8. dub, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: Ludvík Svoboda

Před týdnem tomu bylo padesát let, od zvolení generála Ludvíka Svobody prezidentem ČSSR. Tento patriot si určitě zaslouží své připomenutí, stejně jako jeho život, který zasvětil své vlasti, a taky jeho střet s komunistickými liberálními demokraty okolo Dubčeka, kteří způsobili sovětskou agresi proti naší zemi...

Generál Ludvík Svoboda se narodil v roce 1895 v třebíčském Hroznatíně. Prošel měšťankou a vystudoval agronomii na Zemské zemědělské škole. V roce 1915 byl odveden k 81. pěšímu pluku a poslán nejprve na srbskou a potom na ruskou frontu. Tam nastává významný zlom, když v září 1915 dezertuje do ruského zajetí. Krátce působil jako hasič v Kyjevu, ale v srpnu 1916 se přidal k Československé legii. Bojoval ve slavné bitvě u Zborova a později proti bolševikům napříč transsibiřskou magistrálou. V rámci legie absolvoval poddůstojnickou a důstojnickou školu, které určili jeho kariéru důstojníka. Jeho služba byla přerušena krátkým spravováním rodinného statku, potom, co byl jeho bratr Josef brutálně popraven rakouskou armádou za neposlušnost (svázaný do kozelce a zavěšený, zemřel na slunečním žáru na překrvení mozku).

Mobilizován byl opět, tentokrát v souvislosti s pokusem svrženého císaře Karla I. o uchopení
moci v Maďarsku. Po této mobilizaci už zůstal v armádě, kde sloužil u dělostřelců, u jednotek na Podkarpatské Rusi, vyučoval maďarštinu na Vojenské akademii v Hranicích a nakonec byl s hodností podplukovníka převelen ke své původní jednotce, 3. pluku Jana Žižky. Do března 1939 sloužil na jižní Moravě se svou mobilizovanou jednotkou, ale musel svou základnu vydat německým jednotkám.

Hned po okupaci se zapojil do odbojového hnutí a v červnu 1939 uprchl do Polska, kde
založil „Legion Čechů a Slováků“, nepříliš známou vojenskou jednotku, která bojovala na straně Polska proti Němcům. S touto jednotkou musel uprchnout do Sovětského svazu. Šlo o 700 vojáků a důstojníků.

Na rozdíl od carského Ruska, které se v kritické situaci stavělo k sestavení československých
jednotek vcelku laxně, Sovětský svaz povolil zformování československých vojenských sil už měsíc po napadení, v polovině července 1941. Tak se začal formovat 1. československý armádní sbor, který se vycvičil v Buzuluku, vítězně a hrdinsky bojoval u Sokolova, pomohl osvobodit Kyjev a nakonec došel, až do Prahy. V Košické vládě se stal ministrem národní obrany a byl jím, až do roku 1950. Během únorové krize v roce 1948 byl nestraníkem, který zůstal v komunistické vládě. Do KSČ vstoupil, až v listopadu 1948.

Jako ministr obrany se snažil udržet legionářskou čest a chrabrost československé armády a
zároveň posílit její národní a lidové složky. Byl obviňován politickou správou z nedostatečné
uvědomělosti a z odmítání čistek v armádě. K těm byl nakonec přinucen na nátlak Gottwaldovi vlády po únorovém puči. Po celou dobu čistky se, ale Svoboda zastával armádních důstojníků, obhajoval obviněné muže z různých pozic a argumentů a snažil se minimalizovat dopad čistek, na kterých běsnil obávaný Bedřich Reicin. O něm Svoboda hovořil jako o diktátorovi, mstivém a zlém člověku, který je nesnesitelný, což podle všeho odpovídá většině tehdejších výpovědí.

V roce 1950 byl Svoboda pro svou shovívavost k armádním velitelům degradován do
ponižující pozice vedoucího Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Později byl odvolán i z této pozice a byl mu nabídnut důchod, ale ten odmítl. Následně byl na něho připravován spis a byl uvězněn. Tehdy zasáhla i samotná Moskva a nařídila omezit obvinění vůči Svobodovi, výsledkem tedy bylo jen několik výslechů a o rok později propuštění do řádného důchodu. Po rehabilitaci na příkaz Nikity Chruščova vykonával pozici náčelníka Vojenské akademie Klementa Gottwalda. Tehdy napsal své paměti „Z Buzuluku do Prahy“ a „Cestami života“. Tím skončila druhá zlomová etapa jeho života a přichází třetí v podobě tzv. Pražského jara.

