POVÍDKA PRO DNEŠEK

1. říj, 2018

O nás, bez nás - tentokrát ne!

Belgie, Brusel, Evropský parlament, 29. září 2023, 23:00.

„Moc dobře věděli, co dělají,“ říká europoslanec Koutský, zatímco hledí na shromáždění ostatních poslanců, které parlament a komise svolali na mimořádné jednání uprostřed noci. Na jednání, kam nejsou vpuštěni naši poslanci, kam zapomněla být pozvána řada jiných poslanců, ale kam se s železnou disciplínou dostavila všechna ta eurosocialistická a cuckservativní pakáž, pomyslí si Koutský.

„Co tím myslíš?“ ptá se Martina.
„Reforma 2020. Ta takzvaná modernizace a demokratizace Evropského parlamentu
přetvořila nyní parlament na nástroj totality a nesvobody. Mohou naprosto otevřeně jednat o nás, bez nás, a k vetování rozhodnutí Evropské komise teď potřebuješ nadpoloviční většinu států.“
„Takže není šance?“
„Ne. Benelux, Francie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Švédsko a Finsko, Německo, Irsko a
Kypr nás přehlasují. Česká republika hlasovat nemůže, baltské státy, Visegrád, Rumuni a Bulhaři, Rakušané a Italové, ti budou proti. Slovinci, Dánové a Chorvati se zdrží.“
„Ale to je absurdní. Nemožné.“
„Martino, jak dlouho jsi v Evropském parlamentu?“
„Od roku 2019.“
„No vidíš. Já tu jsem od roku 2004. Téměř dvacet let. Absurditami se to tu jen hemží,“
Koutský se podívá na své kolegy. „Nemluvě o tom, že některé absurdity tu jsou doslova ztělesněné.
Třeba ta uřvaná neomarxistická svině,“ a pokývne k německé zelené europoslankyni zahalené
hidžábem, která zuřivě burácí a spílá České republice.

„… tolerovat, neboť jejich chování se naprosto příčí zaváděné praxi. Mnoho zemí Evropské
unie už přijalo koncept Nového multikulturalismu a obohacení našich zemí, ať už jde o Francii a její systém zapojení islámu do společenského zřízení, či Německo a vznik porýnských, hamburských a berlínských autonomních čtvrtí. Tyto čtvrtě a Nový multikulturalismus jsou procesem nové demokratizace našich západních liberálních států. Česká republika byla Evropskou komisí vybrána jako vlajková loď procesu Nového multikulturalismu ve východní Evropě. Místo, aby přijala tento historický úkol, toto historické poslání na přetvoření Evropy, tak se začala jejich vláda kroutit a rozhodla se zbaběle nepřijmout zodpovědnost za projekt autonomních muslimských komunit, přijetí osmi tisíc příchozích, a dokonce odmítají poslat peníze určené na pomoc islámským komunitním centrům v Evropě. Předkládám rezoluci žádající Evropskou komisi o okamžité uplatnění zvláštního sankčního režimu v rámci České republiky, včetně možnosti převzít správu nad multikulturním centrem, městem Teplicemi, které se stane sídlem Nového multikulturalismu v České republice. Ke Svobodné zelené alianci se připojuje Evropská centristická unie, západní křídlo Sjednocené levice, Evropská lidová a demokratická unie a Evropská socialistická aliance.“

„Co teď bude?“ zhrozí se Martina.
Koutský se pousměje. „Teď? Teď uvidí, jak zatočíme s tím jejich multikulti centrem v Teplicích,“ a s tajuplným úsměvem na rtech odchází, nechávaje mladičkou poslankyni na
pochybách.

Česká republika, 6 kilometrů severozápadně od Teplic, 23:20.

Vrtulník se blíží ke svému stanovišti, k prostoru, ve kterém má přistát a jednotka uvnitř
vrtulníku vypadá nervózně. Bojovali na mnoha místech, prošli Afghánistánem, Irákem i Sýrií,
osvobodili provincii Ghazni z rukou Tálibánu, ale aby bojovali ve střední Evropě, a ještě k tomu
v sousedních Čechách, takové bojové nasazení nikdo z nich nečekal a nemohl na to být připraven. Většina z nich tak upírá zrak ke svému velícímu důstojníkovi, který hovoří s piloty vrtulníku, aby se pak otočil a promluvil ke svým vojákům.

„Máme to potvrzené z velitelství. Byla vybrána alternativa B. V této chvíli zaútočí dva
motostřelecké prapory z jihu a východu na Teplice, my udeříme ze severozápadu. V Teplicích
očekáváme rozsáhlý odpor muslimských milicí. Pamatujte, Teplice jsou jediné město ve východní Evropě, které padlo do rukou islámské imigrace, ale s tím je nyní konec.“
„Plukovníku,“ ozve se Jadwiga. „Co Evropský parlament a Evropská komise? Prý o téhle
situaci stále jednají.“
„Politika není náš zájem, poručíku. Jsme vojáci. Plníme rozkazy.“
„Mám tím na mysli, jestli se pak nebudeme muset stáhnout? Co ten plán na muslimskou
autonomní oblast?“
„Správně jste řekla, že stále jednají. President nás pověřil pomoci Čechům. Jak to bude dál,
to záleží na politicích. Naše rozkazy jsou jasné, osvobodit Teplice. Podle zpráv české rozvědky se ve městě nachází asi tisíc lehce vyzbrojených mudžahídů, hlavně krátké a delší střelné zbraně, zápalné láhve a možná protitanková výzbroj, ale měli bychom být připravení na všechno. Tím spíše, že jsou opevnění. Velitelem muslimské milice je plukovník Zahram Hamáwí, veterán syrské války poslaný libanonským emírem, aby řídil teroristické operace v České republice. Je to náš prvořadý cíl. Výsadek proběhne u Dubí, budeme postupovat na jihovýchod, první bod určení je Stříbrný rybník na okraji Teplice. Tam nám Češi pošlou polohu Hamáwího. Pokud ho zajmeme, tak to bude velice dobře, ale když to jinak nepůjde, zabít. Nějaké…“

