RUSKO NEWS

12. úno, 2018

Již v březnu proběhnou v Rusku presidentské volby, ve kterých vyhraje Vladimír Vladimirovič Putin. Nicméně přesto se hodí podívat se na jednotlivé kandidáty a představit si je. Aspoň pro zajímavost.

Putina samotného představovat nebudeme, napsal se o něm a jeho dvacetileté vládě celkem obsažný článek, spíše se podívejme na jeho skutečné i domnělé nepřátele v nadcházejícím presidentském klání. Samozřejmě zde nevypíšeme všechny kandidáty, jen ty „nejdůležitější“.

Pavel Grudinin - kandidát Komunistů Ruské Federace

Jedním z mála překvapení v těchto volbách se stala osoba Pavla Grudinina. Ten je novým kandidátem na presidenta Ruska za Komunistickou stranu Ruské federace a alianci Národních vlasteneckých sil Ruska. Grudinin vyhrál primárky sjednocené ruské levicové a komunistické kandidátky „Levé fronty“, kdy získal 58,4% hlasů proti Juriji Boldyrevovi. Od roku 1996, s jedinou výjimkou roku 2004, byl kandidátem komunistů Gennadij Zjuganov, pravoslavný komunista a dlouholetý oponent Jelcina i Putina.

Grudinin má podporu Zjuganova, který nejspíše dospěl k závěru, že už nemůže KSRF příliš pomoci v první linii a tak se stal volebním manažerem Grudinina. Pavel Grudinin je ruský podnikatel narozený roku 1960 do rodiny s židovskými předky. Třikrát byl poslancem moskevské oblastní dumy. Grudinin patří mezi menší z ruských oligarchů. Roku 2015 vydělal přes 750 miliónů rublů a vlastní majetek v hodnotě miliard rublů, navíc býval členem Putinova Jednotného Ruska.

To vše vzbudilo odpor u části komunistů a levice. Grudininův předvolební program je směsí levicových (opuštění Světové obchodní organizace, zavedení progresivní daně, minimální mzda 30,000 rublů) a pravicových (zrušení DPH, přepravní daně a dalších přímých daní) prvků. Předvolební průzkumy přisuzují Grudininovi asi 6,5% hlasů.

Maxim Surajkin - kandidát Komunistů Ruska

A u komunistů, ještě zůstaneme. Tentokrát u hnutí, které si říká „Komunisté Ruska“, a které vzniklo jako protestní reakce na politiku Komunistické strany Ruské federace a tvrzení, že KSRF už není marxistickou stranu. Komunisté Ruska jsou radikální neostalinistická frakce, která do voleb jmenovala, relativně mladého, sotva čtyřicetiletého vůdce svého hnutí Maxima Surajkina. Surajkin odsoudil Grudinina jako oligarchu a kapitalistu. Jeho hnutí získalo v regionálních volbách téměř 2 milióny hlasů, což je ovšem dost málo. V průzkumech není zatím uveden.

Vladimír Volfovič Žirinovský - Liberální Nacionalista

Vladimír Volfovič Žirinovský, s výjimkou jediného klání je od roku 1991 pravidelným kandidátem Liberálně demokratické strany Ruské federace. Jde o radikální nacionalistickou formaci usilující o obnovení moci a autority Ruska na úkor jeho sousedů. Žirinovský a jeho strana jsou nicméně spíše „loajální opozicí“ Vladimíra Putina. Ve svém programu má všeobecnou amnestii, povolení trestu smrti, odsouzení perestrojky, rozdání pasů všem rodilým Rusům za hranicemi, minimální plat 20 tisíc rublů, omezení migrace, zákaz geneticky modifikovaných organismů, nebo přejmenování funkce presidenta Ruska na nejvyšší vládce Ruska. Když bude mít kliku, dostane 5%.

Boris Titov - pro Eurounijní strana Růstu

Boris Titov, představitel cuckservativní a pro eurounijní Strany růstu. 87% Rusů netuší, že nějaký Boris Titov existuje. Jeho strana podporuje tržní reformy, privatizace a pozápadnění Ruska. Průzkumy mu přisuzují podporu 0,1%.

