TOMÁŠ DOLEŽAL

2. dub, 2020

Nedávno přijatá rozpočtová novela se jeví do značné míry jako soubor změn šitých poněkud horkou jehlou...

Omezily se mj. výdaje na armádu, ale umělci zkrátka nepřijdou. Bojí se snad někdo jejich hlasitého křiku?

V minulých dnech prolétla legislativním procesem rychlostí blesku i novela zákona o státním rozpočtu, a to prakticky bez jakékoli politické či odborné diskuse či mediální pozornosti. O co v ní šlo? Především o – v době pandemie koronaviru a očekávatelného ekonomického propadu – pochopitelné navýšení schodku státního rozpočtu pro rok 2020 ze 40 na 200 miliard korun. Toto zvýšení deficitu se skládá z poklesu odhadu předpokládaných veřejných o 90 miliard Kč a z nárůstu plánovaných veřejných výdajů o 70 miliard Kč. Oč jde při podrobnějším pohledu?

Já, truchlivý koronavirus

V rozpočtové kapitole Ministerstva obrany bylo schváleno snížení výdajů pro letošní rok o 2,9 miliardy Kč. Došlo k tomu – vzhledem k současné situaci velice nepochopitelně – v položkách „Zajištění obrany ČR silami Armády ČR“ (minus 2,7 miliardy Kč), „Vytváření a rozvoj systému obrany státu“ (minus 58 milionů Kč) a „Zajištění strategického zpravodajství“ (minus 100 milionů Kč). Současně je zde naplánován (jako v jediném z ministerských rezortů) pokles výdajů na platy zaměstnanců spadajících pod ministerstvo obrany o 400 milionů Kč, a to výhradně u zaměstnanců ve služebním poměru (vojáků). V rozpočtové kapitole Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) zase výrazně klesají předpokládané příjmy. Nouzový stav s sebou nese i, již viditelný, útlum ekonomiky, kvůli němuž dojde i k výraznému snížení tempa růstu objemu mezd a platů, které mají zásadní podíl na rezortních příjmech z pojistného na sociální zabezpečení. Dále se zde také projeví také prominutí placení části povinných záloh na důchodové pojištění a na příspěvek na státní politiku zaměstnanosti po dobu šesti měsíců u OSVČ. Lze proto očekávat propad těchto příjmů v celkové výši 25 miliard Kč. Bude se tak dít i z důvodů postupného zvyšování míry nezaměstnanosti a dále také v důsledku zvýšení počtu zaměstnanců, kteří budou pobírat dávky nemocenského pojištění, například nemocenskou nebo prodloužené ošetřovné za účelem péče o děti v době zavření škol a školek, ze kterých není odváděno povinné pojistné. V přímé zdravotní souvislosti s epidemií koronaviru se také přirozeně zvyšuje počet osob, kterým je vyplácena klasická nemocenská. Z těchto důvodů bylo schváleno posílení výdajů na dávky nemocenského pojištění o 10 miliard Kč. Ze stejných příčin se očekává též deficit okolo 20 miliard Kč v systému důchodového pojištění. Bude proto muset dojít k jeho kompenzaci z jiné kapitoly, aby nedošlo ke snížení rozpočtovaného, a ze zákona povinného, objemu prostředků na veškeré důchody.

Někdo si říct umí

V kapitole ministerstva dopravy se krátí výdaje související se slevou na jízdné ve výši 1,5 miliardy Kč, čímž ale nemá dojít ke zrušení slevy na jízdné pro studenty a seniory jako takové. Dle předkladatele jde o reakci na očekávané snížení poptávky po individuální veřejné dopravě, což ovšem může být otázka pouze relativně krátkého období, kryjícího se s termínem omezujících opatření, přičemž poté se dá očekávat zase naopak spíše navýšení této poptávky nad obvyklý průměr. Vyvstává zde tedy otázka samotné smysluplnosti tohoto kroku, a to zvlášť v souvislosti s očekávaným poklesem koupěschopné poptávky u rodin s dětmi, respektive u dosud pracujících studentů, kteří povětšinou již o své výdělky „brigádnického“ charakteru již bohužel přišli. Vlivem výpadku plánovaných výnosů po uzavření provozu státních příspěvkových organizací Ministerstva kultury dochází ke ztrátám i v jejich hospodaření. Ministerstvo kultury je zřizovatelem 29 příspěvkových organizací, u nichž je z tržeb z prodeje jejich služeb (či zboží) hrazena odhadem třetina jejich celkových provozních nákladů. S tímto odůvodněním tedy bylo schváleno posílit příspěvek na provoz příspěvkových organizací ministerstva kultury o 300 milionů Kč (jako u jediných příspěvkových organizací napříč všemi rezorty). Nabízí se vtíravá otázka, zda je uvedené opatření v čase epidemie – a v oblasti škod jí způsobených – skutečně nejvyšší priorita, anebo jde pohříchu spíš o jakousi úlitbu „kulturní frontě“.

Kapři si rybník nevypustí

Výdaje rozpočtové kapitoly Státní dluh se zvýší o 5 miliard Kč, což souvisí s vyšší výpůjční potřebou státu. V kapitole Operace státních finančních aktiv se snižují příjmy o částku 1,5 miliardy Kč, a to z důvodu výpadku výnosu z dividend státního podniku Letiště Praha, a.s. Výdaje této kapitoly byly naopak navýšeny v již výše zmíněném ukazateli „Transfery pro výdaje státu na sociální politiku“ o 20 miliard Kč na výplatu důchodů, které budou pokryty použitím prostředků ze zůstatku účtu rezervy důchodového pojištění ve státních finančních aktivech z období, kdy byl tento systém v přebytku. V kapitole Všeobecná pokladní správa na příjmové stráně dochází ke snížení daňových příjmů v předpokládané výši 55,7 mld. Kč, což bude způsobeno útlumem ekonomické aktivity nejen v Česku, ale také v ostatních zemích světa, které s Českem obchodují. Nejvíce se zde nastupující krize projeví na dani z příjmů právnických osob (-29,3 mld. Kč), na výnosu daně z příjmů fyzických osob placené plátci (-6,7 mld. Kč) a poplatníky (-1,6 mld. Kč), daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou (-1,6 mld. Kč), daně z přidané hodnoty (-8,5 mld. Kč) a spotřebních daní (-7,5 mld. Kč). Ve výdajích této kapitoly dochází k navýšení vládní rozpočtové rezervy o 59,3 mld. Kč. Tyto prostředky budou (či již de facto jsou) operativně používány na zamezení šíření a řešení dopadů epidemie viru COVID-19. Při veškerém respektu k mimořádnosti situace a nutnosti konat rychle se rozpočtová novela jeví do značné míry jako soubor změn šitých poněkud horkou jehlou. Zcela zde absentují jakékoli systémovější škrty zbytných výdajů či provozních výdajů ministerstev a dalších z rozpočtu financovaných ústředních orgánů státní správy.

Bez pijavic se obejdeme

Jedná se v podstatě, až na malé výjimky, jen o změny odhadů předpokládaného poklesu příjmů z výběru daní a povinných odvodů, kvantifikaci propadu tzv. důchodového účtu či nárůstu výdajů obsluhy státního dluhu a v oblasti výplaty nemocenských dávek. Jediné „aktivní“ škrtání registrujeme v segmentu obranyschopnosti Česka a strategického vojenského zpravodajství ze zahraničí, což jsou teď jedny z klíčových rozpočtových „strategických komodit“. Pokud jde o politické zhodnocení této novely, je zarážející právě fakt, jak prakticky zcela opomíjí současnou společensko-politickou realitu a její souvislosti, jak se vůbec nesnaží využít rozsáhlé a účinné nástroje, které řízení státního rozpočtu a jeho změn poskytuje a umožňuje – v tomto případě k výraznému zmírnění ekonomických a sociálních škod, které v naší republice koronavirus a související omezující opatření způsobí. Současně by bylo žádoucí, aby proběhl praktický test toho, kolik desítek miliard veřejných výdajů je v našem rozpočtovém systému doslova vyhazováno příslovečným oknem. Jejich škrtnutí bez náhrady by nemělo naprosto žádný negativní dopad na vitální funkce státu a těch veřejných politik, které má zajišťovat. Spíše naopak. Tvorba rozpočtu – i jeho změny iniciované vládou – vždy také dává společnosti důležité signály o tom, co považují jednotlivé politické exekutivní reprezentace za v dané chvíli z celostátního hlediska prioritní. Pokud je hlavním – a v podstatě jediným škrtem, který tedy de facto říká: „bez tohoto se klidně obejdeme“ – ve státním rozpočtu v čase boje proti pandemii významné snížení výdajů na zajištění budování obranyschopnosti země, jde o signál krajně neblahý…

Autor: Tomáš Doležal, Jiří Kobza, Praha, ČR, 2.4.2020

Ekonom a politolog Tomáš Doležal je oblastním koordinátorem politického hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) v okrese Praha-východ. Jiří Kobza je členem Poslanecké sněmovny zvoleným za SPD.

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Tomas-Dolezal-Jiri-Kobza-SPD-Proc-nikdo-neresi-kolik-miliard-z-rozpoctu-leti-ven-oknem-619072


 

 

31. bře, 2020

Máme recepty...

Velmi aktuální otázkou současného krizového stavu vyvolaného masovým šířením viru COVID 19 je pomoc živnostníkům (OSVČ), kteří v důsledku omezujících opatření nouzového stavu museli přerušit (zastavit) či významně zredukovat své podnikání, popřípadě se výrazně snížily jejich příjmy v souvislosti s dramatickým propadem poptávky po jejich zboží či službách. U této pomoci je zcela zásadní to, aby byla spravedlivá, přiměřená, adresná a nediskriminační vůči ostatním skupinám občanů postiženým „antikoronavirovými“ vládními opatřeními.

Co jsme říkali už dávno

Některá opatření v tomto směru již byla přijata, podívejme se tedy na ně trochu podrobněji. Zavedení možnosti čerpat tzv. ošetřovné i pro OSVČ při péči o děti do 13 let (prostřednictvím živnostenských úřadů) v důsledku zavření škol a školek lze určitě uvítat, ovšem s jednou podstatnou výhradou. Je jí vyloučení osob, které vykonávají živnost jako tzv. vedlejší činnost, což velmi poškozuje zejména příjemce invalidních důchodů, u kterých je živnost tzv. vedlejší činností ze zákona vždy, i když jde o jejich jediný příjem. Když se tento projekt (ošetřovné pro OSVČ) připravoval a spouštěl, bylo zainteresovanými ministry jasně řečeno, že toto mimořádné a dočasné ošetřovné bude živnostníkům poskytováno za stejných podmínek jako u zaměstnanců. To bylo v případě OSVČ/invalidních důchodců porušeno a mělo by se to napravit. Co se týká tohoto opatření jako takového, do budoucna by se mělo stát integrální součástí českého sociálního systému. Hnutí Svoboda a přímá demokracie – SPD to ve svých programových dokumentech ostatně kontinuálně říká již několik let. Minimálně ty OSVČ, které si dobrovolně platí nemocenské pojištění, by měly mít nárok na ošetřovné vždy, nejen v krizových dobách. A u OSVČ, které nemají vlastní provozovny či firmy fungující nezávisle na nich, ale „prodávají“ jen svou pracovní sílu, je povinné nemocenské pojištění a nárok na nemocenské a ošetřovné vždy, když je jim to třeba, minimálně na silné uvážení.

Co všechno ještě lze odpustit

Odpuštění (části) záloh na povinná pojištění (zdravotní a sociální – na dobu 6 měsíců) je také dobrým krokem, ale neřeší okamžitou akutní potřebu náhrady ztraceného příjmu na pokrytí povinných výdajů a základních životních potřeb těchto osob a jejich dětí a rodin. A diskutabilní je i jeho „plošný“ charakter, tzn., že je určeno pro všechny OSVČ, včetně těch, které podnikání přerušit nemusely a příjmy jim neklesly. Určitě je dobré podpořit a povzbudit i tyto živnostníky, zejména proto, že omezující opatření mohou na výši jejich tržeb dopadnout nepřímo a třeba až později. Ale určitá diverzifikace by zde byla na místě – například tak, že u OSVČ postižených nouzovým stavem by byly odpuštěny zálohy na pojistné až do konce letošního roku a v plné výši. Ke zvážení je zcela určitě i úplné odpuštění placení daně z příjmu u OSVČ už za rok 2019, respektive její vrácení tam, kde již byla uhrazena. Pokud by zákaz vybraných druhů podnikání trval řekněme déle než například za horizont prvního pololetí letošního roku, pak by mělo přijít do hry i odpuštění této daně u vybraných skupin OSVČ za rok 2020. Počítat by se také mělo s časově omezeným pozastavením splátek závazku tam, kde OSVČ uzavřely dohody o oddlužení respektive insolvencích a dosud poctivě splácely.

Živnostníkem proti své vůli

Důležitým opatřením jsou bezúročné úvěry s minimálně ročním odkladem splatnosti pro OSVČ poškozené mimořádnými opatřeními v rámci programů COVID 1 a COVID 2 administrovaných Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou. Právě ony jsou podstatným doplněním připravované patnáctitisícové měsíční finanční kompenzace pro OSVČ, která má být jakousi živnostenskou obdobou podpory v nezaměstnanosti a která nemá suplovat náhradu předpokládaného ušlého zisku a ani není určena na hrazení veškerých, zejména fixních, nákladů OSVČ spojených s jejich  podnikatelskými aktivitami. Klíčové v této souvislosti je to, aby mohlo být, tam kde to půjde, v historicky dohledné době, těmto OSVČ umožněno obnovit a restartovat jejich živnostenské podnikání. Tomu jednoznačně napomáhá i další veřejná podpora těch OSVČ, které mají zaměstnance a musely svá podnikání přerušit. Jde o převzetí jejich mzdových závazků (a oprávněných nároků těchto zaměstnanců) ze strany státu v rámci režimu tzv. kurzarbeitu a v zájmu udržení zaměstnanosti. Na ohromné systémové vakuum právě v oblasti sociálně-pojistné ochrany živnostníků upozorňujeme již dlouhodobě – a to zejména u těch OSVČ, které de facto působí ve stejném režimu a modu jako zaměstnanci, jsou plně závislé na vůli a fungování instituce, pro kterou pracují a status OSVČ mají v podstatě jen pod tlakem a z donucení. Činí tak z důvodů ušetření na daních a povinných odvodech a to zejména na té straně, která jejich práci poptává.

Hodit se marod?

Právě z výše uvedených důvodů by mimochodem také rozhodně bylo na místě to, aby těmto lidem zčásti pomohly i firmy, kterým tyto OSVČ léta zajišťovaly vysoké zisky a ony je z důvodu ušetření na povinných odvodech nezaměstnaly oficiálně a klasickým způsobem, čímž je mj. připravily o jakoukoli ochranu v době sociálních rizik a krizí podobných té dnešní. Tyto OSVČ jsou v podstatě klasickými zaměstnanci, ale bez jakékoli tomu odpovídající sociální ochrany. Jejich faktičtí „zaměstnavatelé“ od nich nyní zhusta dávají „ruce pryč“. Z z právního hlediska tak činí legitimně, mnohdy i proto, že jde o subjekty, které jsou nyní samy ekonomicky postižené. Těmto občanům zbývá často jen docela nedůstojná a nepraktická možnost „hodit se marod“ anebo požádat o dávky pomoci v hmotné nouzi, popřípadě o podporu v nezaměstnanosti (byli-li po předepsanou dobu účastni plateb sociálního pojištění), což má ovšem zase svá jiná omezení v podobě například zákazu opustit byt či nemožnosti jakéhokoli přivýdělku apod. Tyto OSVČ bychom mohli pracovně nazvat „živnostníky-samoživiteli“. Pojem lze chápat nikoli v tom smyslu, že by pečovali sami bez partnera o své děti, ale v tom ohledu, že jde o občany, kteří provozují svou pracovní výdělečnou činnost samostatně na své jméno, na živnostenský list, jakožto fyzické osoby.

Virus je šancí vymést křivdy

Výše zmiňovaní lidé nabízejí a prodávají jen svou vlastní pracovní sílu formou živnosti. Typicky jde například o obchodní zástupce, účetní, daňové, finanční či pojišťovací poradce, tlumočníky, překladatele, učitele jazyků, sportovní trenéry, cvičitele, novináře na tzv. volné noze, řidiče, taxikáře, ale i mnohé další profese, často i manuální, dříve tradičně pouze zaměstnanecké. Mnoho z nich kvůli tomuto statusu dnes nedosáhne prakticky na vůbec žádné vládní finanční kompenzace, protože nevlastní (a nikdy nevlastnili) provozovnu, kterou by nyní byli nuceni uzavřít, ba ani předmět jejich „podnikání“ nepatří mezi činnosti, které by nyní podléhaly zákazům či omezením v rámci nouzového stavu. Ovšem po jejich práci razantně klesla v důsledku mimořádného stavu poptávka (často až na nulu) a mnozí z nich se ocitli prakticky zcela přes noc bez jakéhokoli příjmu a v akutním riziku pádu do dluhové spirály. Nesmíme na ně zapomínat, musíme efektivně pomoci i jim. Hlavně však přijměme současnou krizovou situaci i jako výzvu k tomu, jak jejich postavení do budoucna systémově zásadně změnit a vylepšit a jak ochránit jejich sociální práva, a to nejen v „dobách pandemických“.

Autor: Tomáš Doležal, & Lucie Šafránková, Praha, ČR, 31.3.2020

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Safrankova-Dolezal-SPD-Mame-recepty-jak-pomoci-zivnostnikum-samozivitelum-618849?


 

 

 

24. bře, 2020

Třebaže v příslušných smlouvách není ani zmínka o tom, jak volný pohyb osob přes hranice vypovědět, neházejme flintu do žita...

Kde je vůle, tam je i cesta. Určitou možností by bylo využití některých základních principů a zásad mezinárodního práva.
 
Evropská komise tento týden navrhla dočasně, na 30 dní, zakázat občanům cizích (nečlenských) států vstup do unijních zemí. Výjimku mají nezbytné případy. Jde tedy o uzavření tzv. vnějších hranic EU, respektive schengenského prostoru. V historicky dohledné době snad neexistuje plastičtější příklad naplnění rčení „přijít s křížkem po funusu“ v praxi – a to zdaleka nejen v souvislosti s koronavirovou pandemií či s novou migrační vlnou tlačenou Tureckem do Evropy.
 
Vodprejskněte, jezinky!
Součástí schengenského prostoru je celkem 26 evropských států včetně Česka. Ne všechny tyto státy jsou ale zároveň členy Evropské unie. Schengenský prostor je (anebo byl?) tedy označení pro území těchto států (zemí tzv. Schengenské dohody), ve kterém mohou fyzické osoby překračovat hranice smluvních států na kterémkoliv místě, včetně tzv. zelené hranice, aniž by musely projít hraniční kontrolou. Všichni občané zemí EU mohou v důsledku těchto smluvních ustanovení pobývat v jiném členském státě jako turisté s platným cestovním pasem nebo průkazem totožnosti. Rovněž mohou žít v jiném členském státě za účelem zaměstnání, přičemž mají právo na zacházení stejné jako pro státní příslušníky dané země. To je mimochodem zdrojem stále větších (ekonomických, bezpečnostních či dalších) problémů mnoha států v důsledku nekontrolované a nekontrolovatelné tzv. pracovní migrace.
 
Mráz přišel ze Saarbrückenu
Schengenský smluvní systém v sobě také zahrnuje společnou unijní vízovou politiku pro krátkodobé pobyty občanů nečlenských států EU, což je velmi neblahým oslabením důležitých kompetencí národních států ve smyslu rozhodování o tom, kdo se bude vůbec pohybovat na jejich teritoriu. Název celého tohoto ambiciózního projektu, který Evropu a naši zemi dlouhodobě stále více nevratně poškozuje, je odvozen od jména obce Schengen v Lucembursku, kde byla 14. června 1985 podepsána ona Schengenská dohoda a kde byla následně 19. června 1990 signována taktéž tzv. Schengenská prováděcí úmluva. Smluvními státy projektu je tedy nyní 22 zemí, které patří mezi členy EU a 4 přidružené neunijní země, členové tzv. Evropského sdružení volného obchodu (ESVO: Norsko, Island, Lichtenštejnsko, Švýcarsko). Je důležité poznamenat, že schengenský prostor se nekryje s tzv. Evropským hospodářským prostorem (EHP), který je zónou volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu mezi členskými státy EU a třemi státy ESVO (Švýcarsko do něj nepatří). Za přímého předchůdce vlastní Schengenské dohody se považuje tzv. Saarbrückenská dohoda z roku 1984. Ta byla uzavřena mezi Německem a Francií, a to na základě protestů řidičů kamionů a majitelů přepravních a spedičnch společností proti nekonečným frontám na hraničních přechodech mezi oběma státy. Posléze k ní přistoupily Belgie, Lucembursko a Nizozemsko, které již dříve mezi sebou vytvořily celní a hospodářskou unii (Benelux) s jen velmi omezenými kontrolami na vnitřních hranicích.
 
Z Princezny se nestřílelo, z nás si vystřelili!
Původním záměrem „Schengenu“ tedy byla snaha urychlit výměnu zboží a zásobování, šlo tedy o de facto standardní, technickou dohodu, jednou z mnoha tohoto typu – nikoli o zásadní změnu podoby Evropy a jejích států z hlediska demografického složení. To, do čeho v průběhu času hypertrofovala, bylo způsobeno čistě politickými okolnostmi. Zmiňme v první řadě utahující se šrouby soukolí stále těsnější evropské integrace. Výše uvedených pět států tedy 14. června 1985 podepsalo na lodi MS Princesse Marie-Astrid dohodu, která předurčila zrušení veškerých kontrol osob cestujících v rámci prostoru těchto smluvních zemí. Obec Schengen byla k tomuto účelu vybrána symbolicky proto, že bezprostředně u ní se stýkají hranice Německa, Francie a Lucemburska. Kontroly na hranicích ovšem nebyly zrušeny okamžitě. Schengenská dohoda tedy byla zpočátku spíše v podstatě deklaratorní, v dnešním žargonu EU „nezávazná“. To bylo na jejím počátku, kdy by si nikdo neuměl představit, v co vše se jednou vyvine a že se tak stane za nezájmu, neznalosti a přihlížení obyvatel evropských států, obelhávaných jejich tzv. politickými elitami.
 
