14. lis, 2017

DĚJINY OKEM ALTRIGHT: ASIE: ČÍNA 20. & 21. STOLETÍ

Tragický triumf čínského národa. Letos je to 105 let od konce čínského císařství, mnoho tisíc let trvající epocha dějin velkého čínského národa a 106 let od doby, kdy začal řetězec událostí, během kterého se Čína ocitla na absolutním dnu a vrátila se na výsluní jako nová ekonomická supervelmoc světa.

Byl to tragický triumf čínského národa, za který zaplatili desítky miliónů lidí životem. Revoluce, která smetla císařství, začala už před 106 lety, ale skončila pádem monarchie v únoru 1912. Její původ lze hledat v tom, že Čína a další říše Asie, které v té době padly, nedokázaly přijmout industrializaci, racionální ekonomické reformy a pozápadnění. Japonsko to stihlo doslova za pět minut dvanáct a vyhnulo se strašlivému osudu čínské říše.

Na začátku 20. století byla čínská říše chudá, rozvrácená a upadající, několikrát dělená mezi západní mocnosti, nedokázala se reformovat a ničivý vliv měla kasta dvorních eunuchů, která soustavně rozkrádala císařský majetek a hospodářství. Císařství se nedokázalo vzpamatovat z ničivých Opiových válek, ani z drtivé porážky v První čínsko-japonské válce. Reformy, které zahájila císařovna matka Chi´-si přišly příliš pozdě a v době vrcholících palácových intrik, na jejichž konci byla 14. listopadu 1908 vražda císaře Guans-ju a hned o den později zemřela samotná císařovna Chi´-si, která předala trůn dvouletému chlapci Puyi, který neměl žádnou moc.

Roku 1911 reformisté vedení Sunjatsenem rozpoutali revoluci proti upadající monarchii s cílem zachránit Čínu. Nastávajícího chaosu využili zejména mocní náčelníci, místní vojenští velitelé a dobrodruzi, kteří začali drancovat různé oblasti Číny. Trvalo šestnáct dlouhých a krvavých let, než byla moc kmenových velitelů zlomena a Čína opět sjednocena. Mír a klid, ale nevydržel a prakticky obratem, i v důsledku tzv. šanghajského masakru, kde Kuomintang povraždil pět tisíc komunistů a odborářů, vypukla čínská občanská válka, která s několikaletou přestávkou Druhé světové války bude trvat, až do roku 1949.

V letech 34 a 35 jsou komunisté na okraji porážky a musí zahájit „Velký pochod“ z obklíčených pevností v jižní Číně do svých bašt v severní Číně. Z 86 tisíc přežije pochod 7 tisíc komunistů. Už v roce 1931 vpadla do Číny japonská císařská armáda, aby pro na suroviny chudé Japonsko zajistila obrovské uhelné pánve a další surovinové zdroje bohatého Mandžuska. Tam ustanovuje loutkového císaře Puyi, který je opět vydán na milost a nemilost okolnostem. Válka na krátko utichne, ale opět propukne v roce 1937. Spojenectví mezi Německem a Čínou se hroutí v důsledku paktu Německa s Japonskem a Čína bez německé vojenské pomoci je poražena. V zemi vypukají hromadné masakry, drancování a ničení ze strany okupantů. Válka končí po osmi letech, když do Mandžuska vpadne Rudá armáda a smete tamější jádro japonských vojsk. Na konci války byla Čína zničená, zůstalo deset miliónů mrtvých vojáků, včetně statisíců obětí masakrů a hromadných poprav. Jeden milión čínských zajatců bylo povražděno a stejně tak bylo zabito nebo zmrzačeno milión kolaborantů. Pokud jde o civilisty, zahynulo přes 20 miliónů čínských obyvatel a země přešla okamžitě od války proti okupantům, během, které nacionalisté z Kuomintangu a komunisté spolupracovali, do nové fáze občanské války.

Další fáze občanské války trvá od léta 1945, až do května 1950, kdy Čínská lidově osvobozenecká armáda obsadí ostrov Hainan a nacionalistická vláda uprchne na Taiwan. Během čtyř let ČLOA zmohutní ze 1,2 miliónu vojáků na 4 milióny vojáků, zatímco Čínská národní armáda se zhroutí ze 4,3 miliónů na 1,5 miliónů, zejména v důsledku nedostatečné zahraniční pomoci, špatného velení, nízké morálky, masivní pomoci pro ČLOA ze strany SSSR a rozšířené korupce mezi důstojníky Kuomintangu. Celá tato občanská válka si vyžádá dalších 10 miliónů obětí, vojáků i civilistů. Válka definitivně končí, až v roce 1958, kdy čínští komunisté poráží muslimské jednotky Kuomintangu.

21. září 1949 vyhlašuje vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung Čínskou lidovou republiku a počátek jeho vlády, která přinese 60 miliónů mrtvých. Mao Ce-tung se postavil do čela armády chudých rolníků, nevolníků a zbídačených zemědělců, vytvořil agrární verzi marxismu – maoismus a hned na počátku své vlády rozpoutal teror proti statkářům. Tuto kampaň rozjel už během občanské války a oficiálně završil v roce 1951, kdy po sobě nechala 4,500,000 mrtvých statkářů a členů jejich rodin. Šlo o první krok k marxistické transformaci společnosti – zničení vrstvy statkářů a podařilo se jim to. Mao Ce-tung využíval hněvu čínských rolníků a nechával statkáře veřejně zabíjet na rolnických shromážděních. Vytvářela se tak rovnostářská společnost. Všichni totiž zchudli. Bohatí rolníci a statkáři byli vybiti, jak zvěř, lůza dostala jejich majetek, se kterým neuměla nakládat a Čína dosáhla na mnoha místech téměř dokonalé rovnosti příjmů a majetku.

Roku 1950 Severní Korea napadla Jižní Koreu a Čína svému severokorejskému spojenci vyslala pomoc. Lidová dobrovolnická armáda na poslední chvíli zachrání severokorejskou diktaturu před totální porážkou. Na konci války zůstalo 400 tisíc mrtvých čínských vojáků a stejný počet zmrzačených, či zajatých. Mezi padlými byl i syn Mao Ce-tunga, který byl zabit při leteckém útoku. Už krátce po občanské válce se začaly objevovat trhliny v čínsko-sovětské spolupráci. Stalin hleděl na Mao Ce-tunga s nedůvěrou a nevěděl, zda je Mao Ce-tung skutečným marxistou, či čínským nacionalistou. Stalin si stěžoval, že Mao Ce-tung ve své revoluci nezohlednil dělnictvo a sám nadále uznával vládu Kuomintangu na Taiwanu jako právoplatnou vládu Číny.

Po Stalinově smrti se vztahy nezlepšili, naopak došlo k zhoršení, ke kterému se časem přidali územní spory a ozbrojené střety. V roce 1956 Mao Ce-tung vyhlašuje, že v Číně byl „více či méně“ vybudován socialismus a o rok později vyhlašuje „Kampaň sta květin“, která se mu vymyká z rukou. Původně kampaň vedená proti byrokracii se stala rozbuškou k celospolečenské kritice Komunistické strany Číny a Maova vedení. Mao kampaň utnul a rozjel další vlnu teroru, nyní nazývanou jako „Anti-pravičácká kampaň“. Během dvou let bylo 550,000 lidí zatčeno, zbaveno funkce nebo popraveno. Mezi sesazenými byl i budoucí čínský premiér Ču Žung-ťi. To nejhorší, ale mělo stále přijít. Tím hrozným obdobím byl Velký skok vpřed.

Roku 1958 byla Čína stále zaostalou a chudou agrární zemí. Mao Ce-tung si tento problém uvědomoval, ale jím připravená medicína byla tisíckrát horší, než nemoc, kterou měla léčit. Velký skok vpřed měl změnit Čínu v průmyslovou a ekonomickou velmoc a dokončit budování komunismu. Mělo dojít k dalším ničivým sociálním experimentům, zpřetrhání vazeb mezi rolníky, půdou a rodinami, zničení vesnického a tradičního způsobu života. Začalo budování komun na venkově, sdružování rodin do velkých celků, výstavba zoufalých podomních sléváren, proběhla kolektivizace zemědělství, rozbití soukromých práv na půdu a výsledkem byla strašlivá katastrofa, jakou Čína do té doby nepoznala. Země se ocitla v obrovském deficitu rozpočtu, zemědělská produkce se zhroutila, podomní slévárny produkovaly nepoužitelné masy divného kovu, které byly výsledkem toho, že rolníci museli používat vlastní nástroje k získávání železa – do pecí se házely motyky, rýče, pluhy, kladiva, hřebíky a musel se plnit plán. Když nezbylo nářadí, rolníci byli posláni do hor hledat železnou rudu a nakonec do pecí házeli všechno kamení, které našli. Byl zaveden systém kolektivních jídelen a bylo zakázáno jíst doma.

