DĚJINY OKEM ALTRIGHT

2. srp, 2019
Vzestup, pád a zánik sociální demokracie: Poslední dějství a řada restartů...
 
A právě na slabosti ČSSD a zkorumpovanosti „pravicových“ stran zažívá v roce 2013, i díky Miloši Zemanovi, výrazný vzestup ANO. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013, ještě ČSSD ustojí s odřenýma ušima v podobě 20% hlasů a s ANO těsně za zády, ale pak už je to jen horší. Slabý Sobotka, který si nedokáže zjednat pořádek ve své strany, ambiciózní a charismatický Babiš, který velmi prozřetelně odvrhl velkoměstské liberální voličstvo a začal získávat podporu u bývalých sociálních demokratů, v malých městech a na vesnicích, president Zeman, který se chtěl Sobotkovi a dalším pomstít za zradu z roku 2003, to všechno vede ČSSD k ničivým porážkám.
 
Ztrácí poslance v Evropském parlamentu. Propadá se ze 7 na 4 poslance, a většinu podpory má nejspíše jen díky Janu Kellerovi. ČSSD i komunisté ztrácí ve prospěch Babiše a prohrávají v krajských volbách 2016. ČSSD přichází o 80 krajských zastupitelů a končí na 125. V souběžných senátních volbách ztrácí 10 senátorů. Pod vlivem Jiřího Dienstibera a Sobotky se ČSSD snaží přiblížit, co nejvíce k liberálnímu voličstvu, k té části voličské základny, která už je rozebrána TOP09, ODS a různými liberálními pidipartajemi, zatímco komunisté si drží své venkovské pozice a velký segment voličů ČSSD získává ANO.
 
Andrej Babiš celou situaci a stav věcí postaví do roviny – co úspěch, to Andrej Babiš, co neúspěch, to Bohuslav Sobotka a ČSSD. A umírající ČSSD to nedokáže nijak zvrátit. Nemá k tomu odvahu, ani autoritu. Je eunuchem.
 
Volby 2017 jsou další porážkou a definitivním potvrzením „třetí“ krize ČSSD. Slabý Sobotka končí, na jeho místo nastupuje, ještě slabší a ještě liberálnější Hamáček. ČSSD ztrácí 35 poslanců a končí na 6. místě s 15 poslanci. ČSSD získává 368 tisíc hlasů (pro srovnání – 1998 – skoro dva milióny hlasů). Podle červnových předvolebních odhadů má ČSSD preference okolo 5-6%.
 
Faktická podpora ČSSD pro Jiřího Drahoše v prezidentských volbách 2018 ještě víc oslabuje její jednotu a popularitu. V zastupitelských volbách 2018 ztrácí ČSSD více, než polovinu zastupitelů. Hamáček vyhlašuje první restart ČSSD, že se ČSSD odráží ode dna a připravuje na evropské volby. V evropských volbách 2019 ČSSD poprvé za celou dobu členství v EU, ztrácí všechny poslance a končí na 9. místě s 93 tisíci hlasů. Hamáček vyhlašuje druhý restart ČSSD, že se ČSSD odráží ode dna a připravuje na krajské volby, kde se ČSSD sama upozadí ve prospěch lokálních hnutí, se kterými bude kandidovat.
 
Veškeré skutečně upřímné a slušné pokusy starých sociálních demokratů, konzervativních vlastenců jako je Jaroslav Foldyna a spol., zvrátit tento tragický a bolestivý vývoj, se setkávají jen s nenávistí, štvavými útoky masmédií a liberálních lobbistů. Éra sociální demokracie je u konce.
 
Nyní je opět ve vládě, ale tentokrát to není vláda Bohuslava Sobotky, ale Andreje Babiše. V rámci této vlády dosadila do pozice ministra zahraničních věcí asi vůbec nejhoršího možného politika, který nejspíše překonal i Karla Schwarzenberga, a to Tomáše Petříčka, který podporuje palestinské Araby, ignoruje české zájmy v zahraničí, ignoruje banderovskou propagandu na Ukrajině a tlačí nás, co nejvíce do EU. Ve stejnou chvíli ČSSD svrhává svého nejpopulárnějšího ministra Staňka. Pokud budou v tomhle stylu pokračovat, po krajských volbách zažijeme třetí restart, třetí odražení ode dna a v ČSSD zůstane jen Hamáček, Petříček a jim podobní liberálové.
 
Určitě jsem nevyjmenoval všechno důležité a podstatné. To by ten článek byl ještě mnohem delší, ale vlastně to ani nejde. Jen vidíme to, že státotvorná strana, která měla několikamiliónový elektorát a držela si neustále jedno ze dvou vedoucích míst, je dnes v troskách.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 2.8.2019

 

1. srp, 2019

Vzestup, pád a zánik sociální demokracie: Obrození a zrada...

Sociální demokracie se vrací na scénu v roce 1989, s Občanským fórem a Jiřím Dienstbierem starším. Vznikl Klub sociálních demokratů Občanského fóra, který navazoval na exilové vedení v Londýně a kritizoval absenci ekologického a sociálního programu OF. V čele obrozující se sociální demokracie se rychle střídali různé osobnosti. Rudolf Battěk, který zakládal KSD-OF. Slavomír Klaban, který podporoval plné osamostatnění sociální demokracie a stal se prvním legitimním předsedou ČSSD od doby Fierlingera a pozdější člen uskupení Přátel Miloše Zemana. Po pouhém roce, v roce 1990, ho nahradil Jiří Horák. Horák vedl sociální demokracii do posledních federálních voleb v roce 1992.
 
ČSSD je bolestivě poražena. Končí formálně na třetím (za koalicí ODS-KDS a Levým blokem), fakticky na pátém (za ODS, KDS, KSČM a DL ČSFR) místě s 6,53% a 16 mandáty v Národní radě. Horák padl po kritice pramenící z porážky a po útoku všech tří stranických frakcí (Rakovnická, kde se profiloval Jiří Paroubek), Novákova „Centristická“ frakce a autoritativně levicová okolo Miloše Zemana. Ve vnitrostranických volbách získává Miloš Zeman nakonec 56,5% hlasů a 212 delegátů.
 
Díky kritice ekonomických reforem, tunelování, radikální opozici vůči Václavu Klausovi, aktivnímu politickému vystupování a velice aktivní předvolební kampani, díky schopnosti mluvit z patra a mluvit s lidmi, ČSSD pod Zemanovým vedením vyskočí ze 400 tisíc hlasů na 1,600,000 hlasů a 26,4%. Získává druhé místo a 61 poslanců. Zemanův dramatický triumf pokračuje i dál, zvláště poté, co skupina sluníčkářů a liberálů, zákeřně a za zády svého předsedy Václava Klause, rozštěpí ODS. Ve volbách 1998 získává ČSSD 1,928,660 hlasů, 74 mandátů a 32,31%. Nachází se na absolutním vrcholu své politické moci a autority.
 
Další čtyři roky vede Miloš Zeman vládu ČR. Protože ostatní strany tvrdohlavě blokovali sestavení vlády, musela vzniknout Opoziční smlouva, v jejímž rámci Miloš Zeman vládne a dokáže řídit zemi. Podaří se mu na poslední chvíli prosadit neúčast čerstvě přistupující ČR do NATO, na vyvražďování Jugoslávie, povolení přeletu letadel NATO se však nevyhnul, o 20 let později to označil za chybu a Srbům se omluvil. Pokračuje v ekonomických reformách, profesionalizaci ozbrojených sil, rozvoji a spuštění jaderné elektrárny Temelín, zřízení krajů (na příkaz EU) a reformě volebního systému. Jako obrovské zlo, byť z tehdejšího pohledu naprosto nevyhnutelné, se řadí právě přistoupení ČR do EU, které zprostředkovala Zemanova vláda.
 
V roce 2003 se Miloš Zeman rozhodl kandidovat na presidenta ČR. Lidové referendum podpořilo Zemana, který získal 49,5% hlasů a podporu 12,836 voličů proti 24,8% hlasům pro Jaroslava Bureše a 20,5% hlasů pro Otakara Motejla. Tehdy se vůdci a poslanci sociální demokracie předvedli v tom nejhorším světle a položili základy třetí, možná již skutečně smrtelné, krizi sociální demokracie.
 
Navzdory vůli voličů a členů ČSSD (nešlo o vnitrostranické, ale veřejné referendum), poslanci a senátoři ČSSD nakonec Miloše Zemana podrazili, z vůle dnes již politicky naprosto zbankrotovaného eurohujeristy Vladimíra Špidly. Stalo se tak během druhého kola voleb a Miloš Zeman spolustraníkům tuto zradu nikdy neodpustil. Místo toho nakonec podpořili proti Václavu Klausovi liberála Jana Sokola. Zrada byla o to odpornější, že to byl právě Miloš Zeman, kdo prosadil Vladimíra Špidlu do čela strany. Co zasejete, to sklidíte, ale o tom, až za chvíli.
 
Miloš Zeman, nejpopulárnější a nejsilnější předák ČSSD, opustil stranu, kterou obnovil, vybudoval z ničeho, a která ho podrazila. Vládu držel Vladimír Špidla, který nás zavlekl do války v Iráku, posunul stranu vpravo, pokud jde o ekonomiku a privatizace, prohrál první evropské parlamentní volby v ČR, kdy ČSSD získala jen 8% hlasů a skončila na pátém místě ze šesti stran, které se probojovaly do parlamentu. Brzdil růst platů zaměstnanců, aktivně podporoval snahu o přijetí Eura, zvyšoval přímé i nepřímé daně, odvody živnostníků, do vlády přivedl liberály z US-DEU a KDU-ČSL, podporoval důchodovou reformu s částečným zapojením později nechvalně známého „druhého pilíře“.
 
Jeho pozice se stávala neudržitelnou, a i když ještě v roce 2002 pod jeho vedením ČSSD vyhrála volby, byla to výhra založená na doznívající popularitě a podpoře Miloše Zemana. Špidla rezignoval v srpnu 2004, kdy preference ČSSD byly na 13% a byl odklizen do Evropské komise jako komisař pro sociální záležitosti a rovné příležitosti. Později byl poražen v senátních volbách 2010. Od roku 2014 byl poradcem Bohuslava Sobotky. V prosinci 2017 skončil a od té doby cestuje všude možně, rozdává své liberálně levicové rozumy a z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu si myslí, že je na něho někdo zvědavý.
 
Po Špidlovi přišel „korunní princ“ Stanislav Gross, relativně úspěšný bývalý ministr vnitra se stal novým a nejmladším premiérem, aby zastavil propad preferencí. Byl mezi těmi, kteří podpořili zradu Miloše Zemana, a aktivně vystupoval na podporu Vladimíra Špidly. Jako premiér rozjel dost bizarní „předvolební“ kampaň „…myslím to upřímně“. Troufnu si říci, že od doby této kampaně, málokdo řekne, že něco myslí upřímně, aniž by si vzpomněl na billboardy. Gross posunul stranu ekonomicky ještě více vpravo, když přivedl neoliberálního ekonoma Martina Jahna, který podporoval privatizace a zmrazování důchodů a platů. Stanislav Gross byl pod tlakem, kvůli klesajícím preferencím, odporu části odborů, i nejasnému financování svého majetku. Stanislav Gross měl nakonec překvapivě dost "slušnosti", aby z vlády a vedení země odešel vcelku brzy, po necelém roce.
 
Nastává obroda autoritativní levice okolo Jiřího Paroubka, bývalého ministra pro místní rozvoj, a původně liberálního centristy, který se však ke svému liberalismu a centrismu v posledních letech zase vrátil. ČSSD byla v předcházejících krajských a senátních volbách poražena a ztrácela, byť k současné situaci se to ani neblížilo. Burácivá a silná osobnost Jiřího Paroubka s radikální rétorikou a ochota zříci se nesmyslných dohod s liberály okolo odpadlické US-DEU a pseudokonzervativní KDU-ČSL výrazně posílila ČSSD.
 
V době, kdy Paroubek převzal vládu, preference ČSSD byly 11%. Když došlo na volby 2006, ČSSD získala 32% hlasů a umístila se na druhém místě, díky tomu, že Paroubek zavrhl liberální rétoriku, odmítl neoliberální reformy, díky tomu, že měl lidový přístup, a ve vítězství mu nejspíše zabránila jen zmanipulovaná akce okolo „Kubiceho zprávy“. Na druhou stranu, podpořil LGBT hnutí a vykonával první kroky k posílení legitimity všemožných nároků sudetských Němců, byť šlo, ještě jen o sudetoněmecké antifašisty.
 
Po volbách 2006 ČSSD nesestavila vládu a skončila v opozici s komunisty. V té byla, až do vzniku úřednické vlády, na které měla podíl, a která vznikla po nepříliš šťastném rozhodnutí sestřelit vládu ODS, KDU-ČSL a Zelených. Přesněji řečeno, načasování nebylo dobré, a ubralo Paroubkovi na popularitě. Ve volbách 2010 ČSSD propadla, stejně jako ODS. Na vlně sociálních médií a rostoucího facebooku a s pomocí „vajíčkových intifád“ výrazně posílila odštěpenecká TOP09 a obskurní Věci veřejné. 
 
Paroubek byl sesazen a moc ve straně převzal Bohuslav Sobotka. Už jeho první reakce ve stylu, že ČSSD bude jako v roli britské „Opozice jejího veličenstva“ a další zoufalá prohlášení byla předzvěstí katastrof, které pro ČSSD mají nastat. V krajských a senátních volbách 2012 sice ČSSD triumfovala („oranžové tsunami“), ale podpora ČSSD byla založena na nenávisti proti Kalouskovi a TOP09 a jejich zvěrským reformám, které navíc představovali dost nepřitažlivý a nepříjemní lidé.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 1.8.2019
29. čvc, 2019

Vzestup, pád a zánik sociální demokracie: SocDem do roku 1989 

První ze tří velkých krizí sociální demokracie, ale nastává velice záhy. Z rozkazu Komunistické internacionály, oportunistický stoupenec Rakousko-Uherska a ruského bolševismu Šmeral, rozbíjí v září 1920 sociální demokracii. Utrhne revoluční frakce, které žádají drastické ekonomické změny, masivní znárodňování a vládu sovětů. Vše vyvrcholí „bojem o Lidový dům“, kdy komunistická frakce sociálních demokratů obsadí sídlo sociální demokracie a je z něho vyhnána zásahem policie a armády, načež dochází ke generální stávce, nepokojům a násilnostem iniciovaným komunisty. Výsledkem je pád vlády Tusara tvořené sociálními demokraty, agrárníky, národními socialisty a nestraníky a nástup úřednické vlády. Ve volbách 1925 sociální demokraté ztratili polovinu hlasů a 45 poslanců. Komunisté získávají 900 tisíc hlasů a jsou druzí za agrárníky.
 
Sociální demokracie se částečně obrodila po bolševizačním sjezdu KSČ, kdy Šmeral už nebyl potřeba, a tak ho Gottwald sesadil z funkcí a přetvořil KSČ na prodlouženou ruku Sovětského svazu v Československu. Tehdy se část komunistů vrátila k sociální demokracii a ta opět posílila ve volbách 1929. Přesto se umístila na druhém místě, s 13% a 39 mandáty v extrémně roztříštěném parlamentu. Zasedla ve vládách v období hospodářské krize a během let 1929, až 1935 držela v různých kabinetech pozice spravedlnosti, školství, zásobování, sociální péče a železnic. Byla i ve vládách Milana Hodži, kde měla i pozici zdravotnictví. V období před rokem 1938 podporovala Benešovu naivistickou koncepci zahraniční politiky založené na milých slovech a respektování smluv, takže výsledkem byla ztráta bezpečnosti a ochrany Československa. Podpořila, ale květnovou manifestaci  na podporu mobilizace a po září 38 odešla do prvního londýnského exilu. 
 
Za okupace Německem byla sociální demokracie aktivní v odbojových organizacích i exilu. Řada sociálních demokratů byla popravena během heydrichiád. Po válce nastává druhá, téměř smrtící krize, která málem popravila sociální demokracii jako politickou stranu. Sociální demokracie je infiltrována NKVD a má slabé vedení shromážděné okolo Bohumila Laušmana, zatímco stoupenci SSSR získávají podporu kolem premiéra „Košické“ prosovětské vlády Zdeňka Fierlingera. Ten byl sice z vedení vyloučen, ale udržel si značný vliv, který pak využil k získání sociálních demokratů pro komunisty. Laušman a další sociálně demokratičtí ministři vlády premiéra Gottwalda nerezignovali.
 
Později emigroval a s Blažejem Vilímem zakládal exilovou sociální demokracii. Nakonec byl unesen StB, otráven a zabit na Ruzyni v roce 1963. A až na krátké období roku 1968, kdy se skupina opozičních sociálních demokratů pokusila o obnovení sociální demokracie, se v této etapě naší historie s ČSSD nic neděje. Fierlinger totiž násilím sloučil ČSSD s KSČ, za což si udržel pozici místopředsedy vlády, ministra průmyslu a předsedy Národního shromáždění. Pouze v roce 1968 Fierlinger vystoupil proti sovětské okupaci, ale tím sociální demokracie mizí ze scény a přežívá v exilové emigraci.
 
Konec II. dílu.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 29.7.2019
26. čvc, 2019
Vzestup, pád a zánik sociální demokracie: Počátky...
 
I když chronologicky by bylo vhodnější napsat první díl o britských labouristech, tak vzhledem k současné situaci v České republice, a vzhledem k tomu, že je to naše domovina, napíšeme první z dílů série o historii a pádech socialistických stran,
právě o české, respektive československé sociální demokracii. Tento článek taky bude nejdelší, protože mapuje celou historii.
 
ČSSD, při započítání existence exilové vedení v Londýně během komunistické vlády, kdy jiné partaje kolaborovaly s komunistickým režimem, je nejdéle existující politickou stranou na našem území. Byly i starší strany, ale všechny zanikly, nebo se sloučily.
 
Sociální demokracie datuje svůj vznik do roku 1878, kdy vznikla jako česká a slovanská frakce uvnitř rakouské sociální demokracie. Zakladatelem této frakce by žurnalista, básník a anarchista Josef Boleslav Pecka. Jako plnohodnotná
strana se sociální demokracie ustavila v roce 1893 pod názvem Českoslovanská (nejde o chybu) sociálně demokratická  strana dělnická. V této době sociální demokracie přijímala „austromarxismus“, verzi rakouského marxismu, která opomíjela národní cítění slovanských dělníků a žádala pouze autonomní ústupky v národnostní otázce, místo
jasné vymezení českého historického národa. To vedlo v roce 1897 k odštěpení skupiny pěti vlasteneckých socialistů, kteří se stali zakladateli České strany národně sociální.
 
Mezitím socialisté formovali své struktury – odborové organizace, družstevní hnutí, dělnické a levicové noviny a žurnály, tělovýchovnou jednotu, a pronikali napříč českou společností v Rakousko-Uhersku. Naplno se úspěch projevil ve volbách 1907, kdy se umístila v českých zemích na druhém místě za konzervativně nacionalistickými agrárníky a získala 389 tisíc hlasů. Na počet mandátů druhá, v absolutních číslech prvnív českých zemích a třetí v celoříšském srovnání (před ní byli už jen rakouští křesťanští sociálové a sociální demokraté). V posledních svobodných volbách před nástupem mašinérie První světové války a vojenské diktatury v Rakousko-Uhersku kandidovala ČSSDSD rozdělena na dvě frakce – vlastenecké autonomisty a prorakouské centralisty, kteří se pak vrátili do lůna rakouské sociální demokracie. Autonomisté zvítězili, a i když měli o 100 tisíc hlasů více, na mandáty prohráli a umístili se opět za agrárníky.
 
