7. lis, 2017

DĚJINY OKEM ALTRIGHT: VŘSR - 100 LET VÝROČÍ

100,000,000 mrtvých… daň sociálního experimentu

Je 100. výročí zrůdného sociálního experimentu, který si do dnešních dní vyžádal 100 miliónů obětí. Tím experimentem byla Velká říjnová socialistická revoluce, která ovšem nebyla velká, neproběhla v říjnu, nebyla socialistická a ani to nebyla revoluce. Je 100. výročí bolševického převratu organizovaného elitním předvojem revolucionářů z řad bohatých a intelektuálních vrstev, kteří se jako kavárenští bolševici rozhodli vyzkoušet své experimenty na společnosti, tak jako se to děje i dnes.

Před sto lety zachvátila Rusko vlna převratů. Únorová (ve skutečnosti březnová) revoluce smetla cara a listopadový převrat smetl liberální vládu. Tyto události byly důsledkem strašlivého vývoje. Rusko byla zoufale zaostalá země. Žádná infrastruktura, zaostalý průmysl, agrární stát, kde drtivá většina obyvatel bylo negramotné rolnictvo, které se teprve pár desítek let předtím vymanilo z nevolnictví (zrušeno roku 1861 carem Alexandrem II., který byl za to z vděku revolucionářů zavražděn mimo jiné bratrem Vladimíra Lenina). Země neprošla industrializací, zásobování bylo problematické a deset let před První světovou válkou utrpělo Rusko zdrcující porážku ve válce s Japonskem a prošlo vlnou nepokojů. Carský režim, jakkoliv byl efektivní v absolutistickém fungování, byl příliš svazován aristokracií, která neměla zájem na modernizaci, hospodářských reformách a dalších krocích. Byla to v podstatě kopie situace ve Francii před Francouzskou revolucí. Vše bylo završeno, když germánští imperialisté rozpoutali roku 1914 celoevropskou válku za dosažení svého snu „Drang nach Osten“, tažení na východ.

Rusko vstoupilo do války jako loajální spojenec svých srbských bratří, ale vstoupilo do ní naprosto nepřipravené, se špatně vedenou armádou, bez efektivního zásobování, zbrojního průmyslu a schopné vést válku jen půl roku. Krom Kavkazu a Brusilovovi ofenzivy na Východní frontě šla ruská vojska od jedné zdrcující porážky k druhé. Ztráty byly katastrofální. Jen během ústupu z Polska přišla ruská vojska o 1,5 miliónu mužů. Ve východním Prusku a východním Polsku padlo během jednoho roku pět set tisíc mužů. To byla jatka, která ruský lid nemohl dlouho snášet.

V únoru 1917 na Mezinárodní den žen vypukla v Petrohradě vzpoura. Petrohradské ženy, z nichž velká většina byla nasazena ve zbrojním průmyslu, protože jejich manželé, bratři a synové bojovali v beznadějné válce, se vzbouřily. Nikdo to nečekal. Dokonce bolševici později říkali, že byli zaskočeni. Statisícové demonstrace a generální stávka měly být potlačeny, ale to se nepodařilo. Zvlášť, když se dokonce nejloajálnější síly carské vlády – kozácké regimenty a elitní Preobražinského regiment – přidali k r evolucio nářům. 2. (15.) března car abdikoval na nátlak generality a stáhl se pod ochranu nově vzniklé Prozatímní vlády.

V průběhu revoluce vznikl tzv. Petrohradský sovět, který byl svolán menševiky. Petrohradský sovět se stal reprezentantem dělníků, námořníků a vojáků z oblasti Petrohradu a tím se stal de facto vzdorovládou proti Prozatímní vládě, která potřebovala oporu právě těchto skupin. Petrohradský sovět složený z eserů, menševiků, bolševiků a dalších skupin na jedné straně a Prozatímní vládě podporovaná esery a tvořená liberály na straně druhé. Z počátku to problém nebyl, protože vedení sovětu měli eseři a ti po dporoval i Prozatímní vládu. Situace se měnila s tím, jak se horšila situace v zemi.

Do Ruska se mezitím díky pomoci německé rozvědky vrací ruský disident Vladimír Lenin. 32 ruských revolucionářů je dovezeno zaplombovaným vlakem z exilu do Ruska s pomocí Němců. Cílem je posílit rozvrat Ruska.

V červenci odstupuje předseda Prozatímní vlády kníže Lvov a nastupuje eser Alexander Kerenský. Ten nastoupil do premiérské funkce poté, co jako ministr války byl totálně poražen během po sobě pojmenované vojenské ofenzivy. Tato ofenziva vedla k bolševické vzpouře v hlavním městě, která byla tehdy, ale ještě potlačena vládou. Po potlačení je celá řada bolševiků, včetně Lva Trockého nebo Lva Kameněva zatčena a Lenin prchá opět do exilu, ale tentokrát jen do Finska.

