31. čvc, 2019

VELKÁ BRITÁNIE NEWS: BORIS JOHNSON premiérem Brexitu

Z vůle boží, z vůle císařské...
 
První slova písařova / Boris Johnson – naděje pro Británii.
 
Co bylo všemi očekávané, konzervativními vlastenci podporované, stejně jako kritiky EU, a zatracované všemožnými liberály a sluníčkáři, se naplnilo a stalo skutečností. Po pádu „gumové lady“ Theresy Mayové nastupuje do čela Konzervativní strany Velké Británie a potažmo do čela britské vlády, Boris Johnson. Konzervativní strana, a nejen její elitní vedení, ale i obyčejní řadoví konzervativci, dali Borisi Johnsonovi svůj mandát. Od vedení získal 160 hlasů a 51,3%, ovšem druhý kandidát skončil s obrovským odstupem, jen s 24,7%. V případě voleb mezi samotným řadovým členstvem, které rozhodovalo o Borisi Johnsonovi, anebo Jeremy Huntovi, Boris Johnson získal 92,153 hlasů a 66,1% podpory všech konzervativních straníků. 24. července, se bývalý ministr zahraničních věcí Velké Británie dlouholetý starosta Londýna, Boris Johnson, stane premiérem Velké Británie. Podívejme se proto na člověka, který děsí všechny liberály a sluníčkáře.
 
Boris Johnson patří k mladší generaci konzervativních vůdců. Je ročník 64, Mayová byla ročník 56. Johnson pochází s New Yorku, kde se narodil do rodiny britských podnikatelů. Johnson má velice exotické předky. Z otcovy strany je pravnukem zavražděného čerkasko tureckého předáka Ali Kemala, z matčiny strany má kořeny v litevské rabínské rodině. V mládí získal královské stipendium a studoval na Eton College v Berkshire. Tehdy přestal používat své původní jméno Alexander a začal používat druhé jméno Boris.
 
Po studiích působil v The Times a Daily Telegraph. V době Margaret Thatcherové a druhé poloviny 80. let, v době působení obávané Delorsovi Evropské komise, která zavedla Euro a extrémně prohloubila evropskou integraci, se formují Johnsonovi euroskeptické názory. Byl mezi těmi, kteří euroskepticismu přetáhli od britské levice k britské pravici, a získal si oblibu premiérky Thatcherové. Pokusil se kandidovat do Evropského parlamentu ve volbách 1994.
 
Jako poslanec britského parlamentu zpočátku podpořil válku v Iráku, a dokonce navštívil krátce po dobytí Bagdád, ale později označil válku za katastrofální chybu. Zlom v Johnsonově kariéře nastal v roce 2008, kdy kandidoval poprvé na starostu Londýna. Porazil dlouholetého starostu „Rudého“ Kena Livingstona, stoupence krajně levicových frakcí Labouristické strany, který získal ovšem podporu v nejbohatších čtvrtích Londýna (vyjma „City“), zatímco Johnson získal středostavovské a dělnické oblasti a předměstí. Johnsonovo vítězství bylo prudkým rozjezdem jeho politické kariéry a koncem Livingstonovi, který v dalších volbách prohrával a v roce 2016 byl vyloučen z Labouristické strany, kvůli antisemitismu.
 
Jako starosta Londýna řídil Londýn v době olympijských her, nechal snížit poplatky pro automobily, zrušil ropné dohody mezi Londýnem a Venezuelou, prosazoval zákaz pití alkoholu v MHD a zvýšil sociální podporu. Nicméně, nelze být vůči němu nekritičtí. Amnestoval část ilegálních imigrantů, podpořil London Pride a LGBT hnutí a útočil proti konzervativním křesťanům. Představoval a představuje levé, i když tvrdě euroskeptické křídlo Konzervativní strany. Mayová nepředstavovala nic. Mayová byla ambiciózní, ale neschopné želé.
 
Od roku 2011 bojoval proti antikapitalistickému hnutí Occupy London. V roce 2012 opět porazil „rudého“ Kena, byť oba v absolutních číslech hlasů oslabili. Ken ztratil sympatie levice, Johnson sympatie pravice. V roce 2013 se účastnil zahájení shromáždění Světového islámského ekonomického fóra v Londýně, kde jednal s malajským premiérem a urazil malajské ženy studující na anglických univerzitách, s tím, že si tam akorát hledají manžely.
 
