10. pro, 2017

DĚJINY OKEM ALTRIGHT: FINSKO 100 LET

Finsko – vítězství svobodné kontrarevoluce! Málo v které zemi se povedlo dovést vítězství národní osvobozenecké a svobodné kontrarevoluce k tak skvělým úspěchům a výsledkům, jako právě ve Finsku. Nyní je to 100 let od vyhlášení nezávislosti Finska na Rusku. Tato nezávislost byla krvavě vykoupena, i když tomu zprvu nic nenasvědčovalo a na řadu let byla finská společnost rozdělena, ale přeci jen zachráněna před úpadkem komunismu.

V říjnu 1917, krátce před říjnovým pučem, se konaly volby ve Finsku. Většinu míst získali socialisté, za nimi Finská strana, Strana mladofinů a lidovci, dále agrárníci a křesťansko-dělnická strana a švédští lidovci jako reprezentanti švédské menšiny. Finsko v té době bylo autonomní provincií Ruska, známou jako Finské velkovévodství a bylo drženo ruskými gubernátory. Finsko byla převážně agrární země a 4/5 Finska byly prakticky zemědělské a neobyvatelné. Pouze jižní pás území byl industrializovaný a rozvinutý. Roku 1917 se zhroutilo carské Rusko a potom i liberální Ruská republika a nastala bolševická samovláda.

6. listopadu 1917 se sešel finský autonomní parlament a na základě sovětského zákona o právu národů na sebeurčení vyhlásil nezávislost a suverenitu na sovětském Rusku. Velkovévodství se stalo novou republikou. Finští představitelé tehdy prokázali obrovskou míru odvahy, protože vyhlásili nezávislost s ruským nožem na krku – ve Finsku bylo dislokováno stále 60,000 ruských vojáků, nyní věrných bolševikům.

Už tehdy se, ale ukázalo pokrytectví bolševiků. Bolševici sice uznali nezávislost Finska 4. ledna 1918, ale hned začali podporovat snahy finských socialistů na rozdělení a oslabení finské společnosti. Prakticky obratem došlo ke střetu mezi finskou poslaneckou sněmovnou ovládanou dělnickými a socialistickými stranami nakloněnými Rusku a finským senátem ovládaným konzervativci a agrárníky sympatizujícími s Německem. Finská poslanecká sněmovna vyhlásila na základě tzv. Lidové deklarace nový stát, Finskou socialistickou dělnickou republiku. Původně se měla nazývat jen Finská republika a mít novou ústavu, ale Lenin přinutil finské socialisty přijmout tento celý název. Tím finští socialisté prokázali, že jsou loutky v rukou ruských bolševiků.

Země se rozdělila nejen politicky, ale i geograficky. Celý industrializovaný jih ovládali rudí, zatímco sever bílí. Poslanecká sněmovna ustanovila rudé gardy a senát bílé gardy. Poslanecká sněmovna do čela rudých gard dosadila mladého poručíka Ali Aaltonena, za to senát se obrátil na skutečného profesionála. Povolal do zbraně generálporučíka carské armády Carla Gustafa Emila Mannerheima. Geniální vojenský stratég, který byl tuplovaný Švéd, co sotva promluvil finsky, se ukázal být větším Finem, než jeho socialističtí spoluobčané, kteří se stali služebníky cizí mocnosti.

