9. zář, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: Chile – 45 let od pádu jednoho socialismu 11.9.1973

Právě v těchto dnech je to 45 let od doby, kdy se chilské ozbrojené síly rozhodly pro velice
krajní, radikální a násilné řešení při řešení katastrofálních problémů, do kterých byla jejich země uvržena tzv. „chilskou cestou k socialismu“...

Tato „cesta k socialismu“, jejímž současným obrazem je „Socialismus 21. století“ doprovázený bídou, marasmem, inflací a chaosem ve Venezuele a dalších státech, bude popsána v tomto článku, její historie, vzestup a pád.

Od svého založení na počátku 19. století, až do roku 1925 prošla Chile několika občanskými
válkami, násilnostmi, nepokoji, balancovala mezi prezidentským a parlamentním systémem a nakonec zažila prokletí v podobě mědi. V roce 1964 se k moci v Chile dostal Eduardo Frei, kandidát Sjednocených konzervativců. Ten zahájil řadu sociálních, hospodářských, pozemkových a vzdělávacích reforem, které si později levice přisvojila a neoprávněně jejich úspěchy připisovala vládě Salvadora Allendeho. Nebyl to Allende, ale Frei, kdo urychlil znárodňování měděného průmyslu, které začalo už ve 30. letech, desítky let před Allendem. Restrukturalizoval farmaceutický průmysl, během čtyř let vybudoval dvacet klinik a šestnáct nemocnic, každý rok se za jeho vlády vystavělo čtyřicet tisíc bytů, mzda na venkově se zvýšila o 40%. Freiovi reformy byly kvantitativní a kvalitativní, nikoliv ideologické, proto byly úspěšné. Úplně jiným případem je Salvador Allende.

Mučedník extrémní levice, Salvador Guillermo Allende Gossens se narodil v roce 1908 do
bohaté středostavovské rodiny vlivné na liberální a progresivní levici. Roku 1933 vystudoval medicínu na Univerzitě Chile, kde přičichl k marxismu. Krátce na to vstoupil do Socialistické strany Chile a stal se zakladatelem místní pobočky strany ve Valparaíso. Poměrně bizarní zajímavostí je, že Salvador Allende patřil ke svobodným zednářům, a to společně s Augustem Pinochetem. Tragikomická ironie osudu. Salvador Allende byl od roku 1938 ministrem zdravotnictví v socialistické vládě Lidové fronty Pedra Cerdy. Roku 1945 se stal senátorem, kterým byl, až do svého zvolení presidentem. Na presidenta neúspěšně kandidoval v letech 1952, 1958 a 1964, a kdyby byl neúspěšný i v roce 1970, mohl Chile i sám sobě ušetřit spoustu trápení. Ale on ne. Byl zvolen, ovšem tak ušmudlaně, že jeho volbu musel potvrdit senát.

Krátce před potvrzením došlo k vraždě generála Schneidera. Tato vražda, která byla
zoufalou chybou a omylem lidí hrozících se Allendeho vlády, umožnila Allendeho nástup k moci a posílení jeho popularity v zemi. Allende se v té době profiloval jako otevřený prosovětský marxista, který se rozhodl nastolit komunistický režim skrze parlamentní demokratickou praxi.

Zatímco Allendeho pokračování v znárodňování měděného průmyslu by se dalo pochopit a
akceptovat, protože stát by měl mít, co největší vliv nad strategickými nerostnými surovinami, boj, který rozpoutal proti soukromému sektoru, ideologický i politický, souběžně se znárodňováním, se stal počátkem jeho konce a taky konce chilské prosperity zahájené předchozími vládami. V prvním roce, ještě radikální reformy Allendeho fungovali, ale příslovečnou tečkou za jejich fungováním byla měsíční návštěva Fidela Castra v Chile, která vyvolala obavy, že Chile se upíná směrem ke kubánskému socialismu.

Reálné mzdy se sice v prvním roce zvýšili o téměř 20%, ale už v září 1973, v době pádu
Allendeho, dosahovaly jen nuzných 35% jejich původní hodnoty z roku 1970. Inflace, kterou se na počátku Allendeho vlády dařilo držet na uzdě, se opět vrátila v extrémních hodnotách a sám Allende neudělal, podobně jako Chávez v případě ropy, nic proto, aby zvrátil závislost Chile na exportu mědi. Když tak po roce 1971 se zhroutily ceny mědi na mezinárodních trzích, zhroutil se i příjem chilského státu.

K tomu všemu přišla i sociální liberalizace v podobě útoků na postavení římskokatolické
církve v Chile a reformy vzdělávacích osnov, které byly předzvěstí toho, co dnes zažíváme v Západní Evropě i u nás doma. Studentské a „intelektuální“ výbory začaly přebírat moc nad univerzitami, usurpovat si politickou moc a diktovat, co, jak, kdy a kde se má učit.

Od druhé poloviny roku 1972 vypukla řada stávek, nepokojů a násilností napříč Chile, ale už
1. prosince 1971 vyšlo do ulic proti Allendeho vládě na 200,000 žen, kvůli nedostatku potravin a nefunkčnímu zásobování obchodů. Allendeho vláda na to reagovala represemi, když proti
demonstrujícím ženám poštvala radikálně levicové militanty sloužící vládě. Od listopadu 1970 do prosince 1971 radikální bojůvky nelegálně zestátnili 1,458 farem a statků v soukromém vlastnictví. Došlo k aktivizaci a posílení antimarxistické radikální skupiny „Vlast a svoboda“, která se snažila zachránit Chile před sociálními experimenty. Národní dopravní konfederace uspořádala stávku 40 tisíců řidičů nákladních vozů. Postupně došlo ke zhroucení zásobování v důsledku pokračujících reforem, což můžeme dnes vidět i ve Venezuele. Obchody jsou prázdné a inflace extrémní. Už před stávkou došlo k oslabení Allendeho vládní koalice, když z ní vystoupila, vzdor svému jménu umírněná Strana radikální levice, která kritizovala Allendeho reformy a zejména pokračující vlny znárodňování soukromého majetku. Odešli i křesťanští demokraté, kteří zpočátku Allendeho podporovali.

V těchto letech se hrubý domácí produkt země propadal o 5-8% meziročně a inflace dosáhla
téměř 1,000%, násilná fiskální politika, společně se zestátňováním úplně pokřivila a rozrušila
soukromý trh a došlo ke snížení platů i přístupu ke zdravotnictví a potravinám. Tou dobou ovšem Allendeho vláda neměla žádné problémy platit za dodávky sovětských zbraní a munice z Kuby skrze ilegální pašeráctví, k čemuž docházelo od března 1972.

V červnu 1973 se Allendeho pozice začala stále víc otřásat. 27. června 1973 generál Carlos
Prats, odpůrce převratu proti Allendemu, ztratil v dopravní zácpě, kde byl urážen, nervy a s pistolí v ruce střílel na civilní auto. Po několika týdnech a obrovském nátlaku důstojníků a veřejnosti, rezignoval. 29. června 1973 se „Vlast a svoboda“ podporovaná Druhým obrněným praporem, pokusila svrhnout Allendeho. Tento pokus o převrat neuspěl a „Vlast a svoboda“ byla tvrdě postižena, ale zároveň došlo k připravení půdy na další převrat. 22. srpna 1973 Carlos Prats rezignoval a novým vrchním velitelem ozbrojených sil Chile byl jmenován generál Augusto Pinochet.

Augusto José Ramón Pinochet Ugarte se narodil v roce 1915 ve Valparaíso do rodiny
s bretaňskými francouzskými kořeny. V roce 1931 nastoupil na vojenskou školu v Santiagu, čtyři roky studoval vojenskou geografii a studium dokončil s hodností poručíka pozemních sil. Do roku 1953 prošel řadou vojenských základen a jednotek a toho roku dosáhl hodnosti majora. V roce 1956 byl odeslán na vojenskou akademii v ekvádorském Quitu jako jeden ze vzorových studentů. Čtyři a půl roku v Quitu studoval geografii, geopolitiku a vojenské zpravodajství, aby se nakonec vrátil a byl nasazen ke generálnímu štábu 1. armádní divize. V roce 1963 se stal zástupcem ředitele Válečné akademie a o pět let později náčelníkem štábu 2. armádní divize v Santiagu. Na konci roku 1968 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a převzal velení nad 6. divizí a po povýšení do hodnosti divizního generála byl nakonec, na začátku roku 1972, jmenován náčelníkem generálního štábu chilské armády. 23. srpna 1973, den po rezignaci generála Pratse, byl Augusto Pinochet jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil. Stalo se tak jen den poté, co chilští poslanci odsoudili vládu Salvadora Allendeho pro porušování chilské ústavy.

O tři týdny později, Pinochet vedl chilské ozbrojené síly sestávající se z pozemních,
leteckých a námořních sil a policie Carabinieros, proti vládě Salvadora Allendeho. Převrat začal v 7 hodin ráno 11. září 1973, když chilské námořnictvo a námořní pěchota obsadili strategický vojenský přístav Valparaíso a odřízli všechny masmédia. President Allende byl informován provinčním prefektem o událostech a společně s paravojenskou skupinou nazývanou „Skupina osobních přátel“, se odebral do presidentského paláce. President i ministr obrany Letelier ztratili kontakt s povstalci a admirál Montero, který patřil k Allendeho stoupencům, byl izolován. Velení nad námořnictvem bylo přesunuto na José Merina, jednoho z hlavních organizátorů puče. Augusto Pinochet jako velitel pozemních sil a generál Gustavo Leigh, velitel leteckých sil, odmítli jednat s Allendem. Na ministerstvu obrany byl mezitím zatčen ministr Letelier, který se tak stal prvním uvězněným Allendeho stoupencem.

