DĚJINY OKEM ALTRIGHT

9. srp, 2020
Právě se blíží 100. výročí události, která zachránila Evropu před jednou z největších hrozeb...
 
Bitva o Varšavu. Hrozba, která vzešla z válečné bídy, rozvratu, úpadku, chudoby a válečných strastí. Z nemoci úpadku Ruska, a stala se lékem, který byl ještě horším, než nemoc samotná. Bolševismus. Revoluce roku 1917 v Rusku vedla k pádu hroutící se a zbídačené monarchie, neschopné důležitých změn a nastolila bolševickou vládu, se kterou v Rusku začala vlna šílenství, která se přelila do teroru a hladomoru.
 
Později toto šílenství, v rámci zápasu o nezávislost, vedlo, až k Polsko-sovětské válce. Válku, kterou chtěl maršál Pilsudski využít k naplnění svého velkolepého snu o Mezimořské federaci, rozpoutala sovětská vojenská invaze do Pobaltí na podzim 1918. Estonsko, Litva i Lotyšsko odrážejí bolševickou invazi, a začne boj o Ukrajinu, ze které po listopadu 1918 odchází Němci, kteří tam do té doby udržovali loutkový režim.
 
Navzdory řadě počátečních úspěchů Polska se bolševikům daří zvrátit vývoj války v jejich prospěch během „Kyjevské ofenzivy“, kdy dosáhnou rozhodujícího vítězství na Ukrajině, a konsolidují tam svoji vládu. Polské a ukrajinské jednotky při tom mají ztráty, až 25 000 mrtvých a zajatých. Další významné vítězství bolševiků přichází v Grodnu, v červenci 1920, čímž pomalu začíná „Bitva o Varšavu“.
 
Polská armáda je v troskách a Rudá armáda na koni. Polskou vede maršál Pilsudský a doprovází ho asi 110-125 tisíc vojáků, což jsou ovšem všechny síly, které Poláci mají k dispozici, včetně mladých hochů a přestárlých záložáků. Rudou armádu vedl sovětský velitel polského a šlechtického původu Michail Tuchačevský, později popraven Stalinem, který měl sebou 114-140 tisíc vojáků. Ti ovšem, oproti polským, představovali jen zlomek sovětských vojsk.
 
Polsko na začátku srpna získalo výhodu zkrácením zásobovacích linií, zatímco ty sovětské se prodlužovaly, ale prvotní polský plán, zastavit sovětské síly na řece Bug, selhal, kvůli bleskovému postupu sovětských jednotek. Vojska generála Hallera o síle 10 divizí měla bránit hlavní směr Varšavy, zatímco další část divizí měla chránit jižní úsek. 5 divizí generála Sikorského, pozdějšího exilového premiéra a proponenta Mezimoří, drželo starou modlinskou pevnost. Všechny nejlepší síly, celkem 20 tisíc mužů, měl pod velením sám Pilsudský, který s nimi chtěl prolomit sovětské linie na místě styku jihozápadního a západního sovětského úseku a vklínit je k pruské hranici.
 
Tuchačevského plán byl jednodušší. Obklíčit Varšavu, zopakovat plán generála Paskeviče z roku 1831 a s 24 divizemi udeřit ze severozápadu, tak aby okamžitě rozdrtil polskou obranu. Zároveň chtěl Polsko odříznout od strategického přístavního města Gdaňsk. Dne 14. srpna bolševici prolomili Sikorského obranu a obsadili Radzymin. Oslabené Sikorského divize vázali tři sovětské armády a modlinskou pevnost posílil oddíl polských legionářů z východní fronty. Významný úspěch byl noční útok na sovětské velitelství, při kterém se podařilo rozprášit tuto základnu a omezit radiokomunikační schopnosti 4. sovětské armády. Komunikace mezi Tuchačevským a 4. armádou byla přerušena.
 
Pilsudský po dokončení plánu protiútoku rezignoval na všechny veřejné funkce, což se později ukáže být rozhodujícím faktorem politické a diplomatické porážky Polska. Jeho cílem bylo zabránit v případě své smrti, chaosu a paralyzaci polského státu. Fatální situace pro sověty nastala po dosažení vesnice Izabelin. Prostor styku Tuchačevského západní armády a Buďonného jihozápadní armády se skutečně ukázal jako klíčový a nejslabší pro udržení, a nejdůležitější pro polský plán vlákání Tuchačevského do pasti. Zároveň, politický komisař jihozápadního frontu, tehdy ještě bezvýznamný Josif Stalin, si rozhodl dobýt kus válečné slávy, a chtěl s části Buďonného sil obsadit Lvov před pádem Varšavy.
 
Sovětský postup na Varšavu byl zastaven, když se polská vojska střetla s 3. A 15. Armádou a udržela modlinskou pevnost, načež vyhnala sovětské jednotky z Radzyminu. Po 16. srpnu začal naplno polský protiútok a Rudá armáda ustupovala na celé frontě. Za 36 hodin Poláci postoupili o 70 kilometrů. Během dalších 6 dní Poláci postoupili o 242 kilometrů, až k východopolskému Bělostoku. 21. srpna se sovětský odpor zhroutil a o deset dní později se zhroutila celá sovětská fronta. V bitvách u Komarówa a na Němenu se Tuchačevský pokusil zvrátit polskou protiofenzivu, ale byl dvakrát ničivě poražen.
 
Tím byla Evropa zachráněna před komunismem. Bolševici už na začátku invaze sestavili loutkový režim vedený Feliksem Dzeržinským, šéfem tajné police ČEKA, a měli v úmyslu použit hraničního spojení s Německem a Československem k vývozu své revoluce do Evropy. Pro polský stát katastrofální, a v historii diplomacie unikátní situace, nastala během jednání o Rižském míru. V důsledku oslabení pozice maršála Josefa Pilsudského a vnitřních politických sporů mezi etnonacionalistickými národními demokraty a federalistickým Pilsudským, polští vyjednavači zastupující Národní demokraty sice vyjednali vysoké kompenzace a značné územní zisky na sovětech, ale odmítli vyjednat postoupení Ukrajiny a celého Běloruska, stěžejní pro plán Mezimoří. Sověti dokonce nabízeli ústupek 100 kilometrů území na východ navíc, ale i to národní demokrati odmítli. Někteří pozorovatelé hodnotili situaci, jako kdyby se Polsko chovalo jako poražený.
 
Je velkou smůlou, že projekt Mezimoří selhal kvůli vnitřním rozporům a zradě národních demokratů, je to historická tragédie, která umožnila nástup nacismu a komunismu, ale bitva o Varšavu byla velkolepým vítězstvím celé evropské anticko-židovsko-křesťanské civilizace nad šířícím se, a Německem zplozeným, bolševismem z Ruska. Vítězství v této bitvě se začalo říkat „Zázrak na Visle“, a skutečně nejspíše šlo o zázrak. Nejprve tak tomu začali říkat národní demokraté útočící na Pilsudského, ale pak tento termín přejal i Pilsudský a všechen polský lid, protože to byl zřejmě boží zázrak, který, společně s odvahou polských vojáků a polského lidu, zachránil na Visle Polsko a Evropu před bolševiky.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 9.8.2020
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!

 

 
12. čvc, 2020

Nedávno došlo k vandalskému útoku na sochu maďarského admirála a regenta Miklóse Horthyho de Nagybányho...

Socha byla polita červenou barvou. Stalo se tak v souvislosti se zběsilou a zdivočelou vlnou ikonoklasmu, která se šíří napříč západním světem, a nyní vstupuje i do východní Evropy, byť naštěstí velice neúspěšně a velice omezeně. Shodou okolností je to letos 100 let od nástupu admirála Horthyho do funkce regenta a vládce Maďarska. Kdo tedy byl admirál Miklós Horthy?
 
Narodil se 18. června 1868 ve východomaďarském Kenderesu do šlechtické rodiny, jejíž předci se datují do roku 1635, kdy král Ferdinand II., jinak známý v naších zemích především popravou českých pánů, povýšil Istvána Hortiho (původní příjmení) do šlechtického stavu. Miklósův otec byl členem Sněmovny magnátů, horní komory uherského parlamentu a statkářem. Ve 14 letech (1882) nastoupil Miklós na „Císařskou a královskou námořní akademii“ v chorvatské Rijece.
 
Na začátku První světové války se stal velícím důstojníkem lodi SMS Habsburg. V roce 1915 se stal kapitánem lehkého křižníku SMS Novara, kde se osvědčil jako talentovaný a odvážný kapitán. V námořní bitvě v květnu 1917 u Otranta v Jadranu porazil přesilu italských, anglických a francouzských lodí, byť byl zraněn. V březnu 1918 byl jmenován novým vrchním velitelem Imperiálního námořnictva. V říjnu, když padla monarchie, získal titul viceadmirála.
 
