DĚJINY OKEM ALTRIGHT

29. čvc, 2019

Vzestup, pád a zánik sociální demokracie: SocDem do roku 1989 

První ze tří velkých krizí sociální demokracie, ale nastává velice záhy. Z rozkazu Komunistické internacionály, oportunistický stoupenec Rakousko-Uherska a ruského bolševismu Šmeral, rozbíjí v září 1920 sociální demokracii. Utrhne revoluční frakce, které žádají drastické ekonomické změny, masivní znárodňování a vládu sovětů. Vše vyvrcholí „bojem o Lidový dům“, kdy komunistická frakce sociálních demokratů obsadí sídlo sociální demokracie a je z něho vyhnána zásahem policie a armády, načež dochází ke generální stávce, nepokojům a násilnostem iniciovaným komunisty. Výsledkem je pád vlády Tusara tvořené sociálními demokraty, agrárníky, národními socialisty a nestraníky a nástup úřednické vlády. Ve volbách 1925 sociální demokraté ztratili polovinu hlasů a 45 poslanců. Komunisté získávají 900 tisíc hlasů a jsou druzí za agrárníky.
 
Sociální demokracie se částečně obrodila po bolševizačním sjezdu KSČ, kdy Šmeral už nebyl potřeba, a tak ho Gottwald sesadil z funkcí a přetvořil KSČ na prodlouženou ruku Sovětského svazu v Československu. Tehdy se část komunistů vrátila k sociální demokracii a ta opět posílila ve volbách 1929. Přesto se umístila na druhém místě, s 13% a 39 mandáty v extrémně roztříštěném parlamentu. Zasedla ve vládách v období hospodářské krize a během let 1929, až 1935 držela v různých kabinetech pozice spravedlnosti, školství, zásobování, sociální péče a železnic. Byla i ve vládách Milana Hodži, kde měla i pozici zdravotnictví. V období před rokem 1938 podporovala Benešovu naivistickou koncepci zahraniční politiky založené na milých slovech a respektování smluv, takže výsledkem byla ztráta bezpečnosti a ochrany Československa. Podpořila, ale květnovou manifestaci  na podporu mobilizace a po září 38 odešla do prvního londýnského exilu. 
 
Za okupace Německem byla sociální demokracie aktivní v odbojových organizacích i exilu. Řada sociálních demokratů byla popravena během heydrichiád. Po válce nastává druhá, téměř smrtící krize, která málem popravila sociální demokracii jako politickou stranu. Sociální demokracie je infiltrována NKVD a má slabé vedení shromážděné okolo Bohumila Laušmana, zatímco stoupenci SSSR získávají podporu kolem premiéra „Košické“ prosovětské vlády Zdeňka Fierlingera. Ten byl sice z vedení vyloučen, ale udržel si značný vliv, který pak využil k získání sociálních demokratů pro komunisty. Laušman a další sociálně demokratičtí ministři vlády premiéra Gottwalda nerezignovali.
 
Později emigroval a s Blažejem Vilímem zakládal exilovou sociální demokracii. Nakonec byl unesen StB, otráven a zabit na Ruzyni v roce 1963. A až na krátké období roku 1968, kdy se skupina opozičních sociálních demokratů pokusila o obnovení sociální demokracie, se v této etapě naší historie s ČSSD nic neděje. Fierlinger totiž násilím sloučil ČSSD s KSČ, za což si udržel pozici místopředsedy vlády, ministra průmyslu a předsedy Národního shromáždění. Pouze v roce 1968 Fierlinger vystoupil proti sovětské okupaci, ale tím sociální demokracie mizí ze scény a přežívá v exilové emigraci.
 
Konec II. dílu.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 29.7.2019
26. čvc, 2019
Vzestup, pád a zánik sociální demokracie: Počátky...
 
I když chronologicky by bylo vhodnější napsat první díl o britských labouristech, tak vzhledem k současné situaci v České republice, a vzhledem k tomu, že je to naše domovina, napíšeme první z dílů série o historii a pádech socialistických stran,
právě o české, respektive československé sociální demokracii. Tento článek taky bude nejdelší, protože mapuje celou historii.
 
ČSSD, při započítání existence exilové vedení v Londýně během komunistické vlády, kdy jiné partaje kolaborovaly s komunistickým režimem, je nejdéle existující politickou stranou na našem území. Byly i starší strany, ale všechny zanikly, nebo se sloučily.
 
Sociální demokracie datuje svůj vznik do roku 1878, kdy vznikla jako česká a slovanská frakce uvnitř rakouské sociální demokracie. Zakladatelem této frakce by žurnalista, básník a anarchista Josef Boleslav Pecka. Jako plnohodnotná
strana se sociální demokracie ustavila v roce 1893 pod názvem Českoslovanská (nejde o chybu) sociálně demokratická  strana dělnická. V této době sociální demokracie přijímala „austromarxismus“, verzi rakouského marxismu, která opomíjela národní cítění slovanských dělníků a žádala pouze autonomní ústupky v národnostní otázce, místo
jasné vymezení českého historického národa. To vedlo v roce 1897 k odštěpení skupiny pěti vlasteneckých socialistů, kteří se stali zakladateli České strany národně sociální.
 
Mezitím socialisté formovali své struktury – odborové organizace, družstevní hnutí, dělnické a levicové noviny a žurnály, tělovýchovnou jednotu, a pronikali napříč českou společností v Rakousko-Uhersku. Naplno se úspěch projevil ve volbách 1907, kdy se umístila v českých zemích na druhém místě za konzervativně nacionalistickými agrárníky a získala 389 tisíc hlasů. Na počet mandátů druhá, v absolutních číslech prvnív českých zemích a třetí v celoříšském srovnání (před ní byli už jen rakouští křesťanští sociálové a sociální demokraté). V posledních svobodných volbách před nástupem mašinérie První světové války a vojenské diktatury v Rakousko-Uhersku kandidovala ČSSDSD rozdělena na dvě frakce – vlastenecké autonomisty a prorakouské centralisty, kteří se pak vrátili do lůna rakouské sociální demokracie. Autonomisté zvítězili, a i když měli o 100 tisíc hlasů více, na mandáty prohráli a umístili se opět za agrárníky.
 
Od roku 1914 do roku 1917 měl velký vliv na stranu Bohumír Šmeral, politický oportunista nejhoršího kalibru, velký stoupenec Rakousko-Uherska i ruského bolševismu, podle toho, jak se mu to hodilo. Až do roku 1917 byla sociální demokracie českoslovanská loajální rakouskému režimu, a i podle doktríny II. Internacionály podporovala válečné akce. Řadoví i exiloví sociální demokraté se postavili proti Šmeralovi a za Masaryka, podporovali formování legií a požadavky silné autonomie, i nezávislosti. V září 1917 byl Šmeralův vliv eliminován a vedení převzali vlastenečtí socialisté.
 
Socialisté se připojili k Tříkrálové deklaraci v lednu 1918, která žádala autonomii pro český národ v mocnářství. Deklarací vystoupili čeští poslanci proti hraběti Czernínovi (prastrýc místopředsedy TOP09 Tomáše Czernína), v té době proněmeckému ministrovi zahraničí, který odmítl výzvy k jednání o autonomii a nezávislosti podrobených národů Rakousko-Uherska. Po deklaraci českých poslanců se sociální demokraté připojili k exilovému Národnímu výboru. V září 1918 byla ustanovena Socialistická rada, v říjnu sociální demokracie uspořádala generální stávku proti válce a za nezávislost.
 
Socialista Vlastimil Tusar tehdy informoval národního poslance Aloise Rašína o chystané kapitulaci rakousko-uherských vojsk na všech frontách a Alois Rašín začal s dalšími představiteli exilu připravovat definitivní vyhlášení nezávislosti. Den poté, 28. října, vypukla národní revoluce a převrat v Praze, do jehož čela, se kromě jiných, postavil i sociální demokrat František Soukup. Ten byl mezi „Muži 28. října“. 
 
V prozatímní vládě Československa, získali sociální demokraté spravedlnost, školství a sociální péči. V rámci Revolučního národního shromáždění získali 54 zástupců a pozici předsedy shromáždění. Prosincoví sjezd z roku 1918 sloučil českoslovanské sociální demokraty se slovenskými sociálními demokraty. V této době vliv sociální demokracie nadále sílí a stává se dominantní politickou stranou nového československého státu.
 
To potvrzují volby roku 1920, kdy sociální demokraté získávají 74 mandátů a s 25,7% jsou na prvním místě. Navíc jim z třetího místa s 11,3% supluje německá sociální demokracie v Československu.
 
Konec I. dílu.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.7.2019
 
Zdroj:
 
 
23. čvc, 2019

Z trojice starých ideologií – konzervativismu, liberalismu a sociáldemokratismu – je sociální demokracie nejmladší ideologií, nezřídka odštěpenou od liberalismu. Ideologie sociáldemokratismu slavila své triumfy, velká vítězství, i řadu porážek a stagnace...

Nicméně, hnutí, které vzniklo na obranu práv dělníků v době otřesných sociálních podmínek Průmyslové revoluce, v době Velké hospodářské krize a v poválečné éře, se nyní vyčerpalo a dostalo na takové dno, že už se z něho nejspíše nevyhrabe. Ještě nikdy socialistické strany nezažily tak hrozivou dějinnou a politickou krizi, a to ani, když docházelo k odštěpení komunistických frakcí. 
 
Toto je první a úvodní článek k sérii, která se bude zabývat vývojem, historií, vzestupem, pádem a zánikem sociálně demokratických stran napříč kontinentem, se zaměřením na Českou republiku, jako naši domovinu, Velkou Británii, jako historicky nejstarší centrum socialismu, Německo, jako zemi, která kdysi hostila největší sociálně demokratické hnutí, z podobného důvodu i Francie, ale zabrousíme i k našim středoevropským bratřím do Polska a Maďarska.
 
V samostatném díle, pak zmíníme krátce, některé další sociálnědemokratické strany, jejichž popis by se, ale nevešel na samostatný článek, například řecké socialisty a italské demokraty. 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 23.7.2019

 

14. čvc, 2019
Operace Jonatán, operace Entebbe, operace Blesk, to byla událost, kterou nelze označit jinak, než triumf Státu Izraele...
 
Operace přejmenovaná na počest památky Jonatána Netanjahua, bratra současného izraelského premiéra, který jako velitel speciálních sil padl v boji, byla velkou a důležitou událostí v dějinách Izraele. Premiér Benjamin Netanjahu byl nyní položit květiny na hrob svého bratra Jonatana u příležitosti 43 let od smrti Jonatana. Na počest památky Jonatana Netanjahu i na počest Státu Izraele připomínáme tuto operaci.
 
Událost začala v červnu 1976, konkrétně 23. června, kdy došlo k únosu letadla Air France na trase z Tel Avivu do Paříže. Skupina 7 německých a arabských teroristů nastoupila do letadla, a ozbrojení, krátce po startu zajali letadlo, všechny cestující i posádku. Teroristé patřili k Revolučním buňkám, západoněmecké teroristické organizaci a Lidové fronty za osvobození Palestiny, unesli letadlo a přistáli s ním v libyjské Benghází, kde získali podporu u tamějšího režimu Muammara Kaddáfího a doplnili palivo, ale bylo to jen mezipřistání.
 
Letadlo pak odletělo do Ugandy, kde tehdy vládl „řezník z Kampaly“ Idi Amin, jeden z nejstrašlivějších a nejděsivějších afrických diktátorů. Ten poskytl teroristům útočiště a zároveň se stal prostředníkem při vyjednávání mezi teroristy a izraelskou vládou. Teroristé mezitím vydali prohlášení, že žádají propuštění 53 odsouzených arabských teroristů. Izraelské vláda oznámila, že na tom pracuje, aby získala čas, ale v tu chvíli už shromažďovala velké množství zdrojů informací.
 
Teroristé o sobě deklarovali, že nejsou nacisté, ale idealisté. Tím se hájil Wilfried Böse, když mu jeden z pasažérů ukázal číselné tetování z koncentračního tábora. Ale idealismus a nacismus nejsou od sebe moc daleko.
 
První informace získali od propuštěné cestující Patricii Martell. Ta se dostala na svobodu, když těhotná začala krvácet. Izraelskému velvyslanectví předala první informace o situaci na palubě a o teroristech. Další informace získal Izrael od neizraelských cestujících, které útočníci propustili, přičemž útočníkům nedělalo problém mezi držené Izraelce narvat i neizraelské Židy. Nešlo jim tedy o boj proti Izraeli, ale o antisemitský terorismus.
 
Na místě, na letišti v Entebbe, zůstalo 106 rukojmích – 84 židovských rukojmích, 10 mladých Francouzů a personál Air France, který odmítl opustit rukojmí. Letiště, které přestavovala izraelská firma, a tak měla plány celé oblasti a letištních zařízení, které poskytla izraelské vládě. V té dál probíhala úporná snaha o vyřešení celé situace diplomaticky, bez použití vojenských prostředků, ale s každým dnem se naděje na mírové a diplomatické řešení vytrácela, jak žádný z arabských vůdců nechtěl tlačit na teroristy, a ti, kteří chtěli, s těmi se teroristé odmítli setkat. Naopak, šance na úspěšné vojenské řešení stoupala, jak Izrael získával nové a nové poznatky o situaci. Teroristé navíc prodloužili ultimátum o dalších 72 hodin, a každá hodina byla v té chvíli pro Izrael cennější, než zlato.
 
I díky nim byla vystavena výcviková hala pro nácvik zásahu proti teroristům a záchranu rukojmí, byl vypracován plán infiltrace letiště v přestrojení za kolonu, kterou používal diktátor Amin, bylo zjištěno, že teroristé absolutně nepočítají s tím, že by mohli být napadeni Izraelci a přemoženi.
 
Vypracováním a realizací plánu byla pověřena elitní jednotka Sajeret Matkal („Průzkumná jednotka Generálního štábu“) pod vedením generála Šomrona a přímým velením Jonatana Netanjahu.
 
3. července 1976, 200 izraelských výsadkářů nasedlo do letadel Hercules a vzlétlo směrem k jihu. Ve výšce pár desítek metrů nad hladinou Rudého moře musela trojice letadel letět, aby se vyhnula arabským radarům. V Entebbe přistáli ve 23:00 izraelského času a z útrob letadel vyjela „Aminova kolona“ plná výsadkářů. Samotná akce začala 4. července.
 
Jeden z mála problémů se stal na checkpointu, kde se nepodařilo přelstít ugandskou patrolu, a spustila se krátká přestřelka. Ugandská stráž byla zabita a další ugandští vojáci na letecké věži byli zalarmováni.
 
Útok se musel urychlit. Část výsadkářů zahájila umlčovací střelbu na ugandské vojáky, druhá část zaútočila na letištní halu s teroristy. Komando teroristů bylo eliminováno během ani ne minuty, ale v nastalé vřavě byla zastřelena tři rukojmí. Začala evakuace rukojmích, zbylá letadla přistála, aby je vyzvedla a izraelští vojáci, ještě stihli zničit 11 ugandských letadel, což bylo zhruba celé vojenské letectvo země. Během přestřelky s leteckou věží byl zabit Jonatan Netanjahu.
 
Pak už, ale byla rukojmí evakuována do letadel i s výsadkáři a tělem Jonatana Netanjahua. Během akce zahynula tři rukojmí. Jednu rukojmí, 74letou Doru Bloch, se nepodařilo evakuovat, protože byla převezena krátce předtím do nemocnice, a nakonec byla zavražděna na příkaz Idy Amina jako odveta. Kromě toho bylo zabito i 45 ugandských vojáků a všech sedm teroristů.
 
Už tehdy se OSN projevila po svém, když záchranu rukojmích odsoudila jako „vážné narušení suverenity členského státu OSN“. Nejspíše bylo právem Ugandy hostit teroristy a držet na svém území rukojmí z jiného státu.
 
Zajímavostí je, že akce proběhla přesně na 200. výročí podepsání Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. V tomto ohledu Stát Izrael bránil svou nezávislost a suverenitu.
 
Toto je jedna z věcí, která na Státu Izraeli je naprosto obdivuhodná. Někdo Izrael kopne do nohy a Izrael mu tu nohu zpřeráží natřikrát. Teroristé unesli izraelská rukojmí, Izrael díky nadlidskému úsilí, schopnostem, akceschopnosti a odhodlání překonal obrovské překážky, zlikvidoval teroristy, osvobodil rukojmí, zabil desítky nepřátelských vojáků a zničil vojenské letectvo země, která se podílela na agresi proti jeho občanům.
 
Odpočívejte v pokoji, podplukovníku Jonatane Netanjahu! Váš bratr Vám jako premiér dělá čest!
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 14.7.2019
 
Video zde:
 
 
 
 

30. čvn, 2019
Před pár dny, 28. června 2019, ve věku 83 let zemřel František Čuba. Jméno havlisty nenáviděné a zatracované, konzervativní levicí a lidmi hledajícími alternativu k monopolnímu korporátnímu kapitalismu zase opěvované, agronom, ekonom, bývalý senátor a bývalý blízký spolupracovník pana presidenta Miloše Zemana...
 
Muž, který proslavil zapadlé Slušovice a přeměnil je v bohaté velkoměsto, se narodil nedaleko Slušovic ve zlínské vesnici Březová dne 23. ledna 1936. V Rožnově pod Radhoštěm vystudoval střední školu a v 60. letech promoval na Vysoké škole zemědělské v Praze, kde vystudoval provozně-ekonomickou fakultu. Jako agronom působil v JZD Březůvky, než se přesunul do JZD Slušovice. Působil jako vedoucí zemědělského odboru Okresního národního výboru.
 
Pak přichází významný rok 1963, kdy odchází do Slušovic a přebírá tam vedení. Čubův způsob řízení práce, hospodaření v rámci JZD Slušovice, jeho mentalita aplikovaná do praxe, to vše je velice typické pro zlínský baťovský kraj. Ač sám se přímo Baťou neinspiroval, řada prvků, které převzal do řízení podniku, byla baťovská. Využívaje vzdálenosti Slušovic od mocenských center vládnoucích elit v Praze, Brně a Bratislavě, chopil se této unikátní možnosti a zavedl řadu opatření, která vedla k drastickým změnám v rámci JZD Slušovice a k zvýšení výkonnosti.
 
Jedno z prvních opatření bylo větší odstupňování platů. Omezil platové rovnostářství ve prospěch vyšších platů pro aktivní a iniciativní pracovníky a pro výše postavené zaměstnance, aby se tak předešlo demotivaci, která vládla v jiných socialistických podnicích. Čuba věřil, že „… každý člověk je k práci přinucen, anebo INSPIROVÁN.“
 
Zavedl systém čtyř motivačních prvků – seberealizace, radost z práce, strach a existenční prvek. Za neschopnost, přehmaty, chyby a lenost se nebál vyhazovat, či přeřazovat do nižších funkcí. Za pracovitost a iniciativnost štědře odměňoval. On sám si prý nikdy nevzal dovolenou a veškerý svůj čas, osobní i rodinný život, podřídil rozvoji Slušovic.
 
JZD Slušovice rozdělil do „mikrostruktur“, dnes nazývaných jako Strategic Business Unit. Jednotlivé závody a oddělení JZD Slušovice byly odděleny a motivovány k soutěživosti i spolupráci. Každý jednotlivý pracovník Slušovic měl podíl na jejím řízení prostřednictví schůzí a postavení podobné akcionáři soukromé firmy, ale o to větší měl i povinnosti a závazky vůči družstvu. Podnik tak byl založen na technokracii a meritokracii.
 
JZD Slušovice expanduje do zemí východního i západního bloku a do neutrálních států. Mělo své hospodářské projekty v Kanadě, Francii, Itálii, Egyptě, Vietnamu, kde chtěl zahájit těžbu drahých kovů a kaučuku. Spolupracovali na testování aut s Audi, vyváželi vlastní osobní 8bitové počítače řady TNS a roku 1989 (někdy se uvádí 1990) navštívil Slušovice i současný americký president Donald J. Trump, který tou dobou pobýval na Moravě, odkud pochází část presidentské rodiny. Tehdy přespával v hotelu vybudovaném JZD Slušovice a setkal se i s Františkem Čubou.
 
Dalším důležitým krokem byla expanze JZD z klasické potravinářsko-zemědělské výroby na obory s vysokou přidanou hodnotou a velice pestrým sortimentem produkce. K potravinám a zemědělské produkci se tedy přidal i odvětví chemického průmyslu a biochemie, elektroniky a elektrotechniky, bankovnictví v podobě vlastní družstevní banky a pojišťovny, kybernetika, stavební a strojní inženýrství, služby (rekreace, dostihy), autodoprava, letecká doprava (vlastní letiště) a jiné.
 
Do velké míry docházelo k ignorování centrálního plánování. Čuba a JZD Slušovice plán jaksi taksi plnili, ale prostřednictvím decentralizace a samostatného řízení. Manažeři měli být nezávislejší, stanovit sami strategický plán, cíle a postupy, zodpovídat za ně, naplnit je a podle toho být i odměněni. Což bylo mimochodem velice podobné v SSSR zavržené Libermanově ekonomické reformě, která usilovala o decentralizaci a převedení odpovědnosti a autonomie na manažery státních podniků.
 
Sociální stránka Slušovic pak spočívala v tom, že firma se plně starala o své zaměstnance, postavila školky a školy pro jejich děti, zajistila jim infrastrukturu pro dopravu do práce (mj. čtyřproudou silnici do Zlína), zajistila zdravotní a sociální pojištění, které bylo efektivní. Zároveň, ale nebylo jednoduché dostat se do JZD Slušovice. Celá řada lidí byla odmítnuta, a řada z nich začala pro svůj vlastní neúspěch Slušovice nenávidět a donášet na ně StB i Havlovi.
 
Dnes jsou ze Slušovic trosky. Čím to, že podnik, který měl obrat 7 miliard Kčs a čistý zisk 830 miliónů Korun a 7000 zaměstnanců, padl? Nepřežil ekonomickou transformaci? Kdepak. Ta ještě ani nezačala, když Václav Havel a jeho parta vytáhla po vzoru minulého režimu do svaté války proti Slušovicím. Již před rokem 1989 byla situace Slušovic na vážkách.
 
Část komunistických předáků Slušovice otevřeně nenáviděla, Čuba je šikanován a nucen projít VUML, jinak by přišel o předsednictví JZD Slušovice, do JZD jsou infiltrováni agenti StB, včetně zřízení celého nového oddělení StB zaměřeného jen na Slušovice v rámci Zlína. Do Slušovic bylo přivedeno i přes sto lidí vyhozených z KSČ, kteří, ale byli kompetentní a pracovití odborníci. Do řad nepřátel Slušovic se postupně přidal i Gustav Husák.
 
Ještě větší nenávist se rozdmýchává mezi disentem. Chartista Stanislav Devátý útočí ze všech sil na Slušovice a interpeluje proti nim. Václav Havel přednáší nechvalně proslulý projev v srpnu 1990 o „temných nitkách ze Slušovic“, které mají prorůstat československým potravinářským průmyslem. Slušovice byly vyšetřovány pro dovoz embargované elektroniky, byla vyšetřována banka JZD Slušovice a Stanislav Devátý, ještě proti Slušovicím burcuje v televizi. Petr Pithart jako jeden z mála se nepřipojil k tomuto tažení a odsoudil posedlost disidentů Slušovicemi. Rozjela se série vyšetřování a výslechů, jak z 50. let, kdy byl Čuba celkem 80krát vyšetřován, vždy bez výsledku. Hovořilo se o „vraždách ve Slušovicích“, ale i to byla fake news.
 
Všechno končí na začátku 90. let, kdy pod politickým a ekonomickým tlakem jsou Slušovice násilně rozděleny do menších soukromých podniků, které krachují. Čuba ztrácí vedení a odchází do ústraní. Slušovice jako obec od té doby stagnují. V roce 1998 byl František Čuba odsouzen na rok vězení s tříletou podmínkou za to, že zřizoval soukromá konta v družstevní bance pro nečleny družstva, ale po odvolání byl zproštěn obvinění. V roce 1999 se účastnil tvorby dokumentu Roberta Sedláčka o Slušovicích, a pak na dlouhou dobu odešel pryč. V roce 2012 zvítězil z posledního místa kandidátky a dostal se do zastupitelstva Zlínského kraje. Roku 2013 se stal poradcem presidenta Zemana. V senátních volbách 2014 porazil matadorku sociální demokracie Gajduškovou, když v druhém kole získal 54% hlasů a stal se senátorem za Zlínský kraj. Od roku 2016 se zhoršoval jeho zdravotní stav a v roce 2018 rezignoval na pozici senátora.
 
Kdysi plná čtyřproudovka ze Zlína do Slušovic zeje prázdnotou, a zatímco mezi lety 1970 – 1990 se počet obyvatel Slušovic zvedl z 1360 na 2760, od roku 1990 do současnosti stoupnul jen na 2907 a stagnuje. České potravinářství je zničené nekvalitním zahraničním dovozem, nemáme potravinovou soběstačnost, ale hlavně, že byly zničeny Slušovice.
 
Byl to průkopník v jiné době, který se nedokázal ubránit pravdoláskařství a nastupujícímu liberalismu. Odpočívejte v pokoji, pane předsedo.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 30.6.2019