Sergej Baburin - Ruská všelidová unie

Sergej Baburin a jeho Ruská všelidová unie jsou další nacionalistickou formací, která byla založena nacionalistickým křídlem Komunistické strany Sovětského svazu. Jde o monarchisty a panslavisty, kteří dříve podporovali Zjuganova. Ani Baburin není zatím v průzkumech a pravděpodobně nezíská o moc víc, než Boris Titov.

Grigorij Javlinský - strana Jablko

Grigorij Javlinský, další z ruských politických veteránů, který v politice figuruje už od roku 1991. Javlinský a jeho strana Jablko jsou političtí eunuši, centristé bez pořádných názorů, ale za to solidní řiťolezci Evropské unie a dalších západních států. Javlinský se naposledy účastnil voleb v roce 2000, kdy získal ušmudlaných 6% hlasů a jeho strana v roce 2007 přišla o poslední poslance v ruské Dumě. Javlinský by mohl získat 0,5%.

Ksenia Sobčaková

A nyní se dostáváme k poslednímu kandidátovi, respektive kandidátce, kterou není nikdo jiný, než Ksenia Sobčaková. 36letá moderátorka, herečka a novinářka, dcera Putinova mentora Anatolije Sobčaka, zastánkyně privatizací, feministka, kritička okupace Krymu, milionářka a ruská Paris Hilton v jednom. To je Ksenia Sobčaková, jejíž kandidatura je výsměchem pro ruskou opozici, protože má za úkol jen rozdrobit její síly. Veřejně kritizuje poměry v Rusku, ale neútočí proti Putinovi, který zachránil jejího otce před vězením. Nakonec získala podporu od Občanské iniciativy a Strany lidové svobody. V čele SLS stojí Michajil Kasjanov, někdejší Putinův premiér a dnes opoziční předák. Tato partaj chce liberalizovat Rusko a nyní podporuje zbohatlici Sobčakovou. Sobčakové předvolební průzkumy přisuzují něco málo přes 1% hlasů.

Na závěr jen zmíním, že preference brzy-znovuzvoleného V.V.Putina se pohybují mezi 65-75%.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 12.2.2018


 

 

5. úno, 2018

Emir Nemanja Kusturica poskytl rozhovor pro ruské týdenní noviny "ZAVTRA"...

Co říkáte na narůstající cenzuru spojenou s politickou korektností?

Myslím, že zákon by neměl existovat. Na západě už existuje to, co kdysi bylo v komunismu - autocenzura. Je tu cenzura politické korektnosti, tedy vše, co nepotřebují říkat, prostě neříkají, oni hlavně Němci, jsou jako disciplinovaní lidé, kteří patří k protestantské a katolické výchově a snadno tato nařízení přijmou. Myslím, že když je zákaz zaveden, i ten neoficiální, společnost se rozdělí na ty, kdo za něj horují a ty, kdo se proti němu postaví. V každém případě je dobré, nepřijímat myšlenku politické správnosti, která nepsaným zákonem zavádí auto-cenzuru v naší společnosti.

Mohou se uplatnit sankce vůči Rusku?

Je to věčný nástroj, kterým se Západ tlačí na východ a věčné téma Západu vyjádřené v knize "Drang na osten", - pohnutí na východ. Je formulována východní otázkou. Od doby, kdy byl Napoleon, je stále zacházeno vůči střední & východní Evropě stejným způsobem, ale teď jsou cesty zmatené a teď je to boj, který neprochází diplomacií, ale prochází médii. Ty sankce, které existují, jsou výrazem rozdělení světa. To už není otázka rozdělení národa, ale otázka rozdělení Eurasie z euroatlantických zemí.

Byl jste na Krymu, na festivalu v Sevastopolu. Máte pocit, že obyvatelé Krymu se cítí okupováni?

