TOMÁŠ DOLEŽAL

24. čvn, 2020
Nebýt Heydrichovy popravy, bylo by dnes Česko možná o třetinu menší...
 
Na naše národní hrdiny s úctou vzpomínáme – a děkujeme! Proti hrstce statečných parašutistů byli Němci v kostele sv. Cyrila a Metoděje nuceni nasadit neuvěřitelných 800 vojáků. Šlo o Ersatz-Bataillon SS Deutschland a SS-Wachbataillon Prag.
 
Odboj a odpor vůči genocidní okupaci českých zemí Německem během druhé světové války, domácí i ten zahraniční, musí zůstat v naší národní kronice zapsán zlatým pamětním písmem, musí být chován v úctě a ochraňován. Jeho ať je v nezfalšované podobě předáván mladším, nastupujícím – a také ještě nenarozeným – generacím. Také osudy a výkony československých parašutistů, kteří bojovali za druhé světové války proti nacismu a kteří byli po absolvování speciálního paradesantního výcviku vysazení na území tehdejšího Protektorátu, tvoří jednu z nejčestnějších kapitol tohoto odboje a moderních českých dějin vůbec.

To nebyl atentát!

Kromě našich vojáků cvičených a bojujících ve Velké Británii šlo taktéž o parašutisty vycvičené v tehdejším Sovětském svazu, kteří byli nasazováni do týlu nepřítele ve východní Evropě, zejména na Slovensku. Nejznámější a nejvýznamnější parašutistickou akcí během druhé světové války byla samozřejmě Operace Anthropoid. Šlo o naprosto ojedinělou a výjimečnou záležitost, a to i v celoevropském kontextu boje proti německému nacismu. Tato akce, na jejímž konci byl zlikvidován Reinhard Heydrich, třetí nejvlivnější muž Hitlerovy říše, který plánovitě připravoval a realizoval projekt likvidace českého národa, nebyla – jak je často označována – žádným atentátem. Takový termín má do jisté míry pejorativní až zločinný nádech a zavání příchutí terorismu. Šlo o bojovou akci vojáků řádné československé armády. Ta byla hrdinským činem dalekosáhlého významu, který vrátil Československo na pomyslnou politickou mapu Evropy a plnohodnotně ji zařadil do – později vítězné – protihitlerovské koalice. Od Mnichovské dohody totiž západní mocnosti odstoupily až po likvidaci Heydricha. Nebýt tedy tohoto činu parašutistů, mohly být dost možná Čechy a Morava po válce menší o třetinu svého současného území. Uvádí to například historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík.

Riskovali vyvraždění svých rodin

Zároveň nesmíme zapomínat na to, že celá akce by se nikdy nemohla uskutečnit, nebýt domácích (československých) odbojářů. Už od prvních okamžiků výsadku skupiny Anthropoid ji tito odbojáři ukrývali a zásobovali jídlem. Starali se také o zajištění operačního materiálu, zbraní, o veškerou logistiku a také (možná hlavně) prováděli nesmírně důležitý sběr informací. Bez pomoci stovek těchto hrdinů, jejichž jména většinou nejsou dodnes veřejně známá, by naši vojáci Heydricha nikdy „nedostali“. Tato obětavá pomoc stovek českých vlastenců byla o to cennější, když si uvědomíme, že všichni bez výjimky věděli, že svou činností riskují nejen vlastní smrt, ale i vyvraždění svých rodin. Šlo o příklad absolutní a nezištné pomoci na samé hranici lidských možností. Historici vše dnes hodnotí takřka jednohlasně a jednoznačně: jen a pouze zásluhou stovek domácích spolupracovníků a podporovatelů Anthropoidu byl nakonec odstraněn jeden z nejvýkonnějších a nejnebezpečnějších mužů třetí říše.

37 výsadkových operací

Českoslovenští váleční parašutisté ale nebyli jen Kubiš s Gabčíkem a jejich nejbližší spolubojovníci, tedy skupiny Anthropoid, Silver A, Silver B, Out Distance, Bioscop a Tin, nýbrž i další skupiny v rámci 37 výsadkových operací (s nasazením 121 parašutistů) připravených a řízených londýnským zpravodajským odborem legendárního plukovníka Františka Moravce. Mezi jinými šlo o výsadky Carbon, Potash, Bioscop, Embassy, Wolfram, Tungsten, Clay anebo Platinum-Pewter. V rámci Sovětského svazu a východní fronty se pak jednalo například o diverzní, partyzánské a zpravodajské skupiny Smrt fašismu, Národní mstitel nebo Doktor Miroslav Tyrš.

Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme. Slyšíte? Nikdy!

