POVÍDKA PRO DNEŠEK

18. kvě, 2018
Uprostřed noci, obklopena zimou a strachem, sedí v prachu. Nemá kam jít. Všude jsou
ostnaté dráty, je držena v kleci, podobně jako desítky dalších...
 
Je jí zima, třese se, cítí strach, nechápe,co se děje, nechápe, jak tady mohla nyní skončit. Nechápe, proč se to děje. Připadá si jako v noční můře. Strach se násobí s každým průchodem stráží, vždy když ti vousatí ozbrojenci projdou kolem klecí, a kolem ostnatých drátů, ona chce brečet, ale každé zavzlykání je odměněno elektrickým obuškem, či pažbou pušky. Své věznitele už zná jmény. Slyší, jak se spolu baví. Učila se arabsky od doby, kdy většina obyvatel Kolína přijala islám.
 
Byla to tehdy vítaná změna oproti křesťanskému hnusu, který v Německu do příchodu
islámu vládl. Konečně si mohla vydechnout, oprostit se od křesťanské kultury, konečně mohla učit děti, co chtěla.
 
Že jsou desítky a desítky pohlaví, že každý je dokonalý, že rozmanitost je krásná, že je
dobré, aby se děti už od nejútlejšího věku účastnili Pride akcí, tím se nejlépe naučí snášenlivosti a toleranci, že humanismus musí být bezbřehý, jak říkali její přátelé.
 
„To je pochopitelně hloupost, přežitek minulosti, ve kterém stále žijeme. Cisgenderová
identita brzy zanikne,“ říkala Eliasovi během výuky sexuální výchovy v první třídě. „Byla nástrojem patriarchálního krutého útisku nás, ostatních. „Kupříkladu já jsem polyamorní lesbické genderqueer, a proto mě musíte oslovovat v třetí osobě. Jen to může lidi, jako jsem já ochránit před krutostí patriarchátu. Pochopitelně se to vztahuje na všechny zde přítomné. Vy všichni jste dokonale rozmanití, a nesmíte podléhat stereotypům, normativitě, sociálním konstruktům a krutostem světa,“ vysvětluje třídě skoro šedesáti dětí. Její hodiny jsou povinné pro všechny, i pro retardované děti, a všechny navícmusí být dokonale zticha. Jejímu spolku se podařilo prosadit, že absence z hodin sexuální výchovy v Kolíně bude hodnocena jako zanedbávání rodičovských povinností, a děti takových rodičů budou
odebrány a svěřeny do výchovy státu.
 
Ozve se výstřel. Trhne sebou. Vlastně to byla salva výstřelů. Další skupina jejích přátel,
dokonce Konrád z jejího spolku, leží s prostřelenými hlavami u zakrvácené stěny. Proti nim stojí „vousáči“ s puškami. Z toho, co slyšela, pochytila ty jména. Ahmed, Umar, Herman, Jusúf a Ibrahím. Ale ti všichni nejsou zrovna v té popravčí četě. V té je jen Umar, který ji, kdysi zatknul, a přitom vymlátil zuby. Vždy, když ho vidí, zatřese se a svěsí hlavu, aby se mu nemusela podívat do očí. Jak hnusné pomyšlení je, že Umarovi to určitě dělá dobře, ten její strach a bolest, a ona s tím nemůže vůbec nic dělat.
 
„Slyšels něco?“ odposlouchává rozhovor dalších vězňů, protože je to jedné, co může dělat,
aby nezešílela bolestí a strachem.
 
„Ne. Nic moc. V Praze se dost střílí.“
 
„Za jak dlouho myslíš, že nás osvobodí?“
 
„Neosvobodí. Nevěřím. I kdyby nějakým obrovským zázrakem porazili machometány,
budou rádi, když vyčistí Trojmoří, a jeho hranice. Buď odtud utečeme, nebo je po nás. Tečka.“
Sedí u stolu, na zasedání Spolkové rady. Je to pár dní, co byla naštěstí zakázána Alternativa
pro Německo a Spolková rada a její parlamenty převzali moc nad Německem. Nyní se konečně mohou státní úředníci a univerzity naplno věnovat společenským změnám, které jsou tak potřebné pro modernizaci Německa.
 
Je trochu nervózní, protože bude mluvit před spolkovým radou, ale ví, že on s ní
sympatizuje. Sympatizuje s věcí jejich sexuální a pohlavní revoluce, která musí smést křesťanskou kontrarevoluci. Usmívá se na růžovlasého Konráda, a ten jen přikyvuje. I on má svůj projev, ale na jiná témata. Projev, který budou poslouchat desítky spolkových politiků, stovky posluchačů v sále a statisíce Němců přes holovize.
 
„… a proto se domnívám, že by bylo pro celou Spolkovou republiku nejlepší, kdyby došlo
k uzavření všech kostelů. Nejen těch, které odmítají sňatky stejnopohlavních a stejnogenderových párů, ale i těch ostatních, protože je to zbytečný přežitek starých dob. Dob bílých heterosexuálních osob identifikujících se jako muži,“ zakončuje Konrád svou řeč a vzbudí ohlušující potlesk napříč sálem. Netleská jen pár židů a pravoslavných, za to všichni katolíci věrní neomarxistickým doktrínám falešného papeže Františka, a taky protestanti, kteří se zaprodali, tak ti tleskají jako o život.
 
