25. úno, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT: Vítězný únor 48 – vítězství bolševické elity nad liberální elitou

Málokteré výročí letos bude cloumat politickými proudy a elitami naší společnosti jako 70. výročí tzv. Vítězného února, puče bolševické elity proti elitě liberální.

Událost, která před 70 lety měla pro naši společnost v krátkodobém a střednědobém horizontu tragické a katastrofální důsledky, dopad na morálku, na hospodářství, společnost, stav našich lidí a řadu dalších věcí, ale v dlouhodobém horizontu nás zachránilo před islamizací a masovou imigrací. Podívejme se ale spíše, co byl Vítězný únor. Převládají totiž pouze dva pohledy a oba jsou naprosto špatné.

Pohled komunistický spočívá v tom, že šlo o legální proces završující poválečný vývoj, nebo dokonce, že šlo o „vítězství pracujícího lidu“. Tento pohled byl čtyřicet let vštěpován jako mýtické dogma bolševické strany v naší zemi. Druhý pohled je pohled liberálních poraženců, kteří hlásají, že šlo o protidemokratický puč řízený Moskvou, že komunistický režim svrhl jejich skvostnou a milovanou liberální demokracii a podobně. I tento pohled je mylný, dnešní době poplatný.

Únorový převrat nebyl bojem mezi vítěznou dělnickou třídou a poraženou buržoazní třídou a nebyl ani pučem s cílem vytvořit z Československa satelit SSSR, přestože se tak stalo. To totiž mluvíme o výsledcích a důsledcích, nehovoříme o samotném procesu a nehovoříme o důsledku, který není příliš vidět. Nešlo ani o puč, ani o třídní boj. Šlo o nahrazení jedné vládnoucí elity jinou elitou. Elity liberálně prozápadní elitou bolševickou a provýchodní. Elitu tržně hospodářskou, parlamentním fetišismem posedlou a k milovanému západu se upínající nahradila komunistická strana, která svou formou fungování a strukturou byla taky elitářskou skupinou. Faktem ale je, že liberální elita udělala vše pro to, aby bolševická elita triumfovala a ta k tomu ani nepotřebovala příliš pomoc Moskvy a jejich soudruhů.

Nejprve k samotnému průběhu únorových událostí.

13. února 1948 vláda na popud liberálních Národních socialistů vedených Prokopem Drtinou a socana Majera přijala usnesení proti odvolání 8 pražských velitelů SNB, které komunistický ministr vnitra Nosek nahradil komunistickými veliteli. O dva dny později byl z Moskvy poslán speciál s agenty NKVD, nicméně jejich služeb nebyla potřeba vzhledem k stupiditě liberálů. 17. února se začali liberálové (Národní socialisté, Lidovci a slovenští Demokraté) mobilizovat k možnosti hromadné demise a předčasným volbám. Pokud by rezignovala nadpoloviční většina ministrů, musel by Edvard Beneš rozpustit parlament a vyhlásit předčasné volby. Od nich liberálové očekávali, že dělnická třída zvolí cestu parlamentarismu a „občanských svobod“ atd.

Situace se zhoršovala každým dnem a liberální elita dělala chybu za chybou. Sociální demokraté byli rozhádaní (ostatně, to je jejich základní rys dodnes) a polovina chtěla s Gottwaldem, polovina s liberály. Od 20. do 24. února komunisté systematicky obsazovali strategické pozice v zemi a prakticky každou z těchto pozic jim liberálové vyklidili. 20. února nekomunističtí ministři, kromě socanů, podali demisi. V dalších dnech Akční výbory, Lidové milice, závodní rady, Sbor národní bezpečnosti a další ozbrojené složky komunistů obsazovali jednotlivé pozice, objekty a centra jednotlivých stran. 24. února se konala generální stávka dvou a půl miliónu dělníků, která zlomila morálku liberálům. Stejný den komunistické složky zlikvidovaly Svobodné slovo, národněsocialistické noviny a získaly pod svou kontrolu Lidovou demokracii, lidovecké noviny. 25. února socani Majer a Tymeš podávají dodatečně demisi, ale toho už si téměř nikdo nevšimne a je to ignorováno, přestože v tom momentě měla vláda padnout a parlament měl být rozpuštěn. Představitelé národních socialistů zůstali šoupat nohama před dveřmi presidentské kanceláře, zatímco komunisté dodali presidentu Benešovi seznam nových kolaborantských ministrů. Komunisté přebírají moc ve státě.

Proč, a jak tedy bolševická elita porazila elitu liberální? Důvodů a faktorů byla celá řada. Asi nejpodstatnějším ze všech důvodů bylo, že liberálové ztratili kontakt s realitou. V době, kdy dělníci chtěli sociální a zdravotní pojištění, dobré důchody, vzdělání pro své děti, zrušit hladové mzdy a zdanit milionáře, liberální elitáři žvanili o parlamentu, ústavě, dodržování práva a podobných nesmyslech. Bolševická elita naproti tomu měla kontakt s realitou a věděla, na co a jak udeřit, aby získala přízeň lidí. Československý národ zažil Velkou hospodářskou krizi, zradu Západu během Mnichova 1938 a brutální nacistické represálie, takže liberálové mu neměli co nabídnout.

Další podobná ztráta kontaktu s realitou spočívala v tom, že liberálové věřili v pomoc Západu, když ten si se Stalinem už dávno rozporcoval Evropu a nás, tak jako v roce 38, opět zradil. Veškeré reakce Západu na komunistický puč byly symbolické, v lepším případě, v horším případě žádné.

Absolutní diletantství liberálů se projevilo v jejich slaboduchém blafování. Neměli zajištěnou podporu socanů a v té době možná zfetovaného Honzy Masaryka, který svým bankrotářstvím hanil jméno svého otce. Nakonec, vždyť ani jejich vlastní strany za nimi nešly jednotně. Do „obrozené“ Gottwaldovi vlády se dostali socani Laušman a Fierlinger, slovenští demokraté Vavro Šrobár a Ján Ševčík, národní socialisté Emanuel Šlechta a Alois Neuman, lidovci Josef Plojhar a Alois Petr.

Liberálové žili v iluzi, že komunisti budou hodní, smířliví, že s nimi budou jednat v rukavičkách. Jedna liberální iluze za druhou, která nakonec skončila bolševickým převratem. A to nemluvíme o „Košickém vládním programu“, kterým byla řada důležitých bariér proti komunistům – Agrárníci, Národní demokraté a další skutečné pravicové strany – zakázány a rozprášeny pro údajnou kolaboraci. Kolaboranti byli ti, kdo podpořili Košický vládní program.

A jak to dopadlo s poraženými liberály? Prokop buben Drtina se 28. února pokusil o sebevraždu skokem z balkonu, což jeho liberální soudruh Honza Masaryk hodnotil slovy, že z balkónu skáčou jen služky. Drtina pak skončil ve vězení, kde pobyl až do amnestie presidenta Novotného. Bohumil Laušman zdrhl za kopečky, odkud byl unesen StB zpátky do Československa a nejspíše umučen. Národní socialista Ripka prchl do zahraničí, kde zůstal v emigraci. Stejně skončil národní socialista Zenkl. Vůdce lidovců Šrámek se neúspěšně pokusil emigrovat, byl vězněn a zemřel v nemocnici na Bulovce. Jan Masaryk byl zavražděn sovětskými agenty, přestože sehrál svou důležitou úlohu užitečného idiota bolševiků.

Liberální demokraté odvedli za Gottwalda a NKVD velkou část náročné a špinavé práce svými naprosto diletantskými chybami a naivními iluzemi. Málokomu se podařilo s někým vytřít tak podlahu, jako se to liberálním demokratům v únoru 48 podařilo s nimi samotnými… a stejným způsobem byla bolševická elita poražena v roce 1989 elitou liberální. V roce 89 už nešlo dělníky nasytit socialismem, ale byl potřeba kapitalistický konzum a ten přinášela liberální elita.

My tedy vnímáme Vítězný únor nikoliv jako boj mezi dobrou a špatnou stranou, ale jako boj mezi dvěma stejně špatnými stranami. Stranami, které obě byly nepřátelské vůči zájmům československého lidu, ale v konečném důsledku nás paradoxně bolševická diktatura ochránila před neomarxistickým liberalismem a islamizací, kterou dnes zažívá Rakousko, či Německo a vlastně celý Západ.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 25.2.2018