4. bře, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: Josef Stalin – démon levice

V pondělí uplyne 65 let od smrti Josifa Vissarionoviče Stalina. Diktátora, tyrana, spasitele, démona, rudého boha, muže, který přeměnil zaostalou agrární zemi ve vojensko-průmyslovou velmoc, muže, který uvrhl milióny lidí do pracovních táborů, který vybudoval Železnou oponu, který porazil Hitlera, který zahubil 6 miliónů Ukrajinců hlady, který zastavil nástup komunismu ve světě, porazil komunismus v Rusku a ideově i prakticky rozbil sílu mezinárodního komunistického hnutí, které bylo hrozbou všem civilizovaným pořádkům a společenskému řádu.

O Stalinovi, jeho zvěrstvech a úspěších, jeho životě a smrti, se toho napsalo víc než dost. Tento článek se samozřejmě musí zabývat Stalinovým životem, ale primárním cílem je poskytnout odlišný pohled na Stalina, než který předkládají neokonzervativci, trockisté, anarchisté, liberálové či stalinisté. Pohled na to, co skutečně Stalin dokázal, a co dodnes přežívá.

Stalin se narodil 18. prosince 1878 v Gori, carské provincii v Gruzii, do rodiny alkoholického a násilnického ševce Besariona Džugašviliho a zbožné matky Jekatěriny. V 16 letech byl Stalin poslán do pravoslavného kněžského semináře, ze kterého byl pro politickou a revoluční činnost vyloučen. Toho času se Stalin seznámil s prací ruského revolucionáře a anarchistického spisovatele Sergeje Něčajeva a studoval jeho knihu „Katechismus revolucionáře“. Pro pochopení revoluční mentality uvádíme úryvek z knihy: „… revolucionáři nemají žádné osobní zájmy, žádné pocity, žádná jména. Musí zpřetrhat všechna pouta k právu a morálce. Jsou nemilosrdnými nepřáteli celého civilizovaného světa a žijí jen proto, aby ho zničili. Všechny vnitřní pocity, přátelství, vděčnost a čest musí být nahrazeny bezmezným revolučním nadšením!“

Z tohoto textu lze pochopit, nejen Stalinovi pohnutky a směřování, stejně jako hrozivou nebezpečnost anarchistického smýšlení, ale lze v něm najít řadu paralel k současným strážcům eurohujerských a multikulturních pořádků, kteří vedou válku proti civilizovanému světu. Jakým paradoxem je právě to, že Stalin nakonec civilizovaný svět před bolševismem a jeho radikální sociální destrukcí ochránil.

Od roku 1900 do roku 1913 byl Stalin sedmkrát zatčen a vězněn za revoluční činnost, podporu odborů, organizování stávek, přepadení a krádeží („vyvlastnění“). Stalin byl zastáncem terorismu a banditismu, v čemž měl neochvějnou podporu Lenina, který jakýkoliv odpor vůči teroristickým metodám mezi socialisty potlačoval. Stalin byl mezitím deportován na Sibiř, odkud se vrátil po pádu carského samoděržaví a v květnu 1917 byl zvolen do Ústředního výboru bolševické strany, kde byl společně s Leninem, Zinověvem a Kameněvem. V červenci se liberálně neschopná Prozatímní vláda pokusila o zákrok proti bolševikům a řadu jich uvěznila, či deportovala. Lenin uprchl, většina vedení byla pozavírána a Stalinovi se tak otevřela cesta, protože se deportaci, vyhnanství a věznění vyhnul a postavil se do čela bolševiků. V listopadu 1917 se uskutečnil bolševický puč, po kterém byl Stalin jmenován lidovým komisařem (ministrem) pro národnostní otázku.

Již v tomto období začínal pomalu přicházet do styku s realismem a reálným světem, který rozbíjel bolševický idealismus. Vzdor tomuto idealismu a řadě liberálních bolševických zákonů, Stalin začal v rámci svého komisariátu razit velkoruskou politiku dominance sovětského Ruska nad periferními sovětskými republikami (zejména v jeho rodném Zakavkazsku). Během občanské války byl vojenským komisařem a diletantem na slovo vzatým, který zkazil, co mohl. Na nějakou dobu ztratil Carycin (později Stalingrad, dnes Volgograd), morálku dokázal, stejně jako Trockij obnovovat jen pomocí brutálních metod, poprav a teroru a nakonec naprosto selhal ve funkci komisaře jihozápadního frontu, kde jeho politická rozhodnutí a zásahy do vojenské činnosti měli podíl na zničující porážce Rudé armády u Varšavy. Tím Stalin poprvé zachránil Evropu před komunismem, protože cílem bolševiků bylo dobýt Polsko a spojit se s německými, maďarskými a československými soudruhy.

V této době Stalin buduje svou kavkazskou kliku, která mu později pomůže k moci. Je v ní Gruzínec Sergo Ordžonikidze, Armén Anastas Mikojan a Gruzínec Lavrentij Berija. Stalin se v roce 1921 dostal do politbyra Komunistické strany, o rok později byl jmenován generálním tajemníkem a do roku 1927 porazil všechny své vnitrostranické nepřátele. Lenin zemřel v lednu 1924 a Stalin okamžitě rozpoutal boj proti Trockého radikálům.

Trockij usiloval o globální revoluci, která by nastolila nový světový komunistický řád. Stalin se spojil s pravicovým křídlem Bucharinovců a představil vizi „Socialismu v jedné zemi“. Trockij, který už za Leninova života udělal první fatální chybu, když kvůli svému židovskému původu odmítl převzít pozici předsedy vlády, byl postupně vnímán jako agresivní rozkolník, radikál a extrémista uvnitř Komunistické strany. Triumvirát Stalin, Zinověv a Kameněv s podporou Bucharina a dalších frakcí odřízla Trockého od moci. Roku 1925 byl sesazen z pozice lidového komisaře obrany, v roce 1926 zbaven funkcí ve straně, o tři roky později deportován z Ruska, aby byl v roce 1940 zavražděn v mexickém exilu. Zinověv, Kameněv a Bucharin byli Stalinem po zásluze zastřeleni.

Stalinova vláda od roku 1927 do roku 1941 byla vládou divokých změn. Kolektivizace zemědělství s 6 milióny mrtvými, GULAG s 2 milióny mrtvých, masová industrializace, deportace celých národů a etnik, ničení kulturního bohatství a sociální experimenty, Velký teror, který očistil Rusko od komunistů, ale zároveň zdecimoval ruskou společnost, Rudou armádu, vzdělance a kulturní elitu, to vše s dalšími 681 tisíci popravenými (na vrcholu se popravovalo 1,000 lidí denně… v carském Rusku to byl 1 člověk týdně!). Velký teror byl přímou reakcí Stalina na sjezd Komunistické strany z roku 1934, kde byl v tajném hlasování odvolán většinou delegátů. Stalinův pochop Berija, ale řídil hlasování a prohodil výsledky ve prospěch Stalina. Tento sjezd byl nazván „Sjezdem vítězů“, ale lepší název by byl „Sjezd popravených“, protože většina delegátů byla Stalinem pozabíjena.

Stalinova politika byla levicová. Ničit jednu třídu a nahrazovat ji jinou během velkolepého sociálního experimentu, který však omezoval na sovětské teritorium. Zničil třídu rolníků a nahradil ji třídou dělníků, byrokratů a svých stoupenců. Zničil zemědělství a nahradil ho průmyslem. Stojí za zmínku, že téměř celé bolševické vedení z roku 1917 bylo Stalinem povražděno.