Kerenský se pak projevil jako klasický politický diletant. Dohodl se s vrchním velitelem ruské armády generálem Kornilovem na provedení „sebe-puče“. Kornilov svrhne Kerenského vládu, Kerenský zmizí ze scény a Kornilov se svými oddíly očistí Petrohrad od bolševiků a nastolí vojenskou diktaturu, která zachrání Rusko. Kerenský se nakonec zalekne a cukne, ale cukne tak nešťastným způsobem, že tím zpečetí svůj osud. Kerenský nechá propustit zatčené bolševiky a rozdat bolševickým dělníkům zbraně a munici výměnou za to, že zastaví Kornilova, který byl ohrožením pro něho i bolševiky. Kornilovův puč je zastaven, generál uvězněn a Kerenský zůstává premiérem, byť jeho autorita se naprosto rozplynula tímto ústupem.

Nové volby do sovětů zvrátí vývoj opět ve prospěch bolševiků. Téměř všude bolševici zvítězili. Ovládli sověty v Kyjevu, Samaře, Taškentu, Minsku a i v Moskvě a samotném Petrohradě. Pučisté chtějí mít legitimitu a tak dojednávají, že k puči dojde během 2. Všeruského sjezdu sovětů. Tam už bolševici mají jasnou většinu a odhlasují rezoluce, které potřebují k posílení své pozice – dekrety o míru a dekret o půdě. Dekret o míru vyhlašoval okamžité příměří, po kterém ruský lid tou žil. De kret o půdě byl do písmene vykradený program strany eserů, který rozdával statkářskou půdu rolníkům a bezzemkům. Dekret práv národů přijatý o pár dní později, který byl v rozporu s elitářským germánským a anglosaským myšlením západních marxistů, zajišťoval právo národů na sebeurčení.

7. listopadu, v závěru prvního dne 2. sjezdu, vypukl bolševický puč. Stalo se tak po výstřelu z křižníku Aurora. 40,000 bolševických vojáků a námořníků zaútočilo na Zimní palác, sídlo Prozatímní vlády chráněné posádkou 1,000 žen-dobrovolnic, které se hned vzdaly. Kerenský uprchl v přestrojení na americké velvyslanectví. Jeho ubohý pokus zvrátit bolševický puč protiútokem prvně formovaných bělogvardějských jednotek skončil neúspěchem. Kerenský nakonec odchází ze scény do exilu, kde dožije a s výjimkou finanční pomoci pro Sovětský svaz za Druhé světové války už se neangažuje.

Bolševici zahajují své sociální reformy. Některé jsou obhajitelné, zejména ty, které podporuji nárůst gramotnosti a právo národů na sebeurčení, ale řada jiných je nepřijatelných. Právě tady se začíná prvně v praxi objevovat koncept „volné lásky“, která je dnes propagována všemožnými neomarxistickými LGBT úderkami. V Rusku byla propagována komisařkou práce a sociálních věcí Alexandrou Kollontajovou, která se označovala za odpůrkyni manželství (byť se sama později vdala).

V této době navíc bolševici začínají své paktování s muslimy, když nejprve formují muslimské jízdní regimenty v Rudé armádě, navazují spolupráci s Afghánistánem, vyhlašují „náboženskou svobodu“ pro muslimy a vedou válku proti páteři ruské státnosti, svaté pravoslavné církvi. Právě tyto reformy a změny doprovázené brutálními represemi proti pravoslavné církvi a porušenými sliby vedou ke vzniku kontrarevolučního bělogvardějského hnutí.

Toto hnutí se pokusilo zvrátit bolševický experiment. Obnovit přirozený řád a pořádek, který se úplně zhroutil v bídě a zlovolnosti bolševického zlořádu a fanatického idealismu levicových kavárenských intelektuálů.

Z počátku stále existuje naděje. Tou nadějí je car a jeho rodina, kteří jsou ovšem internováni bolševiky v Tobolsku. V tuto chvíli se mohla odehrát velkolepá historická role Československých legií. Po zavraždění jednoho z legionářů maďarským bolševikem v Čeljabinsku došlo k povstání Československé legie proti sovětům. Legie uchvátila téměř celou transsibiřskou magistrálu, zabrala území o rozloze desetkrát větší, než je rozloha České republiky a blížily se k Jekatěrinburgu, kam bolševici převezli c arskou r odinu z Tobolsku. Legie nakonec nedosáhla potenciálního velkolepého počinu, neboť československé vedení nedokázalo včas a správně uchopit iniciativu na žádné úrovni. Exilová vláda nenařídila záchranu cara a ani se neobjevil žádný iniciativní místní důstojník, který by se s legionáři vydal zachránit cara.

