19. říj, 2018

LADISLAV JAKL: Ke stému výročí republiky: Vezměme si svou zemi zpět

Rozhovor pro Parlamentni listy.cz...

Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Myslím, že úšklebek na tím, jak že není co slavit, ukazují spíše lidé mladší. Ti starší si naopak své republiky váží. Je naším společným dílem, proto je taková, jaká je, ani lepší, ani horší. Nevím, jestli je nutno slavit samo výročí jen pro jeho kulatost. Ale je to dobrá příležitost připomenout si, že tohle dílo našich předků přežilo už několik generací, během nichž se svět obracel naruby. A že svým občanům a obyvatelům asi po celou tu dobu něco dávalo, jinak by ho svým úsilím při životě neudržely.

Rozprodaná a rozkradená je velká část naší suverenity, samostatnosti a nezávislosti. Ale i taková údobí za poslední století nastala a Čechům se vždy podařilo vzít si svou zem zpět. Z toho plyne úkol pro naši dobu. Vezměme si svou zemi zpět, vraťme jí nezávislost, suverenitu a samostatnost. To se nám podaří ale jen tehdy, když pro tu chvíli necháme stranou vše, co nás rozděluje, a spojíme se. Až si své hřiště vybojujeme zpět, můžeme si to pak na něm klidně zase rozdat.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že “naše země je naše”. Je opravdu naše země v reálu naše? Není to jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Naše je asi tak, jako jsou Jižní Čechy Jihočechů. Trochu ano, je to jejich domovina. Ale hlavní a výsostní slovo ve svém kraji nemají, nejsou exkluzívními nositeli suverenity. Ani my v Evropské unii už nejsme plnoprávnými nositeli státní suverenity. A po Lisabonské smlouvě už vůbec ne. Ale jako společenství občanů pořád existujeme. A musíme si pro svou nezávislost do Bruselu dojít.

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…

To jsou přemoudřelé povýšené výkřiky těch, co chtějí naznačit, že jsou něco víc než jejich ostatní krajané. Vládnout si umíme jako kdokoli jiný. A na konci první světové války jiná možnost než obnova české státnosti stejně nepřicházela v úvahu.

Co pro vás znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?

Dvě věci. Obě jsou stejně důležité. Jednak ony pojmy znamenají cosi velmi pragmatického a užitečného: ideální rámec pro svobodu a demokracii. A jednak cosi spíše z roviny emocí: je to vztah k domovině a našemu národnímu společenství.

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Ocenili by náš relativní (ale velmi zranitelný) blahobyt. A asi by se zastyděli z toho, v jakém rozvratu jsou osvědčené mezilidské vazby a civilizační struktury. Především rodina.

Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A dle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zalezlí čecháčci a xenofobové a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?

Slovo „čecháček“ může použít jen světáček, který pro ty, jež považuje za méněcenné, má jen pohrdání, a pro ty, které považuje za nadřazené, má jen samé úklony a úslužné šplhounství.

Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ, a že jsme “kolonií”? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

Pravda celá není ani jedno. Dědictvím komunismu už se nezabývejme, je to totéž, jako se v únoru 1948 vymlouvat na dědictví rakouské monarchie. Odliv zisků nás velmi poškozuje – je důsledkem hloupého žadonění o cizí investice za každou cenu, za cenu investičních pobídek, daňových prázdnin a mnoha dalších výhod cizím investorům na úkor našich podnikatelů. Ale životní úroveň ani na ten odliv svádět nemůžeme. Blouznění o investicích do vědy a výzkumu je potrhlou módou. Jedině firmy samy mohou vědět, kudy se má ubírat užitečný výzkum. Životní úroveň je dána něčím úplně jiným. Svobodou podnikání, volností trhu, nízkou úrovní zdanění a regulace. To by měla být naše cesta k prosperitě.

Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné „zbytkové“ utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

S minulosti se nelze nikdy nějak „vypořádat“. Lze alespoň přiměřeně odstranit některé nespravedlnosti. A to jsme udělali přesně v té míře, na jakou měla naše společnost sílu a vůli. Ale myslím, že jsme v tomto ohledu na tom líp než mnohé postkomunistické země, například i díky lustračnímu zákonu. Vpodstatě ve všech okolních zemích byly transformované komunistické strany ve vládách, měly své prezidenty, premiéry. U nás ne.

Pokud jde o Babiše jako ústřední postavu našeho dneška, tak volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?

Myslím, že Babiš toho lidem nasliboval tolik, že je nakonec musí zklamat, protože slíbil nesplnitelné. Ale obávám se, že je může zklamat ještě podstatně víc, pokud nebude pod soustavným tlakem veřejnosti. Nevěřím mu totiž jeho bojovnou rétoriku proti organizované masové imigraci. Má příliš mnoho svých zájmů, zranitelných zájmů. A až ty budou mocnými z Bruselu ohroženy, udělá vše, co po něm budou chtít. I ve věcech bruselského centralismu a masového přistěhovalectví.

Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální či neomarxistické subjekty. Ty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Čím to je? Jsou mladí vzdělanější, nebo naopak indoktrinovanější “neomarxismem” a liberalismem? Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?

Dospělejší lidé holt nevolí podle toho, aby vypadali stylově, aby byli trendy. Chodí do práce, mají zodpovědnost za rodiny, platí daně. Ti posuzují politiku nikoli podle kritérií volby superstar, ale podle svých reálných zájmů, není to pro ně žádný happening. Až mladí dorostou do své vlastní odpovědnosti, uvidí leccos také jinak.

Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské postoje či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.

Zeman si zasluhuje tvrdou kritiku za mnoho věcí. Třeba za už zmiňovanou nadstandardní podporu zahraničních investic. Ale dehonestován bývá za úplně něco jiného. Za to, že nejde na ruku českým havlistům. Totéž zažívá v Americe prezident Trump za to, že nejde na ruku havlistům americkým. Ti totiž u nás i v Americe drží média, kulturu a školství.

Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence ze Západu označuje většina politické scény za garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení z EU či po vyváženější politice vůči Rusku? Je vůbec dobré, abychom se na někoho spoléhali?

Máme spoléhat na všechny a na nikoho. A především sami na sebe. EU se nutně zhroutí, je to nejpomaleji rostoucí a degenerující část světa. Bude dobré, když na to budeme připraveni a když v pravou chvíli budeme umět přijít s představou o úplně jiném uspořádání mezinárodních vztahů. O uspořádání na základě přátelské spolupráce suverénních demokratických států.

Heslem po sametové revoluci bylo, že se “vracíme na Západ”. Na jaký Západ jsme se vrátili? Existuje ještě ten Západ, kterému se chtěla většina občanů po listopadu 89 vrátit?

My jsme si kvůli našemu osmašedesátému nestačili všimnout, že svůj osmašedesátý měl i Západ. Po tehdejších revolučních událostech v mnoha evropských metropolích nastal pochod pokrokářů institucemi. A ten byl už koncem osmdesátých let završen vítězstvím západní formy pokrokářského socialismu. My jsme měli před očima představu svobodného Západu, ten už ale v roce 1989 skoro neexistoval. Vzpomínám, jak mě v letech 1990 či 1991 peskovali a kárali různí dohlížitelé na naše poměry, vyslaní ze západních institucí, že s tou svobodou se to nesmí přehánět a že lidé mají být k dobru vhodně usměrňováni zákazy, kvótami a regulacemi.

Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?

V žádném případě si období první republiky neidealizujme. Byly to časy s velmi limitovanou demokracií, Masaryk a jeho muži vládli bez jakékoli konkurence, skandály byly tutlány a vedly se špinavé mediální kampaně. Ale byl to hlavně statečný pokus začít skoro z nuly podle svého. Z nuly po mocenské stránce. Jinak to naši předci prostě neuměli. Formovali svůj stát podle svých sil. Je na nás a dalších generacích, abychom to dotáhli dál. Směrem ke svobodě.

Dnes se rozvádí polovina manželství a polovina dětí se rodí mimo manželství. Jaké to má dopady na celou společnost a co s tím lze dělat?

Zčásti je to neodvratný důsledek změny životního stylu. Ale zčásti je to vinou zničující protirodinné politiky a společenské atmosféry, kde vzorem jsou homosexuálové, feministky a rozmazlení metrosexuální mamánkové. Dopady jsou zásadní a budou bolet ještě za sto let.

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Na druhou stranu dnes se může zdát, že nás osvobodila jenom americká armáda a naši vojáci bojující na západě a že pomníky rudoarmějců by někteří nejraději odstranili a zapomněli by na účast našich vojáků v bojích na východní frontě. Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky. Co s tím vším?

Bude to znít jako děsné klišé, ale hrdinou může být každý. Každý den. Tím, že se bude chovat správně. Úrodu „velkých“ hrdinů si raději nepřejme, ta nastává vždy jen v těch nejbolestnějších časech.

Připomenuli jsme si i kulaté výročí Mnichova. Jaké poučení pro nás Mnichov má pro náš dnešní vztah k Německu?

Z Mnichova plyne stejné ponaučení, jako z celých tisíciletých dějin našeho sousedství s Německem. Svou zem jinam nepřestěhujeme. Praotec Čech to trefil dobře. Jen si buďme vždy vědomi, že na nás Německo vždy mělo a vždy bude mít chuť. Ale toto vědomí a nutná obezřetnost nám nesmí bránit v tom, abychom netěžili z toho lepšího, co nám sousedství s Němci může přinést. Přesně tak to bylo po celých tisíc let. Bránit se všemu zlému a přijímat vše lepší, co k nám od našeho osudového západního souseda přicházelo, přichází a přicházet bude.

Někdy se říká, že Německo je příliš malé pro svět, ale příliš velké pro Evropu. Thatcherová byla proti sjednocení Německa po skončení studené války. Sjednocením Německa Bismarckem se výrazně změnila geopolitická rovnováha moci v Evropě. Německo zavinilo první světovou válku a následně vzestup bolševismu. Zavinilo druhou světovou válku a následně expanzi SSSR do střední a východní Evropy. Nyní Německo prakticky ovládá EU. Co může způsobit dnes?

Německo jako jednotný stát je vlastně docela moderním vynálezem. A od doby svého vzniku je pro všechny své sousedy problémem. Ale to je prostě danost. Učme se žít s velkým Německem tak, abychom si uchovali sami sebe. Umíme to, za tisíc let jsme to prokázali proti různým podobám němectví. A leccos z toho, čím žijeme, jsme si půjčili také od nich. Prostě v tom pokračujme a hlavně nepropadejme iluzi, že to bude jinak, než bylo kdykoli v minulosti.

A co Rusové? Jakou hrozbou je pro nás Rusko?

Rusko není naším sousedem. Je to důležitý evropský stát a světová velmoc. Na rozdíl od Německa ale na vztazích s Ruskem nejsme závislí. Nepodléhejme mánii, že nás Rusko zachrání nebo naopak zničí. Nezničí a nezachrání nás ani Brazílie či Indonésie. Mějme s Ruskem dobré zejména obchodní vztahy jako s jakoukoli jinou podobně významnou zemí. Zájmy hajme ale vždy své vlastní.

Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence? Nehrozilo, že by některé síly zvenčí mohly rozdýchat opravdu nehezký konflikt se Slováky?

Ne, konflikt tohoto typu už nehrozí. Ten málem rozfoukali havlisti, pithartovci a kalvodovci začátkem 90. let. Vím, že se to nemá říkat, ale nazývat události z přelomu let 1992 a 1993 rozpadem nebo rozdělením federace vlastně není přesné. Ve skutečnosti šlo o odchod Slovenska z federace, o jeho jednostranné osamostatnění se. A jen díky soudnosti na obou stranách byl odchod Slováků kooperativní, což vytvořilo ty nejlepší podmínky pro následné přátelské sousedství.

Na závěr: Co náš stát nyní bytostně ohrožuje? Migrace? Neschopnost srovnat se s minulostí? Ekonomická závislost, vymírání obyvatel, “sluníčkáři”, rozpad rodiny a úpadek tradičních hodnot? Ztráta suverenity, nebo vlastní uzavřenost, čecháčkovství a xenofobie? Či něco jiného?

Nejvíc nás ohrožuje snížená schopnost rozlišit, co je a co není důležité. Nežeňme se za krátkodechými mediálními kauzami, když se rozhoduje o samé existenci naší společnosti v současné podobě a naší státnosti v jakékoli podobě.

Autor: LADISLAV JAKL, Praha, ČR, 19.10.2018

Za Parlamentní listy se ptal Lukáš Petřík.

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=9455#more-9455