Dne 18. června si všechny tyto hrdiny každoročně připomínáme. Proč právě v tento den, který je mimochodem i významným dnem České republiky? Protože jde právě a přesně o ono datum, kde se v roce 1942 v kostele sv. Cyrila a Metoděje odehrál tvrdý a památný závěrečný boj mezi německými příslušníky SS a gestapa a sedmi československými parašutisty. Tento boj měl dvě roviny, chceme-li, dvě pomyslné fronty: Za prvé šlo o obranu empory a kůru kostela třemi z těchto parašutistů, Opálkou, Kubišem a Bublíkem. Ta trvala asi dvě hodiny. Za druhé se pak jednalo o německé dobývání krypty bráněné zbylými čtyřmi parašutisty – Gabčíkem, Valčíkem, Hrubým a Švarcem. Celý boj trval sedm hodin a stál život všechny parašutisty. Šest jich spáchalo sebevraždu, jeden z nich, Jan Kubiš, Heydrichův „exekutor“, zemřel na následky utrpěných zranění. Němci byli nuceni do akce nasadit cca neuvěřitelných 800 vojáků. Šlo o Ersatz-Bataillon SS Deutschland a SS-Wachbataillon Prag. Měli enormní zájem zajmout parašutisty živé. Proto přivedli do kostela i zrádce a udavače Čurdu, který do krypty opakovaně volal: „Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo.“ Odpovědí mu byla palba a jasná odpověď: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme. Slyšíte? Nikdy!“

Když se nestydatě přepisuje historie…

Již několik let autoři tohoto textu pořádají, společně s kolegy z Českého svazu bojovníků za svobodu v čele s doktorkou Ilonou Müllerovou, pro středoškolské studenty akci, která zahrnuje shlédnutí Sequensova legendárního filmu Atentát, návštěvu někdejší mučírny a vězení Gestapa v Petschkově paláci, návštěvu Ruzyňské jízdárny. Vrcholem je samozřejmě návštěva pravoslavného cyrilometodějského kostela a krypty v Resslově ulici se sugestivním, a přitom vysoce odborným výkladem historiků. Z desítek ohlasů je patrné, že se pro většinu studentů jedná o naprosto zásadní životní zážitek, který jim dodnes zůtává v paměti. Připomeňme si tedy i nyní, v době, kdy se nestydatě přepisuje historie, zejména ve vztahu k druhé světové válce, a kdy se plíživě rehabilituje nacismus, ono závěrečné zvolání našich parašutistů: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme!“S úctou na Vás vzpomínáme – a děkujeme!

Autor: Tomáš Doležal & Jiří Kobza, Praha, ČR, 24.6.2020
 
Zdroj:
 
 
 
24. čvn, 2020
23. kvě, 2020

Koho? Rumuny přeci, naše osvoboditele...

Po Rudé armádě měli nejvíc padlých, nezvěstných a raněných. V roce 1968 k nám odmítli vtrhnout. V roce 2015 nás podpořili proti migračním kvótám. Pro české vlády jsou dnes tito tradiční a věrní spojenci vzduch.
 
V současné době probíhá ve veřejné a mediální aréně docela lítý boj o revizi a reinterpretaci našich moderních dějin, který se vztahuje zejména k období druhé světové války a k období, které jí předcházelo či bezprostředně následovalo. Ze všech těchto „revizionistických“ snah vyčnívá neskrývaná politická účelovost. Ta používá českou a československou historii především – či spíše pouze – jako klacek na politické a názorové oponenty, aniž by jevila sebemenší zájem o její seriózní a nepředpojaté hodnocení. Rovněž i z těchto důvodů jsou některé velmi důležité součásti a jevy našich novodobých dějin už téměř zapomenuty či záměrně zamlčovány, byť (anebo právě proto?) mají podstatnou souvislost i s přítomností a současnou českou politikou, a to domácí i, možná zejména, zahraniční.
 
Rumunsko s ČSR až do konce
 
Jednou ze záležitostí, o které se ve vztahu k průběhu druhé světové války na našem území příliš, či spíše vůbec nemluví, je například role rumunské armády při osvobození Československa. V širším kontextu s tím souvisí i velmi zásadní důležitost česko(slovensko) – rumunských vztahů v našich moderních politických dějinách. Rumunská (královská) armáda se na osvobození Československa v letech 1944 až 1945 podílela naprosto ohromujícím způsobem. Během bojů na našem tehdejším území Československa měla, po Rudé armádě, takříkajíc na svém kontě druhý největší počet padlých, nezvěstných a raněných vojáků. Na tyto oběti však ve stínu bojů o pomník maršála Koněva a pamětní desku vlasovovským esesákům a v duchu bipolární sovětsko(rusko) - americké dichotomie dnes, bohužel, prakticky zapomínáme… Obdobně tak do velké míry činil i předlistopadový režim. Hlavní je, že Rumunsko se vůči Československu nezačalo „spojenecky“ chovat až v roce 1944, ale bylo naším (spolu s tehdejší Jugoslávií) nejbližším a nejvěrnějším zahraničněpolitickým partnerem od vzniku republiky v roce 1918 až de facto do zániku federace v roce 1992.
 
Čtvrtí nejpočetnější proti nacistům
 
Krátce po skončení první světové války se Rumunsko, respektive Rumunské království, stalo, právě společně s tehdejším jugoslávským státem, v rámci systému tzv. Malé dohody klíčovým politickým a vojenským spojencem nové Československé republiky. Tento alianční systém byl zpočátku orientován především proti předpokládané hrozbě maďarského, respektive rakousko-uherského územního revizionismu, ale měl i svoji nezanedbatelnou politickou, ekonomickou či kulturní dimenzi. Málokdo už si dnes uvědomuje, že prakticky po celou dobu trvání tzv. První republiky bylo Rumunsko naším jediným spřáteleným sousedním státem. Disponovali jsme totiž společnou dvousetkilometrovou hranicí v oblasti Podkarpatské Rusi. Nechme promluvit historika Miroslav Tejchmana: „Za mnichovské krize v roce 1938 vykonala rumunská vláda pro ČSR více než kterákoliv jiná. Svým rozhodným varováním a částečnou mobilizací paralyzovala v zářijových dnech agresivitu Maďarska. Postoj rumunské veřejnosti byl pak ve svých pročeskoslovenských sympatiích ještě zřetelnější a srovnatelný s jugoslávským.“ Po sesazení krále a rumunském válečném intermezzu po boku mocností tzv. Osy došlo v roce 1944 k naprostému obratu a Rumunsko bylo schopno poslat do závěrečného náporu proti nacistickému Německu čtvrtý nejpočetnější vojenský kontingent (po SSSR, USA a Velké Británii). Protinacistický převrat 23. srpna 1944 vedl tehdy k sesazení proněmeckého premiéra maršála Antonesca a k zásadní změně zahraniční politiky rumunské monarchie.

