26. srp, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: Přemysl Otakar II. – ze všech králů největší!

Rok 2018 je plný osmičkových výročí, kterých jsou plný televize a noviny, zejména
osmičkové výročí roku 1968. Existuje, ale jedno osmičkové výročí, na které se zapomíná, a které dobře připomněl náš kandidát do senátu s číslem 8, Martin Konvička. Je to výročí 1278, tedy 740 let od bitvy na Moravském poli, která rozhodovala o dějinách celé střední Evropy a od smrti největšího z českých králů, Přemysla Otakara II. Jeho životu, vládě a bitvě se bude věnovat tento článek...

Mnoho lidí má Karla IV. za největšího krále a císaře v našich dějinách. Císařem určitě byl
největším, ale králem nikoliv. Jeho zásluhy vzešly z toho, co zbudoval Přemysl Otakar II., potažmo celá přemyslovská dynastie.

Největším králem byl nejspíše Přemysl Otakar II., který se narodil v roce 1233 jako druhý
syn Václava I. a Kunhuty Štaufské, dcery římskoněmeckého krále Filipa Švábského. Z otcovi strany byl synem tří českých králů – nedědičného krále Vladislava, prvního dědičného krále Přemysla Otakara I. a právě Václava I. Jeho babičkou byla uherská princezna Konstancie z rodu Arpádovců, která byla dcerou Anežky z Antiochie, dcery slavného křižáckého vojevůdce a dobyvatele Renauda z Chatillonu. Z matčiny strany byl navíc pravnukem císaře Fridricha Barbarossy a byzantského římského imperátora Izáka II. Angelose. Měl tedy ve svých žilách krev velkých králů a císařů.

Jako druhorozený syn, mladší bratr moravského markraběte Vladislava, byl určen k církevní
kariéře a byl poslán studovat na kněze, ale už tehdy to byl ambiciózní a schopný mladý muž. Cestu k moci mu otevřela smrt Vladislava v roce 1247. Zemřel ve věku pouhých 20 let, ale neexistují historické důkazy o cizím zavinění.

Každopádně Přemysl byl obratem povolán na dvůr a stal se moravským markrabětem, titul,
který dostával korunní princ českých zemí. 31. července 1247, ve věku 14 let, se nechal Přemysl Otakar prohlásit českou šlechtou „mladším králem“. Václav I., tou dobou opilec a těžký neurotik trpící řadou duševních poruch, které po něm podědil jeho vnuk Václav II., a jehož jedinou zásluhou byla porážka Tatarů a Mongolů na Moravě, byl zpočátku osamocen a v nelibosti své šlechty. Přemysl Otakar jako mladší král vítězoslavně vstoupil do Prahy. Na jaře 1248 chtěl „mladší král“ vyřešit celý spor tím, že definitivně zničí zbytky otcových stoupenců, ale místo toho bylo jeho vojsko nečekaně přepadeno a rozbito. Přemysl se stáhl do Prahy, kde byl obléhán otcovými vojsky. V létě 1249 skončila občanská válka mezi otcem a synem porážkou Přemysla, ale vztahy mezi oběma zachránila Anežka Přemyslovna, Přemyslova teta, později svatořečená.

V sousedních Rakousech se brzy objevila možnost obrovského územního zisku pro naše
království. Roku 1246 byl v bitvě na Litavě zabit poslední mužský člen rakouské dynastie
Babenberků, Fridrich II. Bojovný, též známý jako Krutý pro svou vládu a drancování. Dědictví
Rakouska připadlo jeho čtyřicetileté sestře Markétě. Václavovi se podařilo dohodnout v roce 1251 svatbu Přemysla s Markétou. Přemyslovi bylo 18 let, Markétě 47 let. S touto dobou se objevuje první z řady příkladů Přemyslovy troufalosti, šalamounství a ctižádostivosti. Stará Markéta obvinila svého mladičkého manžela, že je neplodný, načež jí Přemysl vyzval, aby mu na noc poskytla jednu ze svých dvorních dam. Výsledkem byli Mikuláš Opavský a dcery Anežka a Eliška, stejně jako hanba pro Markétu.

Přemysl a Markéta se téměř nenáviděli, nedokázali spolu být. To byl taky důvod, proč se
Přemysla zpočátku nenechal korunovat českým králem. V září 1253 zemřel Václav I. a Přemysl se stal králem, ale nebyl jím formálně. Korunovace Markéty Babenberské by mu zabránila v rozvodu, ke kterému nakonec došlo pod záminkou toho, že Markéta se zasvětila ctnému životu a manželství nebylo naplněno.

Roku 1254 započíná Přemysl Otakar II. velké vojenské tažení, které mu vynese titul král
železný. S dobrovolníky a rytíři vyráží do Pobaltí, kde se má střetnout s místními pohanskými národy, úspěšně vzdorujícími christianizaci. Navzdory rozhodujícímu a zdrcujícímu vítězství v bitvě na Rudavě, pokřesťanštění Prusů a triumfu v podobě vzniku města Královec (dnešní Kaliningrad), papežská moc se postavila proti Přemyslovi, neumožnila povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství a ustanovení přemyslovské vlády nad Litvou. Přemysl Otakar II. se vrátil domů, aby začal pevněji vládnout.