Přicházejí jako svatouškové
Obdobná, nebo i větší, rizika v sobě skrývají i další „nezávazné“ akty přijímané v rámci EU. Mám na mysli například Evropský pilíř sociálních práv, Strukturovanou obrannou spolupráci PESCO či Listinu základních práv EU. Jde o iniciativy, které se na počátku vždy „tváří“ jako naprosto neškodné dokumenty a prohlášení, ztělesnění dobra, a postupně se – skrze nepřehlednou pavučinu a provázanost právních a politických institutů evropské integrace – stávají závaznými a (soudně) vymáhatelnými normami s nedozírnými (i finančně) následky pro jednotlivé státy a jejich občany. Dále platí, že EU si toto cestou uzurpuje pravomoci a kompetence tam, kde na to dle vlastního primárního práva a zakládajících smluv nemá nárok, jelikož se jedná o politické a věcné agendy, které nemají být „unijně“ společnými, ale výsostně národními. Všech pět zakládajících členů dohody (a posléze pochopitelně i další) proto muselo později, v roce 1990, podepsat tzv. Schengenskou prováděcí úmluvu. Teprve na jejím základě pak vešly do praxe všechny podmínky nutné pro úplné otevření a prostupnost hranic. Teprve v březnu roku 1995 pak byly odstraněny fyzické pohraniční kontroly. Plnohodnotnou součástí práva Evropské unie je Schengenská dohoda (i její prováděcí úmluva) až od okamžiku nabytí účinnosti tzv. Amsterdamské smlouvy v roce 1999. V současné době zahrnuje schengenský prostor členské státy EU kromě Irska. To je sice signatářem dohody, ale účastní se v jejím rámci pouze policejní a justiční spolupráce. Kypr dohodu též podepsal, ale požádal o odklad pro své plné členství. Členství Chorvatska, Rumunska a Bulharska blokuje i odmítavý postoj Nizozemska. Rozhodnutí o rozšíření Schengenského prostoru musí být totiž jednomyslné.
 
Štípněte se. Němci (!) se báli ilegální migrace
Česko se stalo součástí „pozemního a námořního “ schengenského prostoru 21. prosince 2007, na českých mezinárodních letištích se upustilo od hraničních kontrol osob, cestujících do „schengenského“ zahraničí, 29. března 2008. Stalo se tak, aniž by se k tomu zásadnímu a bezprecedentnímu kroku měli možnost vyjádřit čeští občané. To je, bohužel, zcela v intencích nejhorších polistopadových nedemokratických tradic. Podobné situace nastaly ohledně odepření referenda v dalších případech razantního omezení české národní a státní suverenity, jakými byly vstup do NATO a ratifikace Lisabonské smlouvy. V této souvislosti je až neuvěřitelným dějinným paradoxem skutečnost, že například Německo a Rakousko byly tehdy velkými odpůrci rozšíření Schengenu o státy střední a středovýchodní Evropy. Tehdy obě uzemě argumentovaly, že se obávají budoucí zvýšené kriminality v příhraničních oblastech a (sic!) nárůstu objemu ilegální migrace!
 
Kdokoliv vystaví vstupenku do ráje
Migrační invazní vlna, která prozatím vyvrcholila v roce 2015, a zvýšené obavy o vlastní bezpečnost přivedly později (anebo dočasně) některé státy Schengenu k opětovnému zavedení kontrol na vnitřních hranicích. Je typické a vypovídajcí, že Evropský parlament tyto akty tehdy okamžitě – a poté i opakovaně – odsoudil. Podle federalistické většiny europoslanců totiž jakékoli hraniční kontroly již nejsou ničím ospravedlnitelné. Smluvní schengenské státy tedy postupně zavedly pro celou oblast společnou vízovou politiku a dohodly se na zavedení kontrol pouze na jejích vnějších hranicích. Vnitřní hranice z hlediska pohybu osob a zboží de facto přestaly existovat. Naštěstí nikoli úplně, a nikoli fyzicky, jak dnes můžeme vidět – a být za to šťastni. Občané všech zemí schengenského prostoru mohli do vypuknutí akutní koronakrize volně cestovat v rámci celého schengenského prostoru a překračovat vnitřní hranice na kterémkoliv jejich místě (podle článku 2 odst. 1 Schengenské prováděcí úmluvy z roku 1990 je vnitřní hranice možno překračovat na jakémkoliv místě, aniž by se prováděla kontrola osob). Totéž ovšem začalo, žel, postupně platit pro cizince mající tzv. schengenské vízum opravňující ke vstupu pouze do jedné ze schengenských zemí. Vízum jim pak umožňuje cestovat i do všech ostatních zemí schengenského prostoru. Kdo z občanů ČR to věděl při hlasování o vstupu země do EU?
 
Nejdřív zvednout a pak přeříznout
Vstup byť do jedné země Schengenu tedy dále umožňuje neunijnímu cizinci následně cestovat celou smluvní oblastí bez veškerých dalších hraničních kontrol. To, co by se někomu mohlo na počátku zdát jako docela sympatický benefit pro občany států EU (byť i tento názor je silně diskutabilní a mnozí jej i tehdy oprávněně kritizovali), se zvrhlo ve svou absolutní antitezi a stalo se v podstatě zbraní hromadného ničení nasměrovanou proti Evropanům v podobě „zvednutí závor“ pro masovou ilegální migraci. Postupným zvyšováním počtu tzv. schengenských států narůstal i politický význam a dopad celého projektu. Jasným důkazem – a dalším hřebíčkem do naší společné rakve – byl v roce 1999 jeho přesun z mezivládní úrovně, kde platí na jakékoli hlasování, rozhodnutí a opatření právo veta každého jednotlivého členského státu, pod „nadnárodní“ gesci EU, a to prostřednictvím zmíněné Amsterodamské smlouvy, kde už se o všem rozhoduje na základě většinového hlasování. Tím se také veškerá schengenská pravidla stala závaznými pro všechny nové členské státy EU.
 
Vláda nás, jaksi, opomněla informovat
„Operace“ proběhla prostřednictvím Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce EU, který tvoří integrální součást Amsterodamské smlouvy. Od té doby tak samozřejmě rovněž narůstá počet společných a závazných právních předpisů a mnoha dalších opatření, které představují tzv. schengenské acquis, což je soubor právních předpisů tvořících základ tzv. schengenské spolupráce. Kromě Schengenské dohody, Schengenské prováděcí úmluvy a protokolů a úmluv o přistoupení k těmto úmluvám ze strany nových států se jedná i o rozhodnutí a prohlášení Výkonného výboru (který mezitím zanikl) a všechny následné legislativní akty EU, u kterých je v preambuli uvedeno, že rozvádějí schengenské acquis. Zahrnutí tzv. Schengenu do právního a politického rámce EU také významným způsobem předznamenalo budoucnost evropské integrace, protože participaci na schengenském projektu učinilo jednou z podmínek členství v EU. Od roku 1999 musí každý nový členský stát EU bez výjimek splnit požadavky dané příslušnými právními předpisy. A, opět – informovala o tom vláda ČR své občany v době přístupového referenda, anebo kdykoli později?! Podobně jako v případě jednotné evropské měny měny (eura) proto platilo a platí, že není otázkou zda, ale kdy se příslušný nový členský stát plně zapojí do Schengenu a zruší kontroly na společných hranicích.
 
Schengenexit. Slovo roku?
Jednou z hlavních podmínek pro vstup země do Schengenského prostoru, jak jsme již uvedli, je přijmutí odpovědnosti za kontrolu vnějších hranic Evropské unie. Zároveň všechny členské státy musejí uplatňovat stejná pravidla Schengenu, což se týká především kontroly vzdušného, námořního a pozemního prostoru. To zcela evidentně několik let porušovaly – a porušují – Malta, Řecko. Itálie, a hlavně Německo, aniž by za to byly jakkoli sankcionovány respektive ze schengenského prostoru vyloučeny. Jelikož není vidět ani záblesk světla na konci schengenského tunelu, ani náznak zlepšení, a ani jediné pozitivum schengenského členství, je nejvyšší čas, jako Česká republika, z tohoto škodlivého projektu odejít. Shodou okolností budou také švýcarští občané 17. května rozhodovat o tom, zda chtějí, aby jejich země i nadále setrvala v schengenském prostoru. Je to výborná inspirace i pro nás. Bohužel, Švýcaři – docela jednoduše – mohou jako nečlen EU v případě většinové vůle tento „schengenexit“ provést.
 
Něco se stalo
V případě členů EU je to složitější: podobně jako je tomu u hypotetického opuštění měnové eurozóny, smluvní rámec Schengenu tuto variantu nepředpokládá a nedefinuje. Zjednodušeně řečeno, v příslušných smlouvách (na rozdíl od Lisabonské smlouvy a členství v samotné EU) neexistuje ani zmínka o tom, jak „Schengen“ opustit. Neházejme ale pomyslnou flintu do žita. Kde je vůle, tam je i cesta. Určitou možností by bylo využití některých základních principů a zásad mezinárodního práva. Jde o ty, kterých se týká například Vídeňská úmluva o smluvním právu spolu s příslušnou judikaturou a které připouštějí odstoupení od mezinárodní smlouvy v případě, jestliže došlo k „podstatné změně poměrů“ oproti stavu v době uzavření smlouvy či přistoupení smluvní strany k ní. A to je přesně náš případ…
 
Autor: Tomáš Doležal, Jiří Kobza, Praha, ČR, 24.3.2020
 
(Autory článku jsou ekonom a politolog Tomáš Doležal (na snímku vpravo) a Jiří Kobza, člen Poslanecké sněmovny, zvolený za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD).)
 
Zdroj:
 
 
14. bře, 2020

Připomínka velevýznamné (a poučné) události naší nedávné historie, pro kterou se "kupodivu" v kalendáři "významných dnů" dosud nenašlo místo...

15. březen, den obsazení Československa Hitlerovým Německem, dosud není – naprosto hanebně a nepochopitelně – uveden ani mezi významnými dny České republiky, které definuje Zákon o státních svátcích. To se snaží napravit skupina poslanců SPD příslušnou legislativní novelou, která zatím čeká na zařazení do tzv. prvního čtení ve Sněmovně.

Za dobu německého nacistického protektorátu bylo v naší zemi popraveno minimálně 8.200 lidí, na 70 tisíc českých Židů zemřelo v koncentračních a vyhlazovacích táborech, dalších 3.400 osob zemřelo při nuceném nasazení na práce v tehdejším Německu. A nanejvýš nutné je zdůraznit, že jen v domácím odboji zahynulo na 100.000 Čechů.

V tomto kontextu je tedy skutečně neslýchané, že v předmětném zákoně, vzhledem k úctě k historické pravdě - a s ohledem na úctu k obětem německé okupace a pozůstalým po nich - 15. březen dosud nefiguruje (zatímco srpen 1968 ano). Není to nedopatření či náhoda.

Spojenci?

Současnou dobu, kromě jiného, můžeme charakterizovat jako éru masivní snahy o přepisování dějin, zejména (ale ne jen) ve vztahu k podstatě, příčinám, průběhu a výsledkům druhé světové války. V tomto kontextu je jednak samozřejmě důležité to, o čem (a jak) se v této souvislosti mluví – ale také to, o čem se nemluví, co se zamlčuje. Do této druhé kategorie, patří zejména události spjaté s moderní českou a československou historií dotýkající se tohoto období.

Jejich společným jmenovatelem je do velké míry skutečnost, že o našem osudu velmi často zásadním způsobem ve zlomových okamžicích rozhodovaly mocnosti – vydávající se za naše „spojence“ a záruky bezpečnosti. Tito (západní) „spojenci“ totiž ve chvílích, kdy se rozhodovalo o našem osudu před vypuknutím druhé světové války, ale i během ní a těsně po ní, vždycky jednali o nás bez nás, ve svůj prospěch - a na náš účet.

Je dobré to mít na paměti i dnes, zejména když se hovoří o tzv. „spojeneckých závazcích“. Historia magistra vitae…

Československo, jako nově vzniklý stát po první světové válce měl trvale napjaté vztahy se svými sousedy – a nešlo pouze o Německo, musíme zmínit i Polsko a Maďarskem, které v tomto hrály též podstatnou roli, a nikoli pozitivní.

A, co se týče Německa, problémy nezačaly zdaleka až ve 30. letech s nástupem Hitlera a Henleina. Ihned po skončení první světové války už Němci usazení na území českých zemí požadovali jejich rozdělení podle etnického klíče a připojení území s německým osídlením k tzv. Německému Rakousku resp. přímo k Německu...

Stálo to krev

21. října 1918 němečtí poslanci z českých zemí již dopředu odmítli vznik samostatného Československa a oznámili úmysl české země rozdělit a vzniklou německou část připojit právě k onomu plánovanému útvaru zvanému Německé Rakousko.

28. října 1918 bylo vyhlášeno Československo. O dva dny později, 30. října 1918, pak bylo vyhlášeno Německé Rakousko. Součástí tohoto celku měly být i čtyři tzv. sudetoněmecké provincie: Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau), Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren) a tři německé exklávy - Brno, Jihlava a Olomouc. Zásadní antičeskoslovenská averze nebyla tedy žádným nacistickým specifikem, ale programem českých Němců od samého počátku vzniku republiky.

11. listopadu 1918, v den vyhlášení republiky v Německu, Německé Rakousko oznámilo do Berlína přání se k Německu připojit, a další den nato, 12. listopadu 1918, toto připojení oficiálně vyhlásilo. Návrhy české strany (němečtí ministři v československé vládě, tři převážně samosprávné německé župy, němčina jako druhý oficiální jazyk země, spravedlivá školská a kulturní politika, atp.) čeští Němci odmítli.

Česká politická a státní reprezentace se odmítla pohraničních území vzdát s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky existovat a přežít bez svého pohraničí jinak, než jako koloniální protektorát Velkého Německa. Rozhodla se proto pro vojenské obsazení příslušného území.

K největším bojům došlo při obsazování Mostu, tvrdě se bojovalo i na dalších místech - u Šimonovic, u Postoloprt, v Louce u Litvínova. Dne 11. 12. byl dobyt Tanvald, dále byl obsazen Jablonec nad Nisou a vrchol Ještědu, čímž byla i otevřena důležitá tzv. ještědská fronta proti Liberci - hlavnímu městu samozvané provincie Deutschböhmen). Samotný Liberec byl obsazen 15. 12., Cheb se vzdal 16. 12., Kraslice byly obsazeny až 7. 1. 1919.

Tvrdě se bojovalo i v Bílovci, v Šumperku, Moravském Berouně, Horní Plané, v Kaplici a v Dolním Dvořišti. Snad nejrozsáhlejší bojové operace probíhaly na jižní Moravě, v tzv. provincii Deutschsüdmähren – ve Slavonicích, u Prosiměřic, kolem Znojma, v Mikulově. Lze jednoznačně konstatovat, že šlo o regulérní (občanskou) válku národnostního charakteru s cizí podporou i intervencí (ze strany Rakouska a jeho armády).

Prakticky okamžitě pak následovala československo-maďarská válka (někdy označovaná i jako válka o Slovensko), probíhající od konce roku 1918 do srpna roku 1919, ve které na naší straně bojovali i Rumuni, spolu se Srby asi nejvěrnější čeští a českoslovenští spojenci.

Zrádci a nepřátelé

Nové Československo muselo své hranice hájit i proti Polsku, nejsilněji v roce 1919, kdy proběhla tzv. Sedmidenní válka o Těšínsko. Stojí za zmínku, že československá armáda tehdy zastavila svůj vítězný postup až na tvrdý nátlak tzv. dohodových mocností, Francie a Velké Británie. V souvislosti s tím se odehrál snad jediný veřejně známý spor Masaryka a Beneše: TGM byl proti zastavení československého postupu, zatímco Beneš respektoval postoj mocností.

Moderní československý stát se tedy zrodil – a musel hájit od počátku svou samotnou existenci – v tvrdých bojích, nešlo o žádný „dar velmocí“, o žádnou samozřejmou selanku. Což také do velké míry neguje hojně živené urážlivé legendy o ustrašených a kolaborujících Čecháčcích..

Pokud bychom učinili určitý historický střih a přesunuli se do kritické doby let 1938-39, můžeme, vedle známých německých expanzivních akcí a provokací, opět identifikovat vzedmutí protičeskoslovenských aktivit i ze strany Maďarů a Poláků.

Je už notoricky známé, že v Mnichově 30. 9. 1938 Francie a Velká Británie roztrhaly smlouvy o přátelství a pomoci, které dříve uzavřely s Československem a přinutily naši vládu k odstoupení pohraničních oblastí, dříve tak těžce vybojovaných a o pro naši obranyschopnost nezbytných.

Po podepsání mnichovské dohody pak zaslalo Polsko československé vládě ultimátum o vydání jím požadovaných pohraničních oblastí. Počátkem října roku 1938 začala polská armáda území obsazovat, aby anektovala východní část československého Těšínska – území okresu Fryštát a Český Těšín, i několik obcí z okresu Frýdek.

Maďarsko si pak svůj kus Československa utrhlo na základě tzv. první vídeňské arbitráže (de facto rozhodnutí ministrů zahraničí Německa von Ribbentropa a Itálie Ciana). Československo bylo donuceno odstoupit značnou část území jižního a východního Slovenska a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi.

Naši západní "spojenci" pak zarytě mlčeli i k porušení jimi samotnými signovaného mnichovského diktátu. Dne 15. 3. 1939 započala německá okupace zbytku Československa, tzv. protektorátu Böhmen und Mähren – nejtemnější období novodobých českých dějin. Výročí, které si budeme v neděli, za pouze formálkního zájmu hlavních (zejména veřejnoprávních) médií připomínat.

České země byly navíc jediným Němci okupovaným státem, který nacistické moci nedodal útvar SS složený z vlastních občanů. Čeští vojáci i civilisté, prokázali tváří v tvář německé okupaci mimořádné hrdinství a odvahu, v zahraničí na válečných frontách, v různých armádách - a právě i v domácím odboji, kde byla situace zdaleka nejtěžší. Připomenuta musí být i v mezinárodním kontextu bezprecedentní vojenská akce (opět s nenahraditelnou a nezastupitelnou podporou a zázemím domácího odboje a občanů) z roku 1942, na jejímž konci bylo setnutí jedné z hlav Třetí říše, Reinharda Heydricha. Poté už nic nebylo jako dřív.

Hrdina

21. března si zase připomeneme 78 výročí (padl též v roce 1942) smrti jednoho z nejvýznamnějších hrdinů domácího protinacistického odboje, štábního kapitána Václava Morávka, zvaného též Pobožný pistolník (byl to hluboce zbožný věřící křesťan), člena legendární odbojové skupiny Tři králové (Balabán, Mašín, Morávek).

Tato skupina shromažďovala zpravodajsky mimořádně cenné informace, které následně posílala do Londýna Byla v kontaktu s klíčovým československým špiónem uvnitř nacistické moci Paulem Thümmelem (agent A-54), kolportovala ilegální tiskoviny a prováděla záškodnickou činnost. Morávek vydržel na svobodě ze slavného trojlístku nejdéle. Padl právě 21. března 1942 při přestřelce s příslušníky pražské úřadovny gestapa v dnešním Morávkově parku (u dnešní stanice Prašný most).

Morávek vynikal absolutní odvahou až za hranicí představitelného rizika. Na pražské velitelství gestapa například pravidelně osobně doručoval ilegální časopis V boj, několikrát navštívil v přestrojení oblíbenou pražskou restauraci Oskara Fleischera, šéfa skupiny pověřené jeho dopadením, a nechal si od něj připálit cigaretu. Poté mu i poslal přátelskou zdravici s upozorněním na toto setkání.

Na jaře 1941 se gestapu podařilo skupinu Tři králové rozbít, v dubnu byl zrazen a zatčen Balabán, v květnu byl potom zadržen Mašín, když kryl ústup svých spolubojovníků z obklíčeného bytu v Nuslích. Při útěku oknem zde přišel Morávek o levý ukazováček.

Morávek se potom snažil o vysvobození svých kolegů, v depeších apeloval na české exilové představitele, aby Britům navrhli vyměnit Balabána s Mašínem za zajaté německé důstojníky, k čemuž bohužel nedošlo.

Spolu s radistou Františkem Peltánem se mu dařilo udržet v chodu legální vysílačku a zůstat nadále ve spojení s agentem Thümmelem. Ten byl poté na podzim roku 1941 poprvé zatčen a od něj se také gestapo dostalo na stopu i Morávkovi. Dne 20. prosince 1941 byl Morávek skupinou osmi gestapáků překvapen v bytě, kde se skrýval - tehdy se ještě dokázal z obklíčení prostřílet. Poté úzce spolupracoval s parašutisty ze skupiny Silver A, kterým i opatřoval falešné protektorátní doklady. S Kubišem a Gabčíkem se dle všeho sešel ještě kolem poledne 21. 3. 1942, tedy v den své smrti.

Večer téhož dne v další divoké přestřelce s gestapáky hrdinsky padl, zasažen šesti ranami.

Osobnostem, jakou byl Václav Morávek, je v rámci významných dní “zasvěcen“ 18. červen, „Den hrdinů druhého odboje“. I toto označení se jeden z autorů tohoto textu, Jiří Kobza, snaží svoji výše zmíněnou novelou změnit a dát mu adresný a historicky přesný charakter („Den hrdinů odboje proti okupaci českých zemí nacistickým Německem“).

Jednak proto, že tento pojem je ve všeobecném povědomí málo zakotven, mezi mladou generací je pak téměř neznámý - ale hlavně, kapitán Morávek a další jeho současníci bojovali proti německým okupantům a zločincům, kteří ničili jejich zemi a vraždili její občany – v zápase, kde šlo o všechno, který byl zásadní, nikoli „druhý“.

Čest jejich památce – a nezapomeňme!

Autor: Tomáš Doležal, Jiří Kobza, Praha, ČR, 14.3.2020

https://www.protiproud.cz/politika/4981-boj-tehdy-i-dnes-proc-si-nemame-pripominat-nemecky-teror-klacky-pod-nohy-ze-vsech-stran-mame-byt-na-co-hrdi-a-komu-vdecni-statisice-mrtvych-zapadni-spojenci-nas-vzdycky-zradili-nezapomenme.htm


 

 

12. bře, 2020

Proč si to myslet? 

Protože čelní představitelé EU se se svým postojem k demokracii ani netaji. A stále přitvrzují, jelikož se od uplatňování principu„rovnějších mezi rovnými“ v evropských institucích posouvají k aplikaci zásady „rovnějších nad nerovnými (bezprávnými)“ - kterými jsou zejména kritici současné podoby směřování evropské integrace.
 
Celý text zde:
 
 
Autor: Tomáš Doležal & Jiří Kobza, Praha, ČR, 12.3.2020