PI-NEWS.CZ

3. bře, 2020

Vážený pane Václave Moravče,

Psal se rok 2002, já byl primátorem Prahy a Vy začínající redaktor BBC. Přišly povodně, největší to přírodní katastrofa Praze v novodobých dějinách.

Tehdy jsme se potkali poprvé. Požádal jste mne, jestli byste nemohl být po mém boku 24 hodin v kuse a sledovat, jak probíhá rozhodování v konkrétních krocích, při tak mimořádné události. Já souhlasil přes divení řady kolegů, že se jedná o překročení jakýchsi pravidel. Nutno říci, že jsem toho nikdy nelitoval. Naopak. Cenil jsem si toho, jak jste nakonec věcně psal a vystupoval. Psal jste, jak to bylo. Dokonce přes mediální smršť mainstreamu, kde jsem byl napadán za kde co, jste se mne výrazně v rozhlase zastal. Vyžadovalo to jistou odvahu.

Uplynulo 18 let a já Vás sledoval dnes v pořadu Otázky Václava Moravce, kde na závěr druhé hodiny jste zmínil Učitelské noviny. (Myslím, že jsem je nikdy nečetl). Ale nestačil jsem se divit jakým způsobem. Označil jste v nich příspěvek sociologa Petra Hampla za manipulativní. Bez jakéhokoliv zdůvodnění, příkladu manipulovatelnosti a tím jste tak odsoudil Petra Hampla a Učitelské noviny jako nepatřičné šiřitele pro společnost škodlivých názorů. Ovšem obsah článku diváci neznají. Petra Hampla také ne, přestože se prezentuje řadou textů a píše knihy, které minimálně stojí za diskusi. Není znám široké veřejnosti mimochodem také proto, že veřejnoprávní televize jej nikdy nepozvala do žádné diskuse.

Vážený pane redaktore, prosím zkuste se vrátit do pocitů před 18-ti lety, překročit také pravidla, které jste si možná postupem času sám dal a pozvěte také pana Hampla do diskuse. Garantuji Vám, že to bude výrazné oživení (promiňte šedé) diskuse, kde máte často hosty, kde většinou předem vím, jak budou odpovídat.

Berte tento dopis prosím jako snahu o jeden z impulsů k zamyšlení.

V Praze 1. března 2020

Autor: Igor Němec, Praha, ČR, 3.3.2020


 

29. pro, 2019

Autor: TGM, Praha, ČR, 29.12.2019

20. srp, 2019

Autor: TGM, Praha, ČR, 20.8.2019

17. srp, 2019
Jaroslav Foldyna se po předcházejících dnech, a událostech těchto dní, stal posledním starosocialistou v České straně sociálně demokratické...
 
Posledním, komu tam záleží na zájmech naší země, našich lidí, našich samoživitelů, nezaměstnaných, těžce pracujících, a ne na zájmech všemožných kreatur, které jsou plozeny v úřadech OSN, na půdě různých pseudoakademií a v myslích pokřivených zoufalců, kteří bývali v lepších dobách, na okraji společnosti.
 
Minulý týden se konala akce Prague Pride, jíž se účastnili zástupci aktivistů vyzývajících k zapalování policistů, Pirátská strana, nadnárodní soukromé korporace, různé zájmové a nátlakové skupiny, a to jak nechvalně proslulého pochodu Prahou, tak navazujících celotýdenních akcí a workshopů. Prague Pride nemělo v ČR nikdy opodstatnění. ČR byla vždy liberální a tolerantní země. Pride může mít opodstatně v Saúdské Arábii, Afghánistánu, Pákistánu, či Bahrajnu, Jihoafrické republice, či Ugandě, ale v ČR určitě ne.
 
V reakci na Prague Pride vznikla kritika poukazující na to, že heterosexuální láska je upozaďována, a proti tomu aktivisté namítají, ať si normální lidé udělají vlastní akci. No a tak si ji normální lidé udělali, a bylo to zase špatně. Šlo o akci „za ochranu tradiční rodiny“, který pořádal uznávaný sociolog a úspěšný publicista Petr Hampl, s pomocí Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže.
 
10. srpna se na zámku v Příčově konalo setkání konzervativních aktivistů a vlastenců, ale i akademiků, chartistů, bývalých ministrů, publicistů a společensky známých osobností. Na rozdíl od kádrujících liberálních demokratů, kteří dovolují využívat požitky „liberální demokracie“, jen některým, Příčově se sešli lidé napříč politickým spektrem, včetně pár skupinek aktivistů, kteří byli proti konání akce.
 
Uznávám. Objevilo se tam i pár zoufalců a politických mrtvol, které se pokusily po letech nečinnosti, zase zviditelnit. Já osobně s jejich přítomností a účastí nesouhlasím, ale nejsem liberální demokrat, abych lidem zakazoval něčeho se účastnit, či je za to perzekuoval, vyhazoval z práce, zastrašoval, blokoval je.
 
A nyní, co se tedy stalo. Jedna z těchto existencí vyprovokovala reakci liberálů, masmédií a sociálních demokratů. Proč právě sociálních demokratů? Protože akce se účastnil poslední socialista ve straně, Jaroslav Foldyna, který se už několikrát důrazně ohradil proti akcím typu Prague Pride, a proto se rozhodl, že nebude pokrytec a aktivně se zúčastní protiakce.
 
K Jaroslavu Foldynovi. Narodil se do českosrbské rodiny, na rozdíl od většiny dnešních mladosocialistů, Foldyna pracoval. Dokonce rukama. Vyučil se lodním mechanikem a stal se kapitánem vnitrozemské plavby. V rámci dalšího vzdělávání získal maturitní zkoušku veřejnoprávní ochrany a byl studentem pravoslavné teologie Prešovské univerzity. Na začátku devadesátých let pracoval taky jako celník a u městské v Děčíně. Dlouholetý zastupitel města Děčín, v roce 2008 vyhrál hejtmanské volby (získal největší počet hlasů, deset tisíc), ale kvůli vnitrostranickým rozporům se nestal hejtmanem. Situace podobná se Zemanem. Referendum vybere Zemana, tak tam strčíme Sokola. Od téhož roku se angažuje v boji za územní celistvost srbského státu. V roce 2013 lídr ČSSD v Ústeckém kraji a úspěšně zvolen. Bojuje za prolomení těžebních limitů, aby horníkům zůstala práce, a kritizuje vojenské mise a intervence, které přinášejí destabilizaci různých regionů.
 
Zároveň, Jaroslav Foldyna dlouhodobě varuje před tím, že se ČSSD ubírá do vod liberálního voličstva, do rybníků, které už jsou vylovené, a že se poklonkuje Bruselu a dalším mocnostem, že není suverénní stranou, ale že je slabou, a mezi obyčejnými lidmi nenáviděnou. Ale není se čemu divit. Voliči jí akorát oplácí stejnou nenávist, kterou ČSSD chová vůči obyčejným lidem.
 
První udeřil proti Foldynovi Petříček. „Všechny Foldynovy kroky z poslední doby jen ukazují, že není ani sociálním, ani demokratem a s naším programem a hodnotami se otevřeně rozchází…“ ta věta je hnus nad hnus. Můžeme říci, že se rozchází s programem a hodnotami ČSSD, což je ovšem chyba a tristní selhání sociální demokracie. Můžeme říci, že není demokratem, pokud se demokratem rozumí stoupenec, kádrování, zastrašování, pokud budeme demokrata brát v orwellovském smyslu. Nicméně, tvrdit, že severočeský socialista Foldyna není sociální, to je hnus nad hnus. Celou svou politickou kariéru je aktivní mezi obyčejnými lidmi, zná jejich problémy, jejich obtížné, dokáže se vcítit do společnosti a jejích problémů.
 