Během Velkého teroru Stalin likviduje všechny trockisty a komunisty uvnitř Komunistické strany Ruska (bolševické). Už tehdy jasně ukáže, že přestal být idealistou, a jakkoliv aplikuje levicové ideály do praxe, je čirým pragmatikem a technokratem moci. Výborně je to vidět na příkladu tajné policie NKVD. Komunista Jagoda byl popraven, fanatický a vášnivý stalinista Ježov byl popraven. Stalina přežil pouze Berija, někdejší antikomunista a agent protisovětského ázerbajdžánského režimu z doby občanské války. Nebyl idealista, ale technokrat a takové lidi Stalin potřeboval víc.

Od roku 1941 do roku 1945 Stalin válčil se svým soudruhem Hitlerem. Válce předcházelo dělení východní Evropy, deportace německých a dalších evropských antifašistů do nacistického Německa na příkaz NKVD a Stalina, masová čistka ve vedení Rudé armády, zásobování nacistického Německa ropou a dalšími strategickými surovinami a válka proti svobodnému finskému státu. Nakonec se to Stalinovi zatraceně vymstilo a málem byl zničen. Tehdy si ovšem uvědomil, že velikému Rusku lze vládnout jen pomocí ideálů cara, boha a národa. Nechal legalizovat pravoslavnou církev, osvobodil z pracovních táborů pravoslavné kněží a povolal je k službě vlasti, aby pomáhali ruskému lidu v nejhorších chvílích jeho existence, do které byl uvržen právě Stalinem. „Stalin pozvedl prapor ruského vlastenectví a částečně i korouhev pravoslavné církve,“ napsal Alexander Složenicyn na Stalinův účet. „Odvrhl tu zvrácenou komunistickou ideologii.“

Sovětský svaz nakonec navzdory Stalinovi porazil Hitlera a nacionální socialismus a Stalin po dohodě se svými západními spojenci rozšířil sovětskou sféru vlivu napříč východní Evropou a tím se dostáváme k pro nás nejdůležitější etapě. Pokud lze říct něco pozitivního o Stalinovi, je to jeho politická praxe vůči islámu. Stalin nestrpěl vedle sebe jiného boha, a proto vedl represe proti pravoslavné církvi, judaistům a islámu. Represe proti judaistům byli spíše antisemitským terorem, zatímco v případě pravoslavné církve nakonec teror zmírnil. Kdo ovšem padl na hubu, byl islám. Počet fungujících mešit padl během Stalinovi vlády ze strašlivých 25,000 na pouhých 500, a i to je o 500 víc, než je zdrávo.

Proč jsem najednou zmínil islám, když jsem předtím hovořil o nás? Protože Stalin vybudoval Železnou oponu táhnoucí se od Štětína do Terstu a tato Železná opona, jakkoliv znamenala morální, ekonomickou, vědeckou a politickou erozi našich národů a národních států, znamenala taky uchování národní, kulturní a společenské identity, stejně jako to, že si dnes vážíme svobody a bojujeme proti nenávistným ideologiím. Železná opona zabránila islámské migraci a krom bulharských Pomaků a sem tam nějakého muslimského Balkánce se v středoevropském prostoru moc muslimů neusídlilo na rozdíl od statisíců gastarbeiterů a imigrantů v Rakousku, Německu a Francii.

Stalinovi tedy vděčíme za porážku světové komunistické revoluce, za oslabení a pacifikaci
islámu v sovětském eurasijském prostoru, stejně jako za mimoděčnou ochranu našich národních států proti islámské imigraci a multikulturalismu. Nikdy, ale zároveň nezapomeneme na statisíce povražděných a deportovaných obyvatel Pobaltí, desetitisíce polských vojáků a důstojníků, milióny vyhladověných Ukrajinců a další zvěrstva páchaná Stalinem.

5. března 1953 byl Stalin zavražděn Lavrentijem Berijou, ať už přímo, k čemuž se Berija s radostí hlásil mezi svými soudruhy, či nepřímo, tím, že Stalinovi, který dostal záchvat mrtvice a pochcal se, odmítl přivést lékařskou pomoc, a ještě dlouhých devět hodin nechal Stalina zmírat, než zavolal lékaře.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 4.3.2018