25. lis, 2017

DĚJINY OKEM ALTRIGHT: FREIKORPS - TRAGIČTÍ HRDINOVÉ

Freikorps, či také Svobodné sbory, představují v moderní historii Evropy směs hrdinství a tragické chyby zároveň. Jsou to tragičtí hrdinové, kterým vděčíme za to, že bolševismus neovládal už na začátku 20. století celou Evropu, ale taky to byli vojáci a důstojníci, kteří se zapletli s Hitlerem, byť ne všichni.

Freikorps vzniklo jako dobrovolnické polovojenské formace už v 18. století, ale své skutečné historické úlohy dosahují, až ve 20. století. Poprvé bojovali na straně Pruska za Sedmileté války a aktivně se účastnili bojů během Napoleonských válek. V listopadu 1918 radikálně levicový agitátoři a rebelanti způsobili vzpouru posádek a dělnictva v Kielu a řadě přístavních měst. Výsledkem byla tzv. Listopadová revoluce vedená německými socialisty a komunisty proti poslednímu německému císaři Vilémovi. Revoluce smetla císaře a vytvořila podhoubí pro nástup komunismu v Německu. V této situaci, naprosté vojenské porážky a nástupu radikálně levicových bojůvek se začal Freikorps profilovat jako vojenské a veteránské hnutí usilující o udržení státnosti a pořádků ve své zemi.

Nebudeme přepisovat dějiny, nebudeme zastírat, že se Freikorps dopouštěl zvěrstev a zločinů. Nebudeme ho bezvýhradně hájit, i protože byl protislovanský a masakroval civilisty v Pobaltí. A to nezmiňuji fakt, že z Freikorpsů vznikl i obávaný zločinecký Sudetoněmecký Freikorps, který drancoval československé pohraničí, vraždil naše lidi, naše četníky a vojáky. To vše se dělo, ale zároveň nechceme vymazat historickou veleúlohu, kterou Freikorps sehrálo v potlačení západoevropského bolševismu. Co nedokázala hroutící se ruská armáda s bolševiky v Rusku, to se podařilo disciplinovaným veteránům s komunisty v Německu.

V lednu 1919 vypuklo Spartakovské povstání v Německu. Bylo to povstání organizované tzv. Spartakovým svazem, hnutím ultralevicových sociálních demokratů a komunistů usilujících o nastolení bolševické diktatury v Německu. Jen ta představa je děsivá, když vidíme, co dneska předvádí německá levice. Povstání vedla Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht s podporou ruských bolševiků, radikálních odborových předáků a idealistů. Celá akce Freikorpsu byla vedena proti samozvané „Svobodné socialistické republice Německo“ SSRN.

Hlavní hold v potlačení bolševismu patří Dobrovolnické gardové jízdní divizi Waldemara
Pabsta. Právě tato divize Freikorps byla nasazena do obrany Berlína proti rudým. Nasazení nařídil socan Ebert, který se bál, že přijde o moc. Boje vyvrcholili 15. ledna 1919, kdy Pabstova divize zahájila útok proti baštám rudých. Padlo 156 komunistů a 17 příslušníků Freikorpsu. Během nastalých nepokojů, násilností a bojů zemřelo celkem 3,000 lidí. Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht byli zatčeni. Němečtí Freikorps se poučili z chyb ruských liberálů a místo, aby komunistické předáky uvěznili, rovnou je bez soudu zastřelili. Byla to vražda, ale možná předešla nástupu komunistické diktatury v Německu, jako se to stalo v Rusku, kde Prozatímní vláda nenechala zlikvidovat bolševické předáky.

Další divizí bojující proti rudým byl Freikorps Caspari, pojmenovaný po svém veliteli Walteru Casparim. Ten bojoval s anarchisty, socialisty a komunisty a pomohl pořádkovým a vojenským silám zlomit odpor tzv. Brémské sovětské republiky. 10. ledna 1919 rudí ustanovili dělnickou radu Brém, do jejíhož čela dosadili „dělnické“ intelektuály vedené rudým komisařem a profesorem Johannem Kniefem. Na konci ledna byl vyslán Freikorps Caspari s dalšími jednotkami, aby potlačil brémský sovět. To se podařilo za cenu 24 padlých Freikorpsů, 28 zabitých bolševiků a skoro 30 civilistů. Caspari byl později policejním komisařem, sympatizoval s nacismem, ale odsuzoval nacistické uchopení moci jako puč.

Jednou z mála neúspěšných jednotek v boji s rudými byl Freikorps Lichtschlag, který byl nasazen proti obávané Porúrské rudé armádě. Desetitisícovému vojsku vzbouřených vojáků a ozbrojených dělníků, kteří se pokoušeli ustanovit v průmyslově vyspělém Porúří komunistickou diktaturu. 17. března 1920 se tato jednotka střetla s Porúrskou rudou armádou a byla poražena mnohonásobnou přesilou nepřítele.