Za prvé, Krym byl osvobozen v tříleté válce, kdy Rusko bojovalo s Anglií a Francií a od té doby byl opakovaně a trvale ruské území. Skutečnost, že Chruščov si myslel, že se jedná o Ukrajinu, je popření praxe a reality, protože tito lidé nejsou jen šťastní, že nejsou na Ukrajině, ale jejich vlastí je Rusko.

Vzhledem k tomu, že jste cestoval na Krym a měl tam koncert, víte, že vaše jméno je na seznamu ukrajinského webu "Peacekeeper"?

Je mi to jedno.

Je zřejmé, že fašismus zvedá hlavu, revize výsledků druhé světové války je dnešním trendem. Pobaltské země, Ukrajina oslavují fašismus ...

Není to jen revize druhé, ale také revize výsledků první světové války. Až do nedávné doby, historie světové tíží takzvaná „teorie Fisher“ a uznání, že Německo je na vině za první a druhou světovou válku, a pak jsem náhle objevil knihu „Sleepwalkers“ od Christophera Clarka, který v ní mluví o potřebě přístupu k revizionistické historie. Obecně si myslím, že zločiny spáchané v Bosně a Hercegovině a Chorvatsku v mnohem větším měřítku, patří právě k těmto genocidám, (za druhé světové války), a to zejména proti Srbům, Cikánům a Židům, tady, ve skutečnosti zapomněli a přemoženi těmito novými. Přesto jsem přesvědčen, že tíha historických prvků, nemůže být nikdy poražena, těmito mediálními povrchními přístupy a čím více jsem přesvědčen, že tato revize bude protlačována, tak prostě neprojde. Ti, kteří skutečně vyhráli v první a druhé světové válce, to vědí. A za druhé jsou tu již protichůdné strany, které mají dostatek jaderných zbraní, které, pokud mají tuto myšlenku bránit, ji opět obhajují.

Měl jste příležitost, se několikrát setkat s Vladimírem Putinem osobně, to znamená, že o něm víte více než ti, kteří jen sledovali aktuální politický vývoj v Rusku i ve světě. Kdybyste byl občan Ruské federace, hlasoval byste pro Putina v březnových volbách pro prezidenta Ruské federace?

 Jednou jsem řekl: "Kdybych byl Angličan, byl bych proti Putinovi, kdybych byl Američan, bojoval bych s ním, kdybych byl Rus hlasoval bych pro něj, a teď mám nový nápad: že jsem Angličan a já jsem upřímný - akceptuji Putina, jako velkého státníka, jako Američan, bych pochopil, že smíření s Ruskem, je jediným východiskem, které vede k blahobytu naší planety, a že Já sám, i když nejsem rus, samozřejmě, znovu hlasuji pro Putina bez přemýšlení!

Autor: Emir Nemanja Kusturica, Radojka Tmusič Stepanov, TGM, Praha, ČR, 5.2.2018 

Zdroj:

http://iskra.co/svet/kusturica-za-ruski-nedeljnik-zavtra-da-sam-rus-opet-bih-glasao-za-putina-bez-razmisljanja/


 

 

3. led, 2018

Jo, už to jsou skoro dvě dekády, kdy je v Rusku u moci "car" Vladimír Vladimirovič Putin. Je to přes osmnáct let, a vzhledem k tomu, že již v březnu proběhnou presidentské volby v Rusku, se sluší a patří říct si něco o současném ruském vládci Vladimíru Putinovi z různých stran.

Navíc je to osobnost, která je milována nebo nenáviděna. Pro polovinu lidí je to tyran, despota, aparátčík KGB, ruský gosudar a imperátor, vazal oligarchů a hlavně je zlý na lidskoprávníky, pro druhou polovinu je to téměř polobůh, osvoboditel, spasitel, skvostný konzervativec, obhájce tradic, práva a pořádku, ale jaká je skutečně jeho vláda? Co dokázal? Co si o něm myslet?

