LADISLAV JAKL

2. dub, 2020
Známe to z nedávných minulostí dobře...
 
Objeví se vskutku zásadní problém (třeba zakřivenost banánů importovaných z Ekvádoru), a ihned se konaly summity.

Konaly se Evropské rady, mimořádné jednání Evropské komise, noční tiskovky, a řešilo se a řešilo. A na každý problém existovala stejná odpověď: je nutno přijmout evropské řešení (myšleno unijní, pochopitelně). Je třeba více Evropy, mudrovali bruselohujeři. Je nezbytné postupovat společně. Problém vyžaduje celoevropský koordinovaný přístup.

Jenže pak přijde covid ostrovid, a co ostrovidí? Kde je teď ta Evropská unie? Kde jsou ony summity? Proč se nejedná do rána? Kde je to pracné a usilovné hledání konsenzu? Kdy už bude to jednotné komuniké? I když normálně se u piva bavíme o ženských, muzice, bolení v zádech, vaření a chlastu, posteskl jsem si včera u stolu: kde je najednou ta slavná Unie? Kde jsou ty summity? Kde je to vyjednávání o společných strategiích? Proč nic takového nevidíme? Proč o nich není slyšet? Z druhé strany stolu dostalo se mi odpovědi: protože tohle je fakt skutečnej problém. Hřebík to dostal rovnou na hlavu.

Přesně tak. O blbostech se jim to vyjednává a předvádí důležitost, natřásá se unijní peří, markýruje se horečná činnost. Ale když jde do tuhého, najednou objevíme jedinou věc, která fakt funguje: národní stát. Vlády. Domácí instituce. Tam sedí lidé chytří i hloupí, schopní i neschopní, pracovití i líní, jako všude jinde. Ale mají jasnou odpovědnost a jasné kompetence. A jednají a rozhodují, jak umějí. Najednou objevují kouzlo té zatracované čáry v krajině, které říkáme hranice. Najednou se přijímají opatření v řádu hodin a ne týdnů a či měsíců. Najednou víme, kdo konkrétně je za který konkrétní krok odpovědný.

V krizi bývají obvykle dočasně suspendované některé svobody. Asi je to tak nutné. Doufejme, že jednotkou této dočasnosti nebude opět jeden furt. A že nám po krizi naše svobody vrátí. Ale jedna jediná věc by mohla zůstat i po covidové krizi: vědomí, že demokratický stát je jedinou institucí, schopnou a zároveň oprávněnou řešit veřejné problémy. Ostatní instituce jsou k ničemu. Pryč s nimi.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 2.4.2020

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10884


 

 

6. úno, 2020

„Současný systém upravit nelze. Jen zrušit...

A k vytlačování nepohodlných názorů bude docházet dál mimo jiné i proto, že existence státních médií je z principu špatná,“ prohlásil v rozhovoru Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause a zároveň člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za SPD. Podle něj dnes nejde tolik o změnu zákona či o zrušení, ale o to, jak tyto instituce utržené z řetězu přimět, aby peníze všech neposílaly cizopasníkům a nevysílaly propagandu. Kritiky v křeslech mediálních rad uvítá s nadšením – zájmové síly prý mají strach, že by mohly přijít o hračku. A tak je to dobře.

Čím to je, že se sešel rekordní počet přihlášek do Rady České televize a do mediálních rad?

Zaprvé tím, že stále více lidem se zajídá, jak za jejich peníze tyto instituce – Český rozhlas a Česká televize – místo služby veřejnosti šíří jednostrannou probruselskou, ekofašistickou a promigrační propagandu a ze svého rozpočtu krmí napojené zájmové skupiny. A zadruhé, ty zájmové síly, které si hlavně Českou televizi před dvaceti lety přivlastnily, žijí z ní a užívají ji jako nástroj zájmů svých loutkovodičů, mají stále větší strach, že by o svou hračku mohly přijít. A je to dobře. Aspoň budou obě instituce a jejich praktiky více na očích, když se o nich teď víc mluví.

Které z přihlášených byste rád viděl v křeslech rad? Koho byste doporučil?

Většinu z nich vůbec neznám. A pokud bych někoho veřejně doporučil, to pak aby dotyčný začal chodit s ochrankou, to bych mu přece neudělal. Ale systémově bych tam chtěl vidět lidi, kteří by v radě zastávali zájmy poplatníků, zájmy diváků. Ne zájmy lidí, kteří na těchto institucích dnes parazitují nebo je zneužívají pro vlastní politické cíle. 

Rozběhla se diskuse k tomu či onomu kandidátovi. Jak vnímáte, že se do rad hlásí lidé, kteří jsou k veřejnoprávním médiím kritičtí? Je v radách potřeba více takových hlasů?

No jéje. Zatím každou radu si vedení hlavně České televize omotalo kolem prstu. Takové rady neplní svůj účel, svěřené instituce nekontrolují, ale naopak kryjí. Státní média si tak dělají, co chtějí. Za peníze diváků s nimi manipulují, nebo se jim smějí do očí. Každý hlas, který se v té radě nenechá koupit nebo ovlivnit, je potřebný jako sůl. Tak jim ty jejich rady trochu osolme.

Jednou z velmi diskutovaných kandidátek je ekonomka Hana Lipovská. Ona patří například mezi ty, kdo zpochybňují smysluplnost existence veřejnoprávních médií. K výtkám patří i to, že spolupracuje s Institutem Václava Klause. Co říkáte na podobnou kritiku?

Ano, slečna Lipovská je jedním z kvalitních externích autorů, jejichž velmi erudované texty v Institutu Václava Klause rádi publikujeme. Chápu, že to vadí lidem, kteří by si přáli Radu České televize jednobarevnou, bez oponentury. Ale tato rada má být složena co nejpestřeji, aby zrcadlila rozložení názorů a zájmů ve veřejnosti. Nemůže sloužit jen jedné skupině jako dosud. To by si ji tato skupina musela sama platit hezky ze svého.

A je členství v nějaké organizaci dnes diskreditací?

Diskreditací je v mých očích členství v různých profesních organizacích, v nichž se sdružují lidé, pro něž je Česká televize nebo Český rozhlas významným živitelem. U nich jde přece o typický konflikt zájmů. Naopak, oni přece nesmějí rozhodovat o tocích peněz pro své kamarády! Přesto se tito lidé pod rouškou odbornosti do obou rad derou. Tam ale nelze volit lidi, kteří vědí hlavně to, jak rozfofrovat peníze veřejnosti. Tam mají jít naopak lidé, kteří budou rozpočty a obsah vysílání kontrolovat, ne chodit se svými kolegy z oboru na kafe.    

„Nerozumím smyslu existence veřejnoprávních médií. Zárukou nestrannosti či svobody slova nejsou – rozhlas přece existoval i během německé okupace, televize vesele sloužila komunistickému režimu,“ řekla Lipovská pro ParlamentníListy.cz. Co si o výroku myslíte?

Je to výrok správný. Ale dokud tato média existují, je třeba dohlédnout na to, aby nadělala co nejméně škody a naopak aby za peníze nedobrovolných poplatníků dělala alespoň něco užitečného pro všechny. Slečna Lipovská je vynikající ekonomkou. Je u ní naděje, že se podívá pod prsty těm, co s miliardovými rozpočty dosud zacházejí, jako by to byly jejich peníze. Asi proto se jí tak bojí.

V jednom z předešlých rozhovorů jste mi řekl: „Nepotřebujeme státem zřízené noviny, časopisy ani knižní nakladatelství. Tak proč máme mít erární televizi a rádio? Ohrožení svobody médií a svobody slova mají dnes jinou tvář. Všimněte si, jak málo se dnes mluví o pluralitě, která jediná je přitom zárukou svobod politických včetně svobody slova. Mluví se spíše o škodlivých obsazích. Bojuje se už zase se samizdaty a štvavými vysílačkami. To je neklamným znamením, že násilný proces monopolizace mediálního prostoru už začal a probíhá vylučováním nepohodlných postojů z veřejné debaty.“ Zatím to však nevypadá, že by ke zrušení došlo. Jak tedy současný systém upravit tak, aby k věcem, o nichž mluvíte, nedocházelo?

