29. kvě, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: Pád Konstantinopole – půl tisíciletí turecké okupace

Letos je to 335 let od doby, kdy spojené armády křesťanských států pod vedením polských husarů, Jana Sobieského a Evžena Savojského, zničili největší islámskou armádu, která kdy pochodovala proti Evropě, u Vídně. V těchto dnech je to ovšem 565 let od doby, kdy osmanská vojska dobyla město císaře Konstantina Velikého, poslední baštu tisíciletého Římského a Byzantského impéria, Konstantinopol. Je vhodné věnovat tento text památce Konstantinopole, a taky tomu, co předcházelo pádu města, poučit se ze strašlivých chyb do budoucna. Naše civilizace se tehdy dopustila velkých chyb, které otevřely islámu dveře do Evropy, a které už se nemusí opakovat, ale máme k nim opětovně našlápnuto...
 
Konstantinopol, či spíše Byzantská říše, byla posledním skutečným pozůstatkem Římského
impéria. V Evropě existovalo, cosi co si říkalo „Svatá říše římská“, ale ta nebyla ani svatá, ani říše a ani nebyla římská. Byla to konfederace rozhádaných německy mluvících státečků a České království, které dosazovalo do svého čela slabé panovníky, takový prototyp demokracie, kde si každé zdegenerované knížátko myslelo, že má na něco práva. Byzantská říše naproti tomu vzešla z mocných a autoritativních tradic císařů Augusta, Konstantina a Justiniána, a řady dalších velkých panovníků. Za Justiniána ovládala téměř celé území, někdejší Západořímské říše. Byla to říše, která představovala dokonalou kombinaci monarchické imperiální autokracie a vysoce efektivního republikánského správního systému. Císař tam měl poslední slovo, ale výborně organizovaná a schopná státní správa dokázala spravovat říši k prosperitě a síle.
 
Vnitřní boje, několikrát Byzancii oslabily, ale skutečnou katastrofou byla událost z roku
1204, ze které už se Byzancie nevzpamatovala, až do své porážky a zániku v roce 1453. Toho roku došlo ke Čtvrté křížové výpravě, kdy benátská flotila pod vedením stoletého a slepého dóžete Enrica Dandoly a křižáckého vojevůdce a markýze Bonifáce I., vpadla do Konstantinopole.
 
Konstantinopolská knihovna byla spálena do základů, 600 tisíc trojských uncí zlata
rozkradeno, tisíce žen, včetně jeptišek znásilněny, antická díla a sochy z doby Alexandra Velikého roztaveny, či rozbity, oltáře rozmláceny a zlaté svícny rozkradeny. Ke cti Benátčanům a dóžete slouží jen to, že jejich vojáci antické památky jen rozkradli, a ne rozmlátili. Když Konstantinopol padla, žilo v ní 400,000 obyvatel a byla mezi největšími metropolemi světa, když byla v roce 1261 osvobozena, přežívalo v ní už jen 35 tisíc lidí. Krví se dali natírat stěny.
 
Toto drancování vyhloubilo nepřeklenutelnou propast a příkop mezi pravoslavnou a
římskokatolickou církví.
 
Byzancie se z tohoto nevzpamatovala. Po pádu Konstantinopole nastala padesát let trvající
éra falešného Latinského vzdorocísařství, která byla podporována z Říma a od křižáckých řádů, ale zejména z Francie. Velká část éry tohoto falešného „císařství“ spočívala v drancování a pustošení Bosporu a jeho okolí, okrádání vazalských států, a v neposlední řadě i k rozvratu, který způsobil hladomor. Okupanti rozprášili efektivní byzantskou správu a nastolili systém západoevropských feudálních monarchií. Výsledkem byl kolaps ekonomiky, hlad, úpadek, masová emigrace a všeobecné zbídačení. Aby zabránili bankrotu, křižáci rozprodávali křesťanské poklady a relikvie, včetně Ježíšovy „Trnové koruny“, kterou prodali benátským za 13 tisíc zlatých. Většina práce latinských císařů spočívala v tom, že objížděli evropská panství a žebrali o peníze. Vrcholem absurdnosti bylo, když latinský vzdorocísař Balduin II. dal vlastního syna Benátčanům do zástavy…
 
Roku 1261 imperiální vojska Nikájského císařství osvobodila Konstantinopol a vyhnala
falešného latinského císaře Balduina II. Ten z města uprchl v takové rychlosti, že za sebou nechal korunovační klenoty. Nicméně osvobození města od Latinců a křižáků nepřineslo návrat zlatého věku Byzancie. Byzantská říše byla obnovena, pravoslavný císař Michael VIII. opět dosazen na trůn a město zabezpečeno, ale Byzancie byla po padesáti letech pustošení jen stínem své zašlé slávy. Velká metropole se změnila v provinční město, obchodní cesty byly zničené, hospodářství v úpadku, pokladnice prázdná, a ke všemu se na východě ambicióznímu a mocnému turkickému náčelníkovi Osmanovi I. podařilo sjednotit turkické kmeny padlého rumského sultanátu. Frankové navíc hrozili opětovnou invazí do Konstantinopole, a tak byl nucen Michael přistoupit k velkému zdanění, čehož zákeřně využil Osman, který byzantským provinciím slíbil nízké daně.
 
