KUBA

21. dub, 2018

Tak by se dala charakterizovat současná situace na Kubě. V prosinci 2016 zemřel ve věku 90 let Fidel Castro. Jeho mladší bratr Raúl, nyní 86 let, vládl Kubě už de facto od roku 2006, kdy začala tranzice moci. Raúlova vláda byla podstatně kratší. Fidel formálně vládl 52 let (reálně 47 let), zatímco Raúl 7, reálně 12 let. Nyní jejich vláda končí, s tím, jak Raúl Castro již více nekandidoval na pozici kubánského presidenta. Bylo by vhodné jejich vládu rekapitulovat...

Oba bratři se ještě s fanatickým radikálem Che Guevarou, dostali k moci na přelomu let
1958-1959. Tehdy s rozsáhlou podporou místní chudiny a zbídačeného rolnictva, ale částečně i střední třídy, svrhli zkorumpovaný režim generála Batisty a vyhnali ho ze země. Batista byl natolik zkorumpovaný, že Castrovci měli podporu dokonce i Američanů. Během Batistovi vláda byla Kuba zemí gigantických sociálních rozdílů, kdy byla přítomna místní oligarchická a velkostatkářská elita a miliónové armády chudých a bezprizorných lidí, z nichž většina nikdy neviděla lékaře, nebo neuměla číst, psát a počítat. Nutno říci, že v těchto ohledech na tom pořád Kuba byla celkem dobře oproti jiným latinoamerickým zemím. Před nástupem Castrovců byla Kuba prolezlá prostitucí, morálním úpadkem, korupcí a hazardem.

Castrovci hned rozjeli vládu pevné ruky, která bez milosti brala na paškál všechny.
Zlikvidovali část vlastních soudruhů, zlikvidovali Batistovi stoupence, tisíce jich vyhnali, znárodnili majetek velkostatkářů a oligarchů, začali investovat horentní sumy (nezřídka sovětských peněz) do rozvoje zdravotnictví, školství a kultury, vedli represe proti dekadenci a prostituci, proti gamblerství a úpadku, který bujel za Batisty. Zřídili tzv. Vojenské pomocné jednotky, které umožnily začlenění hipíkům, pacifistům, jehovistům a dalším buřičským skupinám do společnosti.

Ekonomická politika Castrovců byla ničivá. Účinně a správně zasáhli proti pustošícím
oligarchům, korporacím a latifundistům, ale stejný teror rozjeli proti podnikatelům, obchodníkům, živnostníkům a drobným zemědělcům. Katastrofálním rozhodnutím bylo jmenování ekonomického diletanta Che Guevary do čela národní banky a ministerstva průmyslu. Che Guevara se rozhodl následovat sovětský příklad jako věrný prosovětský fanatik a výsledkem bylo, že překotně měnil agrární zemi v průmyslový stát, navíc zaměřený na těžký a zbrojní průmysl. Výsledkem byl propad hospodářství, stagnace životní úrovně a příjmů, obrovský ekonomický úpadek a další vlny masové imigrace. Nezkazil jen vzdělávací kampaň, která umožnila 700 tisícům Kubáncům dosáhnout gramotnosti. Působení Che Guevary, který chtěl mimo jiné rozpoutat jadernou válku s USA, naštěstí skončilo v roce 1965, kdy se vydal na svá africká a jihoamerická dobrodružství, aby tam nakonec zemřel v boji s bolivijskými vojáky.

V 70. a 80. letech žila Kuba především ze sovětské hospodářské pomoci a napravovala
otřesné postupy a chyby Che Guevary. Střední třída byla ve stejné době terorizována a perzekuována obávanými „Výbory na obranu revoluce“. Na mezinárodním poli začala Kuba získávat své postavení skrze vývoz lékařů, zdravotní a humanitární pomoci. Stala se jednou z mála rozvojových zemí schopných poskytovat humanitární pomoc. V polovině 80. let se 35 tisíc kubánských dělníků zasloužilo o výstavbu dvou desítek nemocnic v řadě chudých států. Kubánští lékaři později, jako ironie osudu, vrátili zrak bolivijskému veteránovi, který osobně popravil Che Guevaru.

Roku 1991 se rozpadá SSSR a Ruská federace je příliš rozvrácená, než aby pokračovala ve
štědré politice sovětů vůči Kuba. Kubánská ekonomika se ocitne na pokraji zhroucení bez svých
exportních partnerů a ztrácí i spojence v Nikaragui. Od roku 1989 do roku 1993 se kubánská
ekonomika propadne o 35% a export sníží o 80%. Vláda vyhlásila „Zvláštní období“ k překonání krize doprovázené drastickými ekonomickými opatřeními, represemi a utužováním systému, který nebyl ochoten vydat se cestou čínského tržního socialismu. V této době vypukl na Kubě hladomor, kdyKubánci drancovali zoologické zahrady, kde vybíjeli zvířata, aby měli jídlo.