Od května do června 1919 vládla v Maďarsku bolševická vláda Bély Kuna, který později našel svůj osud na popravišti v Sovětském svaze. Kun se neúspěšně snažil obnovit maďarská území a nastolil bolševickou vládu, která násilím vymáhala vznešené myšlenky socialismu, s čímž souviselo i znárodňování, pustošení venkova a sestavování útočných jednotek nazývaných „Leninovi hoši“, které terorizovali odpůrce socialistické revoluce
 
Po společné intervenci Československa, Jugoslávie, Rumunska a Francie, bolševická vláda padla a k moci se dostal Horthy, který řešil udržení země pohromadě, zvlášť tváří tvář přípravám neblaze proslulé Trianonské dohody. Rudý teror, který byl nahrazen bílým terorem, skončil v roce 1920, kdy se vůdci bílého teroru pokusili svrhnout regenta Horthyho a byli za své zločiny, včetně teroru proti Židům, zabíjení policistů, drancování a zločinný pokus o puč, uvězněni a potrestáni. Tehdy se Horthyho postavil prvně na stranu maďarských Židů a odsoudil počínání maďarských bělogvardějců vůči Židům.
 
1. března 1920 byl Miklós Horthy prohlášen regentem. Nevykonával absolutní moc, byť ovlivňoval zákony ve prospěch maďarského lidu. Snažil se zvrátit Trianonskou dohodu a stabilizovat politický a hospodářský systém Maďarska. Strana národní jednoty Istvána Bethelena, který byl blízkým spojencem admirála Horthyho, ovládla politický systém, dokázala sjednotit zájmy židovských průmyslníků a maďarských venkovanů, stabilizovat společnost, potlačit násilný disent a získat podporu odborových svazů.
 
Od poloviny 30. let začal Horthy formovat velice nelehkou a nešťastnou alianci s Hitlerem. Horthy byl anglofil, který varoval Hitlera před válkou s Velkou Británií, a byl rozpolcen svým obdivem k Anglii a svou touhou zvrátit nespravedlivá ujednání Trianonu, což mu nabízel Hitler. Horthy usiloval o to získat území v Československu, ale ještě v srpnu 1938 naléhal na Hitlera, aby se vyvaroval války. V listopadu 1938, po okleštění a zmrzačení československé státnosti, Horthy participoval na Vídeňské arbitráži, která Maďarům přiřkla jižní Slovensko. Tyto diplomatické úspěchy způsobené západní politikou appeasementu, vehnali Horthyho do náruče Hitlera. V březnu 1939 Horthy napadl Slovensko a Hitler mu opět vyšel vstříc, neboť Maďarsko bylo pro něho důležitější, než Slovenský štát.
 
Ideově se však Hitler a Horthy rozcházeli. Horthy byl konzervativní pravicový politik, zatímco Hitler byl obhájce korporativismu, své formy socialismu a vybičované formy antisemitismu. Spolupráce navíc přispěla k nárůstu nacistických tendencí v samotném Maďarsku, což Horthyho zneklidňoval do stejné míry jako přítomnost komunistů. Strana šípových křížů, jedna z mála organizací ve svém antisemitismu zběsilejších, než samotní nacisté, sílila a její vůdce Ferencz Szálasi byl několikrát zatčen Horthym.
 
Americký velvyslanec v Maďarsku John F. Montgomery chválil admirála Horthyho a popsal incident, při kterém šípové kříže narušili vystoupení v Budapešťské opeře a volali „Svobodu Szálasimu“. Horthy, v té době 71letý muž, tři z výtržníků srazil k zemi a čtvrtého chytil pod krkem, fackoval a řval „Tak ty bys zradil svou zem?“
 
Přesto byl Horthy přinucen přijmout antisemitské zákony a vyjít vstříc Hitlerovi. Ač tyto zákony omezili práva Židů, jejich postavení, profesní život, občanská a lidská práva a Horthy kritizoval úspěchy Židů v hospodářství, nikdy se neuchýlil k myšlence holocaustu a vyvražďování Židů.
 