„Domnívám se, že musíme následovat příkladu Kanadské liberálně demokratické republiky,
KLDR, a zříci se úzce sebestředných zájmů ve prospěch slabších, ve prospěch uprchlíků a muslimů, kteří našim zemím pomohou k prosperitě a rozvoji. Je nutné, proto připravit školící materiály a pomůcky, stejně jako asistentky a asistenty, kteří vysvětlí muslimkám a muslimům naše postoje ke genderové pestrosti a začlení je do naší liberálně demokratické společnosti. Musíme našim i příchozím vysvětlit úskalí archaických jazyků, které neakceptují existenci nepřeberného, ba dokonce nekonečného množství genderových identit napříč světem a lidstvem. Jedině tak můžeme všem poctivě vštípit myšlenky multikulturalismu, politické korektnosti, bezpečných prostorů, ba co víc, jednou provždy zlomit nadvládu cisgenderových osob identifikujících se jako muži a cisgenderových osob identifikujících se jako ženy, nad zbytkem společnosti!“
 
A opět burácivý potlesk, jásot, plácání a tleskání, nadšení, rámus a euforie.
Tahle vzpomínka se jí vybaví, když slyší rámus nákladních vozů, které do likvidačního
tábora přivážejí další a další vězně. Nikdy by nevěřila, že skončí právě zde, a už vůbec ne, že tu skončí, kvůli tomu v co věřila. Někdy si říkala, že možná jen byla užitečným idiotem mocnějších skupin. Těch, které se vezou na pustošení Evropy islámem. Říká si… ne, dnes už ví, že neměla spolupracovat s neziskovkami, že xenofobové a šovinisté pro ni byli mnohem menším zlem, než to, co nyní zažívá a vidí.
 
Snaží se rozpomenout si na ten poslední den, kdy byla na svobodě, ale až nyní si uvědomí,
že už to vlastně žádná svoboda nebyla. Byla to tyranie, kterou pomohla zavést svým vlastním
zoufalstvím, svou frustrací, svým posraným životem. Až nyní chápe, kolika lidem posrala život.
Teprve nyní pochopila, v čem byl její vlastní problém. Narodila se jako pokřivená a polámaná věc, a chtěla, aby všichni ostatní byli stejně pokřivení a polámaní jako ona samotná.
„Kdo jste?“ vykřikla, když se dveře do třídy rozletěli. Skupina zarostlých ozbrojenců
se zelenými páskami na rukou a šátky přes tvář, s puškami v rukou, a bez jakéhokoliv ohledu
pochoduje třídou.
 
Tváří tvář šariatské policii pochopila chybu.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 18.5.2018
29. dub, 2018

Českomoravská republika, Konfederace, Praha, obytné čtvrtě Lužiny, 17. říjen 2038.
A i kdybychom měli prohrát, bude to taková porážka, že na ní islámské armády budou
s hrůzou vzpomínat, ještě za tisíc let!

Bude to taková porážka, že ještě za tisíc let se mohamedáni budou třást strachy při vyslovení našich jmen! Při vyslovení jména Praha! Při vyslovení slova konfederace!“ sleduje Johan hologram v interlinku. Je to záznam z projevu českomoravského prezidenta. Půlroku starý záznam. Půlroku během, kterého probíhá ta bitva, o které prezident hovořil.

Johan vypíná interlink a virtuální realitu, která ho dosud obklopovala a rozhlíží se. Dál je
v rozstřílené chodbě nejvyššího patra paneláku. Tak trochu doufal, že se probere na nějakém klidném místě. Nejlépe v milovaném Kaunasu. Daleko v týlu, od frontové linie, tam, kde je klid, ale na druhou stranu, pokud by nyní nebyl tady, tak jednoho dne by jeho děti a vnoučata zažívali, to co on nyní v Praze.

Bombardování, sebevražedné útoky, obléhání, ostřelovače, útoky džihádistů, ničivou
převahu nepřítele. Všechno toto zlo ho obklopuje ze všech stran, jak se islámské armády snaží dobýt opevněné srdce Čech. Město, které je bránou v cestě na zbytek Konfederace.

„Za jak dlouho?“ ptá se Johan Petra, který sedí naproti němu a sleduje holoradar.
„Těžko říct. Satelitní snímky prozrazují masivní koncentraci nepřátel v Chrášťanech,
Jinočanech, Zbuzanech a Ořechu. Čtyři seskupení, každé o síle dvou, až tří divizí v útočných
formacích.“

„150 tisíc mužů?“

„Tak nějak. Spíš víc. I obrněné vozy, mobilní dělostřelectvo a raketomety. Většina techniky
je zastaralá, ale početní převaha je mnohem větší. My tu máme jen deset tisíc mužů.“
„Jo, ale v perfektně opevněných a rozestavěných panelácích a věžácích. Máme dokonalé
palebné pole proti nim.“

„Uvidíme, jestli nám to bude k něčemu. Stejné pole jsme měli v Záběhlicích, a nakonec jsme
odtamtud museli ustoupit, jak zpráskaní psi.“

„Tys byl v Záběhlicích?“

„Ne, ale kamarád mi o tom vyprávěl. 199. Regiment kyberpěchoty tam měl dva tisíce
mrtvých. Zůstalo jen pět stovek. Pět set živých. 7. Bitevní legie přišla o tři tisíce mužů a osmdesát robotanků.“

„A ztráty nepřítele?“

„Skoro žádné. Jen sto tisíc mužů. Jejich armády jsou, jak kobylky. Zabiješ stovku a tisícovka
se vynoří. Zabiješ tisíc a máš deset tisíc nových.“

„Myslíte, že se na nás fakt vrhnou?“ ozve se mlčící Jana, ostřelovačka z Johanovy jednotky,
když sleduje poničené okolí, rozstřílené domy, krátery na cestách, doutnající auta.

„Musí. Přišpendlily jsme jejich armády u Barrandova. Pokud se pokusí postoupit, velitelství
zahájí úder a vpadneme jim do boku. Lužiny sice ztratíme, ale zničíme jim minimálně dvě polní armády,“ odpovídá Johan a zapíná si elektronickou cigaretu.

„Jano?“

„Hmm.“

„Ty si z Německa, že?“

„Hmm.“

„Nechceš o tom mluvit?“

„O čem? O tom, jak naše rodina přišla o všechno, co měla? Jak jsem byla napadena a
znásilněna?“ Petr ztichne. „Klidně se ptej.“

„Jak dlouho už si v Čechách?“

„Skoro dvacet let,“ Jana schová pušku a posadí se vedle Johana. Taky si dá cigaretu, ale
obyčejnou, starou dobrou azbestovou a dehtovou. „Žili jsme na pomezí čtyř států. Tak jsme tomu 

říkali. Pomezí Braniborska, Meklenburska, Saska-Anhaltska a Dolního Saska. Naše rodina tam měla deset generací pozemky a statky. Stovky hektarů statků se stovkami kusů dobytka, drůbeže a obrovskými polnostmi. Jako malá jsem běhala po těch statcích. Celý den a stejně jsem nestihla všechno proběhnout, navštívit a projít. Každý den se to tam měnilo, každý den se tam pracovalo a bohatlo. Naše půda přečkala Velkou válku, nacismus, Druhou světovou válku, i komunismus, ale liberální demokracii a její multikulturalismus, to už ne. Dokonce i za NDR. Jo, táta říkal, že se platily brutální daně, že se musela odevzdávat spousta úrody, že nová půda nemohla nakupovat, ale přežít se to dalo. Multikulti už ne. Když začala migrantská krize, říkali jsme si, zvládneme to, ale plynula léta, a ukázalo se, že to nejde zvládnout. V roce 2020 to přišlo. Můj otec… vlastně nikdo nechtěl věřit, že by se úředníci a aktivisté tak zbláznili, ale stalo se.“

„Co se stalo?“ ptá se Johan a nabízí Janě kus chleba.

„Přišel úředník, který zastupoval zemskou vládu, a že musíme nuceně pronajmout polovinu
půdy vládě. Kdyby jí chtěli užít k zemědělství, no budiž, ale místo toho se rozhodli, že tam udělají utečenecký tábor pro migranty. Dřív migranty umisťovali do kasáren, do starých skladů a tak dále, ale od roku 2018 se začalo s umisťováním na majetek a půdu starousedlíků. Úředník zvolený za Sociálně ekologickou stranu, a že, když nebudeme souhlasit, tak nám půdu znárodní. Takhle budou toho srdce, že nám budou platit pronájem.“

„Platili?“

„To zas jo, ale byla to mizerná almužna. Sto tisíc eur měsíčně. Skutečná hodnota nájemného
byla přes dva milióny eur za polovinu půdy. Mnoho migrantů se opíjelo a nadávalo. Brzy začali krást slepice, kozy, ovce, krávy, všechno, co jim přišlo pod ruku. Otec se rozhodl, že postaví zeď na svém pozemku. Postavil ji a obratem přišli radní, že je to rasistické, xenofobní a segregují a zeď za bouřlivého jásotu migrantů rozmlátili. Přestali jsme vycházet z domu, v noci se nedalo v tom křiku spát, táta nechal nainstalovat neprůstřelná skla. Ty teda radnice nesundala, na to už si nedovolila, a asi nám i párkrát zachránili život, ale stejně začal pomalu přemýšlet nad odchodem z Německa, někam na východ. Přemýšlel o Maďarsku, či Polsku. To bylo, ještě před vlasteneckým triumfem v Českomoravsku. Ale musím říct, že tam byla skupina migrantů, která se seskupovala úplně na okraji. Jediní se neopíjeli, jediní nedělali bordel. Netušili jsme, co jsou zač. Byli klidní a ukáznění.“

„Jen přemýšlel? Byl tam nějaký spouštěč?“ ptá se Petr a opět sleduje pohyby nepřátel na
satelitní mapě.

„Taková dost hrozná situace. Vracela jsem se ze školy, z devítky. Ten den nám řekli, že od
dalšího roku se budeme vyučovat i o cizokrajných náboženstvích, výhodách a přednostech jiných kultur. Šla jsem domů, byla kousek od vrátek, a pak už si vzpomínám, jen na temnotu. Všechno zčernalo. Když jsem se začala probírat, ležela jsem na zemi nahá, a nějací muži byli ve mně. Pokusila jsem se utéct, ale další chlapi mě začali mlátit. Chvíli to trvalo. Nekonečně dlouhou chvíli, kdy jsem si přála zemřít. Rodiče nebyli tehdy doma, aby zasáhli. A nikdo jiný neměl odvahu. Až na křesťany.“

„Křesťany? Němečtí křesťané ti pomohli?“

„Němečtí? Kdeže. Ti pomáhali migrantům, ale když to bylo nejhorší, vřítila se tam skupina
etiopských koptů, pravoslavných křesťanů. Nevím, co přesně se stalo, ale chlapi, kteří mě znásilňovali se dali na útěk. Ani se neohlíželi. Přišla ke mně jedna etiopská křesťanka a podala mi prostěradlo. Pomohla mi obléct se, a i když jsme si nerozuměli, ani slovo, utěšovala mě. Její kamarádi kolem nás drželi hlídku. Několik z nich umělo anglicky, a když jsem se trochu uklidnila, začali jsme se spolu bavit. Etiopané prchali do Evropy před islámskými vojsky, které v létě 2020 vpadli ze Somálska, Súdánu, Egypta a Eritree do Etiopie. Ti muži byli váleční veteráni, kteří jen těsně přežili masakry a porážky v Etiopské válce. S křesťany se dalo mluvit, jednat, byli učenlivý, snažili se začlenit, ale ostatní je pronásledovali. Když jsme se vrátili ke mně domů, náš pozemek byl prázdný. Kromě křesťanů tam žádní migranti nebyli. Raději jsem se neptala, co se s nimi stalo. Hned, jak se otec vrátil, a dozvěděl se, co se stalo, zuřil, šílel, šel na policii a byl zatčen jako rasista a xenofob. Když byl propuštěn, pochopil, že Německo už není země pro Němce. Křesťané nám pomáhali. Dali jsme dohromady všechen majetek, který jsme měli, peníze a tak, vše, co šlo, jsme prodali a uprostřed noci odešli směrem na Polsko. Otec, ještě zapálil pozemek. Zapálil dům, který obhospodařovalo deset generací naší rodiny. Zapálil stromy, stáje, dům, ve kterém jsem celý život žila, prostě všechno. Za dva dny jsme byli na polské hranici, kde už byla polská armáda, a nebyli jsme první prchající Němci, ale oproti těm šíleným kolonám uprchlíků v pozdějších letech, jsme dopadli, ještě dobře. Poláci se chvíli netvářili moc nadšeně z Etiopanů, ale když se dozvěděli, že to jsou křesťané, a že nám pomohli, hned je uvítali s otevřenou náručí. Část těch Etiopanů pak vstoupila do polské domobrany, část pomáhala v týlu, ale všichni se začali učit polsky, všichni se začlenili do polské společnosti, pokorně a svědomitě.“

„Ale odešli jste do Českomoravska, ne? Kdy, a proč?“
„Všem jednotkám! Tady major Stehlík. Nepřátelské skupiny se dávají do pohybu. Útok je
veden z jihu, jihozápadu a západu ve třech proudech. Na pozice, k těžkým zbraním! Držte linie!“ ozve se z interlinku. Na další povídání už není čas. Není čas slov, teď je čas jednat a bojovat.

Trojice vstává a běží chodbou na sousední schodiště. Tam už se fasují zbraně a munice,
včetně protonových protitankových raket, které si bere Johan. Johan, Jana a Petr dostávají prostý rozkaz. Ostřelovat vozy nepřítele, obrněnce, i obyčejná auta, která stále, ještě nepřítel používá. Vrací se na původní pozici, aby vyhlíželi kolony. Opět nastává čas nepříjemného čekání, kdy už má Johan protonovou bazuku na rameni, zatímco Jana dalekohledem sleduje pohyby v dálce.

Na horizontu se skutečně hýbou masy nepřátelských pěšáků a vozů s černými a zelenými
prapory. Jsou jich tisíce a mají jediný cíl, dobýt Lužiny za každou cenu. Překážku na cestě ke
Smíchovskému nádraží a uchvácení dalších kusů západních břehů Vltavy.

Útočící jednotky využívají všech ulic a uliček, aby se kryly mezi domy, aby se schovaly před
palbou našich mužů a žen. Většinou úspěšně, ale když se dostanou na dostřel minometů a houfnic, začíná jim to být k ničemu. A taky na dostřel Johanovi a ostatním. Johan si vybere za cíl kolonu obrněných džípů, které doprovází ukořistěné francouzské a německé tanky. Rozkradli všechnu výzbroj, která se jim dostala do rukou, a nyní jedou proti našim vojákům.

Johan zacílí a zaměřovač potvrdí cíl. Tank uprostřed kolony vozů a osázený džihádisty.
Výstřel. Raketa vyletí z ústí bazuky, přeletí paneláky, a pak i nízké domky, aby dopadla rovnou do středu kolony. Exploze roztrhá tank a smete džihádisty. Požár se bleskově šíří po okolí, jak to u protonové munice bývá. Tato ulice je nyní uzavřena pro postup nepřítele.

Ale je to jen jedna z tisícovek ulic ve velké a zničené Praze, která už šest měsíců tvrdě
vzdoruje všem jejich útokům. Dobytí každé ulice je porážka, dobytí každého domu je porážka, ale pokud při takovém dobývání padne sto, dvě stě, tři sta teroristů, je to ještě dobré. Tady na Lužinách jich nyní zařve mnohem víc.

A přičiní se o to i Jana, která ostřelovací puškou zasáhla řidiče obrněného pickupu, když se
pokoušel zatáčet do boční uličky. Džíp se převrhl a vyklopil džihádisty, kteří se stali pro Janu
snadným terčem. Pár výstřelů a nikdo z nich už nevstal. Boj ovšem pokračuje, a bude pokračovat hodně dlouho, protože takových kolon jsou stovky…

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 29.4.2018


 

24. bře, 2018

Patnáct let před dějem povídky „Život za denár“.

Je hluboká a deštivá letní noc, kterou navíc prolamují ostré závany studeného větru. Říkám
si, kdepak je asi to globální oteplování, před kterým levičáci, kdysi varovali, ale nemohu se tím moc zabývat. Běžím se svým týmem vystřídat na hraniční přechod v Rozvadově večerní směnu personálu. Celé okolí je osvětleno jen světlomety, které pravidelně křižují pokácený obzor. Prý tam, kdysi býval les, ale z bezpečnostních důvodů musel zmizet. Škoda. Další důsledek celé téhle šílené situace.

Pohraničníci procházíme krátkým železným tunelem a nad hlavami nám po lávce prochází
po zuby ozbrojení pohraničníci. Slyšíme štěkání psů, pípání senzorů, troubení stovek aut a uštěpačné rozkazy vojáků, kteří chrání naši hranici před triumfujícím islámem, který je na svém tažení ze Západu.

„Valdasi, seš novej, takže budeš jen v palebné podpoře. Tam zatím nemůžeš nic zkazit,“
nařizuje mi kapitán Wisznewski, který jde v čele pětičlenného týmu a připevňuje si k helmě termovizi. „Rozkaz, pane,“ potvrdím a po pár desítkách kroků se zastavíme u stažené závory, kde už čeká minulá směna. Stejně tak se střídají směny u sousedních bran, přesně o půl noci je vyměněna posádka na dvacítce rozvadovských přechodů. A my obsazujeme právě nyní jednu z těchto hraničních bran.

Velící důstojníci se spolu baví, Wisznewski přebírá od kapitána Štěpánka hlášení a rychle se
loučí. Minulá směna už si chce evidentně odpočinout. Stíny v černých uniformách se kolem nás
mihnou a my zaujímáme jejich místo.

