30. zář, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: Mnichovská zrada: III. díl

Rok 1938 patří mezi nejtemnější roky lidských dějin. Byl to rok, kdy došlo k jedné z nejhorších a nejabsurdnějších událostí nejen v našich, ale i v lidských dějinách. Málokdy, pokud vůbec někdy, se spojenci zachovali vůči svému spojeneckému státu jako vůči poraženému státu nepřítele, aniž by proběhla válka a ustoupili nepříteli bez boje...

Ta událost je Mnichovská zrada, která na desítky let ponořila naši zem do dvou diktatur, která znásilnila náš národ a zlomila páteř našeho lidu, událost, ze které se dodnes snažíme vzpamatovat a to i navzdory, některým uřvaným havlistickým pseudohistorikům, kteří se snaží bagatelizovat německou agresi a spojeneckou zradu.

Rok 1938 se nesl v duchu zhoršující se situace v českých zemích a celém Československu.
V březnu 1938 Německo anektovalo Rakousko a Československo urychlilo práce na rozvoji a
výstavbě pohraničního opevnění z jižního směru. Další katastrofa nastala 10. dubna, kdy byl
francouzským premiérem jmenován Édouard Daladier, levicový liberální demokrat a proponent
appeasementu.

24. dubna 1938, Konrád Henlein na příkaz Adolfa Hitlera uveřejňuje tzv. Karlovarský
program. Osmibodový program, který by de facto změnil Československo ve federaci s Němci
osídleným pohraničím jako federálním státem. Dva dny předtím se německá armáda začala
připravovat na zničení Československa v rámci plánu Fall Grün. To bylo následováno přesuny
německých vojsk u československé hranice během května 1939, tzv. Květnová krize. To bylo
naposledy, kdy Francouzi a Britové našli své koule a pohrozili Hitlerovi, že v případě vpádu do
Československa nám pomohou. Potom už se před Hitlerem sklonili.

V létě 1938 Velká Británie rozhodla o vyslání liberálního politika lorda Waltera Runcimana
do Československa, aby vyhodnotil situaci v naší zemi. Runciman napsal přesně to, co si Hitlera a britská vláda přáli slyšet. Sešel se výhradně se sudetoněmeckou aristokracií, měl minimální zájem o stanovisko československé strany, došlo k vyhrožování Benešovi a československé vládě a podlézání Henleinovi a SdP, Runciman kritizoval, že Československo se snažilo podporovat české a slovenské lidi v pohraničí a nesnažilo se zvýhodňovat menšiny na úkor většiny, tedy přesně tak, jak smýšlí současní liberální demokraté. Kritizoval, že němčina a čeština nejsou rovnoprávné, nikdo však nekritizoval, když byla němčina nadřazena češtině v době Rakousko-Uherska. Závěrem mise a Runcimanovi zprávy bylo, že všechny okresy obývané nadpolovičním množstvím Němců, mají být okamžitě odstoupeny Německu, a to bez plebiscitu a bez ohledu na názor československé vlády.

Runcimanova zpráva byla už tehdejším tiskem hodnocena jako absurdní nesmysl plný
nelogičností, jako dílo německé propagandy. Přesto se právě touto zprávou vláda Nevilla
Chamberlaina řídila.

12. září vypuklo sudetoněmecké teroristické povstání organizované SdP, Freikorpsem, SA,
SS a Abwehrem. Proti povstání stála československá armáda a zejména Stráž obrany státu s podporou „Republikanische Wehru“, poslední loajální sudetoněmecké organizace. Povstání bylo z vojenského hlediska nepříliš úspěšné. Už první akce ve Vejprtech dopadla pro Němce fiaskem, podobně jako v Habartově, Habarticích, či boje ve Šluknovském výběžku, či pomnichovské teroristické útoky v Moravské Chrastové, nicméně tyto násilnosti přilili vodu na mlýn kolaborantům, pacifistům a liberálům. Odhaduje se, že v důsledku povstání zahynulo celkem 110 českých obránců a asi 2,000 lidí bylo vzato jako rukojmí, či uneseno německými vzbouřenci. Němci, Freikorps i SS a SA, přišli o zhruba 200 teroristů.

Československo tehdy figurovalo v systému Locarnských dohod, paktu vytvořeného
západními mocnostmi, aby si nemuseli špinit ruce. Na základě těchto dohod byla stanovena západní hranice Německa, ale o východní hranice, ať už s Československem, či Polskem, o ty se Západ nestaral. Nutno říct, že i Československo se dopustilo dvou chyb. Spoléhalo se na Francii a nesnažilo se o urovnání a zlepšení vztahů s Polskem.

V čele sovětské diplomacie v této době stojí protiněmecky orientovaný politik Maxim
Litvinov, který prostřednictvím sovětského velvyslance v Praze Alexandrovského, se snaží o jednání s československou vládou a o přípravu možnosti, jak by Sovětský svaz pomohl Československu. Liberální diplomacie, ale opět zkrachuje v důsledku vágních „spojeneckých“ smluv s Francií a neochotě, některých států umožnit sovětským vojskům přesun po svém území, což vzhledem k předcházející sovětské agresi bylo pochopitelné. Dodnes se spekuluje, jak moc byl Sovětský svaz připraven moci. Za podmínky, že by se Sovětský svaz vzdal územních nároků na Moldavsko, Rumunsko bylo ochotné umožnit přesun 60 tisíc sovětských vojáků a neomezeného množství zbraní a munice přes své území do Československa, ale to se bohužel nestalo.

Nyní ke stavu samotné československé armády a Wehrmachtu v této době, neboť i to je
jedna z nejdůležitějších a mýty nejvíce opředených záležitostí. Obě armády byly dobře vybavené, dobře vyzbrojené a vycvičené, ale obě měly své slabé a silné stránky. Mechanizace a tanková vojska, kterými Wehrmacht proslul na začátku Druhé světové války, nebyly v roce 1938 zdaleka tak slavné. Wehrmacht měl v číslech naprostou převahu v tancích. 2,600 proti zhruba 400-500 československým tankům. Problém Německa byl v tom, že z té obrovské masy tanků, jen zlomek byly skutečné tanky. Valná většina byly nepoužitelné tančíky Pz. I (jejichž pancéřování šlo prostřelit puškou) a Pz. II (u kterých to šlo kulometem). Skutečné tanky byly, až Pz. III, kterých měl ovšem Wehrmacht jen 75 kusů a Pz. IV byly stále ve vývoji.

Skoro vyrovnaná, ale v neprospěch Německa, byla situace i s dělostřelectvem. Většina
dělostřeleckých posádek byla cvičena pro obranný boj a podporu pěchoty, Německo mělo 600
dělostřeleckých baterií, zatímco Československo zhruba 700 baterií.

Další obrovský problém Německa byla zpravodajská služba Abwehr. Ta je historicky
hodnocena jako jedna z nejděravějších, nejméně efektivních a nejneúspěšnějších, všechny její úspěchy pramenily z úspěchů Wehrmachtu, nebyla schopna dodávat přesné informace, téměř každý stát, a to včetně Československa, měl v Abwehru dvojité agenty. Zprávy Abwehru o československém pohraničí byly tak mizerné a nepřesné, že z toho byl později šokován i Hitler a Speer, když si prohlíželi naše opevnění po Mnichovu, a zjistili, že bylo mnohem silnější a lépe vyzbrojenější, než Abwehr udával.

Jasná nevýhoda Německa spočívala i v morálce vojáků. Jistě, byli fanaticky oddaní
Hitlerovi, ale na druhou stranu, říšští Němci se na sudetské Němce dívali jako na odpad a lůzu. Říšští vojáci by neměli takovou morálku při boji za, jakési vzdálené příbuzné, ve srovnání
s československým vojákem, který by bojoval za svou existenci, svůj stát, svou rodinu a národ.

V čem měli Němci totální a nezpochybnitelnou převahu, bylo letectvo. Tam nemá téměř
cenu ani srovnávat. Československé letectvo bylo ve srovnání s tankovým vojskem a dělostřelectvem, žalostně zaostalé, špatně organizované, s nízkou úrovní výcviku a špatným pokrytím, bez systému včasného varování, a ještě vyzbrojené dvouplošníky. Německé letectvo bylo Göringem vydupáno ze země, takovým způsobem, že by bylo schopné zničit naše letectvo, ještě na zemi. Nevýhodou Němcům bylo jen zhoršující se počasí, které by v říjnu 1938 výrazně omezilo možnosti nasazení letectva, a to obou stran.

Další otázka byla loajalita národnostních menšin. Během mobilizace z 23. září se ukázalo, že
překvapivě velice loajální a v mobilizaci aktivní je rusínská i maďarská menšina. Němci naproti tomu utíkali do Německa, a pokud byli mobilizováni, byli přiřazeni do týlu a do smíšených jednotek, aby na ně byl dáván pozor.

Méně známou nevýhodou Německa je, že se proti invazi do Československa zformovala
opozice kolem generála Ludwiga Becka a dalších důstojníků, kteří uvažovali o možnosti odstranit Hitlera. Záminkou a spouštěcím signálem převratu, měla být právě invaze do Československa. K tomu, ale kvůli Mnichovské zradě nedošlo.

Pokud bychom se bránili, válka by z vojenského hlediska skončila naší porážkou, nicméně
pro Německo by to nejspíše bylo pyrrhovské vítězství. Mělo by velké vojenské a ekonomické ztráty umocněné partyzánským bojem v týlu, všeobecným odporem obyvatelstva a nutností dobývat hornaté Slovensko.

Nyní k samotné Mnichovské zradě. Už 5. září 1938 československá vláda na nátlak mocností
přijala „Karlovarský program“, což Henleina a Hitlera překvapilo. Nečekali to. O týden později
sudetští Němci rozpoutali, již zmíněné násilnosti a nepokoje.

22. září 1938 proběhla generální stávka. Odstupuje vláda Milana Hodži a je jmenována
úřednická vláda generála Syrového, do jehož osoby, jako hrdiny od Zborova, lidé vkládají marné naděje.

23. září 1938 je vyhlášena mobilizace československé armády, a to po neúspěšných
jednáních mezi Brity a Hitlerem. Hitler zneužívá územních nároků Maďarska a Polska a žádá i jejich splnění, čímž si nakloní, jak Hortyho vládu v Maďarsku, tak Mośčického vládu v Polsku.

24. září došlo k částečné mobilizaci francouzské armády a další den Francie oznamuje, že
v případě útoku přijde Československu na pomoc. Tento postoj jí moc dlouho nevydrží.

26. září 1938, tři dny před Mnichovskou zradou, vstupují do Hazlova oddíly SS.

27. září Chamberlaine, pronáší svůj projev o tom, že Britové nebudou bojovat za vzdálenou
zem, že Britové se kvůli tomu nebudou obětovávat, že nebudou řešit spory mezi dvěma státy. Další den to trumfnul tím, že oslovil Hitlerova spojence Benita Mussoliniho, aby se stal zprostředkovatelem při jednání s Hitlerem. Tím se začala psát Mnichovská zrada.

29. září 1938 začíná jednání v Mnichově. Jednání stanoví, že dojde k vyklizení pohraničí,
které okamžitě přejde pod Německo. Po půlnoci z 29. na 30. září je o tom informován československý velvyslanec Mastný. President Beneš se o Mnichovské zradě dozvídá ve dvě hodiny ráno z německého rozhlasu.

Národ je připraven jít do války, ale Beneš ne. Ten se rozhodl prokapitulovat k válce a na
mimořádném jednání vlády, bez hlasování a v rozporu s Ústavou a parlamentem, Beneš přijímá
ultimátum velmocí. Podle Mnichovské dohody by Československo, v případě, že nepředá své výsostné a historické území nepříteli, bylo považováno za agresora. Už tehdy to byla doba, kdy černá byla bílá a bílá byla černá.

Pohraničí je odstoupeno na základě výsledků sčítání lidu z roku 1910, tedy v obcích a
okresech, kde v roce 1910 bylo nadpoloviční množství Němců, tam dojde k záboru Německem. Velká Británie, jako náhradu za ztrátu většiny průmyslu, obrany a nerostného bohatství poskytla okleštěnému Československu tzv. Mnichovský úvěr, což byl naprostý výsměch a další ponížení. Nedosahoval ani zlomku ztracené hodnoty, byl úrokovaný, a nakonec i nenaplněný.

Méně uvědomovanou skutečností je taky to, že průmysl v Sudetech výrazně pomohl
Německu v rozpoutání Druhé světové války, nemluvě o tom, že po záboru zbytkového
Československa získalo Německo to, co potřebovalo, tanková vojska.

Winston Churchill, konzervativec, který měl koule, tehdy prohlásil „Velká Británie měla na
výběr mezi válkou a hanbou. Zvolili jsme hanbu a dostaneme válku.“
Připojujeme projev Ladislava Rašína, syna Aloise Rašína, ze 14. prosince 1938 pronesený
v parlamentu okleštěného státu.

Jest jisto, že jsme naší vlasti zasadili smrtelnou ránu, a je pochybno, zda jsme zachránili mír
na dobu delší několika měsíců. Nebyl jsem z těch, kdo chtěli zachraňovati mír za tu cenu, kterou jsme zaplatili. Kde tribunové měli slovo mír, já opakoval rozkolnicky „k boji!“, a takových nás bylo několik…

Ano, poprvé ve svých dějinách vydala vláda českého národa své území bez boje, vydala
Chlumec, kde Soběslav I. porazil německá vojska Lothara III., vydala Žatec, jedno z prvních měst, která se přiznala za vyznavače a obránce kalicha, u jehož bran porazila husitská vojska přesilu křižáckou, vydala Ústí nad Labem, kde r. 1426 rozprášilo 25.000 českých bojovníků 75.000 Sasů, vydala Tachov, Stříbro a Chomutov, která byla svědky německých porážek, vydala hrad Kalich, jediný majetek Jana Žižky, kromě domu na Novém Městě pražském, na jehož místě stojí dnes – jaká to ironie! německé kasino. Vydala Prachatice, kam chodil do školy Jan Hus, i Fulnek, kde učil Jan Amos Komenský, vydala půdu, která patřívala pánům z Růže, Berkům z Dubé, purkrabím pražským, pánům z Lipé i pánům ze Švamberka, Harantům z Polžic a Bezdružic, pánům z Kravař, Žerotínům ze Žerotína i pánům z Budova a ze Sulevic, z nichž Václav Budovec z Budova a Kašpar Kaplíř ze Sulevic byli popraveni na Staroměstském náměstí…

V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy,
vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, 20 let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa na konec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…

Mnichovská zrada, která je dnes omlouvána prdelolízači Evropské unie a dnešního tandemu
Velkoněmecké říše a macronovské Francie, nás pokořila, ale musíme se z ní poučit, že malá země nemůže mít nikdy za spojence velké velmoci. Malé země se musí spojit, aby se stali sami velmocí a bojovat po boku, spoléhat se na sebe a ne na jiné, spoléhat se na Visegrád a Trojmoří, ne na Evropskou unii.

Ostatně, uplynul ani ne rok od Mnichovské zrady a Druhá světová válka se rozhořela
naplno…

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 30.9.2018