TOMÁŠ DOLEŽAL

15. lis, 2019
Kdyby se do sněmovny zřídil z Česka jediný volební obvod, zamezilo by se různé váze hlasu ve velkých a malých krajích. Osvědčilo se na Slovensku, v Nizozemsku či v Izraeli. Jde o řešení jednoduché, čisté, srozumitelné...
 
Velmi znepokojivý návrh ministerstva vnitra na změnu některých procesních pravidel českého volebního procesu jsem kriticky zhodnotil ve svém článku nazvaném Hamáček chce, aby se volilo pouze v pátek. Slouží někomu ničit to, co funguje? (k přečtení ZDE). Zmíněný návrh otevírá současně prostor pro širší a detailnější debatu o tom, zda by si určité – a jaké – změny zasloužil i samotný design volebních systémů na jednotlivých úrovních českého politického systému.

Rovnost hlasů je popírána

Pokud si na tuto otázku odpovíme kladně, je nabíledni, že na prvním místě by – z hlediska politické logiky, spravedlnosti i ústavnosti – měla být korekce současné podoby poměrného systému voleb do Poslanecké sněmovny, který je značně disproporční, tj. generuje disproporční výstupy. Je tedy spíše jakousi karikaturou standardního systému poměrného zastoupení. Důležité je, že de facto popírá jeden ze základních principů demokratického volebního práva, kterým je rovnost hlasů, tj. rovnost jejich váhy. Děje se tak zejména totálně asymetrickou konstrukcí čtrnácti volebních obvodů, jejichž velikost se pohybuje od pěti rozdělovaných mandátů v Karlovarském kraji až do dvaceti pěti. 

Kraje jsou si rovny. Některé jsou si rovnější

Existují čtyři velké kraje. Jsou jimi Praha, Středočeský, Jihomoravský a Moravskoslezský kraj. V nich se rozděluje právě kolem 25 mandátů. Dále máme osm krajů střední velikosti, kde je přerozdělováno 10 až 15 mandátů. Už zde je zaznamenatelné značné zkreslení voličské vůle. Ve dvou malých krajích, tj. Libereckém a Karlovarském se rozděluje 5 až 8 mandátů. Zde je zkreslení nejvýraznější. Dochází tak k deformaci rovnosti volebního práva jak aktivního (čím menší obvod, tím větší znevýhodnění stran malé a střední velikosti), tak pasivního (tam je tomu naopak: čím menší obvod, tím méně je třeba preferenčních hlasů na „poskočení“ do čela kandidátní listiny). Navíc přitom existuje teoretická možnost, že subjekt, který na celorepublikové úrovni uzavírací klauzuli (5 %) překročil, nemusí obdržet ani jediný mandát. Stane se tak i v případě, kdy v žádném z volebních krajů nedosáhne tzv. přirozeného prahu, který se zvyšuje s klesající velikostí volebních obvodů a představuje hodnotu procentuální hranice hlasů, které je nutno dosáhnout pro zisk prvního mandátu. S klesající velikostí volebního obvodu se tento práh zvyšuje. U nejmenších obvodů se může pohybovat až okolo 15 %, u středních v intervalu 7 až10 %. Při volbách v letech 2013 a 2017 odpovídaly hodnoty těchto přirozených prahů úrovni zákonné pětiprocentní uzavírací klauzule pouze ve čtyřech největších krajích.

Jde o volby, nebo o loterii? 

Konkrétní příklady účinků tohoto volebního systému lze doložit na následujících příkladech. Rok 2006: Strana zelených získala celorepublikově 6,29 % a obdržela 6 mandátů, přičemž v 9 krajích zůstala bez mandátu, ačkoli všude překročila 5 %. Naproti tomu KDU-ČSL dosáhla 7,22 % a získala 13 mandátů, tj. dvojnásobek, což bylo jednoznačně zapříčiněno nerovnoměrným rozložením podpory ve volebních obvodech s ohromnou amplitudou velikosti. Znamená to, že prakticky polovina obvodů (a jejich občané-voliči s nimi) byla výrazně podreprezentována. Dalším příkladem jsou výsledky Úsvitu přímé demokracie z voleb v roce 2013. Při dosažení zisku 3,19 % v Praze mandát získán byl, v Karlovarském kraji při zisku 8,33 % však nikoli. Ve Zlínském kraji při zisku přes 10 % hlasů byl získán jeden mandát, ve Středních Čechách a Moravskoslezském kraji dosaženo po dvou mandátech při ziscích okolo 6 %. Tak by se dalo pokračovat i na dalších příkladech. Zmiňme v této souvislosti ještě nakonec faktor tzv. propadu hlasů. Jde o procento hlasů bez zastoupení. Při sněmovních volbách v roce 2013 dosáhl na Karlovarsku hodnoty 40,6 %, v Libereckém kraji pak 23,9 % hlasů, což jsou hodnoty odpovídající spíše propadům ve většinových volebních systémech. Stručně shrnuto: silně disproporční výsledky stávajícího systému zvýhodňují silné „velké“ strany a znevýhodňují strany slabší „malé“, zejména je-li jejich podpora rovnoměrně rozptýlena mezi jednotlivé volební kraje. Nejvíce k tomu dochází v malých volebních obvodech. Zároveň panuje významná nepředvídatelnost chování volebního systému a praktická neodhadnutelnou celkových volebních výsledků pro občany. Tzv. velké strany se zisky řekněme „20 % plus“ potřebují k zisku jednoho mandátu necelých 25 tisíc hlasů, zatímco strana malá, tj. se zisky na úrovni „10 % minus“, prakticky dvojnásobný počet voličů. Vyšel jsem ze srovnání výsledků voleb v letech 2002 až 2017.

Cesty k nápravě 

Základním cílem změny by tedy mělo být vyrovnání velikosti volebních krajů a obnovení rovnosti volebního práva na území celé republiky pro všechny občany, tedy voliče i kandidáty.

První možností je vytvoření jednoho (jediného) volebního obvodu totožného s celým územím Česka. Zavedli ho tak například na Slovensku, v Nizozemsku či v Izraeli. Jde o řešení jednoduché, čisté, srozumitelné. Jak bylo navíc možné vidět na slovenském příkladu, současně nezabraňuje ani vzniku jednobarevných vládních většin. Jedinou možnou nevýhodou je zde příliš vysoký počet kandidátů na listině, respektive příliš velká „vzdálenost“ kandidáta od voliče a jeho nezakotvenost v konkrétním regionu.