Já udělám pár dalších kroků a vidím světlomety osvícenou silnici, která je obsazena kolonou
aut. Před každou z bran se táhnou dlouhé kolony aut. V podstatě nekonečné, neustálé se slévají, protože každý kdo má auto, prchá přes tyhle přechody směrem do Konfederace. A nejen ti, co mají auta. Další brány jsou i pro procházející nebožáky.

„Matěji, bereš si strážní budku a monitorování oblasti drony. Renato, ty hledej zakázané
materiály, výbušniny a podobně a Marek mi pomůže s prověrkou pasažérů. Napoj se na evropské archívy, ať víme, co nám to sem jede.“

„Kolik tu tak obsloužíte aut denně?“ ptám se a Wisznewski jde k nějakému vypínači na
stěně.

„Dřív to bylo dost slabé. Kontrola auta trvala dvacet minut, ale s nasazením dronů,
termovize, napojení na datový archív a dalšími novými serepetičkami se to zkrátilo na pět minut. Asi pět tisíc aut denně, jen tady v Rozvadově, ale je pravda, že tohle je největší z hraničních přechodů.“

Rozhlížím se po okolí a dívám se na nové a rozestavěné hraniční opevnění. Zatím je jen
v plenkách. Betonové stěny, ostnaté dráty, elektrické ploty, světlomety, automatické kulomety, psovodi, obrněné transportéry a pěchota. Prý tu do pár let budou grafenové stěny, které mohou přečkat i výbuch atomovky, ale spíše jen posílí hraniční jednotky, postaví další ploty a zvýší betonovou zeď.

Grafenové technologie na tohle nebudou používat, i když bych se pak cítil bezpečněji.
„Hej, Valdasi!“ okřikne mě Wisznewski, který tím knoflíkem přepnul světla na stěně
z červených barev na zelenou a dal tak signál stojícím autům, že mohou jet dál.

Postavím se na okraj silnice, v ruce sonogun a zbraň připravenou k použití, pokud by snad
došlo k obtížím. Wisznewski mává na přibližující se auto. Je to sedan, který opatrně zastaví před železnou závorou. Já přijdu k Wisznewskému a snažím se předstírat, že ho kryji, ale ve skutečnosti jsem zvědavý, co se bude dít.

V sedanu sedí za volantem vystrašený a nervózní muž, který křečovitě svírá volant. Na tváři
má strniště a vedle něho sedí žena. Oba třicátníci a na zadních sedadlech spí dvojice dětí.
„Vystupte si, prosím,“ nařizuje kapitán a muž tak neprodleně učiní, zatímco Renata obchází
vůz s detektorem výbušnin a zbraní. Důkladně kontroluje každý kousek auta a kapitán pokračuje ve výslechu muže. „Jméno, příjmení,“ nařizuje.

„Gerhard Molke.“

Kapitán zadává jméno do PDA a tam mu vyjede osobní složka toho muže z evropského
archívu. Nyní začíná prověrka.

„Narozen 27. ledna 1994?“ ptá se kapitán.

„Ano.“

„Místo narození Heidenheim?“

„Ano.“

„Trvalé bydliště v Ansbachu?“ jsem překvapen, protože v datapadu je jiné trvalé bydliště.

„Ne,“ zvolá překvapený řidič. „Mannheim.“

„Správně. Zkoušel jsem Vás. Dosažené vzdělání?“

„Magistr, obor kybernetika.“

„Kapitáne,“ ozve se Renata. „Auto čisté,“ kapitán přikývne.

„Vaše poslední zaměstnání?“

„Zástupce ředitele kybernetického oddělení mannheimské polytechniky. Se svým týmem
jsem se zabýval syntézou antivirových programů a umělé inteligence pro dokonalejší protivirovou ochranu počítačů.“

„Proč jste skončil?“

„Polytechnika podléhala příkazu o uzavření vysokých škol.“

„Příkaz o uzavření vysokých škol?“ opakuji překvapeně.

„Ticho!“ okřikne mě Wisznewski.

„A Vaše žena?“

„Hedvika…“ muž se odmlčí.

„Hedvika Molke?“ ptá se kapitán, který si ji mezitím vyhledal. Řidič přikývne. „Mám zde
informaci, že pracovala pro nadaci Němci proti nenávisti, a ze své pozice se podílela na zákazu
bádenské sekce Alternativy pro Německo.“

„Ale to už je spousta let,“ vyhrkne řidič.

„Pět let. To zas taková spousta není.“

„Byla to chyba, už to pochopila, velká chyba.“

„A jak to pochopila?“

„Přišla o práci v rámci genderové restrukturalizace. Její pozice byla považována za příliš
mužskou a nevhodnou k setrvání a…“

„Přišla o práci?“ odsekne Wisznewski a dívá se na sedící ženu. „Jaká chudinka. Seznamy,
které její nadace uveřejnila, dohnali desítky lidí k sebevraždám a desítky dalších byli zavražděni pouličními migrantskými komandy. Z rozkazu Rady konfederace umožníme Vám a Vašim dětem vstup na území Konfederace, ale pokud jde o Vaši ženu, má dvě možnosti.

Vstoupí společně s Vámi, ale okamžitě bude zatčena a postavena před soud za zločiny, kterých se dopustila, anebo zůstane tady v Německu a sežere si, co si navařila.“

„Mohu si s ní promluvit?“ ptá se řidič.

„Pospěšte si,“ nařídí Wisznewski a popojdeme o kousek dál. „Příkaz o uzavření vysokých
škol, si se ptal?“

„Ano, pane kapitáne.“

„Když před pár lety převzal Bundesrat moc v Německu, aby zabránil vítězství Alternativy
pro Německo, začal se postupně fušovat do všeho a před pár týdny byl vydán příkaz nového ministra školství za zelené, že všechny technicky a přírodovědně zaměřené vysoké školy budou uzavřeny na dobu deseti let, aby se vzdělání Němců snížilo v průměru na úroveň vzdělání islámských kolonizátorů.“

„Děláte si srandu?“ kapitán kroutí hlavou.