Žádný z dalších byzantsko-římských imperátorů už nedokázal Byzancii postavit pořádně na
nohy a Byzancie, až do roku 1453 jen přežívala. Snad by se dalo říct, že rok 1453 byl pro Byzancii ránou z milosti, ale to by nesměla tato rána být zasazena zlem v podobě mocného a dobyvačné Osmanské říše.
 
Roku 1449 nastoupil na byzantský trůn Konstantin XI., poslední skutečný římský a
byzantský císař. Konstantin vládl do pádu Konstantinopole. Během své vlády se pokoušel získat
pomoc od západních křesťanů, protože věděl, že je jen otázka měsíců, či nejvýše let, kdy Osmané vpadnou do Konstantinopole. Podpora ze strany Západu byla směšná. Úplatní Benátčané, kteří obchodovali s každým, i s osmanskými machometány, si oportunisticky nechtěli rozházet vztahy s Osmany, a tak poslali pro forma jen 800 dobrovolníků na pomoc Byzancii. Janovská republika, tradiční odpůrce Benátek a spojenec Byzancie, poslali sice jen 700, ale o to mnohem lépe vyzbrojených a vycvičených žoldnéřů v čele se skvělým velitelem Giovannim Giustinianim. Sicilské království neposlalo nic, jen pár kardinálů poslalo několik málo lodí. Papež slíbil pomoc, ale nadiktoval nepřijatelné podmínky, včetně toho, že Byzancie se podřídí katolictví. Překvapivě se k Byzantincům přidalo 600 tureckých dezertérů vedených osmanským princem Orhanem, který se postavil proti svému sultánovi. 21 tisíc byzantských vojáků a zahraničních dobrovolníků bránilo Konstantinopol proti 80,000 vojákům sultána Mehmeda II. Dobyvatele.
 
Bitva trvala překvapivě dlouho. 53 dní, během, který Turci s obrovskými ztrátami dobývali
nejlépe bráněné a nejlépe opevněné město celé Evropy. Většinu bitvy měli dokonce obránci navrch. Obrat nastal s těžkým zraněním janovského velitele Giustiniana, který byl velkou oporou všem vojákům. Morálka se podlomila a s ní i obrana Konstantinopole, která byla nakonec proražena obávanými zrádci nazývanými janičáři. V posledním zoufalém okamžiku, císař Konstantin XI. sebral svou zbroj a se svými posledními vojáky vyrazil do boje, ve kterém taky hrdinsky padl.
 
Tři dny bylo město drancováno, půl miliónu lidí z Konstantinopole a nejbližšího okolí bylo
zabito, či zmrzačeno, 200 tisíc zotročeno a prodáno na otrokářských trzích v Ankaře. Po třech dnech dorazil do města i dobyvatelský sultán Mehmed II. Ten z drancování nadšený nebyl, protože místo bohatého a velkolepého města se mu naskytl pohled na rozbořené a neobyvatelné trosky, což pochopitelně jeho prestiži neprospělo. Mehmed nechal z Konstantinopole učinit hlavní město Osmanské říše. Hagia Sofia byla zohyzděna výstavbou minaretů a Byzancie je dodnes okupována islámským osmanským režimem.
 
Rusku se otevřela cesta k tomu stát se Třetím Římem a islámu k dobytí Evropy, k drancování
našeho kontinentu a našich států, až do roku 1683.
 
A z čeho přesně se tedy máme poučit? Byzantská říše byla bránou do Evropy. Byla první
obrannou linií Evropy proti islámu. Prvním evropským státem, který se střetl s islámem, aby pak byla pokořena a znásilněna západními státy, vydána na milost a nemilost islámským dobyvatelům. Evropská unie se týmž způsobem v dnešních dnech chová vůči Státu Izrael. Ten je taky první obrannou linií Evropy proti islámskému terorismu a extrémismu. Každé vítězství Izraele, a pomoc Evropy pro Izrael tak bude poučením ze strašlivé tragédie roku 1204, a každá porážka islámského terorismu a jeho iránských, saúdskoarabských, ale především tureckých kumpánů, bude odplatou za Konstantinopol!
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 29.5.2018