POVÍDKA PRO DNEŠEK

31. pro, 2018

Interview budoucnosti, část II.

„V první řadě jsou to ty nejjednodušší záležitosti. A je velice dobré, že to říkám právě Vám. Týká se to masmédií, konkrétně veřejnoprávních médií. Jaká je základní úloha veřejnoprávních médií? Objektivně informovat veřejnost. To je základní úloha. K této úloze nabalila naše veřejnoprávní média obrovský balast vedlejších aktivit. To by v principu problém nebyl. Mít kulturní program, dětský program, historický program. Ba naopak. Problém je v&nb sp;tom, jak je koncipován celý systém. V první řadě je zde nedotknutelnost vysloužilých politických kádrů v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, je to odkladiště vysloužilých politických mrtvol. Tato instituce nepřetržitě ignoruje námitky diváků a kritiků veřejnoprávních médií. Druhým problémem je ideologická zabarvenost veřejnoprávních médií. Na historickém kanálu se dozvídáme, že Češi byli v Rakousko-Uhersku paraziti, i když Rakousko žilo z našich surovin a našeho průmyslu. Na dětském kanálu se útočilo proti bývalému presidentovi a vyzývalo k přijímání migrantů. Některé obskurní pořady de facto propaguj í exorcismus a útoky na politiky, a tohle vše jsou jen a pouze útržky.“

„Takže chcete zestátnit veřejnoprávní média?“

„Chraň Bůh!“ zvolá president. „To ani omylem! Vím, že jedna ze současných stran Demokratického bloku k tomu, kdysi vybízela, ale to opravdu udělat nechci. Kdysi jsem taky tuhle myšlenku zastával, ale pak, jeden liberálně levicový obhájce veřejnoprávních médií, použil zajímavý argument. Dejme tomu, že se veřejnoprávní média zestátní, ale co když by se nedej bože k moci dostala sluníčkářská hujeristická strana? Takové médium by se stalo úplně otevřenou hlásnou troubou. Kdepak. Navíc zestátnění by z nich udělalo mu čedníky.“

„Skutečně tedy chcete přistoupit k privatizaci veřejnoprávních médií?“

„Ano, chceme. Expertní legislativní a mediální tým našeho hnutí, již vypracoval postup k zahájení privatizačního programu. Zrušením koncesionářských poplatků zůstane v kapsách našich občanů, zhruba dva tisíce korun. Privatizační plán veřejnoprávních médií předložíme do tří měsíců ke schválení parlamentu, a již za měsíc dojde k vyhlášení privatizační soutěže. Všechny soukromé subjekty budou mít stejný přístup a uvažujeme i o konkrétním oslovení zahrani čn&iacu te;ch subjektů.“

„Kterých?“

„To nechceme prozatím zveřejňovat.“

„Uvědomujete si, pane presidente, že privatizace nezabrání kritice Vaší vlády a Vašich cílů?“

„Chápete to špatně. Nám nejde o potlačování kritiky. Ať si říkají, co chtějí, ať si na nás nadávají, jak chtějí, ale ať to dělají jen a pouze za svoje peníze. Ne za peníze občanů, ne za daně a vládní zdroje. Jde o princip.“

„A nějaké změny v oblasti soukromých médií se chystají?“

President zamyšleně kroutí hlavou. „V dohledné, a asi ani vzdálenější době, ne.“

„A něco jiného, co nás bezprostředně čeká?“

„Každá vláda si určuje, jaká budou ministerstva, kolik jich bude, jejich kompetence a tak podobně. To bude další bezprostřední změna v mezích stávající ústavy. Dojde k drastické redukci ministerstev. Cílem je omezit byrokracii, plýtvání, omezit marasmus a posílit vliv soukromého sektoru na rozvoj země na úkor státní byrokracie. Konkrétně půjde o sloužení dopravy a spojů s místním rozvojem do ministerstva infrastruktury. Obchod a průmysl se sloučí se zemědělstvím do ministerstva hospodářství. Ministerstvo obrany bude zrušeno a jeho k ompetenc e, zdroje a agenda přejdou pod generální štáb. V dlouhodobém horizontu budeme připravovat zrušení ministerstev životního prostředí a kultury.“

„Proč tohle všechno?“

„Jak jsem řekl, zlepšení činnosti, zmenšení byrokracie a zrušení těch úřadů, jejichž cíl byl naplněn, jako v případě životního prostředí, či které nedokáží správně dlouhodobě fungovat, jako v případě obrany a kultury. Pak navíc není důvod oddělovat hospodářské úřady zemědělství, průmyslu a obchodu. Podobně doprava a spoje s místním rozvojem jsou velice úzce provázané. Proč dvě různá ministerstva?“ president krčí rameny.

„Co třeba turismus a ochrana památek v případě kultury?“

„Turismus budou zařizovat soukromé asociace, s tím problém není. Památky přejdou pod správu krajů a později okresů a obcí, které se o ně budou starat a budou z nich vybírat vstupné.“

„Divadla, kina, Národní muzeum?“

„Národní muzeum a Národní divadlo obdrží zvláštní status a budou přímo financované vládou. Jinak dojde ke zrušení dotovaných divadel a filmových lístků. V zásadě je to podobné jako v případě veřejnoprávních médií. Hysteričtí komedianti, placení českým daňovým poplatníkem, uráží českého presidenta a české lidi. Chtějí urážet? Ať to dělají za svoje peníze.“

„Ještě se vrátím k otázce ministerstev. Ve svých manifestech a programech Vaše hnutí žádá technokratizaci státní správy. To je pro většinu lidí nepříliš pochopitelný termín, cíl, nebo plán. O co přesně půjde? Má se to totiž týkat přímo ministerstev.“

„Ano. V zásadě jde o to nahradit vedení ministerstev a přidružených úřadů, vyhnat politické odborníky, kteří se neosvědčili a zajistit spolupráci se skutečně odbornými odborníky. To znamená, že k jednotlivým ministerstvům budou připojeny jako podpůrné a poradní orgány různé asociace, sdružení, zájmové odborné skupiny a podobně. U ministerstva zdravotnictví to bude lékařská komora, reprezentanti lékáren a farmaceutického průmyslu, lékařská akademie a jiné. U práce a sociálních věcí to budou odborové organ izace, k teré, navzdory ultralevicové propagandě a lžím, které jsou nám předkládány, respektujeme jako nedílnou součást společnosti. Na ministerstvu hospodářství budou zase zástupci podnikatelů, zemědělců, nebo investorů. Tento plán postupné technokratizace a profesionalizace máme připravený hned pro…“ president se krátce zamyslí. „Osm, nebo devět ministerstev.“