„A nejen technické a přírodovědné, ale prý budou zakázány i lingvistické obory, většina
oborů zabývajících se historií, archeologií a dalšími podobnými obory a…“

„Pardon, pane důstojníku,“ přeruší nás řidič, který vystoupil i s manželkou. „Kolik by mé
ženě hrozilo let vězení za to, co udělala?“

„Záleží na tom, jaká je míra jejího provinění, ale nejnižší sazba je šestnáct měsíců vězení za
ta svinstva, která dělala. Nejvyšší dvanáct let, ale to hrozí, jen u nejtěžších případů vlastizrad
spáchaných v Německu.“

„Souhlasím. Nechám se zatknout,“ špitne žena. „Ale neoddělujte mě od mých dětí, prosím.
Chci se tu s nimi nakonec usadit.“

„Až si odsedíte svůj trest, můžete se usadit, kde chcete. Nasedněte si do auta a jeďte.
Pošleme zprávu druhému stanovišti, aby Vaše auto zastavilo a Vás zatklo.“

Opět si nasednou, velitel zvedá závoru a auto vjíždí do černého tunelu. Chvíli ho, ještě
sledujeme a pak pokračujeme ke kontrole dalšího auta, pak další, další a další auto. Většinou to jde rychleji, než tohle, přeci jen ne v každém seděla kolaborantka.

„Vystupte si, prosím,“ nařizuje kapitán řidičovi, kdovíkolikátého auta. Přestal jsem je počítat
po třicátém zkontrolovaném. Z tohoto auta vystupuje kostnatý mladík, který si nervózně mne ruce. To ale není nic neobvyklého. Skoro každý tu vypadá nervózně a vystrašeně. „Jméno a příjmení.“

„Rudolf Rudi Wilfried.“

„Narozen 29. února 1999? Máte blbé datum narození. Takhle slavíte narozeniny, jen jednou
za čtyři roky, co?“

Mladík se zasměje. „Ano, co se dá dělat.“

„Rok 1999, ale nebyl přestupný,“ upozorní ho kapitán.

Mladíkovi zmrzne úsměv na tváři. Podívá se na mě a na ostatní okolo. Reaguji první a vší
silou ho udeřím pažbou sonogunu do břicha. „Něco má za opaskem!“ vykřiknu a vytahuji zpoza
opasku ovladač.

„Detonátor,“ upozorní kapitán a Renata s Markem okamžitě kontrolují auto. „Matěji, proveď
satelitní analýzu vozu,“ nařizuje kapitán, zatímco klečím na tom hajzlovi.

„Rozkaz. Hned to bude…“ je chvíle ticha. „V kufru vozu je něco odstíněné. Nedokáži to identifikovat.“

„Trhaviny?“

„Možná.“

„Zavolejte pyrotechnické komando, zabezpečovací tým a odkloňte kolonu. My se stahujeme
i s vězněm.“

Nasazujeme mladíkovi černý pytel na hlavu, želízka na ruce a v předklonu ho vedeme do
tunelu. U auta zůstává pouze Renata a Marek, kteří mají vyčkat na příchod záloh.

„Kapitáne, jak jste to věděl?“

„Co?“

„Na tom datapadu bylo stejné datum narození, které jste řekl.“

Kapitán se usměje. „Moje nejmladší sestra se narodila v únoru 1999,“ odpovídá a úsměv se
mění ve škleb. „A navíc, tihle vystrašení rachitici se stali děvkami islámu. Co jiného u nich čekat, než terorismus?“

Konec druhé povídky.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 24.3.2018


 

 

 

25. úno, 2018

Pomalu vycházející slunce osvěcuje starý oprýskaný stadion s desetitisícovým davem, stojícím přímo na hřišti.

Tímto davem, který obklopuje různé stupínky a pódia, se prodírám, seč mi síly stačí. Snažím se nebudit pozornost, snažím se být nenápadný a s hustým černým plnovousem dokonale zapadám do této masy, která to tu okupuje. A i když nechci budit pozornost, nemůžu si dovolit zpoždění. Kontakt na mě čeká, potřebuje informace, které mu mám poskytnout.

Míjím otrokáře a jejich otroky, většinou však polonahé a nahé otrokyně vedené v okovech po ulicích jako jejich majetek. Všechno mladé bílé ženy. Arabské a muslimské ženy, ty nezotročují. Ty jsou vyšší kasta téhle zrůdnosti, sice jen o stupínek oproti nám bezvěrcům, ale vyšší. Jen naše ženy si zaslouží od nich zotročit a já musím křečovitě svírat pěsti, abych je tam nezačal mlátit, jak prašivé psi. Jsem, ale vycvičen k chladnokrevnosti, k tomu držet si chladnokrevnost. Napadení těch prevítů by spíše pomohlo jim, než mě.

Muži, kteří mě obklopují vypadají jako já. Nebo spíše já jsem maskovaný jako oni. Nejen ten plnovous, ale i dlouhá bílá či černá róba se sandály. Přitáhli tuhle svoji rádoby módu, až ze svých beduínských stanů na Sinaji, a kdovíkde. Celý středověk přišel s islámem. Většina přítomných má na tváři zájem, úsměvy a nadšení, že budou zase moci kupčit s lidským neštěstím a otroctvím. V Africe a Arábii už jim to tolik nevynáší.

Několikrát se mrštně vyhnu procházející islámské policii a otrokářským hlídkám, když se konečně dostanu, až k tribuně, na které má brzy začít „předváděcí akce nového zboží“, jak zní eufemismus pro tohle zvěrské otrokářství. Můj cíl na této akci je na okraji prvních řad. Když se konečně dostanu na čelo davu, vidím náš kontakt. Pozoruje mě a já jdu rovnou k němu.

