SRBSKO

14. zář, 2019

Prezident Miloš Zeman při své cestě do Srbska oznámil, že ocení v říjnu na Pražském hradě známého režiséra Emira Kusturicu státním vyznamenáním Medailí Za zásluhy...

Kusturica, který studoval v Praze, a proslavil se například filmy Dům k pověšení, Arizona Dream, Underground nebo Černá kočka, bílý kocour, je přitom sžíravý kritik Západu, kterému připisuje i vznik balkánských válek v 90. letech při rozpadu Jugoslávie. V roce 2011 poskytl srbský režisér velký rozhovor Reflexu, byla to skutečně „jízda“ a své protivníky rozhodně nešetřil.

Ve vašem filmu Dům k pověšení, jenž je z roku 1988, jeden z herců říká: „Co by má duše dělala bez křídel? Moje duše chce lítat.“ Jak je na tom vaše duše? Lítá? Nebo se plazí někde u země?

Pořád lítá. Furt mám křídla. Chtěl jsem tím vyjádřit myšlenku, že si mohu dovolit něco, co jiní lidi nemají. Nikdy a nic nedává takovou radost, jako když kreativní člověk něco udělá. Ve filmu, v architektuře, v muzice. Já u toho, co dělám, projdu katarzí, vnitřním očištěním. Cítím se jako řecký bůh Dionýsos, který šířil pohodu a zajímavé myšlenky, ale své protivníky nešetřil.

Své protivníky skutečně nešetříte. Jak se však to vnitřní očištění projevuje navenek?

U každého jinak. Podívejte se například na muzikanty. Třeba africké. Jakou radost mají z muziky, až se z toho někdy vožerou.

To my děláme přece taky.

Jenže my to děláme formalizovaně. Máme pomyslný oltář, před nímž něco obětujeme nebo si před ním na něco hrajeme, ale je to pořád totéž. U nich to vyvěrá z vnitřních pocitů.

Dnešní svět je ovšem svázaný mnoha formálními pravidly, mocí peněz, ale i rodinou či podmínkami v práci. Pokud pravidla přesně dodržujete, vnitřní svoboda je najednou velmi omezena. Přesto jste pořád úplně svobodný?

Máte pravdu, lidi jsou pod strašným tlakem. Já se z toho dostávám tím způsobem, že udělám ve filmu to, co chci. Pomocí toho také mizí napětí mezi materiálním a duchovním. Narodil jsem se v bývalé Jugoslávii, to je oblast, jež má z jedné strany velký západní materialisticky založený svět, který produkuje války, ale tváří se, že je velmi humánní. Vzpomínám si na slova Bohumila Hrabala z Příliš hlučné samoty: „Nebesa nejsou vůbec humánní a člověk, kterému to myslí, tak také humánní není, ne že by nechtěl, ale že to odporuje správnému myšlení.“

Tím naznačujete, že Západ není vnitřně svobodný?

Říkám to, že ti, co produkují války, jsou dnes strašně humánní. A to je tragédie.

Moment! Vy jste z Východu, ale uspěl jste i na Západě. Jak je to tedy možné? Není to proti logice toho, co tvrdíte?

Protože se chovám, jako bych byl ve starém Římě! V něm to bylo jako v dnešním New Yorku. Slyšíte mnoho jazyků a názorů. Ve starém Římě bylo slyšet, co říká Balkán, co říká Středomoří, co říká Sýrie. Velký svět respektoval různé hlasy. Já jsem ale trochu netypický příklad. Dospěl jsem intelektuálně a mentálně při studiích v Praze, kvůli tomu jsem dnes tam, kde jsem. Mým měřítkem je přitom helénistické Řecko, tedy střetávání kultur, vzájemné ovlivňování. Jenže když se dnes vrátíte do Sarajeva, kde jsem se narodil a kde jsem kdysi žil, už tyto myšlenky nemají vůbec žádnou cenu.

Už vůbec žádnou? Hovořili jsme na začátku o duši z vašeho filmu Dům k pověšení. Jenže v balkánských válkách v 90. letech nahradily lidské duše kulky a granáty. Co se stalo s dušemi Srbů, Chorvatů či Bosňáků?

Války na Balkáně jsou od středověku v produkci někoho ze Západu či Východu. Nevznikaly původně u nás.

Myslíte si, že je někdo cizí uměle vyvolával?

Válka je důsledkem ekonomických zájmů. Podívejte se na boje mezi Chorvaty a Srby za poslední staletí a vidíte, že Východ se nešíří na Západ, ale Západ na Východ. Tam najdete odpověď. A rozšířilo se to kdysi až do mého rodného Sarajeva a pak i do Kosova. Vy nevidíte na příkladě Kosova srovnání s vašimi Sudety? Západní země se dohodly, že to tak bude, a ta území se odtrhla. Jak kdysi v Československu, tak nedávno v Kosovu. A Kosovo dnes vede mafie.

Tvrdíte, že balkánské války vznikly i vinou Západu. To skutečně nevidíte, že je vyvolali někteří místní politici a radikálové?

Jasně že vidím a uznávám to. Válku koprodukovali i srbští, muslimští a chorvatští extrémní nacionalisté. Tím byl společný život různých národů v Bosně naprosto zničen.

A mohlo by se to někdy vrátit tam, kde to bylo před válkami z 90. let?

Nikdy! V Sarajevu je už jen několik srbských duší. Nikdy se to už nevrátí. Nejvíce nesnáším to dnešní lhaní, že Sarajevo je multietnickým městem. Jsem přitom poslední, kdo by nechtěl národnostně smíšené Sarajevo. Měl jsem to rád, byl jsem tam jako ryba ve vodě. Ale upozorňuji, že největší etnické čistění při posledních balkánských válkách se odehrálo v Krajině v Chorvatsku. Tam žilo skoro půl miliónu Srbů, ale vrátily se jich tam jen desítky tisíc.

V Československu jsme většinou vnímali všechny jako Jugoslávce, nerozlišovali jsme moc, zda je někdo Srb, Chorvat, či Slovinec. Nebyla to vlastně chyba světa, že to nerozlišoval a pak se divil, co se to tam děje za hrůzy?

Balkán je plný paradoxů. Například já si myslím, že bývalý jugoslávský prezident Josip Broz Tito řídil zemi v určitou dobu kvalitně. Dokázal dobře balancovat mezi Východem a Západem. Protože když se podíváte na mapu, tak neuralgickým bodem Evropy je řeka Drina, která tvoří hranici mezi Bosnou a Srbskem. Právě tam se ve skutečnosti potkává Západ a Východ. Z toho vznikaly ty války, ne proto, že by byli Srbové či muslimští Bosňáci špatní.

Jedna moje spolužačka z univerzity v květnu 1980, kdy zemřel Tito, jenž byl polodiktátorem, upřímně nad jeho smrtí brečela. Jak jste reagoval vy?

Byl jsem na fotbale. Hrálo Sarajevo s Osijekem. Fotbal to nebyl nic moc, ale když oznámili smrt Tita, někteří hráči padli na kolena. Můj otec však nenáviděl Tita a já jsem tehdy prezidenta vnímal jako dopravní značku, již moc neregistrujete, i když o ní samozřejmě víte.

Komu vlastně fandíte ve fotbale?

Partizanu Bělehrad. Nemám rád konkurenční Crvenou zvezdu.

Natočil jste totiž i dokumentární film o Diegu Maradonovi, legendárním, ale velmi kontroverzním argentinském fotbalistovi. Co vás k tomu vedlo? Láska k fotbalu?

Ne. Peníze.

Povídáme si o tvůrčí svobodě, duši a vy najednou vypálíte slovo peníze.

Byl to nápad španělského producenta. Pak jsem si vzpomněl na některé Maradonovy úžasné góly, ale i na ten, jejž dal na mistrovství světa v roce 1986 rukou Anglii, jak se mu říká „Boží ruka“. Řekl jsem si, že ten film by mohl být taková silná emocionální sebeidentifikace, proto jsem to udělal.

Maradona ale podporoval diktátory, Huga Cháveze z Venezuely či Fidela Castra z Kuby. To vám nevadí?

I já jsem podporoval Fidela Castra!

Vám skutečně nevadí, že Castro zavíral do vězení lidi pro jejich názory? To je přece zcela proti tomu, co tvrdíte ve svých filmech.

Prosím vás, Američané zabili v Iráku milión lidí. Kdybychom neměli lidi jako Fidel Castro a Chávez, svět by byl nudný.

Vždyť přece dobře víte, že podobní diktátoři omezují svobodu.

Oni to dělají proto, aby někteří jejich lidé mohli vůbec žít a jíst. Vezměte si, jak vypadají některá americká města, kolik je tam chudáků.

I tak si myslím, že film Maradona je propaganda.

A co je americká televize CNN? To není propaganda? Média jsou propaganda. Když tento náš rozhovor dobře seškrtáte, tak ze mě uděláte chytrého člověka či naprostého blbce. Nacionalistu nebo imperialistu. Upozorňuji, že jsem antiimperialista.

Nebudu škrtat, to by byla škoda, mám to rád autentické.

Ještě to dokončím. Jsem svobodný člověk, který nemá žádné politické zázemí. Opakuji, jsem antiimperialista, protože to, co se někdy dnes děje ve světě, se v ničem neliší od toho, co se dělalo za dob největší slávy imperialismu. Jen se to jinak pojmenovává.

Podle toho, co říkáte, vlastně popíráte všechny moderní marketingové poučky. Jste nespoutaný, jdete proti většinovým názorům, jste bohémský, ale producenti vám přesto dávali na filmy peníze. Jak je to možné?

Nevím. Prodává mě moje jméno. A to je myslím pořád dobré. Ale nikdo nevíme, dokdy to tak bude. Proto dělám i jiné věci. Když jsem byl mladší, dostal jsem se na nějaký filmový festival, protože ty akce nesly třeba mytologii Federica Felliniho. Dnes už existuje pouze mytologie Hollywoodu. A ten chce konzumní svět.

Právě proto se vaše filmy odborníkům i lidem líbí, že jdete proti konzumu. Není to vlastně vypočítavost?

Vůbec ne. Já to neumím dělat jinak.

Pražskou FAMU jste ukončil v roce 1978. To u nás byla tuhá normalizace, cenzura, nesvoboda, vnitřně svobodné umělce, jak o nich hovoříte, například z české skupiny Plastic People of the Universe, věznili. Jak jste dospěl k vnitřní svobodě v nesvobodném světě?

Přijel jsem v roce 1974 ze Sarajeva do Československa. Pražská scénografie byla úplně jiná. Podíval jsem se na některé baráky a myslel si, že každý z nich je snad parlament. To, co bylo typické pro Evropu, v Sarajevu téměř chybělo. Cítil jsem před tím určitou zakomplexovanou, ale o to jsem dostal větší vůli něco udělat. Bral jsem Prahu jako základ kulturně historický, ne politický. Pro cizince to navíc zde bylo za komunismu samozřejmě lehčí. Mohl jsem kdykoli odjet. Cítil jsem však u toho, že čeští intelektuálové, kteří šířili jiné myšlenky, to neměli tady tehdy lehké. Přesto to všechno, co jsem zažil kdysi v Praze, jsem v současnosti zamířil vlevo, ne vpravo.

A za studií v Praze jste byl více politicky vpravo?

Jakoby. Byl jsem hlavně proti Sovětům. Přesto dnes nerozumím tomu, že mi někdo vyčítá, že jsem proti NATO. Jsem proti těm, co produkují války.

Nebyl jste navíc sám, kdo studoval v komunistické Praze a pak ve své tvorbě dospěl k velké umělecké svobodě, kterou jste šli proti totalitě. Byli to v různých letech i další režiséři z Jugoslávie – Goran Marković, Lordan Zafranović, Goran Paskaljević, Rajko Grlić. Proč taková koncentrace Jugoslávců právě na škole v Praze?

Protože bylo známé, že nejlepší filmová škola na Východě byla ta pražská. Podívejte se, co dokázali v těžkých časech nesvobody vaši filmaři, jako Ivan Passer, František Vláčil, Otakar Vávra, Miloš Forman, Jiří Menzel. To je mnohem lepší, než co se dělá dneska. Někdy to platí v případě Západu a Východu pořád. Kdybych porovnal švýcarský a srbský film, tak Srbsko je mnohem lepší. Bohužel i naši dnešní mladí tvůrci jsou stupidní, protože si myslí, že mají imitovat Hollywood. Je naprostou stupiditou si myslet, že na ně západní trh čeká. Trh Velkého bratra v Hollywoodu naopak nechce, abychom byli kreativní. Ten trh pouze chce, abychom přijeli do Hollywoodu a byli konzumenti. Český, polský či srbský film je dnes zablokovaný, protože mladší režiséři nemají myšlenkovou jistotu, nevědí, jakým směrem se ubírat. U nás i u vás je spousta silných příběhů, ale proč je nedělají? Myslí si, že udělají díru do světového filmového trhu jinak. Je to stupidní.

Když jsme hovořili o vašich studiích v Praze, tak je známo, že Češi a Jugoslávci měli k sobě v minulosti hodně blízko. Před druhou světovou válkou byly dokonce Československo a Jugoslávie strategickými a vojenskými spojenci. Největší demonstrace na celém světě v srpnu 1968 proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy byla v Bělehradě. Bylo na ní sto tisíc lidí. Už ten vztah vymizel? Srbové totiž těžce nesli, že premiér Miloš Zeman a prezident Václav Havel podpořili v roce 1999 bombardování Bělehradu a dalších srbských měst, jež prováděla letadla NATO.

To bombardování bylo strašné. Nechápu, že intelektuál jako Václav Havel něco takového podpořil. Přitom když u vás vládli komunisté s Rusáky, tak Havlovy hry se pravidelně hrály v cizině jen v Bělehradě. Pan Klaus byl v tomto případě vždy více na straně, která byla racionálnější.

Myslel jsem to tak, zda si Srbové pořád nemyslí, že je Češi opustili a zradili?

Ne. Většina Srbů ani neví, kdo je Havel. Jestliže ale někdo podporuje podobné bombardování, tak opět připomenu Hrabalova slova: „Člověk, který myslí, nemůže být humánní.“ Pan Havel si na humanistu jen hrál. Ale vždy, když přijedu do Prahy, cítím, že je něco mezi námi strašně podobného. Třeba Miloš Forman. Miloš je srbské jméno.

Emir je ale původem arabské, tedy vlastně muslimské jméno, že?

Ano. Můj otec se jmenoval Murat, to je turecké jméno, ale byl to Srb, to je paradox, jakých bylo v Jugoslávii mnoho.

Nesete dnes také jméno Nemanja, protože jste přijal pravoslavnou srbskou ortodoxní víru v klášteře Savina v roce 2005. Proč?

Byl jsem ateista. Rodiče byli ateisté. Když ale zmizela Jugoslávie, chtěl jsem artikulovat něco, co patří k srbské tradici.

To už vám však bylo 50 let. Hledal jste Boha?

Bůh je v kultuře. A těm, co se snaží dokázat, že Bůh neexistuje, těm nevěřím.

Někteří vám vyčítají, že to je pouze vaše další velká póza. Je?

Oni netuší, co člověk cítí a dělá. Nepotřebuji další pózu. Už mám dost jiných.

Autor: REFLEX.cz, Praha, ČR, 2011 (14.9.2019)

Zdroj:

https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/97440/valky-na-balkane-vyvolal-zapad-rekl-reflexu-reziser-kusturica-kteremu-da-zeman-vyznamenani.html


 

 

4. zář, 2019

Zapadlá víska v srbských horách ožila díky známému režisérovi Emiru Kusturicovi...

Z těžko přístupné oblasti Mokra Gora, ležící až na samé hranici s Bosnou, se teď pomalu stává turistická oblast. Uměle postavená vesnice Drvengrad je jedinečným spojením tradice, luxusu a místní svébytné kultury. Navíc funguje jako galerie pod širým nebem...

Pro obdivovatele známého režiséra je tu další příjemná stránka: všichni turisté jsou tu s ním denně v bezprostředním kontaktu. Režisér má plány stejně pozměnit i nedaleký Višegrad. Drvengrad leží asi dvě stě kilometrů od Bělehradu. Autem to trvá čtyři hodiny. Bohužel, jediná příjezdová cesta sem vede po klikatých a nebezpečných silnicích. I proto sem režisér nejváženější hosty sváží vlastním vrtulníkem. Heliport má přímo na zahradě svého domu a občas helikoptéru i sám pilotuje.

Během náročné cesty projedete mimo jiné Užici - šedivé město se slavnou historií. V září 1941, na samém začátku své hvězdné kariéry, ho obsadil partyzánský velitel a budoucí legendární prezident Josip Broz Tito. Zatímco zbytek Jugoslávie okupovala třetí říše, v tomto odlehlém koutu srbských hor si odbojáři zřídili svůj miniaturní státeček. V takzvané Užické republice fungovaly školy, pošty, železnice a hrála se improvizovaná fotbalová liga. Hitlerovým generálům trvalo čtyři měsíce, než dokázali partyzánský stát pokořit. A i když o tom Kusturica nemluví, zdá se, jako by se snažil o pár kilometrů dál vybudovat obdobu Titova svébytného panství.

Památníky na slavné doby odboje ale nejsou to jediné, co po sobě maršál Tito v Užici zanechal. Bohužel je to i mor typicky jugoslávské panelákové výstavby. Zdejší „panelstory“ je sice trochu pestřejší a barevnější než poušť československých sídlišť, je ale neméně všudypřítomná a bezohledně útočí na historická jádra srbských měst.

Cestou ale, zdá se, nevidíme jen stopy velikého Josipa Broze, ale potkáváme i bdělé srbské policisty. „Jeli jste moc rychle,“ říká mi zachmuřeně ramenatý černovlasý obr v uniformě. „Ale… my jsme novináři… spěcháme,“ soukáme ze sebe výmluvy chatrnou srbštinou. „A kam tak spěcháte?“ „Za Emirem Kusturicou do Drvengradu,“ odpovídáme. „Když za Emirem, tak teda jeďte,“ taje muž zákona náhle. Vida, tohle jméno ve zdejším kraji působí jako propustka.

