LUBOŠ ZÁLOM

18. čvn, 2018
Před patnácti lety jsme se v referendu rozhodli, že vstoupíme do Evropské unie. Byla to tehdy poněkud jiná Unie, než jak ji známe dnes...
 
Byla však skutečně tak zásadně jiná? Nebo už její vnitřní principy a dosavadní vývoj nevyhnutelně určily její a vlastně i naši budoucnost? Tak či onak, principy EU nám byly tehdy líčeny v úplně jiném světle. Pokud jsou dnes zastánci vystoupení (např. v Británii) obviňováni, někdy možná právem, z demagogie, populismu a překrucování, před patnácti lety jsme byli vystaveni naprosto stejnému druhu manipulace - s tím rozdílem, že její původci patřili na tu "správnou" stranu.
 
Lidé se rozhodli. A vstoupit na základě referenda do EU bylo naprosto legitimní.
 
Od té doby se však pohled politických elit EU na referenda značně změnil. Občané se podle nich nedokáží o tak závažných věcech, jako je např. členství v EU, správně rozhodnout. Jsou prý nevzdělaní. Nechávají se prý ovlivnit populisty a demagogy. Zkrátka - referendum se politickým elitám Evropské unie hodí pouze tehdy, když zaručí a potvrdí výsledek podle jejich přání.
 
Jakmile je nebezpečí, že by mohlo dopadnout jinak - třeba vystoupením z EU, brání se takové možnosti, seč můžou.
 
Přitom nějaká forma revize našeho členství by byla na místě. Proč? Nejen kvůli tomu, že EU je dnes v lecčems zcela jiná, a spíše horší, ale i proto, že zde žije už velmi mnoho občanů, kteří se sice mohou zúčastňovat demokratických procesů, ale do procesu rozhodnutí o našem členství v EU tehdy promluvit nemohli, protože byli ještě příliš mladí. Nebylo by fér, kdybychom se i těchto občanů zeptali, zda v dnešní EU chtějí setrvat?
 
Strana svobodných občanů vžda obhajovala referendum o našem setrvání či odchodu z EU jako potřebnou, ba nutnou věc.
 
Protože s jedním svazem, jednou unií už jsme jednou "na věčné časy" svázáni byli. V další jsme uvízli na patnáct let. Myslím, že to bohatě stačilo.
 
Autor: Luboš Zálom, Beroun, ČR, 18.6.2018
 
Zdroj: 
 
7. čvn, 2018
V mnoha městech ČR se v úterý demonstrovalo proti Andreji Babišovi, prezidentu Zemanovi a růstu moci KSČM. Akce organizovalo sdružení Milion chvilek pro demokracii. Svoji alespoň jednu chvilku by si však zasloužila také svoboda...
 
Demokracie je důležitou politickou hodnotou, drží-li se v mantinelech vymezených mnohem důležitějším pojmem: svobodou. Demokracii je nutno chápat spíše jako metodu rozhodování, nežli automatickou záruku toho, že občané budou žít bez politického útlaku a jejich hlas bude slyšet. Není-li volební mechanismus omezen principem svobody, potom se demokracie může a skoro by se dalo říct že nevyhnutelně musí změnit v nástroj neomezené despotické vlády davu nad menšinou.

To, o co tady nyní běží, je naše svoboda. Vláda Andreje Babiše s podporou komunistů je bezpochyby hrozivou vyhlídkou a nelze se divit lidem, kteří vyšli do ulic a na náměstí, aby vyjádřili svůj nesouhlas a svoje obavy. Avšak: obavy o co? O svoji svobodu nebo o demokracii?

Strachují-li se totiž dnes lidé o svobodu, potom se ptám: kde jste byli posledních minimálně dvacet let?

Dnešní stav je nevyhnutelným následkem dřívějších politických rozhodnutí, hlasování a voleb. Sáhněme si každý do svědomí: jak jsme posledních dvacet let volili? Na základě jakého přesvědčení? Na základě jakých premis? Jakým volebním heslům a jakým programům jsme dopřáli sluchu? Jakým politikům jsme dávali za pravdu? Volili jsme demokraticky - o tom nemůže být pochyb. Ale volili jsme svobodu?