Během války maďarští vojáci a dobrovolníci bojovali ve Finsku proti Rusům, Maďarsko umožnilo přesun německé armády přes své území pro vpád do Jugoslávie a plně se zapojilo do války na Východní frontě. 200 tisíc vojáků Druhé armády táhlo s Němci na Don a Stalingrad, kde však byli poraženi.
 
V srpnu 1941 došlo k transportu zahraničních Židů z Maďarska na Ukrajinu. Ti byli vyvražděni německými SSáky, avšak další transporty maďarská vláda a Horthy zastavili. Na začátku roku 1942 Horthy sesadil pronacistického premiéra Lászla Bárdossyho a nahradil ho umírněným Miklósem Kállaym. Ten ve své pozici vedl systematickou politiku ochrany židovských uprchlíků, omezení a přerušení hospodářské spolupráce s Německem a připravoval s Horthyho svolením, půdu pro přechod Maďarska na stranu Spojenců, včetně kontaktů se samotnými Spojenci. Pro svou činnost byl Kállay později zatčen a vězněn nacisty.
 
V září 1942 zemřel Horthyho nejstarší syn István při leteckém neštěstí. O několik měsíců později Rudá armáda zničila německá, maďarská, italská a rumunská vojska u Stalingradu. Hitler a pronacistické skupinky obvinily maďarské Židy z poraženectví a podílu na porážce u Stalingradu. Hitler žádal „potrestání 800 tisíc maďarských Židů“ a Horthy reagoval odesláním zhruba 10 tisíc Židů do trestních praporů, ale Horthyho politika byla čím dál tím víc v rozporu s Hitlerovými ambicemi.
 
Když se Rudá armáda blížila k Maďarsku, Horthyho a Kalláyovi snahy o kontaktování Spojenců zintenzivnili. Rozzuřený Hitler přinutil Horthyho pokračovat v pronásledování Židů a Horthy svolil k odeslání 100 tisíc Židů do vyhnanství, ale další odmítl poslat. Nicméně, jednání, na kterém došlo k této dohodě, byla past na Horthyho. Když se vrátil z jednání, zjistil, že Wehrmacht okupuje Maďarsko a obsadil Budapešť. Hitler přinutil Horthyho sesadit premiéra Kalláye pod pohrůžkou, že zbaví Horthyho pozice a z Maďarska se stane plně okupovaný stát. Generál Dome Sztójay, o kterém se Horthy mylně domníval, že bude uměřený, zahájil genocidní politiku vůči Židům.
 
Od dubna 1944 se rozjel teror proti Židům a statisícové deportace z Maďarska. Tuto politiku Horthy v osobním dopise premiérovi, odsoudil jako špatnou, odmítl za ní převzít odpovědnost a odsoudil ji, že je v rozporu se zájmy Maďarska. Zvlášť odsoudil brutalitu maďarských složek, která měla překonávat brutalitu Němců, a žádal rezignaci ministra vnitra, který byl za tuto politiku odpovědný.
 
Po uveřejnění informací o holocaustu a genocidě páchané Němci, Horthy zesílil svůj tlak na omezení deportací a potlačil puč Šípových křížů, které dal pozavírat a omezil tak jejich možnost podílet se na genocidě.
 
V srpnu 1944 přešlo Rumunsko na stranu Spojenců a východní fronta se hroutila pod tíhou postupu osvobozující Rudé armády. Horthy toho využil a sesadil pronacistické ministry a politiky z jejich funkcí, zastavil masové deportace a nařídil maďarským vojákům použít ozbrojené síly proti Němcům, pokud se Němci pokusí deportace obnovit. Ač nadále antikomunista, začal Horthy vyjednávat se Sovětským svazem o separátním míru, neboť ze svých styků s nacisty pochopil, že Sovětský svaz je daleko menším zlem. Maďarsko nabídlo kapitulaci výměnou z autonomii a samostatnost. Sovětské velení souhlasilo. 15. října 1944 Horthy podepsal dohodu o příměří se Sovětským svazem, a nacisté, kteří toto očekávali, okamžitě jednali. Proběhla operace Panzerfaust, kdy velitele německých speciálních sil Otto Skorzeny, unesl Horthyho syna Miklóse mladšího a odvlekl ho do Německa. Královský palác v Budapešti byl obsazen tankovou jednotkou SS a admirál Horthy zatčen.
 
