DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: Jozef Pilsudski – osvoboditel polský, zachránce všeevropský

 

Jozef Pilsudski se narodil v prosinci 1867 do šlechtické rodiny ve vesnici Zulowo, v dnešní

Litvě. Jeho otec statečně bojoval v poraženém polském povstání roku 1863. Rodina Pilsudských

odmítala soustavně rusifikaci a zůstala věrná katolickému vyznání. Od roku 1885 Jozef studoval

lékařství na Charkovské univerzitě, kde se zapojil do činnosti levicových teroristů „Národníků“. Za proticarskou činnost byl na pět let deportován na Sibiř. Byl vězněn na samotce ve čtyřicetistupňových mrazech, při bojích s různými dozorci byl zraněn a přišel o dva zuby. Pilsudský v sibiřském exilu vyučoval místní děti matematice a cizím jazykům. Byl zběhlí ve francouzštině, němčině, litevštině, ruštině a později i angličtině.

 

Roku 1892 se vrátil z exilu a další rok založil litevskou sekci Polské socialistické strany.

Navzdory internacionalistickému směřování polských socialistů, on zůstával národním socialistou v rámci jejich strany a polským patriotem. Po vypuknutí rusko-japonské války se neúspěšně snažil v Tokiu agitovat za pomoc polským povstalcům. Tehdy se začal rýsovat projekt Mezimoří, který dnes má podobu inciativy Trojmoří. Pilsudský předložil Japoncům vizi vybudování protiruského a protiněmeckého společenství států založeného na rozbití ruského impéria, ale potřeboval k tomu pomoc. Od počátku silná neochota Japonců byla dotvrzena příjezdem polského nacionalisty a zrádce mezimořské myšlenky, Romana Dmowského. Ten přesvědčil Japonce, aby Pilsudskému nepomohli, že Pilsudského plán je špatný. Roman Dmowský byl etnický nacionalista a šovinista, který chtěl vidět jen Polsko s Poláky, bez ostatních etnik a národů, i kdyby mělo být jen malinkatým státečkem. Pilsudský toto Dmowskému nikdy neodpustil.

 

Na konci roku 1904 Pilsudský zakládá paravojenskou „Bojovou organizaci Polské

socialistické strany“, která měla za cíl spustit polskou revoluci a svrhnout carskou nadvládu. Během ruské revoluce v roce 1905 Pilsudský zorganizoval generální stávku polského dělnictva, které se zúčastnilo na 400 tisíc dělníků. Dmowski a jeho národní demokraté se tehdy opět předvedli, když během lodžského povstání začali střílet do Pilsudského ozbrojenců, kteří bojovali proti carským jednotkám.

 

Po potlačení povstání Dmowski legitimizoval ruskou nadvládu nad Polskem tím, že se se

svou stranou účastnil fungování ruské Dumy, zatímco Pilsudský a jeho socialisté to odmítli.

Socialistická strana se rozštěpila na Pilsudského nacionalistické křídlo, které usilovalo o polskou nezávislost a na umírněné liberálně-socialistické křídlo, které se spojilo s Polsko-litevskou sociální demokracií s cílem podpořit nastolení komunismu v Rusku. Do roku 1909 Pilsudský porazil liberální socialisty a vyhnal je ze strany.

 

Pilsudský byl od počátku brilantním vojenským velitelem. V roce 1906 založil v Krakově

tajnou vojenskou školu, která cvičila jádro budoucí polské armády. Jeho paravojenské oddíly dokázali zlikvidovat na 336 ruských představitelů a politiků v Polsku, postupně se rozrostli z 800 členné jednotky na 2,000 mužů během dvou let a Pilsudský osobně se účastnil vojenských akcí, například nájezdu v Bezdaném, kde získala jeho organizace 200 tisíc rublů, tedy tolik, co za celé předcházející dva roky.

 

Pod vojenskou přezdívkou Mieczyslaw dokázal Pilsudský sestavit dvanáctitisícové vojsko

do začátku První světové války. S nástupem První světové války razil Pilsudský myšlenku, že je nutné podpořit Rakousko-Uhersko a Německo proti Rusku, čímž získá Polsko nezávislost, a po porážce Ruska budou obě germánské mocnosti tak oslabené, že je dorazí Francouzi, Britové a Američané. Roman Dmowski a národní demokraté odpřisáhli věrnost carskému režimu. Na konci roku 1914 Pilsudský ujistil britskou vládu, že jeho jednotky se nikdy nepostaví proti Britům a Francouzům. V té době Pilsudský zakládá „Polskou vojenskou organizaci“, která se stane základem budoucí polské zpravodajské služby.

 

V roce 1916 Pilsudského Polská legie poráží vojska generála Kaledina u Kostiuchnivky.

Pilsudský tehdy dokázal, že není německou loutkou, když se začal dožadovat potvrzení polské

nezávislosti od německého císaře. Vyhrožoval, že pokud potvrzení nedostane, on a většina špičkového důstojnického sboru Polské legie rezignují a ukončí bojovou činnost. 5. listopadu 1916 Centrální mocnosti vyhlásili nezávislost Polska na Rusku, ale šlo jen o formální a propagandistický akt, který brzy měl vyústit v politickou krizi. Tento „nezávislý“ polský stát se totiž ukázal být pouhou loutkou německého mocnářství, a to vedlo Pilsudského, až k tomu, že v červenci 1917 vyzval polské vojáky, aby nepřísahali věrnost německému císaři. Byl zatčen a uvězněn, polské jednotky rozpuštěny a „nezávislý“ polský stát okupován německými jednotkami.

 

11. listopadu 1918 byl Pilsudský jmenován vrchním velitelem polské armády nového a

skutečně nezávislého Polska, stal se šéfem regentské rady Polska, která měla stabilizovat zem a dát ji vládu. Pilsudský a jeho rada získala podporu varšavské regentské rady, Dašynského exilové vlády v Lublinu a Polského likvidačního výboru v Haliči. Pilsudského prozatímní vláda učinila řadu sociálních opatření, které měly zabránit nástupu socialistické revoluce podobné té v Rusku. Zavedl osmihodinový pracovní den, bezplatné vzdělávání a všeobecné volební právo. Na druhou stranu učinil velkou chybu, když přes naléhání svých spolubojovníků odmítl převzít plnou moc ve státě. Sám na to odpověděl svým, někdejším spolustraníkům „soudruzi, vedl jsem tramvaj s názvem socialismus jen do stanice nezávislosti, a nyní z ní vystupuji. Můžete ji vést i dál k socialismu, ale už mě netitulujte jako soudruha, říkejte mi pane.“

 

Pilsudský z části odešel z politiky, ale nadále prosazoval myšlenku Mezimoří. Brzy, ale

pochopil, že předběhl svou dobu, protože všechny státy, které měly být sdruženy do federace

Mezimoří právě nabyli svou dlouho potlačovanou nezávislost a nechtěli o ní zase přijít, ať už šlo o Litvu, či Československo a balkánské státy. Místo Mezimoří došlo k řadě hraničních válek.

Od roku 1919 se situace pro Polsko opět zhoršovala, zejména na východních hranicích.

Pilsudský měl velké obavy z bolševiků, ale ještě větší z ruských bělogvardějců, u kterých si byl jist tím, že nikdy a za žádných okolností neuznají polskou svrchovanost. V březnu 1919 skončila

sovětskou porážkou sovětská ofenzivy proti bývalým německým územím, včetně Pobaltí. Pilsudského protiofenziva vede k zdrcujícím sovětským porážkám u Minsku a Vilna. Většina Běloruska je obsazena polskými vojsky, protože nejsilnější divize Rudé armády jsou vázány na boj s bělogvardějci. U Daugavplisu polsko-lotyšská armáda rozdrtí sovětsko-lotyšská vojska a fakticky ukončí existenci loutkového prosovětského režimu v Lotyšsku.

 

Situace se pro bolševiky zlepší po porážce bělogvardějců na Sibiři a převelení elitních divizí

na polskou frontu. Ještě předtím stihne Jozef Pilsudský podepsat spojeneckou dohodu s ukrajinským vůdcem Symonem Petljurou. Tato dohoda má být základním kamenem mezimořského projektu, který se Pilsudský rozhodl obnovit. V květnu 1920 dojde k nečekanému obratu, když sovětská vojska Michajila Tuchačevského, Semjona Budonného a Jona Jakira dosáhnou strategického vítězství u Kyjeva a rozdrtí polské a ukrajinské jednotky bránící město a jeho okolí.

 

Pro polskou armádu a Pilsudského to byl obrovský šok. Rudá armáda zahájila zničující

protiútoky a během dvou měsíců její vojska dobyla polovinu Polska. V polovině srpna 1920 stojí 140 tisíc sovětských vojáků před Varšavou, a proti nim je 113 tisíc polských vojáků, většinou čerstvých rekrutů, špatně vyzbrojených a vycvičených. V této době Litva poskytla pomoc bolševikům, když umožnila jejich divizím přesun přes své území, protože se obávala vlivu a moci Polska.

 

Pilsudský nakonec díky mistrné taktice a strategii, obrovské odvaze a urputnosti polských

vlasteneckých vojáků, i díky chybám sovětského vojenského velení, dosáhne „Zázraku na Visle“. V bitvě padne 36 tisíc polských vojáků, sovětská vojska, ale ztratí 116 tisíc mužů a naději na to, že se sovětský režim spojí se svými německými, československými a francouzskými soudruhy. Polské vítězství je potvrzeno bitvami u Komarowa a na Němenu, kde Rusové ztrácí desetitisíce vojáků a obrovská území. Celá sovětská 16. armáda generála Solloguba je rozdrcena u Bělostoku.