Krátce k jeho životu. Vladimír Putin se narodil v roce 1952 v Leningradu jako syn Vladimíra Spiridonoviče a Marie Ivanovny. Vystudoval právo na Petrohradské státní univerzitě, kde se taky stal členem Komunistické strany Sovětského svazu a žákem Anatolije Sobčaka, vyučujícího podnikové právo. Právě Sobčak se později významně zapsal do života a působení Vladimíra Putina.

Po vystudování školy vstoupil do KGB a pracoval v kontrarozvědném oddělení. Poslední
štaci mezi lety 1985 -1990 měl v německých Drážďanech, kde pracoval jako překladatel KGB. Od roku 1991 pracoval v oddělení Mezinárodních vztahů na Petrohradské státní univerzitě, kde se opět sešel s Anatolijem Sobčakem, tou dobou již prvním demokraticky zvoleným starostou Petrohradu. Během puče stalinistického křídla KSSS Putin, tehdy podplukovník KGB, na protest rezignoval a podpořil Gorbačova a Jelcina proti Janájevovi a ostatním stalinistům.

Do roku 96 působil v Petrohradě, kde taky vstoupil do strany Náš domov – Rusko, dnes Jednotné Rusko. Během zdejšího působení byl Putin vyzvednut právě Sobčakem a stali se dobrými přáteli. Roku 97 Sobčak, kvůli vyšetřování z korupce uprchl z Ruska a o dva roky později Vladimír Putin prosadil zrušení Sobčakova vyšetřování. Díky Anatoliji Sobčakovi získal mnoho spojenců a přátel, které potřeboval k zahájení své ambiciózní kariéry.

V červenci 1998 byl Jelcinem jmenován šéfem FSB, nástupkyně KGB. O rok později, 16. srpna 1999 se stal premiérem Ruska, a to v době, kdy se Rusko vzpamatovávalo z porážek v čečenských válkách, hospodářského úpadku, bankrotu bankovního sektoru, nepokojů a násilností, alkoholismu Borise Jelcina a řady dalších velkých problémů, s mnohamiliónovou armádou nezaměstnaných a dalšími milióny chudých propadajících drogám, alkoholu a tabáku.

Hroutící se troska Jelcin odcházel do pozadí, zatímco Putin deset dní po svém nástupu do pozice premiéra zahájil útok proti čečenským separatistům. Stalo se tak v reakci na teroristickou invazi Šamila Basájeva do Dagestánu. Na přelomu let 1999 a 2000, tedy přesně v době, kdy se Putin stal presidentem, padl Grozný a s ním i separatistická republika Ičkerie. Tento úspěch zajistil Putinovi rozhodující vítězství v presidentských volbách, kdy uspěl s 53% hlasů hned v prvním kole.

V první řadě je nutné se podívat na ekonomiku. Mnoho levičáků obdivuje Putina, přestože Putin je tvrdě pravicovým politikem, který v Rusku prováděl, ještě brutálnější ekonomické reformy, než nechvalně proslavený Jelcin. Putinovi se, ale tvrdý ekonomický liberalismus, který hraničil, až s libertariánstvím, podařilo vyrovnat masivním reinvestováním zisků z ropy do školství, zdravotnictví a sociálních služeb. Jinak během Putinova vládnutí pokračovala rozsáhlá vlna privatizací, liberalizace pracovního trhu, prudkého snižování daní korporacím a podnikatelům (13% rovná daň) atp. Dnes je v Rusku nižší zdanění, než ve většině evropských zemí. HDP Ruska začal prudce růst, snížila se nezaměstnanost, chudoba klesla o polovinu, rozvinula se infrastruktura a finanční stav Ruska dosáhl „bezprecedentní úspěchů“ (MMF). Rusko má dluh jen 10% HDP, oproti např. 34% ČR. Za tím stojí, nejen Putin, ale i jeho, někdejší ministr financí Alexej Kudrin, který byl v této pozici od Putinova zvolení, až do roku 2011. Putin, ale neudělala zdaleka vše správně. Nedokázal reinvestovat zisky z ropy do rozvoje neropného sektoru, snížit závislost Ruska na exportu energetických zdrojů a diverzifikovat zahraniční obchodní partnery.

