LADISLAV JAKL

Říká nám covidová epidemie něco nového o našem světě? Je náš moderní svět tak úplně jiný? Nebo je vlastně pořád skoro stejný?

Kdybych chtěl být škodolibě malicherným, pak řeknu, jak se nyní ukazuje, že pro naše zdraví je nejlepší individuální automobilová přeprava a ne ta masová, jak bezvadné jsou jednorázové plastové nádoby, příbory a obaly a jak hloupé a překonané se nyní ukazují boje proti skvělým, užitečným, efektivním a racionálním vymoženostem naší doby ve jménu zelené extremistické ideologie.

Ale škodolibě malicherným být nechci, takže o tom, jak se nyní ukazuje, že pro lidské zdraví je nejlepší individuální automobilová přeprava a ne hromadná, jak bezvadné jsou jednorázové plastové nádoby, příbory a obaly a jak překonané se nyní ukazují boje proti užitečným, efektivním a racionálním vymoženostem ve jménu zelené extremistické ideologie, psát tedy nebudu.

Tyto vypjaté dny a týdny společně (znovu)objevujeme cosi podstatnějšího: sami sebe. A vztahy mezi sebou navzájem. Advokáti hlásí, že klienti hromadně ruší schůzky ve věcech rozvodů a dalších sporů, protože se lidem najednou ukazuje, jakou hodnotou naše vztahy jsou. Hodnotou, s níž se nehazarduje pro věci nepodstatné.

Covid 19 zabíjí. Ano, to jistě. Ale možná daleko víc zabíjí osamělost, lhostejnost, nedostatek komunikace, uzavřenost do sebe, opuštěnost, odloučení, absence nejen praktické pomoci, ale snad ještě víc prostých společně sdílených lidských a mezilidských emocí. Nikomu dnes není třeba radit, aby povzbudil své přátele a blízké, aby jim dodal naději, aby ukázal, že život běží dál, protože to, o co jsme přišli karanténními restrikcemi, přece není celým naším životem, byť se nám to ještě nedávno ve dnech prožívaných v jednom kole tak zdálo.

Kalendáře se hroutí, plány padají, akce se ruší. Ale prázdno po nich nezůstane, pokud je rychle zaplněno tím, na co jsme až dosud „neměli čas“. Uvědoměním si sebe sama a hlavně kontextu, ve kterém žijeme. Je čas přehodnocování priorit. A na horní příčky se dostávají ty v časech bezstarostnosti opomíjené. Vyjmenoval bych je, ale napsané vypadají příliš pateticky a exaltovaně. Tak si každý dosaďme, co je nám libo, co jsme si každý za sebe připomenuli jako své priority, pro které žijeme.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 11.4.2020

Psáno pro Newsletter IVK

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10891#more-10891

„Současný systém upravit nelze. Jen zrušit...

A k vytlačování nepohodlných názorů bude docházet dál mimo jiné i proto, že existence státních médií je z principu špatná,“ prohlásil v rozhovoru Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause a zároveň člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za SPD. Podle něj dnes nejde tolik o změnu zákona či o zrušení, ale o to, jak tyto instituce utržené z řetězu přimět, aby peníze všech neposílaly cizopasníkům a nevysílaly propagandu. Kritiky v křeslech mediálních rad uvítá s nadšením – zájmové síly prý mají strach, že by mohly přijít o hračku. A tak je to dobře.

Čím to je, že se sešel rekordní počet přihlášek do Rady České televize a do mediálních rad?

Zaprvé tím, že stále více lidem se zajídá, jak za jejich peníze tyto instituce – Český rozhlas a Česká televize – místo služby veřejnosti šíří jednostrannou probruselskou, ekofašistickou a promigrační propagandu a ze svého rozpočtu krmí napojené zájmové skupiny. A zadruhé, ty zájmové síly, které si hlavně Českou televizi před dvaceti lety přivlastnily, žijí z ní a užívají ji jako nástroj zájmů svých loutkovodičů, mají stále větší strach, že by o svou hračku mohly přijít. A je to dobře. Aspoň budou obě instituce a jejich praktiky více na očích, když se o nich teď víc mluví.

Které z přihlášených byste rád viděl v křeslech rad? Koho byste doporučil?

Většinu z nich vůbec neznám. A pokud bych někoho veřejně doporučil, to pak aby dotyčný začal chodit s ochrankou, to bych mu přece neudělal. Ale systémově bych tam chtěl vidět lidi, kteří by v radě zastávali zájmy poplatníků, zájmy diváků. Ne zájmy lidí, kteří na těchto institucích dnes parazitují nebo je zneužívají pro vlastní politické cíle. 

