DĚJINY OKEM ALTRIGHT

21. čvc, 2018

Není na světě příliš osobností, o kterých by se tolik lhalo, falšovalo a manipulovalo jako o
Nelsonu Mandelovi, jehož strašlivé dědictví rasistického apartheidu, vraždění bílých a násilí na černých dělníci zaměstnaných bělochy, nyní přežívá v chudnoucí a rozvrácené Jihoafrické republice...

V zemi, kde od Mandelova puče vládne jeho strana Africký národní kongres jako absolutní státostrana s podporou odborových svazů a různých ultralevicových soldatesek. Podívejme se na tvůrce černošského apartheidu a duchovního otce černého rasismu v Africe.

Mandela se narodil 18. července 1918 v kapské oblasti jihoafrické provincie Britského
impéria jako Rolihlahla Mandela. Mandelovi předci pocházeli z řad místní aristokracie. Byl honákem, ale v sedmi letech ho matka poslala do školy metodistické misie, kde začal studovat. Tam taky přijal jméno Nelson. V mládí Mandela vnímal kolonialismus jako prospěšný Africe, protože přinesl průmysl, vzdělanost, infrastrukturu a civilizaci. Za druhé světové války aktivně podporoval Britské impérium. Po vysokoškolských studiích, ze kterých byl vyhozen pro politické aktivity, se účastnil několika setkání Jihoafrické komunistické strany, ale jako metodista a rasista, odmítl vstoupit do strany. Prohlásil, že boj v Jižní Africe je rasovým, nikoliv třídním bojem.

Ve svobodných a demokratických volbách 1948 zvítězila Národní strana, která začala
zavádět zbytečné restrikce vůči černochům. Ty vyprovokovali řadu místních k radikalismu, včetně Nelsona Mandely. V té době už byl řadu let aktivní uvnitř Afrického národního kongresu, strany, do které vstoupil na začátku 40. let, a do jejíhož vrcholného vedení se dostal v roce 1950. V prosinci 1951 se stal vůdcem mládežnické ligy ANK a o rok později definitivně přijal marxismus a usmířil se s komunisty.

Mandela se snažil ztotožnit s Ghándím, ale většina jeho projevů a demonstrací skončila
násilnostmi a nepokoji, kvůli kterým se dostal do vězení. Mučednictví Mandely a jeho soudruhů vedlo k raketovému nárůstu popularity ANK a rozšíření, až na 100 tisíc členů. Po neúspěších
s mírumilovnou cestou se rozhodl přijmout cestu ozbrojené marxistické guerilly a hledal spojence v maoistické Číně. Tehdy taky svolal tzv. Kongres lidu, kde vyhlásil šílené a ničivé cíle jako je znárodňování.

V březnu 56 byl Mandela vyhnán z Johannesburgu a do roku 1961 byl souzen pro
vlastizradu. Téhož roku převzal vedení nad paravojenskou teroristickou formací „Kopí národa“, která byla inspirována Fidelem Castrem. Její ideová základna vycházela z maoismu a prací Che Guevary. Mezi zakládajícími členy byli především komunisté bílé pleti, tehdejší sluníčkáři. V roce 1962 odcestoval Mandela do Etiopského císařství, kde získal výcvik pro guerillový boj. Za zradu, terorismus, podněcování k nepokojům a stávkám a násilnostem, byl Mandela a vůdci „Kopí národa“ odsouzeni do vězení. Mandela skončil ve vězení na třicet let. Úmyslně ze sebe dělal mučedníka, když v roce 1985 odmítl nabídku státního prokurátora, aby se zřekl ozbrojeného boje výměnou za svobodu.

V polovině roku 1989 padla vláda Pietera Willema Bothy a nastoupil de Klerk, který se
rozhodl pomoci Mandelovi, propustil Mandelu, ukončil éru pořádku a řádu v Jižní Africe, zavedl
absolutní demokratizaci a umožnil Mandelovi nastoupit k moci. Za to získal společně s Mandelou Nobelovu cenu míru. Pád starých pořádků přinesl jen násilnosti, korupci, chaos a vraždy, zatímco Mandelova manželka Winnie rozkrádala majetek a státní peníze. Jeho předchozí manželství se rozpadla kvůli jeho nevěrám a teroristické činnosti. Od doby Mandelovi vlády prudce stoupla kriminalita, rozšířil se děsivý fenomén „léčby leseb“ pomocí znásilnění, narostl počet nemocných HIV/AIDS a do země přišli milióny Afričanů z chudších zemí, kteří zvýšili kriminalitu, moc narkoterorismu a ve stejné době vyhnali všechny vzdělanější, schopnější a talentovanější Jihoafričany bílé i černé barvy pleti. Čtvrtina Jihoafričanů se přiznala, že někoho znásilnila, 12% dokonce k opakovanému znásilnění. Každých pět hodin zmizí v Jižní Africe jedno dítě, každou hodinu jsou zavražděni dva lidé v Jižní Africe, v roce 2001 bylo pravděpodobnější, že Vás Jižní Africe někdo zavraždí, než že se vybouráte v autě. Bývalý ministr vnitra Charles Nqakula prohlásil, že když se opozičním poslancům nelíbí současná situace v Jižní Africe, mají emigrovat. Pokud chcete v Jižní Africe žít v bezpečí, musíte mít vlastní ochranku.

