14. čvc, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: Francouzská revoluce & Bastila, aneb poučení z francouzského vývoje

Málokterá událost nám může poskytnout takové množství stěžejního poučení jako
Francouzská revoluce, pád Bastily a události, kterému tomu předcházely, i ty, které následovaly.Tomu všemu se budeme věnovat v článku věnovanému 229. výročí pádu Bastily a vypuknutí Velké francouzské revoluce...

Předrevoluční Francie – lesk aristokracie, bída buržoazie

Pro pochopení revolučního dění se musíme podívat do historie. Od roku 1643 do roku 1715
stál v čele Francie Ludvík XIV., zvaný též Král slunce. Muž, který se nazýval státem, na jednu stranu, významně rozšířil území Francie, přestavěl Paříž, postavil Versailleský palác na místě odporných bažin, vyhrál válku o španělské dědictví, dobyl Štrasburk a Alsasko-Lotrinsko a byl velkým patronem umění, na druhou stranu se nevěnoval hospodářství, vyhnal 200 tisíc protestantů, z nichž většina byli bohatí a schopní obchodníci a řemeslníci a vzdělanci a pokračoval v mylné politice merkantilismu, která pomáhala zahálčivým cechům, ničila svobodný obchod a produktivitu.

Po Ludvíku XIV. nastoupil jeho pravnuk, Ludvík XV., který rovněž vládl velice dlouho. Od
roku 1715 do roku 1774. Jeho vláda byla mírumilovnější a stabilnější, zaměřená na vnitřní rozvoj země, ale nedostatečně důsledná, omezená mocí aristokracie a kléru.

Poté nastoupil poslední z předrevolučních Ludvíků, Ludvík XVI., který podobně jako
Ludvík XV., nebyl synem krále, nýbrž vnukem. Ludvík XVI. se pokusil reformovat ekonomiku
Francie prostřednictvím liberálního ekonoma Anne Roberta Turgota, který žádal uvolnění cen zboží, snížení, či zrušení vnitřních cel, snížení dovozních a vývozních cel a svobodný obchod. Ten byl Ludvíkovým ministrem financí, zastáncem politického absolutismu a ekonomického liberalismu. Udála se, ale celá řada katastrofických chyb a problémů, která přímo vedla k Francouzské revoluce.

Nejprve se objevila fáma o vzniku „Hladovějícího paktu“. Mýtus, že francouzská vláda
chtěla nechat chudé lidi vyhladovět k smrti. Poté se proti veškerým varováním Turgota Francie
zapojila do Americké války za nezávislost. Turgot upřímně věřil v ideály americké revoluce, ale taky věděl, že účast Francie na válce přivede zemi na pokraj bankrotu. Poté přišel Turgotův pád, když se pokusil zvrátit strašlivý systém regresivního zdanění, tedy zdanění, kdy bohatí (aristokracie, klér) neplatí nic, nebo jen minimum, a veškeré daňové zatížení je na chudých (buržoazie, řemeslníci, rolníci, nižší klér). Vyšší klér a aristokracie přinutila Ludvíka k sesazení Turgota, když navrhl zdanění církve a šlechty, stejně jako zrušení otroctví v koloniích. Francie navíc prohrála Sedmiletou válku a z hlediska finančního i Americkou válku za nezávislost. Vypukla finanční krize a Francie se přiblížila k neschopnosti splácet pohledávky. Dluh dosáhl 12 miliard livrů a rozpočtový schodek 36 miliónů livrů, většina schodku a dluhů vzešla z prohraných válek, z chybných politických kroků a z extravagantního životního stylu dvora a zejména nenáviděné Marie Antoinetty. Svůj podíl na krizi měli i provinční parlamenty, které bránily moc aristokracie a likvidovaly reformy.

Revoluce, vítězství buržoazních mas, porážka aristokratických elit

Z těchto důvodů se rozhodl Ludvík XVI. svolat Generální stavy sdružující tři stavy – klér,
aristokracii a buržoazii (obyčejní lidé). Buržoazie, která tvořila přes 95% obyvatel Francie, měla méně, než 50% hlasovacích práv, zatímco klér a aristokracie reprezentující 5% obyvatel mělo nadpoloviční většinu hlasovacích práv. Generální stavy měly odhlasovat další všeobecné zdanění a zvýšení stávajících daní pro třetí stav (buržoazii). Nespravedlnost daňová se navyšovala a umocňovala nespravedlností hlasovací, až způsobila, že i část nižší aristokracie a nižšího kléru přešla do třetího stavu a tím poskytla třetímu stavu nadpoloviční podporu v Generálních stavech.