Ztracené Sarajevo

Bez újmy na obsahu peněženek se tak dostáváme do oblasti ukryté uprostřed největšího srbského přírodního parku Tara. Ve zdejších horách žijí vlci a medvědi, z jejich vrcholků je už vidět do Bosny. Je čas připravit se na první setkání s Drvengradem.

Význam tohoto jména je jednoduchý a výstižný - Dřevěné město. Zas tak jednoduché ale v tomhle bláznivém koutě světa není vůbec nic. Když se ptáte na cestu, mohou vás místní poslat také na Mečavnik, tedy Bouřlivý kopec. Tak se tomuto místu říkalo už dávno před příchodem Emira Kusturici, nikoli kvůli režisérově bouřlivé povaze, ale kvůli častým vánicím. A slyšet můžete i slovní hříčku Kustendorf - Kusturicova vesnice. Když se ptáte majitele vesnice na oficiální název, odpověď je stručná, všechny tři.„Během války jsem ztratil své rodné Sarajevo. A tak jsem si postavil vlastní svět,“ vysvětluje režisér se směsí pýchy a smutku. V jeho kdysi milovaném Sarajevu, které inspirovalo jeho první filmy, ho totiž teď většina lidí nemůže vystát. I někdejší dobří přátelé, včetně bývalého dvorního scenáristy Abdulaha Sidrana, Kusturicovi vyčítají, že se v době hrůz bosenské války za své krajany nepostavil, odešel do Srbska a navíc konvertoval z islámu na pravoslaví. Za důkaz zrady považují i to, že při pravoslavném křtu přijal nové jméno Nemanja. Sám Kusturica ovšem tvrdí, že nikdy žádné náboženství nevyznával a na stará kolena v sobě objevil křesťana. Pravda je, že pravoslavné vyznání prostupuje i celým jeho sídlem. Po vesnici jsou rozesety ikony a srdcem Drvengradu je kopie pravoslavného kostelíka ze 17. století.

Neformální festival

První kontakt s Drvengradem však zdaleka nevoní jen kadidlem, ale také pořádnou balkánskou dechovkou, kumštýřskou svobodomyslností, rakijí, uměním, starosvětským klidem, high-tech technologií a bůhvíčím ještě. Už průchod autentickou vesnickou branou vás uvrhne do hlubokého, ale nikoli nepříjemného duševního zmatku. Za vraty na vás vykoukne socha německého vojáka s rozbitou přilbou, o kus dál postávají dřevěné sochy obřích havranů, pod kterými se protahuje jedna z mnoha místních koček. Celý komplex Drvengradu se skládá z několika set domů a domečků. Ne ledajakých. Kusturica sjezdil celé široké okolí a hledal stará rozpadlá stavení. Skupoval je, svážel do vesnice a náročně restauroval tak, aby se líbila turistům i odborníkům. Za svou vesnici ostatně získal v roce 2005 i prestižní Evropskou cenu za architekturu.

V horách si zařídil svůj vlastní svět s vlastními pravidly. Pojal ho jako umělecké dílo a kulturní centrum v jednom. Pořádá tady hned několik uměleckých festivalů ročně. Nejznámější je ale bezpochyby filmový Kustendorf, kam si Kusturica zve své slavné kolegy, ale zároveň taky dává velkorysý prostor mladým filmařům.

Kdo si oblíbil snobskou atmosféru Cannes nebo Benátek, ten si v Drvengradu na své nepřijde. Heslem dne je tady uvolněnost. Svérázný režisér je mezi návštěvníky stále ve stejném oblečení doplněném velkými gumovými holínkami. V jídelně si diváci nabírají ze švédských stolů a hodují společně s pozvanými hvězdami. Do krajiny, kde lišky dávají dobrou noc, přiletěl před lety vrtulníkem i hollywoodský herec Johnny Depp. Kusturica mu na jeho počest před svým domem odhalil dřevěnou sochu, ze které se stala turistická atrakce.

Režisér by rád na festivalu založil i speciální českou filmovou sekci. V Česku studoval FAMU v ročníku, který vedl Otakar Vávra, a dodnes komunikuje obstojnou češtinou.

Biorevolution ou muerte!

