VELKÁ BRITÁNIE NEWS

8. dub, 2020
Od 4. dubna má Labour Party ve Velké Británii nového vůdce...
 
Je jím 57 letý Keir Starmer, který byl zvolen v mimořádné volbě předsedou, poté, co Jeremy Corbyn v důsledku volební porážky v prosincových volbách, rezignoval na pozici předsedy strany, čímž taky skončilo období, kdy se labouristé posunovali radikálně vlevo.
 
Keir Starmer se narodil v Londýně a do Labour Party vstoupil už v mládí, neboť jeho vlastní rodina měla dlouhodobou labouristickou tradici, a to, až do takové míry, že on sám je pojmenován na počest prvního labouristického poslance Keira Hardie. Starmer vystudoval práva na univerzitě v Leeds, v roce 1985 získal titul bakaláře práv a roku 1986 získal titul bakaláře občanského práva na Oxfordu. Od roku 1987 začal kariéru v oblasti práva a soudnictví. Působil jako obhájce se specializací na lidská práva a od roku 2008 do roku 2013 byl ředitelem úřadu veřejného prokurátora. Od roku 2015 byl ve stínovém kabinetu Jeremy Corbyna, nejprve jako stínový ministr pro imigraci a od října 2016 do dubna 2020 stínový ministr pro Brexit. V rámci otázky Brexitu byl odpůrcem odchodu Británie z Evropské unie, nicméně se již dal slyšet, že je to hotová věc, kterou považuje za uzavřenou. 
 
Poměrně paradoxní je jeho postavení lídra, který má sjednotit radikálně levicové frakce labouristů a umírněnou „soft levici“, ke které se on sám řadí. Starmer v roce 2016 patřil k stínovým ministrům, kteří na protest proti Corbynově vedení opustili jeho stínový kabinet. Přesto se deklaroval za někoho, kdo sjednotí Labour Party, a to navíc přestože kandidoval proti Corbynovské kandidátce Rebecce Long-Baileyové.
 
V rámci role stínového brexitového ministra trval na konání nového referenda a tím taktice uhlasujeme lidi, dokud nebudou hlasovat, tak jak chceme my. Rovněž se angažoval v nátlaku na vládu Theresy Mayové v otázce uveřejnění vládního plánu na Brexit.
 
Nyní, po porážce Corbyna a Labour Party, se rozhodl kandidovat na pozici předsedy strany. Od 24. února do 2. dubna se konala volba, které se účastnilo všechno členstvo Labour Party. Při celkové účasti 62.6% a účasti 490 731 hlasů, Keir Starmer obdržel 56.1% a celkem 275 780 hlasů, čímž porazil obě protikandidátky.
 
Pokud jde o samotnou politiku Starmera, ten se vyslovuje proti úsporným opatřením, vyjadřuje se pro znovuznárodnění železnic, pošty, energetické infrastruktury a vodohospodářství. Vyjádřil se pro zvýšení daní o 5% lidem vydělávajícím nad 80 tisíc liber a postavil se proti Trumpově blízkovýchodnímu mírovému plánu.
 
Těžko říct, zda to bude nějaká změna, ale možná se Labour Party zřekne aspoň toho antisemitismu, který v ní klíčil pod Jeremy Corbynem. 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 8.4.2020
15. pro, 2019

Nenáviděný, zesměšňovaný, urážený a odstrkovaný. Takový byl Boris Johnson...

Když v proběhlých parlamentních volbách ve Velké Británii drtivě zvítězil nad všemi svými liberálně demokratickými a eurohujerskými oponenty, i nad téměř všemocnou Evropskou komisí a jejími byrokratickými předáky. O Johnsonovi říkali jeho nepřátelé napříč politickým spektrem, že bude nejslabším premiérem, že bude vládnout nejkratší dobu. Že tohle a támhleto, že je takový a onaký, ale on si z toho nic nedělal. On prostě své nepřátele zničil. Eurobyrokracii, liberály a antisemitské neomarxisty, a zatímco o Therese Mayové se hned na začátku spekulovalo, že by snad třeba možná mohla být novou Margaret Thatcherovou, byl to, až Boris Johnson, kdo dovedl konzervativce zpět do síly, kterou měli v dobách Margaret Thatcherové. 
 