Věta je přerušena řvoucím pípáním z kabiny pilota a oslnivě blikajícími červenými
kontrolkami. „Stinger! Jsme pod palbou!“ křičí pilot. „Držte se!“ prudce stočí helikoptéru a raketa jen těsně mine stroj. Druhá raketa se ovšem trefí. Zasáhne ocas helikoptéry, který se urve a začne hořet.
Helikoptéra se divoce otáčí dokola a pilot nemá šanci jí udržet.
Výsadkáři seskakují, i když k tomu nemají vybavení. Neměl to být parašutistický výsadek,
ale mají větší šanci přežít, když vyskočí, než když se s nimi helikoptéra rozfláká o zem. Jadwiga je mezi prvními, kteří seskočí. To se jí moc nevyplatí, protože helikoptéra byla, ještě dost vysoko. S pádem cítí omračující bolest v nohou a slyší odporné a pronikavé křupnutí. Leží na břiše a celým jejím tělem projíždí strašlivá bolest, tak silná, že se jí zamlží před očima.
„Madha sanafeal biha?“ uslyší Jadwiga kousek od sebe. Pomalu přichází k vědomí, ale
s vědomím se vrací i strašlivá bolest trhající jí na kusy nohy. Nemůže se pohnout. Leží na zemi, ruce svázané, z úst jí teče krev a sotva se může hnout. I když otevře oči, skoro nic nevidí. Místnost, kde leží, je potemnělá. Zvenčí přichází jen pár pramínků světla, které dopadají na dvojici mužů u dveří.
„Sawf yuqarir alqayid,“ odpovídá druhý hlas.
„Ayn alqayd?“
„Alttabiq al'awal, lakanh sayakun hunak qaribana.“
„Jayd. Sa'ubqi huna. Tuhaqiq muhitun.“
„Nem fielaan.“

Rozhovor v arabštině končí a hlas je vystřídán vzdalujícími se kroky. Další kroky se, ale
blíží. Vidí vojenské boty, jak kolem dupou. Mlčí, je potichu, nehne ani brvou, předstírá, že je dál v bezvědomí. Čím déle, tím lépe.
Jadwiga je připravená na bolest. Během výcviku jí zažila dost, ale stejně je nyní každá
minuta peklem. Musí se přemáhat, dávat všechny své síly na překonání bolesti, i na to, aby si její věznitel nevšiml, že už je vzhůru, že je při vědomí. Dokud si myslí, že je v bezvědomí, nemohou s ní nic moc dělat.
Za pár okamžiků někdo přijde. Jadwiga opatrně otevře jedno oko a vidí, že arabský strážný
příchozímu salutuje. Ten jen přikývne a podívá se stranou. Tam Jadwiga spatří plukovníka
Jeczinského. Není na tom o moc lépe, než ona, ale nedokáže jako ona skrývat. Klimbá hlavou dopředu a dozadu, od úst i z nosu mu padají kapky krve a tvář má plnou krvavých šrámů, podlitin, celá tvář oteklá.
„So…“ promluví muž řezavým přízvukem. „How do you feel?“ plukovník mlčí, ale začíná
přicházet k sobě. „Sorry for this discomfort, but I believe you understand situation. You and your troops infiltrated my territory. Your weapons lacks identification, you do not have insignia, nor dog tags. You using mixed equipment, but clearly, you are not Czechs. Your accent is foreign.“
„Fuck you… you shitty goatfucker.“

„You must understand my position. In this time, European Parliament, European Union and
European Commission accepting German and French proposal to declare Teplice as autonomic islamic community within Czech Republic, which mean that I will be supreme emir of all islamic territories in Czech Republic. Western countries do everything for us and our Jihad. They will punish this country if you will not cooperate. So talk!“
„Suck your dick,“ pokračuje plukovník Wladislaw a k botám Hamáwího plivne krvavý hlen.
Hamáwí začne mluvit se strážným tou jejich hatlamatilkou. Strážný přikývne a odchází,
zatímco Hamáwí se otočí směrem k Jadwice. „She is pretty. Those pretty hair. In my country… there are only very few blonde girls. She will be great asset and prize in my harem.“
„What?“
„Do you really think its coincidence, that you are in one cell with only female troop of your
unit? You pathetic Westerners are such weaklings. We do not fear to beat our women, while you are such worthless. I will not hurt her face. She is beautiful. But I will hurt her body.“
Strážný se vrací a vrátí se klusem. Hamáwí se na něho podívá, prohlíží si ho, jakoby něco
hledal, a potom se rozkřičí. Opět spolu žvaní a žvatlají.
„For this time, you are lucky.“
„What? Why?“