Udeřila i ministryně Maláčová. Prý by měl Foldyna pracovat. Nevím, zda Jaroslav Foldyna pracuje, či nepracuje, ale vidím, jak pracujete Vy! Tak, že jste nejstarší, a kdysi nejmocnější politickou stranu poslali do sraček, jaké snad ani nemají obdoby ! To se nepovedlo ani Nečasovi s ODS. Za chvíli skončíte v opozici a budete se dál restartovat jako nefunkční počítač.
 
No, ale boxer Jaroslav Foldyna přešel do protiútoku. Poukázal na žalostné výsledky voleb v posledních letech, poukázal na odpor, který mají lidi vůči socanským ministrům (kromě Staňka, kterého si socani sami sestřelili s radostí svému masochismu vlastní), vyzval vedení ČSSD k sebereflexi a rezignaci, a kritizoval Petříčka za jeho poklonkování bruselským papalášům.
 
Socani propukli v další vlnu vzteku, když si uvědomili, že Jaroslav Foldyna je jejich poslancem, a tudíž stále má nějakou váhu, a o tom, že může využívat své politické i boxerské váhy, již dal vědět v rozhovoru pro IDnes, kde sdělil, že by podpořil rekonstruovanou vládu Andreje Babiše bez účasti ČSSD.
 
To vybuchly saze Hamáčkovi! Buď bude Jaroslav Foldyna respektovat rozhodnutí strany a státu, nebo nebude sociální demokrat! Tečka!
 
Upřímně řečeno, Jaroslav Foldyna by měl skutečně odejít z ČSSD, nebo se nechat Hamáčkem vyhodit, protože v České straně sociálně demokratické není místo pro sociální demokraty. Z ČSSD je už dnes druhá TOP 0,9, tak co by tam měl dělat?
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 17.8.2019
17. čvc, 2019

V běžném povolání neřešíte, kdo přijde po vás, když dáváte výpověď. Sklidíte věci ze šuplíků, pár osobních souborů smažete a jste připraveni jít. Zbývá vzít z nástěnky pár fotek a rozloučit se s kolegy. Neřešíte, jak si s vaší prací váš následník poradí...

Takhle to chodí, když jste obyčejný zaměstnanec. Jako vedoucí už musíte počítat s tím, že možná nedostanete možnost projít zásuvky, natož smazat data. U některých firem vás čeká jen krabice od banánů na vrátnici. Co s vaší prací udělá váš nástupce, vám ale nakonec může být jedno. Nikdo se to totiž nedozví.

Jiná situace je, jste-li politik. Pokud jste totiž nešli na ruku určitým lidem, vaše odcházení je součástí velkého hledání špíny. Tím spíš, jestliže jste v rámci své práce sáhli na někoho, kdo byl tzv. nedotknutelný.

Tehdy už neřešíte, co jste nechali po zásuvkách, ale jak zabezpečit, aby věci, které jste s rizikem a proti velkému odporu prosadili, se zase hned nevrátily do starých kolejí. Jednoduché "zavření dveří" se tím pádem mění na strategickou hru "co bude dál". Přestane vám být lhostejné, kdo přijde po vás. Chcete vědět, jaký názor bude mít na provedené změny, jestli je nezruší, nedá opět moc ničemům a můžete-li to jakkoli ovlivnit, děláte to. Přinejmenším tak, že nedáte nohy na stůl, neseberete svou krabici od banánů a nepověsíte klíče na zeď, jak by si hodně lidí přálo a dokonce vás k tomu přes média opakovaně vyzývají...

