1. srp, 2019

DĚJINY OKEM ALTRIGHT.CZ: EVROPA: ČESKO: Vzestup, pád & konec sociální demokracie...

Vzestup, pád a zánik sociální demokracie: Obrození a zrada...

Sociální demokracie se vrací na scénu v roce 1989, s Občanským fórem a Jiřím Dienstbierem starším. Vznikl Klub sociálních demokratů Občanského fóra, který navazoval na exilové vedení v Londýně a kritizoval absenci ekologického a sociálního programu OF. V čele obrozující se sociální demokracie se rychle střídali různé osobnosti. Rudolf Battěk, který zakládal KSD-OF. Slavomír Klaban, který podporoval plné osamostatnění sociální demokracie a stal se prvním legitimním předsedou ČSSD od doby Fierlingera a pozdější člen uskupení Přátel Miloše Zemana. Po pouhém roce, v roce 1990, ho nahradil Jiří Horák. Horák vedl sociální demokracii do posledních federálních voleb v roce 1992.
 
ČSSD je bolestivě poražena. Končí formálně na třetím (za koalicí ODS-KDS a Levým blokem), fakticky na pátém (za ODS, KDS, KSČM a DL ČSFR) místě s 6,53% a 16 mandáty v Národní radě. Horák padl po kritice pramenící z porážky a po útoku všech tří stranických frakcí (Rakovnická, kde se profiloval Jiří Paroubek), Novákova „Centristická“ frakce a autoritativně levicová okolo Miloše Zemana. Ve vnitrostranických volbách získává Miloš Zeman nakonec 56,5% hlasů a 212 delegátů.
 
Díky kritice ekonomických reforem, tunelování, radikální opozici vůči Václavu Klausovi, aktivnímu politickému vystupování a velice aktivní předvolební kampani, díky schopnosti mluvit z patra a mluvit s lidmi, ČSSD pod Zemanovým vedením vyskočí ze 400 tisíc hlasů na 1,600,000 hlasů a 26,4%. Získává druhé místo a 61 poslanců. Zemanův dramatický triumf pokračuje i dál, zvláště poté, co skupina sluníčkářů a liberálů, zákeřně a za zády svého předsedy Václava Klause, rozštěpí ODS. Ve volbách 1998 získává ČSSD 1,928,660 hlasů, 74 mandátů a 32,31%. Nachází se na absolutním vrcholu své politické moci a autority.
 
Další čtyři roky vede Miloš Zeman vládu ČR. Protože ostatní strany tvrdohlavě blokovali sestavení vlády, musela vzniknout Opoziční smlouva, v jejímž rámci Miloš Zeman vládne a dokáže řídit zemi. Podaří se mu na poslední chvíli prosadit neúčast čerstvě přistupující ČR do NATO, na vyvražďování Jugoslávie, povolení přeletu letadel NATO se však nevyhnul, o 20 let později to označil za chybu a Srbům se omluvil. Pokračuje v ekonomických reformách, profesionalizaci ozbrojených sil, rozvoji a spuštění jaderné elektrárny Temelín, zřízení krajů (na příkaz EU) a reformě volebního systému. Jako obrovské zlo, byť z tehdejšího pohledu naprosto nevyhnutelné, se řadí právě přistoupení ČR do EU, které zprostředkovala Zemanova vláda.
 
V roce 2003 se Miloš Zeman rozhodl kandidovat na presidenta ČR. Lidové referendum podpořilo Zemana, který získal 49,5% hlasů a podporu 12,836 voličů proti 24,8% hlasům pro Jaroslava Bureše a 20,5% hlasů pro Otakara Motejla. Tehdy se vůdci a poslanci sociální demokracie předvedli v tom nejhorším světle a položili základy třetí, možná již skutečně smrtelné, krizi sociální demokracie.
 
Navzdory vůli voličů a členů ČSSD (nešlo o vnitrostranické, ale veřejné referendum), poslanci a senátoři ČSSD nakonec Miloše Zemana podrazili, z vůle dnes již politicky naprosto zbankrotovaného eurohujeristy Vladimíra Špidly. Stalo se tak během druhého kola voleb a Miloš Zeman spolustraníkům tuto zradu nikdy neodpustil. Místo toho nakonec podpořili proti Václavu Klausovi liberála Jana Sokola. Zrada byla o to odpornější, že to byl právě Miloš Zeman, kdo prosadil Vladimíra Špidlu do čela strany. Co zasejete, to sklidíte, ale o tom, až za chvíli.
 
Miloš Zeman, nejpopulárnější a nejsilnější předák ČSSD, opustil stranu, kterou obnovil, vybudoval z ničeho, a která ho podrazila. Vládu držel Vladimír Špidla, který nás zavlekl do války v Iráku, posunul stranu vpravo, pokud jde o ekonomiku a privatizace, prohrál první evropské parlamentní volby v ČR, kdy ČSSD získala jen 8% hlasů a skončila na pátém místě ze šesti stran, které se probojovaly do parlamentu. Brzdil růst platů zaměstnanců, aktivně podporoval snahu o přijetí Eura, zvyšoval přímé i nepřímé daně, odvody živnostníků, do vlády přivedl liberály z US-DEU a KDU-ČSL, podporoval důchodovou reformu s částečným zapojením později nechvalně známého „druhého pilíře“.
 
Jeho pozice se stávala neudržitelnou, a i když ještě v roce 2002 pod jeho vedením ČSSD vyhrála volby, byla to výhra založená na doznívající popularitě a podpoře Miloše Zemana. Špidla rezignoval v srpnu 2004, kdy preference ČSSD byly na 13% a byl odklizen do Evropské komise jako komisař pro sociální záležitosti a rovné příležitosti. Později byl poražen v senátních volbách 2010. Od roku 2014 byl poradcem Bohuslava Sobotky. V prosinci 2017 skončil a od té doby cestuje všude možně, rozdává své liberálně levicové rozumy a z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu si myslí, že je na něho někdo zvědavý.
 
Po Špidlovi přišel „korunní princ“ Stanislav Gross, relativně úspěšný bývalý ministr vnitra se stal novým a nejmladším premiérem, aby zastavil propad preferencí. Byl mezi těmi, kteří podpořili zradu Miloše Zemana, a aktivně vystupoval na podporu Vladimíra Špidly. Jako premiér rozjel dost bizarní „předvolební“ kampaň „…myslím to upřímně“. Troufnu si říci, že od doby této kampaně, málokdo řekne, že něco myslí upřímně, aniž by si vzpomněl na billboardy. Gross posunul stranu ekonomicky ještě více vpravo, když přivedl neoliberálního ekonoma Martina Jahna, který podporoval privatizace a zmrazování důchodů a platů. Stanislav Gross byl pod tlakem, kvůli klesajícím preferencím, odporu části odborů, i nejasnému financování svého majetku. Stanislav Gross měl nakonec překvapivě dost "slušnosti", aby z vlády a vedení země odešel vcelku brzy, po necelém roce.
 
Nastává obroda autoritativní levice okolo Jiřího Paroubka, bývalého ministra pro místní rozvoj, a původně liberálního centristy, který se však ke svému liberalismu a centrismu v posledních letech zase vrátil. ČSSD byla v předcházejících krajských a senátních volbách poražena a ztrácela, byť k současné situaci se to ani neblížilo. Burácivá a silná osobnost Jiřího Paroubka s radikální rétorikou a ochota zříci se nesmyslných dohod s liberály okolo odpadlické US-DEU a pseudokonzervativní KDU-ČSL výrazně posílila ČSSD.
 
V době, kdy Paroubek převzal vládu, preference ČSSD byly 11%. Když došlo na volby 2006, ČSSD získala 32% hlasů a umístila se na druhém místě, díky tomu, že Paroubek zavrhl liberální rétoriku, odmítl neoliberální reformy, díky tomu, že měl lidový přístup, a ve vítězství mu nejspíše zabránila jen zmanipulovaná akce okolo „Kubiceho zprávy“. Na druhou stranu, podpořil LGBT hnutí a vykonával první kroky k posílení legitimity všemožných nároků sudetských Němců, byť šlo, ještě jen o sudetoněmecké antifašisty.
 
Po volbách 2006 ČSSD nesestavila vládu a skončila v opozici s komunisty. V té byla, až do vzniku úřednické vlády, na které měla podíl, a která vznikla po nepříliš šťastném rozhodnutí sestřelit vládu ODS, KDU-ČSL a Zelených. Přesněji řečeno, načasování nebylo dobré, a ubralo Paroubkovi na popularitě. Ve volbách 2010 ČSSD propadla, stejně jako ODS. Na vlně sociálních médií a rostoucího facebooku a s pomocí „vajíčkových intifád“ výrazně posílila odštěpenecká TOP09 a obskurní Věci veřejné. 
 
Paroubek byl sesazen a moc ve straně převzal Bohuslav Sobotka. Už jeho první reakce ve stylu, že ČSSD bude jako v roli britské „Opozice jejího veličenstva“ a další zoufalá prohlášení byla předzvěstí katastrof, které pro ČSSD mají nastat. V krajských a senátních volbách 2012 sice ČSSD triumfovala („oranžové tsunami“), ale podpora ČSSD byla založena na nenávisti proti Kalouskovi a TOP09 a jejich zvěrským reformám, které navíc představovali dost nepřitažlivý a nepříjemní lidé.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 1.8.2019