Roku 1960 Sovětský svaz zastavil hospodářskou a potravinovou pomoc Číně, což vše jen zhoršilo. Výsledkem byl hladomor. V některých provinciích vymřela polovina obyvatel hlady. Vypukl kanibalismus, anebo lidé jedli horninu kaolin, která sice tišila hlad, ale zabíjela, protože byla nestravitelná. Tento „Velký skok vpřed“ opět ukázal brilantní paradoxy komunistického hospodářství – čínská ekonomika se během dvou let propadla o 27% HDP. Srovnatelné se zeměmi, které zažily válku. K tomu 40,000,000 mrtvých hlady. Čtyři České republiky mrtvých. Důsledky byly ničivé i pro režim. Reformisté Liou Šao-čhi a Teng Siao-pching začali získávat vliv a to, až do roku 1966, kdy stárnoucí Mao Ce-tung rozjel poslední velkou kampaň teroru a vražd. Tou byla „Velká proletářská kulturní revoluce“, z jejíhož strašlivého odkazu dodnes čerpají různé levicové skupinky a kampusový intelektuálové.

Zvěrský teror, který našel sympatizanty u kavárenské západoevropské levice, byl vyvolán v reakci na rostoucí opozici uvnitř Komunistické strany Číny. Zatímco Velký skok vpřed byl hospodářskou katastrofou, Kulturní revoluce se stala sociální, politickou a hlavně kulturní tragédií čínského národa. Cílem bylo „vymýtit kapitalismus“, „zničit staré“ a zavést „masovou demokracii“. Mao Ce-tung opustil rolnictvo a zaměřil se na mládež. Ustanovil Rudé gardy mládeže zformované ze zfanatizovaných mladých lidí. Mao věděl, jak lehce a hravě lze zneužívat mladé lidi bez dostatku kritického myšlení a sebereflexe, tak jak to dnes dělají ultralevicový profesoři na univerzitách. Mao vyzbrojil mladé fanatiky, kteří byli naučeni bezmezné lásce svému stranickému vůdci a poslal je terorizovat vzdělané vrstvy, úspěšné lidi, pronásledovat zahraniční diplomaty, veřejně lynčovat a ponižovat vnitrostranické opozičníky i opozici vně strany. Na ulicích se konali průvody, kde nespokojení členové Komunistické strany Číny byli vlečeni s hlupáckými čepci, museli se plazit, byli biti a často zabíjeni. Skrze tento teror se do popředí dostala „Banda čtyř“, mocenská klika vedená Mao Ce-tungovou manželkou a za podpory maršála Lin Biao.

Během Kulturní revoluce byly zničeny tisícileté chrámy, spáleny tisíce spisů, starých knih, tisíce soch zničeny, tak jak to často dělá islám a dnes ultralevice v Americe a Británii. Čínský komunistický ikonoklasmus se nevyhnul ani otcům komunismu – zastydlým intelektuálům. Mao Cetung dal popravit 46 tisíc intelektuálů, učitelů, profesorů a vzdělanců a pyšnil se, že se dostal do role Prvního čínského císaře Čchin Š´- chuang-ti, který vedl podobný teror proti intelektuálům.

Teror Rudých gard mládeže vyvrcholil zmlácením sovětských diplomatů a stavem, kdy se země ocitla na pokraji nové občanské války. Poté nařídil Mao Ce-tung, i na nátlak armády, odzbrojit Rudé gardy mládeže, demobilizovat je a stabilizovat situaci. Kulturní revoluce si nakonec vybrala, krom nevyčíslitelných škod na společnosti a kultuře, 4,2 miliónů uvězněných a vyšetřovaných, 1,7 miliónů obětí „nepřirozené smrti“, 7 miliónů zraněných a zmrzačených, 71 tisíc rozbitých rodin a 370 tisíc oficiálně popravených. Maovým štěstím, při zbytcích jeho rozumu, bylo, že měl špičkového pobočníka a rádce. Tím byl brilantní diplomat, uznávaný vzdělanec s rozhledem, ambiciózní a všestranný politik Čou En-laj, v té době premiér Číny. On si uvědomil, že Čína v izolaci nepřežije, a protože byla v tvrdých územních a politických sporech s Ruskem, obrátil se směrem k USA. Zahájil diplomatickou činnost za účelem obnovení vztahů s Američany, využil pro Američany výhodné situace, začal exportovat čínské pandy do amerických zoo a čínské studenty na americké školy (mimo jiné i dnešního čínského presidenta Si Ťin-pchinga), normalizoval vztahy a zařídil návštěvu amerického presidenta Nixona v Číně. Spojené státy americké ukončili vztahy s Taiwanem a navázali plnohodnotné vztahy s Čínou.