Do politiky a na vysoký úřad se totiž chodí s tím, že tam chce člověk něčeho dosáhnout. Něco prosadit. Změnit věci, které doposud nikdo změnit nedokázal (jako třeba spor kolem otáčivého hlediště v Českém Krumlově či kolem Slovanské epopeje - naivní, možná, ale všechny velké cíle jsou trochu naivní). Nebo zařídit, co zatím zařízeno nebylo - třeba ochránit památky, které by mohly v rámci ekonomiky snadno zmizet ze světa, aby je nepotkal osud Transgasu, ale naopak byly zachráněny jako obchodní dům Kotva, prosadit nový památkový zákon atd.

Ne vše samozřejmě uhrajete, s něčím nehnete, něco jen tak postrčíte, na něco vám nezbyde čas ani síla. Ale něco přeci jen ano. A když třeba změníte poměr mezi investicemi do nemovitých památek (protože patří všem a budou tu ještě pro vnuky našich vnuků) a dotacemi do živé kultury (která je černou dírou, u níž se ani kritici neshodnou, jestli je to ještě umění nebo jen vypočítavá provokace)... nebo nedej bože odhalíte, že si někdo přisvojoval peníze na úkor svých podřízených, jezdil si na statisícové dovolené a kryl to smlouvami sama se sebou... a rozhodnete o jeho odvolání... začne vám jít hodně o to, aby se právě tyhle věci nezměnily a nezametly pod koberec.

Jako politik máte svou hrdost. Nemusíte ji nikde vykládat, můžete být pro druhé klidně neviditelný politik. Důležité je, co po vás zůstane. Jsou tací, po kterých nezůstane nic než žvanění, silná a prázdná slova; a je jim to jedno. Jsou tam jen pro to vzrušení z boje, pro vysoký plat a moc, kterou mohou využívat. A pak tací, kteří se něco pokouší prosadit. Trvají na tom, že jsou zodpovědní svým voličům a ideálům, kvůli kterým do politiky šli. 

Když se rozhlédnete českou politikou, tak se to moc nenosí. Ale přeci jen tu pár takových myslím je - a třeba říci, že napříč politickými stranami; a často spíš mimo ně. Když se člověk podívá, jak se mění voličské preference a komu dávají lidé v posledních letech svůj hlas, je znát, že to není úplně donkichotské počínání. Pořád je jich tu dost, kteří si myslí, že by tak měl politik přemýšlet a jednat.

A proto ani odcházení z rezortu kultury není jen o tom, pověsit klíče, zhasnout a jít - jak by si spousta znepokojených kulturních elit přála. Rok své práce, ať si pro veřejnost nepříliš viditelný (kdo se také stará o to, jestli má zámek novou střechu nebo muzeum fasádu či nový bezpečnostní systém!), proto ani já nedegraduju tím, že seberu krabici od banánů a lhostejně budu sledovat, co se bude dít dál.

Proto mi není jedno, koho pan prezident na mé místo jmenuje. Komu budu klíče a všechny auditní zprávy předávat, aby nešly do šuplete, tak jako se to dělo u mých předchůdců (auditní zprávy, upozorňující na neekonomické kroky ředitelů, jsou přinejmenším z roku 2014!). 

Mou touhou proto je, aby se po mně dostal do Nosticova paláce člověk, který je přímý, nekličkuje a nenaznačuje, že je ochoten vrátit vše do starých kolejí vzájemných dohod. Člověk, který by ideálně měl mít důvěru nejenom strany, ale i odborníků. Někdo, o kom bychom si mohli být jisti, že by se nepokoušel věci zametat pod koberec.

Nevím, zda ČSSD bude chtít z vlády odejít nebo zůstat. Pokud ale bude chtít zůstat, bylo by nejenom pro rezort nejlepší, kdyby do křesla ministra kultury po mně dosedla osobnost, která bude v započatém protikorupčním tažení pokračovat a bude zárukou toho, co jsme jako strana ve volbách slíbili lidem - že budeme myslet na ty dole a nebudeme podlézat těm nahoře.

Autor: Odcházející ministr kultury Antonín Staněk, Praha, ČR, 17.7.2019

Zdroj: