LADISLAV JAKL

20. čvn, 2018

Kultovní rocková kapela Folimanka Blues, jejímž kapelníkem a autorem písní je Ladislav Jakl, vznikla v roce 1993...

Letos tak slaví své čtvrtstoleté jubileum. Velká narozeninová oslava vypukne v Malostranské besedě ve středu 20. června už od 19 hodin a nepůjde jen o běžný koncert. Na gratulanty bude čekat nejedno hudební, pivní a další překvapení.

Folimanka Blues hraje vlastní tvorbu, její písně jsou hořké a drsné jako sám život. Kapela má za sebou pohnutou historii. Vydala čtyři alba a koncertovala nejen po celých Čechách a Moravě, ale také na Slovensku, v Rakousku, Polsku, Německu i v USA. Její řady postupně navždy opustili čtyři členové, posledním žijícím zakládajícím členem je tak pouze L. Jakl. Kapela ale vždy povstala, našla nové zkušené muzikanty od slovenské Rožňavy až po jihočeský Český Krumlov a hraje i mnoho nových písní. Během narozeninové show tak představí svou nejsoučasnější podobu.

Folimanka Blues: Ladislav Jakl – kytara, zpěv, Hadži Hrkal – basová kytara, Eugen Pál Baláž – kytara, Pavel Jiroušek – klávesové nástroje, Martin Tvaroh – bicí

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 20.6.2018

zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=8568#more-8568


 

6. čvn, 2018
Až se léto zeptá, cos dělal na jaře, co odpoví správný podnik snažící se o kvalitní pivní servis? Objednal jsem letní piva! A to by byla ta nejlepší odpověď...
 
            Některé bary s lepší nabídkou piv mají téměř ustálenou nabídku po celý rok. Týká se to třeba jednoho podniku, který má v Praze dvě provozovny a v nich pořád téměř stejný pivní list. Když běžný pivní fajnšmekr navštíví takovýhle bar, vybere si z třicítky titulů dejmetomu osm kousků, které ho nejvíc zajímají. Ostatní jsou buď pro něj hodně známé a často konzumované, nebo s nimi zákazník nemá dobou zkušenost a spíš je přeskočí. Když tam pak přijde třeba po dvou měsících, nezbyde mu, než pustit si stejnou písničku se stejnýma slokama. A pak třeba rok i víc raději nepřijde, protože hledá spíš něco nového.
 
            Proto má většina pivních multitapů velkou část kohoutů tzv. rotujících. Co na nich obvykle rotuje? Většinou to, co se naskytne na trhu, nebo nějaká novinka s dobrou publicitou. Jenže stejně jako jsou jídla vhodná pro určitou část roku, je to stejné i mezi pivy. Jistě, jsou mezi nimi univerzálnější, ale zákazníka potěšíme, když se nabídka proměňuje podle ročního období. Je to úplně stejné, jako je dobré mít v sezóně chřestu na jídelním lístku něco s touto skvělou zeleninou, nebo v houbařské sezóně masa na houbách.
 
            U mnoha piv nám napoví už jejich podtitul, který nesou v názvu. Známe winter ale, summer ale, pak různá vánoční, velikonoční a příležitostná piva. Je však jasné, že v horku máme chuď na trochu jiné pivo, než když přijdeme do baru a u dveří odložíme vyklepanou kosu.
 
            Obecné pravidlo intuitivně vytuší asi každý, ale stejně si ho řekněme: čím je venku tepleji, tím to chce piva s nižší stupňovitostí a spíše více prokvašená, tedy s vyšším podílem alkoholu a nižším podílem zbytkových cukrů při stejném plato. Jak je to však se senzorickými vlastnostmi? Skoro obráceně. Pro léto se hodí velmi hořké kousky, klidně s IBU nad 50, ba i výš, tituly velmi aromatické a tedy klidně chmelené zastudena exotickými (nejčastěji americkými) chmely. V zimě zase zalahodí piva více plná, zaokrouhlená, sladší, klidně i kořeněná.
 
            Můžeme spolu zkusit udělat pivní kalendář. Je nutno předeslat, že na čepu je dobré mít nějaké stálice, a k tomu nám určitě dobře posouží nějaká session IPA a dobrý ležák. Člověk může rád experimentovat, ale občas se stejně rád přidrží pevné půdy pod nohama, a to leckdy i doslova, když už je řeč o pivu.
 