„Říkáte, že Vám jde o profesionalizaci a snížení nákladů státní správy, že?“ president přikyvuje. „Tedy ušetřit, snížit výdaje. Je to Vaše příprava na minimalizaci rozsahu schodku státního rozpočtu, ke kterému dojde s přijetím Vašeho daňového balíčku? Tomuto balíčku se, někdy přezdívá Český trumpovský balíček, podle velice ambiciózního a velice úspěšného daňového balíku presidenta Donalda Trumpa.“

„Jistě. Daňový balík. Ten vyvolal v hlavách marnotratných pseudopravicových liberálů a eurohujeristům obzvlášť veliký bolehlav. Nevěděli, jak na náš záměr reagovat. Vždyť jde o snižování daní, proti tomu přece nemohou být, ale podpořit nás taky nechtěli. Hlavně, ale jde o první reálnou ucelenou daňovou reformu, ovšem nesouhlasím s přirovnáváním k daňové reformě pana presidenta Trumpa.“

„Proč?“

„Trumpova reforma byla mnohem větší, hlubší a nárazová. Náš daňový balík bude ve formě tří po sobě jdoucích balíčků, každý přijatý s odstupem dvou let k zhodnocení výsledků. První daňový balíček je označován jako nejjednodušší, nejmenší. Půjde o zrušení silniční daně, ekologické daně, daně z nemovitosti a daně z nabytí nemovitosti. První balíček sníží množství peněz, které byrokracie a stát ukradnou veřejnosti, o zhruba osm, až devět miliard Korun. S přehl edem nej větší položkou bude silniční daň. Tato daňová úleva pomůže všem. Zrušení ekologické daně, pak nízkopříjmovým rodinám, které si pořizují auto. Druhý balíček budou změny v podnikatelských daní. Daň z příjmu právnických osob a daň z příjmu fyzických osob, včetně té ze závazné činnosti, se sníží. První se sníží z 19% na 15% a druhá rovnou o polovinu, z 15% na 7,5%. Zde očekáváme snížení příjmů státu o 128 miliard Korun. V kapsách našich občanů tak zůstane ročně téměř třináct tisíc Korun navíc. Třetí a poslední balíček bude balíček spotřební daně a daně z přidan& eacute; hodnoty. V tomto ohledu Vám nemohu podat přesná čísla, ale mohu Vám říci, jaké budou změny. V DPH se zřídí pouze dvě sazby, jedna ve výši 5% pro základní potraviny, elektřinu, vodu, knihy a nejzákladnější zboží a 15% pro zbytek zboží a služeb. Daň z tabáku se zvýší z 27% na 35% a naroste tak příjem o asi šest, až osm miliard Korun. Jako gesto dobré vůle zrušíme protikuřácký zákon. A to vlastně bude jedna z prvních věcí, kterou předložíme parlamentu. Zrušení protikuřáckého zákona. Dojde i ke změnám u daně z lihu a daně z piva, ale nebude to nic velkého.“

O pár hodin později byl President ve své kanceláři a prohlížel si harmonogram příštích dní a týdnů. Bylo dávno po rozhovoru, ale dal mladé reportérce slib, že brzy jí poskytne další rozhovor. Nadšením ho div neobjala, a asi měla, co dělat, aby nevýskala radostí. Když si President vzpomene na její nadšenou tvářičku, usmívá se, ale z tohoto přemýšlení je vyrušen klepáním na dveře.

„Tady je Radoslav. Můžu dál?“

„Vstup,“ vybídne President nominovaného ministra financí. Ten na nic nečeká a téměř vpadne do kanceláře, hned za sebou dveře zabouchne a napochoduje k Presidentovu stolu. President na něho překvapeně mrká.

„Bylo to nutné?“

„Co?“

„Právě to odvysílali.“

„Ale co? Mám tu…“

„Ten rozhovor s tebou. Opravdu bylo nutné hned na první dobrou vyžvanit do světa, že přijdeme o sto dvacet miliard Korun?“ vzteká se ministr, i když drží hlas zkrátka. Je rozrušený, naštvaný, ale pořád mluví s Presidentem. „Bylo to nezodpovědné,“ ministrovo rozrušení na Presidenta moc dojem nedělá.

„Dal si mi studii proveditelnosti. Několikrát si ji aktualizoval,“ namítá President. „Bude to druhý balíček. Celé první dva roky budeme trávit snižováním výdajů. Pokud se nepletu, jen v první vlně rušení úřadů můžeme ušetřit, až 85 miliard Korun.“

„Můžeme ušetřit až,“ opakuje ministr. „85 miliard je velice optimistický odhad. Reálný je pod 70 miliardami. A to, ještě netušíme, jak velký výpadek způsobí snížení DPH o další dva roky. S prvním balíčkem nemám žádný problém, ale druhý a třetí jsou moc ambiciózní.“

„Rušení úřadů, digitalizace státní správy podle estonského vzoru, audity, motivační systém úředníkům, rušení dotací na obnovitelné zdroje, to vše přinese dostatečné pokrytí daňové změny.“

„Možná, snad, třeba,“ odporuje Radoslav a mne si tvář. „Chceš o tom dál mluvit v dalších rozhovorech?“

„Když na to přijde řeč, tak ano. Nehodlám jako jiní politici kličkovat a dávat obecné fráze a floskule.“

„Dobře, pošlu ti další podklady před příštím rozhovorem. Co máme zítra na pořadu jednání?“

Konec II. části.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 31.12.2018


 

25. pro, 2018

Interview budoucnosti, část I., 17. březen 2020.

Stále tomu nemůže uvěřit. Připadá si jako ve snu. Když jí to Richard prvně řekl, téměř šla do mdlob. I on sám byl překvapen. Nebyl překvapen, že si vybral je, ale že si vybral přímo ji. Nejmladší a nejméně zkušenou reportérku a moderátorku jejich televize. Dvacetiletá holčina, která dostala nyní fantastickou, neuvěřitelnou příležitost vést rozhovor s vítězem voleb a zvoleným presidentem republiky.