Přesto hrozba, že by carská rodina padla do rukou nepřítele, uralské bolševiky vyděsila natolik, že se rozhodli rychle jednat. Uralský sovět nařídil místnímu veliteli tajné policie Jakovu Jurovskému provést popravu cara a jeho rodiny. Ta se uskutečnila a stala dalším z nastávající řady bolševických zločinů v noci z 16. na 17. července 1918. Desítky minut byla rodina a služebnictvo stříleny, bajonetovány a dokonce ubíjeny, než se konečně podařilo bolševickým čekistům ukončit jejich život. Moskva o tomto řádění nevěděla, ale dodatečně ho ústy Lenin a, Sverd lova i Trockého schvalovala. Smrtí carské rodiny se rozplynuli naděje bělogvardějců na vítězství. Z hnutí, které se mohlo sjednotit pod jedním vůdcem a jedním praporem se stala roztříštěná aliance atamanů, generálů a povstaleckých vůdců, kteří se často bili mezi sebou víc, než s bolševiky. Bolševici ve válce zvítězili, protože byli sjednoceni pod jedním vůdcem, jednou ideologií a jedním vedením. Ukrajinský bělogvardějec měl málo společných zájmů se sibiřským bělogvardějcem, ale ukrajinský bolševik byl vždy podřízen moskevskému.

V dalších 4 letech bolševici v občanské válce, nebo hladomorem zahubili 10 miliónů lidí. Jen v rámci masových poprav bylo zavražděno 1,5 miliónu lidí. Dělnicko-rolnická vláda povraždila v Tambově 100,000 rolníků a jejich rodin. Proti rolníkům Rudá armáda použila bojové plyny. Bolševici začali jako druzí (po Turcích) používat plynové komory, v jejich případě pojízdné „duše-gubky“ (1936). 16. března 1919 oddíly Čeky zaútočili na Putilovovu továrnu v Petrohradě, kdysi výkladní skříň bolševických dělníků, nyní stávkující proti bolševické vládě a na příkaz dělnicko-rolnické vlády bylo povražděno 200 dělníků. Ve stejné době v Astrachani bylo zavražděno 4,000 dělníků a rudoarmějců na příkaz bolševiků za to, že stávkovali a v případě rudoarmějců, že sympatizovali se stávkujícími. Lenin označoval stávky dělníků za sabotáže. Dvojí metr. Když stávkují proti našim nepřátelům, je to revoluční politika, když proti nám, je to sabotáž. Na kritiku vraždění dětí reagoval Lenin dopisem: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“ Během června 1920 bolševici v Tule nechali zavírat dělnice, které odmítaly pracovat v neděli. Jen v listopadu 1920 bylo z příkazu bolševického předáka Serga Ordžonikidzeho zavražděno, deportováno nebo uvězněno 16,000 žen, dětí a starých lidí. V březnu 1921 vypuklo povstání námořníků a dělníků proti bolševické politice krádeží obilí a potravin od rolníků. Povstání začalo v jiné z výkladních skříní ruské revoluce, v pevnosti Kronštadt a bylo potlačeno za cenu tisíců mrtvých. 2,168 rudých námořníků a dělníků bylo postříleno bolševiky a dalších tisíc padlo v boji s Rudou armádou, která použila proti povstalcům chemické zbraně. Kolem 100,000 kněží, mnichů a jeptišek bylo popraveno. Teror byl páchán především fanatickými „Internacionalistickými oddíly“ Čeky a Rudé armády, které byli složeny výhradně z cizinců, především z Maďarů, Číňanů a Lotyšů. Vraždění se účastnili i muslimští Baškirové.

Na druhou stranu, v této době už se začali bolševici střetávat s realitou a začali chápat, že jejich ideály nepůjde příliš skloubit se skutečností. Rudá armáda toho byla důkazem. Původně miliční vojsko složené z bolševických idealistů, dělníků a dezertérů, kteří nesalutovali, neměli trest smrti za dezerce a neměli hodnosti, se do konce občanské války, stalo profesionální armádou, jejíž důstojnický sbor byl z valné většiny tvořen nenáviděnými carskými generály.

V této době je u moci Leninův kabinet, z jehož 16 členů, jen 4 zemřou přirozenou smrtí (Lenin, Nogin, Lunačarský a Stalin). Zbytek bude povražděn právě Stalinem.

Po skončení občanské války nastává éra hospodářské obnovy, která vycházela z toho, že bolševici byli donuceni zavést politiku reforem známých jako NEP. Zemi se podařilo úspěšně elektrifikovat, částečně se obnovilo soukromé podnikání a zemědělství, hladomor ustoupil a situace se pomalu stabilizovala, ale útrap nebyl konec.