Možná je i druhá cesta, kdy by byl vytvořen určitý počet stejně nebo podobně velkých volebních krajů. Rovněž i zde se nabízejí minimálně dvě podvarianty:

Mohlo by být zřízeno osm volebních obvodů v hranicích osmi někdejších správních krajů (před krajskou reformou roku 2000, tj. šest českých (včetně samostatné Prahy) a dva moravské. Nevýhodou je přílišný rozptyl jejich velikosti.

Další řešením, z určitého pohledu „férovějším“ a rovněž praktičtějším, je vytvoření též osmi volebních obvodů, ovšem v hranicích odpovídajících hranicím tzv. statistických regionů. Jde o regiony soudržnosti, tzv. NUTS 2. To jsou kraje či sdružení menších krajů pro čerpání evropských fondů. Jsou jimi Praha, Středočeský kraj, Jihozápad (Jihočeský plus Plzeňský kraj), Severozápad (Ústecký plus Karlovarský kraj), Severovýchod (Liberecký, Královehradecký a Pardubický kraj), Jihovýchod (Vysočina, Jihomoravský kraj), Střední Morava (Olomoucký a Zlínský kraj) a Moravskoslezský kraj. Jde tedy o osm téměř stejně velkých volebních obvodů po 25 rozdělovaných mandátech. Výhodou tohoto řešení je větší přehlednost a větší dosažitelnost kandidátů pro voliče, jejich svázanost s určitým regionem. K tomu přistupuje již i určitá tradice a institucionální infrastruktura těchto regionů.

Cílem je větší spravedlnost

Dalším faktorem generujícím disproporcionalitu sněmovních volebních výsledků je i způsob přepočtu hlasů na mandáty, což je v našem případě tzv. d’Hondtův dělitel. Ten mj. velmi zvýhodňuje větší politické strany, a to zvláště v malých a středních obvodech. Tzv. uzavírací pětiprocentní klauzule účinky D'Hondtovy metody ještě posiluje, protože tzv. propadlé hlasy (stran celostátně pod 5%) se při přidělování mandátů již nijak nezohledňují. Nepřevádějí se tedy do druhého skrutinia jako tomu bylo v předešlém systému tzv. volební kvóty, který se v ČR pro volby do PS používal do roku 1998. Toto opatření dále významně zvětšuje poměr mezi slabými a silnými stranami ve prospěch stran silných, respektive ve prospěch volebně nejsilnější strany ve volebním obvodu. Zatímco v předešlém typu volebního systému se propadlé hlasy poměrně přerozdělily mezi všechny strany, které překročily celostátní pětiprocentní práh, nyní de facto všechny připadnou vítězné straně ve volebním kraji. Vhodnou alternativou by bylo zavedení některé spravedlivější přepočítávací metody – například dělitele Sainte-Laguë anebo tzv. dánského dělitele.

Za úvahu by určitě stála i reforma podoby hlasování respektive charakteru kandidátních listin do podoby preferenčního hlasování (kroužkování). Zde by byl zajímavou cestou tzv. finský systém, který představuje opravdu efektivní možnost výběru konkrétních kandidátů občany i v podmínkách poměrného volebního systému. Spočívá v tom, že každá strana předkládá svůj seznam kandidátů v konkrétním obvodě (např. v abecedním pořadí) a volič “zakroužkuje“ pouze jednoho z nich. Hlas je tak odevzdán jednak straně a současně i tomuto kandidátovi. Pořadí kandidátů na kandidátce je tak ve výsledku stanoveno pouze samotnými voliči, není vyžadována žádná hranice pro posun na kandidátce směrem vzhůru, záleží pouze na nominálním počtu preferencí.

Pochybným prvkem současného systému je i tzv. aditivní klauzule pro volební koalice, kdy se uzavírací klauzule (5 %) násobí počtem koaličních subjektů a v podstatě popírá smysl koaliční kandidatury a vede k obcházení zákona tvorbou ad hoc volebních subjektů. Řešením by mohl být třeba návrat k předchozí úpravě, kdy se uzavírací klauzule pro koalice (v závislosti na počtu subjektů) pohybovala po trajektorii 7, 9 a 11 %.

Senátoři naštěstí zavčas odpískali sami sebe 

Co se týče voleb do Senátu, předložili v loňském roce návrh na změnu způsobu volby do horní komory českého Parlamentu samotní senátoři. Vzorem pro tuto modifikaci je tzv. australský model. Jde o způsob hlasování užívaný pro volbu členů dolní komory australského parlamentu. Předkladatelé návrhu často zdůrazňovali, že jde o systém jednokolový. Ano, je tomu tak, ovšem pouze z formálního, procesního hlediska, tzn. v tom smyslu, že volič jde hlasovat jedenkrát. Věcné rozdíly oproti systému, který je v českém prostřední tradičně označován jako jednokolový, tj. britskému systému „prvního na pásce“ jsou velmi zásadní. Zatímco v britském modelu získává mandát kandidát, který dosáhl nejvyššího počtu hlasů, princip australského modelu tkví v tom, že voliči na jediném hlasovacím lístku stanovují pořadí kandidátů v daném volebním obvodě, a to od nejpřijatelnějšího po nejméně přijatelného, přičemž musí takto seřadit minimálně (první) tři kandidáty (1. - 3. místo). Podle platného volebního systému pro volby do českého Senátu může být nyní senátorem zvolen v prvním kole pouze kandidát, který obdrží nadpoloviční většinu všech odevzdaných hlasů. Pokud se tak nestane, postupují do druhého kola dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. Mandát senátora pak získá ten z nich, který dosáhne vyššího počtu hlasů. Kritici tohoto systému oprávněně poukazují na tradičně nízkou volební účast, zejména ve druhém volebním kole. První kolo probíhá zpravidla v souběhu s komunálními nebo krajskými volbami. Velmi nízká volební účast v dlouhodobém průměru 17 % a nízká legitimita Senátu byly hlavními deklarovanými důvody předkládané změny. Šlo o krok správným směrem? Nikoli. V případě tzv. australského modelu se totiž jedná o specifickou formu hlasování, která může přinést mnohem více škod než užitku. Ve volebním obvodě dle této metody zvítězí po prvním přepočtu ten kandidát, který bude disponovat absolutní většinou prvních preferencí (prvních míst). Pokud tuto majoritu nikdo nezíská, je vyřazen nejslabší kandidát (ten, který má prvních míst nejméně) a jeho další preference jsou postupně rozdělovány mezi kandidáty, kteří byli takto označeni. Tento proces se opakuje tak dlouho, dokud není určen konečný vítěz.