„Because Czech government found nuts and denied Brussel dictate. We expected that
Munich dictate will repeat, but not. They and that fucking Visegrád declared intention to leave
European Union. Well. Whatever. When you die here, I will be far away, with other asylum seekers and refugees. Allah bless European Union!“ teroristický velitel vytahuje pistoli, zamíří na Wladislawa a vystřelí. Má jistotu, že Wladislaw je mrtev, ale taky sám sebe ohlušil. Vystřelil z pistole v místnosti dvakrát dva metry. Kulka rozdrtila plukovníkovu lebku. Jadwigu ne. Byla dál a hlavně s jedním uchem přiloženým k zemi.
Hamáwí upustí svou zbraň a mne si uši. „Alqarf!“ zvolá rozzuřeně a Jadwiga sebou trhne,
aby se dostala blíž k Hamáwího zbrani. Hamáwí se otáčí a sklání pro svou pistoli, ale Jadwiga je na poslední chvíli rychlejší. Hamáwí už má v očích jen překvapení a úlek, když se ozve druhá rána. Syrský emír padá na zem s prostřelenou hlavou. Zůstává ležet vedle Wladislawových nohou. Jadwiga ví, že má málo času. Jen chvíli si budou ostatní mudžahídi myslet, že Hamáwí
popravil oba vězně. Jadwiga odkládá zbraň a vytahuje zpoza Hamáwího opasku vysílačku. Začne hledat správnou frekvenci. Frekvenci pražského velitelství, kterou vyfasovali před zahájením mise.
Zatímco nastavuje frekvenci, opatrně se podívá škvírou mezi otevřenými dveřmi. Nedokáže
říct, kde přesně je, ale vidí velkou halu, která je plná kulometů, munice, pušek, protitankových zbraní, beden s názvy lodí, které z Libye převáželi migranty a hlavně je plná džihádistů. Desítky a desítky teroristů.
„Kdo je to? Čí je to frekvence?“ ozve se z vysílačky.
„Poručík Jadwiga Jeržska, 177. Zvláštní operační útvar.“
„Identifikujte se podle volacího znaku.“
„JC-Jericho Cyril-229.“
„Dobrý bože. Vy nejste mrtví?“
„Jsme, asi skoro všichni… zůstala jsem na živu, ale… není čas. Jsem v základně teroristů,
zaměřte můj signál a bombardujte tohle místo.“
„Na základně? Jste si jistá? Útočíme na Teplice a teroristi tam mají své velitelství, ale
nedokážeme ho najít.“
„Jsem si jistá.“
„Jestli ne, nebudeme moci znova zopakovat útok. Nepřítel stihne rozestavět protivzdušnou
obranu.“
„Jsem si jistá!“ syčí Jadwiga. „Právě jsem tu zastřelila velitele Hamáwího. Teroristé se
chystají ustoupit do Německa a využijí k tomu status azylantů.“

„Podle signálu jste ve vlakovém překladišti. Tak si pospěšte. Za dvě minuty tam je nálet.“
Jadwiga odkládá vysílačku a sune se po podlaze, až ke stěně místnosti. Jen od Hamáwího si
bere dva granáty a čeká na smrt. Mohla by utéct, kdyby neměla rozdrcené nohy, ale takhle… když už musí zemřít, vezme, co nejvíce těch parchantů sebou. Zůstává sedět, čeká, v třesoucích se dlaních drží granáty a sleduje pootevřené dveře. Nezbývá, než počkat, až džihádisti přijdou zjistit, proč jejich velitel nevychází ven. Přišli. Nakonec přišli. Uviděli Jadwigu a ta upustila na zem odjištěné granáty.

Polsko, Krakov, vojenský hřbitov, 1. října 2023, 11:50.

Vojenský hřbitov u Krakova je nyní němým svědkem velkého shromáždění lidí. Nejen
příbuzných, nejen obyčejných, nejen diváků a přihlížejících, ale i důležitých politiků, kteří stojí na nízkém podiu vedle sebe. Český president, polský president, maďarský a slovenský premiér. Prozatím mlčí a jen sledují, jak se dav lidí utišuje, aby mohlo dojít k závěrečnému obřadu a pohřbení ostatků polských vojáků, které leží v sedmi rakvích před pódiem. Rakve přikryté červenobílými polskými vlajkami a stuhami v barvách české trikolory.

V pravé poledne promluví polský president k desetitisícovému davu, který se tam
shromáždil, a navzdory svému počtu, dav je v klidu, ponořen do smutku, obav i vnitřních muk a
otázek, které vyvstávají z toho, co se nyní bude dít.
President se postaví před pultík. „Dámy a pánové,“ začne. „Jsme zde dnes, abychom uctili
památku sedmi statečných polských vojáků, kteří zahynuli za tragických okolností při bojovém
nasazení v České republice. Piloti nadporučík Stanislaw Jegla a poručík Waldemar Bierut. Velitel plukovník Wladislaw Komský, zástupce velitele kapitán Josef Padarewski, nadporučíci Ignác Glinka, Vladimír Rozwadowski a Simon Haller a poručík Jadwiga Jeržska. Piloti 74. eskadry a příslušníci 177. Zvláštního operačního útvaru zahynuli v Teplicích, když bojovali s hrozbou a zlem, jež zaplavuje celý náš svatý kontinent, s islamismem, terorismem a radikalismem. Zejména sebeobětování Jadwigy Jeržské, díky níž se podařilo prolomit obranu nepřítele a osvobodit město, pro nás musí být příkladem a vzorem do budoucna, jak žít a zemřít pro naši zem, náš národ a naše děti. Nyní promluví můj ctěný kolega z České republiky,“ polský president ustoupí o pár kroků a třese si rukou se svým českým protějškem, zatímco dav tleská.

„Dámy a pánové. Rád bych poděkoval presidentu Jozefowskému za možnost, zde promluvit
a pronést pár slov směrem k zesnulým vojákům i Vám, přítomným. Rád bych jménem celé České republiky a českého národa vzdal hold a díky chrabrým padlým hrdinům ze 177. Útvaru. Jejich nasazení, hrdinství, sebeobětování a vůle pomohli ušetřit zdraví a životy stovek našich vojáků osvobozujících Teplice. Je velice příhodné, že se tak stalo v době 85. výročí Mnichovské zrady. Ještě před pěti lety byla tato zrada obhajována. Nyní, v době 85. výročí se i nová zrada chystala. Jmenovala se Bruselská dohoda a měla předat suverenitu a moc nad našimi územími do rukou islámských sil. To se však nestalo, protože na rozdíl od roku 1938, nyní, se český stát a národ postavil proti zlovůli Západu, proti teroristům dováženým z Libye, proti zločincům a zrádcům a postavili jsme se jim bok po boku s Vámi, polským národem a polskou armádou, stejně jako s velkou a důležitou, politickou a morální podporu našich slovenských a maďarských bratří. Už se neopakovala situace, o nás, bez nás.
Nyní jsme rozhodli o našem osudu a vzdáváme hold padlým polským výsadkářům, kteří stáli po boku našich vojáků. A při této příležitosti, my, president České republiky a zástupci Visegrádské čtyřky, oznamujeme, že naše země opustí Evropskou unii, která bezprecedentně napadla suverenitu vlastního členského státu. Evropská byrokracie, elitáři a neziskovky, chtěli rozhodovat o nás, bez nás. Děkuji, přátelé.“

I tato slova sklidí potlesk a v očích presidenta jsou vidět slzy štěstí, které pramení z toho, že
se náš národ konečně postavil svému osudu, a postavil se za evropské národy.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 1.10.2018


 

 

16. zář, 2018
2045...
 
Sedím v prázdné místnosti, před stolem, s okovy na rukou a na nohou. Chladná kovová
místnost s velkým zrcadlem, zpoza něhož jsem nejspíše sledována. Proti mně zatím nikdo nesedí, ale z chodby se blíží kroky. Trochu mi to připomnělo ten den, kdy jsem byla provdána za emíra, aletentokrát asi nedopadnu stejně dobře. Ne, nedopadnu. Kroky patří upravenému muži ve světlemodré košili se zjevem úředníka.
 
Jsem překvapena. V jeho očích není nenávist, vztek, zášť, či odpor. Vše, co bych u bezvěrce
čekala. Spíše naprostý chlad, dokonalá vyrovnanost a klid. Na stůl hodí objemnou složku a posadí se naproti, zatímco ho doprovázela, ještě dvojice samopalníků, kteří mi stojí za zády.
„Jsem kapitán Gustav Kiili, protipartyzánská a protiteroristická sekce vojenského
zpravodajství. Předpokládám, že nebudete popírat svou identitu.“
 
„Proč by? Máte vzorky DNA, fotografie a svědectví zrádců a dezertérů. Nemám, jak se
skrývat.“
 
Důstojník se usměje a opře v židli. „Zvláštní, že říkáte zrádci a dezertéři. Oni říkají něco
podobného o Vás, milá Ellen al-Rišwan.“
 
„Prosím?“
 
„Vaše zastupující velitelka Diana al-Hawí k nám přeběhla, ale to víte. Ovšem asi nevíte,
proč.“
 
„Protože je slabá ve víře.“
 
„Protože viděla Vaše pokrytectví a zbabělost. Před třemi týdny, když naše vojska
osvobozovala Porýní, byla jste vyzvána velkovezírem, abyste vedla rozsáhlým sebevražedný útok černých vdov a sirotků. Všechny jste poslala na smrt, ale když měla přijít řada na Vás… vestu s trhavinami, kterou jste se měla Vy odpálit, jste narvala na malou holku a poslala ji proti našim tankům. Zničila tank, zabila tři naše vojáky a sebe výbušninami, které měli zabít Vás. Diana to viděla a v tom momentě ztratila víru v islám. V to Vaše jedovaté náboženství, které přivedlo miliardy lidí do šílenství a milióny na jatka.“
 