Ještě dopoledne Allende věřil, že Pinochet je mu věrný, a že armáda Pinocheta uvěznila.
Věřil, i že část armády mu zůstala věrná. Už v 9:00 byl presidentský palác opuštěn uniformovanou policií, která přešla na stranu převratu. V té době už povstalecké jednotky ovládaly téměř celou zem kromě centra hlavního města Santiaga a hrozili Allendemu, že budou bombardovat presidentský palác, pokud neukončí marný odpor. Socialistická strana a kubánští vojenští poradci přítomní v Chile navrhovali Allendemu, aby se stáhl do průmyslových zón, kde měl mnoho stoupenců a zorganizoval proti-převrat. Allende chtěl provést násilnou změnu společnosti nenásilnými prostředky, a proto odmítl vést proti-převrat. To se mu stalo osudným.

Armáda se pokusila obsadit presidentský palác, poté, co Allende odmítl resignovat. Útok
pěchoty byl odražen Allendeho ostřelovači, a tak následovalo vzdušné bombardování. Obránci
kapitulovali v 14:30, sedm a půl hodiny po začátku převratu. President Salvador Allende spáchal sebevraždu pomocí samopalu, který mu věnoval Fidel Castro. O skoro třicet let později, během převratu proti Chávezovi ve Venezuele, Fidel Castro na poslední chvíli přesvědčí Cháveze, aby nespáchal sebevraždu, protože Latinská Amerika už dalšího Salvadora Allendeho nepotřebuje. Země se začala vzpamatovávat z chaosu Allendeho vlády pod novou vojenskou vládou. Několik tisíc lidí, kteří měli svým počínáním přímý podíl na chaosu, úpadku, inflaci, chudobě a posilování marxistických sil uvnitř Chile, bylo pozavíráno a skončilo ve vězeňských táborech. Uvězněných mohlo být mnohem méně, kdyby situaci v zemi nezhoršovala ultralevicová guerilla Revolučního levicového hnutí, které bylo štědře financované a vyzbrojované Severní Koreou, Kubou, palestinskými rebely, Bulharskem a Libyi. Revoluční levicové hnutí působilo už během Allendeho vlády, kdy se dopouštělo násilností na soukromnících, zabíjení policistů, bankovních přepadů a to vše za tolerance Allendeho vlády. Vlastně, dnes se ve Venezuele děje, to samé, co v Chile, jen v tisíckrát horším grádu.

Něco k vládě Augusta Pinocheta. Vojenská junta, kterou ustanovil, se sestávala z něho a
generálů Leigha (letectvo), Merina (námořnictvo) a Césara Mendózy, velitele policie. Hned začala reforma ústavních pořádků, které předtím umožnily nástup marxistických sil, stejně jako došlo k pozastavení fungování a práce parlamentních institucí s cílem nerušeně obnovit pořádek v zemi. Došlo opětovně k posílení role církve ve společnosti, omezení neomarxismu a marxistického vlivu studentských výborů, zlepšení politického fungování školství a řadě dalších záchranných opatření.

Navzdory podpoře, kterou měla národní kontrarevoluce ze Spojených států amerických a
soukromých kruhů, Pinochet, který hodně čet, věděl, že je nutné udržet státní kontrolu nad měděnými doly a odmítl veškeré privatizační snahy. Jinak se, ale v ekonomických otázkách bohužel chopil cesty neoliberálního kapitalismu, který přinesl do Chile korporatokratickou vládu. Došlo k masivním privatizacím státního majetku, důchodového systému, zdravotnictví a školství, často bez dohledu a regulací státu.

Pokud by Pinochet odmítl brutální neoliberalismus a raději by šel cestou národního a
protekcionistického kapitalismu, pravděpodobně by jeho vládě nešlo téměř nic vytknout, ale byl to právě neoliberalismus, a to, že si neoliberální ekonomičtí elitáři udělali z Chile svou pokusnou laboratoř, co poskvrnilo odkaz generála Pinocheta. Na druhou stranu je nutné říci, že teprve po nástupu Pinocheta došlo opětovně k zvýšení mezd, aspoň částečně na úroveň před Allendeho krizí. V roce 1988 se Augusto Pinochet ukázal být Sullou Chile. Pokusil se prodloužit svůj mandát skrze plebiscit, ale radikálně levicová a liberální opozice ho přehlasovala a Pinochet to přijal. Stejně jako Sulla, který jako diktátor obnovil pořádek v Římské republice, aby po pěti letech svého mandátu odstoupil, tak i generál Pinochet si nakonec uvědomil, že jeho úloha při ochraně Chile už byla naplněna a v roce 1990 skončila jeho vláda. Jen Pinochet byl mnohem méně krvavější. Tam, kde Sulla pobil 40,000 lidí, tam Pinochet sáhl k mnohem méně krvavým praktikám. Během Pinochetovi vlády bylo popraveno zhruba 1,200 lidí, 27 tisíc tvrdě vyslýchaných a 200 tisíc vysídlených ze země. Mnoho z popravených zemřelo při nešťastných nehodách ve vrtulnících.

Jeho poslední slova před smrtí 10. prosince 2006, údajně zněla:

"Bohužel je většina lidí ve 20. století spíše Marxistou, aniž by si to byli uvědomovali."

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 9.9.2018