Další z důležitých jednotek Freikorpsu, která měla významný podíl na porážce rudých, byla Námořní brigáda Ehrhardt pojmenovaná po svém veliteli Hermannu Ehrhardt. Šestitisícový elitní vojenský útvar se střetl s bolševiky v Porúří i Bavorsku, ale bojoval i proti našim polským bratřím ve Slezsku. V dubnu 1919 Námořní brigáda přicestovala do Bavorska, kde se rudí chopili moci, podobně jako se o to později pokusil Adolf Hitler. Bavorští bolševici ustanovili Bavorskou sovětskou republiku, která rozjela vlnu teroru a represí proti veškeré politické opozici, včetně umírněných skupin. Stovky lidí byly uvězněny a popraveny komunisty. Rudí znárodnili banky a vyhlásili vlastní Rudou armádu, ale na rozdíl od ruských bolševiků se plně drželi idealismu a odmítli pomoc některých dezertujících vojenských jednotek. O tom, jak by to v Bavorsku fungovalo za rudých, asi nejlépe svědčí postava doktora Franze Lippa, tajemníka ministra zahraničí Bavorské sovětské republiky, který byl duševně vyšinutý a vyhlásil válku Švýcarsku za to, že Švýcarsko odmítlo půjčit Bavorské sovětské republice lokomotivy. Franz Lipp taky nezapomněl informovat soudruha Lenina, že sesazený ministerský president Hoffman unikl do Bambergu a sebou si vzal klíče od záchodu (toto stálo v telegramu Leninovi). Mezi příslušníky poražené bavorské Rudé armády byl například i Julius Schreck, budoucí Hitlerův šofér a první šéf SS. Dalším ze stoupenců bavorských komunistů byl budoucí Hitlerův blízký přítel Baltazar Brandmayer. Po likvidaci bavorské rudé bojůvky byla zlikvidována s pomocí Námořní brigády i Porúrská rudá armáda. Bavorská sovětská republika se zhroutila i díky tomu, že ztratila podporu obyvatel, protože komunistům se podařilo v rekordně krátké době přiblížit své državy k hladomoru.

Než přejdeme na závěr, zastavme se ještě u postavy Hitlera. Část Freikorpsů, včetně Námořní brigády Ehrhardt a jejího vůdce, totiž před Hitlerem uprchla. To mělo kořeny už v Bavorsku, kde Hitler byl aktivním proponentem nejprve demokratického a socialistického „Lidového státu Bavorska“, a potom byl stoupencem Bavorské sovětské republiky, kde působil jako poslanec zástupců vojenských batalionů a v oddělení komunistické propagandy. Ne, to není vtip. Vypátrala to skupina historiků a největší zásluhu na tom má Thomas Weber, kterému se podařilo najít fotografii z pohřbu židovského demokratického socialisty a teoretika Kurta Eisnera, kterého se účastnil sám Adolf Hitler (viz. foto). Ten měl dokonce černou pásku na jedné ruce a na druhé rudou pásku na znamení solidarity se zavražděním socialistou. Hitlerovu absenci v potlačování bavorského bolševismu později kritizoval Ernst Röhm i Otto Strasser, sociální demokrat a později nacista. První vůdce Bavorské sovětské republiky, socialista Ernst Toller byl dokonce na cele s Hitlerem, když byli internováni, kvůli účasti na komunistické vládě. Hitler se tehdy při rozhovoru s Tollerem označoval za sociálního demokrata. Když se pak Hitler pokoušel v Bavorsku dostat pučem k moci, bylo to jen logické pokračování bolševické bojůvky z roku 1919, ale tentokrát v nacistickém hávu. Hitler pouze vyměnil třídní nenávist za rasovou nenávist, ale ponechal si stejný pangermánský tón marxismu. Komunismus a nacismus hlásají, že dělníci a árijské národy západu jsou nadřazené dělníkům východu, tedy i nám.

Korvetní kapitán Ehrhardt se nakonec pokoušel zabránit Hitlerově nástupu k moci, odmítl mu pomoci během Pivního puče, řídil spiknutí proti Hitlerovi uvnitř jeho strany a hnutí a pokusil se vytvořit protihitlerovskou alianci SA a Černého frontu Otty Strassera, ale neúspěšně a musel prchnout z Německa, když Hitler nařídil jeho zavraždění. Uprchl do Rakouska, ale nakonec se do Německa vrátil a zemřel v roce 1971. Většina řadových členů Freikorps se přidala k Hitlerovi a nacistům, část uprchla, či se dokonce účastnila antinacistického odboje. Tak skončilo tragické hrdinství Freikorpsu, který zachránil Německo a Evropu před bolševismem, ale nakonec se zapletl s Hitlerem, který byl jen jinou větví stejného zla.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 25.11.2017