3. úno, 2019

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: "Pohřeb velké říše"

Je tomu právě čtyřicet let od pádu jedné z nejstarších a nejslavnějších říší. Od pádu Perské říše...

Říše, která vzešla z mnoha válek a bojů, aby nakonec byla utopena v krvi islámské revoluce roku 1979. Podívejme se na poslední desítky let Perské říše, na to, jak mnozí měli podíl na jejím pádu a mnozí s jejím pádem skonali. Pád Perské říše totiž nebyl jen ta jedna blesková a krvavá událost roku 1979, ale byl to velice dlouhý proces, který začal už desítky let předtím, s nástupem dynastie Pahláví roku 1925.

Roku 1921, Perská kozácká brigáda vyzbrojovaná a podporovaná Velkou Británií svrhla posledního premiéra Kadžárské dynastie, Fatholláha Akbara a dosadila k moci Rézu Pahlávího, který se prohlásil šáhem. Vláda prvního šáha Rézy Pahlávího usilovala o efektivní modernizaci země, průmyslová výroba Iránu se zesedmnáctinásobila, počet mil dálnic a silnic stoup z dvou tisíc na čtrnáct tisíc, byl ustanoven Ženský kongres v Teheránu, zrušeno zahalování žen a země šla stejným směrem, jaký nastolil Mustafa Kemal v Turecku. Šáh Réza dokonce byl prvním iránským monarch ou za více než 1,400 let, který navštívil synagogu a účastnil se židovských obřadů. Jedním ze symbolických aktů, který začal psát konec Perské říše, bylo přejmenování Persie na Irán. Jméno Irán znamená „země Árijců“, k jejichž etnickému a historickému odkazu se šáh hlásil.

Situace se drasticky změnila za Druhé světové války. I když Irán nepodporoval nacistický antisemitismus a iránská velvyslanectví a diplomaté zachránili na 1,500 evropských Židů před holocaustem, iránský režim obchodoval s nacistickým Německem, zejména, protože neměl oproti Rusku a Británii, s Německem žádné historické spory a animozity. Velká Británie se proto rozhodla s pomocí Sovětského svahu uchránit svůj vliv a pozice v Iránu a společně, v létě 1941, Sovětský svaz a Velká Británie vpadli do Iránu, porazili iránskou armádu a přinutili šáha k abdikaci. Pro Sovětský svaz to byla klíčová událost, protože byl zřízen „Perský koridor“, kterým Británie zásobovala Sověty proti Němcům.

Spojenci dosadili na iránský trůn šáhova syna, Muhammada Rézu Pahlávího. Posledního perského krále, který vládl od roku 1941 do roku 1979. Starý šáh byl vyhnán do exilu a mladý šáh se chopil moci. První vážnou krizí režimu mladého šáha byla iránská krize roku 1953. V roce 1950 zvítězil v iránských volbách nacionalistický a konzervativní socialista Muhammad Mossadek. Ten kritizoval dlouhodobě stav iránského ropného průmyslu a fakt, že drtivá většina zisku z iránské ropy je vyváděna do zahraničí, skrze Angloperskou ropnou korporaci. Jako premiér nechal Mossadek znárodnit ropný průmysl, chtěl omezit postavení šáha a přeměnit Irán na industrializovanou republiku.

To už se nekonalo. V létě 1953 britská zpravodajská služba MI6 a americká CIA zorganizovala státní převrat, rozpoutala nepokoje v ulicích, zafinancovala opozici a vyzbrojovali místní gangstery, kteří podpořili šáha proti Mossadekovi. Mossadek byl svržen, jeho ministři mučeni a popraveni, stejně jako stovky a tisíce dalších lidí, kteří se dostali do spárů obávané tajné policie SAVAK. Znárodnění ropného průmyslu bylo zrušeno a šáh upevnil svou moc, ovšem byl jen loutkou v rukou USA.

Puč proti Mossadekovi měl, ale dalekosáhlé důsledky, protože zasel do srdcí a myslí Iránců nenávist vůči Západu a vůči šáhovi. Mnozí odborníci se shodují, že právě puč roku 1953 byl jedním z hlavních katalyzátorů událostí roku 1979, ale nebudeme předbíhat.

Šáh začal plně vládnout a rozhodl se následovat šlépěje svého otce a modernizovat Irán. Problém byl, že Muhammad Réza Pahláví nebyl svým otcem. Oproti decentnějšímu, skromnějšímu a talentovanějšímu otci byl Muhammad Réza Pahláví jen rozmazleným spratkem a to po celý svůj život. Od dětství, kdy tak byl vychováván, až do doby, kdy byl šáhem, kdy polovina Iránu zmírala hlady a on si nechával posílat pro jídlo Concordem do Paříže.

Šáh Muhammad rozjel divokou modernizaci, aniž by znal stav své země. Tato modernizace, kterou nazval „Bílou revolucí“ nevedla k ničemu modernímu, jen prohloubila už tak ničivé rozdíly mezi venkovem a městy, vyprovokovala šíitské duchovenstvo a ekonomicky zruinovala Irán. V říjnu 1967 šáh Muhammad přijal titul šahanšáh, tedy král králů. Roku 1971 uspořádal nákladnou a opulentní oslavu 2,500 let iránské monarchie, na kterou vyhodil přes 20 miliónů dolarů, a kde hostil světové celebrity a politiky drahým koňakem, pávím masem, fíky, kaspickým kaviárem, pravým šampaňským a to vše v době, kdy většina Iránců byli negramotní rolníci, jej a v zemi vládl skoro hladomor.

Poměrně bizarním prohlášením bylo, když šáh prohlásil, že je „socialističtější a revolučnější, než kdokoliv jiný!“ Zvláštní vzhledem ke stavu země a tomu, že nechal zakázat všechny odborové organizace. Na druhou stranu je nutné přiznat i klady jeho režimu. Liberální postoj k židovské menšině, rychlý průmyslový růst a spravedlivé pracovní zákony. V zahraniční politice byl proizraelský a proamerický, ale taky se ví, že obdržel Řád bílého lva z rukou Gustava Husáka.

Bílá revoluce, kterou započal v roce 1963, a která pokračovala, až do islámské revoluce, byla devatenáctibodový program boje proti korupci, za modernizaci, znárodnění půdy, znárodnění vodních zdrojů, cenovou stabilizaci, všeobecnou vzdělanost, zrovnoprávnění žen a jiné. Překotný způsob, kterým byla zaváděna, a to z čích rukou byla zaváděna, ale vedl ke kontraproduktivním výsledkům, drastickému zhoršení sociální situace a vyostření společenského napětí. Navzdory všem reformám, dvě třetiny Iránců neuměli číst, psát a počítat, 60% dětí nedokončilo základní školu, Irán měl jednu z nejvyšších úmrtností dětí do 5 let a nejnižší počet lékařů na obyvatele ze zemí Blízkého východu.

Tehdy se na scéně začala objevovat osoba ajatolláha Chomejního, nejvyššího představeného šíitského islámského duchovenstva, který byl v politickém exilu. Chomejní byl radikálním kritikem šáha, zejména, kvůli šáhovým snahám o zrovnoprávnění žen a zlomení moci šíitského duchovenstva v Iránu. Už v exilu deklaroval, že veškerá činnost člověka a společnosti musí být podřízena Šárie, a že jen vláda islámských kleriků zabrání korupci a nespravedlnosti.

Iránská opozice se mezitím začala sjednocovat a prorůstat celou společností, která byla spojena nenávistí k šáhovi a jeho zkorumpované tyranii. V roce 1977 vypukli první studentské nepokoje v Teheránu. Situace se vyostřila 19. srpna 1978, když vyhořelo kino Cinema v jihoíránském Abadanu. Událost, ze které byli obviněni islámští a marxističtí radikálové, ovšem byla nejspíše způsobena agenty tajné policie SAVAK a stála život 420 osob. Byla to poslední kapka do poháru iránské trpělivosti.

