14. čvn, 2020

POVÍDKA PRO DNEŠEK: Pozor na to, co si přejete…

USA, Valentine Lake Outpost, 17. 10. 2030...

Pozor na to, co si přejete…

USA, Valentine Lake Outpost, 17. 10. 2030.

Je to víc, než deset let. Dekáda. Desetiletí uplynulo, co se stala jedna děsivá vražda, která obletěla celou Ameriku. Tyto věty zapisuji do svého deníku, a jsem přerušován vzdálenou střelbou. Podle zvuků to zní na Kalašnikovi. Ta vražda odstartovala katastrofu, kterou bych si do té doby nedokázal představit. Byla spouštěčem, něčeho, co by mi přišlo, až nesmyslné, absurdní, snové, ale stalo se to, a my jsme s tím nyní konfrontováni. My, kteří žijeme v tom, co bývalo Spojenými státy americkými.

Pootočím se a prohlížím si postele s raněnými žoldáky, pro které však nyní nemohu vůbec nic udělat. Jen doufat, že se uzdraví. Léčíme je, ale nejvíce práce je na nich samotných. Pokud o ně přijdeme, přijdeme i o náš byznys. Půlka našich tu leží, protože to nedopadlo, tak jak jsme doufali. Celý ten útok se podělal.

Nevím, jestli někdo bude tyhle řádky a stránky číst, nebo jestli je to akorát moje terapie, jak se nezbláznit v tom chaosu a smrti, které nás obklopují, zlořádu a úpadku. Minneapolis byla první. Říkali zrušte policii, všechno bude lepší. Říkali dáme peníze na komunitní programy, nebude kriminalita. Teď ti samí leží šest stop pod zemí a my se musíme vyrovnávat se sračkami, do kterých nás uvrtali.

Ucítím dlaň na rameni a opět se otočím. Kim Wong se vrátila z hlídky, a naštěstí v jednom kuse. Minule měla ofačovanou celou levou ruku, a sotva se držela na nohou. Teď se usmívá a sedá si vedle mě. Asi si potřebuje odpočinout. Pušku si odkládá stranou a mne si tvář.

„Kdo to dneska vzal? Abrams?“

„Jo.“

„Ztráty?“

„Ne. Gangy se o něco pokoušeli, ale moc se jim nedařilo. To je whisky?“

„Jsem ve službě. Čaj. Tady máš na zítřek pár věcí?“

„Znáš Williamse?“

„Majitel White Bear Lake. Teď tam má svou vlastní zemičku. Chce rozšířit své panství o nová území, a chce si nás najmout.“

„Král Eduard I Williams,“ řekne Kim s úšklebkem.

„Je nejbohatší. Dobře platí své lidi. Dobře platí nás. A když je chaos a bezvládí, kdokoliv může být králem, či jiným pošukem.“

„Možná je dobře, že byla zrušena policie. Nikdy bychom neměli takové výdělky. Na nepokojích se dá skvěle vydělávat, na vládě gangů a narkotikách.“

„Můj brácha to vidí podobně. Demonstroval za zrušení policie, bil se s policajty, mě nazval zrádcem rasy.“

„Děláš si srandu? Tos mi nikdy neřekl.“

„Nikdy jsme se o ničem takovém nebavili. Nejsem uplakánek, abych vyřvával každou křivdu. Bylo to na posrání. Stáli jsme proti sobě. On byl mezi demonstranty, házel Molotovy a kradl, já vzal pušku a s domobranou jsem bránil naši čtvrť. On se na mě rozeběhl se sekerou.“

„Ty jo. Díky bohu, že my jsme tohle řešit nemuseli. Korejci zůstali při rozumu. Co se s ním stalo?“

„Terrence… křičel jsem na něho, ať se uklidní. Varoval jsem ho. A když to nešlo jinak, dostal kulku do ramene. Sám sem ho ošetřil, a tehdy mi řekl, že jsem zrádce rasy. Co bylo před stosedmdesáti lety, to byla válka dvou států. Tohle je posraná občanská válka a anarchie.“

„Možná to brzy skončí.“

„Jak to myslíš? Už se hlasovalo?“

„Jo. To, co zbylo z kongresu a senátu hlasovalo.“

„Jak to dopadlo?“

„95 kongresmanů pro, 20 proti.“

„Neměli jsme dřív stovky kongresmanů?“

„Neměli jsme dřív padesát států?“ Kimina odpověď mě rozesměje, ale utiším se, abych nebudil raněné.

„Co senát?“

„17 pro, 3 proti. Demokrati to chtějí napadnout u Nejvyššího soudu, ale…“

„Ale demokrati můžou jít třeba do prdele. Jen všechno zneužívají. Demokrati, republikáni, všichni si o nás otírali boty, ale u republikánů jsem aspoň věděl, že na nás otevřeně kašlou, zatímco demokrati nás využívali ke svým politickým cílům, a pak se na nás vykašlali. Co ale?“

„Ale presidentka Owensová už oznámila, že se zítra sejde s vicepremiérem Boszikem. Předá mu oficiální žádost o vyslání vojenského expedičního sboru z Trojmořské konfederace. Mělo by to být padesát tisíc vojáků. Asi přijdeme o práci.“

„Fakt ti záleží víc na práci, než na pořádku? Neboj se. Mají zajistit východní pobřeží. To je odsud sakra daleko. Nám tahle práce asi chvíli vydrží.“

„A co Terrence?“

„Cože?“

„Nedopověděl si, co se stalo s tvým bráchou.“

„Ah. Tys u toho nebyla. Já byl tehdy v domobraně a bránil jsem Fort Snelling. Ve stejnou chvíli vzali davy útokem minneapoliské letiště. My jsme se udrželi, protože většina bývalých policajtů šla s námi a pomáhala nám s obranou pevnosti. Ochranka na letišti a komunitní antikonfliktní poradenské týmy, jak si říkali, ty neměli šanci. Letiště bylo vydrancované, stalo se baštou gangů a můj brácha se stal výběrčím výpalného.“

„Ale letiště už přes rok kontroluje wisconsinská národní garda.“

„Jo. Byl jsem v druhé vlně útoku na letiště. Strašná řež. Sto mrtvých gardistů a tři stovky těch šmejdů. Zůstal tam ležet i můj bratr.“

„Tys…“

„Já ne. Našel jsem ho v jednom z pytlů na mrtvoly. Vybral si svůj osud.“

USA, hlavní město Portsmouth, 18. 10. 2030

„Paní presidentko.“

„Pane vicepremiére. Vítejte ve Spojených státech amerických.“

„Upřímně, doufal jsem, že má první návštěva ve Spojených státech amerických bude v Bílém domě, ale zdá se, že to není možné,“ řekne mladý Polák a potřese si rukou s presidentkou, zatímco si prohlíží provizorní pracovnu v Hall of Fame.

„Podmínky jsou všude stísněné a špatné.“

Vicepremiér a presidentka se usazují do křesel. Kromě nich a osobní stráže není v prostorné pracovně vůbec nikdo. Novináře nemůže presidentka ani cítit, po tom, co dělali v posledních letech a trojmořský zástupce je navíc moc nezajímá. Všude je autocenzura na cokoliv pozitivního o Trojmořské konfederaci. A to negativní se zveličuje tisíckrát.

„Včera, pane vicepremiére, došlo k výraznému posunu.“

„Slyšel jsem. Kongres i senát jasnou většinou schválili Váš mandát vyjednávat s Trojmořím.“

„Přesně tak. Jde o velice urgentní záležitost, a proto jsem se rozhodla pro tuto schůzku tváří tvář. Během druhého volebního období presidenta Trumpa, Spojené státy americké vynaložili enormní úsilí a množství prostředků na rozvoj Trojmoří. Bez ohledu na některé chyby, a některé… nevhodné chování amerických společností vůči východoevropským národům… Spojené státy americké Vám velmi pomohli. Dvacet miliard v investicích do infrastruktury a propojenosti trojmořských států, patnáct miliard do zbraní, munice a výcviku, třicet miliard v průmyslu a zemědělství, osm miliard ve službách. A to byly jen investice do čistě trojmořských projektů, nikoliv do jednotlivých zemí. Tam byly další investice. Diplomaticky jsme Vám pomohli, když Vás Evropská unie škrtila.“

„Ovšem. A Vy si nyní chcete vybrat dluh.“

„Trochu cynicky řečeno, ale v podstatě jo. Neexistuje nikdo, kdo jedná výlučně ku prospěchu ostatních, a nikoliv ku prospěchu svému.“

„Co žádáte?“

„Chceme začít obnovovat Spojené státy americké. Mým cílem do konce mého volebního období je získat zpět Washington D. C. Město je plně pod vládou gangů, kteří tam soupeří o moc s Americkou lidovou armádou, levicovými milicemi a jejich Americkou sociální lidovou republikou. Arlington a jižní břeh Potomaku drží gangy, sever, včetně Bílého domu, milice a lidová republika. Naše poslední ofenziva dopadla špatně. Dva tisíce mrtvých gardistů a vojáků americké armády. Nepřítel přišel o víc, ale taky získal posily z Evropy. Deset tisíc novodobých interbrigadistů.“

„Máme zaútočit na Washington?“

„Ne. Washington bude osvobozen námi. To je politická nutnost. Vašim úkolem bude osvobození Baltimoru. Druhé největší město lidové republiky, kde se nachází veškerý jejich průmysl a zemědělství. Sice jsou na pokraji hladomoru, protože kolektivizace dopadla katastrofálně, ale stále si drží zbrojní průmysl a těžbu. Váš útok přinutí lidovou armádu k přesunu na sever, zatímco my vpadneme do Washingtonu. Společné nálety trojmořského a amerického letectva přeruší zásobování mezi Baltimorem a Washingtonem. Přesnější plány dostanete od sboru náčelníků štábů. Můžeme počítat s Vaší pomocí?“

Vicepremiér chvíli mlčí, a potom se dívá na presidentčinu knihovnu. Přemýšlí o minulosti, a že je skutečně nutné projevit vděčnost za pomoc, kterou dostali od Američanů. „Informuji Radu konfederace. Pokud půjde vše dobře, zítra předložíme kongresu Konfederace návrh na provedení vojenské intervence ve Spojených státech amerických. Sám to doporučím a budu přesvědčovat polské poslance, aby podpořili intervenci.“

„Máte zhruba nějaké očekávání, jak to dopadne?“

„Poláci Vás snad podpoří. Baltské státy určitě taky. Bulharsko bude asi skeptické, Rumuni nerozhodní. Bělorusové… Lukašenko bude nejspíše chtít, nějaké ústupky z Vaší strany, nějaký projev respektu, ale asi to projde. Češi, Slováci a Maďaři to podpoří. Srbové, ti srbští i ti bosenští…“

„Asi jsme je neměli bombardovat.“

„Vydejte veřejnou omluvu za válku v Jugoslávii, uznejte přičlenění Kosova zpátky do Srbska, a snad se nám podaří srbské poslance přesvědčit.“

„Myslím si, že to nebude problém.“

„Mimochodem, co soukromá policie? Na nátlak různých organizací jste zrušili policii, a skončilo to Druhou občanskou válkou, ale zformovala se tu soukromá policie, soukromí kontraktoři a bezpečnostní jednotky.“

„V jejich případě nemohu nic dělat. Jsou často utržení z řetězů, slouží místním warlordům a politickým předákům, kteří dospěli k závěru, že mohou ovládnout Spojené státy americké. Určitě nebudou stát na straně gangů a lidové armády, ale můžou se s Vašimi vojáky dostat do střetu.“

„A Vaše milice? Střelecká asociace a přidružené organizace?“

„Ty Vám budou plně k dispozici a budou Vás podporovat.“

„Výborně. V tom případě se asi dohodneme.“

Presidentka se usměje, a je na ní patrné, i když by to při diplomatickém jednání měla skrývat, že jí spadl obrovský kámen ze srdce. „Pane vicepremiére.“

„Paní presidentko.“

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 14.6.2020