Jeden z jeho velkých počinů byl zákoník „Statuta Judaeorum“ vydaný v roce 1254, který
prohlásil Židy za královský majetek, který musí platit daň. Tento na první pohled nepříliš hezký počin, ovšem ochránil české Židy před pogromy a násilím. Útok na Židy byl útokem na královský majetek a královské pozemky. Kupříkladu poškození židovského hřbitova se trestalo smrtí. Výměnou za to se Židé stali nedílnou součástí společnosti a důležitými spojenci Přemysla Otakara II.

Roku 1250 zemřel Fridrich II. Štaufský, jeden z nejmocnějších a nejsilnějších říšských císařů
a nastalo mnohaleté období interregna. V roce 1255 se začíná rozhodovat o říšské koruně, ale Přemysl Otakar II. prozřetelně nevznesl nárok, přestože byl z císařské krve. Moc dobře si uvědomoval charakter a slabost císařského titulu ve Svaté říši římské, která nebyla ani svatá, ani říší a ani římskou.

Výsledkem bylo, že říšští kurfiřti zvolili hned dva vzdorocísaře, jejichž vzájemné rivality a soubojů Přemysl Otakar II. obezřetně využíval. Přemysl byl faktickým císařem. Jeho državy byly největší a nejbohatší v říši. Táhly se od severních Čech, až k Jadranu, vládl Rakousku, Korutansku, Štýrsku, Slovinsku a části severovýchodní Itálie.

Roku 1260 dochází k jedné z řady velkých bitev Přemyslova života. Po neúspěšném tažení
do Bavorska se střetává s uherským králem Bélou IV. a jeho synem Štěpánem. V jedné z největších bitev středověké historie, bitvě u Kressenbrunnu, se proti sobě postaví 140 tisíc uherských a 100 tisíc českých vojáků a žoldnéřů. Počátek bitvy byl nesnadný, protože vojska byla rozdělena řekou a každý vojevůdce věděl, že armáda, která se začne přes řeku brodit, bude ve velké nevýhodě proti nepříteli. Přemysl Otakar II. nabídl vstřícné gesto. Poslal zprávu k Bélovi, že stáhne své vojsko na jeden den, aby mu umožnil překročit řeku. Dohoda byla přijata a vojsko se začalo stahovat, nicméně zdivočelá a brutální jízda asiatských Kumánů nerespektovala dohodu, přebrodila se a napadla křídlo Přemyslovi armády. Těžká jízda českých vojsk pod vedením Jaroše z Poděhus dokázala zareagovat, odrazila prvotní nápor Kumánů a Přemysl se svým vojskem přešel do protiúderu. 32,000 uherských vojáků padlo v boji a král Béla IV. byl nucen ke dvěma kroků. Zaprvé, provdal svou vnučku Kunhutu za Přemysla a zadruhé, vzdal se nároků na Štýrsko. Přemysl Otakar II. ukázal velkodušnost a čestnost,
když nevydrancoval Uhry a nezabral větší území.

V roce 1266 získal Přemysl Chebsko, o šest let později italská Aquileia a přilehlá území
prohlásila Přemysla svým „generálním vládcem“. Při bojích s novým uherským králem Štěpánem V. vedl řadu úspěšných výbojů a tažení do Uher. Dobyl důležitá města a tři roky ovládal Bratislavu. Doma si Přemysl Otakar II. počínal podobně energicky. Zahájil rozsáhlou výstavbu nových měst, rekonstrukce a rozšiřování starých, zřídil zemský soud a reformoval právní systém, vytvořil zemské desky, držel rovnováhu mezi stavy, ale v intencích jistého osvíceného absolutismu si uvědomoval, že města a buržoazie, společně s církví, jsou páteří společnosti. Často se dostával do střetů se šlechtou, která toužila po slabém, zkorumpovaném a neschopném panovníkovi, na kterém by se přiživovala a vznik královských měst, společně se soustředěním moci do rukou krále, jí bylo trnem v oku. Uděloval pozemky městům a církvi, daně udržoval dokonce velice nízké, protože český stát byl křižovatkou obchodu a Praha se stávala velkou evropskou metropolí. I díky této prosperitě se začalo Přemyslovi říkat „král zlatý“. Přemysl podporoval i umění, básníky a slavné minesengry.

Roku 1271 se Přemyslu Otakaru II. narodil syn Václav a o dva roky později se německá
knížata, němečtí říšští vůdci a papežský stát spojili proti Přemyslovi. Tehdy je záchvatem mrtvice téměř zabit jeden z říšských vzdorocísařů, Richard Cornwallský. Říšští kurfiřti se schází k nelegální volbě nového císaře a vybírají chudého švábského vévodu a starého žoldáka Rudolfa I. Habsburského. Český král, který byl jedním z říšských kurfiřtů, nebyl přizván k volbě a místo něho hlasoval bavorský zástupce. Král proto oprávněně odmítl uznat tuto falešnou volbu a falešného „císaře“ Rudolfa Habsburského.