Sedmnáct divizí s 250 tisíci muži

Rumunská armáda byla poté včleněna do sestavy 2. ukrajinského frontu Rudé armády pod velením maršála Malinovského a od prosince roku 1944 se účastnila bojů na území Československa. Rumunské ozbrojené síly operující v naší vlasti čítaly 17 divizí a téměř 250 000 mužů. Zvláště významná byla účast rumunských vojsk v tzv. bratislavsko-brněnské operaci (25. března až 5. května 1945), na které se podílely, kromě tři sovětských, i dvě rumunské armády. Do bojů za osvobození Bratislavy a Brna bylo nasazeno cca 86 000 rumunských vojáků. Část rumunských vojsk se poté v květnu roku 1945 probojovala až do jihočeského Tábora. Rumunské vojenské jednotky celkově na území tehdejšího Československa osvobodily 1722 obcí a měst, mj. Kyjov, Kroměříž či Prostějov.

To se Dönitz přepočítal…

Velmi důležitou úlohu sehrály rumunské jednotky i poté, co vláda Hitlerova nástupce admirála Dönitze přikázala v Československu se nacházejícím německým silám, které čítaly zhruba milion vojáků, aby nekapitulovaly a pokusily se o odpor a dosažení západního pásma Čech osvobozeného americkými jednotkami. Rumunská vojska měla tehdy tomuto německému ústupu (spolu)zabránit. Rumuni prchající Němce pronásledovali, obsazovali strategické body typu mostů, silnic nebo železničních stanic. Přitom německé vojenské kolony zadržovali, především v oblasti jižní Moravy a Vysočiny. Bojů v Československu se kromě příslušníků oficiálních rumunských ozbrojených sil účastnili také rumunští partyzáni, kteří bojovali po boku československých partyzánských oddílů, k čemuž došlo zejména na středním Slovensku.

Poklonit se hrdinům v Brně

Během bojů s německou armádou ztratila rumunská vojska v Československu podle nejnovějších údajů celkem 33 241 padlých a nezvěstných a 33 254 raněných vojáků. Největší část z nich je pohřbena ve slovenském Zvolenu, v rámci Česka pak na Ústředním hřbitově v Brně. Nikdy také nesmíme zapomenout na události roku 1968, kdy se tehdejší Rumunská socialistická republika, byť byla členem Varšavské smlouvy, naprosto jasně a razantně odmítla zúčastnit Sověty vedené invaze do naší země. Zmiňme i skutečnost, že před rokem 1989 bylo rumunské pobřeží jednou z nejoblíbenějších letních rekreačních a turistických destinací mnoha Čechů a Slováků. Důležitým faktorem je i skutečnost, že v Rumunsku,v oblasti Banátu, žije tradiční česká národnostní menšina.

Napravit trestuhodné opomenutí

Po vzniku samostatné České republiky naše zahraniční politika i diplomacie na rozvíjení vzájemných česko-rumunských vztahů naprosto trestuhodně rezignovala, což je neomluvitelné nejen z důvodů společných historických vazeb, ale také s ohledem na možné vzájemné strategické partnerství v rámci EU, jejímž je Rumunsko šestým nejlidnatějším členským státem a kde může být naším zásadním spojencem například při vytváření blokační menšiny v rámci Rady EU, kde jsou i všechny sdružené hlasy uskupení V4 absolutně nedostatečné. Připomeňme v této souvislosti, že právě Rumunsko v roce 2015 s námi hlasovalo – na rozdíl od Polska – proti tehdejším povinným migračním kvótám. Věnujme tedy v těchto dnech důstojnou tichou nebo klidně i hlasitou vzpomínku rumunským hrdinům, kteří padli při osvobozování Československa od německé vražedné okupace. Urychleně rovněž pořádně restartujeme a udržujme na nadstandardní úrovni bilaterální vztahy se současným Rumunskem. Opravdových přátel jsme nikdy v naší historii příliš neměli. A nemáme ani dnes.

Autor: Tomáš Doležal & Jiří Kobza, Praha, ČR, 23.5.2020

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Kobza-Dolezal-SPD-Cedili-za-nas-krev-proti-Hitlerovi-a-my-je-prehlizime-jako-krajinu-624704?


  

15. kvě, 2020

Politolog a dlouholetý občan Prahy 6...

ROZHOVOR A nechceme nelegální migranty. Každý stát má povinnost ochránit bezpečnost svých občanů. EU státem není. Ještě než z ní ale vystoupíme, můžeme zatnout tipec jejím nejšílenějším nápadům. Nevyběhnou s námi ale, až Bruselu navždy zamáváme? Primář Blažej z Nemocnice na kraji města řekl: „Smetou jen toho, kdo se nechá!“ Musíme si najít zatím v okolních vládách kamarády, radí tohle a všechno, co jste už četli výše, ekonom, politolog a politik Tomáš Doležal. A dodává: „Nejde jen o země Visegrádu. Pokud se k nám budou ještě znát, když stavíme pomníky krvavým pohůnkům nacistů.“

Kvůli nebezpečí nákazy koronavirem se začalo s tzv. chytrou karanténou. Byl tím ovšem ohledně ochrany osobnosti překročen příslovečný Rubikon. Lidé a jejich kontakty jsou elektronicky sledováni, i když musí dát svolení. Co tomu říkáte?

Možná přišel čas zavést chytrou hranici. Pod tímto pojmem si představuji určitý komplex právních institutů a technických opatření, jak vysvětluji níže. Nejde o žádné znovuzadrátování hranic. Přeshraniční spolupráce začala hned po listopadu 1989, dávno před vstupem naší země a okolních států Visegrádské čtyřky do Evropské unie. Šlo o iniciativu zdola organizovanou státy, městy, starosty, různými spolky. Je to také souhrn přirozených individuálních aktivit.

Tisíce lidí po obou stranách hranic se spolu seznámily a spolupracují. V sousedících zemích kooperují také hasiči, policie a nemocnice. Zvláštní kapitolu představují pendleři, kteří k plné spokojenosti všech zúčastněných stran našli zaměstnání na druhé straně hranic, nebo naopak k nám dojíždějí. Lidé rádi překračují zelenou hranici jako turisté, dělají si malé výlety do sousední země. Nemusejí jet na Maledivy, ale třeba i během jednoho dne poznají jiné zvyky, jiný svět, mohou si hledat a nacházejí za humny“ přátele.

A proč vlastně potřebujeme vědět o každém šustnutí?

Protože každý stát, je-li státem, má právo vědět, kdo k němu přes hranice přichází. Jinak není státem a není s to ochránit bezpečnost svých občanů, což je jedna ze základních funkcí státnosti. Evropská unie státem není, takže nemůžeme například svěřit Španělsku nebo Řecku, aby rozhodovaly, kdo do EU vstoupí.

Třebaže existují tzv. Dublinské dohody, které určovaly a stále dosud formálně stanovují, že například vpuštěná osoba požádá o azyl v první zemi EU, praxe je bohužel jiná a vůli Evropské unie a mnoha jejích členských států, včetně hraničních, aby dodržovaly svá vlastní nařízení, nevidím. Za situace, kdy vnitřní, ale de facto ani vnější, unijní hranice nejsou střeženy, nelze kontrolovat, kam se azylant nebo osoba čekající na azyl zatoulá. Nemělo by se zapomínat na případ údajného znásilnění z loňského června, který se stal v polích u severočeské obce Lukavec.

Podle serveru iDnes přicestoval obžalovaný do Česka vlakem poté, co ho v Německu pustili z vězení. Předtím už byl prý vyšetřován ve věci vyhrožování sociálnímu pracovníkovi. Muž v Německu v minulosti údajně neúspěšně žádal o azyl a měl dva roky na opuštění země. Úřady ho zařadily mezi osoby určené k deportaci, ale protože neměl žádné doklady a nekomunikoval, nemohly ho prý deportovat do vlasti. Případ se vleče, snad stále není uzavřen.

Dnes k potřebě znovu důsledně začít kontrolovat hranice přibyly i hygienické důvody. To znamená, že občané ze zemí, kde koronavirus zasáhl obyvatelstvo mnohem masivněji než u nás, by neměli mít zcela volný přístup do Česka. Když ovšem přeci jen, doufejme, že oficiálně, přijedou, musí do karantény. K tomu, aby se uhlídali všichni nelegální příchozí a cizinci z covidem masivně napadených zemí, potřebujeme výše zmíněnou chytrou hranici.

Jak by režim chytré hranice vypadal z technického hlediska?

Člověk s mobilním telefonem by byl automaticky vyhodnocen při přechodu hranic. Osoba bez mobilu, kalkulující s tím, aby nebyla zachycena, by mohla být vysledována kamerami, namátkově malými drony či termosenzory nainstalovanými na stromech v lese. Termočidla by byla umístěna i na stožárech pro přenos mobilního signálu. Časem by mohly pomoci třeba nízkoletící družice s iontovým motorem, pokud se vyvine. Nejjednodušší jsou samozřejmě kamery. Ty už se instalují i na naše silnice a umějí i nahlížet do aut. Na letištích jsou všude. Samozřejmě je možné se schovat do auta, ale největší síla je v kombinaci informací – z telefonu, z kamer, atd. Takže i když se člověk snaží schovat, někdy musí ven. V té chvíli ovšem zanechá stopu.

Ostatně 1. května přišla zpráva, že policie už o povolení hlídat hranice drony v jednom úseku zažádala. Shrnu-li svůj předchozí výklad, tak reinstalovat ostnaté dráty a obnovovat výjezdní doložky nikdo nechce. Případný bezvízový styk v žádném případě neznamená volné a libovolné přecházení hranic pro lidi, kteří nemají občanství některého ze států EU. A už úplně něco jiného je tzv. volný pohyb osob v rámci EU, který de facto znamená volný pohyb pracovních sil, možnost občana jednoho členského státu EU bez větších bariér pracovat v jiném členském státě. Současný stav je neúnosný, hotová anarchie. SPD je pro svobodu pohybu, cestování, turismus, svobodnou obchodní výměnu atd. Z bezpečnostních, zdravotních a dalších důvodů je však nutné mít úplnou a jasnou kontrolu nad územím českého státu a jeho hranicemi.

Nebyla by navrhovaná technická řešení drahá? A co právo na soukromí?

Začít se musí, postupně lze systém zdokonalovat. Ochrana bezpečnosti, života a zdraví obyvatel Česka váží víc než rizika plynoucí z nekontrolovaného pohybu osob a požadavky na ochranu soukromí vždy a všude. Pořád jde o řádově nižší diskomfort než v případě osobních fyzických kontrol.

SPD prosazuje odchod z EU, tzv. czexit. Nesmetli by nás, když Británii dělají v Bruselu takové potíže?

V prvé řadě bych citoval slavný výrok primáře Blažeje z kultovního seriálu Nemocnice na kraji města: „Smetou jen toho, kdo se nechá!“ Ale vážně: Každý exit je a bude individuální a bude mít jiný charakter. Závisí na historické podmíněnosti, aktuální politické a mezinárodní situace, typu a charakteru odcházející země, vyjednávacích pozicích stran, taktice, strategii, vstupních návrzích a cílech atd.

V normální situaci, bez politické předpojatosti, by se dalo očekávat, že strany, na principu win-win a vzájemné budoucí oboustranné výhodnosti, zvolí taková řešení, které například v ekonomické oblasti zachovají nástroje bezcelní zóny volného obchodu mezi sebou. Na britském příkladu ovšem vidíme, že Evropská unie, což ovšem není nějaká entita nad vodami, ale reprezentace národních vlád členských zemí, které jí dávají k jednání mandát, se neřídí racionálními motivy, ale uraženou ješitností a touhou po pomstě.

Jistou nadějí může být představa, že do tohoto jednotného chóru hodí napříště některá rozumnější vláda (maďarská nebo jiná) pomyslné vidle. Evropská unie není zdaleka jen zóna volného obchodu, těch několik jejích pozitiv naprosto anihilují negativa. Ta jsou jak obsahová (společná azylová, migrační, vnější obchodní, zemědělská, energetická politika, ekonomicky zničující Zelená dohoda, Pilíř sociálních práv, společná měna atd.) tak formální, což znamená stále užší unifikaci, kdy většina agend a rozhodnutí je tlačena na sílu většinovým hlasováním. Proto ani případná „nedohoda“ ve formě hypotetického (třeba částečně) divokého czexitu nemusí být žádnou tragédií. Svoboda a suverenita státu jsou vyšší hodnoty než procento bilance vnější obchodní politiky.

Dokud budeme nuceni v EU setrvávat, respektive do doby, než v Česku proběhne závazné celostátní referendum o (ne)setrvání naší země v Evropské unii, je třeba usilovat o blok zemí, které by k šíleným, nejen zeleným a migračním, plánům řekly ne. Nadějné jsou země, které jsou nám kulturně blízko. Jde kromě naší republiky o Slovensko, Polsko, Maďarsko, tj. státy tzv. Visegrádské čtyřky, ale také o Rakousko a Itálii. V úvahu v některých ohledech připadají další státy středovýchodní Evropy, tedy Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko. Ne náhodou jde vesměs o země, kde se částečně nebo úplně rozprostírala rakousko-uherská monarchie. Máme spolu něco odžito, často ještě dnes uvažujeme podobně. Tato historicko-geopolitická konstanta politiky a mezinárodních vztahů je často zanedbávána, ovšem vždy hraje důležitou, ne-li rozhodující roli, zejména v období krizí, kdy se, takříkajíc, láme chleba. Proto určitě doporučuji pozornost studiu politické geografie a geopolitiky tzv. středoevropského prostoru.

Ano, u zemí Visegrádu chápu, tam byla i společná komunistická minulost. Máme ale opravdu tolik společného s Itálií a s Rakouskem?

Rakousko a Itálie, respektive severní Itálie, Lombardie a Benátsko, jsou země a regiony, pro které platí výše řečené. Nacházíme tu kulturní a historickou blízkost s jádrem střední Evropy, pro které jsou typické společné dějiny, společná podoba stranicko-politického systému založená na poměrném volebním systému či silný konzervativní akcent vyplývající z katolické víry. Ta ovšem není jen stroze protestantsky asketická. Vyskytuje se silný patriotismus, včetně regionálního, roli hrají hodnoty prověřené staletími, celým regionem prošla historie stýkání a potýkání s Němci a „velkým“ Německem. Obdivujeme ohromnou sílu a touhu udržet vlastní národní existenci a suverenitu, nezaniknout znovu v nějaké říši jako provincie.