Dvacet let postupného zvyšování daňové zátěže, zhoubného bujení státních regulací a intervencí, stále citelnějšího zasahování do našich životů, dvacet let postupného posilování ruky státu. Nástup korporativismu. Přesouvání politické odpovědnosti na nevolené orgány v Bruselu. Udupávání svobody podnikání, byrokratizace státní správy. Toho všeho je Andrej Babiš nevyhnutelným, logickým následkem. Všichni politici posledních dvaceti let pomohli problém Babiš vytvořit; všichni společně jsme Andreje Babiše utvářeli.

A celé se to dalo včas zastavit!

Mnozí z nás se však teprve až nyní probudili a nechápavě se dívají, jaká vláda se nám rýsuje. Mnozí až teprve při reálném, bezprostředním nebezpečí podílu komunistů na příští vládě, otevřeli oči a spatřují nebezpečí pro demokracii. Spatřují však též nebezpečí pro svobodu? A přejí si ji vůbec?

Co je svoboda - to je otázka, kterou bych u lidí, kteří jsou dnes znepokojeni politickým vývojem, očekával. Je to totiž ta nejzásadnější otázka ze všech, máme-li se vymanit ze současných problémů a napříště se jich vyvarovat. Odpovědět si na tuto otázku je vlastně docela jednoduché: stačí jen přemýšlet, být racionální. Namísto toho se však zdá, že stejně jako dříve, i tato vlna, či spíše vlnka demonstrací bude opět jen smutným defilé politiků, kteří sami mají na současné situaci větší či menší politický i morální podíl, a demonstranti budou opět, jako tomu obvykle bývá, nakrmeni prázdnými frázemi o "Masarykovi rotujícím v hrobě", o absenci morálních vzorů v politice, o nevyspělosti naší demokracie a našeho konceptu občanství, či o nutnosti vzhlížet k západu a hledat v něm nezpochybnitelnou a nezpochybňovanou (a nejlépe nezpochybňovatelnou) inspiraci.

A že politika je, stejně jako celá realita, přímo odvislá od neúprosného vztahu příčiny a následku? Že politika je až posledním, nevyhnutelným praktickým vyústěním fundamentálních filozofických a morálních premis převládajících ve společnosti, a tedy nelze hledat v politice vzory pro nápravu, protože politika nemůže být jiná, než jsou lidé? Že Masaryk je bezuzdně a bezostyšně zneužíván jako barvotiskový pouťový obrázek, jehož reálnou povahu a význam prakticky nikdo doopravdy nezná, protože se o něm mluví jen ve frázích? Že západ již dávno není výspou svobody, trhu, kapitalismu, ale spíše zmateným, reálnou moc předstírajícím konglomerátem různých nesmyslných -ismů, které mají v součtu stejně smrtící potenciál jako komunismus, který jsme před třiceti lety vyhnali dveřmi, aby se nám nyní vrátil oknem, opentličkovaný modrým fáborkem se žlutými hvězdičkami?

Koho to zajímá? Babiše do koše! To stačí!

Kolik lidí, kteří včera v Praze nebo jinde demonstrovali proti Babišovi, Zemanovi a komunistům, ve skutečnosti sdílí jejich filozofické a morální premisy? Kolik z nich přijímá jako fakt, o němž se nepochybuje, že jedinec má být podřízen potřebám a zájmům společnosti? Kolik z nich se domnívá, že stát musí regulovat trh, aby zamezil "projevům bezohledného sobectví"? Kolik z nich věří, že existuje něco jako "společenský zájem", "veřejné blaho"? Kolik z nich si myslí, že bohatství je ve společnosti "rozděleno nerovnoměrně" a úkolem státu je tuto "nespravedlnost" napravovat? S tím všim by politici, jako je Andrej Babiš nebo funkcionáři KSČM, souhlasili...

A kolik lidí, kteří včera proti Babišovi a komunistům demonstrovali, každodenně podepisuje těmto politikům svými postoji a názory pomyslný bianko šek na svůj vlastní život?

"Nejsme tvoji poddaní, Babiši," zaznělo včera na václavském Václaváku. Kolik těch, kteří tento vcelku povedený slogan volali, by rádo bylo poddanými nějakého jiného, uhlazenějšího, méně očividně mocichtivého, češtinu lépe ovládajícího, moderně osvíceného politika, jenž by na ně blahosklonně shlížel z piedestalu obklopeného modrými vlajkami se žlutými hvězdičkami? Jsem si jistý, že většina. Vlajky EU, které včera vlály nad davem na Václaváku, jsou toho, podle mého názoru, jasným důkazem. Lidem totiž ve skutečnosti nevadí podřízenost, nesvoboda - vadí jim Babiš, vadí jim Zeman a vadí jim současná KSČM řízená bolševikem Filipem. A to je sakra málo!

Na druhou stranu mám však jisté pochopení pro étos odporu, který se v posledních týdnech proti hrozící vládě ANO s podporou komunistů zvedl. I když o upřímnosti pohnutek těch, kteří na pódiích předstupují před demonstrující veřejnost, by se dalo s úspěchem pochybovat, věřím, že úmysly demonstrantů jsou sice zkreslené mylnými premisami, ale v zásadě dobré (v souladu s objektivistickým principem "benevolent universe premise"). Politická realita pro mnoho lidí zkrátka zašla za hranici toho, co jsou schopni pasivně tolerovat, a jaksi živelně, bezmyšlenkovitě cítí, že nám hrozí obrovské nebezpečí. To vše je v pořádku. Demonstrace je však politickým aktem, politickým apelem - a ten je jako takový schopen řešit pouze důsledky, nikoliv příčiny. Je však ale zároveň impulsem, z něhož by mohlo, při řádné filozofické a morální obhajobě, pokud by se jí dostalo, vzejít něco pozitivního, co by naši politiku mohlo skutečně změnit k lepšímu. A začít hájit jako klíčovou politickou hodnotu svobodu, nikoliv pouze demokracii.

PS: Byl jsem účasten na události v Berouně, a pokud bych měl porovnat dojem, jaký mám z reportáží a videí z demonstrace v Praze na Václaváku a v Berouně, musím říct, že malá, berounská demonstrace na mě působila mnohem upřímnějším, čestnějším a přátelštějším dojmem než velkolepá, anonymní událost na Václaváku, která budila dojem spíše vypočítavě účelného divadla, v němž hlavními hvězdami byli politici, z nichž mnozí mají sami, jak jsem se již zmínil v článku, vlastní morální i politickou vinu na tom, do jakého marasmu naše politika upadla. Pominu-li havlistické mentorování herce Tomáše Hanáka, které prostě nemohu vystát jakkoliv bych se snad snažil, byly proslovy berounských osobností v zásadě podnětné. Jediné, co tomu celému chybělo, byl hlubší filozofický vhled do příčin současného stavu. Snad tedy příště...

Autor: Luboš Zálom, Beroun, ČR, 7.6.2018

Zdroj: 

https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=665780


 

22. kvě, 2018

Den, kdy obrazně řečeno přestáváme pracovat na stát, nazýváme Dnem daňové svobody. Jsme však od tohoto dne svobodni?

Význam pojmu svoboda je absence iniciace násilí - daně, které se vybírají za použití síly či za její bezprostřední hrozby, jsou pouze jedním dílkem z pestré mozaiky státního násilí, které jsme nuceni nechat na sobě soustavně páchat.

Stát nám přikazuje, s kým uzavírat či neuzavírat smlouvy, reguluje naše chování v roli zákazníků, nařizuje nám, za kolik peněz pracovat i kdy vůbec smíme pracovat, je schopen lidem zakázat kouřit v soukromé budově, přikazuje nám skrze bezpočet regulací nákup určitých produktů, diktuje nám životní úroveň ve stáří nebo formu zdravotní péče... Ruka státu je již tak silná a zasahuje do tolika aspektů našeho života, že si nemůžeme být takřka v žádný okamžik jisti, zda jsme se nedopustili přestupku.

Definujeme-li Den daňové svobody jako okamžik v roce, kdy by souhrn našeho dosavadního výdělku obsáhl naše celkové roční zdanění, můžeme se pokusit určit něco jako "Den svobody", pomocí něhož bychom mohli stanovit, kolik dní v roce nás stát zaměstnává svými regulacemi a nutí nás být poslušnými? Stát do našich životů zatím nezasahuje zcela - koneckonců, nedělal to a nebyl toho ani schopen v dobách komunistické totality. Kolik času nám stát nechává jen pro sebe v dnešní době? Kolik dní v roce si můžeme být jisti, že nepodléháme nějakému státem stanovenému, více či méně svévolnému a nesmyslnému příkazu?

Ode Dne daňové svobody nám stát přestane až do konce roku sahat do našich peněženek a kořistit na naší produktivní práci. Bude však i nadále nahlížet do našich domovů, kontrolovat nás při práci, dávat pozor, co si kupujeme, s kým uzavíráme smlouvy, a stále častěji i co říkáme či píšeme.

Svoboda je nedělitelná. Buď jsme svobodni nebo nejsme - není žádný stav mezi tím. Můžeme rozpoznat různé formy i míry nesvobody - nic to však nemění na tom, že iniciuje-li vůči nám stát v jakémkoliv okamžiku sílu, přestáváme být svobodnými lidmi.

Odmítat státní zásahy do svobodného života lidí, včetně odmítnutí práva státu danit, tedy kořistit z toho, co vyprodukovali, však neznamená přiklánět se k povrchní politické ideologii libertariánství či dokonce zdánlivě lákavému tzv. anarchokapitalismu. Dobrat se nějakého svobodného pojetí společnosti znamená správně definovat funkci státu, nikoliv stát odmítnout a priori. Stát jako prostředek obrany, jako monopol na výkon síly, je nutným předpokladem pro svobodnou společnost - musí se však držet v racionálních a morálních mantinelech. Pokud má občany chránit před násilníky, nesmí sám vůči nim násilí iniciovat - tedy ani danit.

Přemýšlet o odstranění daní a založit stát na formách dobrovolné platby (více např. v textu Ayn Randové Government Financing in a Free Society), jakkoliv je to v teorii žádoucí, je však až posledním krokem, jemuž musí předcházet soustavné a cílevědomé odstátňování, rušení regulací a nemravných zákonů, státních zásahů do svobodné smlouvy mezi lidmi. Slovo soustavné bych podtrhl.

Zaměříme-li se jen na politiku, je zřejmé, že i taková strana, která by měla téměř dokonalý pravicový program (a takovou stranou jsou Svobodní) a dokonale by hájila svobodu, trh, kapitalismus, právo jednotlivce na majetek a vlastní cestu ke štěstí, může pouze dočasně zpomalit vývoj společnosti k socialistickému totálnímu barbarství, k němuž se krok za krokem nevyhnutelně přibližujeme, nikoliv jej dlouhodobě a přesvědčivě zvrátit. Na to je totiž sama politika krátká. Alespoň v tuto chvíli. Cesta vede jinudy.

Kolik lidí vůbec přemýšlí o svobodě? Kolik lidí si ji přeje? Kolik lidí volí socialisty všech možných barev a odstínů v přesvědčení, že volí pro svobodu? Dokud lidé nepochopí, co je skutečnou podstatou pojmu svoboda a proč je nutné, aby lidé ve svobodě žili, pak je sebelepší pravicová politika, jakkoliv zásadová a upřímná, bohužel zoufale bezmocná. V nejlepším případě může jen koupit trochu cenného času pro ty, kteří jako jediní dokáží svobodu skutečně zachránit: pro racionální filozofy a intelektuály.

Pouze racionální filozofie je schopna svobodu obhájit na pojmové a morální úrovni, nikoliv pouze poukazováním (třebaže správným) na pozitivní ekonomické důsledky svobody a trhu. A ruku v ruce s filozofickou obhajobou svobody musí jít další nutný předpoklad pro to, abychom jednou my nebo naše děti mohli žít bez všudypřítomného státního násilí: obhajoba nezastupitelné a absolutní úlohy rozumu v lidském životě.

Lze určit, kde bychom dnes v kalendáři měli hledat Den svobody? Někde v prosinci? Nebo snad v listopadu? Dále od konce roku nejspíše ne. Pokud bychom tento pomyslný den chtěli posouvat někam dále, stejně jako bychom rádi k začátku roku přiblížili i Den daňové svobody, potřebujeme k tomu vlastně tu nejsnadnější věc na světě: začít konečně přemýšlet.

Autor: Luboš Zálom, Beroun, ČR, 22.5.2018

Zdroj:

https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=663864


 

11. kvě, 2018
Evropská unie se činem předsedy Komise J. C. Junckera přihlásila ke krvavému odkazu Karla Marxe a odhalila nade vší pochybnost, jakou cestou se hodlá dále ubírat. Co to pro nás znamená?
 

