21. srp, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: 1968 – jak bolševismus & havlismus znásilnil náš lid

Rok 1968 patří mezi jedny z nejtragičtější v našich dějinách. Je bolestivý a hořký. Zdaleka
ne tak, jako září 1938, o kterém, nejspíše na rozdíl od veřejnoprávních médií budeme lépe informovat, ale dost na to, aby stál za článek i v naší rubrice. Byl to rok, kdy bující neomarxismus a raný havlismus znásilnil naděje našeho československého lidu a uvrhl nás do ještě horšího sevření sovětského imperialismu. Byl to poslední zločin prvorepublikových liberálů a první zločin havlistických liberálů...

Jak to vše začalo?
Od roku 1948 komunistický režim systematicky ničil československé hospodářství. Venkov i
městské podniky byly zpustošeny znárodňováním, a tím, že všechno patřilo všem. V roce 1953
komunisté připravili milióny našich spoluobčané o své úspory. Se smrtí Gottwalda polevila nejhorší vlna represí a teroru, během, které byl vězněn například i Gustav Husák. Nastoupil Antonín Zápotocký, který provedl výše zmíněnou měnovou reformu a připravil Československo o poctivě našetřené úspory.

Roku 1957 umírá Zápotocký a na jeho místo nastupuje Antonín Novotný, který v roce 1960
prohlásí, že socialismus byl dobudován a na základě toho vyhlásí amnestii, která osvobodí, či
rehabilituje většinu lidí perzekuovaných v procesech padesátých let. Novotného vláda pokračuje do roku 1968.

V říjnu 1967 neúspěšně jedná s nespokojeným studentstvem bouřícími se proti výpadkům
elektřiny, není schopen provést potřebné reformy, jakkoliv kritizuje centrální plánování a udržuje si mocný aparát Lidových milicí. Na konci roku 1967 se liberální marxisté kolem Dubčeka a spol. spojí s konzervativními ultrastalinisty, včetně Bilaka. O této události se dnes moc nemluví. Obě křídla byla s Novotným nespokojená, ale samotné by ani jedno z nich Novotného nesesadilo, a tak Bilak pomohl liberálům dosadit Dubčeka k moci.

5. ledna 1968 k moci nastupuje Alexander Dubček a stavidla neoliberálního marxismu se tím
otevírají, stejně jako rostoucí nedůvěra sovětského imperialismu vůči svému protektorátu.

Pražské jaro.
Základní a největší chybou Dubčeka a jeho liberálů bylo, že nešli cestou ekonomického
liberalismu. Povolit drobné a střední podnikání, multilaterální obchodní vztahy, liberalizace cen a měnové politiky, ukončení kolektivizace zemědělství, to vše by stačilo ke zlepšení situace v naší zemi, ale oni ne. Oni se rozhodli jít z extrému stalinistického režimu do extrému liberálního režimu a přizvat liberalismus i kulturní a sociální, takže kromě Oto Šika a jeho důležitých ekonomických reforem, dostali své místo na výsluní i různé skupinky posledního prvorepublikových liberálních demokratů a prvních „proto-havlistů“.

Klub angažovaných nestraníků, Literární noviny, Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, pokusy
o rekonstrukci socanů, kluby politických vězňů, manifesty akademiků, to vše byla silná spojnice mezi liberálně demokratickými elitami První republiky, proti kterým se snažil Tomáš Garrigue Masaryk tvrdě bojovat a nově se formujícími trockistickými, havlistickými a uměleckými skupinkami, jako byli Havel samotný, Petr Uhl a jeho Revoluční mládež a tak podobně.
Tito lidé usilovali o liberalismus a demokracii v dnešním podání, za cenu zničení národního
státu, za cenu otevření našich hranic každému, ne jen našim lidem na Západ, ale i gastarbeiterům a ilegálním imigrantům. Nebyl to jejich prvoplánový cíl, ale byl by to konečný důsledek celého jejich programu založeného na iluzích, falešných nadějích a experimentech s neúspěšnými systémy. Ostatně, jeden z cílů liberálů byl shodný s cílem Nagyho liberálů v Maďarsku, transformovat Československo na nové neutrální Rakousko, ale všichni víme, kam liberálně demokratické vlády Rakousko po desítky let vedly.

Je zde, ještě jedna věc, kterou je potřeba zmínit. Ze všech zemí Varšavského paktu,
Československo bylo jediným státem, kde nebyla trvale dislokována sovětská posádka.

Sovětská reakce.
Východní blok postupně reagoval, čím dál tím podrážděněji. V čele Sovětského svazu byl
Ukrajinec Leonid Brežněv, který byl v té době, ještě tvrdým a silným politikem. Alkoholickou troskou se stal, až o desetiletí svého zoufalého úřadování později. 23. července, 99 pragováckých funkcionářů, jejichž počínáním se nejspíše inspirují různé dnešní protizemanovské a proevropské a proimigrantské spolky, předalo dopis na sovětském velvyslanectví, kde kritizovali „Socialismus s lidskou tváří“.

O týden později se na vlakovém překladišti v Čierné nad Tisou uskutečnilo jednání mezi
Brežněvem, Dubčekem a vládnoucími aparáty SSSR a Československa. Dubček s presidentem
Svobodou, předsedou vlády Černíkem a předsedou Národního shromáždění Smrkovským jednali
s Leonidem Brežněvem, předsedou Rady ministrů SSSR Alexejem Kosyginem, presidentem
Nejvyššího sovětu SSSR Podgorným a obávaným stranickým ideologem Michailem Suslovem.
Dubček, Smrkovský, Černík a spol. byli západním myšlením odchovaní politici. Jen pár
z nich, včetně Františka Kriegla, si uvědomovalo, že sovětský režim nehodlá žádné případné dohody dodržet. Dubček a spol. mohli socialismu slibovat sebevětší věrnost, nadšení, mohli podepsat tisíc a jeden pamflet o proletářském internacionalismu a odsoudit všechny ty šílené protohavlisty, kteří hnali naši zemi do záhuby, ale sovětské impérium bylo odhodlané udržet si své postavení.

Sovětům šlo o to umístit v Československu vojenskou posádkou a havlisté s liberálními
socialisty jim k tomu dali dokonalou záminku. Sovětům nešlo o to, jestli zde bude tržní nebo netržní hospodářství, ale jestli zde bude jejich vazalství a jejich vojenské síly. Proto se rozhodli naplno využít celé situace, i toho, že velká část Východního bloku aktivně stála na straně sovětské intervence. Ostatně, první, kdo začal hovořit o možnosti intervence, byl bulharský komunista Todor Živkov. Do intervence byl nadšený Walter Ulbricht, který si nejspíše říkal, že by mohl být dalším německým vůdcem okupujícím Československo. Ten se dokonce cítil ukřivděn a ponížen, když Brežněv zakázal německým jednotkám účastnit se invaze. Oprávněně se bál, že by přítomnost východoněmeckých jednotek vedla k celonárodní revoluci a masovému povstání, před čímž ho varoval i Bilak a Kolder. První člověk, který „Pražské jaro“ označil za kontrarevoluci, byl polský komunista Gomulka, paradoxně ve svých počátcích reformista dubčekovského střižení.

Invaze.
Z vojenského hlediska proběhla invaze jako naprosto špičková vojenská operace, což bylo
zapříčiněno i diletantstvím a naivitou Dubčeka, který nejen, že nevěřil, že by nás SSSR mohlo
napadnout, ale navíc dokonce odmítl potenciální vojenskou pomoc z Jugoslávie, kterou mu nabízel maršál Tito. Sovětské jednotky, ve spolupráci s jednotkami StB, jako první obsadili Ruzyni a důležitá letiště. O půlnoci z 20. na 21. srpna byl obsazen Východoslovenský kraj a Bratislava. V průběhu pouhých 8-9 hodin se sovětským vojskům podařilo obsadit Československo, aniž by došlo k mobilizace Československé lidové armády, policie a milicí.
Podobně jako během Pražského povstání, i nyní vypukl „Boj o rozhlas“ v Praze. Pět set
Pražanů se bránilo proti těžce vyzbrojené sovětské pěchotě a obrněným vojskům. Pražský rozhlas vysílal provolání mimořádného sjezdu KSČ odsuzující sovětskou invazi a nepřetržitě informovalo o událostech okolo invaze. Sovětská armáda dostala za úkol přerušit fungování rozhlasu, případně protlačit prosovětský okupační rozhlas.

