DĚJINY OKEM ALTRIGHT

30. zář, 2018

Rok 1938 patří mezi nejtemnější roky lidských dějin. Byl to rok, kdy došlo k jedné z nejhorších a nejabsurdnějších událostí nejen v našich, ale i v lidských dějinách. Málokdy, pokud vůbec někdy, se spojenci zachovali vůči svému spojeneckému státu jako vůči poraženému státu nepřítele, aniž by proběhla válka a ustoupili nepříteli bez boje...

Ta událost je Mnichovská zrada, která na desítky let ponořila naši zem do dvou diktatur, která znásilnila náš národ a zlomila páteř našeho lidu, událost, ze které se dodnes snažíme vzpamatovat a to i navzdory, některým uřvaným havlistickým pseudohistorikům, kteří se snaží bagatelizovat německou agresi a spojeneckou zradu.

Rok 1938 se nesl v duchu zhoršující se situace v českých zemích a celém Československu.
V březnu 1938 Německo anektovalo Rakousko a Československo urychlilo práce na rozvoji a
výstavbě pohraničního opevnění z jižního směru. Další katastrofa nastala 10. dubna, kdy byl
francouzským premiérem jmenován Édouard Daladier, levicový liberální demokrat a proponent
appeasementu.

24. dubna 1938, Konrád Henlein na příkaz Adolfa Hitlera uveřejňuje tzv. Karlovarský
program. Osmibodový program, který by de facto změnil Československo ve federaci s Němci
osídleným pohraničím jako federálním státem. Dva dny předtím se německá armáda začala
připravovat na zničení Československa v rámci plánu Fall Grün. To bylo následováno přesuny
německých vojsk u československé hranice během května 1939, tzv. Květnová krize. To bylo
naposledy, kdy Francouzi a Britové našli své koule a pohrozili Hitlerovi, že v případě vpádu do
Československa nám pomohou. Potom už se před Hitlerem sklonili.

V létě 1938 Velká Británie rozhodla o vyslání liberálního politika lorda Waltera Runcimana
do Československa, aby vyhodnotil situaci v naší zemi. Runciman napsal přesně to, co si Hitlera a britská vláda přáli slyšet. Sešel se výhradně se sudetoněmeckou aristokracií, měl minimální zájem o stanovisko československé strany, došlo k vyhrožování Benešovi a československé vládě a podlézání Henleinovi a SdP, Runciman kritizoval, že Československo se snažilo podporovat české a slovenské lidi v pohraničí a nesnažilo se zvýhodňovat menšiny na úkor většiny, tedy přesně tak, jak smýšlí současní liberální demokraté. Kritizoval, že němčina a čeština nejsou rovnoprávné, nikdo však nekritizoval, když byla němčina nadřazena češtině v době Rakousko-Uherska. Závěrem mise a Runcimanovi zprávy bylo, že všechny okresy obývané nadpolovičním množstvím Němců, mají být okamžitě odstoupeny Německu, a to bez plebiscitu a bez ohledu na názor československé vlády.

Runcimanova zpráva byla už tehdejším tiskem hodnocena jako absurdní nesmysl plný
nelogičností, jako dílo německé propagandy. Přesto se právě touto zprávou vláda Nevilla
Chamberlaina řídila.

12. září vypuklo sudetoněmecké teroristické povstání organizované SdP, Freikorpsem, SA,
SS a Abwehrem. Proti povstání stála československá armáda a zejména Stráž obrany státu s podporou „Republikanische Wehru“, poslední loajální sudetoněmecké organizace. Povstání bylo z vojenského hlediska nepříliš úspěšné. Už první akce ve Vejprtech dopadla pro Němce fiaskem, podobně jako v Habartově, Habarticích, či boje ve Šluknovském výběžku, či pomnichovské teroristické útoky v Moravské Chrastové, nicméně tyto násilnosti přilili vodu na mlýn kolaborantům, pacifistům a liberálům. Odhaduje se, že v důsledku povstání zahynulo celkem 110 českých obránců a asi 2,000 lidí bylo vzato jako rukojmí, či uneseno německými vzbouřenci. Němci, Freikorps i SS a SA, přišli o zhruba 200 teroristů.

Československo tehdy figurovalo v systému Locarnských dohod, paktu vytvořeného
západními mocnostmi, aby si nemuseli špinit ruce. Na základě těchto dohod byla stanovena západní hranice Německa, ale o východní hranice, ať už s Československem, či Polskem, o ty se Západ nestaral. Nutno říct, že i Československo se dopustilo dvou chyb. Spoléhalo se na Francii a nesnažilo se o urovnání a zlepšení vztahů s Polskem.

V čele sovětské diplomacie v této době stojí protiněmecky orientovaný politik Maxim
Litvinov, který prostřednictvím sovětského velvyslance v Praze Alexandrovského, se snaží o jednání s československou vládou a o přípravu možnosti, jak by Sovětský svaz pomohl Československu. Liberální diplomacie, ale opět zkrachuje v důsledku vágních „spojeneckých“ smluv s Francií a neochotě, některých států umožnit sovětským vojskům přesun po svém území, což vzhledem k předcházející sovětské agresi bylo pochopitelné. Dodnes se spekuluje, jak moc byl Sovětský svaz připraven moci. Za podmínky, že by se Sovětský svaz vzdal územních nároků na Moldavsko, Rumunsko bylo ochotné umožnit přesun 60 tisíc sovětských vojáků a neomezeného množství zbraní a munice přes své území do Československa, ale to se bohužel nestalo.

Nyní ke stavu samotné československé armády a Wehrmachtu v této době, neboť i to je
jedna z nejdůležitějších a mýty nejvíce opředených záležitostí. Obě armády byly dobře vybavené, dobře vyzbrojené a vycvičené, ale obě měly své slabé a silné stránky. Mechanizace a tanková vojska, kterými Wehrmacht proslul na začátku Druhé světové války, nebyly v roce 1938 zdaleka tak slavné. Wehrmacht měl v číslech naprostou převahu v tancích. 2,600 proti zhruba 400-500 československým tankům. Problém Německa byl v tom, že z té obrovské masy tanků, jen zlomek byly skutečné tanky. Valná většina byly nepoužitelné tančíky Pz. I (jejichž pancéřování šlo prostřelit puškou) a Pz. II (u kterých to šlo kulometem). Skutečné tanky byly, až Pz. III, kterých měl ovšem Wehrmacht jen 75 kusů a Pz. IV byly stále ve vývoji.

Skoro vyrovnaná, ale v neprospěch Německa, byla situace i s dělostřelectvem. Většina
dělostřeleckých posádek byla cvičena pro obranný boj a podporu pěchoty, Německo mělo 600
dělostřeleckých baterií, zatímco Československo zhruba 700 baterií.

Další obrovský problém Německa byla zpravodajská služba Abwehr. Ta je historicky
hodnocena jako jedna z nejděravějších, nejméně efektivních a nejneúspěšnějších, všechny její úspěchy pramenily z úspěchů Wehrmachtu, nebyla schopna dodávat přesné informace, téměř každý stát, a to včetně Československa, měl v Abwehru dvojité agenty. Zprávy Abwehru o československém pohraničí byly tak mizerné a nepřesné, že z toho byl později šokován i Hitler a Speer, když si prohlíželi naše opevnění po Mnichovu, a zjistili, že bylo mnohem silnější a lépe vyzbrojenější, než Abwehr udával.