Tato situace částečné izolace trvala, až do roku 2016, kdy se Donald Trump telefonicky hovořil s taiwanskou presidentkou. Čou En-Laj na sklonku svého života vyzval ke „Čtyřem modernizacím“ a stal se tak duchovním otcem dnešní Číny. K jeho „Čtyřem modernizacím“ zemědělství, průmyslu, vědy a obrany se přihlásil Teng Siao-pching. Čou En-Laj umírá v lednu 1976. V září téhož roku umírá Mao Ce Tung a Kulturní revoluce končí. Jeho smrti předcházeli statisícové nepokoje na oslavu Čou En-Laje a proti moci „Bandy čtyř“. Po Maově smrti se „Banda čtyř“ pokusila uchvátit moc, ale neúspěšně. Byla rozprášena, její členové pozatýkáni a moc převzala technokratická a pragmatická klika vedená Teng Siao-pchingem. O Stalinovi se říká, že to byl syn chudého gruzínského ševce, který přetvořil zaostalé agrární Rusko v průmyslovou a vojenskou mocnost.

Mao Ce-tung byl syn bohatého sedláka, který převzal zaostalou agrární Čínu a svým nástupcům ji předal, ještě zaostalejší a zbídačenější. Teng Siao-pching přebírá zemi, která je na pokraji naprosté politického, ekonomického a společenského kolapsu. Následuje kroky „Čtyř modernizací“, které vyhlásil Čou En-Laj a začíná s reformami, které si přála celá Čína. Teng si uvědomoval, že jestli se má Čína uzdravit a vrátit se do doby, kdy byla ekonomickým gigantem, musí lidem uvolnit ruce. Začalo to zrušením kolektivizace zemědělství a zrušením „lidových komun“ na venkově, jejichž majetek byl parcelován mezi soukromé zemědělce. Zemědělská produkce vzrostla o čtvrtinu a vznikl tak precedent k pokračování privatizačních programů napříč Čínou.

V první polovině 80. let byla země opět otevřena zahraničním investicím. Byl zahájen program zvláštních ekonomických zón volného obchodu, exportu, společných čínsko-zahraničních investic a tržního rozvoje. První byla Šenčenská zóna, kdy se třicetitisícové obchodní městečko rozrostlo na dvanáctimiliónovou metropoli s HDP, jaký má Česká republika během ani ne 40 let.

Výkladní skříní se stala Šanghajská ekonomická zóna, která se stala nejrychleji rostoucím kapitalistickým městem světa. Roku 1992 byla v Šanghaji obnovena činnost akciových burz, které byly skoro půlstoletí uzavřeny na příkaz Mao Ce-tunga. Z jedenáctimiliónové metropole v roce 1982 se stala 34 miliónová megalopole v roce 2014 s o polovinu vyšším HDP, než má ČR.

Je nutné zmínit, ještě jedno jméno a to je jméno amerického podnikatele a průmyslníka Armanda Hammera. Ten byl totiž společným přítelem architekta sovětské ekonomické liberalizace Nikolaje Bucharina a Teng Siao-pchinga. Byl to právě Armand Hammer, kdo inspiroval Teng Siaopchinga sovětskými reformami, které ovšem nebyly kvůli Stalinovi dotaženy do konce. Armand Hammer byl totiž zahraničním investorem v SSSR během Nové ekonomické politiky.