            Takže začněme jarem. Sám název nás trkne, že takový spring ale ze Slaného nebo z Břeclavi nemůže být trefa vedle. K jaru se však dobře hodí i středně plné pšeničné housky a také kyselá (sour) piva, tedy piva odvozená od spontánně kvašených lambických piv, jako faro, geuze či kriek. Po zimě si každý rád nechá zbystřit smysly i silnými tituly stylu India Pale Ale, škody nenaděláme ani s nějakým hodně suchým stoutem s ne úplně nejvyšší voltáží.
 
            A co v létě? S létem má každý své zkušenosti, takže opatrně se silnými i těžkými pivy, na to nemusí být člověk odborník. Čím dál víc českých mikropivovarů se kupodivu vrací k výčepním pivům a některé ho nyní dělají skutečně na skvělé úrovni. Ani ten nejlepší bar by se nemusel stydět nějaký takový kousek v létě mít. Proč říkám „kupodivu“? Protože pro malé pivovary jsou „desítky“ nerentabilní. Sypáním moc neušetříte a pracnost či technologická, časová a energetická náročnost je vlastně skoro stejná jako u ležáků. Cenu však na úroveň ležáku nastavit nelze (to si dovolí jen hodně sebevědomý mikropivovar). Proč to tedy pivovary dělají? Většinou chtějí na dobré výčepní pivo přilákat hosty (třeba cyklisty) a pak jim prodat i jídlo.
 
            Šlágrem posledních dvou tří let jsou piva stylu summer ale. Jsou lehká, skvělá na žízeň a pěkně voní. Hodně tradičních „ležáckých“ pivařů si najde cestu ke svrchně kvašeným pivům právě cestou summer ale. Pochopitelně se k létu hodí i lehká pšenice. A co tmavá ležácká piva? Ani těch se nebojme. Vůbec neplatí, že musí být sladší, naopak. Některá jsou sušší díky užití nesladovaného praženého ječmene a k létu se skvěle hodí, navzdory optické „nepatřičnosti“. A je-li na trhu patřičně kyselý lambic, je právě léto jeho chvíle. Zákazníkovi pořádně zatrnou zuby, a když je dostane od sebe, dostane chuť na cokoli dalšího. Včetně barmanek.
 
            A máme tu podzim. Listí zlátne a hnědne, zlátnout a hnědnout by měla i piva. Takže polotmavé? Proč ne! Včetně nějaké plnější polotmavé pšenice. Na podzim přichází také sezona anglického stylu brown ale. Některé pivovary (Beskydy, Strahov, Permon) je přímo podzimními speciály nazývají. Můžeme přitvrdit i u spodně kvašených piv, tedy zkusit nějaký ten imperial lager nebo pěkně sytý bock.
 
            A co v zimě? Přece nezůstaneme u rumů a brandy! Skvěle se zahřejeme dobrým porterem, ve dřevě stařeným stoutem a zimní náladu posílí i piva s koriandrem, hřebíčkem či vanilkou. V zimě udělá radost i špičkové trapistické pivo a vůbec nějaký belgický double či tripple ale. Zas to však nepřežeňme, ať venku neumrzneme a můžeme se těšit zase na jarní piva.
 
Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 4.6.2018 (Psáno pro časopis Barlife, květen 2018)
 
Zdroj:
 
27. kvě, 2018

Kultovní rocková kapela Folimanka Blues, jejímž kapelníkem a autorem písní je Ladislav Jakl, vznikla v roce 1993...

Letos tak slaví své čtvrtstoleté jubileum. Velká narozeninová oslava vypukne v Malostranské besedě ve středu 20. června už od 19 hodin a nepůjde jen o běžný koncert. Na gratulanty bude čekat nejedno hudební, pivní a další překvapení.

Folimanka Blues hraje vlastní tvorbu, její písně jsou hořké a drsné jako sám život. Kapela má za sebou pohnutou historii. Vydala čtyři alba a koncertovala nejen po celých Čechách a Moravě, ale také na Slovensku, v Rakousku, Polsku, Německu i v USA. Její řady postupně navždy opustili čtyři členové, posledním žijícím zakládajícím členem je tak pouze L. Jakl. Kapela ale vždy povstala, našla nové zkušené muzikanty od slovenské Rožňavy až po jihočeský Český Krumlov a hraje i mnoho nových písní. Během narozeninové show tak představí svou nejsoučasnější podobu.

Folimanka Blues: Ladislav Jakl – kytara, zpěv, Hadži Hrkal – basová kytara, Eugen Pál Baláž – kytara, Pavel Jiroušek – klávesové nástroje, Martin Tvaroh – bicí

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 27.5.2018

zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=8568#more-8568


 

 

19. kvě, 2018

Už jsme si řekli, co to vlastně pivo je. Dnes si povíme něco o pivních stylech, tedy o tom, jaké jsou různé druhy piv...

V některých pohostinstvích či pivotékách se chlubí, co mají „druhů“ piv. Přitom mají často druh jediný – ležák – a za druhy vydávají jen různé značky. Kombík zůstane kombíkem, ať už ho vyrobí jakákoli automobilka. A jedna automobilka může vyrábět od sporťáků přes limuzíny až po třeba dodávky.

Jestliže jsme si už v minulých povídáních řekli, že svět piva lze přirovnat k ohromnému košatému stromu, přičemž my zpravidla známe jen jednu jeho malou větvičku a myslíme si, že tím víme o pivech vše, řekněme si dnes alespoň ve velmi hrubých rysech, jak se ten náš pivní strom vlastně větví.

Že jsou piva silná i slabá, tmavá i světlá, to ví kdekdo. Ale leckdo by možná byl překvapen, že jeden jediný pivní styl může zahrnovat piva slabší i silnější, tmavší i světlejší. Takže hlavní kritéria pro rozlišení pivních stylů budou asi jiná.

Veliký pivní strom se už hned nad zemí větví na dva veliké a samostatné kmeny. Pivní svět se totiž dělí na dvě základní skupiny. A v nich nehrají hlavní roli ani síla, ani barva, dokonce ani použité suroviny nebo přísady. Hlavní slovo mají kvasinky, ty maličké organismy, které z navařené mladiny udělají pivo. Udělají ho tím, že pojídají cukry a vylučují (to zní děsně, že) alkohol a kysličník uhličitý.

Kvasinkových sporů kolem nás létají miliardy a je jich možná tolik druhů a mutací, jako je druhů všech rostlin, co na planetě existují. A jako některých rostlinám vyhovuje sucho, jiným vlhko, některým teplo, jiným chlad, některým slunce, jiným stín, některým bohatá půda, jiným písčitá a kamenitá, tak je to i mezi kvasinkami.

Po tisíce let znali lidé jen pivo jednoho kmene: piva svrchně kvašená. Tato piva kvasila při „normální“ teplotě, jaká člověka obklopovala. Dejmetomu něco přes dvacet stupňů, někde v chýši nebo kůlně či stodole.  V takové teplotě se uplatní celá škála různých kvasinkových kmenů a mutací. A proto je výsledek kvašení nejistý a často dopadne jinak než posledně, i když mladina byla stejná. To je ten důvod, pro který se pivovarníci po světě zdravili od nepaměti pozdravem „dej Bůh štěstí“. Nevěděli, že vzduchem létají mikroskopická „semínka“ kvasnic a že jednou přiletí víc těch, jindy víc oněch. A že jednou se mladině prosadí spíš tyhle, jindy jiné.

Proč takovým pivům říkáme „svrchně kvašená“? Klidně si to můžeme představit tak, že na konci života se milé kvasince nafoukne bříško a její už neživé tělíčko vyplave na hladinu a tam s miliardami dalších vytvoří bohatou pěnu, které se říká deka. Původně byla všechna piva kvašená spontánně, to znamená, že do nich člověk nepřidával žádné vypěstované kvasnice. Jednoduše nevěděl, že něco takového existuje, myslel si, že mladina začne kvasit tak nějak sama od sebe. Dnes tvoří spontánně kvašená piva jen velmi okrajový pivní styl (jsou to tzv. piva lambická), který přetrval skoro jen v Belgii a odtamtud se nyní pomalu zase šíří. Je zcela závislý na prostředí, na tom, jaké spory se vyskytují na daném místě.

Lidé po staletích pokusů zjistili, že s pivem je to podobné jako s chlebem: pomůže mu „kvásek“ z minulého piva. A začali takový „kvásek“ zkoušet izolovat a dál uměle množit. A tak objevili kvasnice. Dnes naprostá většina piv i těch svrchně kvašených kvasí za pomocí speciálně vyšlechtěných kvasinkových kmenů. Do této skupiny patří americké, britské, belgické a jiné ejly, piva pšeničná (také žitná, ovesná a jiná), stouty, portery a další.  K jejich rozlišení se dostaneme až někdy příště.