Návrh byl nežádoucí zejména z těchto důvodů: Šlo o velmi složitý, pro voliče nepřehledný, zavádějící, od volby spíše odrazující koncept, který může generovat mnoho chyb při sčítání a značné množství neplatných hlasů. Sčítání by bylo výraznou zátěží pro volební komise, zejména v souběhu se sčítáním výsledků komunálních voleb, jejichž systém je též velmi náročný na vyhodnocování. Sčítání by tudíž vyvolávalo i mnohé stížnosti a přepočty. Ale hlavně: šlo o věcně nevhodnou a situaci zhoršující materii. Pokud by byl tento návrh aplikován v praxi, tak jednak bude generovat naprosto nepředvídatelné výsledky, ale taktéž, v případě mnoha zvolených senátorů, může jít (vzhledem ke způsobu vyhodnocování hlasování) o osoby, které budou ve svém volebním obvodě disponovat poměrně nízkou podporou, o osoby, které by v současném systému často ani nepostoupily do druhého kola. Šlo by často, mírně zjednodušeně řečeno, o kandidáty průměru a  tzv. „nejmenšího zla“. 

Politicky, a to zřejmě bylo hlavním záměrem návrhu, by šlo vesměs o reprezentanty menších politických stran a tzv. „nezávislé osobnosti“ s cílem, aby silné postavení v Senátu nemohly získat velké, případně jasně vyprofilované politické strany, respektive kandidáti. Za určité konstelace by tak mohlo dojít ke značnému zkreslení voličské vůle, k degradaci samotného základního smyslu volby. Naštěstí samotný Senát v průběhu legislativního procesu zatáhl za pomyslnou záchrannou brzdu a návrh ve 2. čtení shodil ze stolu. Pokud tedy chceme systém volby českých senátorů měnit, pak je jedinou vhodnou variantou přechod ke klasickému jednokolovému systému anglosaského typu, který přisoudí mandáty skutečně nejsilnějším kandidátům v jednotlivých volebních obvodech. 

Hledejte Koudelku

Snad jedinou potřebnou korekcí systému voleb do zastupitelstev samosprávných krajů je změna způsobu převodu hlasů na mandáty, tzn. zrušení dosavadního ultradisproporčního dělitele „Koudelka“. To je modifikovaný d’Hondtův dělitel. Jde o české specifikum, které Ústavní soud v roce 2001 zrušil coby protiústavní pro volby do Poslanecké sněmovny. Pro volby do krajů jej ovšem paradoxně ponechal. Alternativou je taktéž (podobně jako u volebního systému do PS) jeho náhrada dělitelem Sainte-Laguë, anebo dánským dělitelem, v nejhorším případě klasickým d’Hondtem. 

Z panašování se starostům dělá špatně

Hlubší revizi by si zasloužil i volební systém do zastupitelstev obcí. Nynější personalizovaný poměrný model s otevřenou kandidátní listinou (tzv. panašování) je enormně složitý, nepřehledný a – přes četné deklarace – prakticky neumožňuje efektivní preferenční hlasování pro jednotlivé kandidáty. Vhodnou cestou by bylo buď zavedení některé formy většinového systému s vícemandátovými obvody jako je tomu v mnoha západoevropských zemích, kde se praktikuje například doplňkové hlasování nebo blokové hlasování. To by umožnilo efektivní správu obcí a přiřknulo by odpovědnost vítězným subjektům. Tím by se minimalizovalo riziko mnohačetného koaličního „vládnutí“ a častého střídání obecních exekutivních formací a jejich „hlav“. Další alternativou (s podobnými účinky) by mohl být i některý z typů tzv. semiproporčních volebních systémů (např. schvalující hlasování, Bordovo hlasování, limitované hlasování, neomezené hlasování, kumulované hlasování anebo tzv. systém jednoho nepřenosného hlasu). Všechny tyto otázky by měly být předmětem otevřené a podrobné diskuse, včetně polemik o výhodách, nevýhodách, rizicích a podrobnostech jednotlivých návrhů a modelů. Mělo by jít o diskuse prosté emocí a hysterie, držící se faktů a vědomé si negativních a obtížně odstranitelných důsledků špatných rozhodnutí v této ožehavé – a pro funkčnost politického systému zásadní – oblasti.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 15.11.2019

Zdroj:
 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Dolezal-Tricet-let-po-prevratu-Vytvorme-spravedlivejsi-volebni-systemy-603397


 

 

11. lis, 2019

Slouží někomu ničit to, co funguje?

 
Volby by ale zcela jednodenní nebyly, navrhuje se i tzv. předčasné hlasování. Riziko manipulace s hlasovacími schránkami by se rozšířilo z jedné na čtyři noci a pět dní! Volební komise by se navíc ztrhaly.

Ministerstvo vnitra nedávno představilo svůj balíček změn, které by měly upravit volební pravidla. Má se jednat „pouze“ o určité administrativní úpravy, čímž se má zabránit sáhodlouhým politickým diskusím a sporům, které by bylo lze jednoznačně očekávat v případě, že by se navrhované reformy týkaly samotné podstaty a podoby volebního systému. To ale neznamená, že navrhované procesní změny jsou naprosto bezproblémové a pozitivní. Česká volební legislativa by si totiž zasloužila i hlubší meritorní „materiální“ reformu.

Korespondenční hlasování a strojové sčítání je víc než sporné

Navrhované změny se mají týkat v první řadě termínu, ve kterém volby v naší zemi tradičně probíhají. Kromě toho zavádějí korespondenční hlasování ze zahraničí či tzv. strojové sčítání hlasů. Některé z těchto novinek by měly být aplikovány již při volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2021, pokud tedy proběhnou v řádném termínu. V plném rozsahu by měly být do praxe zavedeny po roce 2022. Problém je už v samotném odůvodnění návrhu od ministra vnitra Jana Hamáčka, který říká: „Je to výkop do debaty, ale už v podobě zákona. Cílem je volby zefektivnit, udělat je i příjemnější, jednodušší“. Jde ovšem samo o sobě o tvrzení velmi diskutabilní. Je totiž sporné už v tom ohledu, zda předkládaný návrh akt voleb pro občany skutečně zpříjemňuje a zjednodušuje, ale také i v tom, zda má být ona „jednoduchost“ voleb jejich nejvyšší hodnotou. Má se tak snad stát namísto jejich konformity s ústavou, zásadami volebního práva či snahou o umožnění realizace hlasování co nejširšímu okruhu občanů?