Rozběhla se diskuse k tomu či onomu kandidátovi. Jak vnímáte, že se do rad hlásí lidé, kteří jsou k veřejnoprávním médiím kritičtí? Je v radách potřeba více takových hlasů?

No jéje. Zatím každou radu si vedení hlavně České televize omotalo kolem prstu. Takové rady neplní svůj účel, svěřené instituce nekontrolují, ale naopak kryjí. Státní média si tak dělají, co chtějí. Za peníze diváků s nimi manipulují, nebo se jim smějí do očí. Každý hlas, který se v té radě nenechá koupit nebo ovlivnit, je potřebný jako sůl. Tak jim ty jejich rady trochu osolme.

Jednou z velmi diskutovaných kandidátek je ekonomka Hana Lipovská. Ona patří například mezi ty, kdo zpochybňují smysluplnost existence veřejnoprávních médií. K výtkám patří i to, že spolupracuje s Institutem Václava Klause. Co říkáte na podobnou kritiku?

Ano, slečna Lipovská je jedním z kvalitních externích autorů, jejichž velmi erudované texty v Institutu Václava Klause rádi publikujeme. Chápu, že to vadí lidem, kteří by si přáli Radu České televize jednobarevnou, bez oponentury. Ale tato rada má být složena co nejpestřeji, aby zrcadlila rozložení názorů a zájmů ve veřejnosti. Nemůže sloužit jen jedné skupině jako dosud. To by si ji tato skupina musela sama platit hezky ze svého.

A je členství v nějaké organizaci dnes diskreditací?

Diskreditací je v mých očích členství v různých profesních organizacích, v nichž se sdružují lidé, pro něž je Česká televize nebo Český rozhlas významným živitelem. U nich jde přece o typický konflikt zájmů. Naopak, oni přece nesmějí rozhodovat o tocích peněz pro své kamarády! Přesto se tito lidé pod rouškou odbornosti do obou rad derou. Tam ale nelze volit lidi, kteří vědí hlavně to, jak rozfofrovat peníze veřejnosti. Tam mají jít naopak lidé, kteří budou rozpočty a obsah vysílání kontrolovat, ne chodit se svými kolegy z oboru na kafe.    

„Nerozumím smyslu existence veřejnoprávních médií. Zárukou nestrannosti či svobody slova nejsou – rozhlas přece existoval i během německé okupace, televize vesele sloužila komunistickému režimu,“ řekla Lipovská pro ParlamentníListy.cz. Co si o výroku myslíte?

Je to výrok správný. Ale dokud tato média existují, je třeba dohlédnout na to, aby nadělala co nejméně škody a naopak aby za peníze nedobrovolných poplatníků dělala alespoň něco užitečného pro všechny. Slečna Lipovská je vynikající ekonomkou. Je u ní naděje, že se podívá pod prsty těm, co s miliardovými rozpočty dosud zacházejí, jako by to byly jejich peníze. Asi proto se jí tak bojí.

V jednom z předešlých rozhovorů jste mi řekl: „Nepotřebujeme státem zřízené noviny, časopisy ani knižní nakladatelství. Tak proč máme mít erární televizi a rádio? Ohrožení svobody médií a svobody slova mají dnes jinou tvář. Všimněte si, jak málo se dnes mluví o pluralitě, která jediná je přitom zárukou svobod politických včetně svobody slova. Mluví se spíše o škodlivých obsazích. Bojuje se už zase se samizdaty a štvavými vysílačkami. To je neklamným znamením, že násilný proces monopolizace mediálního prostoru už začal a probíhá vylučováním nepohodlných postojů z veřejné debaty.“ Zatím to však nevypadá, že by ke zrušení došlo. Jak tedy současný systém upravit tak, aby k věcem, o nichž mluvíte, nedocházelo?

Současný systém upravit nelze. Jen zrušit. A k vytlačování nepohodlných názorů bude docházet dál mimo jiné i proto, že existence státních médií je z principu špatná. Jenže teď není řeč o zákonu, který by to měl změnit – nejlépe jejich zrušením, řeč je dnes o tom, jak tyto instituce utržené ze řetězu přimět k tomu, aby za peníze všech nevysílaly propagandu a tyto peníze neposílaly cizopasníkům. A tomu, komu se nelíbí přirovnání s řetězem, vzkazuji: chcete, aby i ostatní veřejné instituce byly také bez dohledu veřejnosti? Aby si dělaly za vaše peníze, cokoli se jim zamane? Kdo platí, ten poroučí. Dokud platí veřejnost, musí mít kontrolní mechanismy. Řetězem myslím právě kontrolu.