Volby, které byly druhým referendem o Brexitu, vyhráli konzervativci s 43.6% a získali 365 poslanců. Posílili o 48 poslanců a dosáhli na procenta nejlepšího úspěchu od doby prvního triumfu Margaret Thatcherové v roce 1979 a na poslance největšího úspěchu od roku 1987. Druzí skončili labouristé, vedení Jeremy Corbynem, před jehož antisemitskými a prohamásovskými postoji varovala řada představitelů britské židovské komunity, stejně jako řada ekonomů varovala před jeho extrémně levicovou znárodňovací politikou. Jeho postoje ani tak (Brexit), ani tak (ne Brexitu), pak způsobili labouristům rekordní porážku. Jsou na tom nejhůř od roku 1935 a získali jen 202 poslanců a 32.1% hlasů. Ztratili plných 60 poslanců. Výrazně posílili skotští proevropští nacionalisté SNP, kteří získali 48 poslanců z 55 za Skotsko. Liberální demokraté, přes veškerou masmediální propagandu a antibrexitovskou hysterii, ztratili jednoho poslance, i když na procenta posílili a mají 11 poslanců. Dalších 8 poslanců získali irští nacionalističtí unionisté z DUP, 7 míst proevropští irští republikáni, 4 poslance waleští nacionalisté, dva poslance irští sociální demokraté a po jednom poslanci zelení a Aliance pro severní Irsko. Strana Brexit Nigela Farage, i když získala v absolutních číslech mnohem více hlasů, než řada jiných stran, která se prosadila do Dolní sněmovny, tak kvůli britskému volebnímu systému nezískala ani jeden mandát. 
 
Výsledky zaručují Borisi Johnsonovi jasnou většinu pro stabilní vládnutí a pro definitivní ukončení brexitového chaosu a agonie, kterou neustále natahuje Evropská komise a její stoupenci. Vláda Borise Johnsona pokračuje, zatímco vláda Jeremy Corbyna nad labouristickou stranou právě skončila. Místopředseda Tom Watson rezignoval na svou funkci a Jeremy Corbyn rovněž oznámil odchod z funkce předsedy strany, kterou bude už jenom vést do příštích stranických voleb. Corbynova snaha změnit Británii v komunistickou republiku, jeho přátelení se s Hamásem, řada stížností na jeho antisemitismus, například i od organizace Židovské labouristické hnutí, jeho fakenews týkající se britského národního zdravotního systému, to vše ho nakonec podrazilo. Co bude dál s labouristickou stranou? Těžko říct, možná bude stagnovat, možná upadne do stejného stavu jako česká sociální demokracie. Víme, ale že tomu nejhoršímu scénáři – labouristické vládě při setrvání v Evropské unii – se Velká Británie naštěstí vyhnula. Naštěstí pro nás všechny a britskou společnost. 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 15.12.2019
29. srp, 2019

Alžběta v ruských službách !

Dne 28. 8. 2019 se celý svět dozvěděl, že britská královna Alžběta II., je nejspíše ruská agentka, či přisluhovačka ruských zájmů ! Určitě se to dozvěděly české neziskovky, které už na ní vytváří kádrový posudek. Pravděpodobně jí naverboval sám Putin, když mu bylo pět let a už byl pět let agentem KGB !
 
A čím si nyní britská královna, královna Velké Británie a Severního Irska vysloužila případnou nenávist a obviňování ze strany rusofobních masmédií a nátlakových lobbyistických skupin? Postavila se na obranu demokraticky zvolené vlády Velké Británie a lidového referenda, proti pučistickým snahám tamějšího parlamentu, Dolní sněmovny, která si skrze své liberální a labouristické poslance snaží usurpovat moc nad Británií.
 
Královna Alžběta vyhověla žádosti premiéra Borise Johnsona na přerušení jednání parlamentu do poloviny října, konkrétně do 14. října, doby, kdy už nebude moci opozice zvrátit výsledky demokratického referenda o Brexitu.
 