Od 7 do 22 hodin

Na mysl se vkrádá otázka, zda stojí za to pokoušet se o realizaci takových „revolučních“ řešení, která by mohla být – jen velmi hypoteticky a nejistě – přínosná. Má k tomu dojít na úkor zničení dosavadního a docela uspokojivého stavu, nebo je třeba se spíše snažit o jeho účelnou rekonstrukci? Ve všech typech voleb by se tedy nově mělo volit pouze v jednom dni, konkrétně v pátek, a to od 7 do 22 hodin. Oproti nynějšímu systému by se tak čistý čas „otevírací doby“ volebních místnosti prodloužil o hodinu, tj. ze čtrnácti na patnáct hodin. Je ovšem nanejvýš nepravděpodobné, že by uvedené opatření mohlo odpovídajícím způsobem nahradit výpadek druhého volebního dne, kterým je sobota.

Hlasovalo by se už v pondělí a ve středu

Volby by ovšem nebyly úplně jednodenní, protože návrh obsahuje i ustanovení o možnosti tzv. předčasného hlasování, které by mělo určitým způsobem nahradit výpadek dosavadního druhého dne voleb. Touto náhradou by měla být možnost hlasovat v pondělí a ve středu před „volebním“ pátkem, kdy by byly na obecních úřadech vyhrazené dvě hodiny, během nichž by zájemci mohli přijít vhodit volební lístky předem do zvláštní volební schránky. Už tato relativizace naznačuje jisté pochybnosti předkladatele ohledně vhodnosti a správnosti redukce doby trvání voleb na jediný den. Navíc pak vyvolává některé další pochybnosti a otázky:

Jak bude zajištěna příslušná kontrola a administrace hlasování skrze tyto zvláštní volební schránky? Budou ustanoveny zvláštní volební komise, nebo úkol zastanou volební komise „řádné“? Budou moci být odpovídajícím způsobem obsazeny? Bude garantováno doručení volebních lístků s dostatečným předstihem všem případným zájemcům o předčasné hlasování? Budou o možnosti vůbec všichni potenciální voliči vědět? Jak a kým bude zajištěna bezpečnost a neporušitelnost zvláštních volebních uren?

Nejčastějším argumentem odpůrců dvoudenního hlasování totiž bývá právě riziko manipulace s hlasovacími schránkami během noci z pátku na sobotu. Nyní ovšem by bylo třeba „uhlídat“ tyto schránky (minimálně) pět dní a čtyři noci…

Protiústavní postup

Co je však nejdůležitější, navrhovanou výjimkou by byl významně narušen základní princip jednoty místa a času voleb. Zároveň by došlo i k prolomení rovnosti podmínek pro občany-voliče. Co kdyby například došlo mezi úterkem a pátkem volebního týdne k nějaké zásadní události na politické scéně (což rozhodně nelze vyloučit), která by u mnoha občanů, kteří již mezitím odvolili, vedla ke změně volební preference? Dostali by „druhou šanci“? Totéž a ještě silněji platí v případě korespondenčního – a v jiných souvislostech též zmiňovaného elektronického – způsobu hlasování a strojového sčítání hlasů. Volební právo totiž stojí na (ústavních) zásadách všeobecnosti, rovnosti, přímosti a tajnosti hlasování, které probíhá osobně a zcela svobodně. Všechny tyto zásady korespondenční a elektronické experimenty explicitně porušují. Jsou tedy také, kromě jejich praktické nevhodnosti a komplikovanosti, i zjevně protiústavní.

A co lidé pracující na směny?

Největším negativem redukce doby voleb pouze na pátek by bylo narušení dlouholetou praxí zaběhlých zvyklostí volebního chování českých občanů, kteří se s dvoudenním modelem voleb velmi dobře sžili a uzpůsobili mu svůj pracovní i soukromý režim. Část občanů tak záměrně hlasuje v pátek odpoledne, před odjezdem na víkend, jiná část v pátek pozdě večer před návratem domů, jiná část zase až v klidu v sobotu dopoledne. To se týká zejména statisíců venkovských občanů, kteří do zaměstnání dojíždějí do měst. V pátek by totiž z časových důvodů hlasovat nestihli. Současně si pak nechtějí nebo nemohou brát dovolenou a zařizovat si vystavení voličského průkazu. Dvoudenní hlasování je také mnohem vstřícnější k občanům pracujícím ve směnných režimech a provozech. Mnozí z nich by v případě jednodenních pátečních voleb hlasovat vůbec nemohli, což se týká především těch, kdo pracují na čtyřiadvacetihodinové směny. Mám zde mysli například hasiče, záchranáře, pracovníky bezpečnostních služeb atd. Z tohoto pohledu je pátek taktéž špatnou alternativou, což platí i tehdy, vzali-li bychom koncept jednodenních voleb částečně „na milost“. Navrhovaný pátek je tak mnohem horší než například neděle, která je tradičním volebním dnem v mnoha evropských zemích.

Volební komise by končily ve čtyři ráno

Nikdo zřejmě ani pořádně nedomýšlel, jak v případě jednodenního hlasování „ošetřit“ fungování volebních komisí z časového hlediska. Jejich členové by nastupovali do práce někdy krátce po šesté hodině ranní a v okrscích s velkým počtem voličů by končili nejdříve někdy kolem 3. až 4. hodině ranní. Byli by tak nuceni podstoupit téměř čtyřiadvacetihodinovou šichtu nonstop. Co na to Zákoník práce a prostá lidská ohleduplnost? Nebo se „pojede“ na dvě směny? Raději se proto do Hamáčkova kontraproduktivního experimentu nepouštějme, protože více, než cokoli jiného, může přinést chaos, problémy, chyby a hlavně znatelný pokles volební účasti.

Zrušme voličské průkazy

Tím zároveň nemá být řečeno, že by si procesní design českého volebního systému nezasloužil určité korekce. Tou nejdůležitější z nich by mohlo například být zrušení tzv. voličských průkazů a umožnění hlasování každému občanovi ČR tam, kde se právě nachází. Tato skutečnost by byla zaznamenána do sdíleného elektronického systému, což by, při očekávaném nárůstu volební účasti, vyloučilo riziko opakovaného (vícenásobného) hlasování. Významnější změny by se však, na základě zkušeností z posledních tří dekád, měly týkat samotných volebních systémů a mechanismů jednotlivých typů (a řádů) voleb. To je téma, které by si samo o sobě zasloužilo samostatný a zevrubný rozbor. Budu se mu věnovat příště.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 11.11.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Dolezal-Hamacek-chce-aby-se-volilo-pouze-v-patek-Slouzi-nekomu-nicit-to-co-funguje-602883


 

 

 

20. říj, 2019

Hernajs, krucinálfagot, aleluja! Vzmužme se! Hanebnou Listinu základních práv EU ještě stále můžeme hodit Bruselu pod nohy...

V letošním roce uplynulo deset let od jedné z nejsmutnějších událostí novodobých českých politických dějin. Bylo jí dokončení ratifikačního procesu tzv. Lisabonské smlouvy. Ta završila proměnu podoby evropské integrace od přínosného modelu (do jisté doby) převážně ekonomické a obchodní spolupráce do současného konstruktu primárně politického nadnárodního útvaru. Tohle monstrum na sebe cíleně a trvale přebírá, respektive uzurpuje si, další a další kompetence, které původně náležely jednotlivým národním státům. Děje se tak se všemi negativními důsledky, které dnes a denně vidíme kolem sebe. Přestože deset let není z hlediska věčnosti žádná dlouhá doba, jsou z veřejného prostoru vytěsňovány některé podstatné náležitosti tohoto procesu, a to ať už záměrně, nebo prostřednictvím přirozené (v tomto případě kolektivní) ztráty paměti.

Nezajímáte se o politiku? O strpění uslyšíte
Vzpomínka na jeden z podstatných aspektů oné „lisabonské cesty do unijního nevolnictví“ ale v těchto dnech opět ožívá, a to v souvislosti s věcí veskrze současnou, kterou je chystaná novelizace českého azylového zákona, přičemž její některé pasáže unikly do médií. V čem tedy spočívá ona souvislost? Jde nyní už o docela široce diskutovaný institut tzv. strpění cizince (migranta) na území cizího státu. Má platit i tehdy, jestliže mu příslušný stát neudělil (respektive odebral) azyl, a dokonce i tehdy, jestliže jej tento stát prostřednictvím svých soudních orgánů pravomocně vyhostil ze země.

Vyvrhelové neodejdou
Soudní dvůr Evropské unie, jehož rozhodnutí (resp. judikáty) jsou de facto jedním z pramenů tzv. komunitárního (evropského, unijního sekundárního práva) totiž v poslední době jako na běžícím páse ruší rozsudky soudů členských států o vyhoštění cizinců, kteří spáchali závažné trestné činy (často opakovaně) anebo jiným způsobem naplnili národní podmínky pro odebrání mezinárodněprávní ochrany (tj. azylu). Soud tak činí s odvoláním na jeden méně známý unijní dokument, tzv. Listinu základních práv EU, což je v rámci evropského práva samostatný dokument, který má dle čl. 6 Smlouvy o Evropské unii stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy a tvoří součást primárního práva Evropské unie.

Právně nezávazný dokument? Špinavý trik
Tato Listina byla slavnostně vyhlášena 7. prosince 2000 během mezivládní konference v Nice. Událo se to původně ve formě politické deklarace Evropského parlamentu, Rady a Evropské komise. Byl tak přijat „právně nezávazný“ dokument, což je obvyklý špinavý terminologický trik propagátorů přijímání mezinárodní či nadnárodní legislativy obdobného typu. Listina poté následně „získala“ právní závaznost vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, tj. 1. prosince 2009. Klíčová je v těchto případech ovšem taktéž tzv. vymahatelnost, tzn. skutečnost, že tyto dokumenty považují za relevantní mezinárodní a nadnárodní soudy a odvolávají se na ně ve svých rozhodnutích. A to je přesně modus operandi Soudního dvora EU v případech, kdy vyhovuje odvoláním cizinců, kteří byli národními soudy vyhoštěni z členských států EU, kde dosud pobývali se statusem azylantů, a to v drtivé většině případů z důvodů (opakovaného) páchání trestné činnosti.

Zločinec uprchlíkem na věčné časy. A nikdy jinak
Soudní dvůr EU výše zmíněná vyhoštění ruší a přikazuje národním státům, aby takové osoby na svém území nadále „strpěli“. Má se tak dít se všemi právy, které náleží klasickému bezúhonnému uprchlíkovi. Zásadním právním titulem, o který soud tato rozhodnutí opírá, je právě Listina zákadních práv EU. Je tomu tak proto, že, dle Soudního dvora EU, odepření či odejmutí práva na azyl nemá vliv na nárok na ochranu poskytovanou na základě Listiny základních práv EU. Soudní dvůr EU dále konstatuje, že ani zločinec nepřestává být uprchlíkem, i když mu stát tento statut nepřizná, a může na jeho území dále pobývat zákoně. To se explicitně a konkrétně týká těch případů, kdy se jedná o pravomocně uznané zločince/migranty, tj. uprchlíky, kterým v jejich původní domovské zemi hrozí blíže nespecifikované pronásledování. Takoví nemohou být ze zemí Evropské unie vyhoštěni ani poté, co zde spáchají závažný trestný čin. Slyšte, tak pravil Soudní dvůr EU. Existence těchto judikátů Soudního dvora EU je zase tím důvodem, o který opírá Evropská komise svou Směrnici, která nutí členské státy EU implementovat institut tzv. strpění do jejich právních řádů.

Znásilnění, přepadení a vydírání
Jen pro ilustraci, o jaké případy jde: V Česku šlo mj. o muže původem z Čečenska, kterému ministerstvo vnitra udělilo azyl v roce 2006, když byl ještě předtím odsouzen ke tříletému trestu za loupež. Později dostal devět let vězení za další loupež a vydírání. Tento trest si měl odpykat ve věznici se zvýšenou ostrahou. Ministerstvo mu kvůli opakovaným zločinům v roce 2014 azyl odebralo, proti čemuž se muž odvolal. Když Městský soud v Praze odvolání zamítl, obrátil se cizinec s kasační stížností na Nejvyšší správní soud, jenž věc předal soudu unijnímu. Výsledek známe. Mimochodem, Afričan, který v létě znásilnil českou dívku u Lukavce (podrobnosti jsou ZDE) byl také již dříve trestanou osobou, která již fungovala v tomto režimu strpění, respektive v jeho německém modelu.

