LADISLAV JAKL

6. lis, 2019
Zamlada jsme přemýšleli, jak běžné denní popití nějak ozvláštnit. Přece nebudeme pít jen tak bez příčiny. A tak jsme si dali práci a na každý den našli v kalendáři nějakou záminku...
 
Jednou to byl státní svátek Burundi, jindy Den rumunských chovatelů drůbeže. A najednou to pití mělo smysl. Ještě dvě rundy na Burundi! Ale dnes nám témata nabízí samo pití. A pochopitelně i pivo. Tak proč neudělat tematické svátky piva? Zákazníkům to třeba otevře nové obzory, ale hlavně se pro ně ochutnávání stane zábavou, která má jaksi vyšší ideové krytí.
 
Pár takových možných témat vám teď nabídnu. Co takhle udělat dny s názvem: Obilí, to není jen ječmen! A na čep, popřípadě do lednice dát piva vyrobená s použitím jiných sladů (nebo nesladovaného zrna) než ječných. Nabízí se toho spousty. Piva pšeničná (třeba od náchodského Primátora, Velena z Černé Hory nebo Herolda z Březnice), dále piva žitná (rozhodně Režnou Báru z pivovaru Chomout, Tlustý netopýr z Antoše nebo No Idols! od Clocka) a také ovesné stouty (například Kláru z Pacova, ovesný stout z pivovaru Kamenice nebo tentýž styl z pivovaru Sibeeria). Hostům k tomu můžeme nabídnout neječné přísady v misce k zobání.
 
Anebo si můžeme udělat sváteční dny odvozené od nějaké lokality. Třeba teď hodně frčí pivní styl na základě kvašení typu New England. Jsou to příjemně nakyslá piva s mléčným zákalem, pocházející z amerického severovýchodu. Nová Anglie se říká pruhu států od New Yorku na sever až k Mainu na kanadské hranici. Tam mají svůj domov některé výtečné pivovary, ale styl NE se v posledních letech zabydlel i u nás. A tak si můžeme dát třeba Hop Factor z plzeňského pivovar Beer Factory, z pivovaru Máša kousek NEIPA, London Fog ze Zíchovce, Sakra od Zhůřáka, New England IPA z pražského Cobolisu nebo stejný styl z pivovaru Mordýř. A na bar můžeme dát třeba mapu Nové Anglie a nějaké ty pohlednice z Bostonu a okolí.
 
Nebo si jako téma zvolíme hořkost a příslušné tematické dny můžeme třeba nazvat Dny s hubou nakřivo. Hořkost se u piv udává v jednotkách IBU (jeden miligram izoalfa hořkých kyselin na litr piva) a i v domácí produkci se najdou hodně drsné kousky. Pro porovnání: plzeňský Prazdroj má nějakých 37 IBU, hořké ejly mívají nad 50, piva typu IPA nad 60 nebo také o hodně víc. A aby ta huba šla nakřivo pořádně, zařadíme do téhle přehlídky piva od stovky IBU nahoru. Rovnýma 100 IBU úsměv zkřiví pivo s výřečným názvem Jak jsme popustili uzdu své bezmezné představivosti z pivovaru Lucky Bastard nebo Man Boob Enhancer Brutal IPA od Zhůřáka, 111 IBU má kousek Veterans of Future Wars z Radničního pivovaru v Jihlavě, pivo se slovní hříčkou v názvu Falk:On #4 z pivovaru Falkon zkroutí jazyk dávkou 115 IBU. Už pořádných 120 IBU mají v sobě Triple IPA z pivovaru Nomád, který se nedávno pevně usadil v Děčíně, Frozen Waste z plzeňského Ravenu či Dno pytle Černobyl z pivovaru Chotoviny. Vše pak přebíjí a přepíjí IPA 24 Pohutukawa z frýdlantského Albrechtu.
 
A pokud se zákazníkům zalíbí honba za vysokými čísly, můžeme připravit barový festiválek ultra silných piv. Mohl by se jmenovat třeba Ukrutně silný týden. A tam by se mohla objevit třeba jedenadvacítka Tripel od Lucky Bastarda, Pivovar Falkon produkuje Triple Idiota, což je třiadvacítečka, v Pivovaru U Bulovky dělají parádní Sládkovu pětadvacítku, pětadvacítka je i Ale Helper z pivovaru Kytín nebo triple Elephant z Beskydského pivovárku, Královská Zlatá labuť ze Zvíkova či Černé Cucu vyrobené ve spolupráci pivovarů Chroust a Zíchovec mají sílu šestadvacítky, v dřevěném sudu stařené BarleyWine Barrel Aged od Matušky je dokonce osmadvacítka a pivovar Loď, upoutaný na Dvořákově nábřeží u Šefánikova mostu, nabízí čtyřiatřicítku, která se nemůže jmenovat jinak než Titanic.
 
A podobných přehlídek si pro svůj podnik můžete vymyslet ještě mnoho. Třeba Ostrý týden, nabízející piva okořeněná chilli nebo jalapeńos, nebo Piva pěti kontinentů (to vám dodá Pivní Mozaika nebo BadFlash), popřípadě pokud máte koho za barem obléci do dirndlu, rozhodně zkuste Bavorské dny.
 
Tyhle drobné přehlídky mohou být nejen zdrojem zábavy pro vaše návštěvníky, ale také bezvadnou příležitostí znovu a znovu upozornit na svůj podnik nějakou tou tematickou kampaní.
 
Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 6.11.2019
 
Psáno pro Barlife
 
Zdroj:
 
 
 
30. říj, 2019

Okamžitě označí všechny své kritiky za ničitele světa...

Pán Jakl, sme na prahu 30. výročia Nežnej revolúcie. Keď sa pozriete späť do obdobia revolučného a tesne po ňom, čo sa Vám vybaví ako prvé?

Jsem účastníkem oné památné demonstrace ze 17. listopadu 1989, takže je to součástí mých vzpomínek, mého života, mých dojmů. A dny potom? Hektické, po nocích množení letáků, organizování různých akcí, v jednom víru událostí. Byly to dny a týdny, kdy jsem se cítil velmi šťastný, jakkoli jsem si nedělal iluze, že snad nepřijdou zase dny všední i trpké.

Ako sa postupne stane z hudobníka, novinára respektíve poslanca Českej národnej rady poradca prezidenta?

Moje spolupráce s Václavem Klausem začala bezprostředně po události nazvané Sarajevský atentát. Do té doby jsme se znali jen okrajově, díky mé poslanecké a poté novinářské roli. Ale den po jeho tehdejší rezignaci na funkci premiéra jsem zavolal do jeho sekretariátu a nechal mu vzkaz, že v době mediální hysterie, vybičované proti němu, stojím za ním, a pokud by něco potřeboval, ať se ozve. Ozval se hned druhý den, pozval mě k sobě a nabídl mi spolupráci. Zprvu zdarma, poté jako jeho asistent poslance, poté – když byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny – jsem se stal ředitelem jeho Odborného útvaru (což bylo oddělení analytiků a oddělené tiskové). O čtyři roky později jsem opět pár měsíců byl v roli jeho poslaneckého asistenta, a když se poté stal prezidentem, byl jsem mezi prvními, které si vzal sebou na Hrad. Tam jsem byl 10 let jeho tajemníkem, zprvu také ředitelem sekretariátu a poté ředitelem Politického odboru. Nyní pracuji v jeho Institutu.

Václav Klaus je spojený s Vašim životom už „nejaký ten pátek“. Určite sa tá spolupráca nedá stručne zhodnotiť, tak aspoň skúste prezradiť, čo na ňom obdivujete, čo naopak by mohol zmeniť a ktorú jeho vrodenú vlastnosť by ste chceli mať.

Obdivuji především jeho pracovitost a erudovanost. Měnit zralého muže už nemá cenu. A jeho vrozenou vlastnost? Vystačím si se svými, ta jeho pracovitost je spíše získaná, tu asi vrozenou nemá.

V rozhovore s Filipom Šebestom ste povedali, že vás prekvapilo, ako často ste uvažovali konzervatívne už v čase, keď ste bol považovaný za liberála. Nebolo v tom čase revolučno/porevolučnom veľa konzervatívne zmýšľajúcich ľudí liberálmi, pretože boli na strane liberalizácie ekonomiky? Bol to vtedy skôr boj v ekonomickej oblasti, ktorý sa – úpravou základných pravidiel – presunul do oblasti spoločenskej?

Já si myslím, že to nijak není a ani nebylo v rozporu. Staří liberálové v ekonomickém smyslu, počínaje Adamem Smithem, byli přece z dnešního pohledu čistí křesťanští konzervativci. Důraz na ekonomické a občanské svobody je přece pouze jednou z aplikací názoru, že lidskou mocí se nemá silou zasahovat do přirozených spontánních dějů. Někdy před 25 lety jsem v polemice s jedním liberalizujícím katolickým paterem, který dnes už otevřeně šíří pokrokářství, napsal, že neviditelná ruka trhu i ruka boží vůle vyrůstají obě z jednoho těla a nemůže být tedy mezi nimi rozpor.

