12. lis, 2019

ŽARKO RAPTOR JOVANOVIČ: Listopad 89 dnes

V pořadu 168 na ČT1 jsem se dozvěděl, že kladně hodnotí listopad 89 jen 1/3 lidí nad 40 let...

Vyznělo z toho, že jsou to staří bolševici nehodní dnešního skvělého systému. Osobně mám jiný názor. Jsou to lidé, kteří mohou hodnotit, protože zažili různé režimy před i po revoluci a někteří i jejich odlišná období.

Osobně si myslím, že tehdejší totalitní soudruzi udělali jen jednu zásadní chybu, málo se věnovali konzumu a málo žili "dneškem". Naopak hodně žili minulostí a budoucností. V letech, která jsem zažil já, se už navíc "opravdový" soudruh hledal těžko. V miliónové armádě "soudruhů" jich 95 prc bylo jen formalisté a prospěcháři, kteří se naučili za odměnu v podobě teplého místa něco říkat a nějak se tvářit, ale dávno si mysleli úplně něco jiného a často se tak i reálně chovali.
Třešničkou na dortu je fakt, že 17. listopad začal zcela oficiální akcí Socialistického svazu mládeže na Vyšehradě a ne jak si dnes mnozí myslí na Albertově při akci, kterou svolal Václav Havel.

Tehdy jsme my Čechoslováci vcelku pasivně koukali na to, co se děje kolem. Mnozí už měli hrůzu z "perestojky", která začala v SSSR. O událostech v Polsku, kde revoluci vedl agent komunistické státní bezpečnosti Walesa, ani nemluvím.

Ještě ve dnech, kdy Němci masívně prchali na Západ a padala Berlínská zeď, většina u nás jen koukala, co lítá kolem.
Troufám si tvrdit, že v listopadu 1989 téměř nikdo nechtěl to, co máme dnes. Jen málokdo si uvědomoval k čemu jeho tehdejší aktivita povede. Od mnohého, co je dnes zcela běžné, se tehdy dokonce oficiální vůdci "revoluce" zcela distancovali a říkali: "Ne, tohle nebo tamto nebude nebo to nechceme.".
Co jsem tedy vlastně možná naivně chtěli?

Chtěli jsme nezávislost a suverenitu.
Opravdu ji máme? Nebo se dnes ptáme na to, co můžeme dělat v Bruselu, kterému to musí posvětit Západ a Rusko?
Chtěli jsme si žít ekonomicky lépe, to určitě nastalo pokud mluvíme o dnešku, nicméně nežijeme podobně jako totalitní komunisté let 50. tak trochu na úkor minulosti, oni tehdy zestátňovali, my zase dokud bylo co, tak jsme privatizovali. Máme svobodu podnikání. Nicméně už dnes je tato svoboda fakticky jen pro někoho, protože bud můžete být bezvýznamně malí, což bylo obvykle možné i v mnoha socialistických státech tehdy nebo musíte být miliardáři. Podniky střední velikosti byly a jsou nemilosrdně decimovány. Náš v minulosti slavný export je dnes "slavně" realizován buď přímo podniky v cizích rukách nebo jsme v roli subdodavatelů, kde smetanu slíznou zahraniční partneři.

Naše diplomatická, vojenská či ekonomická nezávislost již dnes neexistuje a den ode dne se situace horší.
Chtěli jsme, aby nám nevládli "nomenklaturní kádry" tedy blbci jejich jedinou odborností je, že umí opakovat ta správná klišé
a jak je to dnes? Není situace v mnohém podobná?

Někteří brali listopad 89 jako boj se socialismem a komunismem, věřím, že ani oni nejsou spokojeni. Po zakolísání v devadesátých letech socialistické myšlenky často vítězí dál, dokonce, řekl bych, čím dál tím častěji.

Chtěli jsme svobodu pohybu, máme ji a mají ji a měli i jiní, se kterými se srovnávat nechceme. Ve svém důsledku absolutní svoboda pohybu vede ke koncentraci bohatství i obyvatelstva jen v některých regionech a v rukách několika málo procent obyvatelstva. Dochází k migraci, kterou někdo považuje za přirozenou a někdo za uměle vyvolanou. Stále více lidí je závislých na veřejných rozpočtech, stále méně lidí vlastní většinu zdrojů. Stále více lidí žije ve městech nebo na Západě, chytré mozky i šikovné ruce odchází jinam, my je zase krademe jiným a na někoho se ve smyslu "svobodného pohybu" prostě nedostane a tak jsou regiony, které skomírají a jsou závislé na cizí pomoci. V těchto regionech zůstávají vetšinou jen staří a nemocní nebo děti, a pak jsou naopak regiony, které bezmezně z této svobody těží.

Nadnárodní kapitál drtí národní i regionální konkurenci, mnohdy o konkurenci či konkurence schopnosti, po které jsme tak volali, už nemůže být ani řeč. Desítky značek či podniků často vlastní jeden subjekt, v některých oborech už je situace tak daleko, že podniky musí být rozdělovány, aby zůstalo alespoň zdání konkurence. Socialistický moloch "koncernový podnik" byl nahrazen nadnárodním monopolem.

Rozhodně nejsme ještě tak daleko jako tehdy, ale tehdejší situaci směřujeme mílovými kroky. Pokud nechceme říkat, že dobře už bylo a chceme, aby platilo, že je a i bude líp, musíme rychle mnohé změnit.

My, co jsme tehdy v posledních letech "komunismu" změny skutečně chtěli, se nesmíme nechat překřičet těmi, co se na listopad 89 odvolávají, ale chtějí něco úplně jiného než většina z nás tehdy i dnes.
 
Autor: Žarko Raptor Jovanovič, Praha, ČR, 12.11.2019
 
Zdroj: