20. pro, 2017

ZEMAN NEWS: „Politika je boj s blbostí, včetně blbosti vlastní.“

Rozhovor prezidenta ČR Miloše Zemana pro časopis Playboy

V listopadu 1989 se na náměstích cinkalo klíči za demokracii, jejímž pilířem jsou demokratické volby. Ty proběhly před nedávnem, jejich svobodu nikdo nezpochybnil, přesto se píše o normalizaci, druhé republice…

Pokud se má jednat o otázku, o čem to vypovídá, jedná se o důkaz neschopnosti některých politických subjektů unést svoji porážku.

Čím to, že se prosazování požadavků vítěze voleb nazývá diktátem? 

Podle mě je prosazování požadavků vítěze voleb nejen samozřejmostí, ale dokonce povinností, neboť vítěz k tomu má největší mandát ze všech. Vracím se k odpovědi na předchozí otázku. Ti, kdo prohráli volby, se nejsou schopni vyrovnat s porážkou a neúspěšně bojují s vlastní frustrací. V první řadě mám na mysli ČSSD, ale také TOP 09.  

Nedostali jsme se do stádia, kdy by se měla vítězná strana cítit takřka provinile a začít okamžitě kompenzovat ztráty méně úspěšným?

Jste první, komu prozradím, že až budu jmenovat Andreje Babiše jako vítěze voleb premiérem, budu mu citovat krásný epigram polského satirika Stanis ława Jerzyho Lece: Nezlob se na trpaslíky, že ti okopávají kotníky, oni výš nedosáhnou. 

Není to dáno tím, že v kompenzaci ztrát méně úspěšným máme historickou tradici? Stačí se podívat na KDÚ-ČSL, jejíž vládní vliv vždy mnohonásobně převyšoval volební zisk. A v druhé vládě Mirka Topolánka Strana zelených přetavila šest poslaneckých mandátů ve čtyři ministerské posty, což je nejspíš světový unikát…

Kdyby byla Strana zelených ve vládě Mirka Topolánka úspěšná, vůbec by mi nevadilo to, že měla jenom šest poslanců. Bohužel její ministři byli mimořádně neúspěšní. Dokonce bych řekl, že mohou být právem uváděni jako zářný příklad politické neúspěšnosti.  Nejvíce v tomto ohledu „zářil“ Martin Bursík. Škoda, že nevyšel náš záměr s Václavem Klausem posílit většinové prvky při zachování poměrného zastoupení, který byl založen na vytvoření třiceti pěti volebních krajů. Čím menší kraj, tím větší procento nezbytné k tomu, aby se kandidát v tomto kraji dostal do Poslanecké sněmovny. Tito již zmínění trpaslíci okopávající kotníky by rázem zmizeli nebo by museli bojovat o své místo na slunci mnohem usilovněji, než je tomu dnes. Kdyby náš záměr vyšel, mimo parlamentní lavice by dnes byla TOP 09, dále pak STAN, možná i lidovci. Václav Havel měl ovšem tehdy iluze o proporcionálním volebním systému a jeho podnět k Ústavnímu soudu se setkal s úspěchem, třebaže obě komory Parlamentu tento zákon schválily.

Stále ovšem existuje potřeba ochrany tzv. malých stran?

Nevím, co brání malým stranám, aby se staly velkými? Vždy jsem říkal těm, kteří si stěžovali na malost svých stran, že je to jen a pouze jejich problém a za svou malost by se měli stydět, nikoli na ni ukřivděně poukazovat. Každá malá strana se může stát velkou, což jsem dokumentoval na příkladu sociální demokracie, která v rozmezí let 1992 – 1998 vzrostla z přibližně sedmi procent na dvaatřicet a do Strakovy akademie vstoupila hlavním vchodem.  A funguje to i opačně, neboť „díky“ svému neschopnému vedení je dnes ČSSD na oněch sedmi procentech z roku 1992. 

Nevrací se nám jako bumerang „nepolitická politika“ pana prezidenta Havla založená na omezení vlivu politických stran?

Stejně tak jako neexistuje nechirurgická chirurgie, neexistuje ani nepolitická politika.  Pokud by tomu tak bylo, musel by Vás operovat šarlatán. A po tom snad nikdo netouží.   

Naučí se čeští politici umění přijímat prohry?

Nejdříve potřebují několik proher zažít. Z toho vyplývá, že úspěšným politikem může být pouze starý člověk.