Putinova sociální politika, posílení role Ruska, konsolidace chaotických poměrů a reformy zastavili demografickou genocidu ruského národa, masovou emigraci, omezili počet sebevražd a množství alkoholismu.

V zahraniční politice se Putin soustřeďoval primárně na nejbližší sousedy a hlavně na Čečensko, kde porazil islámské teroristické bojovníky Šamila Basájeva a dosadil k moci islámského muftího Achmeta Kadyrova a potom jeho syna Ramzana. Do Čečenska investoval Putin miliardy dolarů na jeho rekonstrukci, rozvoj a revitalizaci. Výsledkem je, že dnes má v Čečensku nejvyšší podporu a s přehledem získává 95-99% hlasů. V tomtéž Čečensku, ale umožnil zavedení práva šaria, zřízení koncentračních táborů pro homosexuály, umožnil Ramzanu Kadyrovovi a jeho stoupencům vyvolat desetitisícové průvody oslavující vyvraždění Charlie Hebdo a řadu dalších prasáren, kvůli kterým nelze Putina vnímat jako relevantního ochránce Evropy a evropské civilizace proti islámu. Nezapomínejme, že právě za jeho vlády byla postavena největší mešita Evropy v Moskvě, na jejímž otevření uvítal palestinského předáka Abbáse a tureckého diktátora Erdogana.

Dnes se Putin soustředí na rozvoj vztahů s Erdoganem a expanzi do východoevropských satelitů Ruska v Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině. Tato jeho expanzivní politika je přímou reakcí na rozpínavost Evropské unie do prostoru Pobaltí a Ukrajiny, nicméně je to vyhánění čerta ďáblem. Pod Putinovým vedením došlo k masivním reformám ruských ozbrojených sil, a především navýšení rozpočtu po ukrutných škrtech páchaných Jelcinovým režimem. Ruská armáda byla přezbrojena, reorganizována, transformována do efektivní mobilní bojeschopné síly a dnes vede bojové operace v Sýrii a na Ukrajině.

Ruská oligarchie se za Putina rozštěpila. Do Putinova nástupu šlo o volné společenství konkurujících si vlivných byznysmenů, kteří zbohatli na zlodějských privatizacích, národním majetku a surovinových zdrojích, po Putinově nástupu se toto společenství rozpadlo a část oligarchů se postavila proti Putinovi (Chodorkovský, Berezovský…) a část podporuje Putina (Abramovič – Putinův někdejší gubernátor a blízký přítel, Mordašov – Putinův spojenec, miliardář a člen Bilderbergu). Jedna klika je podporována Američany a Evropskou unií, druhá je důležitou oporou Putinova režimu.

S těmito oligarchy nepřímo souvisí i vznik čtyř mocenských skupin, které obepínají Putina. První jsou „silovici“, představitelé bezpečnostních sil, státní správy, rozvědky a armády, jejichž upřímným zájmem je využívat svých pozic k posílení Ruska. Další jsou „liberálové“, v tomto smyslu ekonomičtí liberálové složení z technokratů, prognostiků a finančníků, kteří konsolidovali ruské hospodářství. Třetí skupinou jsou „zbytky“, jak se nazývají pozůstatky Jelcinovi rodiny a jeho nejbližších spolupracovníků, kteří stále operují okolo Putina. A poslední jsou „Čečenci“, souhrnné označení pro Kadyrova a další mocné muslimské stoupence Vladimíra Putina.

Putin je přesně takový, jaký si přeje být. Nový Petr Veliký. Převzal zemi, která byla v naprostých troskách, bídě a na pokraji anarchie a občanské války a obrodil ji zpět do pozice světové velmoci s imperiálními ambicemi, silnou armádou a disciplinovaným režimem. S tím souvisí další věc, Putin je carista. Obdivuje carskou éru a během jeho vlády došlo k rehabilitaci Romanovců a pozvání přežívajících zástupců této dynastie zpět do Ruska, stejně jako k užšímu propojení ruského státu s pravoslavnou svatou církví.