Pokračování textu zde:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10704#more-10704

Pro Konzervativny web se ptal Peter Bercik

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 30.10.2019


 

21. říj, 2019
Připadlo to zrovna na dnešek. Život se mi rozdělil vejpůl. Přesně jednu jeho půlku jsem prožil do 17. listopadu 1989 a přesně půlku po tomhle historickém datu...
 

Jasněže vím, že přímo onoho 17. listopadu k žádnému faktickému zlomu v životě obyvatel Československa nedošlo. Oné památné demonstrace jsem se sice osobně zúčastnil a při návratu domů manželce hlásil, že jsem právě zažil asi hlavní událost roku. Vůbec mě ale nenapadlo, že to byla nejen akce roku, ale spíše posledních čtyřiceti let. Však jsem šel druhý den do práce jako jakýkoli jiný den a nic nenasvědčovalo tomu, že už žiju „první den poté“.

To až běh dalších hodin a dní a především falešná zpráva o mrtvém studentovi Šmídovi přinesly do vývoje událostí ten zásadní obrat. Přetlak se vyvalil. A za sebe můžu říct, že následující týdny přinesly mně osobně asi nejšťastnější chvíle života.

Nechtěl jsem ale dnes mluvit o oněch třicet let starých událostech. Spíše právě o tom rozpůlení života, což je ryze individuální pocit. První, co člověka napadne, je ty půlky srovnat. No, to půjde těžko. Do té první patří dětství, máma, táta, tři bratři, škola, kamarádi. S tím se těžko něco srovnává. Až pak přišel underground, konfrontace s realitou, ale také bujné mládí. S tím už se taky srovnávat nemůžu.

Já děkuju za obě půlky svého života. V té první jsem si užil mládí, dětství, objevování světa včetně jeho nespravedlností a nesvobod. V té druhé jsem si užil euforie mladé svobody, tisíců změn kolem sebe a při všem svém konzervativním mrzoutství změn většinou radostných.

Nabízí se otázka, co přinese „třetí půlka“. On to přinesl už závěr té druhé. Svobody zase začalo ubývat. O tom jsem ale napsal už hodně textů a další asi ještě napíšu. Dnes mi jde o něco jiného. Zrovna nadcházející éra totiž podle mne přináší ještě jinou věc, než jen sílící etatizaci a omezování života jednotlivců. Přináší sílící napětí mezi lidmi. Více nenávisti ve jménu boje proti nenávisti. Méně tolerance ve jménu boje proti netoleranci. Houstne to.

Nejsem ještě úplný kmet (i když na to hlavně poránu často vypadám), ale přeci jen na základě nějaké té životní zkušenosti cítím, že je to ve vzduchu. To napětí mezi lidmi přeroste v něco, u čeho bych už možná ani nechtěl být. Ani jako divák.

Ale třeba se mýlím, stejně jako jsem se mýlil večer 16. listopadu 1989 před nuselskou hospodou U českého lva, když jsem v rámci plánování srazu na zítřejší „svazáckou“ demonstraci pravil, že převrat určitě přijde (nečekal jsem, že začne už zítra), a že se pak neobejde bez velkého násilí, neboť naštvanost lidí je veliká. Jsem rád, že jsem se tehdy mýlil. Jenže tentokrát to není naštvanost na konkrétní systém či konkrétní papaláše (to jistě také, ale to není společné všem), ale naštvanosti lidí na lidi. A někde se ten přetlak vyvalí.

A jestli je teď chvíle na přípitek, připíjím na svou omylnost.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 21.10.2019

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10627#more-10627


 

 

27. zář, 2019

První semifinále soutěže o nejlepší ležák nabídlo vcelku vyrovnané pole předložených vzorků, s výjimkou obou konců tabulky...

Zatímco na čele dominoval přerovský Zubr s velice slušným ziskem 29 bodů (průměr 3,625), na chvostu zůstal trčet Bernard s hanebnými 44body (5,5). Právě humpolecký ležák vzbudil po ohlášení výsledků bouřlivé diskuse, neboť zatímco šest porotců ho naprosto strhalo, zbylí dva členové poroty s ním byli naopak spokojeni a řadili ho do horních pater tabulky.