V březnu 1968 byl donucen k abdikaci president Novotný a s jeho abdikací se rozštěpila
vedoucí funkce ve státu. Novotný dosud zastával funkci prezidenta i generálního tajemníka. Nyní udělali vůdci ČSSR fatální chybu, když funkce rozdělili mezi dva muže. Tím prvním byl Ludvík Svoboda, který se s 282 hlasy z 288 stal presidentem ČSSR a tím druhým byl liberální žvanil Alexandr Dubček, který nakonec přivedl naši zemi do katastrofy v pozici generálního tajemníka KSČ. Zatímco předchozí stalinští a „tvrdí“ komunisté dokázali udržet aspoň zbytkovou suverenitu Československa v té podobě, že Československo byla jediná země Východního bloku, kde nebyla umístěna sovětská vojenská posádka, Dubček nakonec otevřel svým diletantstvím stavidla sovětské invaze do Československa.

Reformace Československa byla nepochybně potřebná, ale měla to být reformace ve stylu
Maďarska. Dubček se měl přihlásit ke Kadárově cestě, měl reformovat ekonomiku, povolit drobné podnikání, soukromé zemědělství, živnosti a liberalizovat trh a hospodářství, podobně jako to bylo částečně v NDR a více v Maďarsku a Polsku. Československo k tomu mělo velký potenciál, ale nakonec to přišlo vniveč, když Dubček začal ustupovat i „pre-havlistům“ jako byl Vaculík a jeho Dva tisíce slov, pseudodisidentům typu Klub angažovaných nestraníků, trockističtí ultralevičáci a další liberálové, kteří se shlédli na růžovém západě. Reformovat se měla ekonomika, nikoliv politika, protože bylo jasné, že nás Sovětský svaz ze svých spárů jen tak nepustí. Tohoto nesmyslného liberalismu pochopitelně zneužil Brežněv a obávaný ideologický tajemník KSSS Suslov, který byl největším zastáncem sovětské invaze a destrukce suverenity národních socialistických & komunistických států.

Ludvík Svoboda měl z pozice presidenta jen omezený vliv na politiku, ale podporoval tzv.
Pražské jaro, zejména v souvislosti s represemi 50. let a rehabilitací perzekuovaných stalinským režimem. Nikdy však nezašel daleko do hlubin liberálního marasmu a snažil se udržet střední cestu. Během sovětské agrese se Svoboda jednoznačně postavil za československou národní suverenitu, odsoudil okupaci, odmítl fungování, jakékoliv vlády, jejíž členové by byli vězněni, odsoudil pokus o ustanovení loutkového režimu „dělnicko-rolnické vlády“ vedené Aloisem Indrou a taky presidentskou vládu. Každá taková možnost by legalizovala sovětskou agresi proti našemu státu a národům.

Svobodovým nátlakem byli sověti přinuceni jednat s původní československou vládou,
kterou krátce předtím pozavírali. Museli odmítnout dělnicko-rolnickou vládu a její případné tribunály, a nakonec zachránil i život Františku Krieglovi, předsedovi Národního shromáždění, který odmítl podepsat Moskevský protokol, a kterého chtěli sověti nejspíše zavraždit.

V dalších letech podporoval především ekonomické reformisty, podpořil zákon o
federalizaci státu, po kterém toužil slovenský národ, a který symbolicky podepsal na Bratislavském hradě. Dokonce ocenil osobní statečnost Jana Palacha, byť s jeho požadavky nesouhlasil. Proti izolaci republiky se aktivně podílel zahraničními návštěvami, včetně návštěvy Japonska. V dubnu 1969 podpořil sesazení Alexandra Dubčeka, hlavního viníka sovětské invaze, a jeho nahrazení pragmatikem a technokratem moci, nacionalistickým konzervativcem Gustávem Husákem.

Důvodem k podpoře Husáka byl i fakt, že zatímco Dubček přečkal stalinské čistky bez úhony, Husák byl mnoho let vězněn, mučen a málem i popraven během tzv. procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty. Proces normalizace se, ale vymknul z rukou všem, prověrkové komise zničili život statisícům lidí, cenzurovali Svobodovi paměti a nakonec byl i Svoboda připraven Husákem o své poradce. Od 70. let se presidentovo zdraví zhoršovalo a v roce 1975 musel abdikovat na svůj úřad. Moc definitivně převzal Gustáv Husák a president generál Ludvík Svoboda zemřel 20. září 1979 v Praze na Břevnově.

Dnes víme, kdo je primárním viníkem sovětské agrese proti Československu. Byli to
českoslovenští socialističtí liberálové a demokraté uvnitř KSČ, kteří Rusům zavdali záminku k okupaci a zničení naší suverenity svými bláhovými sny o liberalismu. Byli to, ti které dnes oslavujeme v učebnicích dějepisu. A víme, kdo byl tím, kdo minimalizoval ničivé důsledky invaze svou vlastní autoritou a odvahou, generál Ludvík Svoboda.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 8.4.2018