Borisi Johnsonovi se tedy daří prozatím plnit jeho sliby, na rozdíl od Theresy Mayové, která byla ráda, že je ráda. Nyní je nutné udržet vládu a připravit Velkou Británii na ekonomické represe, teror a zastrašování ze strany Eurosvazu. A nevládky musí zjistit, od kdy je královna Alžběta ruská agentka…
 
"Bůh ochraňuj královnu !"
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 29.8.2019
26. srp, 2019
Jack Abraham Letts, tak zní celé a pravé jméno propagandistické hvězdy Islámského státu, přezdívaného „Jihad Jack“...
 
Na půl Brit, na půl Kanaďan, který se narodil v roce 1995 v Oxfordu a konvertoval k islámu. Studoval arabštinu a četl Korán, aby se nakonec v roce 2014 vydal na Blízký východ a přes Kuvajt se dostal do Sýrie, kde vstoupil do řad Islámského státu. V Sýrii přijal jméno Abu Mohamed. Dlouhou dobu popíral napojený na Islámský stát, až do okamžiku, kdy byl v roce 2015 vyfotografován, jak stylem Islámského státu salutuje před mosulskou přehradou, tou dobou kontrolovanou milicemi Islámského státu. O rok později vyhlásil, že pro dobro „Allaaha“ (sic) nenávidí své rodiče, protože jsou bezvěrci. „Odmítli náboženství pravdy, tak já odmítám je. Nenávidím kaffííry (sic), a jsem od nich oproštěn. Zemřete ve své zlobě.“ Kromě jiného vyjádřil i podporu teroristickým útokům v Paříži.
 
Jihad Jack byl mezi zajatými příslušníky Islámského státu, které uvěznili kurdské milice YPG po bitvě o Rakku. Jihad Jack tehdy přiznal, že se pokoušel utéct, a dostat se na jiná území, stále kontrolovaná Islámským státem.
 
Navzdory všemu, co se stalo, Lettsovi rodiče žádali britskou vládu o pomoc pro svého syna, a o vyjednávání jeho propuštění z rukou Kurdů. Z důvodu administrativních obtíží, a protože se britská vláda zavázala, že nebude pomáhat svým občanům, kteří se přidali do řad Islámského státu vrátit se do Británie, nedošlo na tuto pomoc. Letts nejprve odmítl pomoc, pak o ní začal žadonit, a dokonce se nabízel, že předstoupí před soud.
 
Britská vláda nadále odmítala pomoci teroristovi, a tak se do toho vložila kanadská vláda, která se rozhodla zajatému teroristovi pomoci. V jak absurdním světě to žijeme. Letts je poloviční Kanaďan z otcovy strany, a tak má dvojí občanství. Na základě toho Kanada intervenovala. V říjnu 2018 byla pomoc pozastavena, kvůli tlaku kanadských konzervativců a britské vlády. Jeho vlastní rodiče byli v té době stíháni pro
podezření z financování terorismu, a to protože v letech 2015 a 2016 posílali svému synovi peníze do Sýrie. 21. Června 2019 byli odsouzeni k 15 měsícům vězení s ročním odkladem. O pár měsíců později, 18. srpna 2019, britská vláda zbavila Jihad Jacka britského občanství, za což byla kritizována Kanaďany, kteří tvrdí, že se tak Britové zbavují odpovědnosti.
 
Postoj Kanady je naprosto absurdní, sprostý a nechutný vůči všem obětem Islámského státu a jeho učení. Justin Trudeau, premiér a architekt této politiky chránící lidská a občanská práva všech, i těch nejhorších zrůd, se blíží k velkému propadu, a možná i porážce v nadcházejících parlamentních volbách, proto nyní mlčí, byť dříve se vyjadřoval ke kdečemu.
 
Britská vláda… no, Británie je taky případ sám o sobě, o tom žádná, ale Kanada, ta úplně padla na naprosté dno morálního a společenského marasmu, jak dokazuje tento případ, a to tam ani nemusí mít mnohamiliónové islámské komunity, jako jsou ty v Británii.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.8.2019
31. čvc, 2019
Z vůle boží, z vůle císařské...
 
První slova písařova / Boris Johnson – naděje pro Británii.
 
Co bylo všemi očekávané, konzervativními vlastenci podporované, stejně jako kritiky EU, a zatracované všemožnými liberály a sluníčkáři, se naplnilo a stalo skutečností. Po pádu „gumové lady“ Theresy Mayové nastupuje do čela Konzervativní strany Velké Británie a potažmo do čela britské vlády, Boris Johnson. Konzervativní strana, a nejen její elitní vedení, ale i obyčejní řadoví konzervativci, dali Borisi Johnsonovi svůj mandát. Od vedení získal 160 hlasů a 51,3%, ovšem druhý kandidát skončil s obrovským odstupem, jen s 24,7%. V případě voleb mezi samotným řadovým členstvem, které rozhodovalo o Borisi Johnsonovi, anebo Jeremy Huntovi, Boris Johnson získal 92,153 hlasů a 66,1% podpory všech konzervativních straníků. 24. července, se bývalý ministr zahraničních věcí Velké Británie dlouholetý starosta Londýna, Boris Johnson, stane premiérem Velké Británie. Podívejme se proto na člověka, který děsí všechny liberály a sluníčkáře.
 
Boris Johnson patří k mladší generaci konzervativních vůdců. Je ročník 64, Mayová byla ročník 56. Johnson pochází s New Yorku, kde se narodil do rodiny britských podnikatelů. Johnson má velice exotické předky. Z otcovy strany je pravnukem zavražděného čerkasko tureckého předáka Ali Kemala, z matčiny strany má kořeny v litevské rabínské rodině. V mládí získal královské stipendium a studoval na Eton College v Berkshire. Tehdy přestal používat své původní jméno Alexander a začal používat druhé jméno Boris.
 
Po studiích působil v The Times a Daily Telegraph. V době Margaret Thatcherové a druhé poloviny 80. let, v době působení obávané Delorsovi Evropské komise, která zavedla Euro a extrémně prohloubila evropskou integraci, se formují Johnsonovi euroskeptické názory. Byl mezi těmi, kteří euroskepticismu přetáhli od britské levice k britské pravici, a získal si oblibu premiérky Thatcherové. Pokusil se kandidovat do Evropského parlamentu ve volbách 1994.
 
Jako poslanec britského parlamentu zpočátku podpořil válku v Iráku, a dokonce navštívil krátce po dobytí Bagdád, ale později označil válku za katastrofální chybu. Zlom v Johnsonově kariéře nastal v roce 2008, kdy kandidoval poprvé na starostu Londýna. Porazil dlouholetého starostu „Rudého“ Kena Livingstona, stoupence krajně levicových frakcí Labouristické strany, který získal ovšem podporu v nejbohatších čtvrtích Londýna (vyjma „City“), zatímco Johnson získal středostavovské a dělnické oblasti a předměstí. Johnsonovo vítězství bylo prudkým rozjezdem jeho politické kariéry a koncem Livingstonovi, který v dalších volbách prohrával a v roce 2016 byl vyloučen z Labouristické strany, kvůli antisemitismu.
 
Jako starosta Londýna řídil Londýn v době olympijských her, nechal snížit poplatky pro automobily, zrušil ropné dohody mezi Londýnem a Venezuelou, prosazoval zákaz pití alkoholu v MHD a zvýšil sociální podporu. Nicméně, nelze být vůči němu nekritičtí. Amnestoval část ilegálních imigrantů, podpořil London Pride a LGBT hnutí a útočil proti konzervativním křesťanům. Představoval a představuje levé, i když tvrdě euroskeptické křídlo Konzervativní strany. Mayová nepředstavovala nic. Mayová byla ambiciózní, ale neschopné želé.
 
Od roku 2011 bojoval proti antikapitalistickému hnutí Occupy London. V roce 2012 opět porazil „rudého“ Kena, byť oba v absolutních číslech hlasů oslabili. Ken ztratil sympatie levice, Johnson sympatie pravice. V roce 2013 se účastnil zahájení shromáždění Světového islámského ekonomického fóra v Londýně, kde jednal s malajským premiérem a urazil malajské ženy studující na anglických univerzitách, s tím, že si tam akorát hledají manžely.
 
Bez charismatického, populárního a radikálního, i divokého Johnsona, který se rozhodl v roce 2016 naplno věnovat brexitové kampani, konzervativci ztratili Londýn ve prospěch labouristického muslima Sadiqa Khana. Po vítězství brexitového referenda se Johnson na dva roky stal ministrem zahraničí, než byl jako nepohodlný sesazen.
 
S oslabováním, skandály a úpadkem pozice Theresy Mayové, se sabotážemi a obstrukcemi Evropského parlamentu a Evropské komise a britské opozice, se začala naskýtat podpora pro nástup Borise Johnsona. Podpora byla utvrzena evropskými volbami, ve kterých konzervativci těžce prohráli, zatímco strana Brexit, která sice s Johnsonem provázaná nebyla, ale jde v jeho linii, jasně zvítězila.
 
Johnson během vnitrostranických voleb konzervativců, postupně bez větších problémů, eliminoval všechny své oponenty a nakonec zvítězil a stane se premiérem. Z hlediska vnitřní politiky, stejně jako té sociální, nepatří mezi nejlepší z nejlepších a dopustil se řady chyb, přehmatů a špatných rozhodnutí v době, kdy byl starostou, ale pokud dokáže vyvést Velkou Británii z Evropské unie a nakopnout tak tu ztrouchnivělou byrokratickou nestvůru, jež roztahuje své pařáty z Bruselu, tak si zaslouží naši podporu a potlesk.
 
Vzhledem k tomu, že Boris Johnson, již sestavil vládu, hodí se podívat i na ní samotnou, protože již před volbou kandidátů na předsedu, část bývalé vlády, včetně ministra financí, hrozila, že v případě Johnsonova vítězství, rezignují. A tak rezignovali, a namísto nich, nastoupil kabinet, ze kterého mají sluníčkáři dost velký bolehlav.
 
Nebudeme rozepisovat celý kabinet, vypíchneme jen pár bodů a pár nejdůležitějších postav. Proč z něho sluníčkáři mají velký bolehlav? Čtvrtina členů kabinetu jsou ženy a čtyři členové kabinetu z nejužšího vedení jsou příslušníci etnických menšin, včetně ministra financí Sajída Javida, který je sice muslim pákistánského původu, ale taky je velký zastánce Izraele proti antisemitismu a všemožným kampaním.
 
Ve vládě Mayové byl ministrem vnitra. Dostal se do Johnsonovy vlády, i když patřil k těm, kteří chtěli setrvat v Unii, a zatímco kabinet Mayové, který měl Británii vyvést z EU, byl téměř celý tvořen zastánci setrvání v EU, Johnsonův kabinet je fifty-fifty. Polovina zastánci, polovina odpůrci setrvání.
 
Mezi odpůrce setrvání a zastánce Brexitu patří i ministr zahraničí židovského původu Dominic Raab, který nahradil proevropského Jeremy Hunta. Ministryní vnitra a přívrženkyní Brexitu je Priti Patel, politička indického původu, jejíž rodina prchla před terorem v Ugandě. Školství drží Gavin Williamson, politik dělnického původu. Kromě výše uvedené Priti Patelové drží ženy v Johnsonově vládě pozice ministerstev životního prostředí, podnikání, mezinárodního obchodu, kultury, rovných příležitostí, bydlení a titulární funkci strážce tajné pečeti. Kwasi Kwarteng, britský politik ghanského původu je ministrem energetiky. Ministerstvo univerzit drží Jo Johnson, bratr Borise Johnsona.
 
Reorganizace vlády, odvolání a dosazení nových a staronových ministrů, byla největší od konce II. světové války a tuto vládu čekají významné zkoušky. Kromě odchodu Velké Británie z EU, navzdory snahám Evropské komise, půjde i o posílení transatlantických svazků s Donaldem Trumpem a jeho USA, udržení ekonomických a politických vztahů s evropskými zeměmi, vypořádání se s terorismem a islamizací a vnitřní rozvoj země.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 31.7.2019