Jasná nevýhoda Německa spočívala i v morálce vojáků. Jistě, byli fanaticky oddaní
Hitlerovi, ale na druhou stranu, říšští Němci se na sudetské Němce dívali jako na odpad a lůzu. Říšští vojáci by neměli takovou morálku při boji za, jakési vzdálené příbuzné, ve srovnání
s československým vojákem, který by bojoval za svou existenci, svůj stát, svou rodinu a národ.

V čem měli Němci totální a nezpochybnitelnou převahu, bylo letectvo. Tam nemá téměř
cenu ani srovnávat. Československé letectvo bylo ve srovnání s tankovým vojskem a dělostřelectvem, žalostně zaostalé, špatně organizované, s nízkou úrovní výcviku a špatným pokrytím, bez systému včasného varování, a ještě vyzbrojené dvouplošníky. Německé letectvo bylo Göringem vydupáno ze země, takovým způsobem, že by bylo schopné zničit naše letectvo, ještě na zemi. Nevýhodou Němcům bylo jen zhoršující se počasí, které by v říjnu 1938 výrazně omezilo možnosti nasazení letectva, a to obou stran.

Další otázka byla loajalita národnostních menšin. Během mobilizace z 23. září se ukázalo, že
překvapivě velice loajální a v mobilizaci aktivní je rusínská i maďarská menšina. Němci naproti tomu utíkali do Německa, a pokud byli mobilizováni, byli přiřazeni do týlu a do smíšených jednotek, aby na ně byl dáván pozor.

Méně známou nevýhodou Německa je, že se proti invazi do Československa zformovala
opozice kolem generála Ludwiga Becka a dalších důstojníků, kteří uvažovali o možnosti odstranit Hitlera. Záminkou a spouštěcím signálem převratu, měla být právě invaze do Československa. K tomu, ale kvůli Mnichovské zradě nedošlo.

Pokud bychom se bránili, válka by z vojenského hlediska skončila naší porážkou, nicméně
pro Německo by to nejspíše bylo pyrrhovské vítězství. Mělo by velké vojenské a ekonomické ztráty umocněné partyzánským bojem v týlu, všeobecným odporem obyvatelstva a nutností dobývat hornaté Slovensko.

Nyní k samotné Mnichovské zradě. Už 5. září 1938 československá vláda na nátlak mocností
přijala „Karlovarský program“, což Henleina a Hitlera překvapilo. Nečekali to. O týden později
sudetští Němci rozpoutali, již zmíněné násilnosti a nepokoje.

22. září 1938 proběhla generální stávka. Odstupuje vláda Milana Hodži a je jmenována
úřednická vláda generála Syrového, do jehož osoby, jako hrdiny od Zborova, lidé vkládají marné naděje.

23. září 1938 je vyhlášena mobilizace československé armády, a to po neúspěšných
jednáních mezi Brity a Hitlerem. Hitler zneužívá územních nároků Maďarska a Polska a žádá i jejich splnění, čímž si nakloní, jak Hortyho vládu v Maďarsku, tak Mośčického vládu v Polsku.

24. září došlo k částečné mobilizaci francouzské armády a další den Francie oznamuje, že
v případě útoku přijde Československu na pomoc. Tento postoj jí moc dlouho nevydrží.

26. září 1938, tři dny před Mnichovskou zradou, vstupují do Hazlova oddíly SS.

27. září Chamberlaine, pronáší svůj projev o tom, že Britové nebudou bojovat za vzdálenou
zem, že Britové se kvůli tomu nebudou obětovávat, že nebudou řešit spory mezi dvěma státy. Další den to trumfnul tím, že oslovil Hitlerova spojence Benita Mussoliniho, aby se stal zprostředkovatelem při jednání s Hitlerem. Tím se začala psát Mnichovská zrada.

29. září 1938 začíná jednání v Mnichově. Jednání stanoví, že dojde k vyklizení pohraničí,
které okamžitě přejde pod Německo. Po půlnoci z 29. na 30. září je o tom informován československý velvyslanec Mastný. President Beneš se o Mnichovské zradě dozvídá ve dvě hodiny ráno z německého rozhlasu.

Národ je připraven jít do války, ale Beneš ne. Ten se rozhodl prokapitulovat k válce a na
mimořádném jednání vlády, bez hlasování a v rozporu s Ústavou a parlamentem, Beneš přijímá
ultimátum velmocí. Podle Mnichovské dohody by Československo, v případě, že nepředá své výsostné a historické území nepříteli, bylo považováno za agresora. Už tehdy to byla doba, kdy černá byla bílá a bílá byla černá.

Pohraničí je odstoupeno na základě výsledků sčítání lidu z roku 1910, tedy v obcích a
okresech, kde v roce 1910 bylo nadpoloviční množství Němců, tam dojde k záboru Německem. Velká Británie, jako náhradu za ztrátu většiny průmyslu, obrany a nerostného bohatství poskytla okleštěnému Československu tzv. Mnichovský úvěr, což byl naprostý výsměch a další ponížení. Nedosahoval ani zlomku ztracené hodnoty, byl úrokovaný, a nakonec i nenaplněný.

Méně uvědomovanou skutečností je taky to, že průmysl v Sudetech výrazně pomohl
Německu v rozpoutání Druhé světové války, nemluvě o tom, že po záboru zbytkového
Československa získalo Německo to, co potřebovalo, tanková vojska.

Winston Churchill, konzervativec, který měl koule, tehdy prohlásil „Velká Británie měla na
výběr mezi válkou a hanbou. Zvolili jsme hanbu a dostaneme válku.“
Připojujeme projev Ladislava Rašína, syna Aloise Rašína, ze 14. prosince 1938 pronesený
v parlamentu okleštěného státu.

Jest jisto, že jsme naší vlasti zasadili smrtelnou ránu, a je pochybno, zda jsme zachránili mír
na dobu delší několika měsíců. Nebyl jsem z těch, kdo chtěli zachraňovati mír za tu cenu, kterou jsme zaplatili. Kde tribunové měli slovo mír, já opakoval rozkolnicky „k boji!“, a takových nás bylo několik…

Ano, poprvé ve svých dějinách vydala vláda českého národa své území bez boje, vydala
Chlumec, kde Soběslav I. porazil německá vojska Lothara III., vydala Žatec, jedno z prvních měst, která se přiznala za vyznavače a obránce kalicha, u jehož bran porazila husitská vojska přesilu křižáckou, vydala Ústí nad Labem, kde r. 1426 rozprášilo 25.000 českých bojovníků 75.000 Sasů, vydala Tachov, Stříbro a Chomutov, která byla svědky německých porážek, vydala hrad Kalich, jediný majetek Jana Žižky, kromě domu na Novém Městě pražském, na jehož místě stojí dnes – jaká to ironie! německé kasino. Vydala Prachatice, kam chodil do školy Jan Hus, i Fulnek, kde učil Jan Amos Komenský, vydala půdu, která patřívala pánům z Růže, Berkům z Dubé, purkrabím pražským, pánům z Lipé i pánům ze Švamberka, Harantům z Polžic a Bezdružic, pánům z Kravař, Žerotínům ze Žerotína i pánům z Budova a ze Sulevic, z nichž Václav Budovec z Budova a Kašpar Kaplíř ze Sulevic byli popraveni na Staroměstském náměstí…

V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy,
vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, 20 let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa na konec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…

Mnichovská zrada, která je dnes omlouvána prdelolízači Evropské unie a dnešního tandemu
Velkoněmecké říše a macronovské Francie, nás pokořila, ale musíme se z ní poučit, že malá země nemůže mít nikdy za spojence velké velmoci. Malé země se musí spojit, aby se stali sami velmocí a bojovat po boku, spoléhat se na sebe a ne na jiné, spoléhat se na Visegrád a Trojmoří, ne na Evropskou unii.

Ostatně, uplynul ani ne rok od Mnichovské zrady a Druhá světová válka se rozhořela
naplno…

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 30.9.2018


 

29. zář, 2018

Jak sudetští Němci rozbíjeli naši vlast…Co byli sudetští Němci zač? O co jim šlo? A začalo jejich řádění skutečně, až po nástupu Hitlera k moci?

Současná masmédia, historičtí revizionisté, neonacisté, havlisté a jiní liberálové, nám
předkládají obraz sudetských Němců jako „utiskované menšiny“, která trpěla pod nadvládou zlých Čechů a zlého Masaryka. Někteří bagatelizují a omlouvají zvěrstva sudetských zrádců, jiní oslavují jejich oběti a ponižují zavražděné Čechy a české Židy. Podívejme se tedy, kdo, nebo co byli ti, kteří jsou dnes v panteonu mučedníků liberalismu a neonacismu.

Sudetští Němci, či Němci v Čechách, se začali objevovat v 13. století, kdy přišli na pozvání
českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II. Důvod pozvání byl jednoduchý, české pohraničí bylo neosídlené, špatně obyvatelné, a tak si čeští králové pozvali německé řemeslníky, obchodníky a rolníky k dosídlení pohraničí. Podobně později Kateřina Veliká dosídlila německými statkáři ruské Povolží.

Čeští Němci měli vždy blíže k Německu, či Rakousku, než k Čechám. Byli to jen řemeslníci
a údržbáři, kteří přišli zušlechtit pohraničí, ale nikdy s domovským českým národem se nesžili. Že čeští Němci nejsou věrní našemu národu a lidu se začalo ukazovat už záhy, během Husitské revoluce, kdy nejprve se němečtí mistři Univerzity Karlovy postavili proti mistru Janu Husovi, a potom německá šlechta stála na straně katolických vládců proti kališnickému českému národu.

A nešlo jen o politiku, či náboženství. Kupříkladu cechy ovládané německy hovořícími
mistry a obchodníky odmítli přijímat české řemeslníky, jako se dělo například v Olomouci a jiných městech, kde německy hovořící menšina si usurpovala postavení nadřazené elity.

Habsburští císaři pak potvrdili dominantní postavení německé menšiny nad českou většinou,
a vyjma Rudolfa II. Habsburského, se většina habsburské politiky nesla v duchu násilné rekatolizace, germanizace, vyhánění české inteligence a české šlechty a rozdávání jejich majetků německým dosídlencům a aristokracii.

Doba Pobělohorská představovala absolutní triumf germánského kulturního a náboženského
teroru proti našemu lidu, který byl navíc doprovázen totální ekonomickou destrukcí českých zemí, společně s Třicetiletou válkou.

V 18. století germánská elita Pruska a germánská elita Rakouska trhala naše země na kusy ve
svých mocenských a územních sporech. Český národ hrál roli poddaných, na které dopadala rána za ránou, ať už ze strany Prušáků, či Rakušáků.

19. století se neslo v duchu Velkoněmeckého a Maloněmeckého řešení, kdy se vládnoucí
elity bavili o podobě Německa a Rakouska, a kdy se s Čechy počítalo jako s loajálními vazaly
poddanými té či oné podobě Německé říše. V této době je čeština stále podřízená němčina, němčina je plnohodnotným státním jazykem, ale již dochází k obrozenectví a první vlně obnovy a obrany českého jazyka a kultury proti germanizaci. Roku 1848 dochází k rakousko-uherskému vyrovnání, ale toto vyrovnání se netýká Čech, které jsou nadále poníženou součástí Rakouska.

Teprve v roce 1897 je zrovnoprávněna čeština s němčinou, ale nikoliv z vůle, nějakého
dobrotivého Rakušana, ale z vůle polského politika a premiéra Kazimíra Badeniho, který stál v čele rakouskouherské vlády. Dokonce i tato jen částečná náprava staletí křivd se setkala u německy hovořící byrokracie a aristokracie se zuřivým odporem, protože němečtí byrokraté v Čechách se odmítali učit česky. Proč by se taky měli učit česky, když žijí v Čechách? Málo známým je fakt, že během roku 1897 se konali protičeské pogromy a násilnosti v pohraničí, kdy byla česká obydlí vypalována a Češi vyháněni jako trest za zrovnoprávnění češtiny.

21 let po jazykové reformě se zhroutil žalář národů, habsburská monarchie. Uhry, Čechy,
slovenský národ, ale i Poláci, Rusíni a další etnika, se osvobodila od nadvlády zkrachovalé rakouské dynastie. Ovšem nikoliv od příkoří a útoků německé menšiny v Čechách.
Čechy zachvátila epidemie samozvaných separatistických režimů.

29. října 1918, den po vzniku Československa, sudetoněmečtí nacionalisté a separatisté
vedení hejtmany Rafaelem Pacherem a Rudolfem Lodgmanem von Auenem, vyhlásili území Sudet za území „Německých Čech“ s úmyslem je připojit k Rakousku. Zmíněný von Auen později oslavoval Mnichovský diktát a Hitlerův zábor Sudet. Už v listopadu se podařilo československým vojskům zlikvidovat tento separatistický puč a vyhnat vzbouřené hejtmany pryč ze země. Další takový separatistický útvar byl v Slezsku ustanovený „Sudetenland“, též potlačený v listopadu 1918, byl iniciován předákem Německé nacionální strany Rudolfem Freisslerem. Na jeho straně stál i sociální demokrat Hans Jokl. Tolik k „státotvorné úloze“ německých socialistů.

12. listopadu vyšla prozatímní československá vláda vstříc Němcům s velice štědrým
návrhem, včetně zrovnoprávnění němčiny, německých ministrů a ustanovení samosprávných žup. Němci to odmítli a bouřili se, až do března 1919, kdy jejich násilnosti, nepokoje a stávky definitivně utichly. Tím tedy padá další mýtus, že českoslovenští politici nechtěli řešit nastalou situaci. Chtěli a dokonce velice ochotně, ale z německé strany nebyla pražádná ochota k jednání a řešení situace.

V prvních volbách roku 1920 získali německy hovořící strany 81 z 300 poslanců. Od roku
1926 a nástupu 3. vlády Antonína Švehly měli sudetští Němci pravidelné zastoupení ve vládě. Franz Spina, Robert Mayr-Harting, Ludwig Czech, Erwin Zajíček. Jména německých ministrů
československých vlád. Ale ani to sudetským Němcům nestačilo.

Roku 1929 vypuká Velká hospodářská krize. Sudetští Němci jako vlastníci průmyslu, byli
nejvíce postiženi touto krizí a zneužili její průběh a katastrofické dopady k ospravedlnění svých
zločinných požadavků vůči svrchovanosti a suverenitě československé státnosti.

Roku 1933 populární sudetský předák a aktivista Konrád Henlein zakládá Sudetendeutsche
Heimatfront, ze které vzejde Sudetendeutsche Partei, Sudetoněmecká strana SdP. Hitler se okamžitě ujímá příležitosti k naplnění tisíciletého německého snu – zničení českého prostoru a porážky českého národa. Zahajuje masové financování a podporu Sudetoněmecké strany Konrada Henleina, instruuje Abwehr a paramilitarní formace v Německu k přípravě sudetských bojůvek. Již v roce 1935 se ukazuje, jaká byla loajalita i tzv. „demokratických“ Němců vůči naší zemi.

Německá sociální demokracie, křesťanští-sociálové, Spišská německá strana, Německé
volební společenství a Německý svaz zemědělců přicházejí o téměř milión hlasů a SdP nakonec
získává 1,249,530 hlasů. Musíme si uvědomit, že voliči SdP nespadli z nebe. Byli to voliči
demokratických, liberálních a socialistických německých stran v Čechách, kteří ucítili příležitost k naplnění svých zájmů na rozbití Československa.

Od jara 1938 se Sudetoněmecká strana otevřeně přihlásila k nacismu a začala diktovat
brutální podmínky naší zemi, zřídila Freikorpsy, spolčila se s SS a SA a zahájila teroristické akce proti naší státnosti, ale o tom více, až v posledním díle.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 29.9.2018


 

28. zář, 2018

Přinášíme první ze tří dílů „Dějiny podle altright“, které se zabývají událostmi Mnichovské
zrady z roku 1938, protože právě v těchto dnech uplyne 80 let od nejhorší zrady v dějinách našeho národa a naší státnosti...

V prvním díle se podíváme na Československo v letech 1935, až 1938. Na to, jak vypadal stát, který jsme ztratili, a jak hrdý a silný byl národ, který Angličané a Francouzi přinutili se porobit před hitlerovským Německem.

Československo roku 1935 bylo zemí, která patřila mezi nejvyspělejší a nejbohatší na světě.
Zemí, která byla na desátém místě v průmyslové výrobě, ekonomické výkonnosti a bohatství. Potýkalo se sice s ničivými důsledky Velké hospodářské krize, kterou způsobil liberálně-demokratický kapitalismus, ale přesto se drželo mezi nejlepšími zeměmi. Československé podniky byly vzorové a efektivní, určovaly trendy a dosahovaly velkých úspěchů, ať už šlo o Škodovku, Baťu, či Poldovku.

Až do Velké hospodářské krize nemělo Československo žádný státní dluh a bylo významným
mezinárodním věřitelem, zejména balkánským zemím. I v době hospodářské krize si navíc republika udržela pevnou Korunu, která patřila díky reformám Aloise Rašína mezi nejsilnější a nejstabilnější měny světa. V nejlepších dobách měla Koruna kurz 7:1 k švýcarskému franku a byla dokonce silnější, než německá říšská marka, kdy 1 Marka byla 85 halířů.

Země v této době měla mnoho ambiciózních plánů, nejlépe shrnutých ve skvělé knize Jana
Antonína Bati, „Budujeme stát pro 40,000,000 lidí“. Země prošla velice úspěšnou industrializací, výrazně se snížil počet v zemědělství zaměstnaného obyvatelstva z 35% na zhruba 15-20%. V době před hospodářskou krizí se nezaměstnanost pohybovala kolem 1%.

Na mezinárodní scéně patřilo Československo do Malé dohody, která v roce 1919 potlačila
bolševismus v Maďarsku, bylo důležitým spojencem Francie, která ovšem toto spojenectví nijak
neopětovala, a jak již bylo řečeno, i mezinárodním věřitelem. Dalším důležitým spojencem byl
Sovětský svaz, paradoxně navzdory protisovětské intervenci za Ruské občanské války, které se
zúčastnil i rodící se československý stát.

Nebudeme ovšem vše malovat na růžovo. Československo mělo velké problémy se
sociálními nůžkami, oligarchizovanou politikou, překypujícím liberálním parlamentarismem a
obludným množstvím politických stran reprezentujících národnostní, oligarchické, zahraniční, etnické, náboženské a jiné zájmy dělící náš stát.

Ze státotvorných a národoveckých stran, kterým se mělo dostat, co nejsilnější pozice, lze
hovořit o agrárnících, jejichž vlivu a myšlenek se později komunisté děsili, jako čert kříže, a Národní demokracii Karla Kramáře. Největší chybou Československa bylo, že se urputně drželo liberální demokracie i v době, kdy byla na překážku k jeho existenci, a že nepřijalo taková opatření a řešení,která uplatnil například Jozef Pilsudský v Polsku. Mělo dojít ke sjednocení politických stran pod silnou osobností, ale ta chyběla, protože president Tomáš Garrigue Masaryk už byl příliš starý a Edvard Beneš příliš demokratický.

Tomáš Garrigue Masaryk kupříkladu už v roce 1918, zejména v reakci na krátkou a
neúspěšnou sudetoněmeckou vzpouru, navrhoval možnost odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva, protože si moc dobře uvědomoval negativní potenciál tohoto etnika na našem území, který se plně projevil o dvacet let později.

Československá armáda této doby patřila rovněž mezi špičková vojska se skvělou morálkou,
její největší předností byla motorizace, dělostřelectvo a relativně vyspělá obrněná vojska, největší slabinou letectvo, ale tomu se budeme věnovat, až ve třetím díle této série.

Nyní k událostem let 1935, až 1938. 16. Května 1935 došlo k uzavření rozšířené
československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci, která byla důsledkem obnovení agresivity Německa. Tři dny poté se konaly parlamentní volby.

V těch se díky masové kolaboraci, propagandě a dlouholeté touze po zničení naší země,
dostala hlasy sudetoněmecké menšiny na první místo Sudetoněmeckého strana Konráda Henleina, která ovšem nedokázala sestavit vládu a v mandátech skončila, až na druhém místě. Němečtí sociální demokraté, křesťanští lidovci a Karpatoněmecká strana hromadně přešli k Hitlerovcům. Vznikla vláda Široké koalice Milana Hodži sestavená z 8 politických stran, která měla zabránit nástupu Sudetoněmecké strany. To se sice podařilo, ale opětovně byla vidět slabost parlamentní demokracie při obraně naší země.

14. prosince abdikoval Tomáš Garrigue Masaryk na pozici presidenta republiky a na jeho
místo nastoupil vzápětí Edvard Beneš.

23. října 1936, v rámci komplexního systému opatření na posílení obrany našeho národa,
vzniká Stráž obrany státu. Cílem je podpořit vymáhání práva a pořádku v zemi, posílit obranu hranic, zastavit nepřátelskou diverzi a připravovat obyvatelstvo k obraně země. Na vrcholu sil měla Stráž obrany státu 30,000 vyzbrojených a vycvičených dobrovolníků působících v součinnosti s brannou mocí a úspěšně odrážela útoky Wehrmachtu, SS, Freikorpsů a sudetských Němců na československé pohraničí. V této době se aktivně buduje opevnění na hranicích, včetně hranic s Rakouskem.

14. září 1937 umírá Tomáš Garrigue Masaryk. Koná se velký státní pohřeb, který je
manifestací národní jednoty. Zbývá jen něco málo přes rok, než bude naše země a náš národ zlomeni.

Ve stejném roce, náčelník německého generálního štábu generál Blomberg, na příkaz
Hitlera, připravuje plán invaze do Československa. Fall Grün, neboli „Případ zelená“, má být
nástrojem ke zničení naší země. K plánu nakonec nedošlo díky zradě západních spojenců, kteří nás vydali bez boje.

12. března 1938 dochází k zabrání Rakouska Německem, tedy další důležitá událost, ke které
západní státy mlčí. Tím se Německu odkrývá možnost úderu proti naší zemi i z jihu a defétistům a zrádcům se dává další argument k jejich kolaboraci a poklonkování Hitlerovi.

V srpnu 1938 dochází k tzv. Runcimanově misi, kdy britský liberální politik, lord Walter
Runciman otevírá cestu k Mnichovské zradě vydáním zprávy o stavu Sudet, která byla už ve své době tak absurdní a pronacistická, že se jí vysmíval i tehdejší tisk. Pak už přichází září 1938 a události, kterým se budeme věnovat v třetím díle.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 28.9.2018


 

9. zář, 2018

Právě v těchto dnech je to 45 let od doby, kdy se chilské ozbrojené síly rozhodly pro velice
krajní, radikální a násilné řešení při řešení katastrofálních problémů, do kterých byla jejich země uvržena tzv. „chilskou cestou k socialismu“...

Tato „cesta k socialismu“, jejímž současným obrazem je „Socialismus 21. století“ doprovázený bídou, marasmem, inflací a chaosem ve Venezuele a dalších státech, bude popsána v tomto článku, její historie, vzestup a pád.

Od svého založení na počátku 19. století, až do roku 1925 prošla Chile několika občanskými
válkami, násilnostmi, nepokoji, balancovala mezi prezidentským a parlamentním systémem a nakonec zažila prokletí v podobě mědi. V roce 1964 se k moci v Chile dostal Eduardo Frei, kandidát Sjednocených konzervativců. Ten zahájil řadu sociálních, hospodářských, pozemkových a vzdělávacích reforem, které si později levice přisvojila a neoprávněně jejich úspěchy připisovala vládě Salvadora Allendeho. Nebyl to Allende, ale Frei, kdo urychlil znárodňování měděného průmyslu, které začalo už ve 30. letech, desítky let před Allendem. Restrukturalizoval farmaceutický průmysl, během čtyř let vybudoval dvacet klinik a šestnáct nemocnic, každý rok se za jeho vlády vystavělo čtyřicet tisíc bytů, mzda na venkově se zvýšila o 40%. Freiovi reformy byly kvantitativní a kvalitativní, nikoliv ideologické, proto byly úspěšné. Úplně jiným případem je Salvador Allende.

Mučedník extrémní levice, Salvador Guillermo Allende Gossens se narodil v roce 1908 do
bohaté středostavovské rodiny vlivné na liberální a progresivní levici. Roku 1933 vystudoval medicínu na Univerzitě Chile, kde přičichl k marxismu. Krátce na to vstoupil do Socialistické strany Chile a stal se zakladatelem místní pobočky strany ve Valparaíso. Poměrně bizarní zajímavostí je, že Salvador Allende patřil ke svobodným zednářům, a to společně s Augustem Pinochetem. Tragikomická ironie osudu. Salvador Allende byl od roku 1938 ministrem zdravotnictví v socialistické vládě Lidové fronty Pedra Cerdy. Roku 1945 se stal senátorem, kterým byl, až do svého zvolení presidentem. Na presidenta neúspěšně kandidoval v letech 1952, 1958 a 1964, a kdyby byl neúspěšný i v roce 1970, mohl Chile i sám sobě ušetřit spoustu trápení. Ale on ne. Byl zvolen, ovšem tak ušmudlaně, že jeho volbu musel potvrdit senát.

Krátce před potvrzením došlo k vraždě generála Schneidera. Tato vražda, která byla
zoufalou chybou a omylem lidí hrozících se Allendeho vlády, umožnila Allendeho nástup k moci a posílení jeho popularity v zemi. Allende se v té době profiloval jako otevřený prosovětský marxista, který se rozhodl nastolit komunistický režim skrze parlamentní demokratickou praxi.

Zatímco Allendeho pokračování v znárodňování měděného průmyslu by se dalo pochopit a
akceptovat, protože stát by měl mít, co největší vliv nad strategickými nerostnými surovinami, boj, který rozpoutal proti soukromému sektoru, ideologický i politický, souběžně se znárodňováním, se stal počátkem jeho konce a taky konce chilské prosperity zahájené předchozími vládami. V prvním roce, ještě radikální reformy Allendeho fungovali, ale příslovečnou tečkou za jejich fungováním byla měsíční návštěva Fidela Castra v Chile, která vyvolala obavy, že Chile se upíná směrem ke kubánskému socialismu.

Reálné mzdy se sice v prvním roce zvýšili o téměř 20%, ale už v září 1973, v době pádu
Allendeho, dosahovaly jen nuzných 35% jejich původní hodnoty z roku 1970. Inflace, kterou se na počátku Allendeho vlády dařilo držet na uzdě, se opět vrátila v extrémních hodnotách a sám Allende neudělal, podobně jako Chávez v případě ropy, nic proto, aby zvrátil závislost Chile na exportu mědi. Když tak po roce 1971 se zhroutily ceny mědi na mezinárodních trzích, zhroutil se i příjem chilského státu.

K tomu všemu přišla i sociální liberalizace v podobě útoků na postavení římskokatolické
církve v Chile a reformy vzdělávacích osnov, které byly předzvěstí toho, co dnes zažíváme v Západní Evropě i u nás doma. Studentské a „intelektuální“ výbory začaly přebírat moc nad univerzitami, usurpovat si politickou moc a diktovat, co, jak, kdy a kde se má učit.

Od druhé poloviny roku 1972 vypukla řada stávek, nepokojů a násilností napříč Chile, ale už
1. prosince 1971 vyšlo do ulic proti Allendeho vládě na 200,000 žen, kvůli nedostatku potravin a nefunkčnímu zásobování obchodů. Allendeho vláda na to reagovala represemi, když proti
demonstrujícím ženám poštvala radikálně levicové militanty sloužící vládě. Od listopadu 1970 do prosince 1971 radikální bojůvky nelegálně zestátnili 1,458 farem a statků v soukromém vlastnictví. Došlo k aktivizaci a posílení antimarxistické radikální skupiny „Vlast a svoboda“, která se snažila zachránit Chile před sociálními experimenty. Národní dopravní konfederace uspořádala stávku 40 tisíců řidičů nákladních vozů. Postupně došlo ke zhroucení zásobování v důsledku pokračujících reforem, což můžeme dnes vidět i ve Venezuele. Obchody jsou prázdné a inflace extrémní. Už před stávkou došlo k oslabení Allendeho vládní koalice, když z ní vystoupila, vzdor svému jménu umírněná Strana radikální levice, která kritizovala Allendeho reformy a zejména pokračující vlny znárodňování soukromého majetku. Odešli i křesťanští demokraté, kteří zpočátku Allendeho podporovali.

V těchto letech se hrubý domácí produkt země propadal o 5-8% meziročně a inflace dosáhla
téměř 1,000%, násilná fiskální politika, společně se zestátňováním úplně pokřivila a rozrušila
soukromý trh a došlo ke snížení platů i přístupu ke zdravotnictví a potravinám. Tou dobou ovšem Allendeho vláda neměla žádné problémy platit za dodávky sovětských zbraní a munice z Kuby skrze ilegální pašeráctví, k čemuž docházelo od března 1972.

V červnu 1973 se Allendeho pozice začala stále víc otřásat. 27. června 1973 generál Carlos
Prats, odpůrce převratu proti Allendemu, ztratil v dopravní zácpě, kde byl urážen, nervy a s pistolí v ruce střílel na civilní auto. Po několika týdnech a obrovském nátlaku důstojníků a veřejnosti, rezignoval. 29. června 1973 se „Vlast a svoboda“ podporovaná Druhým obrněným praporem, pokusila svrhnout Allendeho. Tento pokus o převrat neuspěl a „Vlast a svoboda“ byla tvrdě postižena, ale zároveň došlo k připravení půdy na další převrat. 22. srpna 1973 Carlos Prats rezignoval a novým vrchním velitelem ozbrojených sil Chile byl jmenován generál Augusto Pinochet.

