DĚJINY OKEM ALTRIGHT

22. pro, 2018

Letos si připomínáme další kulaté výročí, nepříliš známé. Letos to je 250 let, čtvrt tisíciletí, od vypuknutí první ze dvou válek ruské carevny Kateřiny II. Veliké proti Osmanům a islámské nadvládě nad Černomořím. Roku 1768 vypukla válka, která skončila roku 1774. V celkovém pořadí to byla šestá rusko-turecká válka, ale byla to válka klíčová...

Rusko pod vládou osvícené absolutistické panovnice a reformátorky Kateřiny II. Veliké bylo napadeno osmanským sultánem Mustafou III. Ten byl motivován spojeneckými pakty s Francií, zemí, která již sto let předtím podporovala Osmany proti Evropanům během obléhání Vídně, kdy francouzský král posílal osmanskému sultánovi blahopřejné dopisy. Turci navíc začali vyzbrojovat a cvičit polské vzbouřence, kteří bojovali proti ruské nadvládě. Tak vypukla válka, ve které se dokonale prosadili všichni velcí generálové Kateřiny Veliké, Pjotr Rumjancev, Grigorij Potěmkin, bratři Orlovové, generál Suvorov a admirál Ušakov.

Rusko sestavilo sice početnou koalici, ale tvořenou slabšími partnery. Záporožské kozácké oddíly, řečtí rebelové bojující za osvobození své země zpod osmanské tyranie, gruzínská království Imereti a Kartli-Kakheti a mamelucký Egypt pod vedením bývalého otroka ortodoxního vyznání Ali Bey al-Kabira.

Dvě stě tisíc pěšáků a jezdců a čtyřicet tisíc jezdců kalmycké kavalerie stálo proti 120 tisícům tureckým vojákům. Roku 1770 uštědřil gruzínský král Heraklius II. porážku Osmanům v Gruzii. Tři tisíce gruzínských vojáků odrazilo více, než trojnásobnou přežilo Turků a polovinu jich zabilo.

Ve stejném roce rozpoutal Fjodor Orlov vzpouru Řeků proti Turkům. Vzpoura byla sice neúspěšná, ale rok a půl trvající boj na sebe vázal patnáct tisíc osmanských–albánských žoldnéřů a vojáků.

V červenci 1770, Fjodorův bratr Alexej, velitel Kateřinina loďstva, se u ostrova Chios utkal s osmanskou flotilou pod vedením admirála paši Husamaddina. Ruské loďstvo plulo z Baltu okolo celé Evropy, protože na černomořském pobřeží nebyla prakticky žádná ruská flotila. Turci měli naprostou početní převahu. 73 lodí a 1,300 děl proti 20 ruským lodím. Ruské dělostřelectvo a ruské pušky byly kvalitnější, s lepším dostřelem a průrazností, než turecká děla. Síla ruských zbraní způsobila paniku a zmatek mezi Turky a přinutila je k divokému ú ;stupu. Ze 73 tureckých lodí bylo 69 potopeno, poškozeno, nebo ukořistěno ruským loďstvem. Společně s nimi padlo nejméně 8,000 tureckých námořníků. Rusové měli ztrátu 5 lodí a ďábelský počet 666 padlých námořníků a vojáků. Nejhorší porážka Turků od bitvy u Lepanta v roce 1571. Osmanská námořní nadvláda byla zlomena.

7. července, týž den, kdy skončila námořní bitva u Chiosu, maršál Rumjancev rozdrtil Turky u řeky Larga. 38 tisíc Rusů se střetlo s 45 tisíci Turky. Na bojišti zůstalo 100 mrtvých a raněných Rusů, tisíc mrtvých Turků, dva tisíce zajatých a 33 ukořistěných děl. Tato bitva byla pro Rusy velkým morálním zadostiučiněním, neboť jádro armády tvořila krymská tatarská vojska, která po staletí znásilňovala a plenila ruský venkov během svých otrokářských nájezdů.