Po odtajnění a vyhlášení konečného pořadí byla na pokyn kapitána stolu přinesena kontrolní láhev a znovu degustována. A vida! Všichni porotci zůstali pevně na své straně zákopu, čímž se potvrdilo rčení, že není na světě pivovar ten, aby se zavděčil pivopíčům všem…

Ale vraťme se k průběhu samotné degustace. Ostatní vzorky v kolekci již tolik emocí nevzbudily a tak se porotcům většinou dařilo zachovávat předepsanou poker face s výjimkou bouřliváka Maxe, jemuž jeho horká argentinská krev nedovolovala jen tak lehce přejít ústrky, kterými ho  – dle jeho mínění – předložené vzorky iritovaly.

Došlo to dokonce tak daleko, že v jednu chvíli musel být napomenut kapitánem stolu slovy: „Nevyváděj tak, doma v pampě bys to chlastal, ani bys okem nemrknul!“

Na to milý Max kontroval slovy: “ To je pravda, u nás v Argentině je Braník považován za craftové pivo!!! “ a maloval dál šestky sedmičky a osmičky jen to svištělo.

Výsledková listina pak přináší několik zajímavostí, které stojí za povšimnutí. První místo přerovského Zubra, který tak rázně vykročil za obhajobou loňského vítězství.

V této souvislosti bychom také rádi upozornili na probíhající obchodní válku mezi PMS a řetězcem Albert. Skupina PMS, mající ve svém portfoliu kromě Zubra také Litovel a hanušovickou Holbu (mimochodem další letošní semifinalisté PPE!),  odmítla přistoupit na nevyhovující obchodní podmínky a její piva tak v Albertech nenajdeme. Trochu komplikace pro nákupčího PPE, nicméně PMS držíme palce, dle našeho názoru prodávat český ležák leckdy i pod deset korun za láhev je z hlediska dnešních cen až nemravné a někde se to prostě projevit musí.

Na druhém místě překvapila Chotěboř, po nevyrovnaných výkonech z poslední doby tentokrát svěží a pitelná, uvidíme zda udrží formu do dalších bojů.

Třetí místo rovněž překvapení, benešovský Ferdinand se poprvé probil až do finále.

Na čtvrtém nenápadný dělník piva Pardál, skromně číhající na svoji šanci.

A poslední postupující Gambrinus jen o prsa korejské ženy porazil svého slavnějšího bráchu z Plzně. O lahvové verzi PU byly již popsány tuny papíru, ani nyní se nevyvarovala obvyklých chyb, i když ne v takové míře jako v některých minulých degustacích.

Drobné senzorické vady vykazovaly i další nepostupující tituly, Černá Hora, Klášter a Platan.

Druhé semifinále proběhne v První Pivní Tramwayi dne 17.9. od 19h a jako vždy bude veřejně přístupné.

Závěrem poděkování úžasným pivonoškám, všech 10 x 8 vzorků stihly tentokrát nanosit v úžasném čase 6:32!

Též Béďovi a Lidušce za opakované dodávky vzorků z moravskoslezské oblasti.

Petr Hrkal, PPE

Výsledky 1.semifinále 2019:

1. Zubr  29 b
2. Chotěboř premium 31 b
3.  Ferdinand Benešov 34 b
4. Pardál Echt 35 b
5.  Gambrinus 12° 36 b
6.-7. Pilsner Urquell 37 b
6.-7. Černá hora Páter 37 b
8.  Platan Protivín 38 b
9.  Klášter Premium 39 b
10.  Bernard sv. ležák 12° 44 b

 

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 27.9.2019

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10602#more-10602


 

3. zář, 2019

S Ladislavem Jaklem jsme si povídali nejen o jeho nové knize textů, rozhovorů a komentářů Z Hanspaulky o svobodě, kterou právě vydává Institut Václava Klause. Ale i o tom, jak se změnil politický střet a o co v něm jde nebo proč se dnes cítí být konzervativnější než před třiceti lety...

O čem je Vaše nová kniha, je asi jasné ze samotného názvu – o svobodě. Co v ní ale čtenáři budou hledat marně, co v ní nenaleznou?

Nenajdou v ní mé soukromí, nenajdou v ní mé pivo, nenajdou v ní mou muziku. Ale bez toho, čím žiju ve svém soukromí, bez svého piva a bez své muziky bych se určitě díval na svět jinak a určitě bych i jinak psal.

Jsou toto pro Vás atributy svobody? Nebo co si pod pojmem svoboda představuje Ladislav Jakl? A změnilo se nějak toto vnímání v průběhu let od roku 1989?

To jsou spíš atributy mé osobní spokojenosti a pohody. Svoboda pro mne znamená totéž, co pro kohokoli jiného. Možnost jít za svou vlastní spokojeností a pohodou. A protože jsme každý jiný, přináší každému spokojenost a pohodu něco jiného. A k tomu potřebujeme svobodu jít svou vlastní cestou za svým vlastním štěstím, aniž by nás někdo násilím nutil jít po cizí cestě a aniž by nám někdo násilím vnucoval svou představu o našem štěstí. V tom se nic nezměnilo od stvoření světa.

Tak ještě jinak. Řekl byste, že nám dnes někdo vnucuje tyto své představy o našem štěstí více, než tomu bylo například v době Vašeho poslancování před 30 lety? Z Vaší knihy to na mne působí tak, že ano. Čím to je?

Na začátku 90. let jsem i já propadl pocitu, že teď už bude svobody jen přibývat. Měl jsem radost z každého odhození dalšího a dalšího břemene regulací a zákazů. Vůbec by mě nenapadlo, že za pětadvacet let bude vše naruby a že každý den budou omezení a zákazy naopak přibývat. A už vůbec mě nenapadlo, že se touhle dobou budu bát i o svobodu slova.

Vidíte někde nebo v něčem naopak naději? Třeba v nějakém segmentu našich společností, když budu mluvit šířeji o Západu jako celku, protože se to asi netýká jen nás…

Bude to znít jako slovíčkaření, ale naději paradoxně vidím právě v tom utahování šroubů posledních let. Dokud měli kolektivisté pocit neochvějné převahy, nechali nás povídat, co jsme chtěli, ve stylu: ať si plácají, my máme moc. Ale to, že začali boj proti svobodě slova ve stylu umlčování samizdatů a štvavých vysílaček, je důkazem, že stoupenci svobody jim nahánějí reálnou hrůzu. Jen je nechme, ať se bojí.

Vy jste ve veřejné diskusi často radikální a provokativní. Trump, Farage, Johnson, Salvini také nejsou žádnými vychovateli z nedělní školy a prolamují krustu dusivé politické atmosféry poměrně úspěšně. Být jen „drsný“ ale asi nestačí, ne?

Mým cílem není být provokativní. To by bylo moc prvoplánové. Provokativní se leckomu zdají mé názory, protože z nich nijak neslevuji a protože se ve své ostré podobě zdají být často vybočující z dohodnutého klidně plynoucího diskursu. Lidé jsou často zvyklí na velmi úzké spektrum svých oblíbených názorů a cokoli odlišného vnímají jako skřípání nehtů o rezavý plech.

Je ještě něco co Vás při přípravě knihy, řekněme, překvapilo? Nějaká tendence, kterou jste si dříve tak neuvědomoval a vyjevila se až v takto koncentrované podobě Vašich textů z posledních let?

Určitě nejsem sám, kdo je bláznivými pokrokářskými vylomeninami překvapován každý den. I texty v této knize prozrazují, jak se témata mění. Už nám nejde jen o ekonomické svobody, už nám jde o kulturní a civilizační přežití. O naší budoucnosti rozhodne to, zda dáme přednost dobru, nebo svobodě. Já jsem pro svobodu a o cizí dobra nestojím.

Asi byste tedy souhlasil s tvrzením, že se politický střet dosti redefinoval. V řadě klasických liberálů, mezi něž Vás počítám, to probudilo dříve netušené konzervativní reflexy. Cítíte se být dnes konzervativnější než na počátku 90. let?

To cítím, i když zpětně odhaluju, že mé někdejší postoje byly už tehdy o dost konzervativnější, než jsem si sám tehdy myslel. Ale i tak, hlavně poránu, na sobě jistý posun vnímám. Je to dílem stárnutím, dílem pocitem akutního a sílícího ohrožení. Šílenství pokrokářů tak zběsile akceleruje, že nám nezbývá, než se také radikalizovat. Jinak budeme pro ně jen materiálem ke zvrhlým sociálně-inženýrským experimentům.

A dá se tomu vyhnout, nebo si tím budeme muset projít? Jistým způsobem se dá říct, že znovu.

Vyhnout? Na to je pozdě. Za chvíli mi bude šedesát. Nevím, čeho se v tomto smyslu ještě dožiju. Horších časů zcela určitě. V těch už jednou nohou jsme. Ale jestli zažiju zas lepší éru, to nevím. Někdo z čtenářů mé knihy však určitě.

Autor: Filip Šebesta, Newsletter IVK, léto 2019, Praha, ČR, 3.9.2019

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10572#more-10572