Gustav otevírá složku a vytahuje listy papírů. „Podle vyšetřování vojenského zpravodajství
jste přímo zodpovědná za smrt dvou tisíc žen a dětí a 8 tisíc vojáků armády Konfederace. Jste
zodpovědná za zničení stovek tanků a obrněných vozů, šesti základen a banskobystrického
průmyslového střediska,“ zuří kapitán, ale zase se uklidní. „Nicméně Diana nám řekla o plánu Saif. Prý jste se inspirovala nacisty a jejich plánem Werwolf. Po porážce Vašich armád a ústupu zahájit teroristickou a partyzánskou činnost v týlu nepřítel na širokém měřítku. Bombové útoky proti vojenským cílům, průmyslovým objektům, proti nemocnicím, školám, proti úřadům, hackerské útoky, atentáty, systematická resistence formovaná z trosek armády vdov, sirotků a přeživších džihádistů,“ důstojník si povzdychne. „Pokud jde o mě, jste naprosto odporný pytel lidských sraček. Ne, to bych křivdil všem pytlům sraček. Vy jste horší. Abyste zlomila naši morálku, nechala jste provádět bombové útoky na školky, školy a nemocnice v týlu, aby naši lidé žili v nepřetržitém strachu. Při bombovém útoku v Tartu zahynul můj synovec. Bylo mu pět let. Vracel se ze školky. Byl to útok provedený černými vdovami, takže Vám je asi jasné, že jste jen odporná svině, kterou bych nejraději oběsil na vlastních střevech. Jsem sice příbuzný oběti, ale v první řadě jsem loajální důstojník Konfederace, a proto Vám předkládám návrh na dohodu.“
 
Překvapením nadzdvihnu obočí. „Ano, je to tak. Vojenské zpravodajství předpokládá, že
kvůli plánu Saif mohou umřít tisíce a tisíce dalších lidí, vzhledem k Vaší zbabělosti, zákeřnosti a bezpáteřnosti především ženy a děti. Tomu chceme předejít, i za cenu toho, že odložíme stranou naši pomstu. Poskytnete nám informace o plánu Saif, rozmístění teroristických štábů, skrýší, principy fungování plánu Saif na venkově a ve městech, seznam velitelů, hierarchii velení, dlouhodobé a krátkodobé plány a priority a další informace nutné k zabránění uskutečnění plánu Saif. Diana tyto informace nemá, ale Vy ano. Výměnou za ně obdržíte doživotní trest vyhnanství v trestanecké kolonii bez možnosti předčasného propuštění.“
 
Vyprsknu smíchy. „Co je tohle za dohodu?“
 
„Odmítněte a dostanete trest smrti.“
 
„Pokud mě popravíte, zemřu jako mučednice a dostanu se do ráje.“
 
„To těžko. Věšíme na provazech nasáklých prasečí krví.“
 
Trhnu sebou. Takže je to pravda. Mysleli jsme, že je to fake news, že je to hoax šířený
nepřátelskou propagandou, ale zdá se, že skutečně klesli, až tak hluboko. „Je taky možné, že Vás popravíme, až po tom, co Vás předhodíme Vašim vlastním souvěrcům, kterým řekneme, že jste je zradila a podrazila.“
 
„Kde je ta trestanecká kolonie?“
 
„Ostrovy Vormsi v baltském moři,“ kapitán mi podává popsanou listinu a propisku. Je to
dohoda. Raději si ji pročtu a zhluboka se nadechnu. Podepisuji.
 
„Plán Saif začal být připravován po zničující porážce, kterou jsme utrpěli na pražské a
gdaňské frontě. Když se pak do války zapojily Spojené státy americké, Latinskoamerická koalice a Australasijská federace na Vaší straně, a když Rusové vyhlásili embargo na obchod s Panislámskou aliancí, bylo jasné, že už naše pozice je neudržitelná. Od porážky u Prahy a Gdaňsku bylo vyčleněno několik tisíc černých vdov a sirotků. Ty jsme rozdělili do skupin podle měřítka jeden náš bojovník na sto tisíc obyvatel dané země Konfederace. Na Českomoravskou republiku připadá sto dvacet bojovníků, na Polsko čtyři sta padesát, na Slovensko osmdesát a tak dále. Plán Saif je rozdělen na týlové zabezpečení, tedy skupiny působící na venkově, zajišťující zásobování, výcvik a přípravu útoků a bojové skupiny určené pro operace ve městech. Bylo určeno, že použijeme nejnepravděpodobnější místa, kde by mohli naši bojovníci operovat, sdružovat se a kontaktovat se.“
 
„A to jsou?“
 
„Vinárny, hospody, pivnice, ale i gay bary a podobně. Tam, kde byste je nikdy nehledali.
Většina bojovníků je navíc naverbována z konvertitů, či z řad potomků smíšených manželství, takže rasová profilace Vám moc nepomůže. Jmenné seznamy jsme zničily při ústupu našich jednotek. Venkovní štáby jsou určeny do starých hájoven, do lesních zemljanek, do jeskyní a na jiná obtížně přístupná místa. Pracovat mají s pomocí provizorních výbušných zařízení, krátkých střelných zbraní a granátů. Zacílení bude různé, podle optimálních podmínek. Budou útoky na nemocnice, na školy, na obchody, letiště a další místa. Kromě toho tři hlavní jednotky, jedna v Polsku, jedna v Maďarsku a jedna na Moravě, disponují termickou špinavou bombou. Je obohacená o iridium a thorium a má ničivější účinky, zasáhne větší oblast radiací. Potom, ještě existuje zvláštní operace, mise Jawmuddín, Soudný den. Pokud by hrozilo, že dojde k zničení celého povstaleckého hnutí, tak se hnutí bude soustředit na jediný cíl. Útok na jadernou elektrárnu s cílem vyvolat termální explozi prostřednictvím kontaktu roztaveného jádra reaktoru se zásobami vody a tím vodíkem. Výsledná exploze by podle expertů z Istanbulu, kteří tento plán pro nás připravovali, zničila vše v okruhu třiceti kilometrů a
zamořila by vše v okruhu tří tisíc kilometrů od epicentra výbuchu.“
 
„Dobrý bože.“
 
„Ale toho se bát nemusíte. Když jsem Vám to prozradila, už to nezvládnou,“ povzdychnu si.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 16.9.2018
9. zář, 2018

Rok 2037...

Před pěti lety jsem se vdala. Po pěti letech jsem ovdověla. Jak bylo očekáváno, můj manžel -   věřitel padl při dobývání Salcburku. S ním zařvalo deset tisíc našich svatých mudžahídů, ale město jsme nakonec získali.

Bylo to velkolepé vítězství, po kterém trojmořští psi ztratili poslední baštu v západních Rakousech. Se smrtí mého manžela nezemřel jen dluh velkoemíra, ale i má role, coby paní harému a domu. Nyní jsem paní černých vdov, které se pod mým vedením srocují k útoku. Útok armády pozůstalých, armáda pozůstalých, ano, to je přesný termín, když se otočím a dívám ke cvičišti, kde jsou ženy a sirotci po mudžáhidech vyzbrojováni, cvičeni a opásáni trhavinami.

Cítím obrovskou pýchu, nadšení a zadostiučinění, že budu moci vést odvetu za smrt našich svatých mučedníků v boji proti Trojmoří. Poslední baště bezbožných psů, poslední baště ateistů, křesťanů a židů.

„Viděla si tohle?“ ptá se mě čtrnáctiletá Diana. Patří mezi nejmladší, nejspolehlivější a
nejodvážnější černé vdovy. Připojila se k nám teprve nedávno jako vdova po padlém benátském emírovi.

Podává mi papír, na kterém je moje fotografie a text.

Ellen al-Rišwan, vůdkyně černých vdov, věk: 20-25 let, výška asi 170 centimetrů, světlá pleť,
konvertitka, teroristka a verbířka. Do džihádu naverbovala přes tisíc dívek a dětí, zodpovědná za teroristické útoky v týlu, za bombový útok na brněnské nádraží, za sebevražedné útoky v Ostravě, Opavě, proti průmyslovým a obchodním centrům v Krakově, Vratislavi a Trenčíně. Zřídila síť výcvikových center pro vdovy a sirotky. Extrémně nebezpečná!!!
V současné době se nachází na jihozápadní frontě, nejspíše poblíž Benešova. Odměna za
zabití: 200,000$, odměna za zajetí: 1,000,000 $.

„Jen milión dolarů? Moc si mě necení ti mizerové,“ syčím s úšklebkem. „Jak to vypadá
s další jednotkou?“ „Dokončena. Sedmnáct žen, třináct sirotků. A měla si pravdu. Máme zprávy od emírů, pašů i vezírů, všechny jsou shodné. Obrana Trojmoří na mnoha místech kolabuje, když proti obráncům pošleme ozbrojené sirotky. Nejlépe se osvědčili sedmiletí a osmiletí sirotci.“

„Skutečně?“

„Ano. Nyní dobýváme Háje z jednoho směru a Smíchovské nádraží na druhé straně řeky. Od
stanice Lihovar ustoupilo padesát dobře zakopaných a opevněných vojáků, když jsme proti nim poslali sirotčí rotu.“

Dál se usmívám. „Skvělá práce. Nová jednotka bude přiřazena k útoku na pravobřežní Prahu.“

„Rozkaz.“

Před třemi desítkami shromážděných bojovnic a sirotků přednáším velkolepý a skvostný
projev. Jasně vysvětluji naší boží povinnost odvety, která nám zajistí cestu do ráje, pod ochranou Alláha a Proroka. A že jen čisté duše věrné svatému Koránu mohou obstát v boji s nevěřícími, se zrádci a zločinci, s bezbožníky.

Než padne večer, jednotka je zničena. Podle zprávy, kterou jsem dostala, všechny vdovy a
sirotci jsou mrtví, ale podařilo se jim urputně bojovat nedaleko Podolí. Já se tak blízko k frontové linii rozhodně nehodlám přiblížit. Nejsem blázen. Mě Alláh odmění tím, kolik pro něho zahubím bezbožníkům rukami svých mučednic.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 9.9.2018


 

 

26. srp, 2018

Rok 2032. Uplynuly dva roky od doby, kdy jsem byla provdána za emíra Hamida al-Rišwana, bohatého velmože, otrokáře a pána Molenbeeku...

Rok ode dne, kdy jsem mu porodila dvojčata, syny a pár měsíců od smrti první manželky Aiši, na jejíž místo nastoupila, ještě žárlivější a nesnesitelnější Danya.
 