Někdy v 18. století lidé zjistili, že pivo vykvašené při nižších teplotách dává spolehlivější výsledek. Opakovaně má podobné vlastnosti a neliší se tolik várka od várky. Nastalo několik desítek let experimentování (hlavně v Rakousku a Bavorsku), až si jednou do jednoho českého města pozvali právě jednoho z takových experimentátorů, aby jim udělal pivo, které bude možné vyrábět ve velkém. Jsme totiž zrovna na prahu velké průmyslové revoluce. Nová technika umožňuje vyrábět cokoli v ohromných sériích (ne jako dosud v dílnách), a tedy i podstatně levněji. U piva ale bylo možné vyrábět velké objemy jen za předpokladu, že výrobek bude mít standardní stálé vlastnosti: vůni, chuť, říz, plnost, hořkost, dochuť, ale také trvanlivost a vzhled.

A to moderní pivní styl nabízel. Poprvé byl vyroben v Plzni v roce 1842 a dostal jméno ležák. Zrodil se tak nový pivní kmen (i když má několik v jistých ohledech podobných starších bratříčků): piva kvašená spodně.  Během několika málo desítek let drtivě zvítězil ležák po celém světě, právě pro svou spolehlivost a možnost výroby v ohromných pivovarech v ohromném množství. A co že bylo základním tajemstvím? Teplota kvašení.  

Ležáky nekvasí při běžné teplotě, jakou máte v pokoji. Kvasí v chladu, a ten chlad se musí nějak vyrobit a udržovat. O jakém chladu tu mluvím? Dejmetomu sedm či osm stupňů. Jako někde v polopoušti převládne v krajině jediný druh křoviny či kaktusu, protože konkurence surové podmínky nevydržela, tak i v chladu přežije a funguje jen velmi zúžené spektrum kvasnic. A úzké spektrum kvasnic plodí úzké spektrum výsledků: piva jsou si podobná, ať jste je dělali dnes, před měsícem či za rok. A proč jde o kvašení spodní? Zimou zdeptaní tvorečkové vysíleně padají ke dnu a vytvoří tam vrstvu kalu.

Takže si to shrňme: svrchně kvašená piva kvasí při běžných teplotách, spodně kvašená (ležáky v širším slova smyslu) při uměle udržovaných nízkých teplotách. A který ze stylů že je lepší? Přeci oba! Jídla také nemáme jen jeden druh a jsme rádi, že máme na výběr. Buďme vděčni, že i mezi pivy si můžeme vybírat. Dnes už o mnoho lépe než ještě nedávno.

Česko bylo totiž asi jedinou zemí světa, ve které vítězné tažení ležáku bylo stoprocentní. Poslední svrchně kvašená piva se zachovala jen do přelomu 19. a 20. století (v Krupce a Železné Rudě), zatímco jinde ve světě se původní piva přeci jen nějaká udržela. V posledních dvaceti letech se ale na náš trh vracejí i piva svrchně kvašená a my tak můžeme zobat ty nejlepší plody z obou kmenů. Tak na zdraví!

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 19.5.2018

Psáno pro časopis MY, květen ’18  

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=8552


 

16. kvě, 2018
Rozhovor pro Parlamentné listy.sk
 
Stabilizovať a spájať spoločnosť? Prezident na Slovensku už nemá tú úlohu. Kiska sa od prvých momentov správal aktivisticky, hovorí bývalý tajomník Václava Klausa...

Nepochybne dobre vedel, kde je potenciálna podpora verejnosti a médií a okamžite sa na tú stranu pridal. Okruh kritikov vlády mu navyše konvenuje a to je nepochybné. Priamo volený prezident je tak trochu džin vypustený z fľaše. Tam, kde nemáme prezidentský alebo aspoň poloprezidentský systém, tam je priama voľba prezidenta iba destabilizujúcim prvkom. Vraví bývalý novinár a tajomník prezidenta Klausa, Ladislav Jakl v rozhovore pre PL.

Na Slovensku došlo k výmene premiéra aj ministra vnútra. Viacerí analytici to vnímajú ako výsledok nátlaku protestujúcich ľudí v uliciach. Vnímate to tak s odstupom aj vy? Je pád Roberta Fica a Roberta Kaliňáka následkom tlaku ulice? 
 
Len ťažko sa dá tvrdiť, že niečo také sa dáva do pohybu samé od seba. Vždy tu musí byť istá hybná sila. Myslím si, že existujú záujmy vymeniť Ficovi vládu za inú, ktorá by v dôležitých veciach robila iné rozhodnutia a myslím si tiež, že medzi nimi sú aj také, ktoré vedia mať významný vplyv v médiách, vplyv na verejnú mienku a môžu sa snažiť o vynútenie si takýchto zmien. Keď sa potom na to naskytne príležitosť, tak ju určite využijú. 
 
Bola tou príležitosťou vražda investigatívneho novinára a to, čo vyšlo najavo po nej? 
 
Samozrejme, že viem, že významné zmeny na slovenskej politickej scéne mali svoju konkrétnu príčinu v tej nešťastnej kauze, ale pohotovosť, organizovanosť, veľmi jednoznačná cielenosť aktivít namierených proti vláde vo mne skôr budia pochybnosti, či nešlo o už pripravené aktivity, ktoré iba hľadali vhodnú zámienku. 
 
Bola teda vražda iba zámienkou, ktorej sa chytili nespokojní ľudia alebo nejaké záujmové skupiny, aj keď sa od nich organizátori dištancujú, podobne ako aj od opozície? 
 
Podobné veci sa veľmi ťažko plánujú. Veci, ktoré sa odohrávajú na verejnosti, majú svoju vlastnú dynamiku, svoje vlastné potreby a záujmy aj ciele a celkom určite v časti slovenskej verejnosti panuje nespokojnosť s vládou ako, mimochodom, všade inde. Na druhej strane je faktom, že v mnohých demokraciách dochádza k rôznych nešťastným kauzám. Už sme zažili vraždy politikov, sudcov, prokurátorov, sudcov, ale nikdy to neviedlo k takémuto jednoznačnému, cielenému politickému tlaku. Je preto pokojne možné, že niektoré aktivity mohli byť ovplyvnené zo zahraničia. Je predsa verejným tajomstvom a každý dobre vie, že štáty Vyšehradskej štvorky sú určitým problémom pre centralizátorov z EÚ. Sú neposlušné najmä vo veciach masovej migrácie aj centralizácie EÚ a snahy nahradiť vlády týchto politikov objektívne existujú. Nemyslím si, že je to také jednoduché, že nejaké temné sily ťahajú za nitky. Také jednoduché to nie je, ale nepochybujem, že tieto záujmy existujú a sú schopné efektívne využívať rôzne príležitosti. 
 
Na čele vlády teraz stojí Peter Pellegrini (Smer-SD), ale najsilnejšej politickej strane, ktorej je členom, stále šéfuje Robert Fico, a ten chce teraz „rozhýbať“ aj poslanecký klub Smeru. Fico navyše sľubuje, že nikam neodchádza, aj keď jeho strane klesajú preferencie a pritvrdil v útokoch na svojich oponentov. Nie je to trochu zvláštne, keď už predseda strany, ktorá vyhrala voľby, nie je zároveň aj premiérom? Môže taký stav dlhodobo vydržať?
 
Je jasné, že je to operatívne riešenie konkrétnej situácie. Na druhej strane poznáme podobné situácie z Poľska, Talianska a ďalších krajín, v ktorých faktickí politickí vodcovia nie sú hlavnými predstaviteľmi v exekutíve a viac-menej riadia politiku ako šéfovia strán alebo dokonca aj mimo oficiálnych politických štruktúr. Je však dôležité, ako formou sa to stane, pretože je dôležité, či ide o  usporiadanie, z ktorého plynú isté výhody, alebo je to vnútené, a to je slovenský prípad. Toto bolo nanútené rozhodnutie a myslím si, že dlhodobo to takto ako model vydržať nemôže a ani to tak nie je myslené. Táto zmena mala vyriešiť jeden konkrétny koaličný problém, čo sa aj stalo, ale nemyslím si, že by tým vznikol nejaký ideálny model pre budúcnosť. 
 
Pellegrini od nástupu čelil obvineniam, že bude iba bábkou v rukách Fica. Dá sa takejto nálepky podľa vás zbaviť? 
 
Ak sa ma pýtate na teoretickú otázku, či je možné sa takejto nálepky zbaviť, tak, samozrejme, áno. V histórii sa to stalo mnohokrát. Často sa tieto bábky svojim „bábkovodičom“ vymknú spod kontroly a začnú sa správať veľmi samostatne. Už sa veľakrát stalo, že takýto vykonávatelia bývajú podceňovaní, keď pocítia príležitosť. Som presvedčený, že nový pán premiér má niektoré svoje vlastné názory a záujmy, ale na druhej strane si myslím, že nie je v jeho záujme byť antilojálny a pôsobiť deštrukčne. Podľa mňa bude istý čas dochádzať k istej zhode (medzi Ficom a Pellegrinim) a predseda strany a premiér si nebudú podrážať nohy, pretože by to poškodilo obom. 
 
K výmene ministra vnútra a premiéra došlo po celoslovenských protestoch, na ktorých sa spočiatku zúčastňovali desaťtisíce ľudí. Mnohí ich prirovnávali k udalostiam roku 1989, iní tvrdia, že súčasné demonštrácie majú úplne iný charakter. Čo si o tom myslíte vy? 
 
Nielenže takúto paralelu nevidím, ale myslím si, že ľudia, ktorí siahajú k takémuto vážnemu prirovnaniu, o sebe niečo prezrádzajú. Buď prezrádzajú, že veľmi nechápu ten obrovský dramatický zlom z diktatúry, v ktorej sme žili, na slobodný systém a nezdá sa im to ako významná zmena. Alebo tým prirovnaním prezrádzajú, čo si kadekto myslí o časti slovenskej verejnosti v Čechách, že na Slovensku vlastne k žiadnemu prevratu a pádu komunizmu nedošlo, že k nemu došlo len v Prahe a Slováci túto zmenu tak nejak prijali, ale v mnohých veciach zostali kontinuálni. Koniec koncov je na Slovensku bežne vidieť kontinuitu vo funkciách v mestách a obciach, kde človek pochopí a vidí rady komunistických pohlavárov na obrázkoch a na nich nadväzujúcich tých slobodných. Niekto možno cíti viac kontinuitu ako diskontinuitu a má preto snahu to prirovnávať. 
 
Myslím si, že to prirovnanie nie je férové, že to nie je správne, pretože nie je možné nedoceniť zásadný zlom, ku ktorému došlo v roku 1989. Nebudem menovať, o ktorých slovenských predstaviteľov šlo, ale mám osobnú skúsenosť zo zahraničných rokovaní s pánom prezidentom Klausom (pozn. red. – L. Jakl bol tajomníkom českého prezidenta V. Klausa). V jednom z prípadov sa dotyčný predstaviteľ tretej strane snažil povedať: „Pozrite, ja som predstaviteľ nového režimu.“ O inej vláde hovoril ako o inom režime a pán prezident Klaus sa ozval, a povedal: „Rozumiem, že sa snažíte dištancovať od toho, koho ste nahradili a povedať, že prichádzate s niečím novým, ale pokiaľ používate takto silný slovník, tak signalizujete navonok niečo iné. Buď to, že vaša pozícia nie je dosť silná, keď ešte predvčerom u vás vládol iný režim a mohlo by teda dôjsť k obratu, alebo stále žijete v takmer občianskej vojne a nepokojoch a ani jedno z toho nie je pravda.“ Je teda dobre oddeliť sa od predošlej vlády, ale nie je dobre nazývať to iným režimom, pretože to podkopáva serióznosť. 
 
Aktivisti z iniciatívy Za slušné Slovensko, ktorí teraz organizujú protesty proti vláde, aj po jej obmene požadovali výmenu policajného prezidenta, ku ktorej dôjde koncom mája a najnovšie kritizujú aj dianie vo verejnoprávnom médiu. Účasť opozície na organizovaní aj spoluprácu s opozičnými politikmi však odmietajú. O čom to podľa vás svedčí, že sa nechcú spájať s opozíciou? Je v tom nedôvera voči opozičným politikom? 
 
V tejto iniciatíve môžu byť ľudia s rôznou motiváciou a s rôznymi cieľmi, ale pokiaľ chce mať takáto iniciatíva významnú úlohu v spoločenskom dianí v týchto týždňoch a, povedzme, mesiacoch, tak by akékoľvek užšie spojenectvo s konkrétnymi subjektmi zmenšilo jej dôsledky a znížilo by to jej univerzalitu. Takto môžu stále hovoriť, že hovoria univerzálne za všetkých slušných ľudí, ale to, že by v tom nemala prsty opozícia, tomu veľmi neverím. Do určitej miery určite. Keď boli v Česku podobné udalosti a tlaky verejnosti, tak časť opozície to vedela veľmi šikovne a skoro využiť a hneď sa pridala na tú stranu, ktorá vyzerala, že má naklonenú verejnú mienku a médiá. Myslím si preto, že čiastočné dištancovanie sa z oboch strán je z časti taktické a faktické je len z menšej časti. 
 
Vráťme sa na začiatok k vražde novinára Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírovej, ktorá odštartovala kolotoč demonštrácií a politických rošád. Kuciak písal o údajnom napojení mafie na vládne kruhy a necelý deň po vražde prišiel samotný policajný prezident s tým, že motívom bola pravdepodobne novinárova práca. Nebolo to podľa vás predčasné? 
 
Pokiaľ je takéto vyjadrenie povedané bez nejakých závažných indícií a dôkazov, tak je prednesené zväčša z politických dôvodov, keď človek chce uvádzať niečo do pohybu alebo chce, aby boli jeho slová pochopené v istom zmysle. Pretože pokiaľ by bol skutočný záujem na serióznom vyšetrení, tak takéto veci sa zásadne nehovoria. Ja sa nechcem hrať na analytika vnútorných slovenských pomerov, situáciu sledujem zvonka a nevidím do hĺbky dosť konkrétne, ale to veľmi krátke spojenie, že kritický novinár a zločinecká činnosť vládnych predstaviteľov, to je veľmi silné spojenie a objavuje sa všade na svete. Tieto veci treba brať s veľkou rezervou, pokiaľ za tým nie je niečo závažné. 
 
Viete, investigatívny novinár v romantických filmoch býva väčšinou kladná postava a fakt je, že som tento svet spoznal z oboch strán, ako novinár aj z tej politickej strany, a myslím si, že vyšetrovací novinár z veľkej väčšiny nie je vedený tým, že by chcel odkryť nejaké nekalosti. To by spolupracoval s vyšetrujúcimi orgánmi a nesnažil sa predať svoje senzácie. Oveľa častejšie mám skúsenosť, že sa prostredníctvom nekonkrétnych obvinení, buď ľahko „odstreľujú“ nepohodlné osoby s nepohodlnými názormi, alebo dokonca niektoré médiá a novinári sú schopní aj vydierať, čo bolo už niekoľkokrát preukázané. Povedia: „Mám na teba takúto vec a ak neurobíš, čo chcem, tak sa toho obvinenia nikdy nezbavíš.“ Vyvrátiť niečo je totiž hrozne ťažké. Napísať čokoľvek je veľmi jednoduché. 
 
Vo vypätej situácii, ktorá nastala po vražde novinára a následne pri protestoch sa prezident Andrej Kiska v podstate pridal na stranu opozície a demonštrujúcich. Nemal by si však práve prezident za každých okolností zachovať neutralitu, aby spájal spoločnosť rozdelenú aktuálnymi udalosťami? 
 
Prezident Kiska sa nepochybne od prvých momentov správal aktivisticky. Náladu v spoločnosti využíval vo svoj politický prospech. Nepochybne dobre vedel, kde je potenciálna podpora verejnosti a médií, a okamžite sa na tú stranu pridal. Okruh kritikov vlády mu navyše konvenuje a to je nepochybné. Na druhej strane priamo volený prezident je tak trochu džin vypustený z fľaše. Tam, kde nemáme prezidentský alebo aspoň poloprezidentský systém, tam je priama voľba prezidenta iba destabilizujúcim prvkom. Prezident totiž potom už nemá tú úlohu, ktorú ste spomenuli vy, že by mal stabilizovať a spájať spoločnosť. To by mal robiť, keby cítil, že svoj mandát odvodzuje z politickej scény. Mal by vtedy väčšiu zodpovednosť a staral by sa o istú harmóniu a koordináciu jednotlivých ústavných inštitúcií. Priamo volený prezident však cíti, že má svoj vlastný mandát a tak má pocit, že si môže dovoliť a aj si dovolí svoju vlastnú politickú hru.
 
Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 16.5.2018
 
Zdroj:
 
 

https://www.parlamentnelisty.sk/arena/rozhovory/Stabilizovat-a-spajat-spolocnost-Prezident-na-Slovensku-uz-nema-tu-ulohu-Kiska-sa-od-prvych-momentov-spraval-aktivisticky-hovori-byvaly-tajomnik-Vaclava-Klausa-300394