TOMÁŠ DOLEŽAL

22. pro, 2019

Jakýkoli gauner se hodí. Globální kavárna vnucuje liberální demokracii. Motivy v pozadí jsou jasné. Navalnyj, Corbyn a Guaidó - asi byste se divili. Barevné převraty jsou i krvavé...

Jiří Kobza & Tomáš Doležal sledují stále se opakující pokusy o barevné revoluce a převraty a zjišťují, že miláčci liberálů jsou zpravidla bezcharakterní individua.
 
Začíná být čím dál jasnější, že mezinárodní konglomerát politických stran, neziskových organizací, některých médií i korporací označující sám sebe za nositele té pravé „liberální“ demokracie (ve skutečnosti jde, čistě deskriptivně a programově o reprezentanty dost nebezpečné progresivisticko-revoluční ideologie – a v poslední době i se silným zeleným nátěrem) se velmi čile a aktivně zapojuje do rozvracení politických systémů a režimů napříč Evropou a světem.

Děje se tak prostřednictvím dlouhodobé a sofistikované činnosti, která se opírá o finanční a metodickou podporu vybraných jedinců či celých skupin, mající za cíl zpochybnění výsledků voleb a ovlivňování dalšího směřování daného státu. Zejména, pokud tento stát není zrovna oddaným stoupencem zahraniční (neokonzervativní) politiky USA, neotevírá bezhlavě a dostatečně ochotně své trhy často podřadným importům ze zemí dominujících EU, anebo dovolí neposkytovat své surovinové zdroje přednostně (a nejlépe zdarma) západním nadnárodním korporacím.

Vykonavatelé a pomahači

V takovém případě jsou do této destinace vyslání příslušní aktivisté, coby věrozvěsti oné „liberální demokracie“, aby pracovali na svržení místního režimu.

Pro výběr těchto aktivistů a jejich domácích pomahačů nejsou stanovena žádná kvalifikační omezení, žádné požadavky na jejich morální či lidské kvality. Nikdo není natolik prohnilý, aby se nehodil. Ukazuje to naprosto jasně na absenci jakýchkoli etických hodnot těchto samozvaných kazatelů jediné přípustné pravdy.

Žádná hra jim není dost špinavá, žádná lež dostatečně odporná. Lidské neštěstí, které tak vehementně rozsévají po světě, je nedojímá. Vše ve jménu liberální demokracie, potažmo pravdy a lásky (a zisků spřízněných nadnárodních, především finančních a bankovních, korporací).

Podívejme se na příklady. 

Takzvaná umírněná a demokratická islámská opozice proti legitimně zvolenému syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi. Tuto nesmyslnou mantru do nás naše veřejnolásková média cpala dlouhé roky naprosto bez uzardění. Tito „umírnění“ islamisté byli cvičeni, vybavováni a vyzbrojováni USA a jejich nohsledy (dlouhou dobu i ČR), aby bojovali proti syrské státní armádě. Byli to tito „umírnění“ demokratě, co vzápětí po ukončení výcviku a nafasování nejnovější americké výstroje přecházeli na stranu Islámského státu (ISIL). Byli to oni, kdo unášeli cizí humanitární pracovníky, které pak prodávali těm nejradikálnějším skupinám ISIL, které jim pak v přímém přenosu řezaly hlavy.

Myslíte si, že se někdo v českých veřejnoprávních médiích později chytil za nos a přiznal chybu? Naivní představa. Kdokoliv se hodil k boji proti syrské vládě. Nikdo není dostatečným zločincem, aby si nezasloužil nový samopal a další věci k boji proti státu, který si dovolil mít ropu a dokonce ji těžit, rafinovat a prodávat ji sám, bez pomoci a rad západních bratří.

Výlupek Corbyn

Libye, tatáž historie. Západ opět sází na islámskou opozici proti režimu, který si dovolil chtít za svoji ropu skutečné peníze a dokonce usilovat o zavedení „zlatého afrického dináru“, který by stabilizoval místní měny a převzal pozici ničím nekrytého amerického dolaru. Jenže opět šla sázka na sice poslušné místní náčelníky a zběhy, které sice usilovně podporuje EU, ale chybí jim maličkost – podpora vlastních spoluobčanů.

Z obdobného ranku je i masivní mezinárodní podpora Jeremyho Corbyna před nedávnými britskými volbami. Jde o výtečníka, který mj. získal ocenění za nejvíce antisemitistickou osobnost roku 2019. Toto „ocenění“ uděluje každoročně americké Centrum Simona Wiesenthala. I vrchní rabín Velké Británie Ephraim Mirvis varoval: „Bojím se o to, co by se v Británii stalo s Židy, kdyby se Jeremy Corbyn stal ministerským předsedou.“

Corbyn například návštívil hrob a uctil památkuu palestinských atentátníků z olympiády v Mnichově v roce 1972. Potom se bránil tím, že na hřbitově byl uctít památku Palestinců, kteří byli zabiti izraelskou armádou na tuniské základně v roce 1985. Dle videozáznamů a fotografií se ovšem tento prostor nachází cca 15 metrů od místa, kde britský politik pokládal věnec. Corbyn tedy v tomto případě i lhal.