„Salam aleykum,“ zdravím svůj kontakt, Hanze, tady známého jako Hamíd.

„Aleykum salam,“ oplatí pozdrav.

„Je tu?“ ptám se.

„Zatím ne, ale nejdůležitější přicházejí těsně před začátkem. Vidíš. Mají tam dokonce křesla,“ a ukazuje na tribunu, kde je trojice měkkých polstrovaných křesel se stolky. Jsou zatím prázdná, ale rezervovaná pro jejich důležité otrokáře.

„Tady se prodávají výstavní kousky, či co?“ zeptám se kurdského odbojáře.

Přikývne. „Každé z pódií je pro jiný druh zboží. U severního pódia se prodávají především chovné samice, u západních pódií dětští otroci, u východních pódií mladé ženy a chlapci, jižní pódia prodávají zajatce, silné zdravé muže, nebo přebytečný odpad.

Tak je to charakterizované. Centrální pódium v podstatě prodává nejlepší kousky z každého druhu.“

„Nejlepší kusy přebytečného odpadu?“ zašklebím se.

„Dostaneme ji mezi ty nejlepší kousky?“ „Mám potvrzeno, že je na seznamu výstavních kusů. Spíš doufejte, že ten Váš agent bude mít, co chcete. Riskujeme tu sakra dost.“

Dav, dosud křepčící a hovořící, v mžiku ztichne. Otočíme se a vidíme, jak uličkou, která se formuje z ustupujících přítomných, prochází skupina mužů v kvádrech. Zdejší islámská elita. Teda jen trojice členů této elity. Hasan Najid, norimberský emír a otrokář hovoří s Mahmúdem Balgázím, mnichovským klerikem a jeho čestným hostem. Třetí, mlčící muž, je Ibrahím Jusúf al-Dalí, na kterého čekáme, bohatý a vlivný otrokář, který pomocí své tajné trasy pomohl tisícům lidí uprchnout z Evropské islámské unie do Konfederace. Al-Dalí vypadá, ještě celkem civilizovaně. Vous má sestřižený, oproti roztřepeným vousům starého, šedivého a plesnivého Balgázího.

Trojice projde širokou uličkou a vystoupá po schůdcích na pódium, kde se pohodlně rozvalí do křesel. Trojici se hluboko ukloní předváděč zboží a potom se otočí k nám. „Pánové, vítám Vás na pátém ročníku bavorských otrockých trhů…“ a začíná předváděčka. Vybírají se nejlepší kusy, které se představují. Některé Vám utkví v paměti, jiné ne, protože čím déle se na ten hrůzostrašný kolotoč díváte, tím více Vám otrne.

Až tam bude naše agentka, pokývni na mě. Já se poškrábu na nosu tak, aby to al-Dalí viděl a on jí koupí,“ zašeptá.

„Tato otrokyně,“ huláká předváděč, když nastoupí zdravě vyhlížející žena. „Je jednou z nejlepších na chov! Je jí teprve 27 a už má za sebou osm porodů, z čehož šest byli chlapci a většina z nich velice zdravá a urostlá. Určitě, ještě deset patnáct let Vám bude moci dodávat potřebné potomstvo. Vyvolávací cena je 600 miliard denárů!“ trojice zvláštních hostů neprojevuje zájem, ale z řad ostatních kupců se ozývají výkřiky, skřeky a toužebné vití k získání této plodné otrokyně. „Slyším 650… 700… pán vzadu nabízí 750 miliard. Dá někdo víc? 850 miliard od bratra ve víře tam uprostřed. Dá někdo bilión denárů? Prodáno za 850 miliard!“

Žena je odvedena v okovech pryč a na její místo nastupuje mladý a svalnatý muž, jehož tělo je poseté řadou modřin a jizev. „Na východě, kdysi měli Stachanovce, my máme tohoto mladého muže! Je trochu vzpurný, ale jinak naprosto výborný do dolů a kamenolomů. Pracuje za deset chlapů a má velkou výdrž. Může pracovat čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Výborný metabolismus, nízké náklady na chov a využití. Vyvolávací cena 400 miliard denárů! Slyším 500 miliard? 550 miliard z vedlejší strany?“

„700 miliard,“ ozve se norimberský emír.

„Prodáno emírovi za 700 miliard denárů!“

„700 miliard denárů? Kolik to je u nás?“ divím se.

„Sto tisíc korun. Tady je to roční plat,“ odsekne Hanz.

„Další kousek má zajímavou minulost,“ hlásá předváděč, když nastoupí postarší a tělnatá žena. „Hodí se jen do burky, ale je výbornou služebnou a otrokyní. A ta její minulost? Před vítězstvím islámské revoluce patřila mezi levicové feministické a lesbické aktivistky. Dnes je jí 48 let, ale pořád dokáže výborně sloužit. Má skvělý organizační smysl, umí uspořádat oslavy, tiše a pokorně stráží každý dům a na nic si nestěžuje. Vyvolávací cena je 350 miliard denárů!“

Feministická aktivistka. Takový jako ona zničili západní civilizaci a teď jsou otroky islámu. Pro dobrotu na žebrotu…

Na pódiu se k našemu zhnusení, ještě vystřídá několik dětí, které jsou draženy nejvíce. Osmiletý chlapec za dva bilióny denárů a stejně stará dívka za čtyři bilióny denárů. Až pak se objeví mladá a překrásná žena s atletickou a vysokou postavou. Naše agentka. Pokývnu na Hanze a ten se poškrábe na nosu. Al-Dalí to vidí.

„Tento výstavní kousek je úplně čerstvá novinka. Krasotinka, kterou se navíc podařilo získat z území Konfederovaných států mezimořských. Věk 22 let, zdravá a plodná podle lékařů, můžete se s ní pyšnit a vystavovat jí, jak si přejete pro potěchu oka. Vyvolávací cena je 800 miliard denárů…“ „1 bilión denárů!“ ozve se rozhodně al-Dalí.

