25. úno, 2018

POVÍDKA PRO DNEŠEK: Život za denár

Pomalu vycházející slunce osvěcuje starý oprýskaný stadion s desetitisícovým davem, stojícím přímo na hřišti.

Tímto davem, který obklopuje různé stupínky a pódia, se prodírám, seč mi síly stačí. Snažím se nebudit pozornost, snažím se být nenápadný a s hustým černým plnovousem dokonale zapadám do této masy, která to tu okupuje. A i když nechci budit pozornost, nemůžu si dovolit zpoždění. Kontakt na mě čeká, potřebuje informace, které mu mám poskytnout.

Míjím otrokáře a jejich otroky, většinou však polonahé a nahé otrokyně vedené v okovech po ulicích jako jejich majetek. Všechno mladé bílé ženy. Arabské a muslimské ženy, ty nezotročují. Ty jsou vyšší kasta téhle zrůdnosti, sice jen o stupínek oproti nám bezvěrcům, ale vyšší. Jen naše ženy si zaslouží od nich zotročit a já musím křečovitě svírat pěsti, abych je tam nezačal mlátit, jak prašivé psi. Jsem, ale vycvičen k chladnokrevnosti, k tomu držet si chladnokrevnost. Napadení těch prevítů by spíše pomohlo jim, než mě.

Muži, kteří mě obklopují vypadají jako já. Nebo spíše já jsem maskovaný jako oni. Nejen ten plnovous, ale i dlouhá bílá či černá róba se sandály. Přitáhli tuhle svoji rádoby módu, až ze svých beduínských stanů na Sinaji, a kdovíkde. Celý středověk přišel s islámem. Většina přítomných má na tváři zájem, úsměvy a nadšení, že budou zase moci kupčit s lidským neštěstím a otroctvím. V Africe a Arábii už jim to tolik nevynáší.

Několikrát se mrštně vyhnu procházející islámské policii a otrokářským hlídkám, když se konečně dostanu, až k tribuně, na které má brzy začít „předváděcí akce nového zboží“, jak zní eufemismus pro tohle zvěrské otrokářství. Můj cíl na této akci je na okraji prvních řad. Když se konečně dostanu na čelo davu, vidím náš kontakt. Pozoruje mě a já jdu rovnou k němu.

„Salam aleykum,“ zdravím svůj kontakt, Hanze, tady známého jako Hamíd.

„Aleykum salam,“ oplatí pozdrav.

„Je tu?“ ptám se.

„Zatím ne, ale nejdůležitější přicházejí těsně před začátkem. Vidíš. Mají tam dokonce křesla,“ a ukazuje na tribunu, kde je trojice měkkých polstrovaných křesel se stolky. Jsou zatím prázdná, ale rezervovaná pro jejich důležité otrokáře.

„Tady se prodávají výstavní kousky, či co?“ zeptám se kurdského odbojáře.

Přikývne. „Každé z pódií je pro jiný druh zboží. U severního pódia se prodávají především chovné samice, u západních pódií dětští otroci, u východních pódií mladé ženy a chlapci, jižní pódia prodávají zajatce, silné zdravé muže, nebo přebytečný odpad.

Tak je to charakterizované. Centrální pódium v podstatě prodává nejlepší kousky z každého druhu.“

„Nejlepší kusy přebytečného odpadu?“ zašklebím se.

„Dostaneme ji mezi ty nejlepší kousky?“ „Mám potvrzeno, že je na seznamu výstavních kusů. Spíš doufejte, že ten Váš agent bude mít, co chcete. Riskujeme tu sakra dost.“

Dav, dosud křepčící a hovořící, v mžiku ztichne. Otočíme se a vidíme, jak uličkou, která se formuje z ustupujících přítomných, prochází skupina mužů v kvádrech. Zdejší islámská elita. Teda jen trojice členů této elity. Hasan Najid, norimberský emír a otrokář hovoří s Mahmúdem Balgázím, mnichovským klerikem a jeho čestným hostem. Třetí, mlčící muž, je Ibrahím Jusúf al-Dalí, na kterého čekáme, bohatý a vlivný otrokář, který pomocí své tajné trasy pomohl tisícům lidí uprchnout z Evropské islámské unie do Konfederace. Al-Dalí vypadá, ještě celkem civilizovaně. Vous má sestřižený, oproti roztřepeným vousům starého, šedivého a plesnivého Balgázího.

Trojice projde širokou uličkou a vystoupá po schůdcích na pódium, kde se pohodlně rozvalí do křesel. Trojici se hluboko ukloní předváděč zboží a potom se otočí k nám. „Pánové, vítám Vás na pátém ročníku bavorských otrockých trhů…“ a začíná předváděčka. Vybírají se nejlepší kusy, které se představují. Některé Vám utkví v paměti, jiné ne, protože čím déle se na ten hrůzostrašný kolotoč díváte, tím více Vám otrne.

Až tam bude naše agentka, pokývni na mě. Já se poškrábu na nosu tak, aby to al-Dalí viděl a on jí koupí,“ zašeptá.

„Tato otrokyně,“ huláká předváděč, když nastoupí zdravě vyhlížející žena. „Je jednou z nejlepších na chov! Je jí teprve 27 a už má za sebou osm porodů, z čehož šest byli chlapci a většina z nich velice zdravá a urostlá. Určitě, ještě deset patnáct let Vám bude moci dodávat potřebné potomstvo. Vyvolávací cena je 600 miliard denárů!“ trojice zvláštních hostů neprojevuje zájem, ale z řad ostatních kupců se ozývají výkřiky, skřeky a toužebné vití k získání této plodné otrokyně. „Slyším 650… 700… pán vzadu nabízí 750 miliard. Dá někdo víc? 850 miliard od bratra ve víře tam uprostřed. Dá někdo bilión denárů? Prodáno za 850 miliard!“

Žena je odvedena v okovech pryč a na její místo nastupuje mladý a svalnatý muž, jehož tělo je poseté řadou modřin a jizev. „Na východě, kdysi měli Stachanovce, my máme tohoto mladého muže! Je trochu vzpurný, ale jinak naprosto výborný do dolů a kamenolomů. Pracuje za deset chlapů a má velkou výdrž. Může pracovat čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Výborný metabolismus, nízké náklady na chov a využití. Vyvolávací cena 400 miliard denárů! Slyším 500 miliard? 550 miliard z vedlejší strany?“

„700 miliard,“ ozve se norimberský emír.

„Prodáno emírovi za 700 miliard denárů!“

„700 miliard denárů? Kolik to je u nás?“ divím se.

„Sto tisíc korun. Tady je to roční plat,“ odsekne Hanz.

„Další kousek má zajímavou minulost,“ hlásá předváděč, když nastoupí postarší a tělnatá žena. „Hodí se jen do burky, ale je výbornou služebnou a otrokyní. A ta její minulost? Před vítězstvím islámské revoluce patřila mezi levicové feministické a lesbické aktivistky. Dnes je jí 48 let, ale pořád dokáže výborně sloužit. Má skvělý organizační smysl, umí uspořádat oslavy, tiše a pokorně stráží každý dům a na nic si nestěžuje. Vyvolávací cena je 350 miliard denárů!“

Feministická aktivistka. Takový jako ona zničili západní civilizaci a teď jsou otroky islámu. Pro dobrotu na žebrotu…

Na pódiu se k našemu zhnusení, ještě vystřídá několik dětí, které jsou draženy nejvíce. Osmiletý chlapec za dva bilióny denárů a stejně stará dívka za čtyři bilióny denárů. Až pak se objeví mladá a překrásná žena s atletickou a vysokou postavou. Naše agentka. Pokývnu na Hanze a ten se poškrábe na nosu. Al-Dalí to vidí.

„Tento výstavní kousek je úplně čerstvá novinka. Krasotinka, kterou se navíc podařilo získat z území Konfederovaných států mezimořských. Věk 22 let, zdravá a plodná podle lékařů, můžete se s ní pyšnit a vystavovat jí, jak si přejete pro potěchu oka. Vyvolávací cena je 800 miliard denárů…“ „1 bilión denárů!“ ozve se rozhodně al-Dalí.

„Mí drazí a ctění pánové, přebijete nabídku, pan al-Dalího?“ otázka směřuje na emíra a klerika.

„1 bilión 100 miliard denárů,“ odpovídá emír.

„1 bilión 300 miliard,“ přebíjí to opět al-Dalí.

Emír mlčí. Vzdává to a nám spadne kámen ze srdce. „Co mám teď dělat?“ ptá se Hanz. „Ztrať se. Já se jdu vydávat za al-Dalího služebníka. O zbytek se postarám,“ odpovídám a Hanz mizí pryč.

Já se proderu davem a zastavím se kousek od pódia, poblíž těch sedaček s váženými hosty. Al-Dalí si mě všimne a poškrábu se na nose, abych mu dal znamení, že jsem od Hanze. Al-Dalího lidé nasadí otrokyni na ruce řetězy a al-Dalí jí něco vrazí do dlaně.

„Odveď ji do mého sídla,“ nařizuje mi al-Dalí. Já se zhluboka ukloním a strkám otrokyni před sebou. Ostatní kupci a čumilové se nám uhýbají, protože nyní jde o majetek význačného otrokáře a to je jedině dobře. Cesta se nám rychle uvolní.

„Máš to?“ zeptám se, když opustíme stadion a agentka se na mě zazubí, držíce v ruce datadisk.

„Jestli al-Dalí nekecá, jsou tam přístupové kódy k islámským bezpečnostním archívům pro celé Spojené německé emiráty,“ říká s nadšením agentka, ale potom se opět začne tvářit zoufale a posmutněle. Opět hraje otrokyni.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 25.2.2018