Jindy zase přirovnal izraelskou blokádu Pásma Gazy k obléhání Leningradu a Stalingradu nacistickým Německem a pochválil graffiti zobrazující Židy, jak hrají Monopoly na zádech chudých. Kdyby měl toto „na kontě“ jakýkoli politik nebo jiná veřejná osoba s „nevyhovujícím“ názory, byl by už cílem veřejného lynče. Corbyn má imunitu.

Moskevská kavárna

Mezi ruskými opozičníky se největší podpoře západních liberálních demokratů těší Alexej Navalnyj.

Vůbec jim ve svatém protiputinovském nadšení nevadí skutečnost, že tento jejich „geroj“ v rozhovoru pro Echo Moskvy - ale nejen tam - uvedl, že kdyby měl příslušnou pravomoc, Krym by Ukrajině nevrátil. Dále dodal, že téma nelegální muslimské migrace považuje za mnohem důležitější než cokoli, co se děje v sousední Ukrajině. Navalnyj v rámci rozhovoru zmínil, že Krym „zůstane součástí Ruska a v dohledné době se na tom nic nezmění“. Krym podle Navalného patří „obyvatelům Krymu“, což považuje za hlavní. Čistě formálně prý také patří Rusku. „Je snad Krym nějakým chlebem se šunkou, který si můžete předávat z ruky do ruky? Nemyslím si,“ dodal ještě v rozhovoru.

Ruský soud Navalného shledal vinným z podvodu, kvůli kterému přišel ruský lesnický podnik Kirovles o miliony rublů. Byl mu vyměřen trest pětiletého nepodmíněného odnětí svobody, posléze zmírněný na trest podmíněný. Ale, jelikož nejde o Čapí hnízdo, není to u Navalného nikterak na závadu. 

Navalnyj taktéž často vystupoval na ultranacionalistických shromážděních. Včetně tzv. ruského pochodu, kde účinkoval mj. i po boku Dmitrije Děmuškina, zakladatele první skupiny nacistických skinheads v Moskvě. Děmuškin např. považuje Bělorusy, Rusy a Ukrajince za jeden národ a prostřednictvím své organizace finančně pomáhá neonacistickým ruským skupinám s polovojenským bojovým výcvikem. I v případě Navalného tedy platí ono okřídlené „Co je dovoleno Bohovi…“

Docela příznačná jsou i slova, která na Navalného adresu pronesla jiná ruská protivládní aktivistka Julie Kazakovová:

„Navalnyj není Václav Havel. Naopak, je to fašista. Hitler také začínal bojem proti korupci. Nelze mu dávat moc. Je to hrozný člověk. Stačí si poslechnout jeho výroky o migrantech, jeho xenofobní texty a výkřiky, kterými se v minulosti proslavil. V Evropě by to byl jen obyčejný marginální nacionalistický politik. Právě kvůli hodně sporným výrokům se mnoho lidí z opozičního prostředí od Navalného odvrací. Dokud nekandiduje, může být výborný bojovník s korupcí, báječný otec a muž. Ale to vše jde stranou, když takový člověk usiluje o politické posty.“

Podobní idealisté ovšem hlavu ruské opozice zjevně nevybírají…

Země na ropě

Dalším do party je nominální venezuelský tzv. opoziční vůdce Juan Guaidó, který si svých pár minut slávy užíval na vlně protimadurovského puče na začátku letošního roku. 

Tehdy kdomě jiného velmi „vlastenecky“ požádal o podporu amerických vojenských sil ve venezuelské politické krizi krizi v dopise, který dokonce nechal zveřejnit na Twitteru. Tedy de facto nepokryté vyzval k cizí vojenské agresi vůči vlastní zemi. Opět: učinit něco podobného kdokoli z „neprozápadního“ tábora, byl by okamžitě označen za vlastizrádce z rodu legendárních „99 pragováků“, za sluhu cizích zájmů. Guaido ne, to je hrdina a demokrat.

Ale spíše jen na papíře. Juan Guaido byl totiž do té doby poměrně neznámou figurou, či dříve asistentem někdejšího (a prakticky dodnes faktického) opozičního vůdce Leopolda Lopeze, který se toho času nachází v domácím vězení za podněcování násilných protestů probíhajících před několika lety. Tento Leopoldo Lopez studoval v USA, dle některých názorů byl tamtéž získán americkou CIA ke spolupráci. Při studiích založil skupinu Primero Justicia, která se později stala venezuelskou politickou stranou, Po svém návratu do Venezuely pracoval jako analytik ve státní společnosti Petroleos de Venezuela. Během této doby ze společnosti vytuneloval statisíce dolarů do svých soukromých firem a do své politické strany. Vzorový demokrat, jak se sluší a patří.

V roce 2002 se pak López podílel na jiném pokusu o státní převrat, také podporovaný Spojenými státy, jehož cílem bylo odstranění tehdejšího demokraticky zvoleného prezidenta Huga Cháveze. López se tehdy podílel i na nezákonném zadržování ministra vnitra a spravedlnosti Rodrígueze Chacína a také na násilných útocích na kubánské velvyslanectví v Caracasu.

I přes tyto vyloženě kriminální činy Lopeze stále podporovaly USA a další západní země. A niásledně i jeho pobočníka Juana Guaida, který je Lópezem řízen. Podporou Guaida tedy Západ (včetně ČR) de facto podporuje Lopeze (a všechny jeho dosavadní činy) - a dobře to ví…

Jak ovšem napsala socioložka María Páez Victor: “Opravdovou opozicí ve Venezuele jsou USA, jejich spojenci a jejich agenti, kteří financují nevládní organizace a opoziční strany.” Lépe to říci nelze.

Výtečníci

Tento výčet euroamerickými liberály adorovaných výtečníků je exemplární - po světě jich běhá celá řada dalších. Jedno mají všichni společné. Je zcela lhostejné, jaká je jejich minulost (byť by byla sebeodpornější), je zcela lhostejné, jaké byly, jsou, a případně budou jejich politické názory – jak ty předstírané, tak ty skutečné. Možná lze dokonce v tomto kontextu říci, že o obojím – o jejich minulosti i názorech – platí „čím hůře, tím lépe“.

Podstatné a určující není ani to, zda „otočili“ a alespoň předstíraně konvertovali od fašismu, antisemitismu či komunismu k multikulturalismu, liberální demokracii a přísaze věrnosti „západnímu společenství“.

Při bližším ohledání je vždy klíčové to, že jsou ochotni, velmi často pouze naprosto formálně, zaštítit zahraniční subverzi vůči vlastním státům v situacích, kdy se v nich na základě většinové podpory občanů dostanou k moci představitelé, kteří se rozhodnou vykonávat politiku sledující v první řadě národní zájmy a hájicí národní suverenitu.

To se pochopitelně v jistých kruzích, neodpouští…

Autor: Tomáš Doležal & Jiří Kobza, Praha, ČR, 22.12.2019

Zdroj:

http://www.protiproud.cz/politika/4822-jak-na-asada-putina-ci-babise-jakykoli-gauner-se-hodi-globalni-kavarna-vnucuje-liberalni-demokracii-motivy-v-pozadi-jsou-jasne-navalnyj-corbyn-a-guaido-asi-byste-se-divili-barevne-prevraty-jsou-i-krvave.htm


 

 

 

5. pro, 2019

„Ty koště. Mně vůbec nevadí, že generál Vlasov nosil SS uniformu"...

"Dnes již všichni víme, že WWII (druhou světovou válku) rozpoutali ruský šmejdi a Němci bránili Evropu a civilizaci před ožralýma mužikama ze zemljanek. Doba byla taková, tak nosil SS uniformu… Každej, kdo bojuje proti ruským švábům, je hrdina.“

Výše citovaný několikavětý výrok byl včera na českých sociálních sítích přisouzen řeporyjskému starostovi (městská část Prahy) Pavlu Novotnému. Na jeho oficiálním twitterovém účtu v současné době nefiguruje, jakkoli více osob tvrdí, že jej tam včera vidělo. Otázka, zda se jedná o autentický citát nebo prefabrikát či „fake news“ ale není, v kontextu jiných událostí, z nichž v některých sám Novotný figuruje, zas až tak kruciální.

Vlasovci vraždili v Salaši a Zákřově

Impulsem k tomu, že se o jeho autorství výše zmíněného výroku vůbec diskutuje, je Novotného iniciativa z minulého týdne, kdy vyzval k vybudování památníku Ruské osvobozenecké armády, tzv. vlasovců, ve svých rodných Řeporyjích. Chce tedy vzdát poctu „armádě“, která byla zařazena v nacistických strukturách. Po jejich boku bojovala na jaře 1945 i na frontě a její příslušníci mj. brutálně povraždili desítky českých občanů v obcích Salaš a Zákřov.

Pavla chválí dva Pavlové. Žáček a Fischer

Odezvou na Novotného nápad a na jeho doprovodné komentáře bylo buď hluboké mlčení a strkání hlav do písku napříč politickým spektrem, anebo dokonce více či méně otevřená podpora Novotného vyjádření a aktivit. Stalo se tak například ze strany poslance ODS Pavla Žáčka nebo senátora a prezidentského kandidáta Pavla Fischera. V současné situaci je úplně irelevantní, zda jde ze strany řeporyjského starosty od počátku o zcela vážně a „od srdce“ míněnou aktivitu takříkajíc z přesvědčení, anebo jen o další marketingovou provokaci. Přístup politiků a medií tzv. hlavního proudu je v tomto směru v lepším případě alibistický, v tom horším pokrytecký a aktivistický. Je i dost nesrovnatelný a nesouměřitelný ve srovnání s jejich chováním a reakcemi na jiná historicky starší vyjádření relativizující či oslavující sympatizanty či podporovatele německých nacistů.

Šířit nenávist se nesmí. Proti Rusům může

Kde jsou také představitelé politických a jiných neziskových organizací, jindy tak hlasitě brojící proti šíření nenávisti a „hnědému nebezpečí“? Platí i zde, že kdo mlčí, souhlasí? Souhlasí tedy vedení ODS – a všichni její poslanci – jako jeden muž s „řeporyjskou výzvou“? Před pár měsíci byl z ODS exemplárně vyloučen Václav Klaus mladší. Oficiálním důvodem bylo jeho přirovnání postavení českého parlamentu při přijímání evropské legislativy k pozici židovských vězňů v koncentračním táboře, kteří rozhodovali, kdo z nich půjde na smrt. Jak se v tomto kontextu ODS postaví k aktivitám svého stínového ministra zahraničí? Tyto jednotlivosti jsou ale jen střepy v mozaice snah o přepisování a falšování moderních dějin včetně plošné relativizace nacismu, čehož jsme v poslední době často nedobrovolnými svědky. Vzpomeňme některé z nich:

  • Eugenie Číhalová, obdivovatelka nacistických zločinců Pannwitze a Kononova je členkou poradního orgánu české vlády.
  • Probíhá tažení za likvidaci sochy maršála Koněva, osvoboditele Československa, vedené figurkou dalšího starosty, tentokrát Ondřeje Koláře z TOP 09.
  • V chodu je proces snahy o rehabilitaci až adoraci tzv. sudetských Němců. Český velvyslanec se klaní jejich předákům na jejich sjezdu a připravuje se uspořádání některého z těchto příštích sjezdů v Česku. Vše se děje za podpory lidovců, ODS, TOP 09, Pirátů a Zelených.
  • Byli jsme svědky oslavování dalších pronacistických kolaborantů, ukrajinských Banderovců – brutálních vrahů tisíců Poláků, Židů, Rusů, Čechů a Slováků.

Cílem je prolomit Benešovy dekrety

V kontextu těchto parciálních „historických revizionismů“ pak už klidně může, bez větší odezvy, zaznít výrok, který pronesl nedávno pro Lidovky.cz Jan Šír z Katedry ruských a východoevropských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy: „…Ve vztahu k Česku je navíc problematika generála Vlasova o to složitější, že si Rusové zakládají na tom, že osvobodili v roce 1945 Prahu… Což ovšem není podle pravdy. Otázka vlasovců naznačuje, že celý ruský mýtus je postavený na lži…“ (podrobněji ZDE). Probíhá zde, před našima očima, v podstatě to, před čím varoval už prezident Edvard Beneš. Fakticky a koordinovaně se relativizuje výsledek druhé světové války. Není ani náhoda, že ve stejné době je v běhu, za spolupráce i českých soudů, faktický pokus o prolomení Benešových dekretů, zejména za účelem masivní restituce někdejšího německého majetku. Političtí protagonisté těchto morbidních pokusů těží především z toho, že pamětníci předválečných a válečných událostí bohužel pomalu vymírají – a dveře k této nechutné revizi se pomalu otevírají. Doprovodným procesem je tlak na vymazání naší historické paměti. Nesmíme to dopustit, je za minutu dvanáct…

Autor: Tomáš Doležal, Jiří Kobza, Praha, ČR, 5.12.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jiri-Kobza-Tomas-Dolezal-Podle-univerzitniho-vedce-Rusove-Prahu-neosvobodili-605706?


 

 

3. pro, 2019

Podstatnou funkcí minimální mzdy je i její motivační role. Víme, jak zařídit, aby pro občany bylo výhodnější upřednostnit příjem ze zaměstnání před sociálními dávkami...

Nejen v posledních dnech a nejen v souvislosti s docela žhavými debatami na dané téma mezi partnery v tzv. tripartitě (vláda – zaměstnavatelé – zaměstnanci resp. jejich zástupci) a mezi politickými stranami, a to jak v gardu „koalice-opozice“, tak uvnitř vládní většiny, je velmi diskutovaným tématem otázka tzv. minimální mzdy. Minimální mzda je nejnižší právně přípustná mzda, kterou je zaměstnavatel povinen v dané zemi poskytovat zaměstnanci za práci v pracovněprávním vztahu. Zároveň je to také minimální cena, za kterou mohou pracovníci prodávat svoji pracovní sílu. V Česku je její aktuální výše 13 350 Kč měsíčně, před několika dny rozhodla vláda o jejím zvýšení pro rok 2020 na 14 600 Kč.

Minimální mzda má chránit zaměstnance
Z pohledu SPD je institut minimální mzdy vysoce důležitou a nezbytnou součástí sociálního a ekonomického systému země. Je tomu tak v prvé řadě z principiálních a morálních důvodů, jelikož signalizuje přesvědčení státu o tom, že za poctivou a plnohodnotnou práci na plný úvazek mají zaměstnavatelé platit zaměstnancům důstojnou odměnu, která jim umožní důstojný život. Odmítáme přežívání od výplaty k výplatě, nutnost zadlužování se a chceme zabránit pádu do exekučních pastí a dlouhodobé chudobě či závislosti na dávkách státní sociální podpory a pomoci. Podstatou minimální mzdy je tedy zejména zaručení ochrany zaměstnanců před poskytováním nepřiměřeně nízkých mezd a současně i vymezení právního nároku na minimální úroveň mzdy.

Nechceme, aby závisela na libovůli
Neopominutelným důvodem pro existenci minimální mzdy v právním (a hospodářsko-sociálním) řádu státu je také její vliv a význam pro situaci na trhu práce obecně, kdy je viditelným signálem a stimulem pro zvyšování – dosud v průměru stále nízkých – mezd v soukromém i státním (veřejném) sektoru. V současné době je otázka výše „české“ minimální mzdy zcela v rukou exekutivy. Nachází se výhradně v gesci konkrétní vlády, jelikož je určována a upravována pouze normou tzv. nižší právní síly, nařízením vlády. Je tedy zcela na libovůli aktuální vlády (či vládní většiny), jakou výši minimální mzdy stanoví, zda ji zvýší (a případně o kolik) – anebo nikoli. Například mezi lety 2007 až 2014, kdy byly u moci vlády dominované ODS (a mj. s účastí TOP 09), nebyla minimální mzda zvýšena vůbec, což mělo neblahé sociální dopady na množství našich spoluobčanů a rodin.

Agenturní zaměstnávání je novodobé nevolnictví
Skutečnost, že v letech 2007 až 2014 nebyla minimální mzda zvyšována, přispěla také k tomu, že byly výrazně oslabeny její základní funkce a významně poklesla kupní síla zaměstnanců pracujících za minimální mzdu a – u vědomí role minimální mzdy v ekonomickém systému – nejen jich. Stagnace minimální mzdy přispěla k tomu, že čistá výše měsíčního příjmu zaměstnanců pracujících za minimální byla postačující maximálně na pokrytí obživy a základních osobních životních potřeb, nestačila však například k zabezpečení rostoucích nákladů na bydlení, o dalších statcích ani nemluvě. To sekundárně vedlo k neúměrnému rozšíření segmentu nebankovních půjček lichvářského charakteru a postupně i k astronomickému nárůstů počtu a objemu exekucí, insolvencí a tzv. osobních bankrotů. K tomu přistupuje devastující dopad této skutečnosti na život nízkopříjmových rodin a dětí v nich vyrůstajících. Minimální mzda plní kromě funkce ochrany zaměstnanců před chudobou i jiné úlohy. Například zajišťuje zaměstnavatelům alespoň základní rovné podmínky férové mzdové konkurence a zabraňuje tak mzdovému dumpingu, což je v českém prostředí, kde neúměrně expandoval segment tzv. agenturního zaměstnávání (což je mnohdy pouze synonymum pro novodobé nevolnictví) také velmi důležité, byť nikoli všespasitelné a dostačující.

Růst minimální mzdy povzbuzuje poptávku
Podstatnou funkcí minimální mzdy je i její motivační role v tom smyslu, že občané (protože to pro ně bude výhodnější) upřednostní příjem ze zaměstnání před příjmem ze sociálních dávek. Může se tak stát samozřejmě za předpokladu, že výše minimální mzdy bude důstojná a konkurenceschopná tzv. sociálnímu příjmu, což mj. předpokládá i zpřísnění podmínek pro vyplácení dávek státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi. Na příkladu Česka je také zjevné, že neplatí častý argument odpůrců existence minimální mzdy o tom, že růst minimální mzdy vede k růstu nezaměstnanosti. Naopak, nyní, souběžně se zvyšováním minimální mzdy, nezaměstnanost dlouhodobě klesá a roste počet volných pracovních míst. Děje se tak mimo jiné i proto, že růst minimální mzdy povzbuzuje koupěschopnou poptávku a tedy i tlak na růst produkce zboží a služeb.

SPD chce valorizaci
Cílem SPD je tedy dosáhnout toho, aby vývoj výše minimální mzdy stanovil příslušný zákon. Mělo by to být upraveno podobně, jako je tomu například u nejrůznějších typů důchodů anebo dávek státní sociální podpory či pomoci v hmotné nouzi. Do tohoto zákona by měl být navíc zabudován valorizační mechanismus. Výsledkem by mělo být, aby výše minimální mzdy nebyla závislá pouze na aktuálním rozložení politických sil. To bude vstřícný krok jak směrem k zaměstnancům, tak i k zaměstnavatelům – z hlediska jejich dlouhodobého ekonomického a finančního plánování. Vhodným modelem může být například to, aby zákonem definovaná minimální mzda byla pravidelně (každoročně) zvyšována v závislosti na meziročním růstu průměrné mzdy (anebo tzv. mzdového mediánu) v národním hospodářství – ideálně podle aktuálních oficiálních údajů Českého statistického úřadu za 3. čtvrtletí příslušného roku.

Autor: Tomáš Doležal, Lucie Šafránková, Praha, ČR, 3.12.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Lucie-Safrankova-Tomas-Dolezal-Odmitame-prezivani-od-vyplaty-k-vyplate-605488


 

 

26. lis, 2019

TOMÁŠ DOLEŽAL informuje o "mediálně utajeném" jednání v poslanecké sněmovně, jež se stalo trnem v oku kavárně, neboť se nejednalo o ochraně muslimů, ale o pronásledování křesťanů a celém jeho pozadí...

19. listopadu v prostorách sněmovny proběhl seminář pořádaný Jiřím Kobzou (SPD) s tématem Pronásledování křesťanů ve 21. století.

Obdobných akcí probíhají ve Sněmovně ročně desítky, tato však byla lecčím specifická. Jednak tématikou - pronásledování křesťanů je jedním z témat, o kterém mainstreamová média nepíší a nemluví. A to ani v souvislosti s masovými útoky téměř genocidního charakteru v Africe, na Blízkém východě i jinde v Asii - a ačkoli útoky nejrůznějšího typu na křesťany a jejich symboly v západní Evropě (zejména v Německu a ve Francii) zaznamenaly v posledních letech doslova exponenciální růst.

Tyto ataky jsou neoddělitelně spojené s nelegální, převážně islámskou, masovou migrací. A jelikož zásadním způsobem nabourávají levicově liberální mantru o multikulturalismu coby ideálu evropského soužití budoucnosti, je reakcí na ně v lepším případě mlčení. V tom horším, dle hesla, že nejlepší obranou je útok - nejrůznější dehonestace a difamace odpůrců eurrounijjní migrační politiky a politiky appeasmentu vůči islamistickým režimům, v mnoha případech právě křesťanů a představitelů církví.

Nebezpečný seminář?

Něco podobného se odehrálo i v souvislosti se seminářem Jiřího Kobzy. Několik dní před jeho konáním se na facebookových profilech některých pracovníků mediálního odboru Pirátské strany objevily verbální útoky na tuto akci - v "umírněnější" formě měly podobu rádobyvtipných narážek typu, že jde o "árijský sraz xenofobů" či pokusů o zesměšňování jednotlivých panelistů a plivání na ně. Nechyběl ani údiv nad tím ,jak může akci s tímto zaměřením pořádat poslanec SPD.

Nic nového a příliš objevného. Jakýsi kádrovák se pak silně podivoval nad tím, jak je možné, že se obdobný seminář může vůbec ve Sněmovně konat a zda by nebylo na místě dát "podnět" k jeho zákazu. Nebylo specifikováno, kam by měl být tento podnět směřován, zda k vedení Sněmovny anebo snad k uličnímu výboru Milionu chvilek pro demokracii.

Tyto aktivity nápadně připomínaly situaci z letošního jara, kdy měl pod záštitou poslance za hnutí ANO 2011 proběhnout seminář o rodině, na kterém měl mezi jinými vystoupit i britský aktivista Tommy Robinson. A stejně jako v aktuálním případě, rozpoutali několik dní (či spíše hodin) před jeho konáním pirátští představitelé (tenkrát spíše poslanci) mediální kampaň, jejímž leitmotivem bylo rozhořčení a znechucení nad tím, jak může posvátnou půdu Sněmovny pošpinit takové individuum, jako je bojovník proti muslimským násilníkům a pedofilům v Británii Robinson. Poslanec Pour pak raději zrušil seminář den před tím, než měl proběhnout.

Krutost & cenzura

Ne tak Jiří Kobza. Velmi slušně navštívený seminář v jednom z největších sálů Sněmovny skutečně proběhl  důstojným způsobem a hlavně - naplněn hodnotnými příspěvek jednotlivých řečníků a zajímavou diskusí. Všechna vystoupení jsou již mj. k dispozici na platformě YouTube.

Jednání zahájil místopředseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura, poté promluvil organizátor Jiří Kobza, který hostům popsal právě i motivaci k uspořádání semináře včetně dalších konotací a pokusů o jeho "rozbití".

Dále promluvili zahraniční hosté, slovenský spisovatel Pavel Fendek, který hovořil o širším politickém rámci a kontextu, který útoky na křesťany a křesťanství v Evropě umožňuje a ospravedlňuje, a který je těsně spojen s ideologií evropského federalismu a hodnotového relativismu, který bývá někdy - lehce nepřesně - nazýván neomarxismem. Srbský host, politický poradce a někdejší profesionální voják, promluvil o krvavém stýkání a potýkání křesťanů s islámem na západním Balkáně. Sociologické a kulturně-politické aspekty formování antikřesťanské ideologie a praxe v Evropě originálním způsobem, sobě vlastním, popsal Petr Hampl.