O tři týdny později, Rumjancev dosáhl, ještě velkolepějšího vítězství, když v Moldávii 35 tisíc ruských vojáků porazilo 180,000 Osmanů a Tatarů. Rusové měli 1,500 mrtvých a raněných, Osmané a Tataři 20,000 mrtvých, raněných a zajatých. Na počest vítězství nechala Kateřina Veliká vztyčit u Carského Sela „Kagulský obelisk“. Pruský král Fridrich II. poslal gratulace Rumjancevovi a vítězství ruských vojsk přirovnal k velkým vítězstvím starých Římanů. Kromě obrovských ztrát přišli Turci i o &sc aron;est pevností v Moldávii.

U ostrova Patros při řeckém pobřeží dosáhla v listopadu 1772 ruská flotila pod vedením velitele Konjajeva, dalšího velkého vítězství, když 7 válečných lodí rozdrtilo a potopilo flotilu 25 tureckých lodí.

V letech 1773 a 1774 pak Rusové vedli dvě velké námořní expedice k pobřeží Blízkého východu, zejména do oblasti Levanty, Libanonu a dnešního Izraele. Ruské námořnictvo obléhalo a okupovalo Bejrút a bombardovalo řadu přímořských měst a pevností Osmanské říše.

V červnu 1774 dosáhla ruská vojska dalšího vítězství, tentokrát v Bulharsku, kde Alexander Suvorov a 8 tisíc ruských vojáků porazilo 40 tisíc Turků. 209 padlých Rusů oproti 3,000 mrtvým Turkům. Turecké vojsko už přes rok nedostávalo žold, bylo špatně zásobené a morálka podlomená nepřetržitou sérií námořních i pozemních porážek.

Tato bitva zpečetila postavení Turecka v probíhajících mírových jednáních a na počest vítězství byla vesnice Kozluca přejmenována na Suvorovo. Válka skončila podpisem mírové smlouvy 21. července 1774. Rusko zastupoval maršál Rumjancev, Turky paša Musul Zade Mehmed. Turecko muselo postoupit Bukovinu Rakousku, Rusko vrátilo Moldavsko a Valašsko, ale křesťany žijící v těchto provinciích vzalo pod svou ochranu, Krymský chanát přestal být vazalem Turecka, Rusové získali Kabardsko, suverenitu nad Azovem, Kerčský poloostrov a řadu dalších území, dále právo pro ruskou obchodní flotilu proplouvat Dardanely a posílila postavení pravoslavné církve v osmanských oblastech.

V roce 1787 pak Kateřina Veliká povede, ještě jednu válku s Turky. Na konci této války chtěla skrze tajné spojenectví s císařem Josefem II. zničit Osmanskou říši a rozdělit její území. Rakousko mělo získat balkánské državy Osmanské říše a Rusko by obsadilo zbytek říše, včetně Konstantinopole, kde chtěla Kateřina dosadit svého vnuka Konstantina novým byzantským císařem. To se ovšem, kvůli smrti Josefa II. a neochotě jeho bratra Leopolda, stejně jako, kvůli výhružkám západních mocností, nestalo.

Tato první Kateřinina válka si ovšem zaslouží velkou pozornost, protože z porážky v této válce se Osmanská říše a její nadvláda, potažmo nadvláda islámu nad Černomořím, už nikdy nevzpamatovala.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 22.12.2018


 

2. pro, 2018

Brzy to bude 23 let od podepsání tzv. Daytonské dohody...

Stalo se to 14. prosince, a i když to není kulaté výročí, zaslouží si tento dodnes přetrvávající a katastrofální zločin proti lidskosti, jeden z posledních zločinů války v Bosně, určitě rozebrat. Dohoda, která měla přinést mír, prosperitu a stabilitu Bosně přetvořila tento region v nestabilní oblast s obrovskými ekonomickými a sociálními nerovnostmi mezi zbídačeným a rozvráceným územím obývaným muslimskou populací a prosperující srbskou oblastí...

K jednáním o mírové dohodě došlo po masakru ve Srebrenici, kde oddíly muslimského velitele Násira Oriće povraždili tisíce srbských žen a dětí, na což Srbové odpověděli odvetnými akcemi proti bojeschopné mužské populaci.