Co prezident Klaus ubránil…
A jaká byla historie oné Listiny základních práv a svobod EU ve vztahu k České republice? Docela neuvěřitelná. Jelikož bylo zřejmé a jasné, že tento dokument vejde vstupem tzv. Lisabonské smlouvy v účinnost a stane se závaznou součástí primárního práva EU, odmítal tehdejší prezident Václav Klaus podepsat Lisabonskou smlouvu bez závazného příslibu vyjednání výjimky. Ta by se týkala právě uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Česku. Tehdejší vláda České republiky tento prezidentův (jak se dnes ukazuje velmi zásadní a relevantní) požadavek akceptovala. Rozhodla se tuto výjimku vyjednat a tím současně zajistit podpis Lisabonské smlouvy prezidentem Klausem. Obdobnou výjimku pro použitelnost Listiny si ostatně již dříve vyjednaly Polsko a Velká Británie. Česko si tedy následně na zasedání Evropské rady ve dnech 29. až 30. října 2009 vyjednalo možnost připojit se k Protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království. Přistoupení Česka k tomuto protokolu mělo být včleněno do textu přístupové smlouvy při příštím (nejbližším) rozšíření EU (o Chorvatsko). Onen Protokol je podstatný zejména právě tím, že zpřesňuje interpretaci Listiny ve vztahu k vnitrostátním soudům a právním řádům členských zemí.

…to premiér Sobotka zahodil
Uvedená výjimka pro Česko tedy měla být na základě jednoznačných dohod doplněna do Protokolu k Listině společně s přijetím smlouvy o přistoupení Chorvatska k EU. K tomu však, bohužel, již nedošlo. Po volbách v roce 2013 se totiž vláda Bohuslava Sobotky v únoru 2014 bezprecenentně a věrolomně rozhodla v tomto procesu (sjednávání Protokolu o výjimkách z uplatňování Listiny v České republice) nepokračovat a ukončila jej. Tím došlo k flagrantnímu porušení slibů a dohod uzavřených mezi nejvyššími českými ústavními institucemi. Vláda, slovy Sobotky, uložila ministerstvu zahraničních věcí, aby nepokračovalo ve sjednávání této výjimky. „Vláda je přesvědčena, že Listina by měla být plně uplatňována vůči občanům ČR,“ řekl tehdy Sobotka. O tom, že – a jak – bude pro futuro uplatňována zejména vůči neobčanům Česka, se tomuto legendárnímu privatizátoru OKD asi ani nesnilo…

Až se nás potomci zeptají…
Po veškerých, zejména těch aktuálních, zkušenostech s důsledky aplikace Listiny základních práv EU vůči České republice, je jediným efektivním a rozumným krokem, který by vedl k ochraně vitálních národních zájmů naší země, odstoupení od tohoto dokumentu. Dřív, než bude úplně pozdě.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 20.10.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Dolezal-Zapomente-na-bezence-zaplavi-nas-strpenci-U-nich-nevadi-loupeze-ani-vrazdy-599974


 

 

10. zář, 2019

Země, které odmítají migraci nebo děsivý úřad evropského veřejného žalobce, nedostanou podle návrhu rozpočtu EU, tj. víceletého finančního rámce na léta 2021 až 2027, ani floka !

Do své finální fáze se pomalu dostává jeden z klíčových „prováděcích“ nástrojů evropské integrace (a politiky EU obecně) pro nejbližší budoucnost. Jde o tzv. víceletý finanční rámec (de facto „rozpočet“ Evropské unie) na léta 2021 až 2027. Tato matérie je přijímána ve formě meziinstitucionální dohody, tj. na základě konsensu mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou Evropské unie. Vzhledem k nastavení kompetencí jednotlivých orgánů EU však Evropský parlament v této konstelaci bohužel „tahá za kratší konec provazu“.

Jde o bič na neposlušné státy V4

Poté, co Evropská komise předloží návrh příslušného víceletého finančního rámce, rozhoduje Rada EU (jednomyslně) o jeho jednotlivých příjmech a výdajích. Při tomto rozhodování pochopitelně jednotliví členové Rady (ministři financí členských států EU) reflektují stanoviska a politické pokyny národních vlád. Aby byl dokument finálně přijat, musí být odsouhlasen prostou většinou všech členů Evropského parlamentu, přičemž toto těleso může text návrhu schválit či zamítnout. Nesmí jej ale jakkoli měnit. Letošní návrh víceletého finančního rámce si ze strany České republiky zaslouží jediné – jednoznačné odmítnutí. Mělo by se tak stát z mnoha důvodů. Jedním z těch hlavních je skutečnost, že tento návrh obsahuje naprosto neuvěřitelný a nepřijatelný mechanismus, který má (bez jakéhokoli právního a smluvního základu) propojit a podmínit čerpání peněz z příslušných evropských fondů s vágně formulovanou povinností členských států dodržovat tzv. zásady právního státu. Jak bylo možné v souvislosti s nejrůznějšími sankčními řízeními vidět v nedávné minulosti, nejde o nic jiného, než o další bič na neposlušné státy V4 (případně na ty země, které by je chtěly v hájení národních zájmů a kritickém přístupu k mnoha rozhodnutím a záměrům orgánů EU následovat).

Přišli jste o Salviniho, takže smůla!