Sedíme v jedné z několika drvengradských hospod. Ze všech stěn i z krbové římsy na nás hledí pravoslavné ikony a fotografie Che Guevary, Fidela Castra a mexického revolucionáře Pancha Villy - Kusturicových velkých oblíbenců. Che Guevarův portrét zdobí i etiketu borůvkového džusu značky Biorevolution, který Kusturica ve vesnici sám vyrábí. Je to jedna z Kusturicových zbraní proti globalizaci, které vyhlásil osobní válku. V Drvengradu nekoupíte žádnou z celosvětově rozšířených limonád v čele s kokakolou. „Ať mi někdo řekne recept na kolu a já ji tady budu vyrábět. Servírujeme tady jen to, co si sami vyrobíme a co známe,“ vysvětluje nám režisér. Jídlo se už teď vaří hlavně z místních surovin, Kusturica ale míří ještě dál. „V budoucnu bych chtěl, aby byla vesnice zcela soběstačná v jídle a abychom si sami vyprodukovali to, co sníme,“ představuje své plány.

Režisér zachránil Srbům část národního dědictví a od srbského státu dostal na oplátku darem část pozemků. Zároveň se stal správcem místního národního parku. Pár minut jízdy od Drvengradu postavil režisér sjezdovku a láká do své vesnice lyžaře. Jinak je okolní krajina liduprázdná a panenská. Řadí se mezi nejzachovalejší lesní komplexy v Evropě a park Tara je zapsaný na Seznamu památek UNESCO. Romantickou scenerii jen sem tam doplňuje tradiční dřevěný domeček.

Drvengrad II

Je čas vydat se do míst, se kterými má Kusturica ještě velkorysejší plány. Na bosenské hranice je to autem z Drvengradu jen dvacet minut. Zároveň s pasovou kontrolou ale vjíždíme do jiného světa. Jmenuje se Višegrad a nemá nic společného s maďarským městem, ve kterém podepsali smlouvu o spolupráci prezidenti středoevropských zemí. Tenhle Višegrad proslul dvakrát: jako kulisa románu nejslavnějšího bosenského spisovatele Iva Andriče Most přes Drinu a také jako dějiště jednoho z nejstrašnějších masakrů nedávné války.

Višegrad se skládá ze dvou částí - z nevelkého, špinavého a nevzhledného městečka a nádherného mostu, jehož oblouky z bělostného kamene se odrážejí v sytě smaragdovém proudu řeky Driny. Díváme se na něj od šálku kávy nevkusného bistra, které překypuje rozbitými neony. Kontrast mezi krásou a ošklivostí přivedený k dokonalosti.

Slavný most na Drině vyrostl v 16. století. Postavit ho nechal Mehmed Paša Sokolovič - srbský chlapec násilím odvezený k sultánovu vojsku, který se díky své inteligenci a úsilí propracoval až na pozici jednoho z nejvýznamnějších vezírů osmanské říše. Most v zapadlém balkánském městečku se v Sokolovičových představách měl stát spojnicí mezi křesťanským západem a muslimským východem. Projektem stavby nepověřil nikoho jiného než proslulého architekta Mimara Sinana (jeho rukopis dodnes nese velká část historického jádra Istanbulu).

Po tři staletí byl most centrem společenského života Višegradu. V roce 1992 se dávná Sokolovičova vize pojítka mezi muslimy a křesťany definitivně změnila v noční můru. Právě sem teď také míří další Kusturicovy plány. Chce postupovat stejnou metodou jako v Drvengradu, jen rozměry celé akce mají být větší a místo dřeva se má stavět z kamene. Kamennému mostu má vyrůst důstojný protipól v obnoveném historickém centru městečka.

Že by se tedy depresivní poválečné hnízdo mělo stát dalším turistickým a kulturním centrem? Dnes se to při procházce po mostě přes Drinu zdá nemožné. Jenže v začátcích projektu Drvengrad Emiru Kusturicovi také nikdo nevěřil. Nám už je ale jasné, že tenhle režisér dokáže vykouzlit realitu z fantazie nejen na filmovém plátně.

Autor: Veronika Švihelová-Jonášová, Praha, ČR, 4.9.2019

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

https://www.reflex.cz/galerie/lide-a-zeme/109487/srbska-vesnicka-drvengrad-aneb-na-navsteve-u-emira-kusturici?foto=0

Zdroj:

https://www.reflex.cz/clanek/lide-a-zeme/97161/srbska-vesnicka-drvengrad-aneb-na-navsteve-u-emira-kusturici.html

https://www.facebook.com/kustendorffestival/

 


 

 

5. čvc, 2019
Jsme na pokraji velmi hmatatelné změny času, mezi starými časy a novou technologickou érou...
 
