JIŽNÍ EU CHALÍFÁT

6. bře, 2018

Nedá se jinými slovy popsat výsledek italských voleb, než jako vítězství národa a národního státu nad unijním kosmopolitismem, neziskovkami a dekadencí! Je to rána pro Evropskou unii a její nadnárodní elity, které už nedávno přišli o Rakousko a nyní přicházejí o další tradiční stát, Itálii. Tam totiž zvítězil nacionalismus a patriotismus, který porazil levicové kosmopolity! Dokonce ani já sám jsem neočekával tak skvělé výsledky, které se dostaly našim italským bratřím z Ligy severu!

Podle předběžných výsledků dopadly volby následovně. Pravicová koalice ve složení Liga severu, Italští bratři, Itálie vpřed! a „S Itálií“ získala přes 12 miliónů hlasů a 37%. Na druhém místě se umístilo liberální, ale euroskeptické Hnutí pěti hvězd, které kandidovalo samostatně a naprosto rekordně získalo 32% a 10,7 miliónů hlasů. Levicová koalice zažila zdrcující porážku, když získala ušmudlaných 22% a 7,5 miliónu hlasů, z čehož navíc plných 18% získala Demokratická strana Itálie, tedy spíše šlo o jednostrannou, než skutečnou koalici. Levicový progresivisté ze strany „Svobodní a rovní“ získali 3,4% hlasů.

Souběžně s parlamentními volbami se konaly i regionální volby v Laziu a Lombardii, ale jejich výsledky zatím nejsou známé a parlamentní volby je dost zastínily. Laziu se očekává vítězství levice, kdežto Lombardie je baštou národní a regionalistické pravice, kde vítězí Liga severu. Kdo jsou vítězové a poražení těchto voleb? Vítězové jsou v zásadě tři. Hnutí pěti hvězd, Matteo Silvani a jeho Liga severu, která aspiruje na vedoucí pozici v budoucí vládě a Itálie. Poraženými jsou Evropská unie, italská levice v čele s již odstoupivším Matteem Renzim, ale i vůdce Pravicové koalice, Silvio Berlusconi, jehož strana Itálie vpřed!, ztratila značnou část voličů ve prospěch Ligy severu a Italských bratří.

Italští bratři, nacionalistické hnutí, navíc zdvojnásobilo své volební výsledky. Liga severu, ta zažila podobný triumfální vzestup jako SPD v České republice, když posílila z 4% na 17%. Podle předběžných odhadů by Liga severu mohla po rozdělení mandátů posílit z 19 poslanců na 73 poslanců z 630. Přestože se umístila jako třetí strana, tím, že byla první v Pravicové koalici, tak existuje šance, že by se mladý a talentovaný Silvani mohl stát budoucím premiérem Itálie. Ten navíc dostal podporu i od bývalého strategického poradce Bílého domu a představitele amerického altrightu, Steve Bannona a je to podpora, kterou si Silvani rozhodně zasluhuje.

Je tedy vidět, že už nejen ti primitivní a nevzdělaní Východoevropané jsou „rasisté“ a „xenofobové“, ale že se to šíří napříč všemi zeměmi. Naštěstí. Nutno říci, že italský volební a parlamentní systém je extrémně složitý. Dvě komory, které jsou naprosto stejně silné a vyrovnané s řadou decentralizovaných prvků. Komentátoři se proto shodují na dvou věcech, že italské volby byly triumfem nacionalistů a populistů, před kterým by se Brusel měl mít na pozoru, a že Itálii čekají nejspíše dlouhá vyjednávání o budoucí vládě.

Proč vlastně zvítězili italští nacionalisté a populisté nad těmi skvostnými a úžasnými
eurohujeristy? Důvodů je hned několik. Neschopnost Mattea Renziho, nezvládnutá imigrační krize, která ruinuje italská města a italský venkov, kriminalita, ale i ekonomická krize, ze které se Itálie už deset let nedokáže vyhrabat, zejména díky ničivému vlivu eura na italskou ekonomiku.

Hnutí pěti hvězd se nyní může vybarvit jako patriotické hnutí, které chápe, že už je nutné změnit kurz Itálie, nebo se může stát přívěškem eurohujeristů, to zatím nevíme, ale co víme je, že Italové zvolili změnu oproti předchozímu úpadku a strádání v područí Evropské unie. Ať žije italský národ a Liga severu!