Augusto José Ramón Pinochet Ugarte se narodil v roce 1915 ve Valparaíso do rodiny
s bretaňskými francouzskými kořeny. V roce 1931 nastoupil na vojenskou školu v Santiagu, čtyři roky studoval vojenskou geografii a studium dokončil s hodností poručíka pozemních sil. Do roku 1953 prošel řadou vojenských základen a jednotek a toho roku dosáhl hodnosti majora. V roce 1956 byl odeslán na vojenskou akademii v ekvádorském Quitu jako jeden ze vzorových studentů. Čtyři a půl roku v Quitu studoval geografii, geopolitiku a vojenské zpravodajství, aby se nakonec vrátil a byl nasazen ke generálnímu štábu 1. armádní divize. V roce 1963 se stal zástupcem ředitele Válečné akademie a o pět let později náčelníkem štábu 2. armádní divize v Santiagu. Na konci roku 1968 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a převzal velení nad 6. divizí a po povýšení do hodnosti divizního generála byl nakonec, na začátku roku 1972, jmenován náčelníkem generálního štábu chilské armády. 23. srpna 1973, den po rezignaci generála Pratse, byl Augusto Pinochet jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil. Stalo se tak jen den poté, co chilští poslanci odsoudili vládu Salvadora Allendeho pro porušování chilské ústavy.

O tři týdny později, Pinochet vedl chilské ozbrojené síly sestávající se z pozemních,
leteckých a námořních sil a policie Carabinieros, proti vládě Salvadora Allendeho. Převrat začal v 7 hodin ráno 11. září 1973, když chilské námořnictvo a námořní pěchota obsadili strategický vojenský přístav Valparaíso a odřízli všechny masmédia. President Allende byl informován provinčním prefektem o událostech a společně s paravojenskou skupinou nazývanou „Skupina osobních přátel“, se odebral do presidentského paláce. President i ministr obrany Letelier ztratili kontakt s povstalci a admirál Montero, který patřil k Allendeho stoupencům, byl izolován. Velení nad námořnictvem bylo přesunuto na José Merina, jednoho z hlavních organizátorů puče. Augusto Pinochet jako velitel pozemních sil a generál Gustavo Leigh, velitel leteckých sil, odmítli jednat s Allendem. Na ministerstvu obrany byl mezitím zatčen ministr Letelier, který se tak stal prvním uvězněným Allendeho stoupencem.

Ještě dopoledne Allende věřil, že Pinochet je mu věrný, a že armáda Pinocheta uvěznila.
Věřil, i že část armády mu zůstala věrná. Už v 9:00 byl presidentský palác opuštěn uniformovanou policií, která přešla na stranu převratu. V té době už povstalecké jednotky ovládaly téměř celou zem kromě centra hlavního města Santiaga a hrozili Allendemu, že budou bombardovat presidentský palác, pokud neukončí marný odpor. Socialistická strana a kubánští vojenští poradci přítomní v Chile navrhovali Allendemu, aby se stáhl do průmyslových zón, kde měl mnoho stoupenců a zorganizoval proti-převrat. Allende chtěl provést násilnou změnu společnosti nenásilnými prostředky, a proto odmítl vést proti-převrat. To se mu stalo osudným.

Armáda se pokusila obsadit presidentský palác, poté, co Allende odmítl resignovat. Útok
pěchoty byl odražen Allendeho ostřelovači, a tak následovalo vzdušné bombardování. Obránci
kapitulovali v 14:30, sedm a půl hodiny po začátku převratu. President Salvador Allende spáchal sebevraždu pomocí samopalu, který mu věnoval Fidel Castro. O skoro třicet let později, během převratu proti Chávezovi ve Venezuele, Fidel Castro na poslední chvíli přesvědčí Cháveze, aby nespáchal sebevraždu, protože Latinská Amerika už dalšího Salvadora Allendeho nepotřebuje. Země se začala vzpamatovávat z chaosu Allendeho vlády pod novou vojenskou vládou. Několik tisíc lidí, kteří měli svým počínáním přímý podíl na chaosu, úpadku, inflaci, chudobě a posilování marxistických sil uvnitř Chile, bylo pozavíráno a skončilo ve vězeňských táborech. Uvězněných mohlo být mnohem méně, kdyby situaci v zemi nezhoršovala ultralevicová guerilla Revolučního levicového hnutí, které bylo štědře financované a vyzbrojované Severní Koreou, Kubou, palestinskými rebely, Bulharskem a Libyi. Revoluční levicové hnutí působilo už během Allendeho vlády, kdy se dopouštělo násilností na soukromnících, zabíjení policistů, bankovních přepadů a to vše za tolerance Allendeho vlády. Vlastně, dnes se ve Venezuele děje, to samé, co v Chile, jen v tisíckrát horším grádu.

Něco k vládě Augusta Pinocheta. Vojenská junta, kterou ustanovil, se sestávala z něho a
generálů Leigha (letectvo), Merina (námořnictvo) a Césara Mendózy, velitele policie. Hned začala reforma ústavních pořádků, které předtím umožnily nástup marxistických sil, stejně jako došlo k pozastavení fungování a práce parlamentních institucí s cílem nerušeně obnovit pořádek v zemi. Došlo opětovně k posílení role církve ve společnosti, omezení neomarxismu a marxistického vlivu studentských výborů, zlepšení politického fungování školství a řadě dalších záchranných opatření.

Navzdory podpoře, kterou měla národní kontrarevoluce ze Spojených států amerických a
soukromých kruhů, Pinochet, který hodně čet, věděl, že je nutné udržet státní kontrolu nad měděnými doly a odmítl veškeré privatizační snahy. Jinak se, ale v ekonomických otázkách bohužel chopil cesty neoliberálního kapitalismu, který přinesl do Chile korporatokratickou vládu. Došlo k masivním privatizacím státního majetku, důchodového systému, zdravotnictví a školství, často bez dohledu a regulací státu.

Pokud by Pinochet odmítl brutální neoliberalismus a raději by šel cestou národního a
protekcionistického kapitalismu, pravděpodobně by jeho vládě nešlo téměř nic vytknout, ale byl to právě neoliberalismus, a to, že si neoliberální ekonomičtí elitáři udělali z Chile svou pokusnou laboratoř, co poskvrnilo odkaz generála Pinocheta. Na druhou stranu je nutné říci, že teprve po nástupu Pinocheta došlo opětovně k zvýšení mezd, aspoň částečně na úroveň před Allendeho krizí. V roce 1988 se Augusto Pinochet ukázal být Sullou Chile. Pokusil se prodloužit svůj mandát skrze plebiscit, ale radikálně levicová a liberální opozice ho přehlasovala a Pinochet to přijal. Stejně jako Sulla, který jako diktátor obnovil pořádek v Římské republice, aby po pěti letech svého mandátu odstoupil, tak i generál Pinochet si nakonec uvědomil, že jeho úloha při ochraně Chile už byla naplněna a v roce 1990 skončila jeho vláda. Jen Pinochet byl mnohem méně krvavější. Tam, kde Sulla pobil 40,000 lidí, tam Pinochet sáhl k mnohem méně krvavým praktikám. Během Pinochetovi vlády bylo popraveno zhruba 1,200 lidí, 27 tisíc tvrdě vyslýchaných a 200 tisíc vysídlených ze země. Mnoho z popravených zemřelo při nešťastných nehodách ve vrtulnících.

Jeho poslední slova před smrtí 10. prosince 2006, údajně zněla:

"Bohužel je většina lidí ve 20. století spíše Marxistou, aniž by si to byli uvědomovali."