Ta mě naprosto nenávidí, i protože jsem mu porodila Hakima a Ahmeda, zatímco ona mu dala jen dcery. Její prvenství vycházející z věku se tak otřáslo a já stoupám v žebříčku oblíbenosti u mého milovaného emíra. Její ponížení se projevilo i tím, že jí dal zahalit do burky, zatímco já už nemusím nosit nikáb, stačí hidžáb. A dokonce mohu mít vlastního eunucha, což se prý emírovým ženám, tak rychle nepoštěstí získat.
 
Jistě, jsou tu ještě dvě manželky, ale jedna je neduživá Kara, kterou emír používá jen
k bičování a trýznění a druhá je Safia, která je neplodná a pouze se stará o domácnost, vaří, vyšívá a uklízí. K ničemu jinému ty dvě nejsou dobré.
 
Z patra sleduji Danyu, jak dohlíží na ty své malé hnusné čarodějnice, zatímco stojím na
vysoké terase emírova paláce na okraji Bruselu. Palác je obklopen zahradami a rozlehlými pozemky, kde se pachtí otroci a emírovi nevolníci. Spousta stromů, zeleně, keřů, trávy a květin, příjemné místo na pohled. Uklidňující, jen přerušované pár cestičkami.
 
Ráda chodím na terasy našeho paláce, odkud mohu sledovat moře. Z Bruselu jsme se
odstěhovali po posledním povstání křesťanů, které skončilo desetitisícovým masakrem, stanným právem a zničením poloviny města. Polovina města jsou trosky a druhá polovina se změnila na továrny, fabriky a zbrojovky pro armádu Spojených evropských emirátů a její turecké spojence. Nemělo cenu tedy zůstávat v tak ohavném, rozpadlém a jedovatém místě, jako je Brusel.
 
„Danya je opět těhotná,“ šeptá mi eunuch, který kdysi býval studentem genderových nauk.
 
Dnes už je to dospělí kleštěnec, prohnaný, ambiciózní a dychtící po moci v novém světovém řádu islámu. Mě si vybral, protože jsem mladá, protože jsem krásná, a protože pro mě má emír slabost.
 
„Pokud vrhne syna, může tě oslabit.“
 
„Pochopitelně. Zatím dala emírovi na krk jen tři věna pro budoucí manžele, tři hrozby, že
přijde o majetek v dědictvích. Já mu dala dva syny.“
 
„Neměla bys zase otěhotnět?“
„Počkám, co se jí narodí.“
„A když se narodí chlapec?“
 
„Narodit se může, ale přežít nemusí,“ řekla jsem s úsměvem. Já budu první emírovou
manželkou, já budu vládnout jeho harému, jeho otrokům a jeho majetku.
 
I eunuch se usmívá. „Proč mám takový pocit, že bych tě nikdy neměl nasrat?“ pak sebou
trhne. Z dálky je slyšet dupot a funění. Povědomá znamení, že se blíží náš zavalitý a špinavý manžel, který tak rád chodí v kvádrech, které mu nepadnou a s prošoupanými boty, ověšen zlatými šperky, které si nakoupil za prodej otroků. Opět ho doprovází suita všemožných drábů a strážců, křičí, ale není mu rozumět, vzteká se, pak slyším nadávky.
 
Danya udělá další z řady svých hloupostí. Přiběhne k němu, aby ho uklidnila, aby zmírnila
jeho vztek, ale on si vybije vztek na ní. Jedna facka, druhá facka, rána do oko a Danya raději ustoupí. Emír pokračuje v něčem, co je snad rychlou chůzí a drápe se po schodech na terasu. Já se bát nemusím. Vztek si vybil na Danye a po vyšplhání tuctu schodů bude strašlivě unavený.
 
„Danyo, přebíráš domácnost. Jde se do války.“
„Do války?“ předstírala jsem překvapení a hrůzu, přestože jsem věděla, že je jen otázka času,
kdy válka vypukne.
 
„Nejvyšší šúra evropské islámské revoluce oznámila, že během týdne vyhlásíme válku
Trojmoří. Apeninský a iberský emirát už přechází na válečné hospodářství, aby z týlu zásobovali frontová vojska, zatímco já…“ povzdychne si emír. „Franský velkoemír Qazím mě jmenovala velitelem vojsk, které zaútočí na Rakouskou konfederální republiku. On ví, že nejsem voják, že jsem obchodník, právník, úředník… přesto mě tam chce nahnat.“
 
„Chce tě tam nahnat, protože ti dluží padesát biliónů nových eur. Nechce ti je splatit. Padesát
biliónů je sice pakatel, ale bojí se, že si to budeš chtít vybrat v protislužbě. Je to zmetek.“
Zpráskaný pes svěsí hlavu a chystá se jít do války.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.8.2018
19. srp, 2018

Odstín II., rodina. 2029

S rámusem jsem za sebou zabouchla dveře, ani jsem se nezula a běžela do obýváku.V ruce
jsem měla obálku s vyrozuměním ze střední školy, zda jsem přijata. Akorát jsem ze sebe strhla černý nikáb, pod kterým jsem byla strašlivě zpocená a zapařená v tom horku, které je venku a hned jsem se jala otevřít dopis. Roztrhla jsem obálku a dopis vyndala. Úplně se mi třásly ruce a celá jsem se klepala nedočkavostí a touhou zjistit, kolikátá jsem se umístila při přijímačkách na obchodní školu.