A přece nyní stojí v jeho kanceláři, zatím prázdné. Opatrně přejíždí prsty po pracovním stole a dívá se ven z okna. Okolo sídla jejich hnutí je shromážděn slavící desetitisícový dav. Monika se tím davem musela proplétat i se svým kameramanem, ale soukromá ochranka hnutí jim nakonec pomohla dostat se dovnitř.

„Myslíš, že přijde?“ pochybuje Jan, který připravuje kameru.

„Bylo by divné, kdyby nepřišel,“ namítá Monika a cítí, jak se jí potí ruce. Rychle vytahuje kapesník a utírá si je. „Zatím vše připrav, může tu být kdykoliv.“

Ani se moc nespletla. Už za pár okamžiků uslyší blížící se kroky a dveře do pracovny se otevřou. Monika se téměř napřímí do pozoru, a stále má pocit, že se musí štípnout, když vidí vstoupit zvoleného Presidenta. Usměvavý čtyřicátník se šedivějícím strništěm na tváři, jde hned vstříc mladé novinářce. On sám působí mladě, když je oblečen jen do džínů a bílé košile.

„Monika Lišková?“

„Pane presidente. A toto je můj kolega Jan.“

„Presidente,“ potřesou si rukou.

„Těší mě. Kde se mám posadit?“

„Jak chcete Vy.“

„Chtěl bych to spíše uvolněnější. Posaďme se do křesílek,“ vybídne President novinářku a usadí se. Jan otáčí kameru k dvojici a naposledy kontroluje paměť v kameře.

„Můžeme točit, pokud chcete,“ hlásí.

„Ještě než začneme, chtěla bych Vám, pane Presidente z celého srdce poděkovat, že jste mi poskytl takovouto příležitost. A taky se chci zeptat…“

„Proč?“ odtuší President s úsměvem. „Kromě toho, že jste pohledná a máte příjemný hlas, tak protože jste mladá a nová ve své branži, nezkažená. Chci Vám otevřít cestu k ještě větším úspěchům. Rozhovor se mnou jako zvoleným presidentem republiky je velký úspěch pro každého novináře, ale pro začínajícího novináře… to je bomba. Staří novináři už takové úspěchy nepotřebují.“

„Děkuji, pane presidente. Můžeme začít?“ president přikývne a Monika si odkašle, zatímco Jan zapíná natáčení na kameře. „Pane presidente, televize PF24 Vám gratuluje k obrovskému vítězství, kterého jste dosáhl Vy, jako kandidát své hnutí a k vítězství Vašemu hnutí. Národní radikální liga dosáhla velkého vítězství. Tyto volby byly velice unikátní, neboť došlo k střetu jen dvou relevantních sil. Národní radikální ligy a Demokratického bloku, sjednoceného volebn&ia cute;ho hnutí tvořeného liberálně demokratickými a pro-evropskými stranami, ovšem i s podporu jednoho krajně pravicového uskupení. Stranou zůstali jen komunisti, ale ti už se do sněmovny nedostali. Takže to byly volby všichni proti Vám. Přesto, NRL získala 59% hlasů při volební účasti 76% voličů. Demokratický blok získal 17% hlasů. Držíte tak 152 poslanců a tím nejen pohodlnou většinu, ale i úplnou ústavní většinu. Čemu připisujete vítězství Národní radikální ligy?“

President se zamýšlí nad odpovědí. „Asi tomu, že tyto volby byly i referendem. Náš lid dostal na výběr. Podpořit Demokratický blok zbankrotovaných a zkorumpovaných elitářů, kterým nikdy nešlo o žádné ctnosti, žádnou morálku, respekt, úctu, o vlastenectví a vlast, kteří žili ze socialistického přerozdělování a zbohatlictví a námi, jako stranou, respektive hnutím, které chce tyto elitářské pořádky zvrátit. Neříkám, že pro mnoho lidí to byla volba ve stylu, že volili menší zlo, či zlo, které ještě nezkusili. Je jasné, že velká část našich voličů dříve volila, některou ze stran Demokratického bloku. Demograficky a sociologicky to není možné vyloučit. Ve většině případů to jsou, ale lidi, kteří byli soustavně klamáni a zklamáváni volenými zastupiteli.“

„Parlamentní volby do Poslanecké sněmovny a presidentské volby se konaly souběžně. V presidentských volbách jste s rekordní účastí 82% voličů obdržel celkem 75% hlasů. Kandidát Demokratického bloku získal jen 4% hlasů. Čím si vysvětlujete takový propad u samotného kandidáta Demokratického bloku?“

„Vybraný kandidát už, kdysi kandidoval. Neúspěšně proti Miloši Zemanovi. Je to kandidát vytříbených, srozumitelných a určitě velice konkrétních názorů a odpovědí, ale to, že baví lidi svým nevím, na to nemám názor a podobně, to mu patrně nestačilo. Zatímco v parlamentních volbách se volilo podle idejí, v presidentských podle osobností a můj konkurent nebyl osobnost hodná presidentského úřadu.“

„Už nyní dává Národní radikální liga vcelku otevřeně najevo, že jdete vstříc presidentskému systému v naší zemi. O Vašem kandidátovi na premiéra není téměř nic známo, drží se v ústraní a všeho všudy jen vyřizuje poštu, zatímco Vy, presidentský kandidát a zvolený president, jste všude přítomen. Na tiskových konferencích, pořádáte rozhovory, vedl jste projevy na všech předvolebních parlamentních mítincích. Podle všeho ani není jasné, zda Josef Beran bude premi é rem republiky. Prý o tom rozhodnete Vy. Stává se Česká republika presidentským systémem?“

„Národní radikální liga to deklarovala vždy jako svůj cíl. V zásadě jde jen o završení faktického vývoje v celé naší společnosti. V historii naší země byl málokterý president pasivní osobností, jen tím pokladačem věnců, jak se říká. Nejsme v Německu, abychom měli vykleštěného presidenta. Tradice silných presidentů v naší zemi vychází z vnitřního monarchického cítění našeho národa.“

„Myslíte Rakousko-Uhersko?“

„Ne, ne, ne, ne, vůbec ne. Rakousko-Uhersko byla cizí nadvláda, která nás drancovala, vyžírala nás zevnitř. Byla to monarchie, ale monarchie německojazyčná, nikoliv česká. Tomáš Garrigue Masaryk byl králem nově zrozeného Československa.“

„Chcete monarchii?“

„Ne. Monarchie už je přežitek minulosti. O to neusilujeme. Způsobilo by to více škody než užitku. Chceme presidentskou republiku a využijeme našeho postavení v parlamentu k dosažení tohoto cíle.“