Jméno Karla Marxe je modlou pro každého, kdo se snaží vystupovat proti svobodě, proti trhu, proti kapitalismu, ale i proti současnému systému falešně nazývaného kapitalismem. Jestliže se politici či intelektuálové, kteří v současném systému vidí kapitalismus, zaštiťují Marxem, a volají po tužším socialismu, snaží se zakrýt fakt, že politicko ekonomický systém, v němž nyní žijeme, na marxismu do značné míry stojí a je důsledkem stejného filozofického vývoje, z něhož čerpal sám Marx.

Je to však modla více než falešná. Spíše než geniálním filozofem byl Karel Marx pouhým následovníkem filozofů předchozích. Marxův význam nespočívá ve zformulování filozofického systému, natož pravdivého, ale spíše v přeformulování a rozpracování vysoce abstraktních Hegelových myšlenek tak, aby jich bylo lze použít pro bezprostřední politickou praxi, tedy zde pro komunistickou revoluci.

Marx byl v podstatě jen konzistentním následovníkem Hegela. A Hegel byl jen o něco méně významnou variantou Kanta. A Kant reagoval na Huma, jehož myšlenky byly konzistentní reakcí na Descarta a Locka. A ti pouze poněkud sekulárnější formou přeformulovali myšlenky sv. Augustina, jenž pouze poněkud mystičtější formou přeformuloval myšlenky Platóna.(L.Peikoff, úvod k History of Western Philosophy) Jestliže dnes právem poukazujeme na krvavé následky marxismu, na desítky milionů obětí komunismu po celém světě, musíme mít na paměti celou dvoutisíciletou historii západní filozofie, která, až na několik vzácných odboček směrem k racionalitě a svobodě, soustavně hájila a hájí iracionalitu, mysticismus, altruismus a totalitářství - od Platóna, přes Marxe až po současnost. Filozofie je totiž tím, co nevyhnutelně určuje podobu politiky.

V jaké politické a kulturní realitě žijeme dnes? Vyzdvihuje se morální relativismus a nihilismus, naše práva jsou stále silnějším státem pošlapávána na každém kroku, intelektuální a kulturní autority vyzdvihují etiku obětování jedince kolektivu. To vše je důsledkem filozofie, v níž je Marx pouhým jedním dílkem v mozaice. Neomarxismus, filozofie Marxových následovníků po 2. světové válce, postupně infiltroval a ovládl kulturní prostředí i politiku, přičemž překážku pro něj nepředstavovalo ani formální vymezení pravice a levice; tedy přesněji řečeno, ovládl ji na západ od našich hranic, zatímco v bývalém sovětském bloku probíhá jeho velký pochod institucemi právě nyní. Filozofie ovlivňuje naši politickou realitu stejně tak, jako jí byla ovlivněna politická realita stalinského Ruska či maoistické Číny. Se všemi důsledky.

"Autor filozofie, tedy v tomto případě Karel Marx, za důsledky svých myšlenek nemůže", snaží se nyní mnozí jaksi vyvinit svůj idol z jeho odpovědnosti. Myšlenky však mají vždy nevyhnutelné následky, a sám Marx následky své filozofie dobře znal, předvídal je, volal po nich, přál si násilí. Krvavá tyranie postavená na Marxových myšlenkách byla plně v souladu s teorií, a nebyla ani v myšlenkovém rozporu s filozofií jeho předchůdců. Marx má na rukou krev - o tom není sporu. Byla-li včera jako výraz protestu polita růžovou barvou socha maršála Koněva v Praze, zasloužil by si Marxův pomník v Trevíru polít červenou barvou, tak kvalitní, aby ji žádný déšť nikdy nesmyl.

Marxovi následovníci si bezpochyby přejí novou totalitu, ať už jde o explicitní komunisty, nebo socialisty maskované vlajkou Evropské unie. Zda si berou k srdci i Marxovo přání svrhnout "kapitalismus" revoluční cestou, nebo zda se spíše přiklánějí k postojům jeho přímých následovníků, jako byl např. Eduard Bernstein, kteří volali spíše po postupné, nenásilné cestě k socialismu, nehraje zásadní roli. Komunismus, který na celém světě připravil o život téměř sto milionů lidí, není jen jednou cest k socialismu, která se nepovedla - je to jediná možná cesta, má-li být politika postavená na Marxově filozofii udržena. Politickou filozofii, která obhajuje násilí už v základech, nelze uvést v život a udržet jinak, než opět za použití tvrdého násilí.

