24. kvě, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: Sto let od rumburského hrdinství!

Je to právě sto let, co 21.5.1918, začala vzpoura českých vojáků proti rakouskému
mocnářství, proti ničivé válce, kterou germánský imperialismus vedl proti slovanským bratřím na východě, a proti řadě dalších věcí, které sužovali český lid i české vojáky a důstojníky...

Vzpoura započala, když vojáci 7. střeleckého pluku Rakouskouherské armády
v severočeském Rumburku odmítli přijít na nástup neozbrojení. Vzali si své pušky, aby dokázali, že se nebojí šikany a výhružek německy mluvících důstojníků. 65 českoslovanských vojáků v čele s Františkem Nohou se sešikovalo s puškami v rukou a vypovědělo poslušnost německým velitelům. Velice rychle se počet vlasteneckým vojáků rozšířil na 700. Důvodů ke vzpouře byla řada. Brutální germanizační represe rakouského státu proti českým zemím, Moravě a Slezsku, sílení národního odbojového hnutí a Československých legií v zahraničí, obrovský hlad, který sužoval české země a české vojáky, stejně jako arogance a šikana páchaná rakouskými důstojníky. Vojáci 7. střeleckého pluku si uvědomovali, že den konce monarchie se pomalu blíží. Když ne vědomě, tak podvědomě si to uvědomovalo jejich národní a slovanské cítění.

K hrůze rakouskouherských sil se povstaleckým oddílům podařilo velice rychle zabrat město
Rumburk a navázat spojení s okolními jednotkami formovanými z českoslovanských vojáků. Největší nadějí byl 18. pluk v České Lípě. Národní revoluce bohužel skončila dřív, než začala. Povstalecká vojska obsadila Rumburk a vytáhla na Nový Bor. V kritickou chvíli se českolipští vojáci odmítli připojit k povstalcům a ti byli rozdrceni rakouskými posilami.

Věříme, že tito povstalci a národní revolucionáři si zaslouží být zmíněni v našem článku, i
protože První republika odmítla uznat jejich zásluhy. Byrokracie a československé soudy řídící se podle rakouských spisů, označili slovanskou vzpouru v Rumburku za vzpouru hladovou a materiální, nikoliv národně osvobozeneckou. My však víme, že to národně osvobozenecká revolta byla, a proto vzdáváme hold poraženým povstalcům a popraveným vůdcům povstání.

František Noha, Stanislav „Stanko“ Vodička a Vojtěch Kovář, popraveni ráno 29. května
1918. Téhož večera povražděni Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla. Z 580 obviněných vzbouřenců, kteří přežili povstání, bylo 116 posláno na frontu a zbytek uvězněn v Terezíně. Jejich hrdinství a mučednictví bylo poctěno pádem starého mocnářství a zrozením První republiky.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 24.5.2018