IZRAEL NEWS

28. říj, 2020
Nedávno avizovaná normalizace vztahů mezi Státem Izrael a Súdánem se stala realitou...
 
Tuto normalizaci avizoval president Donald Trump v době, kdy došlo k normalizaci vztahů mezi Izraelem, Bahrajnem a Spojenými arabskými emiráty v září a říjnu. Nyní se k tomu přidává normalizace vztahů se Súdánem.
 
Súdán byl účastníkem všech válek proti Izraeli (kromě Suezské krize), ať už tím, že vysílal pravidelné jednotky, nebo dobrovolnické oddíly na pomoc arabským armádám. Tato islámská arabskoafrická země se nedávno vymanila z diktatury téměř třicet let vládnoucího Omara al-Bašíra. Ten sám sloužil v egyptské armádě a bojoval v jomkippurské válce. K moci se dostal v roce 1989 vojenským převratem a od té doby vedl genocidy, vojenské akce, řídil zem v občanské válce, stal se předmětem trestního stíhání za zločiny proti lidskosti, a Súdán se stal cílem amerických raketových útoků.
 
Roku 2019 byl al-Bašír sesazen a moc převzala armáda s prozatímní vládou. Již dříve bylo pár smířlivých náznaků normalizace vůči Izraeli. Během pandemie koronaviru Izrael vyslal své lékaře a lékařskou techniku na pomoc súdánskému diplomatovi nakaženému koronavirem. V únoru 2020 se izraelský premiér Benjamin Netanjahu sešel s představiteli súdánské vojenské vlády v Tanzánii a s generálem al-Burhanem jednal o začátku normalizace vztahů. O měsíc později otevřela súdánská vláda izraelským civilním letadlům vzdušný prostor. 22. Října přijela izraelská delegace do Súdánu na setkání s al-Burhanem a o den později byl přijat plán normalizace vztahů.
 
Na procesu normalizace vztahů se významnou měrou podílel i americký president Donald Trump, když 19. října oznámil, že nechá vyškrtnout Súdán ze seznamu států podporujících terorismus, výměnou za kompenzace obětem teroristických akcí sponzorovaných Súdánem. Súdán s tím souhlasil. 23. Října se Donald Trump účastnil konferenčního hovoru s generálem al-Burhanem, premiérem Hamdokem a izraelským premiérem Netanjahuem, na jehož základě byla oznámena dohoda o normalizaci vztahů.
 
V prohlášení k normalizaci vztahů stojí, že cílem je překonat napětí ve vztazích mezi Súdánem a Izraelem s cílem dosáhnout hospodářských dohod a obchodní výměny s důrazem na zemědělství.
 
V Súdánu se proti dohodě postavila islámská rada, která vydala už 1. října fatvu proti normalizaci vztahů a odsoudil ji i al-Bašírem sesazený bývalý premiér al-Mahdi. Palestinská samospráva zažila další velkou porážku a odsoudila normalizaci vztahů jako porušení „Arabské mírové iniciativy“ a rezolucí OSN.
 
Naproti tomu Velká Británie dohodu uvítala. Významným spojencem se stal egyptský president al-Sísi, který též dohodu otevřeně podpořil, a který je regionálním partnerem Izraele. Spojené arabské emiráty, které jsou zmíněny na začátku článku, a toto je pokračování jejich příkladu normalizace, pochopitelně dohodu uvítali. A dokonce i nejvyšší súdánský islámský klerik Hassan Hamed vydal prohlášení, že není žádná „obecná islámská opozice vůči míru s Izraelem“. Další diplomatické vítězství míru ve světě, Státu Izraele, arabských zemí, které chápou nutnost spolupráce, další diplomatické vítězství presidenta Trumpa a premiéra Netanjahua.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 28.10.2020
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!

 

 
27. zář, 2020

Zdá se, že nyní nastává konec Palestinců v Arábii...

Tento článek je shrnutím posledních událostí a vývoje na blízkém východě, který drasticky mění stávající situaci, a který je zlomový pro Stát Izrael, pro Blízký východ, ale i pro Evropu a Ameriku. Vývoj, který může zlepšit, či zhoršit situaci, ale rozhodně jí posune ze strašlivě zamrzlého a stagnujícího bodu, ve kterém tato situace byla de facto od uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Jordánskem v roce 1994.
 
Palestinští Arabové, etnikum žijící v židovské domovině Izraele, představují oběti panarabského šovinismu. Kromě Jordánska, které palestinským Arabům, do určité míry vlastním Jordáncům, poskytlo pracovní povolení a sociální ochranu, ostatní arabské státy zneužívali palestinské Araby jen jako své zbraně proti Izraeli, ať už šlo o Libanon, Egypt, či Sýrii a další. Utrpení palestinských Arabů bylo pravidelně dáváno do masmédií, ignorovali se zločiny arabských radikálů, ignorovala se samotná příčina a podstata, a to zneužívání účelově vytvořeného etnika k vlastním politickým cílům. Něco podobného zažila naše země se sudetskými Němci. Ale teď k současné situaci. První zlom v zamrzlé situaci přišel letos v létě. Již v průběhu roku se začínají objevovat zprávy o možném navázání vztahů mezi Státem Izrael a Spojenými arabskými emiráty. Úsilí zintenzivnilo v létě, i s pomocí administrativy amerického presidenta Donalda Trumpa a jeho ministra zahraničních věcí Mika Pompea.
 
15. Září 2020, izraelský premiér Benjamin Netanjahu, za účasti Donalda Trumpa, podepsal dohodu o uznání vzájemných vztahů s ministrem zahraničí Spojených arabských emirátů Abdullahem bin Zayedem. Dohoda ustanovuje přímou leteckou linku mezi Izraelem a SAE, telefonickou linku, základ pro obchodní dohody, otevření velvyslanectví a bezpečnostní, ale i vědecké spolupráci. Dohoda, mimo jiné, vedla zahájení společného výzkumu firem z Izraele a SAE na řešení koronavirové krize. V reakci na přijetí dohody došlo i k drobným kulturním pokrokům, například rozšíření košer jídla v SAE, nebo vyvěšení vlajek SAE v Tel Avivu.
 
Dohoda byla okamžitě odsouzena Íránem a Tureckem, ostře se vymezilo Alžírsko, respektive jeho vládnoucí strana Národně osvobozenecká fronta, od řady skupin znělo unisono, že jde o zradu Palestinců. Zuřivě se proti smlouvě ohradil i pakistánský premiér Imran Chán. Nicméně, odsouzení nebylo jednomyslné. Egypt, Jordánsko i Omán dohodu podporují. Velkou ranou pro odpůrce dohody bylo neodsouzení dohody ze strany Arabské ligy. Americký president Donald Trump, v reakci na dohodu, oznámil, že nic nebrání v prodeji stíhaček F-35 do SAE.
 
Obratem došlo i k další dohodě, a to dohoda o normalizaci vztahů mezi Bahrajnem a Izraelem. Další vítězství Izraele, které se konalo, ještě téhož dne. V otázce Bahrajnu byla vidět dlouhodobá snaha o normalizaci vztahů. Již v roce 2005 Bahrajn upustil od bojkotu Izraele. Náznak uznání Izraele přišel v roce 2007, kdy Chalíd al-Chalífa navštívil Americký židovský výbor a vyzval palestinské uprchlíky k návratu do Palestiny, ale ne do Izraele, čímž nepřímo a neoficiálně uznal existenci Izraele. Bahrajnská vláda dlouhodobě upustila od antisemitské rétoriky, a již dříve navázala bezpečnostní spolupráci s Izraelem. Roku 2016 Bahrajn hostil židovský svátek chanuku, o rok později bahrajnský král navštívil Centrum Simona Wiesenthala, kde odsoudil arabský bojkot Izraele, v roce 2018 uznal právo Izraele na existenci, v roce 2019 se bahrajnský a izraelský ministr zahraničí sešli ve Washingtonu, a ještě téhož roku nejvyšší jeruzalémský rabín Šlomo Amar, navštívil Bahrajn. Pak přichází rok 2020. Podobně jako u dohody s SAE, bahrajnská dohoda ustanovuje diplomatické vztahy, uznává Stát Izrael, zřizuje letecký spoj mezi oběma zeměmi a otevírá cestu k spolupráci v oblasti vědy, obchodu a bezpečnosti.
 