Maďarský státní tajemník pro evropské záležitosti Szabolcs Takács v této souvislosti celkem trefně prohlásil, že „...Evropská komise chce použít víceletý finanční rámec jako politický nástroj k rozdělení členských států a k potrestání zemí V4 za zastupování odlišných názorů v některých otázkách (např. migrace nebo zavedení úřadu evropského veřejného žalobce)“...Tento požadavek Evropské komise (podmíněné čerpání peněz z fondů EU) má navíc formu nařízení nezávislého na celkovém návrhu rozpočtu, takže se má schvalovat běžnou procedurou založenou na tzv. kvalifikované většině. V důsledku toho jej může „zastavit“ pouze blokační menšina (nejméně čtyři členské země EU reprezentující minimálně 35 % její populace). Požadavek na počet obyvatel je tedy cca třikrát vyšší, než je celkový počet obyvatel zemí Visegrádské skupiny…

Rolníkům málo, o venkov nezájem

Návrh víceletého finančního rámce dále obsahuje pro Česko velmi nevýhodnou podobu rozpočtu na Společnou zemědělskou politiku. Ta obsahuje mj. pokles plánovaných finančních prostředků oproti současnému stavu o téměř 500 milionů eur, tzv. zastropování plateb (100 tisíc eur na jednu farmu) – přičemž v Česku (ale i v Maďarsku a Polsku) jednoznačně převažují větší farmy a hospodářství s daleko větší rozlohou než v ostatních zemích EU – a také razantní úbytek prostředků na tzv. politiku rozvoje venkova.

Platit ale budete jako mourovatí

Samostatnou kapitolou je i nepřijatelný a neodůvodněný záměr Evropské komise na zavedení nových typů odvodů pro členské státy znamenající podstatné rozšíření tzv. vlastních příjmů EU a obsahující návrh tří nových vlastních zdrojů těchto příjmů. Tyto (nové) zdroje by měly tvořit až cca 12 procent celkového rozpočtu EU a mohly by ročně dosahovat asi 22 miliard eur (přes 562 miliardy korun). Mělo by se jednat o příjmy ze systému obchodování s emisemi (projekt škodlivý sám o sobě), tříprocentní paušální sazbu uplatněnou na nový společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob a vnitrostátní příspěvek vypočtený podle množství nerecyklovaných plastových obalových odpadů v jednotlivých členských státech.

Koheze se vám zachtělo, holoubkové?

Rozpočet obsahuje taktéž návrh na zásadní zvýšení spoluúčasti příjemců dotací v tzv. kohezních fondech (v případě Česka na zvýšení ze současných 15 až 50 procent na 30 až 60 procent), čímž se tento model stane pro mnohé regiony neufinancovatelným a nevyužitelným. Kromě toho má značná část programů financovaných v rámci kohezní politiky přejít z národní úrovně do režimu centrálního řízení v gesci nadnárodních orgánů EU.

Tento kruh se uzavírá pro Česko opět nevýhodným a těžko akceptovatelným (a mnohdy prakticky nesplnitelným) návrhem na změnu tzv. implementačních pravidel, kdy má být současný systém doby splatnosti závazků vůči EU zkrácen ze tří na dva roky. Z pohledu národních zájmů naší republiky jde o pouze základní výčet největších excesů navrhovaného víceletého finančního rámce EU na nové šestileté období, přičemž kompletní přehled jeho nedostatků by byl mnohem delší. Není jiné varianty, než se postavit „proti návrhu“...

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 10.9.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Dolezal-Krokodyl-evropsky-flaka-se-po-plazi-Co-asi-vymyslel-ze-na-nas-dorazi-595372


 

 

 

25. srp, 2019

Babiš Zemanovy kroky za protiústavní nepovažoval, konal jen formálně a svůj „protišmardovský“ odpor dlouho skrýval. O spor dvou vrcholných ústavních institucí nešlo ani náhodou...

Můj text na téma prezidentských pravomocí v kontextu s procesem odvolávání a jmenování ministra kultury uveřejněný v Parlamentních listech pod názvem Prezident nemá ústavní povinnost jmenovat ministrem právě Šmardu) (k přečtení ZDE) vzbudil – pro mě naprosto nečekaně – docela velký ohlas a přinesl značné množství reakcí, ať už souhlasných, nebo kritických a polemických. Za všechny moc děkuji, jsou mi vynikající inspirací. Za několik posledních dní nabraly souvislosti nový vývoj a novou dynamiku a současně se v mediálním prostoru objevilo několik vynikajících a přínosných textů na dané téma (Pavel Hasenkopf, Zdeněk Koudelka, Štěpán Kotrba, Jana Kunšteková). I proto bych rád celé problematice přidal ještě několik poznámek a doplnění.

Dělali účet bez hostinského

Předně je třeba říci, že autoritativní výrok o ústavnosti či neústavnosti (popř. nezákonnosti) postupu prezidenta republiky v konkrétní záležitosti může vyslovit pouze Ústavní soud (anebo příslušný správní soud v případě pochybností o zákonnosti postupu). To se děje nikoli „z moci úřední“ jako je tomu obecně například v trestním právu či v určitých segmentech tzv. správního řízení, ale pouze takříkajíc „na návrh“ (či „na žádost“) subjektu, který má v daném konkrétním případě aktivní legitimaci domáhat se u příslušného soudu vydání určitého rozhodnutí ve věci. Vše mj. znamená, že – z právního hlediska – jsou jakékoli arbitrární soudy o tom, zda prezident v cause odvolávání a jmenování ministra kultury konal protiústavně, nicotné a irelevantní, a to dokonce i v případě jednotlivých ústavních právníků (zvláště, nepanuje-li ani v jejich prostředí na věc jednotný názor, byť ten „protizemanovský“ převažuje).

Zeman žádné mantinely nenastavil

V ústavním právu, jakožto právu veřejném, které je navíc jednou z klíčových komponent politického systému jako takového, totiž, naštěstí, opravdu neplatí „prokurátorský“ princip zahájit „vyšetřování“ kdykoli se příslušná instituce domnívá, že by mohl být spáchán protiprávní skutek, ale naopak zde panuje prostředí podobné právu občanskému, které lze – zjednodušeně – vyjádřit úslovím „kde není žalobce, není soudce“, anebo které lze střízlivěji charakterizovat jako prostor hledání shody a kompromisu mezi jednotlivými aktéry, kdy soudní pře je až posledním prostředkem, nelze-li postupovat jinak. A také: v prostoru politických relací a interakcí a jejich (ne)ústavnosti je velmi ošemetné používat jakákoli zobecňování či paralely, které mohou být mnohdy zcela zavádějící. Každý případ je originální a může být řešen, i následně posuzován, jinak. Stejně budou v napohled podobné, nebo i ve výchozích parametrech shodné, ústavně-politické situaci různí aktéři postupovat logicky různě.I proto je lichá argumentace typu „prezident Zeman svým jednáním nastavuje mantinely českého prezidentství na desetiletí dopředu, odteď se bude každý prezident odvolávat na jeho chování“ apod. Nikoli – jednak proto, že každý prezident (ale i každý další ústavní aktér) se ve svých postupech neřídí pouze nuancemi různých výkladů ústavy a svých kompetencí, ale postupuje primárně s ohledem na politickou realitu, tzn. zejména na sílu a stabilitu svého mocenského postavení, na velikost a podobu sněmovní či senátní většiny, podobu a strukturu vlády, (ne)existenci a sílu tzv. prezidentské většiny, na fázi sněmovního či prezidentského volebního období, na skutečnost, zda jde (v případě prezidenta republiky) o první či druhé volební období atd..Proto se bude každý prezident v situaci obdobné té, jaká zde vznikla požadavkem na odvolání ministra kultury, chovat jinak a proto by se i prezident Zeman choval a postupoval jinak, panovaly-li by odlišné mocensko-politické poměry, než jsou ty současné.