Král nechal vojskem obsadit sídlo, kde se scházely stavy. Na to třetí stav reagoval odchodem
svých zástupců do míčovny, vyhnáním aristokratů, kteří tam hráli tenis a vyhlášením Národního
shromáždění, které přemění Francii v ústavní monarchii. 11. Července nechal král sesadit populárního ministra financí a obhájce třetího stavu, Jacquese Neckera. O den později se o tom dozvěděli Pařížané a vypukli nepokoje a demonstrace. Na protest proti spotřebním daním byly zapáleny desítky celnic. Armáda střílela do lidí. Demonstranti nesli busty Neckera a Filipa Orleánského, radikálně liberálního příbuzného Ludvíka XIV., který se později stal fanatickým revolucionářem. Pařížané vyhlásili milice, do kterých vstoupilo téměř padesát tisíc dobrovolníků, ovšem bez zbraní a bez výcviku. V podvečer 13. července delegace pařížské rady dorazila do Invalidovny, aby vyzvedla zbraně pro milici. Pařížský guvernér to odmítl, a tak si rozvášněný dav došel pro zbraně dalšího dne ráno. Vzbouřenci ukořistili desetitisíce pušek, desítky děl a taky minomet.

Střelný prach chtěli získat v Bastile, kdysi vězení, nyní kasárnách a muničním skladu, kde
bylo pouze pár vězňů, včetně penězokazce a pedofila, tedy nešlo o hrdinské osvobození politických vězňů, jak to později zveličovala revoluční propaganda. Velitel Bastily, guvernér de Launay, odmítl vydat vzbouřencům munici, ale slíbil, že stáhne děla. Přesuny vojáků u děl si vzbouřenci vyložili jako nabíjení děl a vzali pevnost ztečí. I bez střelného prachu se jim podařilo vpadnout do pevnosti. Sekyrou spustili padací most a tisícovka vzbouřenců udeřila proti 32 gardistům a 82 válečným invalidům.

Pád Bastily zažehl plamen Francouzské revoluce, protože byla vnímána jako symbol
absolutistického útisku a zvůle aristokracie a krále. Nastala nešťastná éra, která trvala, až do nástupu císaře Napoleona. Francie si prošla tragickými experimenty s parlamentní demokracií, kterou zneužila elitářská vrstva francouzských osvícenců v čele s „osvíceným“ Robespierrem, korupčníkem Dantonem, šíleným Hébertem, extrémním Maratem a dalšími. Zatímco Americká revoluce nebyla ukradena levicovými intelektuály a „osvícenci“, protože její jádro bylo tvořeno zdravou, hospodářsky silnou, morálně pevnou a solidní vrstvou sedláků, měšťanů a obchodníků, kteří nebyli po staletí sdíráni z kůže, Francouzská revoluce byla tvořena zoufalými a zbídačenými masami, jejichž utrpení zneužili levicoví intelektuálové pro své zvrácené sociální experimenty, a to již tehdy, před stovkami let.

Po pádu Bastily vypukla Francouzská revoluční válka, která skončila porážkou
kontrarevoluční aliance v čele se Svatou říší římskou, Pruskem a Velkou Británií. Po bitvě u Valmy Národní shromáždění zrušilo monarchii a vyhlásilo revoluční republiku, taky nazývanou jako První francouzská republika. Krátce poté byl popraven Ludvík XVI. a po něm i jeho francouzským lidem nenáviděná manželka, „rakouská děvka“ Marie Antoinetta.

V čele republiky stál konvent, který rozpoutal vládu teroru a vražd, zničil tradiční
římskokatolickou církev a nahradil ji novým náboženstvím, které doslova nazval „Kultem rozumu“ a později „Kultem Nejvyšší bytosti“. Byl ustanoven nový kalendář, čímž se později inspirovali například Rudí Khmerové v Kambodže. Výbor veřejné bezpečnosti pronásledoval a zabíjel všechny, kteří nesouhlasili s novými pořádky rozumu a osvícenectví. Revoluce začala požírat sama sebe. Hébert byl prohlášen kontrarevolucionářem, nejvášnivější ze všech revolucionářů, a byl popraven. Po něm byl popraven Danton. Výbor veřejného blaha, další z byrokratických a teroristických výborů revolucionářů, přivedl zemi do hladomoru, chaosu a bídy. Podílel se i na popravách a společně s Výborem veřejné bezpečnosti zlikvidoval 40,000 lidí, ale byl taky zodpovědný za zhroucení zásobování, ničení církve, nedostatek personálu v nemocnicích, úpadek vzdělávání a rozšiřování revolučních tribunálů.

Revoluční diktatura skončila v červenci 1794 svržením Robespierra a jeho popravou.
Nastoupila vláda Direktoria, která omezila šílené experimenty s parlamentní demokracií, která se zvrhla v revoluční tyranii a úspěšně stabilizovalo Francii po revolučním teroru. Vláda Direktoria skončila s nástupem Napoleona Bonaparta a s ním skončilo i dědictví pádu Bastily a staré monarchie.

Musíme se z toho tedy poučit. Politický absolutismus nepřežije bez ekonomického
liberalismu a aristokracie trýznící lid přežila, pouze nabrala formu nynější oligarchie a superkorporací.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 14.7.2018