Tato dohoda, i protože byla, až druhá, a protože arabské státy vnímají Bahrajn jako méně důležitý, vzhledem k docházejícím zásobám ropy na jeho území, nebyla tolik reflektována a probírána. Egypt jí podpořil a Omán taky, rozporuplné reakce přišli z Jordánska.
 
Tyto dohody jsou, kromě jiného, i důsledkem tureckého expanzionismu a jeho prohlubující se spolupráce s Íránem. Dokud sunnitské diktatury blízkého východu čelily jen osamocenému šíitskému Íránu, nebyl to problém, ale když se k Íránu připojuje i ambiciózní a silné Turecko, a jako tichý společník i Katar, situace se posouvá ve prospěch Izraele. Kromě toho se hovoří, že i další země možná uznají i Izrael. Objevují se slova o Maroku a Súdánu.
 
Po desítkách let narážení hlavou do stěny, arabské státy začínají chápat nutnost normalizace vztahů s Izraelem, byť i to může mít svá úskalí, protože vedlejším důsledkem hrozí být eskalace napětí na Blízkém východě ze strany Turecka, které v posledních měsících stupňuje svou agresi vůči evropským zemím, zejména vůči Kypru, bez adekvátní odpovědi Evropské unie.
 
Letos došlo, ještě k jedné dohodě, která nepřímo souvisí s těmito událostmi, a to dohoda o normalizaci vztahů mezi Srbskem a Kosovem. V rámci této dohody bylo totiž rozhodnuto, že Srbsko i Kosovo budou mít svá velvyslanectví v Jeruzalémě a Kosovo uzná Stát Izrael. Pokud to bude naplněno, Kosovo se stane první muslimskou zemí na světě, která bude mít velvyslanectví v Jeruzalémě. Tuto dohodu uvítal i Benjamin Netanjahu.
 
Již od doby mírových smluv mezi Egyptem, Jordánskem a Izraelem se začal sen o vzniku palestinského státu, tak jak si jej představovali vůdci palestinských Arabů, ztrácet. Je možné, že nezávislá Palestina vznikne, ale určitě, ne tak jak si přejí. Poslední šanci měli s mírovým návrhem izraelského premiéra Ehuda Olmerta, který byl velice velkorysí, a který odmítli. Olmert nabízel štědré kompenzace, Američané občanství sto tisíci palestinských uprchlíků a dohoda byla téměř dokončena. Abbás jí, ale odmítnul, rozpoutala se válka v Gaze a nyní palestinští Arabové doplácejí na chybu svých vůdců. Kdo chce moc, nemusí mít nic. Ostatně, sudetští Němci o tom mohou vyprávět své.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 27.9.2020
 
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!

 
26. dub, 2020

Po sedmnácti měsících neúspěšných pokusů o sestavení vlád a koaličních dohod...

Po sedmnácti měsících, kdy Stát Izrael zažil troje parlamentní volby, které však nepřinesli rozuzlení a vždy jen zdlouhavá jednání, kličkování, paktování a porušování dohod, jak to je v parlamentarismu velice běžné. Tímto problémem trpěl i Stát Izrael, ale byla to nynější krize v souvislosti s koronavirem, která přiměla vůdce dominantních izraelských stran – pravicové konzervativní strany Likud a liberálně levicové strany „Modrobílá“ k dohodě, ze které vzejde stabilní vláda, která povede Stát Izrael v době této krize.
 
Dne 20. dubna konečně dospěli k historické dohodě, na jejímž základě si rozdělí ministerstva a pravomoci v rámci vlády. Základní podmínkou pro sestavení této vlády, a zároveň gesto dobré vůle, které projevil stávající premiér Benjamin Netanjahu, je časové omezení jeho vlastního mandátu v pozici premiéra. Benjamin Netanjahu se nyní stane opět premiérem Státu Izrael, ale bude jím nejdéle do října 2021. Poté předá pozici svému koaličnímu partnerovi Benny Gantzovi.
 
Nicméně, proč jsem napsal v úvodním titulku otazník? Několik jistě užitečných, jistě prospěšných a jistě slušných politických neziskovek se rozhodlo tuto kritickou dohodu torpédovat, v zájmu svých vznešených ideálů i z jiných důvodů. „Hnutí za kvalitní vládu v Izraeli“ a další neziskové organizace podali dovolání k Nejvyššímu soudu Izraele na základě toho, že Benjamin Netanjahu je obžalovaný v několika kauzách.
 
Kvůli něčemu takovému chtějí uprostřed hospodářské, bezpečnostní a lékařské krize tito aktivisté potopit fungování jediné demokracie blízkého východu… 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.4.2020
8. bře, 2020

Zdá se, že Izrael brzy v otázce patových situací trumfne Španělsko, které s touto situací, sice zápasilo celé čtyři roky, avšak při stejném počtu voleb, jako Izrael za poslední rok...

Publikovali jsme článek o izraelských volbách z dubna 2019… ze září 2019… a nyní přinášíme článek o volbách z března 2020.

Volby dopadly částečně překvapivě, protože většina předvolebních průzkumů přisuzovala pokračující úspěch středolevé liberální koalici Bennyho Ganze „Modrá a bílá“. To se změnilo bezprostředně před volbami, které nakonec vyhrál Likud Benjamina Netanjahua. Nicméně, přesto se nezdá, že by se situace mohla nějak výrazně posunout, protože výsledky jsou patové a neochota politiků dohodnout se vysoká.

K výsledkům. Strana Likud získala 29,46% a 36 křesel v Knesetu, čímž posílila o 4 poslance. Modrá a bílá percentuálně posílila, ale zdaleka ne tolik, jako právě Likud a zůstala na svých 33 poslancích. Třetí místo s 15 poslanci získala Sjednocená kandidátka arabských a levicových židovských politiků, která získává pozici hlavní levicové síly. Sjednocenou kandidátku vede arabský atheista Ajman Odeh, který se však dal do holportu s částečně islamistickou Sjednocenou arabskou kandidátkou. Jeho strana posílila zejména díky bývalým voličům izraelské Strany práce a dalších levicových frakcí a skupin. Čtvrté místo získala ultrakonzervativní ortodoxní judaistická strana Šas zastupující zájmy sefardských a mizrachimských Židů a ultraortodoxních náboženských kruhů v rámci židovské společnosti. Šas získala 7,69% a 9 poslanců. Zůstala na stejném. Na svých 7 poslancích zůstala i Sjednocená tóra judaismu, umírněná ortodoxní a konzervativní strana.

Jednoznačným poraženým voleb je koalice Strany práce, feministické strany Most a ekolevicová strana Merec. Ti ztratili tři poslance a klesli z 10 na 7. O jednoho poslance přišla sekulárně nacionalistická strana Avidora Lieberman „Izrael je náš domov“ a získala 7 poslanců. Stejnou ztrátu utrpěla izraelská Pravice, konzervativně nacionalistická strana spojená s částí ortodoxních Židů.

Přítomnosti 15 poslanců ze Sjednocené kandidátky, kteří s pravidelností sobě vlastní bojkotují, anebo jsou roztříštění v tom, koho podpořit na úřad premiéra, stejně jako prozatímní zatvrzelost a neústupnost Avidora Liebermana vůči Benjaminu Netanjahuovi, představuje reálné
překážky na sestavení stabilní a silné vlády v Izraeli nyní, v době napětí, násilí a bojů na Blízkém východě, které stravují celý region, i díky vlivu Turecka.

Rozhodující budou další dny, protože i samotná Izraelská společnost je unavená z neustálých voleb.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 8.3.2020


 

22. zář, 2019
Již před několika měsíci jsme Vás informovali o dubnových volbách v Izraeli. Bohužel pro Izrael, se nepodařilo zajistit pokračování vlády Benjamina „Bibi“ Netanjahua... 
 
Izraelské liberální elity, si podobně jako ty naše, snaží najít, jakoukoliv hůl na bití psa, a v současnosti je to obvinění z korupce vůči premiérovi. Zatímco náš premiér se zbavil trestního stíhání a potažmo smetl mocný argument naší pravdoláskařské opozice, ten izraelský prozatím ne, což vedlo k patu, jeho nezvolení do funkce a opakování voleb, tentokrát 17. září.
 
Do izraelského parlamentu Knesset se dostalo devět politických uskupení. Po šesti letech přišla konzervativně vlastenecká strana Likud o prvenství a oslabila o sedm poslanců. Na první místo se dostala strana „Modrá a bílá“ bývalého náčelníka generálního štábu Benny Gance. Obdržela 33 poslanců a oproti dubnu o dva poslance oslabila. Liberálně levicová a rovnostářská partaj, jejíž jediné kladné body jsou v otázce politiky k palestinským Arabům, ale i ta je umírněnější, než u Likudu, který byl právě druhý s 31 poslanci. Třetí místo dobylo islamisticko-komunistické uskupení „Jednotná kandidátka“ s 13 poslanci. Posílili o tři poslance, nejspíše díky nejednotě a nestabilitě Izraele, který se snaží systematicky zničit, ale taky díky sjednocení do společné strany, protože tato kandidátka je tvořena komunisty z Hadaše, arabisty z Taalu a Baladu a islamisty ze Sjednocené arabské kandidátky.
 
Čtvrté místo obsadila ultraortodoxní strana Šas, Sefardští strážci Tóry z nichž mnozí opovrhují Izraelem, protože byl vytvořen člověkem, a nikoliv bohem, a kteří odmítají, aby ortodoxní a ultraortodoxní židé/Židé sloužili v izraelských ozbrojených silách, kvůli čemuž padla poslední vláda. Posílili o jednoho poslance na 9 poslanců. Páté místo obsadil izraelský patriot a obránce Izraele, Avidor Lieberman se svou stranou „Izrael je náš domov“. Lieberman je mostem v rusko-izraelských vztazích, snaží se omezit dopady ultraortodoxních židů/Židů na obranyschopnost země a posílit vlasteneckou linii národa. Lieberman získal osm poslanců. Stejný počet poslanců získala strana „Sjednocený judaismus Tóry“, další ortodoxní židovské uskupení. Mírně modernější a sekulárnější uskupení ve srovnání s Šas, ale stále, ještě uskupení hájící v první řadě náboženské a nikoliv národní zájmy. Sedmé místo má aliance „Pravice“ v čele s ambiciózní izraelskou nacionalistkou, možná novou Goldou Meirovou, někdejší ministryní spravedlnosti Ajelet Šaked. Jako ministryně spravedlnosti bojovala proti svévoli soudcokracie, aktivně podporovala izraelský patriotismus a sionismus, stejně jako nezávislost Kurdistánu a rozvoj tržního hospodářství v Izraeli. Navíc podporuje zájmy izraelských osadníků, kteří se snaží získat zpět celé území Izraele. „Pravice“ získala sedm poslanců, ale hned po volbách se rozpustila na Novou pravici Šakedové a Unii pravicových stran Rafi Peretze. Zadlužující hard-core socialisté ze Strany práce Izraele zůstali na svých 6 poslancích. Poslední skončila s pěti poslanci levicově-liberální Demokratické unie.
 
Výsledkem těchto výsledků je nový pat. Pravděpodobně. Benjamin Netanjahu vyzval k ustanovení „vlády národní jednoty“, aby se předešlo konání dalších předčasných voleb. Benny Ganc, jako liberál útočící na Netanjahua, kvůli údajné korupci, to odmítl. 18. Září vyslal Netanjahu své zástupce k Šasu, Sjednocenému judaismu Tóry a Pravici k zahájení jednání. Lieberman obvinil Netanjahua, že vláda národní jednoty je úskok, protože nelze dosáhnout v Izraeli národní jednoty s ortodoxními stranami jako je Šas a SJT. Prozatím není jasné, jak se strany vysloví. Pokud by šlo o obyčejné dělení na levici a pravici, levice by měla 55 poslanců a pravice 63 poslanců, ale tak jednoduché to není. Arabští poslanci bojkotují rozhodování o izraelské politice, a tak levice přichází o minimálně 13 poslanců. U pravice zase dělají potíže ortodoxní strany, a berou jí sedmnáct poslanců. Benny Ganc žádá zabrání opakování voleb „za každou cenu“, ale je to pokrytectví, protože odmítá spolupracovat s Netanjahuem, který naopak nevyloučil konání nových předčasných voleb.
 
Vše je nyní na presidentu Rivlinovi, který sehraje svou úlohu při vybírání prvního uchazeče o premiérské místo. Doufejme, že izraelský patriotismus převládne, a Bibi bude pokračovat, nejlépe v tandemu s Liebermanem a Šakedovou, i když jsou mezi nimi názorové rozdíly a neshody v praxi.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 22.9.2019