Signatáři této smlouvy byli srbský president Slobodan Milošević, který v nepřítomnosti generála Karadžiće reprezentoval zájmy srbského lidu v Bosně, chorvatský radikál Franjo Tuďman a bývalý nacistický kolaborant a válečný zločinec, islámský radikál Alija Izetbegovič, jehož syn dnes vládne ve Federaci.

Absurdní dohoda z Daytonu rozdělila Bosnu a Hercegovinu na dvě, de facto separátní oblasti. Federaci Bosny a Hercegoviny, která je společně spravovaná muslimy a Chorvaty a na Republiku srbskou, kterou vede srbský lid. Spojené státy americké, v té době pod vedením Clintona a krvavé báby, nabízeli Izetbegovići přes 55% území Bosny. Nakonec se presidentu Miloševićovi podařilo prosadit rozdělení 1:1, rovným dílem.

Nový mocenský systém nastolil režim rotujícího trojího presidentství zástupců Srbů, Chorvatů a Bosňáků, společně s rotujícím vedením Centrální banky a Ústavního soudu. De facto je tak Bosna a Hercegovina nestabilní konfederací, ve které se bijí zájmy a postavení odlišných náboženských proudů a národních ideologií.

Daytonská dohoda deklarovala cíl přivést Bosnu a Hercegovinu k prosperitě a bohatství. 23 let po uplatnění dohody je Bosna a Hercegovina otřesně rozdělená. Růst bosenské ekonomiky je tažen především Republikou srbskou, zatímco v samotné Bosně a Hercegovině došlo před pár lety k obrovským sociálním bouřím, stávkám a nepokojům. Mezi lety 2010-2015 bosenská ekonomika stagnovala, nebo se propadala. HDP na hlavu v srbské a bosenské oblasti je zhruba stejné, přestože v srbské žije jen třetina obyvatel. V rámci Daytonské dohody získala Bosny př&ia cute;stu p k Jaderskému moři a oblast okolo města Neum se měla stát bohatým obchodním přístavem a vyspělou ekonomickou zónou. Vše bylo rozkradeno, nic se nepostavilo.

Daytonská dohoda je krutým a krvavým pozůstatkem neméně kruté a krvavé Bosenské války, která byla vedena za účelem rozbití Jugoslávie a rozdání majetku islamistům, či západním korporacím, jedno, kde, zda v Bosně, či na Kosovu.

Zda se smát, nebo brečet, to byla otázka, když se v roce 2008 zjistilo, že originální Daytonská dohoda byla ztracena v presidentském archívu Bosny a Hercegoviny a Francie musela půjčit Bosně a Hercegovině autorizovanou a certifikovanou kopii smlouvy. Až po devíti letech byl originál nalezen, ale je to velice příslovečné. Díky Daytonské dohodě se toho ztratilo více než dost.

Nyní musíme doufat, že se vůdci srbského lidu Miloradu Dodikovi a jeho konzervativním socialistům podaří osvobodit Republiku srbskou a ponechat Bosnu a Hercegovinu jejímu ustašovsko-islámskému marasmu.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 2.12.2018


 

18. lis, 2018

Musím poděkovat kancléřce Angele Merkelové, jejíž stupidita mě přesvědčila, kromě toho, že je sté výročí, napsat tento článek...

Z kancléřky totiž vypadla perla, kterou by měl, někdo tesat do kamene, ale k tomu později. V těchto dnech je to právě sto let od skončení První světové války, kdysi nazývané jako „Velká válka“. První z dvou obrovských germánských agresí dvacátého století. Válka, která zabila, či zmrzačila třicet miliónů vojáků a sedm miliónů civilistů, přivedla k moci bolševismus, který byl spratkem císařského Německa, ale taky osvobodila slovanské národy z germánského područí.

Nyní k naší, všemi milované, říšské kancléřce Angele Merkelové. Ta prohlásila, že izolace mezi jednotlivými státy vedla k První světové válce. I pro žáka základní školy je tohle přímo skvostná perla. Faktem je, že k První světové válce vedla naopak obrovská provázanost evropských států, ať už dynastická příbuznost britského, německého a ruského královského dvory, či obrovský, až obludný konglomerát paktů a smluv, spojeneckých dokumentů a závazků mezi evropskými státy. Merkelová to řekla v předvečer svých výzev na vytvoření „evropské armády“, armády hájící zájmy eurosvazových elit, která by sice zabránila válce v Evropě, ale nejspíše by nás nahnala do války s Ruskem.