Tak vypukla Finská občanská válka, ve které měli finští socialisté všechny předpoklady k vítězství. Jejich vojenský spojenec s nimi bezprostředně sousedil, zatímco finští bělogvardějci měli podporu ze vzdáleného Německa. Rudí ovládali průmyslově vyspělé a bohaté zázemí, bělogvardějci chudý sever. Ve Finsku bylo deset tisíc rudoarmějců, ale ze začátku žádní němečtí vojáci. Finské rudé gardy měli s ruskými jednotkami od počátku zhruba 100 tisíc mužů. Původní počet 60 tisíc ruských vojáků sice klesl na 10 tisíc, ale stále měly významné výhody. Síly bílých gard se postupně navyšovaly, až dosáhli 107 tisíc, takže i v počtech to bylo zezačátku ve prospěch rudých. Rudým se navíc podařilo verbovat ženy odmítající konzervativní řád. Zformovaly jednotky o síle 3,000 ženvojaček přímo ve frontových liniích. Mnoho rudých důstojníků byli ženy. Životní podmínky u rudých byli navíc tehdy lepší, byla větší šance, že za službu dostanete zaplaceno a dostanete najíst.

Finsko bylo zachráněno díky tomu, že Mannerheim jednal včas. Podařilo se mu oslabit bolševiky ve svém týlu, když ignoroval naivní prosby premiéra Svinhufvuda o smírná řešení, a prostě odzbrojil rudé agitátory a revolucionáře. Finská bílá armáda trpěla nedostatkem profesionálních mužů, zbraní, munice, hospodářských kapacit a formálně byla vedená zbabělými politiky. Mannerheim konsolidoval své pozice v zázemí, prováděl důsledné čistky a likvidoval radikální skupiny, povolal zahraniční dobrovolníky, ale zároveň odmítl přímou vojenskou intervenci, protože by ohrozila suverenitu Finska, a protože by tím klesl na úroveň rudých, za které intervenovali Rusové. Ze Švédska začali přicházet dobrovolníci, z Německa přicestoval 27. myslivecký pluk složený z etnických Finů a taky polští dobrovolníci pod vedením Stanislawa Prus-Boguslawského. V týlu rudých formoval Mannerheim partyzánské bělogvardějské hnutí, které ničilo zásobování, zabíjelo rudé komisaře a provádělo útoky proti vojenským cílům.

Navzdory všem uvedeným výhodám šly Rudé gardy od porážky k porážce. Ztrácely pozici za pozicí, přicházely o zásoby, podporu z Ruska a stávaly se zoufalejšími. To vše navzdory řadě chyb ve velení bílých (např. používání sněžné kamufláže, když nikde nebyl sníh, či dezorganizované chování bílých dobrovolníků).

Válka vyvrcholila bitvou o Tampere v březnu 1918, jediné průmyslové město na sever od jižního pásu Finska. 820 bělogvardějců a zahraničních dobrovolníků bylo zabito. Rudí přišli o 2,000 mužů a dalších 10 tisíc padlo do zajetí. Pak už to šlo rychle. O týden později začala bitva o Helsinki. Bělogvardějci a německé jednotky pozvané senátem navzdory postoji Mannerheima, začaly dobývat hlavní město. Při tom používali rudé zajatce jako živé štíty. V Helsinkách padlo 400 rudých a 6,000 bylo zajato. Bílá strana měla 77 mrtvých. Poslední bitva skončila 5. května 1918. Poslední rudé jednotky opustily Finsko 19. května. Mannerheim byl povýšen na maršála a jmenován regentem. Tak zvítězila finská kontrarevoluce!

Tím skončil proces boje za nezávislost. Nelze ovšem neříct, že válka byla zakončena úplně. Nadále probíhala v duši finského národa. Finští bílí rozpoutali brutální represe proti komunistickým agitátorům, revolucionářům a radikálům, ale i proti ženám a dětem. Tato zvěrstva a masové popravy civilistů odsuzujeme, ale nelze neříct, že rudí by se chovali mnohem hůře. Zpustošili by zemi a navíc povraždili její obyvatele.

Právě zločiny bílých rozdělili finský národ na dlouhá desetiletí. Ironií je, že finský národ byl zcelen teprve sovětskou invazí v roce 1939, kdy se socialisté a konzervativci bok po boku spojili do obrany finské národní suverenity proti sovětské agresivitě a expanzi. Mimochodem, letos je to taky 150 let od narození maršála Mannerheima.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 10.12.2017