LADISLAV JAKL

12. lis, 2020
Rozhovor u Xavera...
 

Ladislav Jakl je český hudebník, publicista, bývalý poslanec a bývalý ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, od dubna 2019 člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Video zde:
 
 
Autor: XTV, Ladislav Jakl, Praha, ČR, 12.11.2020
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!

 

 
6. lis, 2020

Český fotbal se otřásá kauzou Berbr a spol...

A zdá se, že by v jeho vedení neměl zůstat kámen na kameni. Teď se ve všech pádech skloňuje slovo korupce, už tolikrát falešně rozehrané, a proto značně zprofanované. Do jaké míry prostoupila všemi patry českého fotbalu, to se teprve ukáže, bude-li vůle vše zjistit.

Nejde však jenom o případnou korupci. Kdoví, jak to s ní je. Že se ale v jednání vedení české fotbalové reprezentace zabydlela ignorance a nekompetentnost, potvrzuje jiná, možná vážnější skandální událost:

Čeští fotbaloví reprezentanti v rámci oficiálního mezinárodního utkání ve Skotsku pokorně poklekli. Ne každý sám za sebe jako soukromá osoba. Ne jako člen soukromého fotbalového klubu. Učinili tak jako oficiální sportovní vyslanci svého státu.

Sportovci nemusí mít vždy nějaký extra široký společenský přehled. Jejich světem je hlavně trénink, zápas a pak nějaká ta zábava pro uvolnění. Proto si mohli myslet, že poklekají na znamení podpory utlačovaných černochů v USA. Ale jejich šéfové – také v roli reprezentantů své země – ti snad nevědí, že přihlášení se k ideálům a požadavkům hnutí Black Lives Matter není žádným projevem solidarity s trpícími, ale přihlášením se ke konkrétní politické ideologii?

Hnutí BLM není prostou iniciativou proti rasové diskriminaci. Je to ultralevicová organizace, jejíž čelní představitelé se netají s tím, že se hlásí k revolučnímu marxismu a že jejich cílem je svržení demokracie a kapitalismu.

Je oficiální politickou našeho státu podpora takové ideologie? Podle chování oficiálních sportovních reprezentantů asi ano. Své gesto učinili jménem své země, jménem všech jejích občanů. A to je zcela nepřijatelné. Činovníci, kteří jsou za tento skandál odpovědni, by se měli doučit něco o světové politice, když už do ní nechají namočit reprezentaci státu, nebo by měli sami v národní reprezentaci okamžitě skončit.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 6.11.2020

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=11487#more-11487


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

8. říj, 2020
V USA se vážně projednávají návrhy na mnohamiliardové reparace za zotročení...
 
Měli by je dostat potomci někdejších otroků. Jak se poznají? Jsou to černoši. Od koho? Od všech ostatních. 

Proč od ostatních? Od všech daňových poplatníků? Protože ti jsou prý potomky někdejších otrokářů. Jak se poznají? Nejsou to černoši. A platí daně. Spravedlnost sice přichází až po 160 letech, ale lépe pozdě, než nikdy. Nebo ne?

Amerika je zemí, která je skoro ve všem před námi. I zde máme co dohánět. V době, kdy v USA fungovalo otrokářství, kvetlo v našich zemích nevolnictví a robota. Velká část našeho národa jsou potomky někdejších nevolníků. A robotou povinných poddaných. Je načase se ozvat a požadovat spravedlnost v podobě finanční náhrady za utrpení našich předků.

Kdo by takovou náhradu měl financovat? Přece potomci těch, co žili z práce poddaných, nevolníků a robotujících chudáků. Dnešní potomci někdejší šlechty. Co bylo ukradeno, musí být vráceno, ne? Našim předkům byly ukradeny svobodné životy, zdroje, výsledky práce. Místo toho se v posledních dekádách potomci poddaných skládají na to, aby někdejšímu panstvu vydali majetky, pocházející z krve a potu našich předků.

Je třeba pozvednout hlas. Ať platí za trauma, které dodnes prožíváme kvůli svému původu! My chceme reparace! My chceme náhrady! My chceme odškodnění! Nebo je takový požadavek pěknou blbostí? Je. Stejně jako ten s odškodňováním za 160 a více let staré křivdy podle rasového klíče.

To už bychom mohli začít odškodňovat potomky Markomanů, Kvádů, Bójů či Langobardů za to, že jim Slované kdysi ukradli jejich zem. Jako se v Americe odškodňují Indiáni coby původní obyvatelé. Kdo je to „původní obyvatel“? A proč se v angličtině slovo otrok skoro kryje se slovem Slovan? Koho že to měli v Anglii ve středověku za otroky?

Někdo tady otevírá Pandořinu skříňku a současně vypouští džina z lahve.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 8.10.2020

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=11474


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

4. říj, 2020
Velká část národa se s jeho jménem setkala až letos na jaře v souvislosti s některými jeho extrémními výroky kolem covidové karantény...
 
Já jsem se s ním ale potkal – nebo spíše utkal – už dříve.

Bylo to během bouřlivé debaty na téma, zda zakázat hospodským, aby nabízeli takovou službu, o niž mají jejich zákazníci zájem, a místo toho hospody nutit, aby nabízely službu jinou. Ano, šlo o zákaz kouření v restauracích a putykách. Kromě jedné jeho mondénní kolegyně na vysokých podpatcích a s nápadnou rtěnkou kolem úst byl hlavní tváří tehdejšího boje za omezení svobody podnikání právě tenhle muž.

Nejméně 25 let jsem se angažoval proti všem nápadům zakázat kouření v hospodách, a tak jsme se tehdy s Prymulou párkrát střetli. Nejvýrazněji při debatě Senátu před třema lety. Stokrát, tisíckrát jsem mohl říkat, že chystaný zákaz neochraňuje ty, kteří nechtějí být vystaveni kouři, protože stejně jako je nikdo nenutí chodit do sado-maso salonů, na hlučné diskotéky či jezdit na horské dráze, tak i zde nemusí přijmout nabídku služby zvané „zahulená“ putyka. Přijmou ji ti, pro které je taková služba z různých důvodů zajímavá.

Prymula ani tehdy žádné argumenty neposlouchal a mlel si svou mantru o škodlivosti pasivního kouření. Proč ne, je to jistě zajímavé téma. Ale patří do debaty o zákazu kouřit kdekoli, i doma, pokud je nablízku někdo, kdo si to nepřeje. Ne do debaty o omezení významné živnosti.

Už tehdy Prymula prokázal nulové pochopení pro starosti majitelů a provozovatelů hospod. Pro něj to není soukromá služba, kdy jeden cosi nabízí a druhý nabídku přijme nebo nepřijme. Pro něj to je z milosti státu propůjčené privilegium smět poskytovat jen takové služby, které určí stát.

A stejně se chová i nyní. Lze tak soudit z jeho výroků, že omezení otevírací doby ty restaurace holt snad nějak přežijí, a že kdyby povolil otevírací dobu do půlnoci, budou se v okolí hospod ještě dvě hodiny poté potulovat hosté a vyměňovat si virovou výbavu. Byl někdy v životě v hospodě? To myslí vážně? Nebo čerpá své dojmy ze sledování nějakého filmu o doupatech narkomanské mládeže?

I zde už se objevují průzkumy. Jistě, lidem, kteří do hospod nechodí, těm omezení otevírací doby nevadí. Ale copak o tom se dá hlasovat? Kde ještě jinde dobrovolnou dohodu mezi jedním a druhým zakážou tři další, kterým do toho nic není?

Je dobré být pozorný v případě hrozící chřipkové nákazy. Je třeba dodržovat hygienické zásady a další pokyny. Není ale vůbec jedno, kdo takové pokyny a restrikce vydává. Může být erudovaný, jak chce. Ale ono záleží i na ideové výbavě. A jestli ten člověk nemá pražádnou úctu k živnostenskému podnikání, je pro něj nesnesitelně lehké šlápnout okovanou botou do už tak poraněného oboru. 

Prymula není hygienikem. Není imunologem. Nyní je politikem. Členem vlády. Jako ministr bude hlasovat i o věcech, které se zdravotnictvím nemají nic společného. Vězme, že jeho myšlenkovou a hodnotovou výbavou je nulový respekt a cit vůči lidem, kteří dřou jak mourovatí, aby si trochu vydělali.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 4.10.2020

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/…246


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

22. zář, 2020
Spojené státy jsou nejméně od konce Druhé světové války určující silou celého našeho západního světa...
 
Tak tomu jistě bude i v příštích letech. Jenže co vlastně bude tato určující síla určovat nyní? 

Loni na jaře jsem měl v Hluboké nad Vltavou přednášku s besedou. Když jsem byl předem požádán, abych vymezil téma akce, nadiktoval jsem: „Přežije Západ naši generaci?“ Už ten název, natož pak vlastní obsah debaty se tehdy některým účastníkům zdál příliš pesimistickým až katastrofickým. Moc rád bych věděl, jak se na věc dívají dnes, tedy poté, co se hlavně Americe stalo za posledních jeden a půl roku. A kolik z nich si dnes říká, že jsem byl tehdy možná naopak ještě optimistický.

Co tedy přichází z Ameriky dnes? Ano, lze říci, že za posledních mnoho dekád všechny zásadní trendy, v pozitivním i negativním smyslu, přišly do zbytku západního světa (včetně nás) právě odtamtud. A s menším či větším zpožděním a s menší či větší intenzitou pak zasáhly celý zbytek západní civilizace, a v jisté míře dokonce i celý ostatní svět.

Často šlo jen o módní vlny, které zmizely stejně rychle, jako přišly. Často ale šlo i o nenápadné, plíživé změny a posuny, které se sice v čase rozmělnily, ale mnohé po nich zůstalo. A tím vznikalo příznivé podhoubí pro další takové impulsy. S jistou nadsázkou lze říci, že pokud USA dostaly rýmu, zbytek našeho světa následně dostal zápal plic. A tak tomu je i nyní.

První smogové kalamity, první katastrofální dopravní zácpy, zásadní impulsy v umění, hudbě, kultu zdravé výživy či kolem joggingu, převratné změny technologické, ale i životního stylu, mládež sedící celé dny u počítačových her, nové sporty, dokonce i nové pivní styly, oblékání, ale i vlny násilí, organizovaného zločinu, okázalého pohrdání usedlým životem rodičů. Ale hlavně kolektivistické ideologie a sociální inženýrství nové generace. Prorůstání ideologických doktrín do státního aparátu, školství, médií i vědeckých institucí. Korporace jako překvapiví noví nositelé ostře protitržních postojů a mohutných společenských projektů.

Dnes jsou v módě slova jako „paradigma“ a „narativy“, ale nejde jen o jejich módnost. Jde o reálné přeformátování a převyprávění našeho pohledu na svět, na společnost, na dějiny, na roli jednotlivce, na svobodu člověka, na fenomén obecného dobra či veřejně „sdíleného“ prostoru.

USA si zachovaly vojenskou, politickou a hospodářskou moc šířit a prosazovat všude po svět ideje, na kterých byla postavena jejich státnost a jejich civilizační tradice. A tyto ideje prosazovaly často i velmi sporným způsobem, zvláště převládly-li v jejich zahraniční politice prvky intervencionalismu. V posledních desetiletích však došlo k postupné výměně celé jejich bazální ideové výbavy. Co tedy šíří USA po světě dnes? Je třeba se na to začít neodbytně ptát a nespokojit se s tím, že přeci západní hodnoty. Ale které? Jaké hodnoty se v posledních dekádách staly těmi pravými západními, když ty původní jsou dnes odesílány na smetiště dějin?

USA to nikdy neměly jednoduché. Neměly žádný vzor. Žádný příklad hodný následování a ani žádný varovný a odstrašující příklad. Vždy to byly USA, kdo si musel sáhnout na kamna jako první. Ale vždy se nakonec z oné slepé uličky jako první dostaly ven. Někdy bylo až legrační pozorovat zbytek světa, jak si to vše s nějakým zpožděním vyzkoušel na vlastní kůži, přitom se stačilo podívat přes oceán, poučit se a některých slepých uliček se vyvarovat.

Máme šanci se nyní konečně poučit? Kniha IVK Sebedestrukce Západu, která vychází v těchto dnech, na tuto otázku neodpovídá. Dokonce ji ani neklade. Poctivě ale mapuje hloubku maléru, do kterého se nyní spolu s Amerikou potápíme. Třeba napíše nějaké konstruktivní pokračování některý z čtenářů, kdoví. 

Nemohu si zde odpustit osobní poznámku. Před pár lety jsem podruhé shlédl slavný Hopperův film Bezstarostná jízda. Po skoro padesáti letech. Stejně jako tehdy jsem i tentokrát soucítil s mladými rebelanty, kteří nikdy nic užitečného neudělali, ale přesto sbírali velmi sporné sympatie tím, že se snažili žít svobodně a bezstarostně uprostřed americké venkovské tradiční konzervativní společnosti postavené na vzorcích padesátých let. Společnosti, která nejen ctila své zásady, ale nutila každého, aby je ctil také.

A co udělaly s touto starou dobrou společností USA? Zachovaly se, jako když sportovec sprintující v hale na 60 metrů není schopen zastavit v cíli a musí desítky metrů ze setrvačnosti běžet dál. Tak i americká společnost, která se snad i do jisté míry oprávněně chtěla osvobodit s některých rigidních vzorců, běžela dál a vylila s vaničkou i dítě. Proto jsem se na onen film nyní díval už jinýma očima. Bylo nutné při svém „osvobození“ rozbít úplně vše dosavadní? Čemu se tím otevřely dveře v dalších desetiletích? Jaký džin byl vypuštěn?

To vidíme dnes v přímém přenose. Sledujme to s napětím. Protože v příštím díle téhle napínavé reality show se staneme aktéry i my, stejně jako celý západní svět.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 22.9.2020

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=11240


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!