Nejprve Rakousko zahájilo agresi proti Srbsku. Rusko jako spojenec a ochránce pravoslavných národů vyrazil na pomoc Srbsku. Německo, které bylo spojencem Rakouska, vyrazilo do války proti Rusku. Následně vyhlásilo Německo válku Francii, vpadlo do Belgie, kterou znásilnilo brutální okupační správou, a v důsledku toho Velká Británie vyhlásila na základě spojenectví válku Německu. Už existence termínů „Trojdohoda“ a „Centrální mocnosti“ ukazuje na provázanost, nikoliv izolaci států.

Válka, o které se většina lidí domnívala, že skončí během pár měsíců, se protáhla na čtyři
roky. První rok války se nesl v duchu srbského tažení, zapojení Ruska, drancování Belgie a naštěstí neúspěšného pokusu o dobytí Francie Německem.

V roce 1915 se Rusům dařilo zatlačit Turky, kteří v odvetě za svou neschopnost a za úspěchy ruské armády, povraždili 1,500,000 Arménů. Na východní frontě, ale Rusové ustupovali a byli v těžké a neúspěšné defenzivě. Se stabilizací východní fronty začalo císařské Německo podporovat bolševiky, zejména financemi a pomáhalo jim dostat se z exilu zpět do Ruska. Na západě se Němci zasekli ve Francii a na jihu válčilo Rakousko s Itálií.

Rok 1916 se nesl ve znamení dvou velkých bitev. Bitvy o Verdun a Brusilovovi ofenzivy. Obě dopadly porážkou Centrálních mocností a obě byly strašlivě krvavé. U Verdunu padlo 300,000 vojáků obou stran a dvakrát tolik bylo zmrzačeno, nebo zraněno. Brusilovova ofenziva zničila většinu vojenských kapacit Rakousko-Uherska na východní frontě a vedla ke smrti, či zranění 2,300,000 vojáků. Horší bylo, že se Rusům nepodařilo vytěžit z tohoto vítězství žádné trvalejší výsledky. Ale podařilo se zastavit boje u Verdunu, protože se Němci museli soustředit na východní frontu.

V roce 1917 padla carská vláda v Rusku a byla nahrazena liberálně-demokratickou
Prozatímní vládou. Ta s pomocí německých agentů Lenina a Trockého padla v listopadu 1917 a Rusko ukončilo bojové akce na východní frontě, tedy hned potom, co odevzdalo Němcům obrovská území v rámci nechvalně známého „Brestlitevského míru“.

Důležitým mezníkem roku 1917 bylo zachycení tzv. Zimmermanova telegramu, který navrhoval Mexiku vyhlásit válku Spojeným státům americkým a získat jižní státy USA pod svou moc. Německo chtělo zahájit úplnou ponorkovou válku v Atlantiku, což by mohlo vyprovokovat reakci USA. Té chtěl německý ministr zahraničí Arthur Zimmerman zabránit tajnou dohodou s Mexikem, které by napadlo USA a vázalo tak Američany na sebe, výměnou za zbraně a munici. Ironií je, že právě tato iniciativa přiměla Američany vstoupit do První světové války proti Německu, když jim Britové předali rozluštěný telegram.

Děsivé zvěrstvo předvedli Němci během Třetí bitvy u Ypru, známé jako bitva u Passchendale. Kromě jatek v podobě stovek tisíc mrtvých bez dopadu na válečná tažení, Německo použilo chemický bojový plyn yperit, který oslepil tisíce vojáků.

Situace se v této době začíná stávat neudržitelnou i pro Centrální mocnosti. Vyvázání z války na východní frontě nastává, až v březnu 1918. Bolševická vláda na příkaz Německa měla odzbrojit naše legionáře, ale neuspěla, takže mnoho německých sil bylo i dál vázáno na východní frontu, kvůli přítomnosti legií. Německá „Jarní ofenziva“ na západní frontě skončila po prvotních úspěších velkou porážkou a ústupem německých sil. V červnu byla rozdrcena rakouská armáda na Piavě. Druhá bitva na Marně trvající od července do srpna 1918 skončila opět ničivou porážkou Německa a 14. srpna 1918 nařídil císař Vilém zahájit mírová jednání.

Podpora bolševismu se začala Německu vracet jako bumerang, když v říjnu 1918 došlo ke stávkám a vzpourám v Německu, mezi vojáky a dělníky. 3. Listopadu povstali němečtí námořníci v Kielu. O den později revolucionáři obsadili Kiel. 7. Listopadu revoluce dobyla Hannover, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov a donutila bavorského krále k abdikaci. V zemi se rozšířila generální stávka a město za městem obsazovali „sověty“. 9. Listopadu revoluce smetla i samotného císaře Viléma II., který abdikoval, a vládu převzali sociální demokraté.

Už v říjnu padlo Rakousko-Uhersko, Turecko bylo poraženo, stejně jako Bulharsko, které bylo spojencem Centrálních mocností a 11. listopadu podepsalo Německo příměří v Compiégne.

Nyní k důsledkům války, a především k tragickým událostem Versaillské mírové smlouvy. Tato mírová smlouva, ve skutečnosti „příměří na dvacet let,“ podle slov francouzského maršála Ferdinanda Focha, byla od začátku fatálním omylem. Místo využití jedinečné šance na rozpuštění sjednoceného Německa, zejména díky tomu, že padli všechny vládnoucí dynastie všech německých království a vévodství, se západní liberální a kabinetní diplomacie vedená Francouzi zaměřila jen na to, jak nejvíce ekonomicky vydrancovat Německo. Místo rozbití Německa na dvě desítky neškodných státečků, a tím i zabránění Druhé světové válce, akorát si Francouzi museli vybíjet mindráky na sjednoceném Německu.

A dnes nám opět sjednocené Německo hrozí válkou, válkou proti Rusku, válkou proti nám samotným, válkou proti národním státům pod taktovkou internacionalistické globalizace. Ještě, že éra Merkelové končí. Jen doufejme, že nenastoupí nic horší… nic, co by nás přivedlo do Třetí světové války.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 18.11.2018


 

10. lis, 2018

Není sice kulaté výročí, ale za připomenutí stojí...

Je to právě 398 let od porážky českého národa na Bílé hoře. Byla to situace, kdy se zástupci českého národa dopustili celé řady chyb, které vycházeli především z nadšení a zbrklosti, stejně jako z odporu proti katolické nadvládě germánských císařů, nejprve Matyáše Habsburského a poté Ferdinanda II. Habsburského. Ten byl navíc radikálním jezuitou, který neuznával právo nejen na autonomii, či národnostní svobody, ale ani na vyz nání, což dokázal i tím, že nechal nůžkami roztrhnout Rudolfův majestát, který českému lidu přiznával právo na svobodu víry.

Právě působení Matyáše i Ferdinanda nakonec zažehlo v českých stavech, a to nejen protestantských, ale i mezi vlasteneckými částmi katolíků, ohnisko národně osvobozeneckého povstání, které mělo osvobodit naší zemi. Dva roky trvající vzpoura však skončila strašlivým krachem, terorem a represemi. Pojďme se podívat, proč se tak stalo.

Elitářství stavů.

Prvním problémem stavů bylo, že se nezaměřili na celonárodní vzpouru. Místo toho začali boje tím, že verbovali žoldnéřská vojska. V českém národu stále plál oheň husitství, ale nechtěli ho využít, nebo se ho báli. Považovali se za lepší, než ostatní a místo vybudování národní lidové armády, začali verbovat žoldácká vojska, k tomu bez jednotného vedení a velení.

Nejednota.

Samotné protestantské vyznání stavů bylo nejednotné. Část se řadila k luteránům, část ke kalvinistům. Tyto spory se přenášely i do vedení války a správy země, která byla podřízena stavovskému Direktoriátu, jenž měl vládnout, dokud nebude zvolen nový král. S tím souvisí i plán stavů změnit České království v konfederované státy. V konfederaci pěti států, Čech a zrovnoprávněných „vedlejších zemí“, tedy Markrabství moravské, Vévodství slezské, Vévodství opavské a Markrabství dolnolužické v čele s voleným králem bez dynastických práv.

