29. dub, 2018

POVÍDKA PRO DNEŠEK: Na barikádách!

Českomoravská republika, Konfederace, Praha, obytné čtvrtě Lužiny, 17. říjen 2038.
A i kdybychom měli prohrát, bude to taková porážka, že na ní islámské armády budou
s hrůzou vzpomínat, ještě za tisíc let!

Bude to taková porážka, že ještě za tisíc let se mohamedáni budou třást strachy při vyslovení našich jmen! Při vyslovení jména Praha! Při vyslovení slova konfederace!“ sleduje Johan hologram v interlinku. Je to záznam z projevu českomoravského prezidenta. Půlroku starý záznam. Půlroku během, kterého probíhá ta bitva, o které prezident hovořil.

Johan vypíná interlink a virtuální realitu, která ho dosud obklopovala a rozhlíží se. Dál je
v rozstřílené chodbě nejvyššího patra paneláku. Tak trochu doufal, že se probere na nějakém klidném místě. Nejlépe v milovaném Kaunasu. Daleko v týlu, od frontové linie, tam, kde je klid, ale na druhou stranu, pokud by nyní nebyl tady, tak jednoho dne by jeho děti a vnoučata zažívali, to co on nyní v Praze.

Bombardování, sebevražedné útoky, obléhání, ostřelovače, útoky džihádistů, ničivou
převahu nepřítele. Všechno toto zlo ho obklopuje ze všech stran, jak se islámské armády snaží dobýt opevněné srdce Čech. Město, které je bránou v cestě na zbytek Konfederace.

„Za jak dlouho?“ ptá se Johan Petra, který sedí naproti němu a sleduje holoradar.
„Těžko říct. Satelitní snímky prozrazují masivní koncentraci nepřátel v Chrášťanech,
Jinočanech, Zbuzanech a Ořechu. Čtyři seskupení, každé o síle dvou, až tří divizí v útočných
formacích.“

„150 tisíc mužů?“

„Tak nějak. Spíš víc. I obrněné vozy, mobilní dělostřelectvo a raketomety. Většina techniky
je zastaralá, ale početní převaha je mnohem větší. My tu máme jen deset tisíc mužů.“
„Jo, ale v perfektně opevněných a rozestavěných panelácích a věžácích. Máme dokonalé
palebné pole proti nim.“

„Uvidíme, jestli nám to bude k něčemu. Stejné pole jsme měli v Záběhlicích, a nakonec jsme
odtamtud museli ustoupit, jak zpráskaní psi.“

„Tys byl v Záběhlicích?“

„Ne, ale kamarád mi o tom vyprávěl. 199. Regiment kyberpěchoty tam měl dva tisíce
mrtvých. Zůstalo jen pět stovek. Pět set živých. 7. Bitevní legie přišla o tři tisíce mužů a osmdesát robotanků.“

„A ztráty nepřítele?“

„Skoro žádné. Jen sto tisíc mužů. Jejich armády jsou, jak kobylky. Zabiješ stovku a tisícovka
se vynoří. Zabiješ tisíc a máš deset tisíc nových.“

„Myslíte, že se na nás fakt vrhnou?“ ozve se mlčící Jana, ostřelovačka z Johanovy jednotky,
když sleduje poničené okolí, rozstřílené domy, krátery na cestách, doutnající auta.

„Musí. Přišpendlily jsme jejich armády u Barrandova. Pokud se pokusí postoupit, velitelství
zahájí úder a vpadneme jim do boku. Lužiny sice ztratíme, ale zničíme jim minimálně dvě polní armády,“ odpovídá Johan a zapíná si elektronickou cigaretu.

„Jano?“

„Hmm.“

„Ty si z Německa, že?“

„Hmm.“

„Nechceš o tom mluvit?“

„O čem? O tom, jak naše rodina přišla o všechno, co měla? Jak jsem byla napadena a
znásilněna?“ Petr ztichne. „Klidně se ptej.“

„Jak dlouho už si v Čechách?“

„Skoro dvacet let,“ Jana schová pušku a posadí se vedle Johana. Taky si dá cigaretu, ale
obyčejnou, starou dobrou azbestovou a dehtovou. „Žili jsme na pomezí čtyř států. Tak jsme tomu 