Od roku 1914 do roku 1917 měl velký vliv na stranu Bohumír Šmeral, politický oportunista nejhoršího kalibru, velký stoupenec Rakousko-Uherska i ruského bolševismu, podle toho, jak se mu to hodilo. Až do roku 1917 byla sociální demokracie českoslovanská loajální rakouskému režimu, a i podle doktríny II. Internacionály podporovala válečné akce. Řadoví i exiloví sociální demokraté se postavili proti Šmeralovi a za Masaryka, podporovali formování legií a požadavky silné autonomie, i nezávislosti. V září 1917 byl Šmeralův vliv eliminován a vedení převzali vlastenečtí socialisté.
 
Socialisté se připojili k Tříkrálové deklaraci v lednu 1918, která žádala autonomii pro český národ v mocnářství. Deklarací vystoupili čeští poslanci proti hraběti Czernínovi (prastrýc místopředsedy TOP09 Tomáše Czernína), v té době proněmeckému ministrovi zahraničí, který odmítl výzvy k jednání o autonomii a nezávislosti podrobených národů Rakousko-Uherska. Po deklaraci českých poslanců se sociální demokraté připojili k exilovému Národnímu výboru. V září 1918 byla ustanovena Socialistická rada, v říjnu sociální demokracie uspořádala generální stávku proti válce a za nezávislost.
 
Socialista Vlastimil Tusar tehdy informoval národního poslance Aloise Rašína o chystané kapitulaci rakousko-uherských vojsk na všech frontách a Alois Rašín začal s dalšími představiteli exilu připravovat definitivní vyhlášení nezávislosti. Den poté, 28. října, vypukla národní revoluce a převrat v Praze, do jehož čela, se kromě jiných, postavil i sociální demokrat František Soukup. Ten byl mezi „Muži 28. října“. 
 
V prozatímní vládě Československa, získali sociální demokraté spravedlnost, školství a sociální péči. V rámci Revolučního národního shromáždění získali 54 zástupců a pozici předsedy shromáždění. Prosincoví sjezd z roku 1918 sloučil českoslovanské sociální demokraty se slovenskými sociálními demokraty. V této době vliv sociální demokracie nadále sílí a stává se dominantní politickou stranou nového československého státu.
 
To potvrzují volby roku 1920, kdy sociální demokraté získávají 74 mandátů a s 25,7% jsou na prvním místě. Navíc jim z třetího místa s 11,3% supluje německá sociální demokracie v Československu.
 
Konec I. dílu.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.7.2019
 
Zdroj:
 
 
23. čvc, 2019

Z trojice starých ideologií – konzervativismu, liberalismu a sociáldemokratismu – je sociální demokracie nejmladší ideologií, nezřídka odštěpenou od liberalismu. Ideologie sociáldemokratismu slavila své triumfy, velká vítězství, i řadu porážek a stagnace...

Nicméně, hnutí, které vzniklo na obranu práv dělníků v době otřesných sociálních podmínek Průmyslové revoluce, v době Velké hospodářské krize a v poválečné éře, se nyní vyčerpalo a dostalo na takové dno, že už se z něho nejspíše nevyhrabe. Ještě nikdy socialistické strany nezažily tak hrozivou dějinnou a politickou krizi, a to ani, když docházelo k odštěpení komunistických frakcí. 
 
Toto je první a úvodní článek k sérii, která se bude zabývat vývojem, historií, vzestupem, pádem a zánikem sociálně demokratických stran napříč kontinentem, se zaměřením na Českou republiku, jako naši domovinu, Velkou Británii, jako historicky nejstarší centrum socialismu, Německo, jako zemi, která kdysi hostila největší sociálně demokratické hnutí, z podobného důvodu i Francie, ale zabrousíme i k našim středoevropským bratřím do Polska a Maďarska.
 
V samostatném díle, pak zmíníme krátce, některé další sociálnědemokratické strany, jejichž popis by se, ale nevešel na samostatný článek, například řecké socialisty a italské demokraty. 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 23.7.2019