Bez charismatického, populárního a radikálního, i divokého Johnsona, který se rozhodl v roce 2016 naplno věnovat brexitové kampani, konzervativci ztratili Londýn ve prospěch labouristického muslima Sadiqa Khana. Po vítězství brexitového referenda se Johnson na dva roky stal ministrem zahraničí, než byl jako nepohodlný sesazen.
 
S oslabováním, skandály a úpadkem pozice Theresy Mayové, se sabotážemi a obstrukcemi Evropského parlamentu a Evropské komise a britské opozice, se začala naskýtat podpora pro nástup Borise Johnsona. Podpora byla utvrzena evropskými volbami, ve kterých konzervativci těžce prohráli, zatímco strana Brexit, která sice s Johnsonem provázaná nebyla, ale jde v jeho linii, jasně zvítězila.
 
Johnson během vnitrostranických voleb konzervativců, postupně bez větších problémů, eliminoval všechny své oponenty a nakonec zvítězil a stane se premiérem. Z hlediska vnitřní politiky, stejně jako té sociální, nepatří mezi nejlepší z nejlepších a dopustil se řady chyb, přehmatů a špatných rozhodnutí v době, kdy byl starostou, ale pokud dokáže vyvést Velkou Británii z Evropské unie a nakopnout tak tu ztrouchnivělou byrokratickou nestvůru, jež roztahuje své pařáty z Bruselu, tak si zaslouží naši podporu a potlesk.
 
Vzhledem k tomu, že Boris Johnson, již sestavil vládu, hodí se podívat i na ní samotnou, protože již před volbou kandidátů na předsedu, část bývalé vlády, včetně ministra financí, hrozila, že v případě Johnsonova vítězství, rezignují. A tak rezignovali, a namísto nich, nastoupil kabinet, ze kterého mají sluníčkáři dost velký bolehlav.
 
Nebudeme rozepisovat celý kabinet, vypíchneme jen pár bodů a pár nejdůležitějších postav. Proč z něho sluníčkáři mají velký bolehlav? Čtvrtina členů kabinetu jsou ženy a čtyři členové kabinetu z nejužšího vedení jsou příslušníci etnických menšin, včetně ministra financí Sajída Javida, který je sice muslim pákistánského původu, ale taky je velký zastánce Izraele proti antisemitismu a všemožným kampaním.
 
Ve vládě Mayové byl ministrem vnitra. Dostal se do Johnsonovy vlády, i když patřil k těm, kteří chtěli setrvat v Unii, a zatímco kabinet Mayové, který měl Británii vyvést z EU, byl téměř celý tvořen zastánci setrvání v EU, Johnsonův kabinet je fifty-fifty. Polovina zastánci, polovina odpůrci setrvání.
 
Mezi odpůrce setrvání a zastánce Brexitu patří i ministr zahraničí židovského původu Dominic Raab, který nahradil proevropského Jeremy Hunta. Ministryní vnitra a přívrženkyní Brexitu je Priti Patel, politička indického původu, jejíž rodina prchla před terorem v Ugandě. Školství drží Gavin Williamson, politik dělnického původu. Kromě výše uvedené Priti Patelové drží ženy v Johnsonově vládě pozice ministerstev životního prostředí, podnikání, mezinárodního obchodu, kultury, rovných příležitostí, bydlení a titulární funkci strážce tajné pečeti. Kwasi Kwarteng, britský politik ghanského původu je ministrem energetiky. Ministerstvo univerzit drží Jo Johnson, bratr Borise Johnsona.
 
Reorganizace vlády, odvolání a dosazení nových a staronových ministrů, byla největší od konce II. světové války a tuto vládu čekají významné zkoušky. Kromě odchodu Velké Británie z EU, navzdory snahám Evropské komise, půjde i o posílení transatlantických svazků s Donaldem Trumpem a jeho USA, udržení ekonomických a politických vztahů s evropskými zeměmi, vypořádání se s terorismem a islamizací a vnitřní rozvoj země.
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 31.7.2019