17. čvc, 2019

ČESKO: Kulturní odcházení

V běžném povolání neřešíte, kdo přijde po vás, když dáváte výpověď. Sklidíte věci ze šuplíků, pár osobních souborů smažete a jste připraveni jít. Zbývá vzít z nástěnky pár fotek a rozloučit se s kolegy. Neřešíte, jak si s vaší prací váš následník poradí...

Takhle to chodí, když jste obyčejný zaměstnanec. Jako vedoucí už musíte počítat s tím, že možná nedostanete možnost projít zásuvky, natož smazat data. U některých firem vás čeká jen krabice od banánů na vrátnici. Co s vaší prací udělá váš nástupce, vám ale nakonec může být jedno. Nikdo se to totiž nedozví.

Jiná situace je, jste-li politik. Pokud jste totiž nešli na ruku určitým lidem, vaše odcházení je součástí velkého hledání špíny. Tím spíš, jestliže jste v rámci své práce sáhli na někoho, kdo byl tzv. nedotknutelný.

Tehdy už neřešíte, co jste nechali po zásuvkách, ale jak zabezpečit, aby věci, které jste s rizikem a proti velkému odporu prosadili, se zase hned nevrátily do starých kolejí. Jednoduché "zavření dveří" se tím pádem mění na strategickou hru "co bude dál". Přestane vám být lhostejné, kdo přijde po vás. Chcete vědět, jaký názor bude mít na provedené změny, jestli je nezruší, nedá opět moc ničemům a můžete-li to jakkoli ovlivnit, děláte to. Přinejmenším tak, že nedáte nohy na stůl, neseberete svou krabici od banánů a nepověsíte klíče na zeď, jak by si hodně lidí přálo a dokonce vás k tomu přes média opakovaně vyzývají...

Do politiky a na vysoký úřad se totiž chodí s tím, že tam chce člověk něčeho dosáhnout. Něco prosadit. Změnit věci, které doposud nikdo změnit nedokázal (jako třeba spor kolem otáčivého hlediště v Českém Krumlově či kolem Slovanské epopeje - naivní, možná, ale všechny velké cíle jsou trochu naivní). Nebo zařídit, co zatím zařízeno nebylo - třeba ochránit památky, které by mohly v rámci ekonomiky snadno zmizet ze světa, aby je nepotkal osud Transgasu, ale naopak byly zachráněny jako obchodní dům Kotva, prosadit nový památkový zákon atd.

Ne vše samozřejmě uhrajete, s něčím nehnete, něco jen tak postrčíte, na něco vám nezbyde čas ani síla. Ale něco přeci jen ano. A když třeba změníte poměr mezi investicemi do nemovitých památek (protože patří všem a budou tu ještě pro vnuky našich vnuků) a dotacemi do živé kultury (která je černou dírou, u níž se ani kritici neshodnou, jestli je to ještě umění nebo jen vypočítavá provokace)... nebo nedej bože odhalíte, že si někdo přisvojoval peníze na úkor svých podřízených, jezdil si na statisícové dovolené a kryl to smlouvami sama se sebou... a rozhodnete o jeho odvolání... začne vám jít hodně o to, aby se právě tyhle věci nezměnily a nezametly pod koberec.

Jako politik máte svou hrdost. Nemusíte ji nikde vykládat, můžete být pro druhé klidně neviditelný politik. Důležité je, co po vás zůstane. Jsou tací, po kterých nezůstane nic než žvanění, silná a prázdná slova; a je jim to jedno. Jsou tam jen pro to vzrušení z boje, pro vysoký plat a moc, kterou mohou využívat. A pak tací, kteří se něco pokouší prosadit. Trvají na tom, že jsou zodpovědní svým voličům a ideálům, kvůli kterým do politiky šli. 

Když se rozhlédnete českou politikou, tak se to moc nenosí. Ale přeci jen tu pár takových myslím je - a třeba říci, že napříč politickými stranami; a často spíš mimo ně. Když se člověk podívá, jak se mění voličské preference a komu dávají lidé v posledních letech svůj hlas, je znát, že to není úplně donkichotské počínání. Pořád je jich tu dost, kteří si myslí, že by tak měl politik přemýšlet a jednat.

A proto ani odcházení z rezortu kultury není jen o tom, pověsit klíče, zhasnout a jít - jak by si spousta znepokojených kulturních elit přála. Rok své práce, ať si pro veřejnost nepříliš viditelný (kdo se také stará o to, jestli má zámek novou střechu nebo muzeum fasádu či nový bezpečnostní systém!), proto ani já nedegraduju tím, že seberu krabici od banánů a lhostejně budu sledovat, co se bude dít dál.

Proto mi není jedno, koho pan prezident na mé místo jmenuje. Komu budu klíče a všechny auditní zprávy předávat, aby nešly do šuplete, tak jako se to dělo u mých předchůdců (auditní zprávy, upozorňující na neekonomické kroky ředitelů, jsou přinejmenším z roku 2014!). 

Mou touhou proto je, aby se po mně dostal do Nosticova paláce člověk, který je přímý, nekličkuje a nenaznačuje, že je ochoten vrátit vše do starých kolejí vzájemných dohod. Člověk, který by ideálně měl mít důvěru nejenom strany, ale i odborníků. Někdo, o kom bychom si mohli být jisti, že by se nepokoušel věci zametat pod koberec.

Nevím, zda ČSSD bude chtít z vlády odejít nebo zůstat. Pokud ale bude chtít zůstat, bylo by nejenom pro rezort nejlepší, kdyby do křesla ministra kultury po mně dosedla osobnost, která bude v započatém protikorupčním tažení pokračovat a bude zárukou toho, co jsme jako strana ve volbách slíbili lidem - že budeme myslet na ty dole a nebudeme podlézat těm nahoře.

Autor: Odcházející ministr kultury Antonín Staněk, Praha, ČR, 17.7.2019

Zdroj: