JIŽNÍ EU CHALÍFÁT: ITÁLIE: Volby – vzpoura, nebo falešné naděje?

 

 K volbám dojde 4. března a budou nejspíše znamenat výrazný otřes na velice složitém italském politickém spektru, protože se očekává vítězství „populistického“ Hnutí pěti hvězd a oslabení socialistů. Tento text se primárně zaměří na rozbor jednotlivých hlavních politických stran a to, proč my, čeští národní konzervativci, vidíme Hnutí pěti hvězd jako falešnou naději pro italský lid, a kterou stranu vnímáme jako stranu národní kontrarevoluční vzpoury potomků Římského impéria. 

 

 Nejprve je nutné objasnit italský politický systém. Dvoukomorový parlament, kde obě komory jsou stejně silné, a bez podpory senátu nesestavíte a neudržíte vládu. Výsledkem tak je častý politický chaos a nutnost sestavování politických volebních aliancí. Tak tomu je i nyní. Je to jen další z důkazů zoufalosti parlamentních režimů. 

 

První z dominantních stran je slábnoucí Italská demokratická strana pod vedením Mattea Renziho. Ta stojí v čele „Středolevé koalice“ složené z IDS, centristické Lidové občanské kandidátky, progresivistické strany Společně, odporných eurohujeristů ze strany „Více Evropy“ (rozumějte více EU) a několik ekologických a regionalistických stran. Renzi a jeho koalice jsou spolkem zbankrotovaných levičáckých projektů těžících z masové imigrace, agresivních postojů frankogermánského tandemu proti středoevropským národům a ostatně je to právě jeho vláda, která útočí na italské rodiny, asociálními reformami ničí italské dělníky, reguluje drobné podnikatele a provádí neomarxistické reformy. 

 

Hnutí pěti hvězd se vyprofilovalo od počátku, kdy bylo založeno komediantem Beppe Grillem jako hnutí proti establishmentu, euroskeptické a populistické, ale i ekologické, liberální a v tom nejhorším slova smyslu pragmatické, nemluvě o tom, že otevřeně podporují levičáckou ideologii „nerůstu“, jejímž cílem je oslabit hospodářský růst a rozvoj země ve prospěch marginálních skupinek a okrajových témat. Loni v září došlo k internetovým primárkám, které v rámci H5H vynesli do čela Luigi Di Maio, dalšího pragmatika, který je ochoten slevit z už tak dost okleštěných ideálů populismu a nacionalismu. Di Maio studoval strojírenství a právo, ale ani jedno nedostudoval a místo studia organizoval levičácké studentské odbory a organizace. Nicméně H5H má vysoké předvolební preference a lidé je budou volit, nikoliv pro Di Maiův pragmatismus a ideologii nerůstu, ale protože je vnímají jako populistickou opozici vůči současným pořádkům. 

 

Tím se dostáváme k našemu favoritovi, straně, kterou považujeme za skutečnou stranu italského konzervativního nacionalismu, ale i regionalismu a decentralizace ve prospěch nižších celků, k Lize severu, dnes známé taky jen pod zkráceným a celoitalským názvem Liga. Ta se před volbami připojila k „Středopravé koalici“ tvořené liberálně-konzervativní stranou „Itálie vpřed!“ Silvia Berlusconiho, křesťansko-demokratickými centristy ze strany „My s Itálií“ a národně konzervativní skupinou „Bratrstvo Itálie“. Právě Liga severu a Bratrstvo Itálie představují důležité prvky italské národně konzervativní vzpoury a musí získat, co nejvíce voličů od Itálie vpřed!, ale taky musí ukázat voličům H5H, že jejich strana není tím, čím se zdá být, ale že je falešným levičáckým a liberálním projektem. Liga severu byla původně levicovou regionalistickou stranou, která se, ale očistila od socialistů a liberálů, zaměřila se na regionalismus a práva obcí a regionů, které ale vnímá jako součást italského národa. Liga severu vznikla v roce 1991 sloučením Benátské ligy, Lombardské ligy, Ligurské unie, Toskánské aliance, Ligy severního Piemontu a Ligy severní Emilie. Zlomovým rokem pro Ligu severu byl rok 2012, kdy vnitrostranické předsednické volby přinesli zajímavý zvrat. Starý libertariánský socialista Bossi byl poražen mladým konzervativním nacionalistou Salvinim. 

 

Ten se nebál ostře otočit kurz Ligy severu vpravo, když získal ve volbách předsedy 81% hlasů proti 18% Bossiho hlasů. Kdo v mládí nebyl komunistou, nemůže být později správným nacionalistou a to platí i o Salvinim, který býval komunistickým aktivistou a dnes před neomarxistickou rakovinou zachraňuje Ligu severu skrze podporu decentralizace, euroskepticismu, kritiku LGBT hnutí, spolupráci s Marinou Le Pen, Geertem Wildersem, nebo třeba podporou Donalda J. Trumpa a ekonomickou spoluprací s východní Evropou. Jeho dominance byla potvrzena porážkou centristů a liberálů v předsednických volbách 2017, kdy dokonce posílil na 82%. 

 

Po liberálních cuckservativcích okolo Silvia Berlusconiho jsou, ještě s asi 5% v průzkumech „Svoboda a rovnost“, ultralevicový progresivistický hnůj nejhoršího, co dokázala italská politická scéna vyzvracet. Ti samozřejmě nemají šanci na úspěch, ale za zmínku stojí. 

 

Doufejme tedy, že Liga dokáže překonat i svého koaličního partnera a dostat se, aspoň na 20%. Zatím jí průzkumy přisuzují kolem 14% hlasů, ovšem i to by bylo oproti posledním volbám dramatický vzestup z pouhých 4%.