23. čvn, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: 100 let Výmarské republiky

Výmar, aneb jak perverzní liberalismus a parlamentní kretenismus nám nadělili nacismus...

Málokdy způsobil liberalismus, liberální demokracie a parlamentní kretenismus takovou zkázu, utrpení a neštěstí, jako v případě tzv. Výmarské republiky a nástupu nacistického Německa. Nyní se podíváme, proč je liberální demokracie nejnebezpečnějším režimem a sjednocené Německo čas od času nejnebezpečnějším státem Evropy...

Počátek této tragédie se začíná datovat s listopadem 1918. Císařské Německo, které rok
předtím sponzorovalo bolševický převrat v Rusku, nyní okusilo na vlastní kůži bolševické bojůvky, když došlo ke generální stávce organizované socialisty a ke vzpouře námořníků, vojáků a dělníků v Kielu a dalších přístavech. Výsledkem byl pád německé monarchie a nástup republiky, společně s vyhlášením příměří a zahájením mírových jednání.

Velká Británie, Francie a Spojené státy americké se tehdy dopustily fatální chyby, když
nevyužili situace k parcelování Německa. Místo využití bavorského separatismu a dalších lokálních autonomistických tendencí k rozbití Německa, západní Dohoda se rozhodla pro pouhé reparace. Slezsko mělo být rozděleno mezi Polsko a Československo, východní Prusko osamostatněno, stejně jako Bavorsko a tak dále.

A nejen zbabělý přístup Dohody k existenci Německa, ale navíc Dohoda naordinovala
Německu liberálně demokratickou léčbu a parlamentní kretenismus. Výsledkem nastavení parlamentu a německého parlamentního systému bylo, že mezi lety 1919, až 1930 se konalo 6 voleb do Říšského sněmu. Zároveň se v čele vlády vystřídalo hned 12 kancléřů (čtyři socani, pět katolíků, jeden lidovec a dva nezávislí). V některých časech bylo v Říšském sněmu dokonce 15 stran! Německý národ nebyl parlamentem reprezentován, nýbrž byl parlamentem roztříštěn!

Všechno se řešilo v parlamentu, moc byla rozdělena mezi kdekoho, nikdo neměl autoritu,
kancléři byli slabí a neschopní, šířila se prostituce, drogová kultura, kulturní a morální úpadek, roku 1919 je zřízen Institut sexuálního výzkumu, který je prvotním průkopníkem v relativizaci vztahů, postavení rodiny, národa a společnosti a oslavování sexuálních menšin.

Země díky tomu nezažívala žádnou stabilitu, vše bylo narušováno ultralevicovými
bojůvkami (Komunistická strana Německa, NSDAP, část socanů) a patriotickými skupinami (Kappův převrat a jiní). V této době ještě nacisté stagnovali, příležitostně organizovali stávky a demonstrace po boku německých komunistů, ale nedařilo se jim.

Roku 1929 se situace radikálně změnila, když liberální kapitalismus utržil zničující ránu
v podobě Velké hospodářské krize, která zachvátila nejprve Ameriku a potom zbytek světa, včetně Německa. Nezaměstnanost dosáhla 30%, zatímco průmyslová výroba se propadla o 40% a HDP o 15%, platy a důchody klesli o třetinu.

Liberální ekonomové, stejně jako liberální demokraté, nebyli schopni v intencích svého
myšlení přistoupit k razantním a radikálním ekonomickým a politickým reformám, které by
stabilizovali Německo a vzali vítr z plachet levicovým extrémistům. Zatímco v roce 1928 měli nacisté jen 12 poslanců, v listopadu 1930 už měli 107 poslanců a byli na druhém místě za socanama. Na jaře 1932 se konali prezidentské volby. Kandidovali čtyři otřesní kandidáti. Zkorumpovaný Paul von Hindenburg, pod jehož praporem se shromáždila nejhorší liberální svoloč. Dále Adolf Hitler, komunistický kandidát Ernst Thalmann a naprosto zbankrotovaný a diletantský Theodor Deutsterberg.

O čtvrt roku později se konají další parlamentní volby a Hitler opět posiluje. Dostává se, až
na 230 poslanců. Nicméně, žádná strana neměla většinu a žádná strana nedokázala složit vládu, jak je typické u parlamentního kretenismu. V listopadu 1932 nacisté překvapivě oslabili o desítky poslanců a 4% hlasů. Přetahovali se o voliče s komunisty a socialisty.

3. prosince přišla poslední naděje na zvrácení parlamentního kretenismus, liberalismu a
nacismu. Toho dne je z pozice kancléře sesazen Franz von Papen, katolík, který přesně v myšlení lidovců trochu pomoh, více škodil, a na jeho místo nastupuje generál Kurt von Schleicher. Generál von Schleicher byl patriot, talentovaný politik, který věděl, jakou hrozbu představuje nacismus, komunismus a liberalismus a snažil se od těchto zel osvobodit německý stát a národ. Von Schleicherovou ambicí bylo nahradit liberálně demokratickou republiku vojenskou republikou, aby tak zabránil nástupu nacistů k moci.

Státem, kde by armáda byla propojena s národem skrze politické, ekonomické a sociální funkce, měla autoritu a v čele země stáli vojenští kancléři. Od roku 1931 spolupracoval s SA a snažil se vrazit klín mezi nacisty. V březnu 1931 se mu podařilo dohodnout s vůdci SA, že v případě ohrožení státu, SA přejde z rukou Adolfa Hitler do rukou německé armády. Od roku 1930 do prosince 1932 byl ministrem obrany. Schleicherovi se v této době podařilo získat na svou stranu šedesát nacistických poslanců stojících v opozici vůči Hitlerovi. Socani se tehdy stavěli proti Schleicherovi, který na rozdíl od Hindenburga, byl skutečnou pojistkou proti absolutnímu nástupu nacismu. Schleicher jako kancléř navíc začal rozsáhlé hospodářské reformy a investice do infrastruktury, jejichž sociální a zaměstnanecké úspěchy jsou dlouhodobě přisuzovány Hitlerovi. Hitler pouze sklidil plody ekonomické iniciativy, kterou Schleicher začal. Schleicher dal práci dvěma miliónů Němců a zlepšil německou ekonomiku.

Schleicherův pád přišel díky politické a ekonomické korupci, která provázela presidenta
Hindenburga. Rodina jeho bratra se podílela na rozkrádání tzv. „Východní pomoci“, rozsáhlých
finančních zdrojů určených na pomoc Východnímu Prusku a tamějším sedlákům. Všechno bylo navíc kryto „bílým koněm“ v podobě Hindenburgova syna. Hitler a oligarchové stojící při nacistech, pak v lednu 1933 přinutili Hindenburga sesadit kancléře Schleichera a dosadit Adolfa Hitlera na jeho místo, jinak by tuto korupci odhalili světu.

Poslední volby německé liberální demokracie se konají v březnu 1933. Nacisté získávají 288
poslanců a 44% hlasů. Hitler sestavuje koaliční vládu s katolickou stranou Centrum a mají dohromady pohodlnou většinu 362 poslanců. Adolf Hitler se stává absolutním vládcem s posvěcením parlamentu a v červnu 1934 rozpoutává vládu teroru a vražd v podobě „Noci dlouhých nožů“, kdy je mimo jiné zavražděn i bývalý kancléř von Schleicher a řada předních nacionalistů a konzervativců. Tak děsivý koktejl liberální demokracie, parlamentního kretenismu a německého šovinismu uvrhl svět do nejničivější světové války v historii…

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 23.6.2018