PS: Volby ukázaly i strašlivý úpadek Ukrajiny, která řadu let po Majdanu má jen jediný exportní artikl a to praštěné aktivistky z Femenu, které narušovaly i italské volby.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 6.3.2018


 

3. bře, 2018

Přinášíme novinku z vývoje v Katalánsku a jeho boji za nezávislost a suverenitu. Vzhledem k patové a kritické situaci se současný exilový premiér Carles Puigdemont rozhodl učinit ústupek a vyzval k zvolení Jordiho Sanchéze novým katalánským premiérem. Symbolicky sice katalánský parlament podpořil Carlese Puigdemonta, ale ten je kvůli represím španělského státu v zahraničí a nemůže se reálně postavit do čela svobodné Katalánské republiky.

Jordi Sanchéz se naproti tomu nachází ve Španělsku, ale je vězněn tamějším represivním eurofilním režimem a to již od října loňského roku, kdy zorganizoval demonstrace proti brutálním zákrokům španělské policie v Katalánsku. Třiapadesátiletý Jordi Sanchéz byl vůdce katalánské separatistické organizace Katalánského národního shromáždění ANC. Sanchézovi hrozí za jeho demokratickou politickou činnost 15 let těžkého žaláře, ale to nijak neoslabuje jeho odhodlání osvobodit Katalánsko.

Puigdemont mezitím v belgickém exilu sestavuje Radu republiky, jako novou paralelní exilovou vládu, která bude spolupracovat s katalánským parlamentem na osvobození republiky od španělské okupační správy. Tak jako my bojujeme proti německé koloniální nadvládě v českých zemích, tak Katalánci bojují proti španělskému kolonialismu v Katalánii!

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.3.2018


 

6. úno, 2018
Již brzy, konkrétně v březnu, se budou v Itálii konat parlamentní volby, které jsou první od doby, kdy začala migrantská krize a taky první od pádu socialistického premiéra Renziho, který nejednou vyhrožoval svobodným národním státům a nutil nás přijmout migranty. Jsou první od referenda, kdy se Matteo Renzi pokusil přetvořit velice decentralizovanou a svobodnou Itálii v centralistickou a zkorumpovanou tyranii, kdy ale italský lid pod vedením Ligy severu odmítl tuto ohavnost.  
 
 K volbám dojde 4. března a budou nejspíše znamenat výrazný otřes na velice složitém italském politickém spektru, protože se očekává vítězství „populistického“ Hnutí pěti hvězd a oslabení socialistů. Tento text se primárně zaměří na rozbor jednotlivých hlavních politických stran a to, proč my, čeští národní konzervativci, vidíme Hnutí pěti hvězd jako falešnou naději pro italský lid, a kterou stranu vnímáme jako stranu národní kontrarevoluční vzpoury potomků Římského impéria. 
 
 Nejprve je nutné objasnit italský politický systém. Dvoukomorový parlament, kde obě komory jsou stejně silné, a bez podpory senátu nesestavíte a neudržíte vládu. Výsledkem tak je častý politický chaos a nutnost sestavování politických volebních aliancí. Tak tomu je i nyní. Je to jen další z důkazů zoufalosti parlamentních režimů. 
 
První z dominantních stran je slábnoucí Italská demokratická strana pod vedením Mattea Renziho. Ta stojí v čele „Středolevé koalice“ složené z IDS, centristické Lidové občanské kandidátky, progresivistické strany Společně, odporných eurohujeristů ze strany „Více Evropy“ (rozumějte více EU) a několik ekologických a regionalistických stran. Renzi a jeho koalice jsou spolkem zbankrotovaných levičáckých projektů těžících z masové imigrace, agresivních postojů frankogermánského tandemu proti středoevropským národům a ostatně je to právě jeho vláda, která útočí na italské rodiny, asociálními reformami ničí italské dělníky, reguluje drobné podnikatele a provádí neomarxistické reformy. 
 
Hnutí pěti hvězd se vyprofilovalo od počátku, kdy bylo založeno komediantem Beppe Grillem jako hnutí proti establishmentu, euroskeptické a populistické, ale i ekologické, liberální a v tom nejhorším slova smyslu pragmatické, nemluvě o tom, že otevřeně podporují levičáckou ideologii „nerůstu“, jejímž cílem je oslabit hospodářský růst a rozvoj země ve prospěch marginálních skupinek a okrajových témat. Loni v září došlo k internetovým primárkám, které v rámci H5H vynesli do čela Luigi Di Maio, dalšího pragmatika, který je ochoten slevit z už tak dost okleštěných ideálů populismu a nacionalismu. Di Maio studoval strojírenství a právo, ale ani jedno nedostudoval a místo studia organizoval levičácké studentské odbory a organizace. Nicméně H5H má vysoké předvolební preference a lidé je budou volit, nikoliv pro Di Maiův pragmatismus a ideologii nerůstu, ale protože je vnímají jako populistickou opozici vůči současným pořádkům. 
 
Tím se dostáváme k našemu favoritovi, straně, kterou považujeme za skutečnou stranu italského konzervativního nacionalismu, ale i regionalismu a decentralizace ve prospěch nižších celků, k Lize severu, dnes známé taky jen pod zkráceným a celoitalským názvem Liga. Ta se před volbami připojila k „Středopravé koalici“ tvořené liberálně-konzervativní stranou „Itálie vpřed!“ Silvia Berlusconiho, křesťansko-demokratickými centristy ze strany „My s Itálií“ a národně konzervativní skupinou „Bratrstvo Itálie“. Právě Liga severu a Bratrstvo Itálie představují důležité prvky italské národně konzervativní vzpoury a musí získat, co nejvíce voličů od Itálie vpřed!, ale taky musí ukázat voličům H5H, že jejich strana není tím, čím se zdá být, ale že je falešným levičáckým a liberálním projektem. Liga severu byla původně levicovou regionalistickou stranou, která se, ale očistila od socialistů a liberálů, zaměřila se na regionalismus a práva obcí a regionů, které ale vnímá jako součást italského národa. Liga severu vznikla v roce 1991 sloučením Benátské ligy, Lombardské ligy, Ligurské unie, Toskánské aliance, Ligy severního Piemontu a Ligy severní Emilie. Zlomovým rokem pro Ligu severu byl rok 2012, kdy vnitrostranické předsednické volby přinesli zajímavý zvrat. Starý libertariánský socialista Bossi byl poražen mladým konzervativním nacionalistou Salvinim. 
 
Ten se nebál ostře otočit kurz Ligy severu vpravo, když získal ve volbách předsedy 81% hlasů proti 18% Bossiho hlasů. Kdo v mládí nebyl komunistou, nemůže být později správným nacionalistou a to platí i o Salvinim, který býval komunistickým aktivistou a dnes před neomarxistickou rakovinou zachraňuje Ligu severu skrze podporu decentralizace, euroskepticismu, kritiku LGBT hnutí, spolupráci s Marinou Le Pen, Geertem Wildersem, nebo třeba podporou Donalda J. Trumpa a ekonomickou spoluprací s východní Evropou. Jeho dominance byla potvrzena porážkou centristů a liberálů v předsednických volbách 2017, kdy dokonce posílil na 82%. 
 
Po liberálních cuckservativcích okolo Silvia Berlusconiho jsou, ještě s asi 5% v průzkumech „Svoboda a rovnost“, ultralevicový progresivistický hnůj nejhoršího, co dokázala italská politická scéna vyzvracet. Ti samozřejmě nemají šanci na úspěch, ale za zmínku stojí. 
 
Doufejme tedy, že Liga dokáže překonat i svého koaličního partnera a dostat se, aspoň na 20%. Zatím jí průzkumy přisuzují kolem 14% hlasů, ovšem i to by bylo oproti posledním volbám dramatický vzestup z pouhých 4%. 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 6.2.2018
27. led, 2018

Katalánský boj za nezávislost nadále pokračuje a má nové dějství, které se madridské vládě rozhodně nelíbí. Po zvolení radikálního separatisty Rogera Torrenta předsedou katalánského parlamentu přichází další nepříjemnost.

Tento nejmladší předseda katalánského parlamentu v jeho historii se setkal s uprchnuvším exilovým vůdcem Katalánska Carlesem Puigdemontem a nabídl mu znovuzvolení presidentem Katalánska. Madridský režim se pokusil setkání zabránit tím, že nechal uzavřít katalánské zastoupení v belgickém Bruselu, kde se Puigdemont nachází v exilu, ale neuspěli. Zastupitelský úřad byl sice zavřen, ale k setkání nakonec došlo v sídle Evropské svobodné aliance, regionalistické a separatistické aliance uvnitř Evropského parlamentu.

Na setkání, jak již bylo řečeno, Torrent, který při hlasování o své pozici porazil madridskou loutku José María Espeja ze strany Občanů, nabídl obnovení Puigdemontovi vlády a podporu parlamentu sesazenému premiérovi. V současné době Madrid přímo vládne svobodnému Katalánsku, ale urputnost a jednota katalánských separatistů dokazuje, že tomu možná nebude na dlouho. Madrid se na tento vývoj snaží reagovat tím, že proti Katalánsku využívá ústavní soud, který má z příkazu Mariana Rajoye napadnout Puigdemontovu kandidaturu jako nelegitimní a protiústavní. Soraya Saénázová, která vykonává funkci šéfky protektorátu nad Katalánskem, prohlásil, že Puigdemont nemůže být znova premiérem. Puigdemont se nechal slyšet, že v nejhorším případě by kvůli nepřetržitému narušování ze strany Madridu, vládl na dálku, pomocí videokonferencí, či delegováním svého hlasu. Nebylo by to asi nejšťastnější, ale lepší, než dosazení kolaborantské vlády, či vojenská okupace Madridem.

Nyní je nutné, aby katalánské osvobozenecké hnutí vytrvalo a dokázalo prosadit Puigdemonta premiérem. Možná by lepší alternativou bylo dosadit na místo premiéra, někoho jiného, jak žádá Madrid, ale nechat Puigdemonta, aby fakticky řídil vládu z exilu. Z takového řešení by se Madrid asi dočista zbláznil.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 27.1.2018


 

22. pro, 2017

„Jako premiér Katalánska chci poblahopřát svému lidu k výsledku, který je neoddiskutovatelný,”  Carles Puigdemont

Volby byly předčasné, protože centrální vláda v Madridu nechala násilím rozpustit katalánský parlament. Byl to důsledek snahy katalánské veřejnosti o osvobození se od španělské nadvlády. Cílem voleb bylo přinést porážku separatistům a oslabit jejich pozici, to se ale nestalo.
 
 Účast byla rekordní, skoro 82% voličů. První místo zaujala těsně vedoucí strana Občané podporující Madrid, Evropskou unii a protinacionalistické postoje a globalizaci. Ta získala 25% a 37 poslanců. Druhé místo zaujala koalice Společně pro Katalánsko pronásledovaného katalánského premiéra Carla Puigdemonta, který se právě nachází v belgickém exilu. 21% a 34 poslanců. Třetí místo zaujala radikálně levicová a separatistická Republikánská levice Katalánska s 21% a 32 poslanci, jejíž vůdci jsou vězněni. Tato strana posílila o 6 poslanců. Promadridští socialisté mírně posílili a získali 14% a 17 poslanců. Radikálně levicová a umírněně separatistická katalánská skupina celošpanělské strany Podemos získala 7,5% a 8 poslanců. Radikálně levicová a separatistická Kandidátka lidové jednoty výrazně oslabila a propadla se o polovinu hlasů na 4,5% a 4 poslance. Nejhůř ze všech, ale dopadla katalánská sekce Španělské lidové strany, té strany, která nechala rozprášit demokraticky zvolený katalánský parlament. Skončila s 4% a 2 poslanci jako naprosto marginalizovaná strana (ztratila celkem 8 poslanců). 
 
Carlos Puigdemont se již nechal z belgického exilu slyšet, že „Katalánská republika porazila monarchii a článek 155 Ústavy. Španělský stát byl poražen. Pan Rajoy a jeho spojenci prohráli… recept pana Rajoye evidentně nefunguje.“
 
Co tohle všechno znamená? Především, že Lidová strana v Katalánsku skončila a po příštích volbách úplně vypadne z regionálního parlamentu. Zadruhé, že Madrid si nyní asi rve vlasy, protože po brutálních represích naprosto iracionálně doufal v porážku separatistů.
 82% účast a přesto vítězství separatistických stran? Mluvčí Evropské komise v reakci uvedl, že pozice EU je neměnná a k výsledkům voleb se EU nebude vyjadřovat. Představitelé unijních institucí v předchozích týdnech vyjadřovali promadridský postoj, tedy pro jednotu Španělska. Nezávislé Katalánsko podle nich nikdo v EU neuzná.
 
To značí, že Katalánci se budou nadále pokoušet pokračovat v boji za nezávislost, a že madridskému režimu se rozhodně nyní neuleví. Madrid nyní může doufat v jediné, a sice že dojde k rozporům mezi radikálními a umírněnými separatisty, protože jeho loutkové strany nebudou schopny sestavit kabinet. Katalánci už nechtějí žít v tom, že budou okrádáni na daních, za které bude placena policie, co je potom zmlátí během demokratických referend a voleb! Svobodu Katalánsku! 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 22.12.2017