Roku 1989 se východní Evropou prohnala vlna revolucí a její odezva se odehrála i v Číně. Teng Siao-pching zavrhl vražedný teror, masové perzekuce a destrukci, kterou na svou zem uvrhl Mao Ce-tung, ale odmítl se podřídit diktátu liberálů a zahraničních mocností, aby udělal z Číny demokratický stát, tedy takový stát, na který není mentalita čínského národa uzpůsobena. Došlo k násilnostem na Náměstí nebeského klidu, kde vypukla bouře trockistických, maoistických a liberálních intelektuálů, společně s podporou různých dělnických skupin, které se obávaly návratu kapitalismu. Povstání bylo potlačeno, ale Čína se na krátko dostala do politické izolace. Naštěstí nepřistoupila na požadavky povstalců, jinak by dnes možná neexistovala.

Roku 1992 se Teng Siao-pching vzdává všech funkcí, až na titul „Nejvyššího vůdce strany“ a oficiálně odchází do důchodu. Fakticky bude řídit zem, až do své smrti v roce 1997, kdy zemře ve věku 92 let a má před sebou Čínu, která dramaticky roste a vzkvétá. Na jeho místo nastoupil stále žijící Ťiang Ce-min kterému je dnes 91 let. Ten pokračoval v kurzu ekonomické liberalizace a rozvoje životní úrovně Číny. Během jeho období čínská ekonomika v důsledku Asijské finanční krize zpomalila, ale nadále rostla výrazným tempem. Čína už sice nedosáhla 14% růstu jako z dob Teng Siao-pchinga, ale stále rostla o 8-10%. Právě během jeho působení vstoupila Čína do Světové obchodní organizace (a Taiwan na protest vystoupil) a Čína získala konání Letních olympijských her 2008.

Po Ťiang Ceminovi nastala desetiletá vláda Chu Ťin-tchao. Ten byl ve srovnání s Teng Siao-pchingem i dnešním presidentem Si Ťin-pchingem, jen „první mezi rovnými“, nedokázal se příliš prosadit a více méně udržoval Čínu a její mocenskou pozici v době finanční krize, nedokázal naplnit čínské ambice a nakonec odešel do pozadí po vypršení druhého mandátu. Naproti tomu, Si Ťin-pching se chopil vlády v Číně s vervou málokomu vlastní. Deklaroval, že do roku 2049 se Čína stane zemí prvního světa, rozjel masivní tažení proti korupci, kdy sesadil desítky místních guvernérů, stranických funkcionářů a generálů zapletených do korupčních skandálů, včetně nejvyšších pohlavárů, pokračuje v ekonomické liberalizaci a řídí stranu stylem osvíceného vůdce. Si Ťin-pching nyní realizuje globální ambiciózní ekonomický program „Nové hedvábné stezky“, posílil vztahy s Ruskem a naopak se stal kritičtějším vůči nepředvídatelnému severokorejskému režimu.

Dnes je Čína ekonomický a politický gigant, který prochází transformací z exportní ekonomiky na spotřební a nadále se dramaticky rozvíjí a roste. Letos by mělo HDP Číny vzrůst o 6,9%, což je sice nejníž od roku 1981, kdy začali ekonomické reformy, ale stále je to úctyhodný růst. Čínské ekonomické reformy a vláda Teng Siao-pchinga a jeho nástupců vyvedla stovky miliónů lidí z bídy, pozvedla Čínu do pozice, v jaké nebyla od 17. století a učinila z ní opět giganta. Perlička na závěr. Jistě si vzpomínáte na to, jak britská královna vezla čínského presidenta Si Ťinpchinga v Londýně pozlaceným kočárem, tak jen pro ilustraci, sto padesát let předtím byla Británie impériem, které vládlo světu, a které vnutilo Číně tisíce tun opia, aby čínský císař přinutil své lidi stát se závislými na narkotických a kupovat je od britských obchodníků a Británie byla mezi těmi zeměmi, které si dělily různá území Číny. Dokonce i v tolik liberály opěvovaném Tibetu došlo k zvýšení životní úrovně, ukončení otroctví a poddanství a modernizaci, byť Kulturní revoluce si tam taky vybrala krvavou daň.

Jen doplním zajímavost, která může otevřít oči různým havlistům. Mao Ce-tung měl nevlastní sestru, která byla z Tibetu a její matka jí prodala Maově otci, protože byla jejím majetkem. Lidé byli v tom „svobodném“ Tibetu majetkem a otroky. Takto se Čína změnila. Zaplatila za to strašlivou cenou, kterou si mohl Mao odpustit. Tato epocha byla tragickým triumfem čínského národa a státu.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 14.11.2017