Až růst turismu na přelomu století umožnil růst hospodářství. V této době už kubánský režim
začíná s ekonomickou liberalizací, životní úroveň se stabilizuje, hladomor je překonán, zvláštní
hospodářské zóny lákají některé zahraniční investory a Čína se stává důležitým ekonomickým
partnerem, společně s Venezuelou. V prosinci 2010 vyhlásil Raúl Castro, že ekonomika buď „změní kurs, nebo se potopíme…“. Země nyní toleruje soukromé živnostnictví, drobný obchod a soukromé zemědělství a pozvolna provádí potřebné ekonomické reformy, aniž by se dopustila fatální chyby v podobě experimentování s liberální západní demokracií.

Tím se dostáváme ke konci Castrovské vlády. Nyní se podívejme na nového kubánského
vůdce, Miguela Díaze-Canela. Patří do porevoluční generace, narozený jen rok po revolučních
událostech. Kdysi tajemník Komunistické ligy mládeže ve Villa Clara, vystudoval elektroinženýrství, od roku 2003 člen politbyra Komunistické strany, v letech 2009-2012 ministr vyššího vzdělávání a od roku 2013 vicepresident Kuby. Řadu let byl prvním tajemníkem Komunistické strany v provincii Villa Clara, což odpovídá funkci guvernéra provincie. Není příliš znám, ale podle obyvatel této provincie se projevoval jako kompetentní a schopný guvernér, který navíc, navzdory tomu, že patří k tvrdé linii strany a odpůrcům demokratizace, projevil podporu právům různých menšin.

Je to vlastně paradox. Celý svět mluví o změně vedení na Kubě, studuje Miguela Díaze, jeho
život, úspěchy a neúspěchy, ale obyčejní Kubánci většinou ani netuší, že Raúl Castro končí a
nastupuje, někdo jiný, nebo je jim to jedno. Obecně se komentátoři shodují, že Miguel Díaz je
relativně mladým a schopným stranickým technokratem, který bude pokračovat v hospodářské, ale naštěstí ne v politické, liberalizaci Kuby. Pravděpodobně nasměřuje Kubu směrem k čínskému ekonomickému modelu, ale to se uvidí teprve v následujících měsících a letech.
Nicméně presidentem už se stal nyní, 19. dubna 2018, když byl zvolen Národním
shromážděním Kuby.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 21.4.2018


 

13. bře, 2018

Tak se na Kubě konaly parlamentní volby a k všeobecnému překvapení je vyhrála Komunistická strana Kuby. Přes ironický nádech začátku tohoto článku je nutné říci, že jedna změna zde přeci jen je. Tyto volby jsou koncem Castrovské dynastie na Kubě, koncem, který byl plánovaný, a na který byl kubánský režim připravovaný...

Drobným překvapením v souvislosti s volbami je „nízká“ volební účast. Jen 82%. S přehledem nejnižší od roku 1976, kdy se obnovily parlamentní volby na Kubě. Od minulých voleb dokonce pokles o 8%. Jinak, ale nic zvláštního. Delegáti Komunistické strany a spojeneckých organizací získali 94% hlasů, zbytek byly neplatné či protestní lístky.

V čele komunistické kandidátky už nestál nikdo z Castrů. Fidel Castro zemřel v listopadu 2016, ale ze hry byl už od nástupu vážných zdravotních problémů v létě 2006, kdy moc předal svému bratrovi. Navzdory tomuto počinu nedošlo k dynastizaci režimu. Raúl Castro totiž začal jako svého nástupce prosazovat neostalinistu Miguela Díaz-Canela, někdejšího předáka kubánské komunistické mládeže a ministra vysokého školství, kterému je teprve 57 let a patří tak mezi mladé vedoucí kádry Komunistické strany Kuby. Sám Raúl Castro odstoupí z vedoucích funkcí, včetně presidentské, 18. dubna tohoto roku, kdy moc převezme Miguel Díaz. Castro si ponechá pouze pozici prvního tajemníka Komunistické strany Kuby.

Volby na Kubě jsou pochopitelně fraška, byť mají jeden poměrně kladný element, a sice že polovina kandidátů na kandidátské listiny je přímo volena občany z řad místních organizací (odbory, místní sdružení, sídlištní výbory atd.).

Osobně si netroufnu hodnotit budoucí kroky Miguela Díaze. Jeho prohlášení jsou veskrze castrovská a neostalinistická, protiamerická a nacionalistická, ale na druhou stranu se může stát, že pod tlakem okolností dojde k dalším ekonomickým reformám, které zlepší stav kubánské ekonomiky a společnosti… jen se toho nesmí chytit neziskovky!

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 13.3.2018