1. říj, 2018

POVÍDKA PRO DNEŠEK: MUSLICE

O nás, bez nás - tentokrát ne!

Belgie, Brusel, Evropský parlament, 29. září 2023, 23:00.

„Moc dobře věděli, co dělají,“ říká europoslanec Koutský, zatímco hledí na shromáždění ostatních poslanců, které parlament a komise svolali na mimořádné jednání uprostřed noci. Na jednání, kam nejsou vpuštěni naši poslanci, kam zapomněla být pozvána řada jiných poslanců, ale kam se s železnou disciplínou dostavila všechna ta eurosocialistická a cuckservativní pakáž, pomyslí si Koutský.

„Co tím myslíš?“ ptá se Martina.
„Reforma 2020. Ta takzvaná modernizace a demokratizace Evropského parlamentu
přetvořila nyní parlament na nástroj totality a nesvobody. Mohou naprosto otevřeně jednat o nás, bez nás, a k vetování rozhodnutí Evropské komise teď potřebuješ nadpoloviční většinu států.“
„Takže není šance?“
„Ne. Benelux, Francie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Švédsko a Finsko, Německo, Irsko a
Kypr nás přehlasují. Česká republika hlasovat nemůže, baltské státy, Visegrád, Rumuni a Bulhaři, Rakušané a Italové, ti budou proti. Slovinci, Dánové a Chorvati se zdrží.“
„Ale to je absurdní. Nemožné.“
„Martino, jak dlouho jsi v Evropském parlamentu?“
„Od roku 2019.“
„No vidíš. Já tu jsem od roku 2004. Téměř dvacet let. Absurditami se to tu jen hemží,“
Koutský se podívá na své kolegy. „Nemluvě o tom, že některé absurdity tu jsou doslova ztělesněné.
Třeba ta uřvaná neomarxistická svině,“ a pokývne k německé zelené europoslankyni zahalené
hidžábem, která zuřivě burácí a spílá České republice.

„… tolerovat, neboť jejich chování se naprosto příčí zaváděné praxi. Mnoho zemí Evropské
unie už přijalo koncept Nového multikulturalismu a obohacení našich zemí, ať už jde o Francii a její systém zapojení islámu do společenského zřízení, či Německo a vznik porýnských, hamburských a berlínských autonomních čtvrtí. Tyto čtvrtě a Nový multikulturalismus jsou procesem nové demokratizace našich západních liberálních států. Česká republika byla Evropskou komisí vybrána jako vlajková loď procesu Nového multikulturalismu ve východní Evropě. Místo, aby přijala tento historický úkol, toto historické poslání na přetvoření Evropy, tak se začala jejich vláda kroutit a rozhodla se zbaběle nepřijmout zodpovědnost za projekt autonomních muslimských komunit, přijetí osmi tisíc příchozích, a dokonce odmítají poslat peníze určené na pomoc islámským komunitním centrům v Evropě. Předkládám rezoluci žádající Evropskou komisi o okamžité uplatnění zvláštního sankčního režimu v rámci České republiky, včetně možnosti převzít správu nad multikulturním centrem, městem Teplicemi, které se stane sídlem Nového multikulturalismu v České republice. Ke Svobodné zelené alianci se připojuje Evropská centristická unie, západní křídlo Sjednocené levice, Evropská lidová a demokratická unie a Evropská socialistická aliance.“

„Co teď bude?“ zhrozí se Martina.
Koutský se pousměje. „Teď? Teď uvidí, jak zatočíme s tím jejich multikulti centrem v Teplicích,“ a s tajuplným úsměvem na rtech odchází, nechávaje mladičkou poslankyni na
pochybách.

Česká republika, 6 kilometrů severozápadně od Teplic, 23:20.

Vrtulník se blíží ke svému stanovišti, k prostoru, ve kterém má přistát a jednotka uvnitř
vrtulníku vypadá nervózně. Bojovali na mnoha místech, prošli Afghánistánem, Irákem i Sýrií,
osvobodili provincii Ghazni z rukou Tálibánu, ale aby bojovali ve střední Evropě, a ještě k tomu
v sousedních Čechách, takové bojové nasazení nikdo z nich nečekal a nemohl na to být připraven. Většina z nich tak upírá zrak ke svému velícímu důstojníkovi, který hovoří s piloty vrtulníku, aby se pak otočil a promluvil ke svým vojákům.

„Máme to potvrzené z velitelství. Byla vybrána alternativa B. V této chvíli zaútočí dva
motostřelecké prapory z jihu a východu na Teplice, my udeříme ze severozápadu. V Teplicích
očekáváme rozsáhlý odpor muslimských milicí. Pamatujte, Teplice jsou jediné město ve východní Evropě, které padlo do rukou islámské imigrace, ale s tím je nyní konec.“
„Plukovníku,“ ozve se Jadwiga. „Co Evropský parlament a Evropská komise? Prý o téhle
situaci stále jednají.“
„Politika není náš zájem, poručíku. Jsme vojáci. Plníme rozkazy.“
„Mám tím na mysli, jestli se pak nebudeme muset stáhnout? Co ten plán na muslimskou
autonomní oblast?“
„Správně jste řekla, že stále jednají. President nás pověřil pomoci Čechům. Jak to bude dál,
to záleží na politicích. Naše rozkazy jsou jasné, osvobodit Teplice. Podle zpráv české rozvědky se ve městě nachází asi tisíc lehce vyzbrojených mudžahídů, hlavně krátké a delší střelné zbraně, zápalné láhve a možná protitanková výzbroj, ale měli bychom být připravení na všechno. Tím spíše, že jsou opevnění. Velitelem muslimské milice je plukovník Zahram Hamáwí, veterán syrské války poslaný libanonským emírem, aby řídil teroristické operace v České republice. Je to náš prvořadý cíl. Výsadek proběhne u Dubí, budeme postupovat na jihovýchod, první bod určení je Stříbrný rybník na okraji Teplice. Tam nám Češi pošlou polohu Hamáwího. Pokud ho zajmeme, tak to bude velice dobře, ale když to jinak nepůjde, zabít. Nějaké…“

Věta je přerušena řvoucím pípáním z kabiny pilota a oslnivě blikajícími červenými
kontrolkami. „Stinger! Jsme pod palbou!“ křičí pilot. „Držte se!“ prudce stočí helikoptéru a raketa jen těsně mine stroj. Druhá raketa se ovšem trefí. Zasáhne ocas helikoptéry, který se urve a začne hořet.
Helikoptéra se divoce otáčí dokola a pilot nemá šanci jí udržet.
Výsadkáři seskakují, i když k tomu nemají vybavení. Neměl to být parašutistický výsadek,
ale mají větší šanci přežít, když vyskočí, než když se s nimi helikoptéra rozfláká o zem. Jadwiga je mezi prvními, kteří seskočí. To se jí moc nevyplatí, protože helikoptéra byla, ještě dost vysoko. S pádem cítí omračující bolest v nohou a slyší odporné a pronikavé křupnutí. Leží na břiše a celým jejím tělem projíždí strašlivá bolest, tak silná, že se jí zamlží před očima.
„Madha sanafeal biha?“ uslyší Jadwiga kousek od sebe. Pomalu přichází k vědomí, ale
s vědomím se vrací i strašlivá bolest trhající jí na kusy nohy. Nemůže se pohnout. Leží na zemi, ruce svázané, z úst jí teče krev a sotva se může hnout. I když otevře oči, skoro nic nevidí. Místnost, kde leží, je potemnělá. Zvenčí přichází jen pár pramínků světla, které dopadají na dvojici mužů u dveří.
„Sawf yuqarir alqayid,“ odpovídá druhý hlas.
„Ayn alqayd?“
„Alttabiq al'awal, lakanh sayakun hunak qaribana.“
„Jayd. Sa'ubqi huna. Tuhaqiq muhitun.“
„Nem fielaan.“

Rozhovor v arabštině končí a hlas je vystřídán vzdalujícími se kroky. Další kroky se, ale
blíží. Vidí vojenské boty, jak kolem dupou. Mlčí, je potichu, nehne ani brvou, předstírá, že je dál v bezvědomí. Čím déle, tím lépe.
Jadwiga je připravená na bolest. Během výcviku jí zažila dost, ale stejně je nyní každá
minuta peklem. Musí se přemáhat, dávat všechny své síly na překonání bolesti, i na to, aby si její věznitel nevšiml, že už je vzhůru, že je při vědomí. Dokud si myslí, že je v bezvědomí, nemohou s ní nic moc dělat.
Za pár okamžiků někdo přijde. Jadwiga opatrně otevře jedno oko a vidí, že arabský strážný
příchozímu salutuje. Ten jen přikývne a podívá se stranou. Tam Jadwiga spatří plukovníka
Jeczinského. Není na tom o moc lépe, než ona, ale nedokáže jako ona skrývat. Klimbá hlavou dopředu a dozadu, od úst i z nosu mu padají kapky krve a tvář má plnou krvavých šrámů, podlitin, celá tvář oteklá.
„So…“ promluví muž řezavým přízvukem. „How do you feel?“ plukovník mlčí, ale začíná
přicházet k sobě. „Sorry for this discomfort, but I believe you understand situation. You and your troops infiltrated my territory. Your weapons lacks identification, you do not have insignia, nor dog tags. You using mixed equipment, but clearly, you are not Czechs. Your accent is foreign.“
„Fuck you… you shitty goatfucker.“

