POVÍDKA PRO DNEŠEK

3. pro, 2017

Ten den začal jako obvykle. Vzbudil mě budík, vstal jsem a vydal jsem se na cestu do práce.

Nastoupil jsem do tramvaje a sedl jsem si na jednu z posledních volných sedaček. V tramvaji bylo úplné ticho, které občas přehlušovalo hlášení zastávek a zvuky dveří. Na další zastávce se však ozval lidský hlas. Byl to revizor, který svým rázným hlasem vyzval všechny, aby mu ukázali jízdenku. Já jsem ji samozřejmě měl, takže jsem ji ukázal, revizor kývl hlavou, poděkoval a šel dál.

A ten revizor pak došel k jedné mladé ženě. Byla docela hezká na pohled, ovšem to, co se stalo, bych do ní nikdy neřekl. Ta žena jej zpočátku naprosto ignorovala. Revizor několikrát zopakoval: „Jízdenku, prosím!“ Žena odvrátila svoji tvář a nereagovala na něj. To už začal být revizor nervózní a pomýšlel na uložení pokuty. Protože to však dělal nerad, tak se ženou zatřásl, aby mu odpověděla. Jakmile to udělal, dostal pohlavek. Žena se pak zvedla ze sedačky, revizor byl naprosto šokován. Dřív, než si uvědomil, co se vlastně děje, dostal kopanec do rozkroku a svalil se na zem.

Žena pak začala řvát: „Co si to dovoluješ, ty prase?“ A kopla ho do hlavy. Nenapadlo mě nic lepšího, než tu situaci vyfotit. Bylo příliš pozdě na natočení celé situace. Vytáhl jsem telefon, ale ta žena mě spatřila, a řvala ještě víc: „Stalker! Úchyl!“ Vyfotil jsem ji i s ležícím revizorem, ale pokusila se mi telefon vytrhnout z ruky. Vtom se otevřely dveře tramvaje a já jsem raději s telefonem hned vystoupil, abych nezpůsobil další problém. Ohlédl jsem se, jestli nejde za mnou, a teprve poté, co jsem se ujistil, že zůstala v tramvaji, jsem zjišťoval, kde jsem. Už to však nebylo daleko od mojí kanceláře, takže jsem ten kousek došel pěšky.

Můj pracovní den jinak probíhal standardně, a po práci jsem si zajel do mojí oblíbené hospody, kde se rád scházím s přáteli. Ještě nepřišli. Ale poté, co jsem si objednal pivo, jsem si všiml u stolu opodál jednoho muže, který mi byl nějaký povědomý… Připomínal mi toho zbitého revizora z rána. Napovídala tomu i rána na jeho hlavě, která byla způsobena kopem oné šílené ženy. Přistoupil jsem k němu blíž a zeptal jsem se, zda je vše v pořádku. Revizor se ohlédl, jestli někdo neposlouchá, a tiše se smutným hlasem vyprávěl…

„Byl jsem to napadení oznámit na policii. Když jsem vše vypověděl, přítomná policistka mi sdělila, že tím se zabývat nemohou a do vězení bych se dostal já, protože by se řeklo, že jsem tu ženu v tramvaji sexuálně obtěžoval. Že prý mám štěstí, že má službu zrovna ona, protože její kolegyně by mě už dávno zadržely…“

Nebyl jsem schopen dalších slov. To bylo víc absurdní, než by si moje mysl dokázala připustit. Revizor pokračoval:

„Už na to nejsem zvědavý, dnes jsem podal výpověď. V životě jsem si takto s ženami nic nezačínal. A stejně si na mě něco našly… Chtěl jsem jenom vidět jízdenku!“

Nevěděl jsem, co mám dělat. Toho revizora mi bylo líto, ale nechtěl jsem jeho nářky poslouchat celý večer. Poté, co jsem si přečetl SMS od přátel, že dnes nepřijdou, tak jsem raději odešel. Když jsem došel domů, přede dveřmi do mého bytu jsem našel obálku s červeným pruhem. Otevřel jsem ji. Byl v ní papír, na kterém bylo malým písmem napsáno jen jedno slovo:

Vinen...

Autor: Lev Bronstein, Praha, ČR, 3.12.2017