Na Václavském náměstí znesnadnily sovětským jednotkám příjezd k rozhlasu barikády a
zátarasy. V půl osmé byly sovětské jednotky před rozhlasem. Nastala patová situace, kdy sovětští vojáci stáli proti velké přesile odhodlaných československých občanů, a tak se nakonec rozhodli zasáhnout silou. Začala střelba do davu a rozhlas byl obsazen. 3 lidé byli zastřeleni, 2 zemřeli při výskoku z oken domů a 12 zahynulo při výbuchu muničního vozu. Sovětské jednotky přišly o tři tanky, které se Pražanům podařilo zapálit.

Celková bilance byla mnohem horší. 137 mrtvých civilistů a 500 zraněných. Poté následoval
exodus 70 tisíc Čechoslováků do sběrných táborů a emigrace v Západním Německu a Rakousku, kde na rozdíl od dnešních „uprchlíků“ museli tvrdě pracovat a živit své rodiny. Nepřátelské okupační síly měli 96 mrtvých sovětských vojáků, včetně 84 zemřelých při nehodách, 8 mrtvých polských vojáků, 1 Maďar a 1 Bulhar.

Sovětští vojáci mezitím unesli do Moskvy celé vedení Československa, které tam bylo
drženo, dokud nepodepsalo tzv. Moskevský protokol, který zpětně legalizoval sovětskou invazi.
Nepodepsal pouze František Kriegl, kterého za to chtěl nechat Brežněv zabít, ale Svoboda a Dubček, v posledním záchvěvu odvahy a své autority, ho uchránili.
Invaze proti Československu, nařízená Ukrajincem Brežněvem a vykonaná Ukrajincem
Grečkem a Běloruskem Jakubovským za vášnivé podpory Bulharska, Polska, Maďarska a Německa nebyla zločinem Ruska proti našemu národu. Byla zločinem sovětského internacionalistického imperialismu, který odmítal svrchovanost národních států, podobně jako to dnes odmítá Evropská unie.

Důsledky.
Krom ztrát na životech a masové emigraci přišla i vlna dalších důsledků. Stalinisté, zvoucí
sovětské imperialisty, utřeli nos. Bilak, Kolder a spol. skončili v otázce vlivu na vedlejší koleji, jejich snahy o nové procesy, včetně zřízení „revolučních tribunálů“ a „dělnicko-rolnické vlády“ byly zastaveny a moc převzal pragmatik Husák, který nastavil cestu národního socialismu. Nacionalistické formy socialismu s přítomností sovětských okupačních vojsk, jejíž legitimita byla podporována mohutnými sociálními investicemi, populačním boomem a různými pragmatickými kroky.

K potřebným ekonomickým reformám nedošlo, normalizace postihla statisíce nevinných lidí,
kteří odvážně nesouhlasili se sovětským teroristickým útokem proti naší suverenitě. Desetitisíce lidí odešli, desetitisíce talentovaných, schopných i loajálních občanů naší republiky bylo zbaveno práce, či vyhozeno ze školy, a právě za jejich utrpění a strádání se začali schovávat různí liberálové, rostoucí opozice, Charta 77 a jim podobní. Jimi se začali posilovat a jimi se začali zaštiťovat.

Z mezinárodního hlediska se stalo to, že Rumunsko se na protest izolovalo, ještě víc od
SSSR a Albánie opustila Varšavský pakt, Američané si sotva všimli, že se u nás něco stalo, pro forma navrhli odsouzení v Radě bezpečnosti OSN, ale věděli, že bude sovětským velvyslancem Jakovem Malikem (další Ukrajinec) vetován.

Shrnutí.
Celé události roku 1968 lze shrnout tak, že došlo ke střetu dvou velkých zel – prozápadního
liberálního socialismu a sovětského imperialismu, ani jedno z těchto zel nebylo postiženo. To první se zformovalo v budoucí opozici a v dnešní vládnoucí elitářskou vrstvu naší země, to druhé si upevnilo postavení a rozmístilo svá vojska na našem území. Postiženo bylo Československo, naše státnost a náš lid.

Pro nás je to poučení, věřme sami sobě, nevěřme velmocím, zvláště ne těm, které jsou blízko
jako je Německo a Rusko, spoléhejme se na naše nejbližší přátele a na naše ideály, neprodávejme se západu, ani východu a braňme se.

Za měsíc Vám přineseme článek o událostech roku 1938, který byl velice podobný, ale
stokrát horší, než rok 1968.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 21.8.2018