Nemyslím si, že například francouzský prezident Emmanuel Macron je neúspěšný politik, přitom na konci prosince mu bude teprve čtyřicet.

A kdo říká, že pan Macron je úspěšný politik?

Během relativně krátkého časového období ovládl jak prezidentské, tak parlamentní volby a ve Francii způsobil doposud nevídané politické zemětřesení.

Hodnotím politiky v dlouhodobějším horizontu a pan Macron zatím před sebou podle mého názoru tento horizont nemá.  

Říká se, že politika je uměním možného. Nedostalo se Česko, ale také například Německo do situace, kdy bude politika spíše o nemožném?

Vzpomínám si na jedno krásné heslo revoltující francouzské mládeže z roku 1968, které praví: „Buďte realisté, žádejte nemožné.“ Pokud je politika pouze uměním možného, je to v podstatě o pouhém udržování aktuálního stavu. Chce-li někdo přesáhnout toto udržování a směřovat k nějakému cíli, jeho politika musí usilovat o nemožné. 

V Německu se rýsuje obdobná situace jako u nás, nicméně paní kancléřka Merkelová odmítá se sveřepostí sobě vlastní i přes podporu prezidenta a velmi smířlivý postoji SPD menšinovou vládu. O čem si myslíte, že to vypovídá?

Na stole leží v podstatě tři varianty. Prvně zkoušená koalice s FDP a zelenými zvaná Jamajka, nejspíše neuspěla. Nově zkoušená většinová koalice buď uspěje, nebo ne, nicméně v Německu má svoji tradici. Kdyby nevyšla ani tato varianta, přijde na řadu menšinová vláda.

Lze říci, že zatímco u většinové vlády jde o „válcování“, vláda menšinová vyžaduje značné diplomatické schopnosti. Jde v podstatně větší míře o vyjednání s opozicí?

Byl jsem premiérem menšinové vlády po dobu čtyř let a byl jsem s ní velmi spokojený. Pokud se podíváte do západní Evropy, zjistíte, že menšinové vlády představují naprosto běžnou praxi, nicméně vyžadují určitý druh opoziční smlouvy. Znamená to dohodu buď s jednou, nebo s více opozičními stranami. A to, že to nutí k větší míře vyjednávání, než je tomu v případě většinové koalice, nepovažuji za nedostatek, ale přednost.

Pokud si dobře pamatuji, menšinová vláda premiéra Václava Klause vládla s tolerancí ČSSD i v letech 1996 – 1997.

Tehdy to bylo o tom, že když ODS vyhrála v roce 1996 volby, druhá nejsilnější strana ČSSD toto vítězství uznala. Po dvou letech se situace opakovala v opačném gardu a byl jsem rád tomu, že se vítězná strana dočkala uznání ze strany druhého, opět těsně poraženého. 

V letošních volbách vedle komunistů zcela propadly také ČSSD a TOP 09. KDÚ-ČSL mírně řečeno příliš neuspěla. Všechny strany spojuje vymezování se proti Vám, vítězi voleb a až eurofanatismus. Cítíte pocit zadostiučinění, že Zeman v roli univerzálního strašáka neuspěl?

Spíše lituji toho, že u některých politických stran, které jste právě jmenoval, převážil komplex méněcennosti. My Češi, tomu říkáme mindrák.  A zamindrákovaní lidé jsou nebezpeční sobě i svému okolí. 

Ještě nikdy v polistopadové historii se nestalo, aby vítězná strana porazila druhou nejúspěšnější stranu o 53 poslanců. Čím to, že zmizela protiváha vítěze?

Vítězná strana měla v čele silnou osobnost, zatímco poražené strany měly na vedoucích postech místo osobností pouze osoby. 

Česko se nachází v regionu, který vygeneroval velké vítěze voleb, jako Roberta Fica, JarosławaKaczyńského, Viktora Orbána…

Česko vygenerovalo Andreje Babiše.

Srovnání s Viktorem Orbánem pokulhává. Jeho strana Fidesz atakovala v roce 2010 hranici sedmdesáti procent, což je nevídané…

Velmi si vážím Viktora Orbána, je to mimořádně schopný politik, nicméně 30% hnutí ANO stojí taky za úvahu.