říkali. Pomezí Braniborska, Meklenburska, Saska-Anhaltska a Dolního Saska. Naše rodina tam měla deset generací pozemky a statky. Stovky hektarů statků se stovkami kusů dobytka, drůbeže a obrovskými polnostmi. Jako malá jsem běhala po těch statcích. Celý den a stejně jsem nestihla všechno proběhnout, navštívit a projít. Každý den se to tam měnilo, každý den se tam pracovalo a bohatlo. Naše půda přečkala Velkou válku, nacismus, Druhou světovou válku, i komunismus, ale liberální demokracii a její multikulturalismus, to už ne. Dokonce i za NDR. Jo, táta říkal, že se platily brutální daně, že se musela odevzdávat spousta úrody, že nová půda nemohla nakupovat, ale přežít se to dalo. Multikulti už ne. Když začala migrantská krize, říkali jsme si, zvládneme to, ale plynula léta, a ukázalo se, že to nejde zvládnout. V roce 2020 to přišlo. Můj otec… vlastně nikdo nechtěl věřit, že by se úředníci a aktivisté tak zbláznili, ale stalo se.“

„Co se stalo?“ ptá se Johan a nabízí Janě kus chleba.

„Přišel úředník, který zastupoval zemskou vládu, a že musíme nuceně pronajmout polovinu
půdy vládě. Kdyby jí chtěli užít k zemědělství, no budiž, ale místo toho se rozhodli, že tam udělají utečenecký tábor pro migranty. Dřív migranty umisťovali do kasáren, do starých skladů a tak dále, ale od roku 2018 se začalo s umisťováním na majetek a půdu starousedlíků. Úředník zvolený za Sociálně ekologickou stranu, a že, když nebudeme souhlasit, tak nám půdu znárodní. Takhle budou toho srdce, že nám budou platit pronájem.“

„Platili?“

„To zas jo, ale byla to mizerná almužna. Sto tisíc eur měsíčně. Skutečná hodnota nájemného
byla přes dva milióny eur za polovinu půdy. Mnoho migrantů se opíjelo a nadávalo. Brzy začali krást slepice, kozy, ovce, krávy, všechno, co jim přišlo pod ruku. Otec se rozhodl, že postaví zeď na svém pozemku. Postavil ji a obratem přišli radní, že je to rasistické, xenofobní a segregují a zeď za bouřlivého jásotu migrantů rozmlátili. Přestali jsme vycházet z domu, v noci se nedalo v tom křiku spát, táta nechal nainstalovat neprůstřelná skla. Ty teda radnice nesundala, na to už si nedovolila, a asi nám i párkrát zachránili život, ale stejně začal pomalu přemýšlet nad odchodem z Německa, někam na východ. Přemýšlel o Maďarsku, či Polsku. To bylo, ještě před vlasteneckým triumfem v Českomoravsku. Ale musím říct, že tam byla skupina migrantů, která se seskupovala úplně na okraji. Jediní se neopíjeli, jediní nedělali bordel. Netušili jsme, co jsou zač. Byli klidní a ukáznění.“

„Jen přemýšlel? Byl tam nějaký spouštěč?“ ptá se Petr a opět sleduje pohyby nepřátel na
satelitní mapě.

„Taková dost hrozná situace. Vracela jsem se ze školy, z devítky. Ten den nám řekli, že od
dalšího roku se budeme vyučovat i o cizokrajných náboženstvích, výhodách a přednostech jiných kultur. Šla jsem domů, byla kousek od vrátek, a pak už si vzpomínám, jen na temnotu. Všechno zčernalo. Když jsem se začala probírat, ležela jsem na zemi nahá, a nějací muži byli ve mně. Pokusila jsem se utéct, ale další chlapi mě začali mlátit. Chvíli to trvalo. Nekonečně dlouhou chvíli, kdy jsem si přála zemřít. Rodiče nebyli tehdy doma, aby zasáhli. A nikdo jiný neměl odvahu. Až na křesťany.“