Emir Nemanja Kusturica:
 
"Myslím, že budoucnost je vidět v současné době, protože máte v tom dva symboly... jednoho druhu upadající, velké civilizace spálením střechy Notre Dame v Paříži a zároveň máte něco, co je společensky důležité. Je třeba, aby to bylo přijata jako problém, který za sedm dní vyřešíte tím, že získáte miliardu eur, a zároveň máte, ale ještě dvě miliardy lidí, kteří nemají přístup k pitné vodě a lidé, kteří tam umírají a mají hlad."
 
"Když jsem vyrůstal na kovbojských filmech, mohli jsme vždy snadno oddělit a porovnat život, dobro a zlo. Dnes většina případů v životě není slučitelná s něčím, čemu rozumíme, je fikce, ve které nám dokonalost digitálního videa a dokonalost digitálního fotoaparátu dává jinou cestu, kterou dnes máme z minulosti. Tato dokonalost nám dává šanci, že nebudeme směřovat k Nejsvětější Trojici, ale jen k jiné formě propagandy."
 
"Immanuel Kant, který definoval morálku jako něco metafyzického, že jsme si rovni, ne jen konkrétně, ale díváme se na to, jak se morálka vrací k problémům, fotbalu a inženýrství. Nejlepší vozy stále pocházejí z Německa, z této země přicházejí nejprestižnější fotbalisté. Proč? Protože si myslím, že je to důvod, proč je dnes Brexit, protože Němci se stávají opět velmi nebezpečnými, a nedokážu si představit, že by anglická královna mohla dál poslouchat, co má Anglie dělat podle názorů Evropské unie, potažmo Německa. Myslím, že když mluvíme o dnešní Evropě, mluvíme většinou o Německu, protože to je je středem moci těch, kteří sestavili "BMW a otázku morálky". A myslím, že se jedná o dvě věci, které jdou dohromady, jsou jen ... Aspoň pokud jsou ve svém vlastním systému výroby a sociální organizace. Nyní máte Evropu, která se vyvinuta jako Sovětský svaz. Existují komisaři, existují komisariáty, existují lidé, kteří nejsou voleni, s výjimkou Parlamentu, který právě provozuje tento hospodářský subjekt. Navíc neexistuje žádná evropská kultura! Žádný systém na světě nepřežil bez kultury. Evropská kultura, my nevíme, co to je, kromě toho, co říkali v New Yorku před 20 lety, vědci a intelektuálové. Pokud sedíte v BMW, je to jako byste mohli řídit i kosmickou loď. Máte světla, která jsou neuvěřitelná, máte monitory, máte celý tento svět, který jsem vám říkal, ve kterém jdeme k sobě, směrem k našemu egu, které bylo v historii velmi produktivní."
 
"Kosovský mýtus zůstává naživu a spojuje nás s nejdůležitějším pojmem v životě každého z nás, s pojmem svobody - je to pro nás jedinečný pozemek na světě."
 
"A nejenže jsme viděli svobodu jinak než všichni ostatní v našem prostředí, vyhráli ve válce se spojenci v obou světových válkách, prohráli naše bitvy v míru, aniž bychom ztratili svobodu a touhu osvobodit naši státnost. Svoboda přežívala v klášterech po bitvě o Kosovo, naši předkové ji udržovali ve snech a písních, a ona byla chráněna a očištěna božskou ochranou víry v jeho nedotčený a čistý život.“
 
 
30. bře, 2019

TAXI 6...

Měl jsem rád Bessonovi komedie Taxi (série 4 filmů), které navazovali na skvělé komediální filmy o francouzských policistech a četnících. Bohužel 5 díl už mě nezajímá, protože Luc Besson vyměnil hlavní herce, nahradil je klukama muslimskýma a snaží se nám dokázat, jak je to multikulti vlastně sranda a bájo zábava...

Nicméně mezitím v Srbsku natočili hraný Film & TV seriál "Balkánská hranice" (Srbsko-Ruská koprodukce), který se odehrává v době bombardování Jugoslávie v roce 1999, a jednu z rolí Taxikáře hraje Emir Nemanja Kusturica.

Taxikáři byli při tom bombardování hodně důležití, protože ne všechno zvládala záchranka a tak převáželi zraněné lidi, nebo je rychle odváželi z míst, kde se bombardovalo. Předpokládám, že ten film & TV seriál naše ČT nekoupí, protože v něm není NATO za báječný kluky, ale za to, co tenkrát prostě byli, válečnými zločinci...

Kusturica: Potřebujeme dalších takových 500 filmů 
 
Emir Kusturica hovoří o roli v „Balkánské hranici“ a zdůrazňuje, že je důležité, aby si každý pamatoval agresi NATO vůči Jugoslávii v roce 1999. Kusturica říká, že je třeba natáčet 500 takových filmů, jako je "Balkánská hranice", aby Srbové nikdy nezapomněli na hrůzu, kterou zažili při bombardování roku 1999 ! Slavný režisér, který v tomto seriálu hraje roli taxikáře, apeluje na všechny filmaře, aby se v budoucnu více zabývali problematikou agrese NATO na Srbsko.
 