Ať už si o rakouském kancléři Kurzovi myslíme cokoli, a často oprávněně, ve vztahu k Česku a střední Evropě jen to nejhorší, jde asi o největší současný evropský politický talent. Jeho vliv v EU je vyšší než rakouský nominální „podíl na moci“. V zastavení tzv. migračních kvót, nebo nyní v boji o evropské koronavirové dluhopisy a jejich podobu, hrál rozhodující roli. Rovněž v jiných případech velmi často, společně například s Nizozemci, narušuje dřívější dlouhodobou jednohlasnost západního křídla Evropské unie.

tálie je po odchodu Británie jedním z klíčových hráčů Evropské unie. Je navíc tvrdě postižená třemi krizemi – migrační, finanční (bankovní) a koronavirovou. Na prvních dvou má zásadní podíl Německo a Německem dominovaná EU, v té třetí je tvrzení, že EU Itálii nepomohla, nepřípadným eufemismem. Také vnímání EU se v očích Italů, dříve motoru evropské integrace, významně proměnilo – a není opravdu divu. Odchod z eurozóny je dnes legitimní součástí italského politického diskursu a italexit už tak není zakázaným termínem. Uvidíme, jak souběh oněch tří krizí zatřese italskou politickou scénou a její podobou v příštích parlamentních volbách.

Z pohledu Česka a Visegrádské čtyřky je pak podstatné, že pro zablokování návrhu či přijetí rozhodnutí v Radě EU je třeba tzv. blokační menšina, která obnáší minimálně čtyři země současně reprezentující minimálně 35 procent obyvatel členských států EU. A ta je pro nás bez participace Rakouska a Itálie prakticky nedosažitelná.

Kdyby se ona blokační menšina vytvořila, jak by fungovala?

Jsem skeptický k vytváření dalších formalizovaných entit, jednání by probíhala na základě společných zájmů na operativním bilaterálním základě, popřípadě by bylo možné využít již existující formát Středoevropské iniciativy, což je sdružení pro přeshraniční regionální spolupráci, jehož členy je osmnáct zemí střední, východní a jihovýchodní Evropy. Hlavní sídlo iniciativy se nachází shodou okolností v italském Terstu, městě s víc než bohatou tradicí prolínání sousedních příbuzných kulturních vlivů. V předsednictví Středoevropské iniciativy se jednotlivé země po roce střídají, každý rok na podzim se také scházejí předsedové vlád členských států.

Těsně před příchodem pandemie jste v PL psal o amerických volbách…

Ohledně USA a nadcházejících voleb určitě platí, že covid-19 do nich vstoupil jako pověstný deus ex-machina a vítězství Donalda Trumpa není zdaleka tak jisté, jako bylo před půl rokem. V médiích se stále objevují zprávy o tom, že ve většině průzkumů už vede Joe Biden, ale všechny tyto tzv. průzkumy operují s tím, jako by USA v případě prezidentských voleb byly jedním volebním obvodem. To je ovšem naprosto zavádějící, protože prezidentské volby v USA jsou nepřímé, voliči volí nejprve tzv. sbor volitelů, který až následně volí prezidenta USA.

Pro republikánského, respektive demokratického kandidáta je tedy důležité získat v onom sboru většinu. Tento sbor se volí na úrovni jednotlivých států USA, v každém státě je tolik volitelů, kolik má příslušný stát zákonodárců ve federálním kongresu. Je tedy docela dobře možné, že prezidentem USA je zvolena osoba, která získá celostátně méně hlasů než její soupeř.

Přesně k tomu došlo v roce 2016, kdy byl Donald Trump zvolen poprvé. Zcela rozhodující je pak vítězství v tzv. swing states, což jsou státy, kde je historicky výsledek otevřený a proměnlivý, na rozdíl od desetiletí tradičních republikánských nebo demokratických států, kde pro jednu či naopak druhou stranu ani nemá cenu vést volební kampaň. Ve světle koronavirové krize, jejíž dlouhodobé dopady budou, respektive už jsou, zejména sociálně-ekonomické, je i důležité, že na jejím úplném počátku odstoupil kandidát levého křídla Demokratické strany Bernie Sanders, který by měl za stávajících okolností nepochybně větší šanci Trumpa porazit než tradiční kandidát establishmentu Biden. Nechme už ale dumání o vzdáleném světě, hleďme si toho, nač máme sílu a co můžeme ovlivnit, tj. našeho okolí.

Pražský primátor Hřib se nedávno dopustil výroků k Pražskému povstání, kde zazněly překvapivé soudy. Co vy na to?

Jde o záležitost, která plně zapadá do kontextu masivní snahy přepsat moderní české dějiny, zejména příčiny, průběh a výsledky druhé světové války v duchu Orwellova „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost…“ Je to trapné, ubohé, nebezpečné, podlé a hanebné vůči těm, kteří padli za naši svobodu a fyzické přežití. Komunální politici poškozují zájmy České republiky a poklonkují nacistickým a esesáckým vrahům Čechů a Slováků za mlčení slabé vlády.

Jak hodnotíte sokolovský incident? Na hřbitově sovětských zajatců byla při pietní slavnosti sňata vlajka USA. Přitom Amerika onen tábor osvobodila a zasadila se o důstojné pohřbení obětí.

O incidentu vím jen z médií. Jde o další nehoráznost, tentokrát s opačným znaménkem, která je důsledkem teď již neskrývaného a nesmírně ostrého a vulgárního boje o minulost a rozeštvávání společnosti, což nevěstí do budoucna nic dobrého.

Zaslechl jsem názor, že Koněvova socha symbolizovala totalitní éru. Byla postavena v roce 1980 v době největšího útlaku servilní vládou, kterou dosadil SSSR po invazi v roce 1968. Prý pomníku není škoda, protože v Praze je už přeci hezká socha od Karla Pokorného nazvaná Sbratření. Na vysvětlující tabuli vedle maršálova pomníku se navíc uváděly jeho poválečné aktivity při potlačování svobody v různých zemích…

Občanem Prahy 6 jsem byl 29 let a tak dobře vím, že Koněvova socha nikomu relevantnímu do roku 2017 nevadila, nebylo to politické téma. Probíhaly u ní pietní akty, často za účasti představitelů Ministerstva obrany, parlamentu atd.… Nekonal se proti ní žádný reálný odpor místních obyvatel. Téma zvedl až starosta Prahy 6 Kolář pro své celostátní zviditelnění, podobně jako je tomu u aktivit jiných egomaniaků v komunální sféře. Máme plnou svobodu slova a bádání, nechť každý o Koněvovi publikuje podle svého. Vysvětlující tabule nic neřeší, nejde o žádný akt objektivity, vždy jsou zase poplatné době, autorovi atd…

Tabule s jiným pohledem v jiném kontextu by mohly být instalovány pomalu ke každé osobnosti, která má v Česku sochu. I u jiných vojevůdců a velitelů existují mnohé pochybnosti nebo činy, které jsou, jemně řečeno, kontroverzní, ať už jde o Pattona, McArthura apod. Pro naše účely je to irelevantní. Socha Koněva není žádným symbolem totalitní éry, to platilo možná pro pomník Stalina na Letné a pro jiné sochy.

Pokud by byl maršál vnímán opravdu negativně, rozhořčení občané by jeho pomník strhli nebo požadovali odstranění hned po listopadu 1989, jako tomu mnohde bylo u soch Lenina či Gottwalda. Ovšem Koněvova socha byla – a je – symbolem osvobození Československa od genocidní německé okupace. Takto ji chápala a chápe drtivá většina lidí. Útoky na pomník byly vedeny takřka výhradně od osob, které v době její instalace vůbec nežily.

Co pomník vlasovcům? Někteří z nich měli temnou minulost, potlačovali Varšavské povstání v roce 1944, kdy bylo masově vražděno, okrádáno a znásilňováno civilní obyvatelstvo, až prý dokonce proti nim Himmler zakročil…

Více pramenů skutečně hovoří o tom, že krutost „vlasovců“, tj. zběhů z Rudé armády a následných nacistických pohůnků, a jejich varšavského velitele Kaminského byla moc už i na tamní nacistyMimochodem, obdobně mnozí Němci hovořili o krutosti a sadismu chorvatských, ukrajinských, lotyšských či estonských esesáků popřípadě dozorců v koncentračních táborech. Mnozí „vlasovci“ účastnící se potlačování a zvěrstev Varšavského povstání byli poté v květnu 1945 v Praze. Dnes mají tito nacističtí poskokové a sadisté v Řeporyjích pomník.

Je to evropský unikát v negativním slova smyslu a nebetyčná ostuda Česka. Mimochodem, dnes některými českými politiky oslavovaný vlasovovský velitel Buňačenko, který se angažoval několik květnových hodin v roce 1945 v Praze při svém probíjení k Američanům, aktivně a tvrdě bojoval v řadách nacistických armád proti anglo-americkým armádám v Normandii. Tím padá oblíbená fráze, kterou opakují mnozí dnešní adoranti vlasovců, že šlo totiž o demokraty, jejímž cílem bylo pouze bojovat proti sovětskému bolševismu. Nikoli. Řeči se vedou, voda teče, ale na novém řeporyjském pomníku vlasovcům v Praze je umístěna plastika sovětského tanku pokrytého německou přilbou. Jestli toto není propagace německé nacistické armády, tak co by asi bylo?

Koronavirus vyvolává sociální bídu. Jaké jsou návrhy SPD na řešení?

Ano, dopady mimořádných opatření v důsledku pandemie, mezi jinými, mohou ohrozit některé nízkopříjmové skupiny občanů, matky-samoživitelky, občany pracující na částečné úvazky a dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práci, občany v dluhových a exekučních pastech, kteří pracovali tzv. mimo systém a o práci přišli jako první a je otázkou, kdy ji dostanou zpět, a jestli vůbec, v některých odvětvích už možná ne. To souvisí s dalším segmentem, který bude velmi postižen. Jde o drobné živnostníky a malé s.r.o., zvláště v některých odvětvích a v některých regionech. V SPD se sociální problematice dlouhodobě věnuje poslankyně Lucie Šafránková, jak o tom informují mnohé články publikované právě v Parlamentních listech.

SPD k vládním návrhům mimořádných koronavirových sociálně-ekonomických zákonů navrhla cca dvě desítky pozměňovacích návrhů, které chtěly ekonomickou pomoc a kompenzace učinit spravedlivějšími, solidárnějšími a adresnými, zacílit je na ty krizí nejpostiženější. Ovšem vládní a vládu podporující poslanci vše smetli ze stolu. Zejména nás to neuvěřitelně mrzí ve vztahu k nízkopříjmovým pracujícím s dětmi – typicky vůči samoživitelkám na menších pracovních úvazcích nebo činných na dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti (DPP a DPČ). Ty dlouho zůstávají prakticky bez pomoci, bez nároku na mimořádné ošetřovné při zavření škol, bez nároku na kompenzační bonus, jestliže byly zároveň OSVČ, atd… Podobně to platí i v případě pracujících nebo podnikajících invalidních důchodců. V této souvislosti je zajímavý i údaj Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), že zdaleka největší část nových nezaměstnaných v dubnu tvořili právě občané dříve pracující na DPP, DPČ a zkrácené pracovní úvazky, zejména ženy.

