POVÍDKA PRO DNEŠEK

9. zář, 2018

Rok 2037...

Před pěti lety jsem se vdala. Po pěti letech jsem ovdověla. Jak bylo očekáváno, můj manžel -   věřitel padl při dobývání Salcburku. S ním zařvalo deset tisíc našich svatých mudžahídů, ale město jsme nakonec získali.

Bylo to velkolepé vítězství, po kterém trojmořští psi ztratili poslední baštu v západních Rakousech. Se smrtí mého manžela nezemřel jen dluh velkoemíra, ale i má role, coby paní harému a domu. Nyní jsem paní černých vdov, které se pod mým vedením srocují k útoku. Útok armády pozůstalých, armáda pozůstalých, ano, to je přesný termín, když se otočím a dívám ke cvičišti, kde jsou ženy a sirotci po mudžáhidech vyzbrojováni, cvičeni a opásáni trhavinami.

Cítím obrovskou pýchu, nadšení a zadostiučinění, že budu moci vést odvetu za smrt našich svatých mučedníků v boji proti Trojmoří. Poslední baště bezbožných psů, poslední baště ateistů, křesťanů a židů.

„Viděla si tohle?“ ptá se mě čtrnáctiletá Diana. Patří mezi nejmladší, nejspolehlivější a
nejodvážnější černé vdovy. Připojila se k nám teprve nedávno jako vdova po padlém benátském emírovi.

Podává mi papír, na kterém je moje fotografie a text.

Ellen al-Rišwan, vůdkyně černých vdov, věk: 20-25 let, výška asi 170 centimetrů, světlá pleť,
konvertitka, teroristka a verbířka. Do džihádu naverbovala přes tisíc dívek a dětí, zodpovědná za teroristické útoky v týlu, za bombový útok na brněnské nádraží, za sebevražedné útoky v Ostravě, Opavě, proti průmyslovým a obchodním centrům v Krakově, Vratislavi a Trenčíně. Zřídila síť výcvikových center pro vdovy a sirotky. Extrémně nebezpečná!!!
V současné době se nachází na jihozápadní frontě, nejspíše poblíž Benešova. Odměna za
zabití: 200,000$, odměna za zajetí: 1,000,000 $.

„Jen milión dolarů? Moc si mě necení ti mizerové,“ syčím s úšklebkem. „Jak to vypadá
s další jednotkou?“ „Dokončena. Sedmnáct žen, třináct sirotků. A měla si pravdu. Máme zprávy od emírů, pašů i vezírů, všechny jsou shodné. Obrana Trojmoří na mnoha místech kolabuje, když proti obráncům pošleme ozbrojené sirotky. Nejlépe se osvědčili sedmiletí a osmiletí sirotci.“

„Skutečně?“

„Ano. Nyní dobýváme Háje z jednoho směru a Smíchovské nádraží na druhé straně řeky. Od
stanice Lihovar ustoupilo padesát dobře zakopaných a opevněných vojáků, když jsme proti nim poslali sirotčí rotu.“

Dál se usmívám. „Skvělá práce. Nová jednotka bude přiřazena k útoku na pravobřežní Prahu.“

„Rozkaz.“

Před třemi desítkami shromážděných bojovnic a sirotků přednáším velkolepý a skvostný
projev. Jasně vysvětluji naší boží povinnost odvety, která nám zajistí cestu do ráje, pod ochranou Alláha a Proroka. A že jen čisté duše věrné svatému Koránu mohou obstát v boji s nevěřícími, se zrádci a zločinci, s bezbožníky.

Než padne večer, jednotka je zničena. Podle zprávy, kterou jsem dostala, všechny vdovy a
sirotci jsou mrtví, ale podařilo se jim urputně bojovat nedaleko Podolí. Já se tak blízko k frontové linii rozhodně nehodlám přiblížit. Nejsem blázen. Mě Alláh odmění tím, kolik pro něho zahubím bezbožníkům rukami svých mučednic.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 9.9.2018


 

 

26. srp, 2018

Rok 2032. Uplynuly dva roky od doby, kdy jsem byla provdána za emíra Hamida al-Rišwana, bohatého velmože, otrokáře a pána Molenbeeku...

Rok ode dne, kdy jsem mu porodila dvojčata, syny a pár měsíců od smrti první manželky Aiši, na jejíž místo nastoupila, ještě žárlivější a nesnesitelnější Danya.
 
Ta mě naprosto nenávidí, i protože jsem mu porodila Hakima a Ahmeda, zatímco ona mu dala jen dcery. Její prvenství vycházející z věku se tak otřáslo a já stoupám v žebříčku oblíbenosti u mého milovaného emíra. Její ponížení se projevilo i tím, že jí dal zahalit do burky, zatímco já už nemusím nosit nikáb, stačí hidžáb. A dokonce mohu mít vlastního eunucha, což se prý emírovým ženám, tak rychle nepoštěstí získat.
 
Jistě, jsou tu ještě dvě manželky, ale jedna je neduživá Kara, kterou emír používá jen
k bičování a trýznění a druhá je Safia, která je neplodná a pouze se stará o domácnost, vaří, vyšívá a uklízí. K ničemu jinému ty dvě nejsou dobré.
 
Z patra sleduji Danyu, jak dohlíží na ty své malé hnusné čarodějnice, zatímco stojím na
vysoké terase emírova paláce na okraji Bruselu. Palác je obklopen zahradami a rozlehlými pozemky, kde se pachtí otroci a emírovi nevolníci. Spousta stromů, zeleně, keřů, trávy a květin, příjemné místo na pohled. Uklidňující, jen přerušované pár cestičkami.
 
Ráda chodím na terasy našeho paláce, odkud mohu sledovat moře. Z Bruselu jsme se
odstěhovali po posledním povstání křesťanů, které skončilo desetitisícovým masakrem, stanným právem a zničením poloviny města. Polovina města jsou trosky a druhá polovina se změnila na továrny, fabriky a zbrojovky pro armádu Spojených evropských emirátů a její turecké spojence. Nemělo cenu tedy zůstávat v tak ohavném, rozpadlém a jedovatém místě, jako je Brusel.
 
„Danya je opět těhotná,“ šeptá mi eunuch, který kdysi býval studentem genderových nauk.
 
Dnes už je to dospělí kleštěnec, prohnaný, ambiciózní a dychtící po moci v novém světovém řádu islámu. Mě si vybral, protože jsem mladá, protože jsem krásná, a protože pro mě má emír slabost.
 
„Pokud vrhne syna, může tě oslabit.“
 
„Pochopitelně. Zatím dala emírovi na krk jen tři věna pro budoucí manžele, tři hrozby, že
přijde o majetek v dědictvích. Já mu dala dva syny.“
 
„Neměla bys zase otěhotnět?“
„Počkám, co se jí narodí.“
„A když se narodí chlapec?“
 
„Narodit se může, ale přežít nemusí,“ řekla jsem s úsměvem. Já budu první emírovou
manželkou, já budu vládnout jeho harému, jeho otrokům a jeho majetku.
 
I eunuch se usmívá. „Proč mám takový pocit, že bych tě nikdy neměl nasrat?“ pak sebou
trhne. Z dálky je slyšet dupot a funění. Povědomá znamení, že se blíží náš zavalitý a špinavý manžel, který tak rád chodí v kvádrech, které mu nepadnou a s prošoupanými boty, ověšen zlatými šperky, které si nakoupil za prodej otroků. Opět ho doprovází suita všemožných drábů a strážců, křičí, ale není mu rozumět, vzteká se, pak slyším nadávky.
 
Danya udělá další z řady svých hloupostí. Přiběhne k němu, aby ho uklidnila, aby zmírnila
jeho vztek, ale on si vybije vztek na ní. Jedna facka, druhá facka, rána do oko a Danya raději ustoupí. Emír pokračuje v něčem, co je snad rychlou chůzí a drápe se po schodech na terasu. Já se bát nemusím. Vztek si vybil na Danye a po vyšplhání tuctu schodů bude strašlivě unavený.
 
„Danyo, přebíráš domácnost. Jde se do války.“
„Do války?“ předstírala jsem překvapení a hrůzu, přestože jsem věděla, že je jen otázka času,
kdy válka vypukne.
 
„Nejvyšší šúra evropské islámské revoluce oznámila, že během týdne vyhlásíme válku
Trojmoří. Apeninský a iberský emirát už přechází na válečné hospodářství, aby z týlu zásobovali frontová vojska, zatímco já…“ povzdychne si emír. „Franský velkoemír Qazím mě jmenovala velitelem vojsk, které zaútočí na Rakouskou konfederální republiku. On ví, že nejsem voják, že jsem obchodník, právník, úředník… přesto mě tam chce nahnat.“
 
„Chce tě tam nahnat, protože ti dluží padesát biliónů nových eur. Nechce ti je splatit. Padesát
biliónů je sice pakatel, ale bojí se, že si to budeš chtít vybrat v protislužbě. Je to zmetek.“
Zpráskaný pes svěsí hlavu a chystá se jít do války.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.8.2018
19. srp, 2018

Odstín II., rodina. 2029

S rámusem jsem za sebou zabouchla dveře, ani jsem se nezula a běžela do obýváku.V ruce
jsem měla obálku s vyrozuměním ze střední školy, zda jsem přijata. Akorát jsem ze sebe strhla černý nikáb, pod kterým jsem byla strašlivě zpocená a zapařená v tom horku, které je venku a hned jsem se jala otevřít dopis. Roztrhla jsem obálku a dopis vyndala. Úplně se mi třásly ruce a celá jsem se klepala nedočkavostí a touhou zjistit, kolikátá jsem se umístila při přijímačkách na obchodní školu.

Drahá Ellen,

S radostí Vám oznamuji, že Šúra vzdělání a pokroku Spojených islámských emirátů Evropy
definitivně dospěla k rozhodnutí osvobodit ženy od dalšího zbytečného oboru vzdělání, který jim nepřísluší. Na základě toho, Obchodní akademie Harúna al-Rašída ukončila přijímání žen do nových ročníků. Berte to jako poctu, že jste mezi prvními zamítnutými, a tím i osvobozenými ženami, které už se nebudou muset účastnit tohoto vzdělávání.
Přikládám seznam dalších oborů, které Šúra vzdělávání a pokroku uzavřela ženám:
Konzervatoře, střední a vyšší odborné zdravotní školy, osmiletá a šestiletá gymnázia,
průmyslové školy a všechna střední odborná učiliště.

Podepsán: ředitel Mahmúd al-Mráwí.

Je to pro mě zklamání. Věděla jsem, že to přijde. Věděla jsem, že Šúra dělá jen to nejlepší
pro ženy a dívky, a že mé ambice po vzdělání mi jen ubližují, ale stejně jsem doufala, že budu aspoň mezi posledními studentkami obchodní akademie. Co se dá dělat. Posledních deset let na vlastní oči vidím, jak nový islámský světový řád dělá vše, co je v jeho silách, aby nám pomohl, aby pomohl našim ženám a dívkám. Nemocnice nám proplácí vaginální obřízky, nemusíme se už bát autonehod, protože nemůžeme mít auta, nemusíme se bát venku násilníků a úchylů, protože nás vždy a všude doprovází naši muži, tedy pokud nejsme provdané. Jen tehdy máme možnost opustit domov. Jakmile se provdáme, muž nad námi získává moc, kterou mu dal Alláh prostřednictvím svého Proroka. Kamenování už nemusí schvalovat emíři, či místní velmoži, ale stačí rozhodnutí šariatských tribunálů, což nám dost ulehčilo situaci. Islám nás chránil před hříchy a amorálností staré šovinistické, rasistické a sexistické společnosti.

Posadila jsem se do křesla a pokusila se usnout. Chtěla jsem si odpočinout od toho zklamání,
jen tak jsem se tam uvelebila, ale odpočinku mi nebylo dopřáno. Místo toho jsem uslyšela rachot klíčů ve dveřích. Dost silný, aby mě probral. Mnu si oči a vstávám. Od chodby se nese otcův hlas.

„Ujišťuji Vás, že budete navýsost spokojení.“
„To se uvidí, až jí uvidím,“ odpověděl chraplavý ženský hlas.
V mžiku jsem sebrala nikáb a narvala ho na sebe, ruce složila pod pasem a opatrně hleděla
k zemi. „Bude tu do hodiny.“

„Kde vůbec je?“
„V madráse studuje Prorokovo zjevení, dejž mu věčný klid.“
„Proč mi lžete? Pozval jste mě sem, vyhověla jsem Vaší žádosti a Vy mi lžete do očí? Vaše
dcera bude muset být velice krásná, abych svolila ke svatbě.“
„Ale…“

„Moji lidé vědí, že Vaše dcera pracuje na brigádě v samoobsluze. Ještě jedna lež a je s Vámi
utrum.“

„Omlouvám se.“

Slyšela jsem blížící se kroky a rychle zmuchlala a schovala odpověď ze školy. Do obýváku
vešel můj utahaný otec a nějaká žena, také v nikábu. Stará, vrásčitá a s hrozivým pohledem v očích.

Můj otec byl překvapen mou přítomností, ale tato žena na sobě nedala nic znát.
„Přišla si dřív?“ diví se otec.

„Pochopitelně, že přišla dřív. Běžela, aby si přečetla odpověď ze školy, že?“ vytřeštím oči.
„Mutawwa má oči a uši všude, má milá. Sundej si nikáb a svlékni se. Chci vidět, jak vypadá dívka, kterou mi tvůj otec nabízí za spolumanželku.“

„Spolumanželku?“

„Jsem Aiša al-Rišwan, manželka bruselského zastupujícího emíra. Je ti 16 let, jsi obřezaná,
zatím panna, chodíš po brigádách, ale proč? Měla bys být doma a učit se nazpaměť Korán,“ vyzvídá žena, zatímco ze sebe sundávám nikáb a opatrně se svlékám.

„Moje rodina je konvertitská. Platíme daň konvertitů. Je sice nižší, než džizíja, ale stejně
jsme na tom špatně.“

„Proto chcete svatbu? A co věno? Máte na věno? Nebo si myslíte, že kvůli téhle zrzohlávce
odpustíme věno.“

„Ovšemže věno máme. O to se nemusíte bát.“

„Hmm,“ odfrkne žena, zatímco tam stojím nahá. Prochází okolo mě, prohlíží si každý
kousek mého těla, hledá chybičky, prohlíží si nedokonalosti i dokonalosti, hodnotí mě jako dobytek na výstavbě.

Tak jsem se stala ženou místního emíra. Tak začal můj nový život.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 19.8.2018


 

29. čvc, 2018

Odstín I., školka. 2020.

Vzpomínám, jak jsme seděli v kroužku. Před námi byla vysoká a urostlá žena v modrých
šatech, s křiklavě růžovými nehty a s hustým černým knírem. Usmívala se, držela v ruce obrázkovou knížku, kterou jsme dostali na čtení domů, a my jí se zaujetím poslouchali.

Vysvětlovala nám, do jak skvělého nového světa jsme se narodili, v jak skvělém světě žijeme. Ve světě, kde už nevládne bílá vrstva heterosexuálních mužů, kde osoby identifikující se jako ženy, takové zkomolené tvary používala.

Varovala nás, že v zaostalých a neprogresivních východních národech stále vládnou zastaralé tradice, že tam je šovinismus, rasismu, sexismus a heterosexismus, že tam je patriarchát, krutý útisk LGBT hnutí, že tam vládnou pravicoví kontrarevolucionáři, zejména v obávané 7. Republice. O té se téměř nemluvilo, ne od doby, kdy se dostala do čela rodícího se Trojmoří. A když už se o ní mluvilo, tak v nejhorších souvislostech a těmi nejhoršími popisy.

Od tohoto varování kníratá žena rychle odešla k ukázkám z obrázkové knížky, která nám
vysvětlovala vše. Vysvětlovala dokonale, všestranně, logicky a přirozeně, že heterosexualita je
nepřirozený důsledek patriarchátu, že je vlastně vymyšleným konstruktem, který nemá žádné
opodstatnění, že naše těla se sami od sebe přizpůsobí novým osvíceným pořádkům. Vysvětlovala, že budoucnost patří menšinám, a že útisk většiny je vlastně symbolickým zadostiučiněním za útisk mnoha menšin.

Dalším důležitým ponaučením bylo, že budoucnost je dokonale barevná, a proto je povinností našich osob identifikujících se jako ženy, brát si islámské muže, a je povinností našich osob identifikujících se jako muži, zůstat sami a bezdětní. Jen tak bude dosaženo dokonale vyvážené a korektní společnosti.

Kníratá žena vysvětlovala, že vlastně není ženou, ale že se identifikuje s „aerogenderem“, že
její pohlaví je ovlivňované veškerým okolím, neustále proměnlivé, živelné, a že už od dětství byla „genderpunk“, vzdorující odporným konvencím staré tradiční společnosti. Kromě toho nám vysvětlila, proč je dobré, aby osoby identifikující se jako ženy a dívky, včetně mě, šly na vaginální obřízku. Prý tak lépe zapadneme do budoucí pokrokové společnosti, která už přijala myšlenky a vznešené postoje „Nového lidu“, jak nazývala uprchlíky a migranty.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 29.7.2018


 

 

10. čvn, 2018
17. říjen 2020.
 
Typické anglické počasí odpovídalo komisařově náladě, když se svým řidičem jel ulicemi
Leedsu, na středostavovské předměstí, na to, které je na opačné straně města. Už několikátý den prší
a už několikátý měsíc je komisařova nálada, čím dál tím horší. V ruce drží všemožné zprávy, které má
a Giriš ho mezitím veze do krizové oblasti, do centra sociální a kulturní krize, jak se tomu dneska
v oficiálních výpisech říká. Komisař odkládá zprávy a sleduje míjející domky, jak opouští přelidněné
centrum Leedsu a dostávají se na vylidněnější předměstí.
 
Čím dál více domků zde má nápis „NA PRODEJ“, nebo jsou prostě jen opuštěné, vylidněné.
Lidé odsud odjíždí do Irska, nebo do východní Evropy.
„Pane komisaři,“ ozve se Johny ze zadní sedačky a velitel sebou trhne. „Proč tam vlastně
jedeme? Neříkal jste sám, že už…“
„Jo, říkal, ale tady do toho je prý zapojen český velvyslanec. Tohle nemůže ani naše policie
jen tak zamést pod koberec.“
„Český velvyslanec se na tomhle podílel?“ vyhrkne mladíček.
„Český velvyslanec právě stojí ve dveřích a brání Pakošům obsadit ten dům. Tak je do toho
zapojen.“
„Aha.“
„Tenhle dům,“ řekne snědý Giriš a ukáže do ulice, kde je srocení lidí a policejní zátarasy.
„Sakra. Co tu ti levičácký zmrdi chtějí?“
„Co asi, chránit své pakistánské soudruhy,“ řekne naštvaný Giriš. Ten jako Ind má
s Pákistánci dost nevyřízených účtů.
„Giro, zůstaň zatím tady. Možná, že ti parchanti budou zase hrát němé, tak tě pak zavolám,
abys překládal.“
„Jasan, komisaři. Buďte opatrný,“ potvrzuje Giriš a zastaví u chodníku.
 
Komisař v černém kabátě a Johny v modré uniformě vylézají ven, do deštivého počasí, do
větru a hnusu, který na ně padá. Komisař obdivuje odhodlání a bojovnosti ultralevičáků, kteří jsou
schopni dát dohromady, tak rychle demošku a jít uprostřed nejhnusnějšího počasí všechny otravovat.
Horší je, že tahle svoloč nyní obklopuje dvojici pancéřovaných aut obsazených pákistánskými a
bangladéšskými migranty.
 
Policisté odtahují zátarasy a umožní komisaři a jeho mladičkému kolegovi vstoupit. Prochází
okolo policistů, prodírají se skandujícím davem s duhovými a pestrobarevnými vlajkami, který na ně
řve, že jsou rasisté a náckové, několikrát do nich dokonce strčí, a to vše, jen aby nakonec procházeli,
kolem partičky migrantů, kteří nejsou dalek toho je rozstřílet. Navíc si prohlídne pickupy, na kterých
Pákistánci přijeli. Je mu jasné, že jsou naložené zbraněmi a střelivem, ale nemůže nic dělat. Může jen
projít vrátky hlídanými skupinou policistů a jít po úhledném chodníčku protínajícím pečlivě zastřižený
anglický trávník.
 
Dostává se mu překvapivého zjištění. Ve dveřích domu nestojí jen český vyslanec Potměšil a
otec zdejší rodiny, ale i ten potížista Rawádí. Imám, kterého nenávidí celá muslimská komunita a
ultralevičáci. Před pár měsíci byl zatčen za uveřejnění seznamu radikálních imámů na stránkách
Britské vlastenecké ligy.
 
„Komisaři,“ pokyne na důstojníka jeho excelence, český velvyslanec.
„Pane Potměšile.“
„Pane komisaři,“ řekne Rawádí a přiloží si dlaň na prsa.
„Imáme. Můžete mi říct, co se tu sakra děje? Nic přesnějšího jsme od Vás nedostali. Jen to,
že se tu ukrývá nějaká dívka.“
 
„Mohu, Vaše excelence?“ požádá Rawádí o slovo a velvyslanec se jen opře o futra dveří.
„Martina Vančurová si před pár lety vzala, navzdory varováním své rodiny, a dokonce i mým vlastním
varováním, Liana Rašída. Dokonce konvertovala k islámu, přestože jsem jí od toho důrazně odrazoval.
Islám není náboženství pro Východoevropany, je to bojové náboženství Arabů, Turků a Íránců, ale o
to teď nejde. Martina byla čtyři roky u al-Rašída. Dokonce mu dala dítě. Nyní se ovšem rozhodla
utéct. Zjistila, že al-Rašíd je zapleten nejen do pašování drog, ale co je mnohem horší, do dětské
prostituce a sňatků nezletilých.“
Komisař se otočí a dívá se na vřískající demonstranty, i na nasupené Pákistánce. „Utekla od
něho?“
„Nejdříve mi zavolala, abych jí zařídil útěk. Už šest let organizuji útěky žen od jejich
muslimských manželů. Proto se mě taky mí souvěrci šestkrát pokusili zabít.“
„Šestkrát? Hlásil jste jen dva útoky.“
„A proč bych hlásil ty ostatní, když je policie skartuje?“ taky pravda, pomyslí si komisař.
„Co se dělo dál?“
„Dal jsem Martině auto a vyzvedl její dítě ze školky. Měl jsem štěstí, že tamější ultralevicové
asistentky mě neznají. Když viděli imáma, byly nadšením bez sebe, a že jestli mohu uspořádat
přednášky na podporu islámu mezi dětmi. Odkýval jsem jí to, vzal Michalku a dovezl jí sem,
k Martininým rodičům. Stačila půlhodina a objevila se tu tahle tlupa ozbrojenců.“
„Nejsou ozbrojení.“
„Když jim přišli neomarxisti na pomoc, tak schovali zbraně. V kufru mají kanystry benzínu na
podpálení domu, několik brokovnic a automatickou pušku, aspoň, co jsem viděl, ale mohou toho tam
mít víc.“
„Vy jste, ale nevolal na policii, že?“
„Pochopitelně, že ne. Policie už dnes není od ochrany britských občanů, ale na ochranu
nepřizpůsobivých menšin.“
„Nepatříte Vy sám do té menšiny?“
„Jsem snad já nepřizpůsobivý? Platím daně, dodržuji zákony, co dodržuji, dokonce je
pomáhám vymáhat lépe, než britská policie.“
„Omlouvám se. Co se dál stalo?“
„Zavolali mě,“ promluví Potměšil. „Imám zavolal přímo na velvyslanectví, že chtějí zdejší
radikálové unést jednu z našich občanek a napadnout českou rodinu. Informoval jsem prezidenta a
ten dal svolat krizový štáb vlády. Už minule Vám jasně řekl, že jestli, ještě jednou migranti napadnou
českou rodinu, či nějakého Čecha unesou, bude to mít hodně nepříjemné následky pro Británii. Vláda
zatím jedná, ale během pár minut zavolají. President je dost rozhodný v těchto záležitostech.“
„Chápu. Výhružky. A co podle Vás mám dělat? Když nechám rozehnat tuhle demonstraci,
přijdu o práci. Když se pokusím ochránit tu dívku, roztrhají nás…“
„Šariatští komisaři.“
„Kdo?“ vyhrkne komisař na imáma a ten ukáže k Pákistáncům.
„Dělí se na víc kast. Ti s kratšími vousy a ve sportovních hadrech jsou pouliční rváči, drogový
dealeři, násilníci, dělají špinavou práci. Ti v bílých rouchách a s plnovousy jsou zdejší šariatští komisaři
zodpovědní za správu a ovládnutí těchto čtvrtí. V téměř každém britském městě už existují šariatské
výbory určené k postupnému ovládnutí měst.“
 
„Do háje. No a, když té dívce nepomohu, Česko znárodní britské podniky a vyzve své
východoevropské spojence k embargu na Británii. Tohle je trochu moc na jednoho…“
Ozvou se výstřely. Všichni se otočí a vidí, jak Pákistánci nabíhají k autu, kde sedí Giriš,
zatímco levičáci skandují a povzbuzují je v řádění. „Sakra!“ zakřičí komisař a běží s Johnym přes
trávník a přeskočí nízkou zídku. Pákistánci mezitím střílejí na neprůstřelná skla policejního auta. Giriš
pootevře dveře a snaží se opětovat palbu. Jednoho zasáhne do ramene a dalšího do krku, ale sám
schytá kulku přímo do dlaně. S křikem zase zaleze do auta.
 
„Ani hnout! Odložte zbraně!“ křičí komisař a nejbližší z Pákistánců se otočí, s brokovnicí
v ruce. Komisař už jen vidí záblesk a slyší ohlušující výstřel, po kterém všechno zčerná.
„… došlo v pozdních hodinách v Leedsu. Počet obětí dosáhl dvanácti. Kromě velvyslance
Josefa Potměšila, imáma Mahmúda Rawádího, policejního komisaře a celkem pěti zasahujících
policistů, zemřela i česká rodina. Martina Vančurová, Radim Vančura, Štěpánka Vančurová a dcera
Martiny Vančurové, Radka. Oběti na straně Pákistánců nejsou známé. Podle vyjádření
Demokratického antifašistického svazu Malé Británie je smrt výše uvedených jen malou daní za
uklidnění sociálního a kulturního napětí. Konzervativní vláda premiérky Junové se odmítla zatím
vyjádřit. Labouristé vyjádřili pochopení pro celou situaci a Liberální demokraté tvrdí, že za incident
může intervence českého velvyslance. Nyní ke zprávám ze Sýrie. Turecká vojska opět prolomila…“
President vypíná televizi a mne si tvář. Ostatní ministři jen tak sedí a střídavě se na sebe
dívají. „Myslím, že nastal čas ke stavbě hraniční zdi a k zahájení operace Exodus. Jak vysoké budou
náklady, pane ministře?“
 
„Deset miliard, pokud se nechají evakuovat všichni naši občané,“ odpovídá ministr
zahraničí.
„Co naši spojenci?“
„Polsko a Maďarsko souhlasí se zahájením sankcí proti Velké Británii. Polsko vyzve své
občany k opuštění Británie a Maďarsko si předvolalo britského velvyslance. Rakušané stále balancují,
mají tam hodně investic, ale spíše se přidají. Slováci už zahájili sankce.“
„Ministryně financí.“
 
„Mám zde připravený zmocňovací dekret k znárodnění britských podniků a zrušení všech
britských investic. Pro Brity to nebude žádná velká ztráta, ale jde o to gesto.“
„Pochopitelně. Až bude operace Exodus dokončena, přistoupíme k dalším krokům. Svolejte
vlády Visegrádu. Asi už je nutné pokročit v přípravě Trojmořské konfederace.“
„Ano, pane presidente,“ přisvědčí ministr zahraničí.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 10.6.2018