18. kvě, 2018

POVÍDKA PRO DNEŠEK: Chyba pochopena…

Uprostřed noci, obklopena zimou a strachem, sedí v prachu. Nemá kam jít. Všude jsou
ostnaté dráty, je držena v kleci, podobně jako desítky dalších...
 
Je jí zima, třese se, cítí strach, nechápe,co se děje, nechápe, jak tady mohla nyní skončit. Nechápe, proč se to děje. Připadá si jako v noční můře. Strach se násobí s každým průchodem stráží, vždy když ti vousatí ozbrojenci projdou kolem klecí, a kolem ostnatých drátů, ona chce brečet, ale každé zavzlykání je odměněno elektrickým obuškem, či pažbou pušky. Své věznitele už zná jmény. Slyší, jak se spolu baví. Učila se arabsky od doby, kdy většina obyvatel Kolína přijala islám.
 
Byla to tehdy vítaná změna oproti křesťanskému hnusu, který v Německu do příchodu
islámu vládl. Konečně si mohla vydechnout, oprostit se od křesťanské kultury, konečně mohla učit děti, co chtěla.
 
Že jsou desítky a desítky pohlaví, že každý je dokonalý, že rozmanitost je krásná, že je
dobré, aby se děti už od nejútlejšího věku účastnili Pride akcí, tím se nejlépe naučí snášenlivosti a toleranci, že humanismus musí být bezbřehý, jak říkali její přátelé.
 
„To je pochopitelně hloupost, přežitek minulosti, ve kterém stále žijeme. Cisgenderová
identita brzy zanikne,“ říkala Eliasovi během výuky sexuální výchovy v první třídě. „Byla nástrojem patriarchálního krutého útisku nás, ostatních. „Kupříkladu já jsem polyamorní lesbické genderqueer, a proto mě musíte oslovovat v třetí osobě. Jen to může lidi, jako jsem já ochránit před krutostí patriarchátu. Pochopitelně se to vztahuje na všechny zde přítomné. Vy všichni jste dokonale rozmanití, a nesmíte podléhat stereotypům, normativitě, sociálním konstruktům a krutostem světa,“ vysvětluje třídě skoro šedesáti dětí. Její hodiny jsou povinné pro všechny, i pro retardované děti, a všechny navícmusí být dokonale zticha. Jejímu spolku se podařilo prosadit, že absence z hodin sexuální výchovy v Kolíně bude hodnocena jako zanedbávání rodičovských povinností, a děti takových rodičů budou
odebrány a svěřeny do výchovy státu.
 
Ozve se výstřel. Trhne sebou. Vlastně to byla salva výstřelů. Další skupina jejích přátel,
dokonce Konrád z jejího spolku, leží s prostřelenými hlavami u zakrvácené stěny. Proti nim stojí „vousáči“ s puškami. Z toho, co slyšela, pochytila ty jména. Ahmed, Umar, Herman, Jusúf a Ibrahím. Ale ti všichni nejsou zrovna v té popravčí četě. V té je jen Umar, který ji, kdysi zatknul, a přitom vymlátil zuby. Vždy, když ho vidí, zatřese se a svěsí hlavu, aby se mu nemusela podívat do očí. Jak hnusné pomyšlení je, že Umarovi to určitě dělá dobře, ten její strach a bolest, a ona s tím nemůže vůbec nic dělat.
 
„Slyšels něco?“ odposlouchává rozhovor dalších vězňů, protože je to jedné, co může dělat,
aby nezešílela bolestí a strachem.
 
„Ne. Nic moc. V Praze se dost střílí.“
 
„Za jak dlouho myslíš, že nás osvobodí?“
 
„Neosvobodí. Nevěřím. I kdyby nějakým obrovským zázrakem porazili machometány,
budou rádi, když vyčistí Trojmoří, a jeho hranice. Buď odtud utečeme, nebo je po nás. Tečka.“
Sedí u stolu, na zasedání Spolkové rady. Je to pár dní, co byla naštěstí zakázána Alternativa
pro Německo a Spolková rada a její parlamenty převzali moc nad Německem. Nyní se konečně mohou státní úředníci a univerzity naplno věnovat společenským změnám, které jsou tak potřebné pro modernizaci Německa.
 
Je trochu nervózní, protože bude mluvit před spolkovým radou, ale ví, že on s ní
sympatizuje. Sympatizuje s věcí jejich sexuální a pohlavní revoluce, která musí smést křesťanskou kontrarevoluci. Usmívá se na růžovlasého Konráda, a ten jen přikyvuje. I on má svůj projev, ale na jiná témata. Projev, který budou poslouchat desítky spolkových politiků, stovky posluchačů v sále a statisíce Němců přes holovize.
 
„… a proto se domnívám, že by bylo pro celou Spolkovou republiku nejlepší, kdyby došlo
k uzavření všech kostelů. Nejen těch, které odmítají sňatky stejnopohlavních a stejnogenderových párů, ale i těch ostatních, protože je to zbytečný přežitek starých dob. Dob bílých heterosexuálních osob identifikujících se jako muži,“ zakončuje Konrád svou řeč a vzbudí ohlušující potlesk napříč sálem. Netleská jen pár židů a pravoslavných, za to všichni katolíci věrní neomarxistickým doktrínám falešného papeže Františka, a taky protestanti, kteří se zaprodali, tak ti tleskají jako o život.
 
„Domnívám se, že musíme následovat příkladu Kanadské liberálně demokratické republiky,
KLDR, a zříci se úzce sebestředných zájmů ve prospěch slabších, ve prospěch uprchlíků a muslimů, kteří našim zemím pomohou k prosperitě a rozvoji. Je nutné, proto připravit školící materiály a pomůcky, stejně jako asistentky a asistenty, kteří vysvětlí muslimkám a muslimům naše postoje ke genderové pestrosti a začlení je do naší liberálně demokratické společnosti. Musíme našim i příchozím vysvětlit úskalí archaických jazyků, které neakceptují existenci nepřeberného, ba dokonce nekonečného množství genderových identit napříč světem a lidstvem. Jedině tak můžeme všem poctivě vštípit myšlenky multikulturalismu, politické korektnosti, bezpečných prostorů, ba co víc, jednou provždy zlomit nadvládu cisgenderových osob identifikujících se jako muži a cisgenderových osob identifikujících se jako ženy, nad zbytkem společnosti!“
 
A opět burácivý potlesk, jásot, plácání a tleskání, nadšení, rámus a euforie.
Tahle vzpomínka se jí vybaví, když slyší rámus nákladních vozů, které do likvidačního
tábora přivážejí další a další vězně. Nikdy by nevěřila, že skončí právě zde, a už vůbec ne, že tu skončí, kvůli tomu v co věřila. Někdy si říkala, že možná jen byla užitečným idiotem mocnějších skupin. Těch, které se vezou na pustošení Evropy islámem. Říká si… ne, dnes už ví, že neměla spolupracovat s neziskovkami, že xenofobové a šovinisté pro ni byli mnohem menším zlem, než to, co nyní zažívá a vidí.
 
Snaží se rozpomenout si na ten poslední den, kdy byla na svobodě, ale až nyní si uvědomí,
že už to vlastně žádná svoboda nebyla. Byla to tyranie, kterou pomohla zavést svým vlastním
zoufalstvím, svou frustrací, svým posraným životem. Až nyní chápe, kolika lidem posrala život.
Teprve nyní pochopila, v čem byl její vlastní problém. Narodila se jako pokřivená a polámaná věc, a chtěla, aby všichni ostatní byli stejně pokřivení a polámaní jako ona samotná.
„Kdo jste?“ vykřikla, když se dveře do třídy rozletěli. Skupina zarostlých ozbrojenců
se zelenými páskami na rukou a šátky přes tvář, s puškami v rukou, a bez jakéhokoliv ohledu
pochoduje třídou.
 
Tváří tvář šariatské policii pochopila chybu.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 18.5.2018