Vladimír Adámek z české pobočky mezinárodní evangelické organizace Hlas mučedníků, která monitoruje pronásledování křesťanů ve světě a pomáhá jeho obětem, pak mluvil především o historii a podobách této pomoci. Na závěr pak promítl krátké video, emocionálně velmi silný stylizovaný polohraný dokument, který vypovídal, z pozice dětských svědků, o vystřílení křesťanského kostela islamistickými milicemi v Nigérii. Přestože dokument neobsahoval žádné kruté scény ani jiné obscénnosti, stal se pro správce Facebooku záminkou pro zablokování profilu kameramana Raptor TV, který seminář živě vysílal. Prý pro šíření nevhodného obsahu. A pohrozil, že příště již vymaže celý FB profil Raptor TV bez náhrady. Obdobné výhrůžky přišly i ze strany YouTube.

Prostě svoboda slova a projevu 30 let po "osvobození" v listopadu 1989 v praxi.

Komplexní hrozba 

Zvláště podnětné bylo vystoupení Michala Semína, který poukázal na širší zdroje a metody diskriminace křesťanů v současné Evropě, i právě v souvislosti s potlačováním svobody myšlení, víry a přesvědčení ze strany tzv. liberální demokracie, proti které musí být postaven konkurenční koncept, ať už se zve po "orbánovsku" neliberální demokracií - anebo třeba demokracií křesťansko-konzervativní.

Lukáš Lhoťan pojednal o hlavní hrozbě pro evropské křesťany dnes, a hlavně v nepříliš vzdálené budoucnosti - o islamizaci Evropy. Způsobem, ze kterého mrazilo, a to zejména proto, že chladně a tvrdě analyzoval realitu.

Závěrečným řečníkem byl někdejší poslanec Slovenské národní rady za Slovenskou národní stranu Rafael Rafaj, nyní předseda slovenského Institutu pro národní politiku. Ve svém příspěvku mj. na několika modelových příkladech demonstroval, kde jsou také kořeny a příčiny úpadku a pádu moderní evropské demokracie a pošlapávání křesťanských hodnot - kdy za jeden z klíčových aspektů označil rozvrat tradičního rozdělení tří základních politických mocí ve společnosti ve prospěch nevolené a nekontrolované soudcokracie (ať už vnitrostátní či mezinárodní) a osekávání kompetencí a suverenity národních států ve prospěch nadnárodních orgánů a organizací.

Seminář byl jenom jedním krokem v zásadní politické bitvě, která v současné době v Evropě probíhá. A bude probíhat dále, jen s větší intenzitou a zřejmě i nevybíravějšími prostředky, jak kolem sebe dnes a denně vidíme.

Pomáhej nám Bůh.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 26.11.2019

Zdroj:

http://www.protiproud.cz/politika/4774-celosvetova-genocida-likvidace-krestanu-nejen-fyzickou-cestou-kavarna-a-pirati-to-podporuji-stoji-za-tim-nejen-islam-snemovnu-obchazela-hruza-medialni-blokada-a-cenzura-na-siti-video-z-duleziteho-jednani.htm?


 

 

15. lis, 2019
Kdyby se do sněmovny zřídil z Česka jediný volební obvod, zamezilo by se různé váze hlasu ve velkých a malých krajích. Osvědčilo se na Slovensku, v Nizozemsku či v Izraeli. Jde o řešení jednoduché, čisté, srozumitelné...
 
Velmi znepokojivý návrh ministerstva vnitra na změnu některých procesních pravidel českého volebního procesu jsem kriticky zhodnotil ve svém článku nazvaném Hamáček chce, aby se volilo pouze v pátek. Slouží někomu ničit to, co funguje? (k přečtení ZDE). Zmíněný návrh otevírá současně prostor pro širší a detailnější debatu o tom, zda by si určité – a jaké – změny zasloužil i samotný design volebních systémů na jednotlivých úrovních českého politického systému.

Rovnost hlasů je popírána

Pokud si na tuto otázku odpovíme kladně, je nabíledni, že na prvním místě by – z hlediska politické logiky, spravedlnosti i ústavnosti – měla být korekce současné podoby poměrného systému voleb do Poslanecké sněmovny, který je značně disproporční, tj. generuje disproporční výstupy. Je tedy spíše jakousi karikaturou standardního systému poměrného zastoupení. Důležité je, že de facto popírá jeden ze základních principů demokratického volebního práva, kterým je rovnost hlasů, tj. rovnost jejich váhy. Děje se tak zejména totálně asymetrickou konstrukcí čtrnácti volebních obvodů, jejichž velikost se pohybuje od pěti rozdělovaných mandátů v Karlovarském kraji až do dvaceti pěti. 

