22. pro, 2018

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: Jak padla moc islámu nad Černomořím

Letos si připomínáme další kulaté výročí, nepříliš známé. Letos to je 250 let, čtvrt tisíciletí, od vypuknutí první ze dvou válek ruské carevny Kateřiny II. Veliké proti Osmanům a islámské nadvládě nad Černomořím. Roku 1768 vypukla válka, která skončila roku 1774. V celkovém pořadí to byla šestá rusko-turecká válka, ale byla to válka klíčová...

Rusko pod vládou osvícené absolutistické panovnice a reformátorky Kateřiny II. Veliké bylo napadeno osmanským sultánem Mustafou III. Ten byl motivován spojeneckými pakty s Francií, zemí, která již sto let předtím podporovala Osmany proti Evropanům během obléhání Vídně, kdy francouzský král posílal osmanskému sultánovi blahopřejné dopisy. Turci navíc začali vyzbrojovat a cvičit polské vzbouřence, kteří bojovali proti ruské nadvládě. Tak vypukla válka, ve které se dokonale prosadili všichni velcí generálové Kateřiny Veliké, Pjotr Rumjancev, Grigorij Potěmkin, bratři Orlovové, generál Suvorov a admirál Ušakov.

Rusko sestavilo sice početnou koalici, ale tvořenou slabšími partnery. Záporožské kozácké oddíly, řečtí rebelové bojující za osvobození své země zpod osmanské tyranie, gruzínská království Imereti a Kartli-Kakheti a mamelucký Egypt pod vedením bývalého otroka ortodoxního vyznání Ali Bey al-Kabira.

Dvě stě tisíc pěšáků a jezdců a čtyřicet tisíc jezdců kalmycké kavalerie stálo proti 120 tisícům tureckým vojákům. Roku 1770 uštědřil gruzínský král Heraklius II. porážku Osmanům v Gruzii. Tři tisíce gruzínských vojáků odrazilo více, než trojnásobnou přežilo Turků a polovinu jich zabilo.

Ve stejném roce rozpoutal Fjodor Orlov vzpouru Řeků proti Turkům. Vzpoura byla sice neúspěšná, ale rok a půl trvající boj na sebe vázal patnáct tisíc osmanských–albánských žoldnéřů a vojáků.

V červenci 1770, Fjodorův bratr Alexej, velitel Kateřinina loďstva, se u ostrova Chios utkal s osmanskou flotilou pod vedením admirála paši Husamaddina. Ruské loďstvo plulo z Baltu okolo celé Evropy, protože na černomořském pobřeží nebyla prakticky žádná ruská flotila. Turci měli naprostou početní převahu. 73 lodí a 1,300 děl proti 20 ruským lodím. Ruské dělostřelectvo a ruské pušky byly kvalitnější, s lepším dostřelem a průrazností, než turecká děla. Síla ruských zbraní způsobila paniku a zmatek mezi Turky a přinutila je k divokému ú ;stupu. Ze 73 tureckých lodí bylo 69 potopeno, poškozeno, nebo ukořistěno ruským loďstvem. Společně s nimi padlo nejméně 8,000 tureckých námořníků. Rusové měli ztrátu 5 lodí a ďábelský počet 666 padlých námořníků a vojáků. Nejhorší porážka Turků od bitvy u Lepanta v roce 1571. Osmanská námořní nadvláda byla zlomena.

7. července, týž den, kdy skončila námořní bitva u Chiosu, maršál Rumjancev rozdrtil Turky u řeky Larga. 38 tisíc Rusů se střetlo s 45 tisíci Turky. Na bojišti zůstalo 100 mrtvých a raněných Rusů, tisíc mrtvých Turků, dva tisíce zajatých a 33 ukořistěných děl. Tato bitva byla pro Rusy velkým morálním zadostiučiněním, neboť jádro armády tvořila krymská tatarská vojska, která po staletí znásilňovala a plenila ruský venkov během svých otrokářských nájezdů.

O tři týdny později, Rumjancev dosáhl, ještě velkolepějšího vítězství, když v Moldávii 35 tisíc ruských vojáků porazilo 180,000 Osmanů a Tatarů. Rusové měli 1,500 mrtvých a raněných, Osmané a Tataři 20,000 mrtvých, raněných a zajatých. Na počest vítězství nechala Kateřina Veliká vztyčit u Carského Sela „Kagulský obelisk“. Pruský král Fridrich II. poslal gratulace Rumjancevovi a vítězství ruských vojsk přirovnal k velkým vítězstvím starých Římanů. Kromě obrovských ztrát přišli Turci i o &sc aron;est pevností v Moldávii.

U ostrova Patros při řeckém pobřeží dosáhla v listopadu 1772 ruská flotila pod vedením velitele Konjajeva, dalšího velkého vítězství, když 7 válečných lodí rozdrtilo a potopilo flotilu 25 tureckých lodí.

V letech 1773 a 1774 pak Rusové vedli dvě velké námořní expedice k pobřeží Blízkého východu, zejména do oblasti Levanty, Libanonu a dnešního Izraele. Ruské námořnictvo obléhalo a okupovalo Bejrút a bombardovalo řadu přímořských měst a pevností Osmanské říše.

V červnu 1774 dosáhla ruská vojska dalšího vítězství, tentokrát v Bulharsku, kde Alexander Suvorov a 8 tisíc ruských vojáků porazilo 40 tisíc Turků. 209 padlých Rusů oproti 3,000 mrtvým Turkům. Turecké vojsko už přes rok nedostávalo žold, bylo špatně zásobené a morálka podlomená nepřetržitou sérií námořních i pozemních porážek.

Tato bitva zpečetila postavení Turecka v probíhajících mírových jednáních a na počest vítězství byla vesnice Kozluca přejmenována na Suvorovo. Válka skončila podpisem mírové smlouvy 21. července 1774. Rusko zastupoval maršál Rumjancev, Turky paša Musul Zade Mehmed. Turecko muselo postoupit Bukovinu Rakousku, Rusko vrátilo Moldavsko a Valašsko, ale křesťany žijící v těchto provinciích vzalo pod svou ochranu, Krymský chanát přestal být vazalem Turecka, Rusové získali Kabardsko, suverenitu nad Azovem, Kerčský poloostrov a řadu dalších území, dále právo pro ruskou obchodní flotilu proplouvat Dardanely a posílila postavení pravoslavné církve v osmanských oblastech.

V roce 1787 pak Kateřina Veliká povede, ještě jednu válku s Turky. Na konci této války chtěla skrze tajné spojenectví s císařem Josefem II. zničit Osmanskou říši a rozdělit její území. Rakousko mělo získat balkánské državy Osmanské říše a Rusko by obsadilo zbytek říše, včetně Konstantinopole, kde chtěla Kateřina dosadit svého vnuka Konstantina novým byzantským císařem. To se ovšem, kvůli smrti Josefa II. a neochotě jeho bratra Leopolda, stejně jako, kvůli výhružkám západních mocností, nestalo.

Tato první Kateřinina válka si ovšem zaslouží velkou pozornost, protože z porážky v této válce se Osmanská říše a její nadvláda, potažmo nadvláda islámu nad Černomořím, už nikdy nevzpamatovala.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 22.12.2018