Srbové & Rusové jsou bratři
 
Kusta říká, že každý Srb musí znát historii svého lidu, ale také všechny nepřátele, kteří se ho pokusili zničit.
 
Rusku na počest
 
Role v "Balkánské hranici" je můj způsob, jak vzdát hold Rusku, které mám moc rád, říká Emir Kusturica.
 
- Je velmi důležité, aby si současná generace vzpomněla na tragédii, ke které došlo, ale to je těžké dosáhnout. Aby bylo možné vzpomenout, je nutné udělat 500 takových "humanitárně bombardovacích" filmů! Takové věci by měly být provedeny v Hollywoodu, ale problémem je, že západní elity, které tyto filmy financují, to nikdy nedovolí. V naší zemi je bohužel skoro všechno zapomenuto, protože mladí lidé nemají žádné historické povědomí - řekl Kusturica ruským médiím.
 
Kusta zdůraznil, že je potěšen, že svou rolí taxikáře přispěl k tomuto válečnému dramatu režiséra Andreje Volgina.
 
Během rozhovoru s ruskými novináři hovořil o válkách v bývalé Jugoslávii (SFRY) a vzpomněl si, jak to všechno ovlivnilo jeho rodinu.
 
- Během těch nepříjemných chvil byly zničeny domy mých příbuzných v Sarajevu. Můj otec zemřel na infarkt. Když jsem viděl, co se děje s mojí zemí, začal jsem pracovat na "The Underground", který byl oceněn na festivalu v Cannes. Po občanské válce na území Jugoslávie zůstaly jen trosky naší nádherné středověké srbské civilizace - vysvětlil Kusturica.
 
Podporuje mladší kolegy
 
Slavný režisér na pozvání herce a producenta Miloše Bikoviće přijal roli ve filmu.
- Emir ukázal, že pro spolupráci s mladými filmaři je otevřený. Jsem mu velmi vděčný, protože přišel, aby se setkal při práci se svými mladými kolegy, a na druhé straně podpořil mezinárodní spolupráci, řekl Bikovic pro naše noviny.
 
20 let od počátku agrese NATO proti Jugoslávii
 
"Balkánská hranice" měla tento měsíc světovou premiéru v Moskvě a po prvním promítání v Srbsku byl film uveden do pravidelného repertoáru srbských kin.
 
Autor: informer.rsmondo.rs, Srbsko, TGM, Praha, ČR, 30.3.2019
 
Zdroj:
 
Trailer:
 
 
 
 
 
 
 

18. led, 2019

Filmař, muzikant a srbský patriot Emir Nemanja Kusturica se sešel v Bělehradě s prezidentem Ruské federace Vladimírem Vladimirovičem Putinem, který tam je na státní návštěvě...

Stručně řečeno se při přátelském rozhovoru, Putin a Kusturica dohodly na posílení a institucionalizaci kulturních vazeb mezi Ruskem a Srbskem, a v tomto ohledu prezident Ruska slíbil podporu s cílem zlepšit podmínky, za kterých se koná festival klasické ruské hudby BOLSHOI a divadelní festival v Mečavnik / Drvengrad, kde se setkávají studenti ze Srbska a Ruska i z celého světa.

Kusturica a Putin se v krátkém přátelském rozhovoru domluvili také na brzkém setkání v Moskvě.

Kusturica řekl, že ruský prezident Putin a jeho návštěva v Srbsku je velmi důležitým faktorem a že posílení vzájemného přátelství Srbska a Ruska je pro budoucnost velice důležitá. Prezident Putin mu také řekl, že prezident Republiky Srbské v Bosně & Hercegovině Milorad Dodik odpovídá duchu a práci, slovanského přátelství Srbů & Rusů. Dodikovi dělá poradce právě Kusturica.

Putin přiletěl na státní návštěvu Srbska včera, setkal se s prezidentem Vučičem i celou vládou. V Bělehradských ulicích jej vítalo na 150 tisíc lidí...

Autor: RTRS, Srna, Bělehrad, Srbsko, TGM, Praha, ČR, 18.1.2019

Zdroj:

https://iskra.co/republika-srpska/kusturica-putin-mi-rekao-da-mu-dodik-odgovara-duhom-i-djelom/?fbclid=IwAR3v7ycGPUVDjGF5Q-HyZqlU0-d35Tokwhf7Klywz-CRhZk51n3xlaJqpYs