Takové je dědictví Nelsona Mandely. Stejně jako se odhalují sochy Karla Marxe, který
zavraždil sto miliónů lidí svým učením, tak je oslavován i Nelson Mandela, který přivedl Jižní Afriku do chaosu a úpadku. Jakkoliv mohla být Mandelova kritika oprávněná, restrikce Národní strany nesmyslné a extrémní, Africký národní kongres a Mandela přivedli Jižní Afriku do horšího zlořádu.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 21.7.2018


 

 

14. čvc, 2018

Málokterá událost nám může poskytnout takové množství stěžejního poučení jako
Francouzská revoluce, pád Bastily a události, kterému tomu předcházely, i ty, které následovaly.Tomu všemu se budeme věnovat v článku věnovanému 229. výročí pádu Bastily a vypuknutí Velké francouzské revoluce...

Předrevoluční Francie – lesk aristokracie, bída buržoazie

Pro pochopení revolučního dění se musíme podívat do historie. Od roku 1643 do roku 1715
stál v čele Francie Ludvík XIV., zvaný též Král slunce. Muž, který se nazýval státem, na jednu stranu, významně rozšířil území Francie, přestavěl Paříž, postavil Versailleský palác na místě odporných bažin, vyhrál válku o španělské dědictví, dobyl Štrasburk a Alsasko-Lotrinsko a byl velkým patronem umění, na druhou stranu se nevěnoval hospodářství, vyhnal 200 tisíc protestantů, z nichž většina byli bohatí a schopní obchodníci a řemeslníci a vzdělanci a pokračoval v mylné politice merkantilismu, která pomáhala zahálčivým cechům, ničila svobodný obchod a produktivitu.

Po Ludvíku XIV. nastoupil jeho pravnuk, Ludvík XV., který rovněž vládl velice dlouho. Od
roku 1715 do roku 1774. Jeho vláda byla mírumilovnější a stabilnější, zaměřená na vnitřní rozvoj země, ale nedostatečně důsledná, omezená mocí aristokracie a kléru.

Poté nastoupil poslední z předrevolučních Ludvíků, Ludvík XVI., který podobně jako
Ludvík XV., nebyl synem krále, nýbrž vnukem. Ludvík XVI. se pokusil reformovat ekonomiku
Francie prostřednictvím liberálního ekonoma Anne Roberta Turgota, který žádal uvolnění cen zboží, snížení, či zrušení vnitřních cel, snížení dovozních a vývozních cel a svobodný obchod. Ten byl Ludvíkovým ministrem financí, zastáncem politického absolutismu a ekonomického liberalismu. Udála se, ale celá řada katastrofických chyb a problémů, která přímo vedla k Francouzské revoluce.

Nejprve se objevila fáma o vzniku „Hladovějícího paktu“. Mýtus, že francouzská vláda
chtěla nechat chudé lidi vyhladovět k smrti. Poté se proti veškerým varováním Turgota Francie
zapojila do Americké války za nezávislost. Turgot upřímně věřil v ideály americké revoluce, ale taky věděl, že účast Francie na válce přivede zemi na pokraj bankrotu. Poté přišel Turgotův pád, když se pokusil zvrátit strašlivý systém regresivního zdanění, tedy zdanění, kdy bohatí (aristokracie, klér) neplatí nic, nebo jen minimum, a veškeré daňové zatížení je na chudých (buržoazie, řemeslníci, rolníci, nižší klér). Vyšší klér a aristokracie přinutila Ludvíka k sesazení Turgota, když navrhl zdanění církve a šlechty, stejně jako zrušení otroctví v koloniích. Francie navíc prohrála Sedmiletou válku a z hlediska finančního i Americkou válku za nezávislost. Vypukla finanční krize a Francie se přiblížila k neschopnosti splácet pohledávky. Dluh dosáhl 12 miliard livrů a rozpočtový schodek 36 miliónů livrů, většina schodku a dluhů vzešla z prohraných válek, z chybných politických kroků a z extravagantního životního stylu dvora a zejména nenáviděné Marie Antoinetty. Svůj podíl na krizi měli i provinční parlamenty, které bránily moc aristokracie a likvidovaly reformy.