„Parlament, ale není jen Poslanecká sněmovna. Strany Demokratického bloku stále drží dvě třetiny senátorů. Před rokem proběhly senátní volby a NRL získala hned při první kandidatuře 11 senátorů, ale to Vám nestačí. Ani s podporou osmi nezávislých senátorů.“

„Prozatím půjdeme cestou faktického stavu. Jako president mám z ústavy právo účastnit se jednání vlády a nebudu zastírat, že jim hodlám předsedat. Nebudu se ohlížet na senát, ani na ústavní soud. Tyto dvě instituce v naší historii několikrát žalostně a tristně selhali. Ústavní soud naposledy, když se pokoušel přimět vládu ČR o přijetí migračního paktu, senát, když chtěl zažalovat bývalého premiéra,“ president pokrčí rameny. „Nehodlám na senát a soud brát ohled, a oni proti mně nemohou za současné s ituace z asáhnout. Nicméně, nebudeme to lámat přes koleno. Dokud nezískáme více křesel v senátu, povedeme naši politiku především v linii kvalitativních reforem v mezích současné ústavy a zákonných pořádků.“

„Například? Co můžeme od Vaší vlády očekávat jako první?“

Konec I. dílu.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 25.12.2018


 

1. říj, 2018

O nás, bez nás - tentokrát ne!

Belgie, Brusel, Evropský parlament, 29. září 2023, 23:00.

„Moc dobře věděli, co dělají,“ říká europoslanec Koutský, zatímco hledí na shromáždění ostatních poslanců, které parlament a komise svolali na mimořádné jednání uprostřed noci. Na jednání, kam nejsou vpuštěni naši poslanci, kam zapomněla být pozvána řada jiných poslanců, ale kam se s železnou disciplínou dostavila všechna ta eurosocialistická a cuckservativní pakáž, pomyslí si Koutský.

„Co tím myslíš?“ ptá se Martina.
„Reforma 2020. Ta takzvaná modernizace a demokratizace Evropského parlamentu
přetvořila nyní parlament na nástroj totality a nesvobody. Mohou naprosto otevřeně jednat o nás, bez nás, a k vetování rozhodnutí Evropské komise teď potřebuješ nadpoloviční většinu států.“
„Takže není šance?“
„Ne. Benelux, Francie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Švédsko a Finsko, Německo, Irsko a
Kypr nás přehlasují. Česká republika hlasovat nemůže, baltské státy, Visegrád, Rumuni a Bulhaři, Rakušané a Italové, ti budou proti. Slovinci, Dánové a Chorvati se zdrží.“
„Ale to je absurdní. Nemožné.“
„Martino, jak dlouho jsi v Evropském parlamentu?“
„Od roku 2019.“
„No vidíš. Já tu jsem od roku 2004. Téměř dvacet let. Absurditami se to tu jen hemží,“
Koutský se podívá na své kolegy. „Nemluvě o tom, že některé absurdity tu jsou doslova ztělesněné.
Třeba ta uřvaná neomarxistická svině,“ a pokývne k německé zelené europoslankyni zahalené
hidžábem, která zuřivě burácí a spílá České republice.

„… tolerovat, neboť jejich chování se naprosto příčí zaváděné praxi. Mnoho zemí Evropské
unie už přijalo koncept Nového multikulturalismu a obohacení našich zemí, ať už jde o Francii a její systém zapojení islámu do společenského zřízení, či Německo a vznik porýnských, hamburských a berlínských autonomních čtvrtí. Tyto čtvrtě a Nový multikulturalismus jsou procesem nové demokratizace našich západních liberálních států. Česká republika byla Evropskou komisí vybrána jako vlajková loď procesu Nového multikulturalismu ve východní Evropě. Místo, aby přijala tento historický úkol, toto historické poslání na přetvoření Evropy, tak se začala jejich vláda kroutit a rozhodla se zbaběle nepřijmout zodpovědnost za projekt autonomních muslimských komunit, přijetí osmi tisíc příchozích, a dokonce odmítají poslat peníze určené na pomoc islámským komunitním centrům v Evropě. Předkládám rezoluci žádající Evropskou komisi o okamžité uplatnění zvláštního sankčního režimu v rámci České republiky, včetně možnosti převzít správu nad multikulturním centrem, městem Teplicemi, které se stane sídlem Nového multikulturalismu v České republice. Ke Svobodné zelené alianci se připojuje Evropská centristická unie, západní křídlo Sjednocené levice, Evropská lidová a demokratická unie a Evropská socialistická aliance.“

„Co teď bude?“ zhrozí se Martina.
Koutský se pousměje. „Teď? Teď uvidí, jak zatočíme s tím jejich multikulti centrem v Teplicích,“ a s tajuplným úsměvem na rtech odchází, nechávaje mladičkou poslankyni na
pochybách.

Česká republika, 6 kilometrů severozápadně od Teplic, 23:20.

Vrtulník se blíží ke svému stanovišti, k prostoru, ve kterém má přistát a jednotka uvnitř
vrtulníku vypadá nervózně. Bojovali na mnoha místech, prošli Afghánistánem, Irákem i Sýrií,
osvobodili provincii Ghazni z rukou Tálibánu, ale aby bojovali ve střední Evropě, a ještě k tomu
v sousedních Čechách, takové bojové nasazení nikdo z nich nečekal a nemohl na to být připraven. Většina z nich tak upírá zrak ke svému velícímu důstojníkovi, který hovoří s piloty vrtulníku, aby se pak otočil a promluvil ke svým vojákům.