Současný systém upravit nelze. Jen zrušit. A k vytlačování nepohodlných názorů bude docházet dál mimo jiné i proto, že existence státních médií je z principu špatná. Jenže teď není řeč o zákonu, který by to měl změnit – nejlépe jejich zrušením, řeč je dnes o tom, jak tyto instituce utržené ze řetězu přimět k tomu, aby za peníze všech nevysílaly propagandu a tyto peníze neposílaly cizopasníkům. A tomu, komu se nelíbí přirovnání s řetězem, vzkazuji: chcete, aby i ostatní veřejné instituce byly také bez dohledu veřejnosti? Aby si dělaly za vaše peníze, cokoli se jim zamane? Kdo platí, ten poroučí. Dokud platí veřejnost, musí mít kontrolní mechanismy. Řetězem myslím právě kontrolu.

„Už jednou jsme před Českou televizí demonstrovali, bude-li třeba, vrátíme se,“ napsala herečka Aňa Geislerová jako reakci na komentář na serveru Aktuálně.cz, který hájil Českou televizi. Domníváte se, že je podobná demonstrace potřeba?

Určitě ano. Dodnes nemohu zapomenout na její pěvecký výkon na jedné takové demonstraci. Chtělo by to nové číslo. Zajímavé také je, za koho ta herečka mluví, když používá první osobu čísla množného. Za ty, co skrze rozpočet České televize žijí z povinných poplatků? Pak doufám, že ústředním heslem takových demonstrantů za tu jejich televizi bude: Občané, navalte nám své prachy a sklapněte. To by bylo od nich férové, protože o nic jiného jim nejde.

Neprůhledné financování, návaznost na soukromé firmy, téměř vyčerpaná rezerva České televize… a neschválené výroční zprávy. Jak hodnotíte zjištěné skutečnosti? Jsou podle vašeho pohledu důkazem pro vaše slova?

Víte, já bych proti existenci státních médií protestoval, i kdyby fungovaly bez těchto excesů. V některých oblastech prostě stát nemá co dělat. Jenže škodlivé fungování státních médií je zakódováno už v samotné jejich existenci. Potvrzuje tak starou pravdu, že i špatné věci jsou schopny vývoje, vyvíjejí se však vždy v ještě horší. Noví členové rad by snad tuto degeneraci mohli trochu přibrzdit.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 6.2.2020

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10848#more-10848

22. led, 2020

Někteří lidé mají potíže se svou identitou...

Není to nic nového. Různá zařízení jsou odedávna plna lidí, přesvědčených, že jsou někým jiným, než sami sebou.

Myslí si, že jsou třeba letištěm, Napoleonem, poníkem nebo Supermanem z komiksu.

Takovým lidem se nemáme smát. Nežije se jim snadno. Tolik věří své představě, jsou s ní tak srostlí, a najednou přijde zraňující pohled do zrcadla, neopatrný soud druhého člověka nebo jakákoli běžná lidská potřeba. Tito lidé potřebují zvláštní ohledy, které jediné jsou schopny zmírnit jejich rozpolcenost. Někde pomůže odborná psychiatrická léčba, někde ani to ne, jinde pomůže vlídné slovo, empatie, pochopení a mezích možností tolerance.

Jsou ale zastánci jiného „řešení“. Třeba že člověku, který žije v bludu, že je hejtmanem Žižkou, je třeba vypíchnout oko, aby se mu žilo snadněji a nebyl neustále konfrontován rozporem mezi svou představou a párem svých zdravých očí.

Jen si to představte. Jeden člověk je přesvědčen, že je ve skutečnosti želvou a že v lidském těle žije jen omylem. Hned se vyrojí zástup pokrokových aktivistů (i v řadách lékařů) a ti přijdou s řešením: dotyčnému nevratně napevno přioperují na záda i na prsa krunýř ze želvoviny. Současně mu denně poskytují infuzi, po které se mu časem pokryje pokožka želví kůží. Dokonce i brečet jako želva ho naučí.

Jenže pak se cosi zvrtne a dotyčný se začne cítit spíše jako žirafa. A v želvím těle mu je cize. I zde se objeví řešení. Najde se dostatečně dlouhý kus odpadní trubky a ta se mu voperuje místo krku. Ostatně na strakonickém Podskalí vypadá tamní socha Dorotky trochu tak, jako kdyby na ní podobnou operaci už někdo zkoušel.

Ani želví žirafa to ale nemá snadné. Každou chvíli zavadí hlavou o trolej nebo o futra. Není divu, že dotyčný se po čase začne cítit jako třeba pohovka, která nemusí nikam chodit. Žádný problém, tým zkušených chirurgů a endokrinologů je v pohotovosti.

No, raději zavčasu hlásím: až se zase jednou začnu cítit jako vůl, ruce pryč od těch kleští! Třeba to přejde.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 22.1.2020

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10774


 

 

10. led, 2020

Uplynulý rok ještě zrychlilo tempo, kterým se náš svět zbavuje rozumu, říká k hodnocení roku 2019 Ladislav Jakl...

1. ledna 2020 – 09:01
 
Jaký byl uplynulý rok z vašeho pohledu pane Jakle?
 
„Uplynulý rok ještě zrychlilo tempo, kterým se náš svět zbavuje rozumu. Racionální debata o našem životním prostředí byla nahrazena hysterickou propagandou, kde emoce jsou vším a argument ničím. Cílem je vyvolat dojem, že žijeme ve válce. A ve válce jde obvykle demokracie i svobodný trh stranou a nahrazuje je státem vnucená mašinérie. Proto také další útok směřuje na poslední bezpečné ostrůvky, jimiž jsou naše vlastní identita, rodina, pospolitost a národní tradice. Obráni o svou identitu se staneme všichni jen bezpohlavními a bezduchými kolečky řízené společnosti,“ upozorňuje Ladislav Jakl.
 
A rok 2020…
 

„Přeji si, aby si co nejvíc lidí vzalo do roku dvou dvacítek za své heslo: Pryč s pokrokem!,“ vyzývá Ladislav Jakl, hudebník, publicista a v současnosti také člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 10.1.2020

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10770#more-10770


 

25. pro, 2019

Novinář a hudebník Ladislav Jakl oslavil šedesátiny...

Bývalý tajemník Václava Klause se stále politicky angažuje. V loňských senátních volbách například neúspěšně kandidoval v Praze 2 za SPD Tomia Okamury. Letos ho poslanci zvolili členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Ladislav Jakl se narodil 17. prosince 1959 v Chebu. Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, do konce 80. let střídal zaměstnání, pracoval například jako závozník nebo ve vedení kulturního střediska na pražském Jižním Městě.

Od června 1990 do září 1991 byl poslancem České národní rady za Občanské fórum. V roce 1992 byl vedoucím úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, poté až do roku 1997 pracoval v Lidových novinách jako redaktor a později šéf zpravodajství.

Po roce 1997 se stal poradcem předsedy ODS Václava Klause a v období 1998 až 2002, kdy byl Václav Klaus předsedou Poslanecké sněmovny, byl vedoucím jeho poradců. Po zvolení Klause prezidentem vedl od března 2003 do prosince 2005 jeho sekretariát, od ledna 2006 do konce Klasova funkčního období pak byl ředitelem politického odboru Kanceláře prezidenta republiky.

Jakl je i frontmanem hudební skupiny Folimanka Blues, která však letos v březnu přerušila činnost. Je také milovníkem různých pivních stylů.

Letos v květnu byl dvakrát fyzicky napaden. Poprvé v pražském metru, podle policie se ale jednalo o vzájemnou potyčku. Druhý útok se stal ve Zlíně při snídani v hotelu. „Dostal jsem zezadu ránu do zad za doprovodu urážek,“ popsal Jakl. Policie to vyhodnotila jako možný přestupek.

Autor: Idnes.cz, Praha, ČR, 25.12.2019

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10759#more-10759