Revoluce, vítězství buržoazních mas, porážka aristokratických elit

Z těchto důvodů se rozhodl Ludvík XVI. svolat Generální stavy sdružující tři stavy – klér,
aristokracii a buržoazii (obyčejní lidé). Buržoazie, která tvořila přes 95% obyvatel Francie, měla méně, než 50% hlasovacích práv, zatímco klér a aristokracie reprezentující 5% obyvatel mělo nadpoloviční většinu hlasovacích práv. Generální stavy měly odhlasovat další všeobecné zdanění a zvýšení stávajících daní pro třetí stav (buržoazii). Nespravedlnost daňová se navyšovala a umocňovala nespravedlností hlasovací, až způsobila, že i část nižší aristokracie a nižšího kléru přešla do třetího stavu a tím poskytla třetímu stavu nadpoloviční podporu v Generálních stavech.

Král nechal vojskem obsadit sídlo, kde se scházely stavy. Na to třetí stav reagoval odchodem
svých zástupců do míčovny, vyhnáním aristokratů, kteří tam hráli tenis a vyhlášením Národního
shromáždění, které přemění Francii v ústavní monarchii. 11. Července nechal král sesadit populárního ministra financí a obhájce třetího stavu, Jacquese Neckera. O den později se o tom dozvěděli Pařížané a vypukli nepokoje a demonstrace. Na protest proti spotřebním daním byly zapáleny desítky celnic. Armáda střílela do lidí. Demonstranti nesli busty Neckera a Filipa Orleánského, radikálně liberálního příbuzného Ludvíka XIV., který se později stal fanatickým revolucionářem. Pařížané vyhlásili milice, do kterých vstoupilo téměř padesát tisíc dobrovolníků, ovšem bez zbraní a bez výcviku. V podvečer 13. července delegace pařížské rady dorazila do Invalidovny, aby vyzvedla zbraně pro milici. Pařížský guvernér to odmítl, a tak si rozvášněný dav došel pro zbraně dalšího dne ráno. Vzbouřenci ukořistili desetitisíce pušek, desítky děl a taky minomet.

Střelný prach chtěli získat v Bastile, kdysi vězení, nyní kasárnách a muničním skladu, kde
bylo pouze pár vězňů, včetně penězokazce a pedofila, tedy nešlo o hrdinské osvobození politických vězňů, jak to později zveličovala revoluční propaganda. Velitel Bastily, guvernér de Launay, odmítl vydat vzbouřencům munici, ale slíbil, že stáhne děla. Přesuny vojáků u děl si vzbouřenci vyložili jako nabíjení děl a vzali pevnost ztečí. I bez střelného prachu se jim podařilo vpadnout do pevnosti. Sekyrou spustili padací most a tisícovka vzbouřenců udeřila proti 32 gardistům a 82 válečným invalidům.

Pád Bastily zažehl plamen Francouzské revoluce, protože byla vnímána jako symbol
absolutistického útisku a zvůle aristokracie a krále. Nastala nešťastná éra, která trvala, až do nástupu císaře Napoleona. Francie si prošla tragickými experimenty s parlamentní demokracií, kterou zneužila elitářská vrstva francouzských osvícenců v čele s „osvíceným“ Robespierrem, korupčníkem Dantonem, šíleným Hébertem, extrémním Maratem a dalšími. Zatímco Americká revoluce nebyla ukradena levicovými intelektuály a „osvícenci“, protože její jádro bylo tvořeno zdravou, hospodářsky silnou, morálně pevnou a solidní vrstvou sedláků, měšťanů a obchodníků, kteří nebyli po staletí sdíráni z kůže, Francouzská revoluce byla tvořena zoufalými a zbídačenými masami, jejichž utrpení zneužili levicoví intelektuálové pro své zvrácené sociální experimenty, a to již tehdy, před stovkami let.

Po pádu Bastily vypukla Francouzská revoluční válka, která skončila porážkou
kontrarevoluční aliance v čele se Svatou říší římskou, Pruskem a Velkou Británií. Po bitvě u Valmy Národní shromáždění zrušilo monarchii a vyhlásilo revoluční republiku, taky nazývanou jako První francouzská republika. Krátce poté byl popraven Ludvík XVI. a po něm i jeho francouzským lidem nenáviděná manželka, „rakouská děvka“ Marie Antoinetta.

V čele republiky stál konvent, který rozpoutal vládu teroru a vražd, zničil tradiční
římskokatolickou církev a nahradil ji novým náboženstvím, které doslova nazval „Kultem rozumu“ a později „Kultem Nejvyšší bytosti“. Byl ustanoven nový kalendář, čímž se později inspirovali například Rudí Khmerové v Kambodže. Výbor veřejné bezpečnosti pronásledoval a zabíjel všechny, kteří nesouhlasili s novými pořádky rozumu a osvícenectví. Revoluce začala požírat sama sebe. Hébert byl prohlášen kontrarevolucionářem, nejvášnivější ze všech revolucionářů, a byl popraven. Po něm byl popraven Danton. Výbor veřejného blaha, další z byrokratických a teroristických výborů revolucionářů, přivedl zemi do hladomoru, chaosu a bídy. Podílel se i na popravách a společně s Výborem veřejné bezpečnosti zlikvidoval 40,000 lidí, ale byl taky zodpovědný za zhroucení zásobování, ničení církve, nedostatek personálu v nemocnicích, úpadek vzdělávání a rozšiřování revolučních tribunálů.

Revoluční diktatura skončila v červenci 1794 svržením Robespierra a jeho popravou.
Nastoupila vláda Direktoria, která omezila šílené experimenty s parlamentní demokracií, která se zvrhla v revoluční tyranii a úspěšně stabilizovalo Francii po revolučním teroru. Vláda Direktoria skončila s nástupem Napoleona Bonaparta a s ním skončilo i dědictví pádu Bastily a staré monarchie.

Musíme se z toho tedy poučit. Politický absolutismus nepřežije bez ekonomického
liberalismu a aristokracie trýznící lid přežila, pouze nabrala formu nynější oligarchie a superkorporací.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 14.7.2018


 

23. čvn, 2018

Výmar, aneb jak perverzní liberalismus a parlamentní kretenismus nám nadělili nacismus...

Málokdy způsobil liberalismus, liberální demokracie a parlamentní kretenismus takovou zkázu, utrpení a neštěstí, jako v případě tzv. Výmarské republiky a nástupu nacistického Německa. Nyní se podíváme, proč je liberální demokracie nejnebezpečnějším režimem a sjednocené Německo čas od času nejnebezpečnějším státem Evropy...

Počátek této tragédie se začíná datovat s listopadem 1918. Císařské Německo, které rok
předtím sponzorovalo bolševický převrat v Rusku, nyní okusilo na vlastní kůži bolševické bojůvky, když došlo ke generální stávce organizované socialisty a ke vzpouře námořníků, vojáků a dělníků v Kielu a dalších přístavech. Výsledkem byl pád německé monarchie a nástup republiky, společně s vyhlášením příměří a zahájením mírových jednání.

Velká Británie, Francie a Spojené státy americké se tehdy dopustily fatální chyby, když
nevyužili situace k parcelování Německa. Místo využití bavorského separatismu a dalších lokálních autonomistických tendencí k rozbití Německa, západní Dohoda se rozhodla pro pouhé reparace. Slezsko mělo být rozděleno mezi Polsko a Československo, východní Prusko osamostatněno, stejně jako Bavorsko a tak dále.

A nejen zbabělý přístup Dohody k existenci Německa, ale navíc Dohoda naordinovala
Německu liberálně demokratickou léčbu a parlamentní kretenismus. Výsledkem nastavení parlamentu a německého parlamentního systému bylo, že mezi lety 1919, až 1930 se konalo 6 voleb do Říšského sněmu. Zároveň se v čele vlády vystřídalo hned 12 kancléřů (čtyři socani, pět katolíků, jeden lidovec a dva nezávislí). V některých časech bylo v Říšském sněmu dokonce 15 stran! Německý národ nebyl parlamentem reprezentován, nýbrž byl parlamentem roztříštěn!

Všechno se řešilo v parlamentu, moc byla rozdělena mezi kdekoho, nikdo neměl autoritu,
kancléři byli slabí a neschopní, šířila se prostituce, drogová kultura, kulturní a morální úpadek, roku 1919 je zřízen Institut sexuálního výzkumu, který je prvotním průkopníkem v relativizaci vztahů, postavení rodiny, národa a společnosti a oslavování sexuálních menšin.

Země díky tomu nezažívala žádnou stabilitu, vše bylo narušováno ultralevicovými
bojůvkami (Komunistická strana Německa, NSDAP, část socanů) a patriotickými skupinami (Kappův převrat a jiní). V této době ještě nacisté stagnovali, příležitostně organizovali stávky a demonstrace po boku německých komunistů, ale nedařilo se jim.

Roku 1929 se situace radikálně změnila, když liberální kapitalismus utržil zničující ránu
v podobě Velké hospodářské krize, která zachvátila nejprve Ameriku a potom zbytek světa, včetně Německa. Nezaměstnanost dosáhla 30%, zatímco průmyslová výroba se propadla o 40% a HDP o 15%, platy a důchody klesli o třetinu.

Liberální ekonomové, stejně jako liberální demokraté, nebyli schopni v intencích svého
myšlení přistoupit k razantním a radikálním ekonomickým a politickým reformám, které by
stabilizovali Německo a vzali vítr z plachet levicovým extrémistům. Zatímco v roce 1928 měli nacisté jen 12 poslanců, v listopadu 1930 už měli 107 poslanců a byli na druhém místě za socanama. Na jaře 1932 se konali prezidentské volby. Kandidovali čtyři otřesní kandidáti. Zkorumpovaný Paul von Hindenburg, pod jehož praporem se shromáždila nejhorší liberální svoloč. Dále Adolf Hitler, komunistický kandidát Ernst Thalmann a naprosto zbankrotovaný a diletantský Theodor Deutsterberg.

O čtvrt roku později se konají další parlamentní volby a Hitler opět posiluje. Dostává se, až
na 230 poslanců. Nicméně, žádná strana neměla většinu a žádná strana nedokázala složit vládu, jak je typické u parlamentního kretenismu. V listopadu 1932 nacisté překvapivě oslabili o desítky poslanců a 4% hlasů. Přetahovali se o voliče s komunisty a socialisty.

3. prosince přišla poslední naděje na zvrácení parlamentního kretenismus, liberalismu a
nacismu. Toho dne je z pozice kancléře sesazen Franz von Papen, katolík, který přesně v myšlení lidovců trochu pomoh, více škodil, a na jeho místo nastupuje generál Kurt von Schleicher. Generál von Schleicher byl patriot, talentovaný politik, který věděl, jakou hrozbu představuje nacismus, komunismus a liberalismus a snažil se od těchto zel osvobodit německý stát a národ. Von Schleicherovou ambicí bylo nahradit liberálně demokratickou republiku vojenskou republikou, aby tak zabránil nástupu nacistů k moci.

Státem, kde by armáda byla propojena s národem skrze politické, ekonomické a sociální funkce, měla autoritu a v čele země stáli vojenští kancléři. Od roku 1931 spolupracoval s SA a snažil se vrazit klín mezi nacisty. V březnu 1931 se mu podařilo dohodnout s vůdci SA, že v případě ohrožení státu, SA přejde z rukou Adolfa Hitler do rukou německé armády. Od roku 1930 do prosince 1932 byl ministrem obrany. Schleicherovi se v této době podařilo získat na svou stranu šedesát nacistických poslanců stojících v opozici vůči Hitlerovi. Socani se tehdy stavěli proti Schleicherovi, který na rozdíl od Hindenburga, byl skutečnou pojistkou proti absolutnímu nástupu nacismu. Schleicher jako kancléř navíc začal rozsáhlé hospodářské reformy a investice do infrastruktury, jejichž sociální a zaměstnanecké úspěchy jsou dlouhodobě přisuzovány Hitlerovi. Hitler pouze sklidil plody ekonomické iniciativy, kterou Schleicher začal. Schleicher dal práci dvěma miliónů Němců a zlepšil německou ekonomiku.

Schleicherův pád přišel díky politické a ekonomické korupci, která provázela presidenta
Hindenburga. Rodina jeho bratra se podílela na rozkrádání tzv. „Východní pomoci“, rozsáhlých
finančních zdrojů určených na pomoc Východnímu Prusku a tamějším sedlákům. Všechno bylo navíc kryto „bílým koněm“ v podobě Hindenburgova syna. Hitler a oligarchové stojící při nacistech, pak v lednu 1933 přinutili Hindenburga sesadit kancléře Schleichera a dosadit Adolfa Hitlera na jeho místo, jinak by tuto korupci odhalili světu.

Poslední volby německé liberální demokracie se konají v březnu 1933. Nacisté získávají 288
poslanců a 44% hlasů. Hitler sestavuje koaliční vládu s katolickou stranou Centrum a mají dohromady pohodlnou většinu 362 poslanců. Adolf Hitler se stává absolutním vládcem s posvěcením parlamentu a v červnu 1934 rozpoutává vládu teroru a vražd v podobě „Noci dlouhých nožů“, kdy je mimo jiné zavražděn i bývalý kancléř von Schleicher a řada předních nacionalistů a konzervativců. Tak děsivý koktejl liberální demokracie, parlamentního kretenismu a německého šovinismu uvrhl svět do nejničivější světové války v historii…

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 23.6.2018


 

2. čvn, 2018

Málokterý zločin v komunistické éře byl tak hrozivý a ničivý jako právě měnová reforma.
Zatímco režim popravil stovky lidí, vraždil tisíce a v pracovních táborech desetitisíce lidí, měnová reforma spáchaná Zápotockého vládou v roce 1953 postihla třináct miliónů obyvatel Československa...

O to horší byla, že zasáhla mentalitu našeho národa, a tím se stala i zločinem proti lidskosti. Odlišný zločin to byl i v tom, že nezasáhl ničivě jen přežívající československou buržoazii, ale i samotné dělnictvo a rolníky, kterými se komunistický režim tolik oháněl.

Cílem komunistického režimu v tomto zločinu bylo zlikvidovat zbytky buržoazie,
zlikvidovat černý trh, který byl posledním volným trhem v Československu a zároveň obrat lidi o úspory ve prospěch státu a omezit tak potenciál efektivních investic obyvatelstva do ekonomiky, jinak řečeno, naučit lidi ustrnout a neprojevovat se.

Od konce Druhé světové války, až do měnové reformy, bylo všechno zboží na příděly.
Znárodněné hospodářství orientované na strojírenský a zbrojní průmysl, nedokázalo poskytnout
obyvatelům dostatek spotřebního zboží, oblečení, či elektroniky. To byl další z důvodů k provedení měnové reformy, která byla nastavena v případě mezd v režii 5:1 (za 5 starých Kčs 1 nová Kčs, ale jen u osob „nepožívajících námezdní práce“, zbytek měl poměr 50:1). Podle prvního poměru se přepočítávaly vklady lidí v bankách do 5,000 Kčs, podle poměru 6,25:1 vklady do 10,000, vklady do 20 tisíc v poměru 10:1, vklady do 50,000 v poměru 25:1 a vyšší v poměru 30:1. Představte si, že máte na kontě 300 tisíc Kč a přes noc se to změní na 10 tisíc Kč při stejné cenové hladině. Zůstatky posledních soukromých podniků se přepočítávaly v kurzu 50:1. Došlo k zrušení závazků tuzemských cenných papírů, vázaných vkladů z doby první poválečné měnové reformy v roce 1945 a řada dalších vkladů, a to bez náhrady. Vklady ve státní spořitelně klesli z 9 miliónů Kčs na 930 tisíc Kčs. Celkově bylo ukradeno téměř 50 miliard Kčs a nahrazeno 1,4 miliardami Kčs (průměrný směnný kurz byl 35:1, zatímco ceny se změnily pouze v rozmezí 10:1, až 5:1, ale například ceny spotřebního zboží se zvýšily o 14% a potravin dokonce o 27%). Komunističtí aparátčíci dostali lepší kurzy oproti ostatnímu obyvatelstvu. Většinou pod 5:1. Tím se začala hloubit propast v naší společnosti mezi Prahou a centrální vládou a zbytkem republiky.

Měnovou reformou byla dokončena likvidace soukromého sektoru a československé
hospodářství se ve své míře zestátnění dostalo na úroveň SSSR, Albánie a jiných výkladních skříní socialismu. Důsledků reforem bylo mnohem více. Československo bylo vyloučeno z Mezinárodního měnového fondu, což ještě nebyl nejhorší důsledek. Došlo k obrovskému otřesení důvěryhodností československé měny, která byla prvně poškozena už nacistickou okupací a zlikvidováním prvorepublikové Koruny československé. Asi největším důsledkem byla vzpoura dělnictva v Plzni proti této brutální krádeži. Došlo k němu 1. června 1953. Dvacet tisíc dělníků plzeňské Škodovky se vzbouřilo, když vedení Škodovky nechalo vyplatit jejich mzdy krátce po oznámení provedení reformy, tedy těsně předtím, než měla být znehodnocena reformou. Ze Škodovky se dělnické povstání rozšířilo i do dalších podniků a oblastí Plzně. Mnoho demonstrantů bylo členy KSČ, kteří byli nespokojeni s hospodářskou a finanční politikou režimu.

Demonstranti obsadili budovu plzeňské radnice, vymlátili okna, rozbili busty Gottwalda a
Stalina a nahradili je portréty Edvarda Beneše (což ovšem nebylo nic extra, Tomáš Garrigue Masaryk by byl mnohem lepší, po tom, co Beneš předvedl v předchozích letech…). Vzbouřenci obsadili budovu plzeňského soudu a městský rozhlas, neúspěšně se pokusili obsadit věznici na Borech a osvobodit politické vězně. Lidové milice a oddíly SNB ztratili během pár hodin kontrolu nad Plzní. Režim čekal, co se bude dít, kam až se povstání rozšíří, ale duch československého lidu už byl zlomen a Plzeň zůstala osamocena. Toho režim využil, obklíčil město a začal ho pacifikovat. Pohraniční stráž, Československá lidová armáda, Lidové milice, StB a vojska Ministerstva národní bezpečnosti zaútočila na Plzeň a rozpoutala krveprolití. Do večera se podařilo vládním jednotkám převzít kontrolu nad městem, kde začala řádit vládě věrná soldateska fanatických komunistických stoupenců. Herec plzeňského divadla Josef Větrovec, kupříkladu strhl bronzový pomník Tomáše Garrigue Masaryka. Z Obchodní akademie letěla v odvetě za to busta Gottwalda z okna. 200 vzbouřenců bylo zraněno a 331 perzekuováno v následných procesech. Vládní jednotky měli 48 raněných. Celkem osm tisíc
ozbrojenců potlačovalo dvacetitisícovou vzpouru.

Antonín Zápotocký následně odsoudil „kult dělníka, kterému je dovoleno vše“ a rozjel čistku
v KSČ. KSČ sice provedla určité kroky ve stylu, zlikvidujeme povstalce, a potom přijmeme jejich požadavky a nařídila částečný ústup od zbrojního a strojírenského průmyslu ve prospěch spotřebního a lehkého průmyslu, ale měnová reforma se stala nesmazatelným zločinem a ránou v mentalitě lidí žijících v komunistickém režimu. Nikdy potom, a vlastně ani dnes, už si nemohou lidé být jisti svými příjmy, a tím, že je vláda opět hromadně neokrade.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 2.6.2018


 

29. kvě, 2018
Letos je to 335 let od doby, kdy spojené armády křesťanských států pod vedením polských husarů, Jana Sobieského a Evžena Savojského, zničili největší islámskou armádu, která kdy pochodovala proti Evropě, u Vídně. V těchto dnech je to ovšem 565 let od doby, kdy osmanská vojska dobyla město císaře Konstantina Velikého, poslední baštu tisíciletého Římského a Byzantského impéria, Konstantinopol. Je vhodné věnovat tento text památce Konstantinopole, a taky tomu, co předcházelo pádu města, poučit se ze strašlivých chyb do budoucna. Naše civilizace se tehdy dopustila velkých chyb, které otevřely islámu dveře do Evropy, a které už se nemusí opakovat, ale máme k nim opětovně našlápnuto...
 
Konstantinopol, či spíše Byzantská říše, byla posledním skutečným pozůstatkem Římského
impéria. V Evropě existovalo, cosi co si říkalo „Svatá říše římská“, ale ta nebyla ani svatá, ani říše a ani nebyla římská. Byla to konfederace rozhádaných německy mluvících státečků a České království, které dosazovalo do svého čela slabé panovníky, takový prototyp demokracie, kde si každé zdegenerované knížátko myslelo, že má na něco práva. Byzantská říše naproti tomu vzešla z mocných a autoritativních tradic císařů Augusta, Konstantina a Justiniána, a řady dalších velkých panovníků. Za Justiniána ovládala téměř celé území, někdejší Západořímské říše. Byla to říše, která představovala dokonalou kombinaci monarchické imperiální autokracie a vysoce efektivního republikánského správního systému. Císař tam měl poslední slovo, ale výborně organizovaná a schopná státní správa dokázala spravovat říši k prosperitě a síle.
 
Vnitřní boje, několikrát Byzancii oslabily, ale skutečnou katastrofou byla událost z roku
1204, ze které už se Byzancie nevzpamatovala, až do své porážky a zániku v roce 1453. Toho roku došlo ke Čtvrté křížové výpravě, kdy benátská flotila pod vedením stoletého a slepého dóžete Enrica Dandoly a křižáckého vojevůdce a markýze Bonifáce I., vpadla do Konstantinopole.
 
Konstantinopolská knihovna byla spálena do základů, 600 tisíc trojských uncí zlata
rozkradeno, tisíce žen, včetně jeptišek znásilněny, antická díla a sochy z doby Alexandra Velikého roztaveny, či rozbity, oltáře rozmláceny a zlaté svícny rozkradeny. Ke cti Benátčanům a dóžete slouží jen to, že jejich vojáci antické památky jen rozkradli, a ne rozmlátili. Když Konstantinopol padla, žilo v ní 400,000 obyvatel a byla mezi největšími metropolemi světa, když byla v roce 1261 osvobozena, přežívalo v ní už jen 35 tisíc lidí. Krví se dali natírat stěny.
 
Toto drancování vyhloubilo nepřeklenutelnou propast a příkop mezi pravoslavnou a
římskokatolickou církví.
 
Byzancie se z tohoto nevzpamatovala. Po pádu Konstantinopole nastala padesát let trvající
éra falešného Latinského vzdorocísařství, která byla podporována z Říma a od křižáckých řádů, ale zejména z Francie. Velká část éry tohoto falešného „císařství“ spočívala v drancování a pustošení Bosporu a jeho okolí, okrádání vazalských států, a v neposlední řadě i k rozvratu, který způsobil hladomor. Okupanti rozprášili efektivní byzantskou správu a nastolili systém západoevropských feudálních monarchií. Výsledkem byl kolaps ekonomiky, hlad, úpadek, masová emigrace a všeobecné zbídačení. Aby zabránili bankrotu, křižáci rozprodávali křesťanské poklady a relikvie, včetně Ježíšovy „Trnové koruny“, kterou prodali benátským za 13 tisíc zlatých. Většina práce latinských císařů spočívala v tom, že objížděli evropská panství a žebrali o peníze. Vrcholem absurdnosti bylo, když latinský vzdorocísař Balduin II. dal vlastního syna Benátčanům do zástavy…
 
Roku 1261 imperiální vojska Nikájského císařství osvobodila Konstantinopol a vyhnala
falešného latinského císaře Balduina II. Ten z města uprchl v takové rychlosti, že za sebou nechal korunovační klenoty. Nicméně osvobození města od Latinců a křižáků nepřineslo návrat zlatého věku Byzancie. Byzantská říše byla obnovena, pravoslavný císař Michael VIII. opět dosazen na trůn a město zabezpečeno, ale Byzancie byla po padesáti letech pustošení jen stínem své zašlé slávy. Velká metropole se změnila v provinční město, obchodní cesty byly zničené, hospodářství v úpadku, pokladnice prázdná, a ke všemu se na východě ambicióznímu a mocnému turkickému náčelníkovi Osmanovi I. podařilo sjednotit turkické kmeny padlého rumského sultanátu. Frankové navíc hrozili opětovnou invazí do Konstantinopole, a tak byl nucen Michael přistoupit k velkému zdanění, čehož zákeřně využil Osman, který byzantským provinciím slíbil nízké daně.
 
Žádný z dalších byzantsko-římských imperátorů už nedokázal Byzancii postavit pořádně na
nohy a Byzancie, až do roku 1453 jen přežívala. Snad by se dalo říct, že rok 1453 byl pro Byzancii ránou z milosti, ale to by nesměla tato rána být zasazena zlem v podobě mocného a dobyvačné Osmanské říše.
 
Roku 1449 nastoupil na byzantský trůn Konstantin XI., poslední skutečný římský a
byzantský císař. Konstantin vládl do pádu Konstantinopole. Během své vlády se pokoušel získat
pomoc od západních křesťanů, protože věděl, že je jen otázka měsíců, či nejvýše let, kdy Osmané vpadnou do Konstantinopole. Podpora ze strany Západu byla směšná. Úplatní Benátčané, kteří obchodovali s každým, i s osmanskými machometány, si oportunisticky nechtěli rozházet vztahy s Osmany, a tak poslali pro forma jen 800 dobrovolníků na pomoc Byzancii. Janovská republika, tradiční odpůrce Benátek a spojenec Byzancie, poslali sice jen 700, ale o to mnohem lépe vyzbrojených a vycvičených žoldnéřů v čele se skvělým velitelem Giovannim Giustinianim. Sicilské království neposlalo nic, jen pár kardinálů poslalo několik málo lodí. Papež slíbil pomoc, ale nadiktoval nepřijatelné podmínky, včetně toho, že Byzancie se podřídí katolictví. Překvapivě se k Byzantincům přidalo 600 tureckých dezertérů vedených osmanským princem Orhanem, který se postavil proti svému sultánovi. 21 tisíc byzantských vojáků a zahraničních dobrovolníků bránilo Konstantinopol proti 80,000 vojákům sultána Mehmeda II. Dobyvatele.
 
Bitva trvala překvapivě dlouho. 53 dní, během, který Turci s obrovskými ztrátami dobývali
nejlépe bráněné a nejlépe opevněné město celé Evropy. Většinu bitvy měli dokonce obránci navrch. Obrat nastal s těžkým zraněním janovského velitele Giustiniana, který byl velkou oporou všem vojákům. Morálka se podlomila a s ní i obrana Konstantinopole, která byla nakonec proražena obávanými zrádci nazývanými janičáři. V posledním zoufalém okamžiku, císař Konstantin XI. sebral svou zbroj a se svými posledními vojáky vyrazil do boje, ve kterém taky hrdinsky padl.
 
Tři dny bylo město drancováno, půl miliónu lidí z Konstantinopole a nejbližšího okolí bylo
zabito, či zmrzačeno, 200 tisíc zotročeno a prodáno na otrokářských trzích v Ankaře. Po třech dnech dorazil do města i dobyvatelský sultán Mehmed II. Ten z drancování nadšený nebyl, protože místo bohatého a velkolepého města se mu naskytl pohled na rozbořené a neobyvatelné trosky, což pochopitelně jeho prestiži neprospělo. Mehmed nechal z Konstantinopole učinit hlavní město Osmanské říše. Hagia Sofia byla zohyzděna výstavbou minaretů a Byzancie je dodnes okupována islámským osmanským režimem.
 
Rusku se otevřela cesta k tomu stát se Třetím Římem a islámu k dobytí Evropy, k drancování
našeho kontinentu a našich států, až do roku 1683.
 
A z čeho přesně se tedy máme poučit? Byzantská říše byla bránou do Evropy. Byla první
obrannou linií Evropy proti islámu. Prvním evropským státem, který se střetl s islámem, aby pak byla pokořena a znásilněna západními státy, vydána na milost a nemilost islámským dobyvatelům. Evropská unie se týmž způsobem v dnešních dnech chová vůči Státu Izrael. Ten je taky první obrannou linií Evropy proti islámskému terorismu a extrémismu. Každé vítězství Izraele, a pomoc Evropy pro Izrael tak bude poučením ze strašlivé tragédie roku 1204, a každá porážka islámského terorismu a jeho iránských, saúdskoarabských, ale především tureckých kumpánů, bude odplatou za Konstantinopol!
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 29.5.2018