Po Leninově smrti na syfilidu v lednu 1924 se rozhořel boj mezi pragmatickým křídlem kolem Zinověva, Kameněva a Stalina a křídlem fanatických idealistů kolem Lva Trockého. Druhé křídlo bylo poraženo a povražděno. První křídlo vlastně taky, když už se Stalinovi nehodilo. Na Stalinovi je krásně vidět zvrácenost komunistického rovnostářství. Moci se chopil komunista, který byl naprosto průměrný, šedý, nevýrazný, ničím nevyčníval a díky komunistické mentalitě dokázal porazit všechny talentovanější, schopnější a známější komunist y.

Nastala éra stalinského teroru, která si vyžádala dalších 20 miliónů mrtvých, vznik GULAGu a nakonec expanzi komunismu do východní Evropy, kde bylo zavražděno 3 milióny lidí. Kvóty na počty popravených (kde se bere fetiš levice na kvóty?!), přestože se nejvíce rozšířili za Stalina, začali se objevovat už za Lenina, který v různých oblastech Ruska diktoval popravit 100 náhodných sedláků a obchodníků. Komunistický experiment vzešlí z Malého listopadového bolševického puče měl své strašné oběti.

SSSR (20 miliónů obětí hladomoru, válek, GULAGu a systematického teroru)

Ukrajina (8 miliónů obětí genocidy „holodomoru“, represí a deportací)

Československo (7,000 vražd, 280 poprav, 250 tisíc odsouzených, 300 tisíc emigrovalo)

Čína (60 miliónů obětí hladomoru, represí a válek)

Kambodža (2 milióny obětí, děti popravovali rodiče a jiným dětem rozbíjeli hlavy o stromy)

KLDR (4 milióny obětí represí a hladomoru)

Vietnam (900,000 obětí represí)

Bulharsko (100,000 obětí represí a kolektivizace zemědělství)

Etiopie (1 milión obětí represí, války a hladomoru)

Rumunsko (300,000 obětí represí a kolektivizace zemědělství)

Afghánistán (1,5 miliónu obětí represí a války)

Pobaltí (desítky tisíc uvězněných nebo popravených)

Latinská Amerika (150 tisíc obětí represí, terorismu a válek)

Výčet by mohl pokračovat hodně dlouho…

Radikální levice se ráda chová demagogicky a snaží se rudý holocaust bagatelizovat „zločiny kapitalismu“ během kolonizace, nicméně zatímco většina tragických událostí (ne všechny, ovšem) během kolonizací byla neúmyslná, komunismus vraždil systematicky, cíleně, s brutální přesností, absolutní bezohledností a bezcitností vůči nekomunistům i komunistům, vůči dělníkům a podnikatelům, vůči rolníkům a statkářům, vůči všem, které považoval za nedostatečně dokonalé k naplnění své krvavé utopie. Ale uvedený teror je přesně v intencích levicového myšlení. Zničit vše nedokonalé, zpřetrhat všechny vazby mezi člověkem, národem a tradicemi, očistit společnost od svobodných jedinců, vlastenců, lidí, kteří vybočují z řady, jsou úspěšní, aktivní, atraktivní, ambiciózní, efektivní, schopní, talentovaní a lepší. Zničit je a vytvořit dokonalou průměrnost, ve které dokázal excelovat jiný levicový tyran, Hitler. I jeho teror byl nesen v duchu levicové mentality, ale zatímco bolševici likvidovali „nežádoucí sociální skupiny“, Hitler vraždil „nežádoucí rasové skupiny“.

Do dnešního dne komunismus a jeho odrůdy, které všechny vzešly ze zvrácené germánsko-saské ideologie marxismu, zavraždili 100,000,000 lidí. Nacismus zavraždil 20 miliónů lidí.

Komunistická utopie nezemřela s rokem 1991. Mnoho dnešních komunistických stran je sice spíše konzervativních a nacionalistických, Rusko je tvrdým kapitalismem, KLDR monarchickým režimem a Čína s Vietnamem jsou „tržními-socialismy“, zatímco z Kuby je přežívající izolovaná despocie, ale komunistická utopie přežívá v myslích a mentalitě levicových studentů, kteří jsou připraveni sebrat svobodu stovkám miliónů lidí nepasujících do jejich multikulturní a liberálně-komunistické představy a další desí ;tky mil iónů zavraždit. Vidíme dodnes, že nejhorší a nejbrutálnější zlo je to, které se vydává za absolutní dobro a všeobecné štěstí, za dokonalé ideály pravdy, lásky a harmonie a zároveň je připraveno pro pravdu, lásku, harmonii a porozumění zavraždit všechny, kdo tomu odmítají rozumět.

Před 100 lety proběhl zločin, se kterým musíme dodnes zápolit a vyrovnávat se s jeho důsledky.

Autor: Herakleios Stalker, autor je bývalý komunista a radikální levičák, Praha, ČR, 7.11.2017