Mám k Viktoru Orbánovi velmi kladný vztah, pamatuji si ho z června 1989, kdy jako studentský vůdce vyzval k pořádání svobodných voleb a odchodu sovětských okupačních vojsk…

V Muzeu hrůzy, které se nachází v Budapešti, jsem viděl záznam jeho tehdejšího projevu. Jak jsem již řekl, jedná se o velmi sympatického člověka. Když ho občas potkám na nějakém summitu EU, tak ke mně přijde a říká: Miloši, co tady vůbec děláme?

Šéf EU Jan Claude Juncker považuje Viktora Orbána za diktátora?

Pan Juncker není diktátor, ale jeho schopnosti řídit Evropskou unii jsou hodně omezené. Také proto není Evropská unie účastna „koncertu velmocí“ jako hráč, ale jako ze zadních řad přihlížející. Proto je stále aktuální otázka protřelého matadora americké politiky Henryho Kissingera: Jaké číslo má Evropa?

Četl jsem úvahu, podle které začal brexit ve chvíli, kdy Německo a Francie převálcovaly Anglii a prosadili do čela EU právě pana Junckera?

Tento názor nesdílím, i když se možná jedná o sekundární faktor. Za hlavní faktor brexitu považuji nesmyslné záplavy směrnic vydávaných Evropskou komisí, které Brity utvrdily v nezbytnosti návratu k vlastní legislativě. 

Zní to euroskepticky…

Ne. Jsem naopak eurooptimista. O to více si zoufám nad absolutní neschopností vedoucích evropských činitelů například v oblasti ochrany vnějších hranic Evropské unie.

Litoval jste někdy vyvěšení vlajky EU na Pražském hradě?

Nikdy a udělal bych to znova.   

Zpět k domácí politice. Hovoří a píše se o paktu prezidenta s vítězem voleb.

Existuje námitka, že bych neměl jmenovat Andreje Babiše, předsedu hnutí ANO, jednoznačného a nevídaného vítěze voleb, premiérem, protože může být trestně stíhán. Na tuto námitku odpovídám, že žijeme v zemi, ve které se trestní stíhání vlečou několik let a velmi často končí osvobozením. Nezpochybnitelným důkazem toho je například česká eurokomisařka Věra Jourová. Je proto nesmysl, abychom čekali na jmenování premiéra až doby konce vyšetřování.  

Předsedové několika opozičních stran po Vás žádali vysvětlení, proč jste nepožadoval po Andreji Babišovi podpisy 101 poslanců? Co kdyby některý z nich přišel s tím, že těch 101 poslanců má?

V této části počátečních jednání to ještě nehrozilo. Navíc jsem jasně vysvětlil několika českým politikům, že důvod toho, co jsem řekl a hodlám učinit, spočívá v ochraně Andreje Babiše před vydíráním. Mohli by se totiž objevit lidé domáhající se koryta a za toto koryto by mohli být ochotni pro jeho vládu hlasovat. 

Když exministr, chartista Tomáš Hradílek zahájil hladovku ve snaze donutit Vás podruhé nekandidovat, necítil jste potřebu nějaké vzájemné komunikace? Přece jen jste oba patřili mezi výrazné osobnosti Občanského fóra a pan Hradílek je člověk, který si zaslouží respekt.

Pana Hradílka jsem asi dvacet let neviděl ani neslyšel. A určitě sám víte, že jsem s panem Hradílkem komunikoval na náměstí v Lipníku. Přišel tam a požádal mě, abych nekandidoval. Odpověděl jsem mu, že před dvěma dny odvezla moje žena na Ministerstvo vnitra krabici s archy, na kterých bylo 113 000 podpisů lidí, kteří naopak požadují moji kandidaturu. A pan Hradílek, není nadřazen těmto lidem.  Jsem rád, že si nakonec hladovku po několika dnech rozmyslel, neboť máte pravdu v tom, že patřil mezi lidi, kteří se dokázali vzepřít totalitě. Na druhou stranu, na post federálního ministra vnitra rezignoval hodně brzo. 

Co říkáte na skutečnost, že ze současných kandidátů na prezidenta jste se pouze Vy a Michal Horáček aktivně vymezovali proti totalitní moci?

A jak se ukazuje, může nám to být přičteno k tíži. Sedmnáctého listopadu se stalo to, že Michalovi Horáčkovi byla odepřena možnost vystoupit na akci pořádané k výročí revoluce, naopak prostoru se dostalo lidem, kteří neměli s tímto datem nic společného.  