„Mí drazí a ctění pánové, přebijete nabídku, pan al-Dalího?“ otázka směřuje na emíra a klerika.

„1 bilión 100 miliard denárů,“ odpovídá emír.

„1 bilión 300 miliard,“ přebíjí to opět al-Dalí.

Emír mlčí. Vzdává to a nám spadne kámen ze srdce. „Co mám teď dělat?“ ptá se Hanz. „Ztrať se. Já se jdu vydávat za al-Dalího služebníka. O zbytek se postarám,“ odpovídám a Hanz mizí pryč.

Já se proderu davem a zastavím se kousek od pódia, poblíž těch sedaček s váženými hosty. Al-Dalí si mě všimne a poškrábu se na nose, abych mu dal znamení, že jsem od Hanze. Al-Dalího lidé nasadí otrokyni na ruce řetězy a al-Dalí jí něco vrazí do dlaně.

„Odveď ji do mého sídla,“ nařizuje mi al-Dalí. Já se zhluboka ukloním a strkám otrokyni před sebou. Ostatní kupci a čumilové se nám uhýbají, protože nyní jde o majetek význačného otrokáře a to je jedině dobře. Cesta se nám rychle uvolní.

„Máš to?“ zeptám se, když opustíme stadion a agentka se na mě zazubí, držíce v ruce datadisk.

„Jestli al-Dalí nekecá, jsou tam přístupové kódy k islámským bezpečnostním archívům pro celé Spojené německé emiráty,“ říká s nadšením agentka, ale potom se opět začne tvářit zoufale a posmutněle. Opět hraje otrokyni.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 25.2.2018


 

 

3. pro, 2017

Ten den začal jako obvykle. Vzbudil mě budík, vstal jsem a vydal jsem se na cestu do práce.

Nastoupil jsem do tramvaje a sedl jsem si na jednu z posledních volných sedaček. V tramvaji bylo úplné ticho, které občas přehlušovalo hlášení zastávek a zvuky dveří. Na další zastávce se však ozval lidský hlas. Byl to revizor, který svým rázným hlasem vyzval všechny, aby mu ukázali jízdenku. Já jsem ji samozřejmě měl, takže jsem ji ukázal, revizor kývl hlavou, poděkoval a šel dál.

A ten revizor pak došel k jedné mladé ženě. Byla docela hezká na pohled, ovšem to, co se stalo, bych do ní nikdy neřekl. Ta žena jej zpočátku naprosto ignorovala. Revizor několikrát zopakoval: „Jízdenku, prosím!“ Žena odvrátila svoji tvář a nereagovala na něj. To už začal být revizor nervózní a pomýšlel na uložení pokuty. Protože to však dělal nerad, tak se ženou zatřásl, aby mu odpověděla. Jakmile to udělal, dostal pohlavek. Žena se pak zvedla ze sedačky, revizor byl naprosto šokován. Dřív, než si uvědomil, co se vlastně děje, dostal kopanec do rozkroku a svalil se na zem.

Žena pak začala řvát: „Co si to dovoluješ, ty prase?“ A kopla ho do hlavy. Nenapadlo mě nic lepšího, než tu situaci vyfotit. Bylo příliš pozdě na natočení celé situace. Vytáhl jsem telefon, ale ta žena mě spatřila, a řvala ještě víc: „Stalker! Úchyl!“ Vyfotil jsem ji i s ležícím revizorem, ale pokusila se mi telefon vytrhnout z ruky. Vtom se otevřely dveře tramvaje a já jsem raději s telefonem hned vystoupil, abych nezpůsobil další problém. Ohlédl jsem se, jestli nejde za mnou, a teprve poté, co jsem se ujistil, že zůstala v tramvaji, jsem zjišťoval, kde jsem. Už to však nebylo daleko od mojí kanceláře, takže jsem ten kousek došel pěšky.

Můj pracovní den jinak probíhal standardně, a po práci jsem si zajel do mojí oblíbené hospody, kde se rád scházím s přáteli. Ještě nepřišli. Ale poté, co jsem si objednal pivo, jsem si všiml u stolu opodál jednoho muže, který mi byl nějaký povědomý… Připomínal mi toho zbitého revizora z rána. Napovídala tomu i rána na jeho hlavě, která byla způsobena kopem oné šílené ženy. Přistoupil jsem k němu blíž a zeptal jsem se, zda je vše v pořádku. Revizor se ohlédl, jestli někdo neposlouchá, a tiše se smutným hlasem vyprávěl…

„Byl jsem to napadení oznámit na policii. Když jsem vše vypověděl, přítomná policistka mi sdělila, že tím se zabývat nemohou a do vězení bych se dostal já, protože by se řeklo, že jsem tu ženu v tramvaji sexuálně obtěžoval. Že prý mám štěstí, že má službu zrovna ona, protože její kolegyně by mě už dávno zadržely…“

Nebyl jsem schopen dalších slov. To bylo víc absurdní, než by si moje mysl dokázala připustit. Revizor pokračoval:

„Už na to nejsem zvědavý, dnes jsem podal výpověď. V životě jsem si takto s ženami nic nezačínal. A stejně si na mě něco našly… Chtěl jsem jenom vidět jízdenku!“

Nevěděl jsem, co mám dělat. Toho revizora mi bylo líto, ale nechtěl jsem jeho nářky poslouchat celý večer. Poté, co jsem si přečetl SMS od přátel, že dnes nepřijdou, tak jsem raději odešel. Když jsem došel domů, přede dveřmi do mého bytu jsem našel obálku s červeným pruhem. Otevřel jsem ji. Byl v ní papír, na kterém bylo malým písmem napsáno jen jedno slovo:

Vinen...

Autor: Lev Bronstein, Praha, ČR, 3.12.2017