Na druhou stranu Rusko zažilo i ekonomickou krizi, kterou prohloubil propad cen ropy a
všeobjímající korupce uvnitř Ruska, která se od dob Jelcina příliš nezměnila. Asi to není tak hrozný extrém jako za Jelcina, ale že by to byla, nějaká sláva, to rozhodně taky ne.

Putin byl presidentem v letech 2000, až 2008. Pak odstoupil a dosadil na své místo loutku Medveděva, který se stal extrémně nepopulárním, schytával to ze všech stran a hned po prvním volebním období opět nastoupil Putin v roce 2012. Nyní se blíží jeho čtvrté funkční období, až bude v březnu znovuzvolen presidentem. Putin si zatím nevychovává žádného nástupce. S Medveděvem už se nedá počítat, ten je rád, že je premiér, natož aby byl zase presidentem.

Z řad Putinovi suity není nikdo, kdo by byl stejně schopný jako on a zároveň podstatně mladší, než on. Až Putinovi skončí další funkční období, bude mu 72 let a musel by čekat další období jako premiér, aby mohl kandidovat na presidenta. Uvidíme zda si, někoho během svého nynějšího období vychová. Mistr potřebuje svého učedníka, aby ho nakonec ten učedník překonal a v případě Ruska dosáhl, ještě větších úspěchů, než Putin.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.1.2018


 

16. pro, 2017

V Moskvě se konala tisková konference současného ruského presidenta Vladimíra Putina. Konference je přímou reakcí na Putinovo oznámení o tom, že bude znovu kandidovat v nadcházejících presidentských volbách. Svolání této konference bylo očekávané. Svou kandidaturu president Putin oznámil 6. prosince.

Tisková konference, kterou uspořádal (14.12.2017), byla v zásadě sumarizací posledních let a zejména událostí, které dopadli na Rusko. President Putin hovořil o ekonomických sankcích v důsledku ruského dobrodružství na Ukrajině, a o tom, jak tyto sankce zasáhli Rusko a vyvolali šok, ze kterého se ovšem už Rusko vzpamatovalo.

President Putin se, ale zároveň odmítl bavit o svém předvolebním programu. Jeho kritici tvrdí, že žádný nemá, že nemá žádnou vizi, a že nedokázal dobýt Donbas, ani vybudovat Eurasijský svaz. On sám, ale útočil na opozici, která je roztříštěná a taky nemá žádný program, krom lezení do zadku Evropské unii (umělecká licence autora článku).

Putin se pouze velice obecně vyjádřil, že jeho program má jít na vnitřní rozvoj infrastruktury, zdravotnictví a vzdělávání. Přišli otázky i na inflaci, která postihovala Rusko v důsledku sankcí. Putin se důsledně zastával protiinflační politiky ruské centrální banky a nutnosti posílit ruskou měnu.

Většina konference byla tvořena připravenými dotazy místních novinářů, kdy mezi odpověďmi Putin mimo jiné pochválil i presidenta Donalda Trumpa. Putin kromě jiného pochválil ekonomické úspěchy a hospodářský růst Ameriky za Trumpa, za což mu Trump v následném telefonickém rozhovoru poděkoval. „Během krátké doby bylo dosaženo významných úspěchů… podívejte se, jak rostou trhy. To dokazuje důvěru investorů v americkou ekonomiku. Ukazuje to, že věří tomu, co president Trump dělá v této oblasti,“ prohlásil Putin.

Tahle chvála a telefonát přišli v době vrcholící demokratické „putinmánie“ a „špionmánie“, která pronásleduje presidenta Trumpa napříč administrativou a politickými strukturami Spojených států amerických.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 16.12.2017

zdroj:

https://www.rt.com/news/413051-putin-2017-press-conference/