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 9.9.2018


 

 

26. srp, 2018

Rok 2018 je plný osmičkových výročí, kterých jsou plný televize a noviny, zejména
osmičkové výročí roku 1968. Existuje, ale jedno osmičkové výročí, na které se zapomíná, a které dobře připomněl náš kandidát do senátu s číslem 8, Martin Konvička. Je to výročí 1278, tedy 740 let od bitvy na Moravském poli, která rozhodovala o dějinách celé střední Evropy a od smrti největšího z českých králů, Přemysla Otakara II. Jeho životu, vládě a bitvě se bude věnovat tento článek...

Mnoho lidí má Karla IV. za největšího krále a císaře v našich dějinách. Císařem určitě byl
největším, ale králem nikoliv. Jeho zásluhy vzešly z toho, co zbudoval Přemysl Otakar II., potažmo celá přemyslovská dynastie.

Největším králem byl nejspíše Přemysl Otakar II., který se narodil v roce 1233 jako druhý
syn Václava I. a Kunhuty Štaufské, dcery římskoněmeckého krále Filipa Švábského. Z otcovi strany byl synem tří českých králů – nedědičného krále Vladislava, prvního dědičného krále Přemysla Otakara I. a právě Václava I. Jeho babičkou byla uherská princezna Konstancie z rodu Arpádovců, která byla dcerou Anežky z Antiochie, dcery slavného křižáckého vojevůdce a dobyvatele Renauda z Chatillonu. Z matčiny strany byl navíc pravnukem císaře Fridricha Barbarossy a byzantského římského imperátora Izáka II. Angelose. Měl tedy ve svých žilách krev velkých králů a císařů.

Jako druhorozený syn, mladší bratr moravského markraběte Vladislava, byl určen k církevní
kariéře a byl poslán studovat na kněze, ale už tehdy to byl ambiciózní a schopný mladý muž. Cestu k moci mu otevřela smrt Vladislava v roce 1247. Zemřel ve věku pouhých 20 let, ale neexistují historické důkazy o cizím zavinění.

Každopádně Přemysl byl obratem povolán na dvůr a stal se moravským markrabětem, titul,
který dostával korunní princ českých zemí. 31. července 1247, ve věku 14 let, se nechal Přemysl Otakar prohlásit českou šlechtou „mladším králem“. Václav I., tou dobou opilec a těžký neurotik trpící řadou duševních poruch, které po něm podědil jeho vnuk Václav II., a jehož jedinou zásluhou byla porážka Tatarů a Mongolů na Moravě, byl zpočátku osamocen a v nelibosti své šlechty. Přemysl Otakar jako mladší král vítězoslavně vstoupil do Prahy. Na jaře 1248 chtěl „mladší král“ vyřešit celý spor tím, že definitivně zničí zbytky otcových stoupenců, ale místo toho bylo jeho vojsko nečekaně přepadeno a rozbito. Přemysl se stáhl do Prahy, kde byl obléhán otcovými vojsky. V létě 1249 skončila občanská válka mezi otcem a synem porážkou Přemysla, ale vztahy mezi oběma zachránila Anežka Přemyslovna, Přemyslova teta, později svatořečená.

V sousedních Rakousech se brzy objevila možnost obrovského územního zisku pro naše
království. Roku 1246 byl v bitvě na Litavě zabit poslední mužský člen rakouské dynastie
Babenberků, Fridrich II. Bojovný, též známý jako Krutý pro svou vládu a drancování. Dědictví
Rakouska připadlo jeho čtyřicetileté sestře Markétě. Václavovi se podařilo dohodnout v roce 1251 svatbu Přemysla s Markétou. Přemyslovi bylo 18 let, Markétě 47 let. S touto dobou se objevuje první z řady příkladů Přemyslovy troufalosti, šalamounství a ctižádostivosti. Stará Markéta obvinila svého mladičkého manžela, že je neplodný, načež jí Přemysl vyzval, aby mu na noc poskytla jednu ze svých dvorních dam. Výsledkem byli Mikuláš Opavský a dcery Anežka a Eliška, stejně jako hanba pro Markétu.

Přemysl a Markéta se téměř nenáviděli, nedokázali spolu být. To byl taky důvod, proč se
Přemysla zpočátku nenechal korunovat českým králem. V září 1253 zemřel Václav I. a Přemysl se stal králem, ale nebyl jím formálně. Korunovace Markéty Babenberské by mu zabránila v rozvodu, ke kterému nakonec došlo pod záminkou toho, že Markéta se zasvětila ctnému životu a manželství nebylo naplněno.

Roku 1254 započíná Přemysl Otakar II. velké vojenské tažení, které mu vynese titul král
železný. S dobrovolníky a rytíři vyráží do Pobaltí, kde se má střetnout s místními pohanskými národy, úspěšně vzdorujícími christianizaci. Navzdory rozhodujícímu a zdrcujícímu vítězství v bitvě na Rudavě, pokřesťanštění Prusů a triumfu v podobě vzniku města Královec (dnešní Kaliningrad), papežská moc se postavila proti Přemyslovi, neumožnila povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství a ustanovení přemyslovské vlády nad Litvou. Přemysl Otakar II. se vrátil domů, aby začal pevněji vládnout.

Jeden z jeho velkých počinů byl zákoník „Statuta Judaeorum“ vydaný v roce 1254, který
prohlásil Židy za královský majetek, který musí platit daň. Tento na první pohled nepříliš hezký počin, ovšem ochránil české Židy před pogromy a násilím. Útok na Židy byl útokem na královský majetek a královské pozemky. Kupříkladu poškození židovského hřbitova se trestalo smrtí. Výměnou za to se Židé stali nedílnou součástí společnosti a důležitými spojenci Přemysla Otakara II.

Roku 1250 zemřel Fridrich II. Štaufský, jeden z nejmocnějších a nejsilnějších říšských císařů
a nastalo mnohaleté období interregna. V roce 1255 se začíná rozhodovat o říšské koruně, ale Přemysl Otakar II. prozřetelně nevznesl nárok, přestože byl z císařské krve. Moc dobře si uvědomoval charakter a slabost císařského titulu ve Svaté říši římské, která nebyla ani svatá, ani říší a ani římskou.

Výsledkem bylo, že říšští kurfiřti zvolili hned dva vzdorocísaře, jejichž vzájemné rivality a soubojů Přemysl Otakar II. obezřetně využíval. Přemysl byl faktickým císařem. Jeho državy byly největší a nejbohatší v říši. Táhly se od severních Čech, až k Jadranu, vládl Rakousku, Korutansku, Štýrsku, Slovinsku a části severovýchodní Itálie.

Roku 1260 dochází k jedné z řady velkých bitev Přemyslova života. Po neúspěšném tažení
do Bavorska se střetává s uherským králem Bélou IV. a jeho synem Štěpánem. V jedné z největších bitev středověké historie, bitvě u Kressenbrunnu, se proti sobě postaví 140 tisíc uherských a 100 tisíc českých vojáků a žoldnéřů. Počátek bitvy byl nesnadný, protože vojska byla rozdělena řekou a každý vojevůdce věděl, že armáda, která se začne přes řeku brodit, bude ve velké nevýhodě proti nepříteli. Přemysl Otakar II. nabídl vstřícné gesto. Poslal zprávu k Bélovi, že stáhne své vojsko na jeden den, aby mu umožnil překročit řeku. Dohoda byla přijata a vojsko se začalo stahovat, nicméně zdivočelá a brutální jízda asiatských Kumánů nerespektovala dohodu, přebrodila se a napadla křídlo Přemyslovi armády. Těžká jízda českých vojsk pod vedením Jaroše z Poděhus dokázala zareagovat, odrazila prvotní nápor Kumánů a Přemysl se svým vojskem přešel do protiúderu. 32,000 uherských vojáků padlo v boji a král Béla IV. byl nucen ke dvěma kroků. Zaprvé, provdal svou vnučku Kunhutu za Přemysla a zadruhé, vzdal se nároků na Štýrsko. Přemysl Otakar II. ukázal velkodušnost a čestnost,
když nevydrancoval Uhry a nezabral větší území.