Špatný král.

Aby toho nebylo málo, stavy vybraly cizáka králem, místo našince. Tím cizákem byl Fridrich Falcký, posměšně zvaný „Zimní král“, představitel kalvínské větve hnutí odporu vůči Habsburkům. Fridrich byl příliš líný, než aby se snažil zužitkovat své vztahy s protestantskými mocnostmi Nizozemskem a Anglií. Tím navíc způsobili křivdu Janu Jiřímu Saskému, jehož državy byly bohaté, přímo sousedící s českými zeměmi, a který byl luterán. Křivda nakonec přiměla Jana Jiřího, aby úplně přešel na stranu katolíků.

Porážka na Bílé hoře znamenala konec husitství na dlouhou dobu, systematické drancování, Třicetiletou válku, pustošení naší země germánskými katolíky, pálení knihy, zabití, či vyhnání desetitisíců nejlepších Čechů a představitelů našeho národa a lidu. Revize bitvy na Bílé hoře přijde, až s dlouho očekávaným a vytouženým pádem Habsburského mocnářství v roce 1918.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 10.11.2018


 

28. říj, 2018

Před sto lety, náš národ a náš lid, společně s dalším slovanským národem – Slováky, dobyl
velkého vítězství v národně osvobozeneckém boji...

Nebylo to vítězství týkající se toho, zda je něco republikou, či monarchií, jak se to snaží prezentovat libtardi z jedné strany a zastydlí pseudomonarchisté a habsburští sluhové ze strany druhé. Bylo to vítězství utiskovaných slovanských národů nad pangermanismem, vítězství, při kterém náš lid dosáhl svobody, kterou ztratil na Bílé hoře. Dějiny 28. října 1918 se však začaly psát dříve.

Po celou První světovou válku slábla loajalita českého národa i české reprezentace,
pomineme-li katolické strany, vůči Žaláři národů. Žalář národů se během války změnil ve vojenskou diktaturu a fakticky loutkový stát Císařského Německa. Od roku 1917 systematicky přebíhalo, čím dál více českých a slovenských vojáků do exilových jednotek Tomáše Garrigue Masaryka, Československých legií.

V exilu, po kterém Tomáš Garrigue Masaryk cestoval s pomocí a pasem vydaným srbským
králem Petrem I. Karaďorďěvičem, získal podporu i důležitých státníků, kteří si uvědomovali, že Žalář národů už je přežitý, že je to stát, který tvrdošíjně odmítl řešit národnostní otázku, odmítl federalizaci a odmítl posílení práv národů.

8. ledna 1918 vyhlašuje americký president Woodrow Wilson „Čtrnácti bodový program“
zaručující mimo jiné autonomii národům Rakousko-Uherska. V průběhu roku 1918 se zformovali dva strategické orgány – Prozatímní vláda v Paříži a Národní výbor československý v Čechách a na Slovensku. Ten první zajišťoval naší věci podporu mezinárodního společenství, ten druhý zajišťoval jednotu československé politické reprezentace. První uznala Československou národní radu Francie, již 29. června, připojila se Velká Británie, USA, Japonsko, Itálie.

5. října 1918 Centrální mocnosti nabídli příměří. 14. října svolala Socialistická rada
generální stávku, která měla vést k vzniku socialistického, na Rakousku nezávislého, státu. 16. Října 1918 došlo k zveřejnění posledního pokusu posledního rakouského císaře Karla I., o záchranu monarchie s nabídkou federalizace. Tou dobou už, ale ve federalizaci Rakousko-Uherska nevěřili ani Karlovi vlastní spojenci.

18. října 1918 byla vydána Washingtonská deklarace jako reakce na snahy Karla o
federalizaci. Deklarace vyhlašovala svrchovanost a suverenitu Československého státu. Ta byla naší Deklarací nezávislosti. V té době se vůdce národních socialistů Václav Klofáč sešel s císařem Karlem a dohodli se na nekrvavém rozpadu monarchie. Následně se konalo „Ženevské jednání“, kde došlo k definitivnímu rozhodnutí o podobě nového státu.