 

Bolševici jsou vyhnáni z Polska, ale skutečná katastrofa Polsko čeká, až po ukončení

válečných akcí. Národní demokraté instruovaní zrádcem Dmowským zaskočili při vyjednáváních

s bolševiky všechny strany, když se chovali jako ti poražení. Rudá armáda byla zdecimovaná, polská vojska triumfovala a postupovala, ale polská delegace se před bolševiky chovala jako zpráskaný pes. Sovětský delegát Adolf Joffe nabídl Polákům celé Bělorusko, většinu Ukrajiny a řadu dalších obrovských ústupků. Polská delegace, ale ve všem ustoupila. Nejprve ustoupila bolševikům v tom, že ze svých řad vyloučila ukrajinské antikomunisty, potom se vzdala poloviny Běloruska a velké části nabízené Ukrajiny, až na západní třetinu, přijala menší reparace, a v podstatě Polsku prohrála válku po válce. Pilsudský zuřil a proklínal Dmowského i jeho ideologa Grabského, kteří tak nahradili Pilsudského federalistický nacionalismus svým etnickým nacionalismem, a to i za cenu porážky Polska.

 

Pilsudský na krátko odchází do ústraní, ale vrací se v roce 1926, tváří tvář chaosu, do kterého

národní demokraté a polští lidovci uvrhli polský stát. Polsko bylo navíc v nebezpečných kleštích, když žabožrouti ukončili spojenecké dohody s polskou vládou ve prospěch Germánů a bolševici prohloubili s Germány svou spolupráci. Pilsudský pochopil, že parlamentní demokracie v době ohrožení státu a národa je nepřijatelný sociální experiment a vytáhl se svým vojskem a svými stoupenci opět do boje. V listopadu 1925 byla jmenována vláda podporovaná národními demokraty a socialisty. Ta krátce na to padla, když socialisté vypověděli podporu vládě. K moci se dostali lidovci a národně-demokratická Křesťanská unie národní jednoty. 10. května 1926 vzniká další vláda, tentokrát křesťanští demokraté a agrárníci. Tím je jasné, že i v Polsku dosáhl parlamentní kretenismus nové úrovně a Pilsudský

zasáhne.

 

12. května vypukl Pilsudského národní převrat. V mobilizovanou varšavskou posádkou

vyvolal povstání. Došlo k několika neúspěšným jednáním, při kterých Pilsudský žádal rezignaci vlády, ale nic nebylo vyřešeno, tak vypukli boje, ve kterých padlo 215 vládních a povstaleckých vojáků. Klíčovou úlohu sehráli polští socialisté, kteří na 14. května vyhlásili generální stávku proti vládě a na podporu Pilsudského. Vláda pochopila, že ztratila podporu lidu, a že polský lid žádá radikální a vlastenecká řešení maršála Pilsudského a rezignuje.

 

Pilsudský opětovně odmítá pozici prezidenta a místo sebe dosazuje Ignáce Mośčického.

Pilsudský je ovšem sám v pozadí veškeré moci a je reálným vládcem Polska určujícím řadu

politických, společenských a ekonomických aspektů. Tím začíná režim sanace, obnovy Polska. V

„Brestských procesech“ zničil Pilsudský socialistické vůdce a agrární socialisty. Pilsudského režim zavrhl násilný a nenávistný etnický nacionalismus ve prospěch federalistického státního nacionalismu, potlačil antisemitismus a zlepšil pozici polských Židů. Velice kontroverzní na tu dobu byla legalizace homosexuality. Polsko totiž paradoxně nikdy nemělo zákony proti projevům homosexuality. Ty byly v Polsku zavedeny, až po trojím dělení, a šlo o zákony uplatňované v jednotlivých mocnostech, které si Polsko dělily.

 

V náboženské otázce byl pragmatikem, který přebíhal od katolictví k luteránství a nazpátek,

podle potřeby, aby všechno nakonec ukončil prohlášení, že náboženství je dobré jen pro lidi bez mozku. Přesto udržoval velice dobré vztahy s římskokatolickou církví a řadou kardinálů.

V zahraniční politice se snažil udržet neutrální vztahy s Německem a Sovětským svazem,

připravovat zem na válku, s jednou z těchto velmocí a usiloval o prohloubení vztahů s Francií a

Velkou Británií. Po nástupu Hitlera k moci chtěl s Francií vést preventivní válku proti Německu, ale žabožrouti neměli žaludek na válčení a odmítli Pilsudského plán.

 

Pilsudský zemřel 12. května 1935 předčasně na rakovinu jater ve věku 68 let. Jeho pohřbu se

zúčastnili zástupci židovské komunity, východní a řečtí pravoslavní křesťané, protestanti,

římskokatoličtí představitelé, umírnění socialisté a agrárníci, velká část národa ho oplakala, kromě různých vyvrhelů.

 

Pilsudského dědictví přežívá dodnes. Zatímco po jeho nepříteli a zrádci Polska Dmowském

nejsou pojmenována téměř žádná místa, mnoho ulic Pilsudského dnes najdete v Polsku. Dmowského etnický ultra-polský nacionalismus je pryč, ale opět je na scéně Pilsudského myšlenka Mezimoří v podobě Trojmoří. Pilsudský je pro Poláky tím samým, co je Tomáš Masaryk pro nás. Silným, statečným a vlasteneckým mužem, který se vzepřel imperiálním mocnostem, aby pozvedl utiskovaný národ z prachu.