„Už jednou jsme před Českou televizí demonstrovali, bude-li třeba, vrátíme se,“ napsala herečka Aňa Geislerová jako reakci na komentář na serveru Aktuálně.cz, který hájil Českou televizi. Domníváte se, že je podobná demonstrace potřeba?

Určitě ano. Dodnes nemohu zapomenout na její pěvecký výkon na jedné takové demonstraci. Chtělo by to nové číslo. Zajímavé také je, za koho ta herečka mluví, když používá první osobu čísla množného. Za ty, co skrze rozpočet České televize žijí z povinných poplatků? Pak doufám, že ústředním heslem takových demonstrantů za tu jejich televizi bude: Občané, navalte nám své prachy a sklapněte. To by bylo od nich férové, protože o nic jiného jim nejde.

Neprůhledné financování, návaznost na soukromé firmy, téměř vyčerpaná rezerva České televize… a neschválené výroční zprávy. Jak hodnotíte zjištěné skutečnosti? Jsou podle vašeho pohledu důkazem pro vaše slova?

Víte, já bych proti existenci státních médií protestoval, i kdyby fungovaly bez těchto excesů. V některých oblastech prostě stát nemá co dělat. Jenže škodlivé fungování státních médií je zakódováno už v samotné jejich existenci. Potvrzuje tak starou pravdu, že i špatné věci jsou schopny vývoje, vyvíjejí se však vždy v ještě horší. Noví členové rad by snad tuto degeneraci mohli trochu přibrzdit.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 6.2.2020

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10848#more-10848

Někteří lidé mají potíže se svou identitou...

Není to nic nového. Různá zařízení jsou odedávna plna lidí, přesvědčených, že jsou někým jiným, než sami sebou.

Myslí si, že jsou třeba letištěm, Napoleonem, poníkem nebo Supermanem z komiksu.

Takovým lidem se nemáme smát. Nežije se jim snadno. Tolik věří své představě, jsou s ní tak srostlí, a najednou přijde zraňující pohled do zrcadla, neopatrný soud druhého člověka nebo jakákoli běžná lidská potřeba. Tito lidé potřebují zvláštní ohledy, které jediné jsou schopny zmírnit jejich rozpolcenost. Někde pomůže odborná psychiatrická léčba, někde ani to ne, jinde pomůže vlídné slovo, empatie, pochopení a mezích možností tolerance.

Jsou ale zastánci jiného „řešení“. Třeba že člověku, který žije v bludu, že je hejtmanem Žižkou, je třeba vypíchnout oko, aby se mu žilo snadněji a nebyl neustále konfrontován rozporem mezi svou představou a párem svých zdravých očí.

Jen si to představte. Jeden člověk je přesvědčen, že je ve skutečnosti želvou a že v lidském těle žije jen omylem. Hned se vyrojí zástup pokrokových aktivistů (i v řadách lékařů) a ti přijdou s řešením: dotyčnému nevratně napevno přioperují na záda i na prsa krunýř ze želvoviny. Současně mu denně poskytují infuzi, po které se mu časem pokryje pokožka želví kůží. Dokonce i brečet jako želva ho naučí.

Jenže pak se cosi zvrtne a dotyčný se začne cítit spíše jako žirafa. A v želvím těle mu je cize. I zde se objeví řešení. Najde se dostatečně dlouhý kus odpadní trubky a ta se mu voperuje místo krku. Ostatně na strakonickém Podskalí vypadá tamní socha Dorotky trochu tak, jako kdyby na ní podobnou operaci už někdo zkoušel.

Ani želví žirafa to ale nemá snadné. Každou chvíli zavadí hlavou o trolej nebo o futra. Není divu, že dotyčný se po čase začne cítit jako třeba pohovka, která nemusí nikam chodit. Žádný problém, tým zkušených chirurgů a endokrinologů je v pohotovosti.

No, raději zavčasu hlásím: až se zase jednou začnu cítit jako vůl, ruce pryč od těch kleští! Třeba to přejde.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 22.1.2020

Zdroj:

http://www.ladislavjakl.cz/?p=10774

Uplynulý rok ještě zrychlilo tempo, kterým se náš svět zbavuje rozumu, říká k hodnocení roku 2019 Ladislav Jakl...