28. října 1918 se v Ženevě sešel Národní výbor vedený Karlem Kramářem za účasti Edvarda
Beneše. Ten bohužel prosadil myšlenku vzniku demokratické republiky na místo Kramářem
navrhované slovanské monarchie. To byly ovšem události ve stovky kilometrů vzdálené Ženevě. Pro nás je důležitější, to co se stalo v Čechách.

V 9 hodin ráno, dva z pěti velkých „Mužů 28. října“, agrárník Antonín Švehla a socialista
František Soukup, zamířili zajistit tzv. Obilný ústav v Praze, strategické zásobovací centrum Prahy. Cílem bylo zabránit rakouským důstojníkům nechat odvézt zásoby obilí a tím nechat vyhladovět Prahu. Ve stejné době se rozšířila zpráva, že Rakousko-Uhersko přijalo podmínky míru, včetně autonomie jeho národů.

U svatého Václava na Václavském náměstí, Isidor Zahradník, český pravoslavný kněz
vyhlásil svobodu a nezávislost Československa. Téhož dne, Československý národní výbor skládající se z Aloise Rašína, Antonína Švehly, Vavro Šrobára, Jiřího Stříbrného a Františka Soukupa, přijal první zákon, zákon o nezávislosti Československa.

Zoufalí Němci, zpočátku snažící se o vyprovokování násilností v ulicích, poté vyhlašující
absurdní „Německé Čechy“, byli ve svých snahách o zničení rodícího se Československého státu neúspěšní. 3. listopadu Pražané symbolicky završili osvobozeneckou revoluci stržením Mariánského sloupu, který byl symbolem nadvlády Rakousko-Uherska nad Čechy. 

21. prosince 1918 se do Prahy vrátil osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk. A na závěr se, ještě podívejme na jednotlivé bílé heterosexuální muže 28. října. Zaslouží si to.

Alois Rašín byl českým patriotem, talentovaným ekonomem, ženatý, s třemi dětmi,
reprezentant Národní demokracie, a muž, který zajistil, že se Československo stalo hospodářskou a finanční velmocí Meziválečného období. Dvojnásobný ministr financí, jehož ambice a talent ho nakonec stáli život, když byl zavražděn radikálním anarchistou. Také byl členem Pětky, která pomáhala udržet pořádek a stabilitu v Československém státě pod vedením Tomáše Masaryka.

Antonín Švehla byl dvojnásobný premiér Československa, vůdce konzervativní Agrární strany, spojenec Tomáše Masaryka, podporovatel ve volbě presidenta a člen, ale i zakladatel Pětky, který pomáhal vést naši zem v dobách nestability.

Jiří Stříbrný, národní socialista, vlastenec a radikální konzervativec, člen Pětky, schopný a
ambiciózní politik, novinář, který byl nakonec komunisty utýrán ve Valdicích. Trojnásobný ministr železnic, ministr pošt a telegrafů a ministr národní obrany, v době Mnichovské zrady radikální odpůrce kapitulantství Edvarda Beneše.

Vavro Šrobár, představitel Slováků, zastával různá ministerstva v meziválečném i
poválečném Československu, ministr unifikace, ministr pro Slovensko, ministr školství, zdravotnictví a financí, nejprve slovenský, poté celo-československý agrárník. Zakladatel Strany svobody, nakonec člen Druhé Gottwaldovi vlády, kde byl jako jeden z posledních žijících lidí spojených s Tomášem G. Masarykem.

František Soukup, sociální demokrat a novinář, první československý minstr spravedlnosti,
dlouholetý senátor, zakladatel Dělnické akademie a člen Druhé internacionály. Zemřel 11. listopadu 1940 v důsledku věznění a perzekucí německým okupačním režimem.

To byli bílí heterosexuální muži 28. Října, události vedoucí k 28. Říjnu, to bylo
národní osvobození našeho lidu 28. Října 1918!

Gratulujeme ke sto letům naší republiky!

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 28.10.2018