Drahá Ellen,

S radostí Vám oznamuji, že Šúra vzdělání a pokroku Spojených islámských emirátů Evropy
definitivně dospěla k rozhodnutí osvobodit ženy od dalšího zbytečného oboru vzdělání, který jim nepřísluší. Na základě toho, Obchodní akademie Harúna al-Rašída ukončila přijímání žen do nových ročníků. Berte to jako poctu, že jste mezi prvními zamítnutými, a tím i osvobozenými ženami, které už se nebudou muset účastnit tohoto vzdělávání.
Přikládám seznam dalších oborů, které Šúra vzdělávání a pokroku uzavřela ženám:
Konzervatoře, střední a vyšší odborné zdravotní školy, osmiletá a šestiletá gymnázia,
průmyslové školy a všechna střední odborná učiliště.

Podepsán: ředitel Mahmúd al-Mráwí.

Je to pro mě zklamání. Věděla jsem, že to přijde. Věděla jsem, že Šúra dělá jen to nejlepší
pro ženy a dívky, a že mé ambice po vzdělání mi jen ubližují, ale stejně jsem doufala, že budu aspoň mezi posledními studentkami obchodní akademie. Co se dá dělat. Posledních deset let na vlastní oči vidím, jak nový islámský světový řád dělá vše, co je v jeho silách, aby nám pomohl, aby pomohl našim ženám a dívkám. Nemocnice nám proplácí vaginální obřízky, nemusíme se už bát autonehod, protože nemůžeme mít auta, nemusíme se bát venku násilníků a úchylů, protože nás vždy a všude doprovází naši muži, tedy pokud nejsme provdané. Jen tehdy máme možnost opustit domov. Jakmile se provdáme, muž nad námi získává moc, kterou mu dal Alláh prostřednictvím svého Proroka. Kamenování už nemusí schvalovat emíři, či místní velmoži, ale stačí rozhodnutí šariatských tribunálů, což nám dost ulehčilo situaci. Islám nás chránil před hříchy a amorálností staré šovinistické, rasistické a sexistické společnosti.

Posadila jsem se do křesla a pokusila se usnout. Chtěla jsem si odpočinout od toho zklamání,
jen tak jsem se tam uvelebila, ale odpočinku mi nebylo dopřáno. Místo toho jsem uslyšela rachot klíčů ve dveřích. Dost silný, aby mě probral. Mnu si oči a vstávám. Od chodby se nese otcův hlas.

„Ujišťuji Vás, že budete navýsost spokojení.“
„To se uvidí, až jí uvidím,“ odpověděl chraplavý ženský hlas.
V mžiku jsem sebrala nikáb a narvala ho na sebe, ruce složila pod pasem a opatrně hleděla
k zemi. „Bude tu do hodiny.“

„Kde vůbec je?“
„V madráse studuje Prorokovo zjevení, dejž mu věčný klid.“
„Proč mi lžete? Pozval jste mě sem, vyhověla jsem Vaší žádosti a Vy mi lžete do očí? Vaše
dcera bude muset být velice krásná, abych svolila ke svatbě.“
„Ale…“

„Moji lidé vědí, že Vaše dcera pracuje na brigádě v samoobsluze. Ještě jedna lež a je s Vámi
utrum.“

„Omlouvám se.“

Slyšela jsem blížící se kroky a rychle zmuchlala a schovala odpověď ze školy. Do obýváku
vešel můj utahaný otec a nějaká žena, také v nikábu. Stará, vrásčitá a s hrozivým pohledem v očích.

Můj otec byl překvapen mou přítomností, ale tato žena na sobě nedala nic znát.
„Přišla si dřív?“ diví se otec.

„Pochopitelně, že přišla dřív. Běžela, aby si přečetla odpověď ze školy, že?“ vytřeštím oči.
„Mutawwa má oči a uši všude, má milá. Sundej si nikáb a svlékni se. Chci vidět, jak vypadá dívka, kterou mi tvůj otec nabízí za spolumanželku.“

„Spolumanželku?“

„Jsem Aiša al-Rišwan, manželka bruselského zastupujícího emíra. Je ti 16 let, jsi obřezaná,
zatím panna, chodíš po brigádách, ale proč? Měla bys být doma a učit se nazpaměť Korán,“ vyzvídá žena, zatímco ze sebe sundávám nikáb a opatrně se svlékám.

„Moje rodina je konvertitská. Platíme daň konvertitů. Je sice nižší, než džizíja, ale stejně
jsme na tom špatně.“

„Proto chcete svatbu? A co věno? Máte na věno? Nebo si myslíte, že kvůli téhle zrzohlávce
odpustíme věno.“

„Ovšemže věno máme. O to se nemusíte bát.“

„Hmm,“ odfrkne žena, zatímco tam stojím nahá. Prochází okolo mě, prohlíží si každý
kousek mého těla, hledá chybičky, prohlíží si nedokonalosti i dokonalosti, hodnotí mě jako dobytek na výstavbě.

Tak jsem se stala ženou místního emíra. Tak začal můj nový život.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 19.8.2018