19. listopadu 1273 začala první habsburská provokace vůči Čechám, když Rudolf vyhlásil,
že všechny územní změny po roce 1245 musí být jím samotným potvrzeny. Přemysl nemohl přijít o Čechy a Moravu, ale mohl ztratit všechna ostatní krví a železem dobytá území. Přemysl žádal papeže o intervenci. Papež Řehoř X., uplacený Rudolfovým slibem pomoci při křížové výpravě, uvrhl Přemysla do klatby. Rudolf toho naplno využil, financoval odbojnou šlechtu, omezoval moc Přemysla na získaných územích, získával si na svou stranu německy hovořící státy a země pod vládou Přemyslovců a roku 1276 vyvolal šlechtickou rebelii proti Přemyslovi. Ten musel přijmout „Vídeňský mír“, kterým ztrácel moc nad rakouskými zeměmi a Chebskem.

Ohledně Rudolfa existují hned dvě ironie. První byla, že ho říšští kurfiřti zvolili jako slabého
a ovladatelného kandidáta, a on si z nich udělal své loutky a stal se absolutním vládcem. Druhá je, že Rudolfova vláda byla na počátku vítána v Rakousku jako osvobození, aby Rudolf následně srazil Rakousko do země tvrdými daněmi. Rudolf, jen pro připomenutí málo známé skutečnosti, nebyl Rakušan, ale pocházel z dnešního Švýcarska, kde jsou dodnes trosky jeho hradu.

Rok 1278 byl rokem střetu dvou mocných králů a dvou mocných sil.Všichni věděli, že k rozhodující bitvě dojde, ale nikdo neznal její výsledek. Bitva na Moravském poli, v dnešním východním Rakousku, byla svým rozsahem nesrovnatelně menší, než bitva u Kressenbrunnu, ale svými důsledky jí absolutně převyšovala ve všech ohledech.

K bitvě došlo 26.8.1278 u Suché Kruty. Na straně Přemysla Otakara II. stálo 25 tisíc vojáků z Čech, Hlohovska a Dolního Bavorska s podporou braniborských, míšeňských, polských a
slezských žoldáků. Rudolf Habsburský měl 30 tisíc vojáků, ale jen asi polovina bylo rakouské vojsko. Druhou polovinu tvořila obávaná kumánská jízda vedená uherským králem Ladislavem „Kumánem“.

Proti Přemyslovi hrála celá řada faktorů. Rudolf byl žoldnéř bez cti a rytířské etiky, zatímco
Přemysla svazovalo rytířství a jeho ctnosti. Bitva se odehrála v ukrutných vedrech, které byly velice přívětivé k lehce vyzbrojené a vystrojené kumánské jízdě, ale strašlivě ničivé pro českou těžkou „pancéřovanou“ jízdu. Rudolf dorazil na bojiště už o řadu hodin dříve a měl perfektní přehled o celé situaci, o oblasti a vypracoval efektivní bojový plán. Proti Rudolfovi hrál asi jen věk. Přemysl Otakar byl v nejlepších letech, zatímco Rudolf byl šedesátiletý muž.

Bitva byla vedena s obrovskou razancí Rudolfova vojska na Přemyslovu armádu. Čelní
vojsko Rudolfa se střetlo s Přemyslovými silami a sám „císař“ Rudolf byl v boji téměř zabit, ale jeho záměr, oslabit Přemyslovo křídlo neustálými útoky kumánské jízdy, se vyvedl. Češi začali ustupovat a vojsko bylo postupně přerušeno řekou Moravou. Postupně se Kumánům a Rudolfovým zálohám podařilo prorazit Přemyslova křídla a obklíčit celé Přemyslovo vojsko a jeho tábor. Za zmínku stojí, že řada Přemyslových těžkých jezdců v boji nezemřela pod náporem protivníka, ale v důsledku infarktů, kdy jejich těla nedokázala snést obrovské horko, rozžhavené těžké brnění a boj zároveň.

Přemysl Otakar II. urputně bojoval ve svém táboře, ale nakonec podlehl zdrcující přesile
nepřítele. Jeho tělo bylo Rudolfem odvlečeno do Vídně, kde ho habsburský vládce nechal na řadu dní vystavit na odiv všem, aby bylo jasné, že on je nyní absolutním vládcem říše, a že nikdo už mu nestojí v cestě. Několik let pustošil Moravu, do čela Čech dosadil Otu Braniborského, který se svými šlechtickými přáteli, pro změnu pustošil Čechy jako odvetu za vládu silného Přemysla Otakara II.

Tváří tvář všem těmto událostem tedy není nepochopitelné, proč nakonec došlo k českému
obrození, proč padla monarchie, proč se Tomáš Garrigue Masaryk postavil proti aristokracii, proč jsme měli jít pryč od Říma. Ti všichni srazili do prachu našeho největšího krále, Přemysla Otakara II.

Porážka Habsburků na Moravském poli, tehdy bezvýznamného rodu, mohla ostatně
v konečném důsledku předejít třeba i světovým válkám v té podobě, jak je dnes známe…

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.8.2018