Autor: Rozhovor pro ParlamentníListy.cz vedl Zbyněk Hutar, Praha, ČR, 15.5.2020

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Politolog-a-dlouholety-obcan-Prahy-6-Konev-nikomu-nevadil-Zvedl-to-az-Kolar-aby-se-zviditelnil-Egomaniak-623926

14. dub, 2020

Kdo kavárně vychovává "kádry"? 

Školící zájezdy do bažin. Prokurátoři, politici, novináři. Všechno upekli Bakala s Albrightovou. Zahraniční agenty si tu alespoň neplaťme z našich daní!
 
Tomáš Doležal & Jiří Kobza, nahlédli hlouběji do jedné mocné a bohaté americké politické neziskovky, jejíž pražskou pobočkou prošla (a procházejí) pozoruhodná jména zdejší Páté kolony protičeských zájmů.

Pavel Kopecký ve svém nedávném vynikajícím textu pro Protiproud o potřebě razantně regulovat činnost a financováních politických tzv. neziskových organizací se zahraničním napojením zmínil i vlivnou mezinárodní (nebo spíše nadnárodní a globalistickou) organizaci Aspen Institute a její českou pobočku.

O co vlastně v tomto případě jde?

The Aspen Institute (oficiální název) je mezinárodní „nezisková“ organizace. Založil ji v roce 1950 chicagský podnikatel Walter Paepcke jako Aspen Institute of Humanistic Studies (Aspenský institut humanitních studií).

Oficiálně se zaměřuje na podporu „hodnotově orientovaného vedení lidí a otevřeného dialogu o současných globálních problémech.“ Institut sídlí ve Washingtonu, D.C., a má školící centra v Aspenu ve státě Colorado a na Wye River v Marylandu. Jeho prezidentem a výkonným ředitelem je Walter Isaacson, v minulosti mimo jiné šéfredaktor časopisu Time a ředitel televize CNN. Ve správní radě institutu zasedají  například Madeleine Albrightová, Condoleezza Riceová nebo Javier Solana.

Chapadla 

The Aspen Institute (AI) je z velké části financován nejrůznějšími americkými nadacemi, jako jsou Carnegie Corporation, The Rockefeller Brothers Fund a Fordovy nadace. Partnerské (podřízené) instituty působí také v Berlíně, Římě, Madridu, Paříži, Kyjevě, Mexico City, Tokiu, Dillí, Bukurešti, Aucklandu a od července 2012 i v Praze. 

Cílem této (dokonce středoevropské) pobočky AI (založené pod oficiálním názvem Aspen Institute Prague o.p.s., od ledna 2016 pak přejmenované na Aspen Institute Central Europe) je – dle oficiálních materiálů - „rozvíjet mezioborovou spolupráci, podporovat středoevropské lídry z různých sektorů a přispívat k analýze a řešení naléhavých otázek současného hospodářského, sociálního a myšlenkového vývoje na expertním a nestranickém základě, a to jak v rámci České republiky, tak širšího středoevropského, evropského a euroatlantického prostředí ve spolupráci s ostatními Aspenskými instituty.“

Pobočka vydává čtvrtletník Aspen Review. Jejím výkonným ředitelem je v současné době Jiří Schneider, bývalý český diplomat a politik, v minulosti poslanec Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za ODS, v 90. letech český velvyslanec v Izraeli, v letech 2010 až 2014 první náměstek ministra zahraničních věcí ČR a také bývalý státní tajemník pro Evropskou unii.

Předsedou její správní rady je Ivan Hodáč, někdejší tajemník Asociace evropských výrobců automobilů (ACEA). 

Ve správní radě zasedají mj.:

  • Dita Charanzová, europoslankyně ANO 2011 
  • Jan Farský, poslanec STAN 
  • Pavel Kavánek, dlouholetý řeodtel ČSOB a prezident České bankovní asociace
  • Peter Stračár, generální ředitel spol. GE pro střední a východní Evropu
  • Tomáš Salomon, generální ředitel České spořitelny
  • Tanja Vainio, generální ředitelka spol. ABB Česká republika
  • Tania le Moigne, generální ředitelka spol. Google Česká republika

Jedná se o „think-tank“ úzce propojený s americkou vládní administartivou a establishmentem (bez ohledu na to, zda pochází z lůna Demokratické či Republikánské strany), označovanými jako americký „Deep State“, o organizaci, která zcela naplňuje definici „zahraničního agenta“ ve smyslu například maďarské, izraelské, americké,  ale i ruské legislativní úpravy činnosti nestátních politických neziskových organizací.

Pokračování textu:

https://www.protiproud.cz/politika/5040-vyslanectvi-deep-state-v-praze-kdo-kavarne-vychovava-kadry-skolici-zajezdy-do-bazin-prokuratori-politici-novinari-vsechno-upekli-bakala-s-albrightovou-zahranicni-agenty-si-tu-alespon-neplatme-z-nasich-dani.htm

Autor: Tomáš Doležal & Jiří Kobza, Praha, ČR, 14.4.2020