Žalobníček žaluje…

Z předchozích úvah tak vyplývá několik tezí, které lze zobecnit: Personální složení vlády je společnou aktivitou a zodpovědností prezidenta a premiéra, žádný s tím související krok nelze dokonat bez souhlasné vůle obou těchto institucí. Pokud by předseda vlády na svém nominantovi trval a prezident by toto jmenování odmítal provést, existují právní, ale hlavně politické, kroky, kterými by se premiér mohl naplnění své vůle domáhat. Je to tzv. ústavní žaloba na prezidenta, nečinnostní žaloba, případně správní žaloba, ovšem rozhodně ne tzv. kompetenční žaloba, která je určena pro zcela jiné případy a situace, a kterou se v případě „Šmarda“ dlouho oháněli mnozí politici i ústavní právníci, než byli pomalu vyvedeni ze svého omylu…

Je-libo protiprezidentskou štavnici?

Ještě silnější jsou, z logiky věci, politické instrumenty, které má předseda vlády v rukou. Může to být podání vlastní demise, demise celé vlády, nebo hrozba těmito kroky. Může také jít, v interakci s jinými politickými silami, o rozpuštění Poslanecké sněmovny a vyvolání předčasných voleb. Možná je, a v našem konkrétním případě zvlášť, rovněž brutální veřejná protiprezidentská kampaň ve spřátelených médiích. Že nic z toho Andrej Babiš neučinil, svědčí o jediném, což ostatně bylo nedávno premiérem i explicitně řečeno. S postupem prezidenta v cause „Staněk a Šmarda“ souhlasil, nepovažoval jej za protiústavní, dokonce lze říci, že jej i podporoval, prvotní návrh na jmenování minstra kultury podal víceméně formálně, aby učinil žádost koaliční smlouvě a poté svůj „protišmardovský“ odpor dlouho, poměrně alibisticky, skrýval… Konal ovšem jednoznačně v souladu s prezidentem, takže o kompetenční spor, nebo o spor dvou vrcholných ústavních institucí, nešlo ani obrazně a ani náhodou. Šlo o spor politický, do velké míry i o spor vnitrokoaliční, který se nepohyboval v ústavní rovině. Koaliční strana, ani její předseda, není-li současné předsedou vlády, nejsou ústavním činiteli a své vůle se před Ústavním soudem nemohou nikterak domáhat.

Ústavní delikt vypadá jinak

Je třeba doplnit ještě další podstatnou věc: zatímco personální složení vlády je ve výhradní kompetenci jejího předsedy a prezidenta, její dlouhodobá existence závisí, v systému našich ústavních brzd a protiváh, zcela na Poslanecké sněmovně, respektive na její většině. To znamená, že i kdyby si, hypoteticky, prezident s jím jmenovaným premiérem sestavili vládu zcela podle vlastní úvahy a libosti, nezávislé na politické realitě, taková vláda musí vždy disponovat důvěrou Poslanecké sněmovny, anebo jí může být Sněmovnou kdykoli vyslovena nedůvěra. A stane-li se tak, je povinností takové vlády podat bezodkladně demisi. Neučiní-li tak, má prezident ústavní povinnost takovou vládu odvolat sám. A samozřejmě, stále je tu nástroj seberozpuštění Sněmovny. Pokud by se v těchto případech odmítal prezident chovat podle ústavního textu, jde jednoznačně o ústavní delikt se všemi důsledky. Nejmenování Michala Šmardy jím v žádném případě nebylo.

Na tradice se u nás nehraje

Druhou takovou obecnou tezí je odkaz na samotný charakter české ústavy a ústavního práva v našem právním systému, který je tzv. kontinentální povahy a jednoznačně vychází z litery zákona, z textu psaných právních norem, které jsou jeho primárními prameny a které jsou jednoznačně určující pro následné posuzování toho, zda je konkrétní jednání protiprávní či ne. Jakékoli odvolávání se na ústavní či jiné nepsané zvyklosti, zvyky či tradice je nepřípadné a zavádějící, tyto prvky prameny našeho práva nejsou a hrají v něm pouze marginální, velmi doplňkovou roli.

Stačí si vzpomenout na Havla

Navíc těžko hovořit o hlubších tradicích a zvyklostech při zatím pouze čtvrtstoleté existenci ústavy a za situace, kdy se ve většině případů posuzování například prezidentských pravomocí odvoláváme často na pouhý jediný „precedens“, který navíc může být sám o sobě diskutabilní, nebo přímo neústavní, mimoústavní či přímo protiústavní. A nelze tak činit ani tehdy, hodí-li se nám to takříkajíc „do krámu“. Protože jak by potom současní Zemanovi samosoudci hodnotili například krok Václava Havla, který připomněla Jana Kunšteková ve svém nedávném skvělém textu pro Literární noviny, kdy v roce 2002 tehdejší prezident Havel odmítl na návrh Poslanecké sněmovny jmenovat viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Brožíka? Anebo krok premiéra Sobotky z roku 2017, kdy odmítl na návrh prezidenta Zemana jmenovat členem Etické komise ČR Karla Srpa? Kdybychom chtěli být, ve světle těchto skutečností, škodolibí, mohli bychom dokonce i konstatovat, že prezident Zeman ctí nejen Ústavu, ale i určité ústavní zvyklosti s tradice… Ale škodolibost a povrchní paralely a analogie nemají mít v politických analýzách prostor.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 25.8.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Dolezal-S-postupem-prezidenta-v-cause-Stanek-a-Smarda-premier-souhlasil-593591