Horthy byl přinucen k abdikaci a předání moci, již zmíněnému, Ferénci Szálasovi. „Nerezignoval jsem, ani nejmenoval Szálase premiérem. Jen jsem vyměnil svůj podpis za život svého syna. Podpis napsaný mužem, na kterého míří kulomet, má malou hodnotu.“
 
Tento puč způsobil obsazení Maďarska Rudou armádou, rozjetí bestiálních jatek proti Židům, čistky a teror, které země nezažila. Během tří měsíců Šípové kříže popravili na břehu Dunaje 15 tisíc Židů a opět rozjeli deportace. Celkový počet Židů klesl z 825 tisíc na 260 tisíc. Pouze 260 tisíc přežilo. Szálasi a další vůdci Šípových křížů, byli později popraveni lidovým tribunálem.
 
Horthyho politická kariéra tímto končí. V Norimberku se podílel na přípravě tribunálu s válečnými zločinci. Byl v americkém zajetí, a nakonec odešel do exilu. Maďarští komunisté žádali jeho vydání, ale i sám Stalin byl v otázce regenta smířlivější. Žádal je o to, aby regenta nesoudili, neboť je již starý (77 let), a protože podepsal dohodu o příměří z roku 1944. Čtyři roky žil Horthy v Maďarsku, s podporou bývalého velvyslance Montgomeryho, a ještě v březnu 1948 se účastnil posledního ze soudů s nacisty, kde svědčil proti Edmundu Veesenmayerovi, nacistickému guvernérovi Maďarska, který řídil vyvražďování a deportace maďarských Židů.
 
Horthy odešel do portugalského exilu, kde žil z peněz vybraných od maďarských emigrantů, včetně židovských podnikatelů a emigrantů, kteří mu tak projevili vděk za jeho snahu zabránit holocaustu v Maďarsku, byť to byla nakonec snaha marná, ale čestná.
 
Horthy nakonec zemřel v portugalské Estorii, v roce 1957, ve věku nedožitých 89 let. Roku 1993 byl exhumován a pohřben v Maďarsku, kde je dnes považován za jednoho z největších státníků a politiků, i když nenáviděn levicí.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 12.7.2020
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!

25. zář, 2019

Autor: TGM, Praha, ČR, 25.9.2019 Zdroj: Twitter

14. srp, 2019

Úpadek a morální kolaps labouristů...

V roce 1950 labouristé oslabují a v roce 1951 se vrací na scénu Churchill. Až do voleb 1964 labouristé oslabují. Tehdy nastupuje první sociálně liberální labouristický premiér, Harold Wilson. Legalizuje homosexualitu, rozšiřuje právo na potrat, omezuje cenzuru, ale na druhou stranu zavádí omezení pro imigraci. V roce 1968, ale rozšiřuje v rámci „Race Relations Act 1968“ práva imigrantů. Roku 1970 prosazuje rovnostářství v platech mezi ženami a muži. Británie v této době zažívá socioekonomický boom, kdy plíživá sociální liberalizace je ovšem zastírána masivním růstem příjmů, osobního vlastnictví a konzumního zboží. Zároveň, protlačoval Velkou Británii do Evropského společenství, které se později stalo Evropskou unií.
 
Po plichtě v roce 1970 odchází Wilson do ústraní a vrací se v roce 1974. Navzdory sociálním reformám, anebo díky nim, v roce 1975 dosáhla nezaměstnanost v Británii 1,000,000 nezaměstnaných. Ze zdravotních důvodů, kdy se u něho začal projevovat počínající Alzheimer, Wilson rezignoval v roce 1976 na vládní funkce. Pozici převzal James Callaghan, který byl nucen obratem požádat MMF o půjčku 4 miliard dolarů, protože Británie bankrotovala. Inflace dosahovala 20%, a teprve po roce 1978 se jí podařilo srazit pod 10%, ale nezaměstnanost už byla 1,5 miliónu. Callaghan padl v zimě 1978/1979, kdy byla Británie rozvrácena masivní generální stávkou různých profesí, mrazy, nedostatečným zásobováním a ekonomickou krizí. Neúspěšně vyjednával s generální radou Odborového kongresu a stávka pokračovala. Jako první začala stávka kamioňáků. Přidala se stávka hrobníků a popelářů. Všichni požadovali vyšší platy, na které nebyly peníze. Stávka nakonec skončila, ale smetla labouristy.
 
Volby 1979, 1983 i 1987 vyhráli konzervativci vedení Železnou lady Margaret Thatcherovou. V době jejího působení labouristé podpořili generální stávku hornictva v letech 1983, až 1984, která byla infiltrována agenty KGB. Sovětský svaz podporoval tuto stávku, která paralyzovala těžební průmysl a těžbu uhlí ve Velké Británii, aby následně mohl prodávat do Velké Británie svoje uhlí.
 
Zlom nastává v roce 1997, kdy labouristé drtivě vyhrávají volby pod vedením Tonyho Blaira. Získávají 43,2% a 418 poslanců. Nikdy předtím nezažili takovou podporu, která pramení především z Blairova charismatu a aktivního vystupování a výborného PR. Tony Blair posouvá Labour Party od starého a dělnického socialismu k novému, liberálnímu a multikulturnímu neomarxismu. Podporuje válečné akce v zahraničí, včetně bombardování Kosova. Blair dokonce, i ve srovnání s Billem Clintonem, patřil k nejextrémnějším protijugoslávským politikům, když žádal vojenskou invazi do Jugoslávie a nařídil mobilizaci 50,000 britských vojáků k přípravě invaze. Roku 2003 málem rozštěpil stranu, když podporoval válku v Iráku, proti které se postavilo 139 labouristických poslanců.
 
Blair rozšířil pravomoci policie, dnes používané proti vlastním obyvatelům, pokračoval v útocích na odbory, zavedl národní minimální mzdu, která přilákala imigraci, pokračoval v privatizaci labouristy znárodněných podniků. Tuto privatizaci zahájili už konzervativci, ale Blair jí nezastavil.
 
V červnu 1997 prosadil zákon, který imigrantům ulehčil přitáhnout ze zahraničí své rodiny, deklaroval podporu multikulturalismu, a během celého svého působení se nesnažil omezit imigraci. Naopak, on jí naplno otevřel dveře. V otázce Brexitu bojuje za setrvání v Evropské unii a je horlivým eurohujerem.
 
V roce 2007 opustil vedení Labour Party a na jeho místo nastoupil necharismatických Gordon Brown. V této době už je labouristická strana, čím dál tím více infiltrována neomarxismem a proimigračními frakcemi. Ve volbách 2010 jsou labouristé poraženi, končíce na druhém místě za Cameronem a jeho konzervativci. Pod údajně „charismatickým“ a „moderním“ Edem Milibandem porážky pokračují. Roku 2016 podporují labouristé setrvání v EU, ale už po volební porážce 2015 dochází k další změně uvnitř Labour Party.
 
Stranu převezme Jeremy Corbyn, předchůdce amerického Bernie Sanderse, představitel extrémně levicové a liberální formace uvnitř Labour Party. Ve stranických volbách, s 59%, drtivě porazil všechny své protikandidáty. Pod jeho vedením se Labour Party přiklonila k antisemitismu, ještě hlubšímu multikulturalismu, podpoře palestinských Arabů a jiným liberálním tématům. Ekonomicky je blíže starým socialistům, ale politicky, zejména v otázce multikulturalismu a sociálně liberální politiky, jednoznačně liberálním Blairovcům.
 
Corbynův antisemitismus by vydal na vlastní článek, takže jen pár bodů. Corbyn se nijak neštítil chválit Hamás a Hizballáh, které označil za své „přátele“. Roku 2011 se dokonce jako jeden z 23 poslanců, pokusil iniciovat přejmenování „Památného dne holokaustu“ na „Památný den genocidy“. Absurdní obhajobu předložil, když se přihlásil k účasti na akci organizace Jewdas, židovské antisemitské–„antisionistické“ levicové organizace, která bojuje proti Izraeli. Průzkum ze září 2018 uspořádaný mezi britskými Židy odhalil, že 85,9% považuje Corbyna za antisemitu a téměř stejné procento britských Židů kritizuje toleranci labouristů vůči antisemitismu.
 
Právě pod jeho vedením labouristé podpořili setrvání Velké Británie v EU, přestože i část labouristických voličů hlasovala pro odchod. Z počátku se zdálo, že na tom, zejména díky slabosti a neschopnosti „želatinové lady“ Mayové, labouristé uspějí. Vždyť ve volbách 2017 posílili, ale jejich zatvrzelý vzdor vůči naplnění přání britského lidu je v posledních evropských volbách oslabil. Labouristé přišli o 10% hlasů v Evropském parlamentu a poslední předvolební průzkumy ve Velké Británii jim přisuzují 20-25% hlasů oproti 40% z roku 2017.
 