„Máme to potvrzené z velitelství. Byla vybrána alternativa B. V této chvíli zaútočí dva
motostřelecké prapory z jihu a východu na Teplice, my udeříme ze severozápadu. V Teplicích
očekáváme rozsáhlý odpor muslimských milicí. Pamatujte, Teplice jsou jediné město ve východní Evropě, které padlo do rukou islámské imigrace, ale s tím je nyní konec.“
„Plukovníku,“ ozve se Jadwiga. „Co Evropský parlament a Evropská komise? Prý o téhle
situaci stále jednají.“
„Politika není náš zájem, poručíku. Jsme vojáci. Plníme rozkazy.“
„Mám tím na mysli, jestli se pak nebudeme muset stáhnout? Co ten plán na muslimskou
autonomní oblast?“
„Správně jste řekla, že stále jednají. President nás pověřil pomoci Čechům. Jak to bude dál,
to záleží na politicích. Naše rozkazy jsou jasné, osvobodit Teplice. Podle zpráv české rozvědky se ve městě nachází asi tisíc lehce vyzbrojených mudžahídů, hlavně krátké a delší střelné zbraně, zápalné láhve a možná protitanková výzbroj, ale měli bychom být připravení na všechno. Tím spíše, že jsou opevnění. Velitelem muslimské milice je plukovník Zahram Hamáwí, veterán syrské války poslaný libanonským emírem, aby řídil teroristické operace v České republice. Je to náš prvořadý cíl. Výsadek proběhne u Dubí, budeme postupovat na jihovýchod, první bod určení je Stříbrný rybník na okraji Teplice. Tam nám Češi pošlou polohu Hamáwího. Pokud ho zajmeme, tak to bude velice dobře, ale když to jinak nepůjde, zabít. Nějaké…“

Věta je přerušena řvoucím pípáním z kabiny pilota a oslnivě blikajícími červenými
kontrolkami. „Stinger! Jsme pod palbou!“ křičí pilot. „Držte se!“ prudce stočí helikoptéru a raketa jen těsně mine stroj. Druhá raketa se ovšem trefí. Zasáhne ocas helikoptéry, který se urve a začne hořet.
Helikoptéra se divoce otáčí dokola a pilot nemá šanci jí udržet.
Výsadkáři seskakují, i když k tomu nemají vybavení. Neměl to být parašutistický výsadek,
ale mají větší šanci přežít, když vyskočí, než když se s nimi helikoptéra rozfláká o zem. Jadwiga je mezi prvními, kteří seskočí. To se jí moc nevyplatí, protože helikoptéra byla, ještě dost vysoko. S pádem cítí omračující bolest v nohou a slyší odporné a pronikavé křupnutí. Leží na břiše a celým jejím tělem projíždí strašlivá bolest, tak silná, že se jí zamlží před očima.
„Madha sanafeal biha?“ uslyší Jadwiga kousek od sebe. Pomalu přichází k vědomí, ale
s vědomím se vrací i strašlivá bolest trhající jí na kusy nohy. Nemůže se pohnout. Leží na zemi, ruce svázané, z úst jí teče krev a sotva se může hnout. I když otevře oči, skoro nic nevidí. Místnost, kde leží, je potemnělá. Zvenčí přichází jen pár pramínků světla, které dopadají na dvojici mužů u dveří.
„Sawf yuqarir alqayid,“ odpovídá druhý hlas.
„Ayn alqayd?“
„Alttabiq al'awal, lakanh sayakun hunak qaribana.“
„Jayd. Sa'ubqi huna. Tuhaqiq muhitun.“
„Nem fielaan.“

Rozhovor v arabštině končí a hlas je vystřídán vzdalujícími se kroky. Další kroky se, ale
blíží. Vidí vojenské boty, jak kolem dupou. Mlčí, je potichu, nehne ani brvou, předstírá, že je dál v bezvědomí. Čím déle, tím lépe.
Jadwiga je připravená na bolest. Během výcviku jí zažila dost, ale stejně je nyní každá
minuta peklem. Musí se přemáhat, dávat všechny své síly na překonání bolesti, i na to, aby si její věznitel nevšiml, že už je vzhůru, že je při vědomí. Dokud si myslí, že je v bezvědomí, nemohou s ní nic moc dělat.
Za pár okamžiků někdo přijde. Jadwiga opatrně otevře jedno oko a vidí, že arabský strážný
příchozímu salutuje. Ten jen přikývne a podívá se stranou. Tam Jadwiga spatří plukovníka
Jeczinského. Není na tom o moc lépe, než ona, ale nedokáže jako ona skrývat. Klimbá hlavou dopředu a dozadu, od úst i z nosu mu padají kapky krve a tvář má plnou krvavých šrámů, podlitin, celá tvář oteklá.
„So…“ promluví muž řezavým přízvukem. „How do you feel?“ plukovník mlčí, ale začíná
přicházet k sobě. „Sorry for this discomfort, but I believe you understand situation. You and your troops infiltrated my territory. Your weapons lacks identification, you do not have insignia, nor dog tags. You using mixed equipment, but clearly, you are not Czechs. Your accent is foreign.“
„Fuck you… you shitty goatfucker.“

„You must understand my position. In this time, European Parliament, European Union and
European Commission accepting German and French proposal to declare Teplice as autonomic islamic community within Czech Republic, which mean that I will be supreme emir of all islamic territories in Czech Republic. Western countries do everything for us and our Jihad. They will punish this country if you will not cooperate. So talk!“
„Suck your dick,“ pokračuje plukovník Wladislaw a k botám Hamáwího plivne krvavý hlen.
Hamáwí začne mluvit se strážným tou jejich hatlamatilkou. Strážný přikývne a odchází,
zatímco Hamáwí se otočí směrem k Jadwice. „She is pretty. Those pretty hair. In my country… there are only very few blonde girls. She will be great asset and prize in my harem.“
„What?“
„Do you really think its coincidence, that you are in one cell with only female troop of your
unit? You pathetic Westerners are such weaklings. We do not fear to beat our women, while you are such worthless. I will not hurt her face. She is beautiful. But I will hurt her body.“
Strážný se vrací a vrátí se klusem. Hamáwí se na něho podívá, prohlíží si ho, jakoby něco
hledal, a potom se rozkřičí. Opět spolu žvaní a žvatlají.
„For this time, you are lucky.“
„What? Why?“

„Because Czech government found nuts and denied Brussel dictate. We expected that
Munich dictate will repeat, but not. They and that fucking Visegrád declared intention to leave
European Union. Well. Whatever. When you die here, I will be far away, with other asylum seekers and refugees. Allah bless European Union!“ teroristický velitel vytahuje pistoli, zamíří na Wladislawa a vystřelí. Má jistotu, že Wladislaw je mrtev, ale taky sám sebe ohlušil. Vystřelil z pistole v místnosti dvakrát dva metry. Kulka rozdrtila plukovníkovu lebku. Jadwigu ne. Byla dál a hlavně s jedním uchem přiloženým k zemi.
Hamáwí upustí svou zbraň a mne si uši. „Alqarf!“ zvolá rozzuřeně a Jadwiga sebou trhne,
aby se dostala blíž k Hamáwího zbrani. Hamáwí se otáčí a sklání pro svou pistoli, ale Jadwiga je na poslední chvíli rychlejší. Hamáwí už má v očích jen překvapení a úlek, když se ozve druhá rána. Syrský emír padá na zem s prostřelenou hlavou. Zůstává ležet vedle Wladislawových nohou. Jadwiga ví, že má málo času. Jen chvíli si budou ostatní mudžahídi myslet, že Hamáwí
popravil oba vězně. Jadwiga odkládá zbraň a vytahuje zpoza Hamáwího opasku vysílačku. Začne hledat správnou frekvenci. Frekvenci pražského velitelství, kterou vyfasovali před zahájením mise.
Zatímco nastavuje frekvenci, opatrně se podívá škvírou mezi otevřenými dveřmi. Nedokáže
říct, kde přesně je, ale vidí velkou halu, která je plná kulometů, munice, pušek, protitankových zbraní, beden s názvy lodí, které z Libye převáželi migranty a hlavně je plná džihádistů. Desítky a desítky teroristů.
„Kdo je to? Čí je to frekvence?“ ozve se z vysílačky.
„Poručík Jadwiga Jeržska, 177. Zvláštní operační útvar.“
„Identifikujte se podle volacího znaku.“
„JC-Jericho Cyril-229.“
„Dobrý bože. Vy nejste mrtví?“
„Jsme, asi skoro všichni… zůstala jsem na živu, ale… není čas. Jsem v základně teroristů,
zaměřte můj signál a bombardujte tohle místo.“
„Na základně? Jste si jistá? Útočíme na Teplice a teroristi tam mají své velitelství, ale
nedokážeme ho najít.“
„Jsem si jistá.“
„Jestli ne, nebudeme moci znova zopakovat útok. Nepřítel stihne rozestavět protivzdušnou
obranu.“
„Jsem si jistá!“ syčí Jadwiga. „Právě jsem tu zastřelila velitele Hamáwího. Teroristé se
chystají ustoupit do Německa a využijí k tomu status azylantů.“

„Podle signálu jste ve vlakovém překladišti. Tak si pospěšte. Za dvě minuty tam je nálet.“
Jadwiga odkládá vysílačku a sune se po podlaze, až ke stěně místnosti. Jen od Hamáwího si
bere dva granáty a čeká na smrt. Mohla by utéct, kdyby neměla rozdrcené nohy, ale takhle… když už musí zemřít, vezme, co nejvíce těch parchantů sebou. Zůstává sedět, čeká, v třesoucích se dlaních drží granáty a sleduje pootevřené dveře. Nezbývá, než počkat, až džihádisti přijdou zjistit, proč jejich velitel nevychází ven. Přišli. Nakonec přišli. Uviděli Jadwigu a ta upustila na zem odjištěné granáty.

Polsko, Krakov, vojenský hřbitov, 1. října 2023, 11:50.

Vojenský hřbitov u Krakova je nyní němým svědkem velkého shromáždění lidí. Nejen
příbuzných, nejen obyčejných, nejen diváků a přihlížejících, ale i důležitých politiků, kteří stojí na nízkém podiu vedle sebe. Český president, polský president, maďarský a slovenský premiér. Prozatím mlčí a jen sledují, jak se dav lidí utišuje, aby mohlo dojít k závěrečnému obřadu a pohřbení ostatků polských vojáků, které leží v sedmi rakvích před pódiem. Rakve přikryté červenobílými polskými vlajkami a stuhami v barvách české trikolory.

V pravé poledne promluví polský president k desetitisícovému davu, který se tam
shromáždil, a navzdory svému počtu, dav je v klidu, ponořen do smutku, obav i vnitřních muk a
otázek, které vyvstávají z toho, co se nyní bude dít.
President se postaví před pultík. „Dámy a pánové,“ začne. „Jsme zde dnes, abychom uctili
památku sedmi statečných polských vojáků, kteří zahynuli za tragických okolností při bojovém
nasazení v České republice. Piloti nadporučík Stanislaw Jegla a poručík Waldemar Bierut. Velitel plukovník Wladislaw Komský, zástupce velitele kapitán Josef Padarewski, nadporučíci Ignác Glinka, Vladimír Rozwadowski a Simon Haller a poručík Jadwiga Jeržska. Piloti 74. eskadry a příslušníci 177. Zvláštního operačního útvaru zahynuli v Teplicích, když bojovali s hrozbou a zlem, jež zaplavuje celý náš svatý kontinent, s islamismem, terorismem a radikalismem. Zejména sebeobětování Jadwigy Jeržské, díky níž se podařilo prolomit obranu nepřítele a osvobodit město, pro nás musí být příkladem a vzorem do budoucna, jak žít a zemřít pro naši zem, náš národ a naše děti. Nyní promluví můj ctěný kolega z České republiky,“ polský president ustoupí o pár kroků a třese si rukou se svým českým protějškem, zatímco dav tleská.

„Dámy a pánové. Rád bych poděkoval presidentu Jozefowskému za možnost, zde promluvit
a pronést pár slov směrem k zesnulým vojákům i Vám, přítomným. Rád bych jménem celé České republiky a českého národa vzdal hold a díky chrabrým padlým hrdinům ze 177. Útvaru. Jejich nasazení, hrdinství, sebeobětování a vůle pomohli ušetřit zdraví a životy stovek našich vojáků osvobozujících Teplice. Je velice příhodné, že se tak stalo v době 85. výročí Mnichovské zrady. Ještě před pěti lety byla tato zrada obhajována. Nyní, v době 85. výročí se i nová zrada chystala. Jmenovala se Bruselská dohoda a měla předat suverenitu a moc nad našimi územími do rukou islámských sil. To se však nestalo, protože na rozdíl od roku 1938, nyní, se český stát a národ postavil proti zlovůli Západu, proti teroristům dováženým z Libye, proti zločincům a zrádcům a postavili jsme se jim bok po boku s Vámi, polským národem a polskou armádou, stejně jako s velkou a důležitou, politickou a morální podporu našich slovenských a maďarských bratří. Už se neopakovala situace, o nás, bez nás.
Nyní jsme rozhodli o našem osudu a vzdáváme hold padlým polským výsadkářům, kteří stáli po boku našich vojáků. A při této příležitosti, my, president České republiky a zástupci Visegrádské čtyřky, oznamujeme, že naše země opustí Evropskou unii, která bezprecedentně napadla suverenitu vlastního členského státu. Evropská byrokracie, elitáři a neziskovky, chtěli rozhodovat o nás, bez nás. Děkuji, přátelé.“

I tato slova sklidí potlesk a v očích presidenta jsou vidět slzy štěstí, které pramení z toho, že
se náš národ konečně postavil svému osudu, a postavil se za evropské národy.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 1.10.2018


 

 

16. zář, 2018
2045...
 