„You must understand my position. In this time, European Parliament, European Union and
European Commission accepting German and French proposal to declare Teplice as autonomic islamic community within Czech Republic, which mean that I will be supreme emir of all islamic territories in Czech Republic. Western countries do everything for us and our Jihad. They will punish this country if you will not cooperate. So talk!“
„Suck your dick,“ pokračuje plukovník Wladislaw a k botám Hamáwího plivne krvavý hlen.
Hamáwí začne mluvit se strážným tou jejich hatlamatilkou. Strážný přikývne a odchází,
zatímco Hamáwí se otočí směrem k Jadwice. „She is pretty. Those pretty hair. In my country… there are only very few blonde girls. She will be great asset and prize in my harem.“
„What?“
„Do you really think its coincidence, that you are in one cell with only female troop of your
unit? You pathetic Westerners are such weaklings. We do not fear to beat our women, while you are such worthless. I will not hurt her face. She is beautiful. But I will hurt her body.“
Strážný se vrací a vrátí se klusem. Hamáwí se na něho podívá, prohlíží si ho, jakoby něco
hledal, a potom se rozkřičí. Opět spolu žvaní a žvatlají.
„For this time, you are lucky.“
„What? Why?“

„Because Czech government found nuts and denied Brussel dictate. We expected that
Munich dictate will repeat, but not. They and that fucking Visegrád declared intention to leave
European Union. Well. Whatever. When you die here, I will be far away, with other asylum seekers and refugees. Allah bless European Union!“ teroristický velitel vytahuje pistoli, zamíří na Wladislawa a vystřelí. Má jistotu, že Wladislaw je mrtev, ale taky sám sebe ohlušil. Vystřelil z pistole v místnosti dvakrát dva metry. Kulka rozdrtila plukovníkovu lebku. Jadwigu ne. Byla dál a hlavně s jedním uchem přiloženým k zemi.
Hamáwí upustí svou zbraň a mne si uši. „Alqarf!“ zvolá rozzuřeně a Jadwiga sebou trhne,
aby se dostala blíž k Hamáwího zbrani. Hamáwí se otáčí a sklání pro svou pistoli, ale Jadwiga je na poslední chvíli rychlejší. Hamáwí už má v očích jen překvapení a úlek, když se ozve druhá rána. Syrský emír padá na zem s prostřelenou hlavou. Zůstává ležet vedle Wladislawových nohou. Jadwiga ví, že má málo času. Jen chvíli si budou ostatní mudžahídi myslet, že Hamáwí
popravil oba vězně. Jadwiga odkládá zbraň a vytahuje zpoza Hamáwího opasku vysílačku. Začne hledat správnou frekvenci. Frekvenci pražského velitelství, kterou vyfasovali před zahájením mise.
Zatímco nastavuje frekvenci, opatrně se podívá škvírou mezi otevřenými dveřmi. Nedokáže
říct, kde přesně je, ale vidí velkou halu, která je plná kulometů, munice, pušek, protitankových zbraní, beden s názvy lodí, které z Libye převáželi migranty a hlavně je plná džihádistů. Desítky a desítky teroristů.
„Kdo je to? Čí je to frekvence?“ ozve se z vysílačky.
„Poručík Jadwiga Jeržska, 177. Zvláštní operační útvar.“
„Identifikujte se podle volacího znaku.“
„JC-Jericho Cyril-229.“
„Dobrý bože. Vy nejste mrtví?“
„Jsme, asi skoro všichni… zůstala jsem na živu, ale… není čas. Jsem v základně teroristů,
zaměřte můj signál a bombardujte tohle místo.“
„Na základně? Jste si jistá? Útočíme na Teplice a teroristi tam mají své velitelství, ale
nedokážeme ho najít.“
„Jsem si jistá.“
„Jestli ne, nebudeme moci znova zopakovat útok. Nepřítel stihne rozestavět protivzdušnou
obranu.“
„Jsem si jistá!“ syčí Jadwiga. „Právě jsem tu zastřelila velitele Hamáwího. Teroristé se
chystají ustoupit do Německa a využijí k tomu status azylantů.“

„Podle signálu jste ve vlakovém překladišti. Tak si pospěšte. Za dvě minuty tam je nálet.“
Jadwiga odkládá vysílačku a sune se po podlaze, až ke stěně místnosti. Jen od Hamáwího si
bere dva granáty a čeká na smrt. Mohla by utéct, kdyby neměla rozdrcené nohy, ale takhle… když už musí zemřít, vezme, co nejvíce těch parchantů sebou. Zůstává sedět, čeká, v třesoucích se dlaních drží granáty a sleduje pootevřené dveře. Nezbývá, než počkat, až džihádisti přijdou zjistit, proč jejich velitel nevychází ven. Přišli. Nakonec přišli. Uviděli Jadwigu a ta upustila na zem odjištěné granáty.

Polsko, Krakov, vojenský hřbitov, 1. října 2023, 11:50.

Vojenský hřbitov u Krakova je nyní němým svědkem velkého shromáždění lidí. Nejen
příbuzných, nejen obyčejných, nejen diváků a přihlížejících, ale i důležitých politiků, kteří stojí na nízkém podiu vedle sebe. Český president, polský president, maďarský a slovenský premiér. Prozatím mlčí a jen sledují, jak se dav lidí utišuje, aby mohlo dojít k závěrečnému obřadu a pohřbení ostatků polských vojáků, které leží v sedmi rakvích před pódiem. Rakve přikryté červenobílými polskými vlajkami a stuhami v barvách české trikolory.

V pravé poledne promluví polský president k desetitisícovému davu, který se tam
shromáždil, a navzdory svému počtu, dav je v klidu, ponořen do smutku, obav i vnitřních muk a
otázek, které vyvstávají z toho, co se nyní bude dít.
President se postaví před pultík. „Dámy a pánové,“ začne. „Jsme zde dnes, abychom uctili
památku sedmi statečných polských vojáků, kteří zahynuli za tragických okolností při bojovém
nasazení v České republice. Piloti nadporučík Stanislaw Jegla a poručík Waldemar Bierut. Velitel plukovník Wladislaw Komský, zástupce velitele kapitán Josef Padarewski, nadporučíci Ignác Glinka, Vladimír Rozwadowski a Simon Haller a poručík Jadwiga Jeržska. Piloti 74. eskadry a příslušníci 177. Zvláštního operačního útvaru zahynuli v Teplicích, když bojovali s hrozbou a zlem, jež zaplavuje celý náš svatý kontinent, s islamismem, terorismem a radikalismem. Zejména sebeobětování Jadwigy Jeržské, díky níž se podařilo prolomit obranu nepřítele a osvobodit město, pro nás musí být příkladem a vzorem do budoucna, jak žít a zemřít pro naši zem, náš národ a naše děti. Nyní promluví můj ctěný kolega z České republiky,“ polský president ustoupí o pár kroků a třese si rukou se svým českým protějškem, zatímco dav tleská.

„Dámy a pánové. Rád bych poděkoval presidentu Jozefowskému za možnost, zde promluvit
a pronést pár slov směrem k zesnulým vojákům i Vám, přítomným. Rád bych jménem celé České republiky a českého národa vzdal hold a díky chrabrým padlým hrdinům ze 177. Útvaru. Jejich nasazení, hrdinství, sebeobětování a vůle pomohli ušetřit zdraví a životy stovek našich vojáků osvobozujících Teplice. Je velice příhodné, že se tak stalo v době 85. výročí Mnichovské zrady. Ještě před pěti lety byla tato zrada obhajována. Nyní, v době 85. výročí se i nová zrada chystala. Jmenovala se Bruselská dohoda a měla předat suverenitu a moc nad našimi územími do rukou islámských sil. To se však nestalo, protože na rozdíl od roku 1938, nyní, se český stát a národ postavil proti zlovůli Západu, proti teroristům dováženým z Libye, proti zločincům a zrádcům a postavili jsme se jim bok po boku s Vámi, polským národem a polskou armádou, stejně jako s velkou a důležitou, politickou a morální podporu našich slovenských a maďarských bratří. Už se neopakovala situace, o nás, bez nás.
Nyní jsme rozhodli o našem osudu a vzdáváme hold padlým polským výsadkářům, kteří stáli po boku našich vojáků. A při této příležitosti, my, president České republiky a zástupci Visegrádské čtyřky, oznamujeme, že naše země opustí Evropskou unii, která bezprecedentně napadla suverenitu vlastního členského státu. Evropská byrokracie, elitáři a neziskovky, chtěli rozhodovat o nás, bez nás. Děkuji, přátelé.“

I tato slova sklidí potlesk a v očích presidenta jsou vidět slzy štěstí, které pramení z toho, že
se náš národ konečně postavil svému osudu, a postavil se za evropské národy.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 1.10.2018