Úpadek labouristů nastal i v členské základně. Ta klesla z 1 miliónu v roce 1952 na 400,000 v roce 1996 a na 200,000 v roce 2016. Částečné oživení nastalo díky Corbynově postojům a různých, ze zahraničí sponzorovaných antisemitů, na svoji stranu.
 
Nicméně, labouristická strana už je minulostí. Je labouristická jen svým jménem, ale fakticky je multikulturní, liberální, neomarxistická, proti národu i proti dělníkům.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 14.8.2019
8. srp, 2019

Počátek labouristů...

Ve volbách 1900, Výbor labouristických zástupců získává jen minimum poslanců (dva). Volby v roce 1906 přináší prudký vzestup na 29 poslanců, získaných zejména na úkor konzervativců a liberálních unionistů. Do roku 1923 labouristé drtivě posilují, až se stávají druhou nejsilnější stranu s 191 poslanci. O rok později, v důsledku kauzy známé jako „Zinověvův dopis“, kdy byla Labour Party nařčena, že chce nastolit v Británii sovětský komunismus, labouristé ztratili 40 poslanců, ale ve volbách 1929 na celé čáře zvítězí, a přestože, že už v roce 1924 vedli britskou vládu, až nyní je to na plné volební období. V tom prvním padla vláda po jedenácti měsících.
 
S podporou liberálů, labouristé omezují pracovní dobu pro horníky, provádí zemědělské reformy, masivní výstavbu domů a zničení slumů. Provádí reformy podpory v nezaměstnanosti, zaměstnaneckého pojištění, zvyšují vdovecké a starobní důchody, zvyšují pravomoci místních a regionálních rad, investují dva milióny do rozvoje nejchudších částí venkova, zvyšují výdaje na školství, zdravotnictví, snižují počet administrativně nelegálních škol a zavádí všeobecné pojištění.
 
V důsledku Velké hospodářské krize, krize kolem zlatého standardu a dalších problémů, se vláda rozpadá a je nahrazena „Národní vládou“ složenou ze všech hlavních stran, kromě labouristů. V nové „Národní vládě“ jsou konzervativci, liberálové, národní liberálové a odštěpená frakce labouristů, národní labouristé.
 
Toto je první krize labouristů, protože kromě pádů vlády, dojde i k rozštěpení, kdy premiér Ramsay MacDonald, první labouristický premiér, roztrhne stranu a založí výše uvedené národní labouristy. Ve volbách drtivě prohrává, stejně jako hlavní labouristická strana a vyhrávají konzervativci. Zůstávají, ale na druhém místě a stranu přebírá Clement Attlee, který jí obrodí. Volby 1935 jsou poslední volby, až do roku 1945, z důvodu války.
 
Po nástupu Winstona Churchilla a konci éry appeasementu a zoufalého Chamberlaina, Churchill ustanovuje novou národní vládu se zastoupením všech stran. Churchill je, ale navzdory veškerému úsilí a sebeobětování, všem svým úspěchům a vítězstvím nad nacismem, ve volbách 1945 poražen a premiérem se stává labourista Attlee, který se taky jako reprezentant Velké Británie účastní Postupimských jednání. Tohle je doba, kdy jsou labouristé na vrcholu svých sil. Získali skoro 12 miliónů hlasů a 393 poslanců.
 
Za Attleeho působení získá Velká Británie jaderné zbraně, reformuje hornická práva, reformuje zdravotnictví a pojištění, znárodňuje britské banky a leteckou dopravu. Tato první vlna znárodňování je navázána druhou, kdy znárodní doly, ocelárny, železnice, energetiku, a téměř pětina britského hospodářství je znárodněna. Navzdory tomu ekonomika roste o 3%, příjmy obyvatel o 10% ročně, a růst je celkově lepší, než v USA. V zahraniční politice se Attlee staví na stranu USA a podporuje Marshallův plán. V červenci 1949, Attlee proti stávkujícím komunistům nasadí 13 tisíc vojáků.
 
Na druhou stranu, byl to Attlee, kdo nastartoval ničivý proces dekolonizace Britského impéria. V roce 1947 umožnil nezávislost Indie a Pákistánu, a byla to právě jeho vláda, která v roce 1948 dodávala zbraně, munici a vojenské poradce arabským armádám útočícím na Izrael.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 8.8.2019