26. kvě, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: 400 let od poslední defenestrace!

Právě probíhá čtyřsté výročí povstání českých stavů a našeho protestantského národa, duchovní pokračování husitské národní revoluce, událost, kdy došlo k defenestraci katolických konšelů věrných rakouskému mocnářství a habsburské dynastii...

Čtyři století jsou za námi od jednoho z osudových „osmičkových“ roků v našich dějinách. Právě s těmito událostmi, a tímto výročím, si náš lid nejvíce spojuje myšlenku defenestrace, přestože už předtím se lid vzbouřil a defenestroval politiky a vůdce, tu věrné katolické církvi, tu věrné německy mluvící říši.

Tou první defenestrací byla husitská pražská defenestrace, téměř dvě století před poslední defenestrací. 30. července 1419 vyházeli husité z pražské radnice, konšele věrné královi a katolické církvi. Tím začala husitská národně osvobozenecká revoluce českých zemí, která byla bohužel poražena, kvůli nejednotě a korupci.

Roku 1483 pak dochází k Druhé pražské defenestraci, kdy jsou z oken radnice opět vyházeni katoličtí konšelé, kteří chystali státní převrat a brutální rekatolizaci českých zemí. 24. září husitští patrioté vyházeli katolické spiklence z pražské radnice a umožnili, tak nastolení náboženského „kutnohorského“ smíru.

O 135 let později, 23. května 1618, došlo k třetí a zatím poslední defenestraci. Česká protestantská šlechta odmítala dál trpět porušování Rudolfova majestátu, náboženské svobody a tolerance, kterou pošlapával Rudolfův nástupce Matyáš, a později i Ferdinand, který Rudolfův majestát přímo roztrhl nůžkami.

Jindřich Matyáš Thurn pod sebou shromáždil nespokojené české pány a vyrazil na Pražský hrad. Tam se patrioté střetli s kolaborantskou elitou a z oken Pražského hradu tak letěl královský místodržící Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius, později nechvalně známý drancováním protestantských statků a půdy. Nikdo nedošel k úhoně, protože kolaboranti padli do kopy hnoje, tam kam správně patří, a dali se na útěk. České stavy je prohlásili velezrádci a narušiteli Rudolfova majestátu. Přeživší zrádci uprchli do Vídně, kde informovali císaře Matyáše o těchto událostech.

Aby se zabránilo chaosu a úpadku, moc v zemi převzal český Direktoriát složený ze zástupců městských, panských a rytířských stavů, který měl spravedlivě vládnout naší zemi. Celkem 31 šlechticů, měšťanů a rytířů vedených Václavem Vilémem z Roupova, v podstatě prvním českým prezidentem, neboť měl titul prezident Direktoriátu, začalo spravovat naši zem.

Nastalo dva roky trvající české osvobozenecké povstání, kdy Direktoriát utvořil koalici s falckým kurfiřstvím, slezským knížectvím, moravským direktoriem, Dolními a Horními Rakousy, Sedmihradskem a Savojskem za podpory Nizozemí a Anglie. Direktorium využilo posvátného stavovského práva zvolit si vlastního krále a určilo jim Fridricha Falckého, což byla osudová chyba a pro nás dodnes historický důkaz toho, že na západní pomoc se spoléhat nemůžeme, a musíme věřit sami sobě.

Ukázalo se, že Fridrichovo rodinné propojení s anglickým dvorem, vládcovství nad rozlehlými zeměmi jeho otce a to, že stál v čele Protestantské unie, bylo nakonec našim lidem platné, jak mrtvému zimník. Fridrich místo, aby se ujal důstojně své role a postavení, aby shromáždil vojsko a spojence, zajistil moc českým zemím a stal se skutečným králem, projevuje jen nulové aktivity. Nizozemci pošlou nějaké peníze, Savojci dvoutisícový pluk na pomoc Čechům, Angličané, jejichž princezna je Fridrichovou manželkou, se na to úplně vybodnou.

Z počátku se nám daří. U Plzně je na podzim 1918 rozdrcena císařská armáda vedená Karlem Buqoyem. Další vítězství následuje u Lomnice, kde zůstává ležet patnáct set německých vetřelců. První prohra nastává, až v červnu 1619, ale už v srpnu téhož roku u Dolních Věstonice naši vojáci vybíjejí 6 tisíc rakouských vojáků. Další bitva je, ale až bitva na Bílé hoře. Tam se Fridrich Falcký předvede v nejhorším světle, když v době průběhu bitvy obědvá s anglickým velvyslancem a nestará se o to, co se děje u Prahy. Na bojiště dorazí, až když je bitva prohraná, prchá do exilu a přichází o všechny majetky a državy po svém otci, které uchvátí katolické rody.

Bitva na Bílé hoře, která byla důsledkem stavovského povstání, ovšem v dlouhodobém horizontu byla vítězná. Porážka českého lidu přiměla Dánsko a tehdejší rodící se evropskou mocnost Švédsko, vstoupit do války na straně protestantů. Nastala Třicetiletá válka, na jejímž konci byl Vestfálský mír, náboženská tolerance, porážka Habsburků a upadajícího feudálního režimu a nástup moderního kapitalismu a nakonec i českého obrození a znovuzrození české státnosti.

Letos je to tedy 400 let od Třetí pražské defenestrace. Osobně musím říct, že jsem znechucen a vždycky i podrážděn, když čtu na facebooku různé buřtíkové hurá nacionalisty, jak vyřvávají „musíme defenestrovat!“, „pojďme defenestrovat!“ a podobné štěky. Defenestrace bez přípravy je sebevraždou. Třetí pražská defenestrace byla důsledkem katolických represí a nátlaku, byla vyprovokována a vedla k porážce vyprovokovaných. I my jsme nyní provokováni kolaboranty, proimigračními aktivisty, Evropskou unií, a v posledních dnech i sudeťáky, kteří orgasmicky vyhlašují, že Benešovy dekrety jsou vyhaslé, a že už brzy se v Čechách budou konat sudetoněmecké sjezdy!

My musíme být mnohem lépe připraveni, morálně, intelektuálně, materiálně i duchovně, jinak budeme taky poraženi. Musíme být ve spojení s těmi, kterým se dá věřit, s našimi slovenskými, polskými a maďarskými bratry, ale vždy se musíme v první řadě spoléhat sami na sebe, pak nebudeme nemile překvapeni jako české stavy, když se k nim Fridrich Falcký otočil zády.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.5.2018