Sedím v prázdné místnosti, před stolem, s okovy na rukou a na nohou. Chladná kovová
místnost s velkým zrcadlem, zpoza něhož jsem nejspíše sledována. Proti mně zatím nikdo nesedí, ale z chodby se blíží kroky. Trochu mi to připomnělo ten den, kdy jsem byla provdána za emíra, aletentokrát asi nedopadnu stejně dobře. Ne, nedopadnu. Kroky patří upravenému muži ve světlemodré košili se zjevem úředníka.
 
Jsem překvapena. V jeho očích není nenávist, vztek, zášť, či odpor. Vše, co bych u bezvěrce
čekala. Spíše naprostý chlad, dokonalá vyrovnanost a klid. Na stůl hodí objemnou složku a posadí se naproti, zatímco ho doprovázela, ještě dvojice samopalníků, kteří mi stojí za zády.
„Jsem kapitán Gustav Kiili, protipartyzánská a protiteroristická sekce vojenského
zpravodajství. Předpokládám, že nebudete popírat svou identitu.“
 
„Proč by? Máte vzorky DNA, fotografie a svědectví zrádců a dezertérů. Nemám, jak se
skrývat.“
 
Důstojník se usměje a opře v židli. „Zvláštní, že říkáte zrádci a dezertéři. Oni říkají něco
podobného o Vás, milá Ellen al-Rišwan.“
 
„Prosím?“
 
„Vaše zastupující velitelka Diana al-Hawí k nám přeběhla, ale to víte. Ovšem asi nevíte,
proč.“
 
„Protože je slabá ve víře.“
 
„Protože viděla Vaše pokrytectví a zbabělost. Před třemi týdny, když naše vojska
osvobozovala Porýní, byla jste vyzvána velkovezírem, abyste vedla rozsáhlým sebevražedný útok černých vdov a sirotků. Všechny jste poslala na smrt, ale když měla přijít řada na Vás… vestu s trhavinami, kterou jste se měla Vy odpálit, jste narvala na malou holku a poslala ji proti našim tankům. Zničila tank, zabila tři naše vojáky a sebe výbušninami, které měli zabít Vás. Diana to viděla a v tom momentě ztratila víru v islám. V to Vaše jedovaté náboženství, které přivedlo miliardy lidí do šílenství a milióny na jatka.“
 
Gustav otevírá složku a vytahuje listy papírů. „Podle vyšetřování vojenského zpravodajství
jste přímo zodpovědná za smrt dvou tisíc žen a dětí a 8 tisíc vojáků armády Konfederace. Jste
zodpovědná za zničení stovek tanků a obrněných vozů, šesti základen a banskobystrického
průmyslového střediska,“ zuří kapitán, ale zase se uklidní. „Nicméně Diana nám řekla o plánu Saif. Prý jste se inspirovala nacisty a jejich plánem Werwolf. Po porážce Vašich armád a ústupu zahájit teroristickou a partyzánskou činnost v týlu nepřítel na širokém měřítku. Bombové útoky proti vojenským cílům, průmyslovým objektům, proti nemocnicím, školám, proti úřadům, hackerské útoky, atentáty, systematická resistence formovaná z trosek armády vdov, sirotků a přeživších džihádistů,“ důstojník si povzdychne. „Pokud jde o mě, jste naprosto odporný pytel lidských sraček. Ne, to bych křivdil všem pytlům sraček. Vy jste horší. Abyste zlomila naši morálku, nechala jste provádět bombové útoky na školky, školy a nemocnice v týlu, aby naši lidé žili v nepřetržitém strachu. Při bombovém útoku v Tartu zahynul můj synovec. Bylo mu pět let. Vracel se ze školky. Byl to útok provedený černými vdovami, takže Vám je asi jasné, že jste jen odporná svině, kterou bych nejraději oběsil na vlastních střevech. Jsem sice příbuzný oběti, ale v první řadě jsem loajální důstojník Konfederace, a proto Vám předkládám návrh na dohodu.“
 
Překvapením nadzdvihnu obočí. „Ano, je to tak. Vojenské zpravodajství předpokládá, že
kvůli plánu Saif mohou umřít tisíce a tisíce dalších lidí, vzhledem k Vaší zbabělosti, zákeřnosti a bezpáteřnosti především ženy a děti. Tomu chceme předejít, i za cenu toho, že odložíme stranou naši pomstu. Poskytnete nám informace o plánu Saif, rozmístění teroristických štábů, skrýší, principy fungování plánu Saif na venkově a ve městech, seznam velitelů, hierarchii velení, dlouhodobé a krátkodobé plány a priority a další informace nutné k zabránění uskutečnění plánu Saif. Diana tyto informace nemá, ale Vy ano. Výměnou za ně obdržíte doživotní trest vyhnanství v trestanecké kolonii bez možnosti předčasného propuštění.“
 
Vyprsknu smíchy. „Co je tohle za dohodu?“
 
„Odmítněte a dostanete trest smrti.“
 
„Pokud mě popravíte, zemřu jako mučednice a dostanu se do ráje.“
 
„To těžko. Věšíme na provazech nasáklých prasečí krví.“
 
Trhnu sebou. Takže je to pravda. Mysleli jsme, že je to fake news, že je to hoax šířený
nepřátelskou propagandou, ale zdá se, že skutečně klesli, až tak hluboko. „Je taky možné, že Vás popravíme, až po tom, co Vás předhodíme Vašim vlastním souvěrcům, kterým řekneme, že jste je zradila a podrazila.“
 
„Kde je ta trestanecká kolonie?“
 
„Ostrovy Vormsi v baltském moři,“ kapitán mi podává popsanou listinu a propisku. Je to
dohoda. Raději si ji pročtu a zhluboka se nadechnu. Podepisuji.
 
„Plán Saif začal být připravován po zničující porážce, kterou jsme utrpěli na pražské a
gdaňské frontě. Když se pak do války zapojily Spojené státy americké, Latinskoamerická koalice a Australasijská federace na Vaší straně, a když Rusové vyhlásili embargo na obchod s Panislámskou aliancí, bylo jasné, že už naše pozice je neudržitelná. Od porážky u Prahy a Gdaňsku bylo vyčleněno několik tisíc černých vdov a sirotků. Ty jsme rozdělili do skupin podle měřítka jeden náš bojovník na sto tisíc obyvatel dané země Konfederace. Na Českomoravskou republiku připadá sto dvacet bojovníků, na Polsko čtyři sta padesát, na Slovensko osmdesát a tak dále. Plán Saif je rozdělen na týlové zabezpečení, tedy skupiny působící na venkově, zajišťující zásobování, výcvik a přípravu útoků a bojové skupiny určené pro operace ve městech. Bylo určeno, že použijeme nejnepravděpodobnější místa, kde by mohli naši bojovníci operovat, sdružovat se a kontaktovat se.“
 
„A to jsou?“
 
„Vinárny, hospody, pivnice, ale i gay bary a podobně. Tam, kde byste je nikdy nehledali.
Většina bojovníků je navíc naverbována z konvertitů, či z řad potomků smíšených manželství, takže rasová profilace Vám moc nepomůže. Jmenné seznamy jsme zničily při ústupu našich jednotek. Venkovní štáby jsou určeny do starých hájoven, do lesních zemljanek, do jeskyní a na jiná obtížně přístupná místa. Pracovat mají s pomocí provizorních výbušných zařízení, krátkých střelných zbraní a granátů. Zacílení bude různé, podle optimálních podmínek. Budou útoky na nemocnice, na školy, na obchody, letiště a další místa. Kromě toho tři hlavní jednotky, jedna v Polsku, jedna v Maďarsku a jedna na Moravě, disponují termickou špinavou bombou. Je obohacená o iridium a thorium a má ničivější účinky, zasáhne větší oblast radiací. Potom, ještě existuje zvláštní operace, mise Jawmuddín, Soudný den. Pokud by hrozilo, že dojde k zničení celého povstaleckého hnutí, tak se hnutí bude soustředit na jediný cíl. Útok na jadernou elektrárnu s cílem vyvolat termální explozi prostřednictvím kontaktu roztaveného jádra reaktoru se zásobami vody a tím vodíkem. Výsledná exploze by podle expertů z Istanbulu, kteří tento plán pro nás připravovali, zničila vše v okruhu třiceti kilometrů a
zamořila by vše v okruhu tří tisíc kilometrů od epicentra výbuchu.“
 
„Dobrý bože.“
 
„Ale toho se bát nemusíte. Když jsem Vám to prozradila, už to nezvládnou,“ povzdychnu si.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 16.9.2018
9. zář, 2018

Rok 2037...

Před pěti lety jsem se vdala. Po pěti letech jsem ovdověla. Jak bylo očekáváno, můj manžel -   věřitel padl při dobývání Salcburku. S ním zařvalo deset tisíc našich svatých mudžahídů, ale město jsme nakonec získali.

Bylo to velkolepé vítězství, po kterém trojmořští psi ztratili poslední baštu v západních Rakousech. Se smrtí mého manžela nezemřel jen dluh velkoemíra, ale i má role, coby paní harému a domu. Nyní jsem paní černých vdov, které se pod mým vedením srocují k útoku. Útok armády pozůstalých, armáda pozůstalých, ano, to je přesný termín, když se otočím a dívám ke cvičišti, kde jsou ženy a sirotci po mudžáhidech vyzbrojováni, cvičeni a opásáni trhavinami.

Cítím obrovskou pýchu, nadšení a zadostiučinění, že budu moci vést odvetu za smrt našich svatých mučedníků v boji proti Trojmoří. Poslední baště bezbožných psů, poslední baště ateistů, křesťanů a židů.

„Viděla si tohle?“ ptá se mě čtrnáctiletá Diana. Patří mezi nejmladší, nejspolehlivější a
nejodvážnější černé vdovy. Připojila se k nám teprve nedávno jako vdova po padlém benátském emírovi.

Podává mi papír, na kterém je moje fotografie a text.

Ellen al-Rišwan, vůdkyně černých vdov, věk: 20-25 let, výška asi 170 centimetrů, světlá pleť,
konvertitka, teroristka a verbířka. Do džihádu naverbovala přes tisíc dívek a dětí, zodpovědná za teroristické útoky v týlu, za bombový útok na brněnské nádraží, za sebevražedné útoky v Ostravě, Opavě, proti průmyslovým a obchodním centrům v Krakově, Vratislavi a Trenčíně. Zřídila síť výcvikových center pro vdovy a sirotky. Extrémně nebezpečná!!!
V současné době se nachází na jihozápadní frontě, nejspíše poblíž Benešova. Odměna za
zabití: 200,000$, odměna za zajetí: 1,000,000 $.

„Jen milión dolarů? Moc si mě necení ti mizerové,“ syčím s úšklebkem. „Jak to vypadá
s další jednotkou?“ „Dokončena. Sedmnáct žen, třináct sirotků. A měla si pravdu. Máme zprávy od emírů, pašů i vezírů, všechny jsou shodné. Obrana Trojmoří na mnoha místech kolabuje, když proti obráncům pošleme ozbrojené sirotky. Nejlépe se osvědčili sedmiletí a osmiletí sirotci.“

„Skutečně?“

„Ano. Nyní dobýváme Háje z jednoho směru a Smíchovské nádraží na druhé straně řeky. Od
stanice Lihovar ustoupilo padesát dobře zakopaných a opevněných vojáků, když jsme proti nim poslali sirotčí rotu.“

Dál se usmívám. „Skvělá práce. Nová jednotka bude přiřazena k útoku na pravobřežní Prahu.“

„Rozkaz.“

Před třemi desítkami shromážděných bojovnic a sirotků přednáším velkolepý a skvostný
projev. Jasně vysvětluji naší boží povinnost odvety, která nám zajistí cestu do ráje, pod ochranou Alláha a Proroka. A že jen čisté duše věrné svatému Koránu mohou obstát v boji s nevěřícími, se zrádci a zločinci, s bezbožníky.

Než padne večer, jednotka je zničena. Podle zprávy, kterou jsem dostala, všechny vdovy a
sirotci jsou mrtví, ale podařilo se jim urputně bojovat nedaleko Podolí. Já se tak blízko k frontové linii rozhodně nehodlám přiblížit. Nejsem blázen. Mě Alláh odmění tím, kolik pro něho zahubím bezbožníkům rukami svých mučednic.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 9.9.2018