Jeden z Marxových okřídlených citátů zní: "Dějiny se opakují; nejprve jako drama, podruhé jako fraška."I zde se Marx mýlil. Jestliže se dnes obáváme těch nejextrémnějších marxistů, sdružených v komunistických stranách či v jakýchsi anarchokomunistických spolcích, neziskových organizacích jako je nechvalně proslulé kulturní centrum Klinika, a očekáváme od nich stejné jednání, jakého se dopouštěli jejich předchůdci před sto lety, v představě, že dějiny se musejí opakovat, přehlížíme, že cesta k socialistické totalitě příštích let vede očividně jinudy. Zatímco Marx hájil ozbrojenou, krvavou cestu, lidé jako předseda Komise Juncker se snaží uklidnit veřejnost, která v zásadě marxismus alespoň po morální stránce přijímá (resp. přijímá etické teze jeho předchůdců - tedy etiku altruismu), že nyní nepůjde o krvavou revoluci, ale o řízený přerod společnosti, v režii bruselských byrokratů a nikým nevolených komisařů. Máme tím být uklidněni - když cíl má být stejný?

Třebaže noví totalitáři, kteří svoji politickou praxi staví na marxistické filozofii a na filozofii jeho předchůdců, budou možná používat jiné nástroje teroru, jiné donucovací prostředky či jiné formy propagandy, než jaké měli k dispozici jejich soudruzi před sto lety, důsledek bude stejný: lidská bytost okradená o svoji svobodu. A to rozhodně není žádná fraška.

Socha v Trevíru je pomníkem sebevědomí těch, kteří staví na Marxově filozofii či filozofii dalších, méně známých "Marxů", a nenacházejí patřičnou filozofickou, natož politickou opozici. Je to výraz jejich síly, která však pramení pouze z naší slabosti. Sledujeme-li dnes, jak Marxovi obdivovatelé (a ruku na srdce, kdo z nich je vůbec schopen Marxe číst?) zvedají hlavy, jako by pád komunismu na přelomu 80. a 90. let minulého století pokládali jen za nepodstatnou epizodu, můžeme s jistotou říci, že neodmítneme-li celou filozofickou cestu, která k Marxovi vede, budeme dříve či později nuceni zopakovat si celou tragédii komunismu znovu, se vším všudy.

----

Pro podrobný vhled do dějin západní filozofie doporučuji sérii kursů prof. Leonarda Peikoffa History of Western Philosophy, která je k dostání na eshopu Ayn Rand Institute doslova za pár korun. (https://estore.aynrand.org/search?q=history+of+philosophy)
Marxovi je věnována pátá lekce druhého cyklu.

Autor: Luboš Zálom, Beroun, ČR, 11.5.2018

Zdroj: 

https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=662101


 

2. kvě, 2018
Cítíte také v těchto dnech ten zvláštní odér, který se každoročně touto dobou line z našich polí? To je cítit Andrej Babiš.
 

Znovu po roce zaplavil naše pole mor, jehož zářivá žluť symbolizuje top, co je na naší politice i ekonomice špatné: spojení státu a velkých firem, spojení hospodářství a politické moci.

Je to symbol pokřivování tržního prostředí, vychylování systému z jeho rovnováhy způsobem, který se nevyhnutelně musí projevit ve vyšších cenách, menší efektivitě, nedostatečného výnosu tam či onde. Bez dotačního šílenství, do něhož tato země upadla coby člen Evropské unie, by česká krajina vypadala tak, jak jsme na ni zvyklí - o mnoho méně žlutě. Řepky by se pěstovalo tolik, kolik by určily zdravé tržní vztahy, nikoliv kolik by určili politici, regulátoři a úředníci prostřednictvím dotačních titulů či cílených daňových úlev.

Řepka na českých polích je však pouze vnějším, viditelným projevem hlubšího problému, vážnější nemoci, jíž Česká republika trpí. Stejně jako stále více lidem vadí zářivě žluté řepné lány, stěžují si na nepříjemný zápach i na alergie, které v nich řepka vyvolává, měl by jim nakonec vadit i důvod: Evropskou unií protežovaný systém korporátního fašismu, jehož symbolem abstraktním i praktickým je u nás premiér Andrej Babiš.

Autor: Luboš Zálom, Beroun, ČR, 2.5.2018

Zdroj: 

https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=660862