V roce 1266 získal Přemysl Chebsko, o šest let později italská Aquileia a přilehlá území
prohlásila Přemysla svým „generálním vládcem“. Při bojích s novým uherským králem Štěpánem V. vedl řadu úspěšných výbojů a tažení do Uher. Dobyl důležitá města a tři roky ovládal Bratislavu. Doma si Přemysl Otakar II. počínal podobně energicky. Zahájil rozsáhlou výstavbu nových měst, rekonstrukce a rozšiřování starých, zřídil zemský soud a reformoval právní systém, vytvořil zemské desky, držel rovnováhu mezi stavy, ale v intencích jistého osvíceného absolutismu si uvědomoval, že města a buržoazie, společně s církví, jsou páteří společnosti. Často se dostával do střetů se šlechtou, která toužila po slabém, zkorumpovaném a neschopném panovníkovi, na kterém by se přiživovala a vznik královských měst, společně se soustředěním moci do rukou krále, jí bylo trnem v oku. Uděloval pozemky městům a církvi, daně udržoval dokonce velice nízké, protože český stát byl křižovatkou obchodu a Praha se stávala velkou evropskou metropolí. I díky této prosperitě se začalo Přemyslovi říkat „král zlatý“. Přemysl podporoval i umění, básníky a slavné minesengry.

Roku 1271 se Přemyslu Otakaru II. narodil syn Václav a o dva roky později se německá
knížata, němečtí říšští vůdci a papežský stát spojili proti Přemyslovi. Tehdy je záchvatem mrtvice téměř zabit jeden z říšských vzdorocísařů, Richard Cornwallský. Říšští kurfiřti se schází k nelegální volbě nového císaře a vybírají chudého švábského vévodu a starého žoldáka Rudolfa I. Habsburského. Český král, který byl jedním z říšských kurfiřtů, nebyl přizván k volbě a místo něho hlasoval bavorský zástupce. Král proto oprávněně odmítl uznat tuto falešnou volbu a falešného „císaře“ Rudolfa Habsburského.

19. listopadu 1273 začala první habsburská provokace vůči Čechám, když Rudolf vyhlásil,
že všechny územní změny po roce 1245 musí být jím samotným potvrzeny. Přemysl nemohl přijít o Čechy a Moravu, ale mohl ztratit všechna ostatní krví a železem dobytá území. Přemysl žádal papeže o intervenci. Papež Řehoř X., uplacený Rudolfovým slibem pomoci při křížové výpravě, uvrhl Přemysla do klatby. Rudolf toho naplno využil, financoval odbojnou šlechtu, omezoval moc Přemysla na získaných územích, získával si na svou stranu německy hovořící státy a země pod vládou Přemyslovců a roku 1276 vyvolal šlechtickou rebelii proti Přemyslovi. Ten musel přijmout „Vídeňský mír“, kterým ztrácel moc nad rakouskými zeměmi a Chebskem.

Ohledně Rudolfa existují hned dvě ironie. První byla, že ho říšští kurfiřti zvolili jako slabého
a ovladatelného kandidáta, a on si z nich udělal své loutky a stal se absolutním vládcem. Druhá je, že Rudolfova vláda byla na počátku vítána v Rakousku jako osvobození, aby Rudolf následně srazil Rakousko do země tvrdými daněmi. Rudolf, jen pro připomenutí málo známé skutečnosti, nebyl Rakušan, ale pocházel z dnešního Švýcarska, kde jsou dodnes trosky jeho hradu.

Rok 1278 byl rokem střetu dvou mocných králů a dvou mocných sil.Všichni věděli, že k rozhodující bitvě dojde, ale nikdo neznal její výsledek. Bitva na Moravském poli, v dnešním východním Rakousku, byla svým rozsahem nesrovnatelně menší, než bitva u Kressenbrunnu, ale svými důsledky jí absolutně převyšovala ve všech ohledech.

K bitvě došlo 26.8.1278 u Suché Kruty. Na straně Přemysla Otakara II. stálo 25 tisíc vojáků z Čech, Hlohovska a Dolního Bavorska s podporou braniborských, míšeňských, polských a
slezských žoldáků. Rudolf Habsburský měl 30 tisíc vojáků, ale jen asi polovina bylo rakouské vojsko. Druhou polovinu tvořila obávaná kumánská jízda vedená uherským králem Ladislavem „Kumánem“.

Proti Přemyslovi hrála celá řada faktorů. Rudolf byl žoldnéř bez cti a rytířské etiky, zatímco
Přemysla svazovalo rytířství a jeho ctnosti. Bitva se odehrála v ukrutných vedrech, které byly velice přívětivé k lehce vyzbrojené a vystrojené kumánské jízdě, ale strašlivě ničivé pro českou těžkou „pancéřovanou“ jízdu. Rudolf dorazil na bojiště už o řadu hodin dříve a měl perfektní přehled o celé situaci, o oblasti a vypracoval efektivní bojový plán. Proti Rudolfovi hrál asi jen věk. Přemysl Otakar byl v nejlepších letech, zatímco Rudolf byl šedesátiletý muž.

Bitva byla vedena s obrovskou razancí Rudolfova vojska na Přemyslovu armádu. Čelní
vojsko Rudolfa se střetlo s Přemyslovými silami a sám „císař“ Rudolf byl v boji téměř zabit, ale jeho záměr, oslabit Přemyslovo křídlo neustálými útoky kumánské jízdy, se vyvedl. Češi začali ustupovat a vojsko bylo postupně přerušeno řekou Moravou. Postupně se Kumánům a Rudolfovým zálohám podařilo prorazit Přemyslova křídla a obklíčit celé Přemyslovo vojsko a jeho tábor. Za zmínku stojí, že řada Přemyslových těžkých jezdců v boji nezemřela pod náporem protivníka, ale v důsledku infarktů, kdy jejich těla nedokázala snést obrovské horko, rozžhavené těžké brnění a boj zároveň.

Přemysl Otakar II. urputně bojoval ve svém táboře, ale nakonec podlehl zdrcující přesile
nepřítele. Jeho tělo bylo Rudolfem odvlečeno do Vídně, kde ho habsburský vládce nechal na řadu dní vystavit na odiv všem, aby bylo jasné, že on je nyní absolutním vládcem říše, a že nikdo už mu nestojí v cestě. Několik let pustošil Moravu, do čela Čech dosadil Otu Braniborského, který se svými šlechtickými přáteli, pro změnu pustošil Čechy jako odvetu za vládu silného Přemysla Otakara II.

Tváří tvář všem těmto událostem tedy není nepochopitelné, proč nakonec došlo k českému
obrození, proč padla monarchie, proč se Tomáš Garrigue Masaryk postavil proti aristokracii, proč jsme měli jít pryč od Říma. Ti všichni srazili do prachu našeho největšího krále, Přemysla Otakara II.

Porážka Habsburků na Moravském poli, tehdy bezvýznamného rodu, mohla ostatně
v konečném důsledku předejít třeba i světovým válkám v té podobě, jak je dnes známe…

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.8.2018