Šáh se pokusil situaci zmírnit dosazením klerikálního premiéra Džafára Šarífa, ale ten byl spojován s všudypřítomnou korupcí a podvody. Nová vláda se pokusila vyjít demonstrantům vstříc. Sesadila velitele SAVAKu, zrušila státostranu a legalizovala politické strany a odbory, zrušila noční kluby a kasina, obnovila islámský kalendář a propustila politické vězně.

4. září 1978 se konala 500 tisícová demonstrace proti vládě. 8. září šáh vyhlásil stanné právo a zákaz vycházení po setmění. Za stanné právo byl zodpovědný generál Oveissi, který vedl brutální represe proti civilistům. O den později vypukla stávka v teheránských ropných rafinériích. 11. září stávka v ropném průmyslu postihla další města a lavinovitě se šířila. Na konci října vypukla generální stávka a stávkové výbory koordinují stávky napříč zemí. Šáh Pahláví se snažil omezit kontakt mezi ajatolláhem Chomejním, který byl v iráckém exilu a opozicí, tím, že přesvědčil iráckou vládu, aby Chomejního vyhnala pryč. To se podařilo a Chomejní odcestoval do Francie, kde žil poblíž Paříže.

To se šáhovi strašlivě vymstilo, neboť Chomejní využil mnohem efektivnější telekomunikační sítě ve Francii k šíření své islámské propagandy mezi iránskou opozicí a k burcování revolucionářů do ulic.

V listopadu odcestoval vůdce Iránské národní fronty, svržené strany Muhammada Mossadeka, do Paříže, aby jednal s Chomejním o návrhu nové ústavy a sesazení šáha. To byl ten klíčový moment, kdy se Západu vrátilo svržení Mossadeka jako bumerang, protože pod Národní frontou se sdružili odborové organizace a stávkující.

6. listopadu 1978 ustanovil šáh vojenskou vládu a armáda začala přebírat moc v zemi. Bouřící se provincie armáda zpacifikovala, námořní personál byl využit jako stávkokazové, ropná produkce se vrátila do stavu předrevolučních událostí, byla zatčena řada opozičních předáků a zároveň odvolána více než stovka nenáviděných úředníků, důstojníků a politiků z čela země.

Chomejní se, ale nevzdával a na mučednický svátek Muharram zasvěcený třetímu šíitskému imámovi Husseinovi ibn Alímu, který byl i se svou rodinou zmasakrován sunnitským tyranem Yazidem, vyzval k celonárodním nepokojům a demonstracím. Výzvě se dostavila obrovská odezva. Odezva v podobě dvoumiliónové demonstrace organizované šíitskými imámy a složené ze zdivočelé a radikalizované mládeže připravené v mešitách k boji proti šáhovi. S provoláním „Bůh je veliký!“, postupně vyšla do ulic desetina všech obyvatel Iránu. To byl konec tisícileté monarchie. Devět miliónů demonstrantů. Takový byl konečný počet.

K demonstrantům se začali přidávat i řadoví vojáci a nižší důstojnictvo. Docházelo k zabíjením vojenských velitelů, masovým dezercím a násilnostem mezi vojáky. Mašhad, druhé největší iránské město, bylo úplně opuštěno vojenskou posádkou a předáno do moci revolucionářů.

V tuto chvíli už Američané začali jednat i s iránskými revolucionáři a snažili se je usměrnit. Uvědomili si, že šáhova pozice je neudržitelná. Šáh se rozhodl pro exil, tím spíše, že umíral na rakovinu. Odešel i s rodinou do Egypta a na Západ, zatímco revolucionáři přebírali vládu nad Iránem. 16. ledna 1979 šáh opustil nadobro zemi. 1. února, o pouhé dva týdny později, se do Iránu vrátil s pomocí Air France, ajatolláh Chomejní, kterého uvítal pětimiliónový dav jásajících demonstrantů. Iránská islámská revoluce a pád monarchie byl završen zfalšovaným referendem z března 1979, kdy se při rekordní volební účasti 98% voličů vyslovilo 99,3% voličů pro zrušení monarchie a ustanovení islámské republiky.

Tak skončila dva a půl tisíce let existující Perská říše a nastala vláda islámského teokracie nad Iránem. Jedna tyranie tak byla nahrazena jinou.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.2.2019