Jak si vysvětlujete skutečnost, že žádná z politických stran letos do prezidentských voleb nepostavila svého kandidáta?

Vysvětluji si to neexistencí skutečných osobností.  A stany se logicky bojí toho, že stejně jako tomu bylo v roce 2013 například v případě pánů Přemysla Sobotky a Jiřího Dienstbiera, se dočkají drtivé prohry. Navíc to stojí peníze, které se na rozdíl od těch, které vyplácí stát za poslanecké mandáty, nikdy nevrátí. 

Prvních přímých prezidentských voleb se kromě Vás zúčastnil bývalých premiér Fischer, předseda senátu Přemysl Sobotka, ministryně zdravotnictví Zuzana Roithová, aktuální ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, ČSSD nominovala Jiřího Dienstbiera. Dnes má kromě Vás s velkou politikou zkušenosti pouze Mirek Topolánek. Strany definitivně vyklidily prezidentské bojiště?

Je to bohužel pravda…

Bohužel?

Ano. Politika je profese jako každá jiná, a pokud na nejvyšší politickou funkci nekandidují politici, je to podle mého názoru chyba. Proto jsem uvítal kandidaturu bývalého premiéra Mirka Topolánka.

O čem vypovídá fakt, že pouze tři z devíti kandidátů – Drahoš, Horáček a Zeman, mají přímou podporu občanů, nikoli zákonodárců.

Několikrát jsem veřejně říkal, že ono právo poslanců a senátorů nominovat prezidentského kandidáta považuji za relikt z dob parlamentní volby prezidenta a mělo by být proto ze zákona odstraněno. Protože ten, kdo nedokáže získat hlasy alespoň 50 000 voličů, má minimální šanci ucházet se o přízeň dvou až tří miliónů lidí.

Jste stoupencem referenda?

Ano, obecného i speciálního. Kdybych nebyl stoupencem referenda, neúčastnil bych se prezidentských voleb, které jsou vlastně referendem, byť si to jeden z kandidátů prezidentských voleb z pozice odpůrce referenda asi neuvědomuje. 

Váš soupeř v prezidentské volbě Michal Horáček mi řekl, že i když se s Vámi neztotožňuje snad v ničem, jste jeho prezidentem, protože ctí vítěze voleb a prezidentský úřad. Sdílíte tento jeho názor?

Samozřejmě že ano.  O to více lituji, že příznivci v první přímé volbě jasně poraženého Karla Schwarzenberga to během pěti let nepochopili. Mohu Vás ubezpečit o tom, že v případě neúspěchu budu považovat svého nástupce, stejně tak jako tomu bylo i v případě Václava Havla a Václava Klause, za svého prezidenta.

Média příliš nekomentovala skutečnost, že soud ocenil ukradenou a rozstříhanou prezidentskou standartu částkou asi 8000 korun. O čem to podle Vás vypovídá?

Jedná se o neúctu k národním symbolům, protože prezidentská standarta není osobní vlajka Miloše Zemana. Jedná se o vlajku prezidenta republiky a podle zákona je to jeden ze šesti státních symbolů. Zatímco v USA vlají před domky občanů vlajky, my jsme se nejspíše díky komunismu nenaučili ctíti národní symboly, což považuji za chybu. 

Titulek našeho rozhovoru ze září 2011 zněl: Blbce nepředěláš. Platí i dnes?

Kdysi jsem napsal knížku, která se stala s prodaným nákladem 135 000 kusů bestsellerem, přičemž motto knihy s názvem Jak jsem se mýlil v politice, znělo: Politika je boj s blbostí, včetně blbosti vlastní. Já bych zdůraznil zejména druhou část. 

Ovšem člověk, který si přizná, že je blbec, rázem přestává být blbcem.

Máte pravdu, ale bohužel je takových lidí hodně málo. 

Poskytnete v případě úspěšné prezidentské obhajoby Playboyi v pořadí již třetí rozhovor?  

Bude mi potěšením a podáme si na to ruku. Protože podaná ruka je totéž, co podepsaná smlouva.

Autor: Miloš Zeman, prezident republiky, Playboy, 20.12.2017

zdroj:

https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr/vybrane-projevy-a-rozhovory/rozhovor-prezidenta-republiky-pro-casopis-playboy-13810

http://www.playboy.cz/aktualne