„Křesťany? Němečtí křesťané ti pomohli?“

„Němečtí? Kdeže. Ti pomáhali migrantům, ale když to bylo nejhorší, vřítila se tam skupina
etiopských koptů, pravoslavných křesťanů. Nevím, co přesně se stalo, ale chlapi, kteří mě znásilňovali se dali na útěk. Ani se neohlíželi. Přišla ke mně jedna etiopská křesťanka a podala mi prostěradlo. Pomohla mi obléct se, a i když jsme si nerozuměli, ani slovo, utěšovala mě. Její kamarádi kolem nás drželi hlídku. Několik z nich umělo anglicky, a když jsem se trochu uklidnila, začali jsme se spolu bavit. Etiopané prchali do Evropy před islámskými vojsky, které v létě 2020 vpadli ze Somálska, Súdánu, Egypta a Eritree do Etiopie. Ti muži byli váleční veteráni, kteří jen těsně přežili masakry a porážky v Etiopské válce. S křesťany se dalo mluvit, jednat, byli učenlivý, snažili se začlenit, ale ostatní je pronásledovali. Když jsme se vrátili ke mně domů, náš pozemek byl prázdný. Kromě křesťanů tam žádní migranti nebyli. Raději jsem se neptala, co se s nimi stalo. Hned, jak se otec vrátil, a dozvěděl se, co se stalo, zuřil, šílel, šel na policii a byl zatčen jako rasista a xenofob. Když byl propuštěn, pochopil, že Německo už není země pro Němce. Křesťané nám pomáhali. Dali jsme dohromady všechen majetek, který jsme měli, peníze a tak, vše, co šlo, jsme prodali a uprostřed noci odešli směrem na Polsko. Otec, ještě zapálil pozemek. Zapálil dům, který obhospodařovalo deset generací naší rodiny. Zapálil stromy, stáje, dům, ve kterém jsem celý život žila, prostě všechno. Za dva dny jsme byli na polské hranici, kde už byla polská armáda, a nebyli jsme první prchající Němci, ale oproti těm šíleným kolonám uprchlíků v pozdějších letech, jsme dopadli, ještě dobře. Poláci se chvíli netvářili moc nadšeně z Etiopanů, ale když se dozvěděli, že to jsou křesťané, a že nám pomohli, hned je uvítali s otevřenou náručí. Část těch Etiopanů pak vstoupila do polské domobrany, část pomáhala v týlu, ale všichni se začali učit polsky, všichni se začlenili do polské společnosti, pokorně a svědomitě.“

„Ale odešli jste do Českomoravska, ne? Kdy, a proč?“
„Všem jednotkám! Tady major Stehlík. Nepřátelské skupiny se dávají do pohybu. Útok je
veden z jihu, jihozápadu a západu ve třech proudech. Na pozice, k těžkým zbraním! Držte linie!“ ozve se z interlinku. Na další povídání už není čas. Není čas slov, teď je čas jednat a bojovat.

Trojice vstává a běží chodbou na sousední schodiště. Tam už se fasují zbraně a munice,
včetně protonových protitankových raket, které si bere Johan. Johan, Jana a Petr dostávají prostý rozkaz. Ostřelovat vozy nepřítele, obrněnce, i obyčejná auta, která stále, ještě nepřítel používá. Vrací se na původní pozici, aby vyhlíželi kolony. Opět nastává čas nepříjemného čekání, kdy už má Johan protonovou bazuku na rameni, zatímco Jana dalekohledem sleduje pohyby v dálce.

Na horizontu se skutečně hýbou masy nepřátelských pěšáků a vozů s černými a zelenými
prapory. Jsou jich tisíce a mají jediný cíl, dobýt Lužiny za každou cenu. Překážku na cestě ke
Smíchovskému nádraží a uchvácení dalších kusů západních břehů Vltavy.

Útočící jednotky využívají všech ulic a uliček, aby se kryly mezi domy, aby se schovaly před
palbou našich mužů a žen. Většinou úspěšně, ale když se dostanou na dostřel minometů a houfnic, začíná jim to být k ničemu. A taky na dostřel Johanovi a ostatním. Johan si vybere za cíl kolonu obrněných džípů, které doprovází ukořistěné francouzské a německé tanky. Rozkradli všechnu výzbroj, která se jim dostala do rukou, a nyní jedou proti našim vojákům.

Johan zacílí a zaměřovač potvrdí cíl. Tank uprostřed kolony vozů a osázený džihádisty.
Výstřel. Raketa vyletí z ústí bazuky, přeletí paneláky, a pak i nízké domky, aby dopadla rovnou do středu kolony. Exploze roztrhá tank a smete džihádisty. Požár se bleskově šíří po okolí, jak to u protonové munice bývá. Tato ulice je nyní uzavřena pro postup nepřítele.

Ale je to jen jedna z tisícovek ulic ve velké a zničené Praze, která už šest měsíců tvrdě
vzdoruje všem jejich útokům. Dobytí každé ulice je porážka, dobytí každého domu je porážka, ale pokud při takovém dobývání padne sto, dvě stě, tři sta teroristů, je to ještě dobré. Tady na Lužinách jich nyní zařve mnohem víc.

A přičiní se o to i Jana, která ostřelovací puškou zasáhla řidiče obrněného pickupu, když se
pokoušel zatáčet do boční uličky. Džíp se převrhl a vyklopil džihádisty, kteří se stali pro Janu
snadným terčem. Pár výstřelů a nikdo z nich už nevstal. Boj ovšem pokračuje, a bude pokračovat hodně dlouho, protože takových kolon jsou stovky…

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 29.4.2018