůležitějších a mýty nejvíce opředených záležitostí. Obě armády byly dobře vybavené, dobře vyzbrojené a vycvičené, ale obě měly své slabé a silné stránky. Mechanizace a tanková vojska, kterými Wehrmacht proslul na začátku Druhé světové války, nebyly v roce 1938 zdaleka tak slavné. Wehrmacht měl v číslech naprostou převahu v tancích. 2,600 proti zhruba 400-500 československým tankům. Problém Německa byl v tom, že z té obrovské masy tanků, jen zlomek byly skutečné tanky. Valná většina byly nepoužitelné tančíky Pz. I (jejichž pancéřování šlo prostřelit puškou) a Pz. II (u kterých to šlo kulometem). Skutečné tanky byly, až Pz. III, kterých měl ovšem Wehrmacht jen 75 kusů a Pz. IV byly stále ve vývoji.

Skoro vyrovnaná, ale v neprospěch Německa, byla situace i s dělostřelectvem. Většina
dělostřeleckých posádek byla cvičena pro obranný boj a podporu pěchoty, Německo mělo 600
dělostřeleckých baterií, zatímco Československo zhruba 700 baterií.

Další obrovský problém Německa byla zpravodajská služba Abwehr. Ta je historicky
hodnocena jako jedna z nejděravějších, nejméně efektivních a nejneúspěšnějších, všechny její úspěchy pramenily z úspěchů Wehrmachtu, nebyla schopna dodávat přesné informace, téměř každý stát, a to včetně Československa, měl v Abwehru dvojité agenty. Zprávy Abwehru o československém pohraničí byly tak mizerné a nepřesné, že z toho byl později šokován i Hitler a Speer, když si prohlíželi naše opevnění po Mnichovu, a zjistili, že bylo mnohem silnější a lépe vyzbrojenější, než Abwehr udával.

Jasná nevýhoda Německa spočívala i v morálce vojáků. Jistě, byli fanaticky oddaní
Hitlerovi, ale na druhou stranu, říšští Němci se na sudetské Němce dívali jako na odpad a lůzu. Říšští vojáci by neměli takovou morálku při boji za, jakési vzdálené příbuzné, ve srovnání
s československým vojákem, který by bojoval za svou existenci, svůj stát, svou rodinu a národ.

V čem měli Němci totální a nezpochybnitelnou převahu, bylo letectvo. Tam nemá téměř
cenu ani srovnávat. Československé letectvo bylo ve srovnání s tankovým vojskem a dělostřelectvem, žalostně zaostalé, špatně organizované, s nízkou úrovní výcviku a špatným pokrytím, bez systému včasného varování, a ještě vyzbrojené dvouplošníky. Německé letectvo bylo Göringem vydupáno ze země, takovým způsobem, že by bylo schopné zničit naše letectvo, ještě na zemi. Nevýhodou Němcům bylo jen zhoršující se počasí, které by v říjnu 1938 výrazně omezilo možnosti nasazení letectva, a to obou stran.

Další otázka byla loajalita národnostních menšin. Během mobilizace z 23. září se ukázalo, že
překvapivě velice loajální a v mobilizaci aktivní je rusínská i maďarská menšina. Němci naproti tomu utíkali do Německa, a pokud byli mobilizováni, byli přiřazeni do týlu a do smíšených jednotek, aby na ně byl dáván pozor.

Méně známou nevýhodou Německa je, že se proti invazi do Československa zformovala
opozice kolem generála Ludwiga Becka a dalších důstojníků, kteří uvažovali o možnosti odstranit Hitlera. Záminkou a spouštěcím signálem převratu, měla být právě invaze do Československa. K tomu, ale kvůli Mnichovské zradě nedošlo.

Pokud bychom se bránili, válka by z vojenského hlediska skončila naší porážkou, nicméně
pro Německo by to nejspíše bylo pyrrhovské vítězství. Mělo by velké vojenské a ekonomické ztráty umocněné partyzánským bojem v týlu, všeobecným odporem obyvatelstva a nutností dobývat hornaté Slovensko.

Nyní k samotné Mnichovské zradě. Už 5. září 1938 československá vláda na nátlak mocností
přijala „Karlovarský program“, což Henleina a Hitlera překvapilo. Nečekali to. O týden později
sudetští Němci rozpoutali, již zmíněné násilnosti a nepokoje.

22. září 1938 proběhla generální stávka. Odstupuje vláda Milana Hodži a je jmenována
úřednická vláda generála Syrového, do jehož osoby, jako hrdiny od Zborova, lidé vkládají marné naděje.

23. září 1938 je vyhlášena mobilizace československé armády, a to po neúspěšných
jednáních mezi Brity a Hitlerem. Hitler zneužívá územních nároků Maďarska a Polska a žádá i jejich splnění, čímž si nakloní, jak Hortyho vládu v Maďarsku, tak Mośčického vládu v Polsku.

24. září došlo k částečné mobilizaci francouzské armády a další den Francie oznamuje, že
v případě útoku přijde Československu na pomoc. Tento postoj jí moc dlouho nevydrží.

26. září 1938, tři dny před Mnichovskou zradou, vstupují do Hazlova oddíly SS.

27. září Chamberlaine, pronáší svůj projev o tom, že Britové nebudou bojovat za vzdálenou
zem, že Britové se kvůli tomu nebudou obětovávat, že nebudou řešit spory mezi dvěma státy. Další den to trumfnul tím, že oslovil Hitlerova spojence Benita Mussoliniho, aby se stal zprostředkovatelem při jednání s Hitlerem. Tím se začala psát Mnichovská zrada.

29. září 1938 začíná jednání v Mnichově. Jednání stanoví, že dojde k vyklizení pohraničí,
které okamžitě přejde pod Německo. Po půlnoci z 29. na 30. září je o tom informován československý velvyslanec Mastný. President Beneš se o Mnichovské zradě dozvídá ve dvě hodiny ráno z německého rozhlasu.

Národ je připraven jít do války, ale Beneš ne. Ten se rozhodl prokapitulovat k válce a na
mimořádném jednání vlády, bez hlasování a v rozporu s Ústavou a parlamentem, Beneš přijímá
ultimátum velmocí. Podle Mnichovské dohody by Československo, v případě, že nepředá své výsostné a historické území nepříteli, bylo považováno za agresora. Už tehdy to byla doba, kdy černá byla bílá a bílá byla černá.

Pohraničí je odstoupeno na základě výsledků sčítání lidu z roku 1910, tedy v obcích a
okresech, kde v roce 1910 bylo nadpoloviční množství Němců, tam dojde k záboru Německem. Velká Británie, jako náhradu za ztrátu většiny průmyslu, obrany a nerostného bohatství poskytla okleštěnému Československu tzv. Mnichovský úvěr, což byl naprostý výsměch a další ponížení. Nedosahoval ani zlomku ztracené hodnoty, byl úrokovaný, a nakonec i nenaplněný.

Méně uvědomovanou skutečností je taky to, že průmysl v Sudetech výrazně pomohl
Německu v rozpoutání Druhé světové války, nemluvě o tom, že po záboru zbytkového
Československa získalo Německo to, co potřebovalo, tanková vojska.

Winston Churchill, konzervativec, který měl koule, tehdy prohlásil „Velká Británie měla na
výběr mezi válkou a hanbou. Zvolili jsme hanbu a dostaneme válku.“
Připojujeme projev Ladislava Rašína, syna Aloise Rašína, ze 14. prosince 1938 pronesený
v parlamentu okleštěného státu.

Jest jisto, že jsme naší vlasti zasadili smrtelnou ránu, a je pochybno, zda jsme zachránili mír
na dobu delší několika měsíců. Nebyl jsem z těch, kdo chtěli zachraňovati mír za tu cenu, kterou jsme zaplatili. Kde tribunové měli slovo mír, já opakoval rozkolnicky „k boji!“, a takových nás bylo několik…

Ano, poprvé ve svých dějinách vydala vláda českého národa své území bez boje, vydala
Chlumec, kde Soběslav I. porazil německá vojska Lothara III., vydala Žatec, jedno z prvních měst, která se přiznala za vyznavače a obránce kalicha, u jehož bran porazila husitská vojska přesilu křižáckou, vydala Ústí nad Labem, kde r. 1426 rozprášilo 25.000 českých bojovníků 75.000 Sasů, vydala Tachov, Stříbro a Chomutov, která byla svědky německých porážek, vydala hrad Kalich, jediný majetek Jana Žižky, kromě domu na Novém Městě pražském, na jehož místě stojí dnes – jaká to ironie! německé kasino. Vydala Prachatice, kam chodil do školy Jan Hus, i Fulnek, kde učil Jan Amos Komenský, vydala půdu, která patřívala pánům z Růže, Berkům z Dubé, purkrabím pražským, pánům z Lipé i pánům ze Švamberka, Harantům z Polžic a Bezdružic, pánům z Kravař, Žerotínům ze Žerotína i pánům z Budova a ze Sulevic, z nichž Václav Budovec z Budova a Kašpar Kaplíř ze Sulevic byli popraveni na Staroměstském náměstí…

V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy,
vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, 20 let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa na konec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…

Mnichovská zrada, která je dnes omlouvána prdelolízači Evropské unie a dnešního tandemu
Velkoněmecké říše a macronovské Francie, nás pokořila, ale musíme se z ní poučit, že malá země nemůže mít nikdy za spojence velké velmoci. Malé země se musí spojit, aby se stali sami velmocí a bojovat po boku, spoléhat se na sebe a ne na jiné, spoléhat se na Visegrád a Trojmoří, ne na Evropskou unii.

Ostatně, uplynul ani ne rok od Mnichovské zrady a Druhá světová válka se rozhořela
naplno…

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 30.9.2018


 

29. zář, 2018

Jak sudetští Němci rozbíjeli naši vlast…Co byli sudetští Němci zač? O co jim šlo? A začalo jejich řádění skutečně, až po nástupu Hitlera k moci?

Současná masmédia, historičtí revizionisté, neonacisté, havlisté a jiní liberálové, nám
předkládají obraz sudetských Němců jako „utiskované menšiny“, která trpěla pod nadvládou zlých Čechů a zlého Masaryka. Někteří bagatelizují a omlouvají zvěrstva sudetských zrádců, jiní oslavují jejich oběti a ponižují zavražděné Čechy a české Židy. Podívejme se tedy, kdo, nebo co byli ti, kteří jsou dnes v panteonu mučedníků liberalismu a neonacismu.

Sudetští Němci, či Němci v Čechách, se začali objevovat v 13. století, kdy přišli na pozvání
českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II. Důvod pozvání byl jednoduchý, české pohraničí bylo neosídlené, špatně obyvatelné, a tak si čeští králové pozvali německé řemeslníky, obchodníky a rolníky k dosídlení pohraničí. Podobně později Kateřina Veliká dosídlila německými statkáři ruské Povolží.

Čeští Němci měli vždy blíže k Německu, či Rakousku, než k Čechám. Byli to jen řemeslníci
a údržbáři, kteří přišli zušlechtit pohraničí, ale nikdy s domovským českým národem se nesžili. Že čeští Němci nejsou věrní našemu národu a lidu se začalo ukazovat už záhy, během Husitské revoluce, kdy nejprve se němečtí mistři Univerzity Karlovy postavili proti mistru Janu Husovi, a potom německá šlechta stála na straně katolických vládců proti kališnickému českému národu.

A nešlo jen o politiku, či náboženství. Kupříkladu cechy ovládané německy hovořícími
mistry a obchodníky odmítli přijímat české řemeslníky, jako se dělo například v Olomouci a jiných městech, kde německy hovořící menšina si usurpovala postavení nadřazené elity.

Habsburští císaři pak potvrdili dominantní postavení německé menšiny nad českou většinou,
a vyjma Rudolfa II. Habsburského, se většina habsburské politiky nesla v duchu násilné rekatolizace, germanizace, vyhánění české inteligence a české šlechty a rozdávání jejich majetků německým dosídlencům a aristokracii.

Doba Pobělohorská představovala absolutní triumf germánského kulturního a náboženského
teroru proti našemu lidu, který byl navíc doprovázen totální ekonomickou destrukcí českých zemí, společně s Třicetiletou válkou.

V 18. století germánská elita Pruska a germánská elita Rakouska trhala naše země na kusy ve
svých mocenských a územních sporech. Český národ hrál roli poddaných, na které dopadala rána za ránou, ať už ze strany Prušáků, či Rakušáků.

19. století se neslo v duchu Velkoněmeckého a Maloněmeckého řešení, kdy se vládnoucí
elity bavili o podobě Německa a Rakouska, a kdy se s Čechy počítalo jako s loajálními vazaly
poddanými té či oné podobě Německé říše. V této době je čeština stále podřízená němčina, němčina je plnohodnotným státním jazykem, ale již dochází k obrozenectví a první vlně obnovy a obrany českého jazyka a kultury proti germanizaci. Roku 1848 dochází k rakousko-uherskému vyrovnání, ale toto vyrovnání se netýká Čech, které jsou nadále poníženou součástí Rakouska.

Teprve v roce 1897 je zrovnoprávněna čeština s němčinou, ale nikoliv z vůle, nějakého
dobrotivého Rakušana, ale z vůle polského politika a premiéra Kazimíra Badeniho, který stál v čele rakouskouherské vlády. Dokonce i tato jen částečná náprava staletí křivd se setkala u německy hovořící byrokracie a aristokracie se zuřivým odporem, protože němečtí byrokraté v Čechách se odmítali učit česky. Proč by se taky měli učit česky, když žijí v Čechách? Málo známým je fakt, že během roku 1897 se konali protičeské pogromy a násilnosti v pohraničí, kdy byla česká obydlí vypalována a Češi vyháněni jako trest za zrovnoprávnění češtiny.

21 let po jazykové reformě se zhroutil žalář národů, habsburská monarchie. Uhry, Čechy,
slovenský národ, ale i Poláci, Rusíni a další etnika, se osvobodila od nadvlády zkrachovalé rakouské dynastie. Ovšem nikoliv od příkoří a útoků německé menšiny v Čechách.
Čechy zachvátila epidemie samozvaných separatistických režimů.

29. října 1918, den po vzniku Československa, sudetoněmečtí nacionalisté a separatisté
vedení hejtmany Rafaelem Pacherem a Rudolfem Lodgmanem von Auenem, vyhlásili území Sudet za území „Německých Čech“ s úmyslem je připojit k Rakousku. Zmíněný von Auen později oslavoval Mnichovský diktát a Hitlerův zábor Sudet. Už v listopadu se podařilo československým vojskům zlikvidovat tento separatistický puč a vyhnat vzbouřené hejtmany pryč ze země. Další takový separatistický útvar byl v Slezsku ustanovený „Sudetenland“, též potlačený v listopadu 1918, byl iniciován předákem Německé nacionální strany Rudolfem Freisslerem. Na jeho straně stál i sociální demokrat Hans Jokl. Tolik k „státotvorné úloze“ německých socialistů.

12. listopadu vyšla prozatímní československá vláda vstříc Němcům s velice štědrým
návrhem, včetně zrovnoprávnění němčiny, německých ministrů a ustanovení samosprávných žup. Němci to odmítli a bouřili se, až do března 1919, kdy jejich násilnosti, nepokoje a stávky definitivně utichly. Tím tedy padá další mýtus, že českoslovenští politici nechtěli řešit nastalou situaci. Chtěli a dokonce velice ochotně, ale z německé strany nebyla pražádná ochota k jednání a řešení situace.

V prvních volbách roku 1920 získali německy hovořící strany 81 z 300 poslanců. Od roku
1926 a nástupu 3. vlády Antonína Švehly měli sudetští Němci pravidelné zastoupení ve vládě. Franz Spina, Robert Mayr-Harting, Ludwig Czech, Erwin Zajíček. Jména německých ministrů
československých vlád. Ale ani to sudetským Němcům nestačilo.

Roku 1929 vypuká Velká hospodářská krize. Sudetští Němci jako vlastníci průmyslu, byli
nejvíce postiženi touto krizí a zneužili její průběh a katastrofické dopady k ospravedlnění svých
zločinných požadavků vůči svrchovanosti a suverenitě československé státnosti.

Roku 1933 populární sudetský předák a aktivista Konrád Henlein zakládá Sudetendeutsche
Heimatfront, ze které vzejde Sudetendeutsche Partei, Sudetoněmecká strana SdP. Hitler se okamžitě ujímá příležitosti k naplnění tisíciletého německého snu – zničení českého prostoru a porážky českého národa. Zahajuje masové financování a podporu Sudetoněmecké strany Konrada Henleina, instruuje Abwehr a paramilitarní formace v Německu k přípravě sudetských bojůvek. Již v roce 1935 se ukazuje, jaká byla loajalita i tzv. „demokratických“ Němců vůči naší zemi.

Německá sociální demokracie, křesťanští-sociálové, Spišská německá strana, Německé
volební společenství a Německý svaz zemědělců přicházejí o téměř milión hlasů a SdP nakonec
získává 1,249,530 hlasů. Musíme si uvědomit, že voliči SdP nespadli z nebe. Byli to voliči
demokratických, liberálních a socialistických německých stran v Čechách, kteří ucítili příležitost k naplnění svých zájmů na rozbití Československa.

Od jara 1938 se Sudetoněmecká strana otevřeně přihlásila k nacismu a začala diktovat
brutální podmínky naší zemi, zřídila Freikorpsy, spolčila se s SS a SA a zahájila teroristické akce proti naší státnosti, ale o tom více, až v posledním díle.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 29.9.2018