Kraje jsou si rovny. Některé jsou si rovnější

Existují čtyři velké kraje. Jsou jimi Praha, Středočeský, Jihomoravský a Moravskoslezský kraj. V nich se rozděluje právě kolem 25 mandátů. Dále máme osm krajů střední velikosti, kde je přerozdělováno 10 až 15 mandátů. Už zde je zaznamenatelné značné zkreslení voličské vůle. Ve dvou malých krajích, tj. Libereckém a Karlovarském se rozděluje 5 až 8 mandátů. Zde je zkreslení nejvýraznější. Dochází tak k deformaci rovnosti volebního práva jak aktivního (čím menší obvod, tím větší znevýhodnění stran malé a střední velikosti), tak pasivního (tam je tomu naopak: čím menší obvod, tím méně je třeba preferenčních hlasů na „poskočení“ do čela kandidátní listiny). Navíc přitom existuje teoretická možnost, že subjekt, který na celorepublikové úrovni uzavírací klauzuli (5 %) překročil, nemusí obdržet ani jediný mandát. Stane se tak i v případě, kdy v žádném z volebních krajů nedosáhne tzv. přirozeného prahu, který se zvyšuje s klesající velikostí volebních obvodů a představuje hodnotu procentuální hranice hlasů, které je nutno dosáhnout pro zisk prvního mandátu. S klesající velikostí volebního obvodu se tento práh zvyšuje. U nejmenších obvodů se může pohybovat až okolo 15 %, u středních v intervalu 7 až10 %. Při volbách v letech 2013 a 2017 odpovídaly hodnoty těchto přirozených prahů úrovni zákonné pětiprocentní uzavírací klauzule pouze ve čtyřech největších krajích.

Jde o volby, nebo o loterii? 

Konkrétní příklady účinků tohoto volebního systému lze doložit na následujících příkladech. Rok 2006: Strana zelených získala celorepublikově 6,29 % a obdržela 6 mandátů, přičemž v 9 krajích zůstala bez mandátu, ačkoli všude překročila 5 %. Naproti tomu KDU-ČSL dosáhla 7,22 % a získala 13 mandátů, tj. dvojnásobek, což bylo jednoznačně zapříčiněno nerovnoměrným rozložením podpory ve volebních obvodech s ohromnou amplitudou velikosti. Znamená to, že prakticky polovina obvodů (a jejich občané-voliči s nimi) byla výrazně podreprezentována. Dalším příkladem jsou výsledky Úsvitu přímé demokracie z voleb v roce 2013. Při dosažení zisku 3,19 % v Praze mandát získán byl, v Karlovarském kraji při zisku 8,33 % však nikoli. Ve Zlínském kraji při zisku přes 10 % hlasů byl získán jeden mandát, ve Středních Čechách a Moravskoslezském kraji dosaženo po dvou mandátech při ziscích okolo 6 %. Tak by se dalo pokračovat i na dalších příkladech. Zmiňme v této souvislosti ještě nakonec faktor tzv. propadu hlasů. Jde o procento hlasů bez zastoupení. Při sněmovních volbách v roce 2013 dosáhl na Karlovarsku hodnoty 40,6 %, v Libereckém kraji pak 23,9 % hlasů, což jsou hodnoty odpovídající spíše propadům ve většinových volebních systémech. Stručně shrnuto: silně disproporční výsledky stávajícího systému zvýhodňují silné „velké“ strany a znevýhodňují strany slabší „malé“, zejména je-li jejich podpora rovnoměrně rozptýlena mezi jednotlivé volební kraje. Nejvíce k tomu dochází v malých volebních obvodech. Zároveň panuje významná nepředvídatelnost chování volebního systému a praktická neodhadnutelnou celkových volebních výsledků pro občany. Tzv. velké strany se zisky řekněme „20 % plus“ potřebují k zisku jednoho mandátu necelých 25 tisíc hlasů, zatímco strana malá, tj. se zisky na úrovni „10 % minus“, prakticky dvojnásobný počet voličů. Vyšel jsem ze srovnání výsledků voleb v letech 2002 až 2017.

Cesty k nápravě 

Základním cílem změny by tedy mělo být vyrovnání velikosti volebních krajů a obnovení rovnosti volebního práva na území celé republiky pro všechny občany, tedy voliče i kandidáty.

První možností je vytvoření jednoho (jediného) volebního obvodu totožného s celým územím Česka. Zavedli ho tak například na Slovensku, v Nizozemsku či v Izraeli. Jde o řešení jednoduché, čisté, srozumitelné. Jak bylo navíc možné vidět na slovenském příkladu, současně nezabraňuje ani vzniku jednobarevných vládních většin. Jedinou možnou nevýhodou je zde příliš vysoký počet kandidátů na listině, respektive příliš velká „vzdálenost“ kandidáta od voliče a jeho nezakotvenost v konkrétním regionu.

Možná je i druhá cesta, kdy by byl vytvořen určitý počet stejně nebo podobně velkých volebních krajů. Rovněž i zde se nabízejí minimálně dvě podvarianty:

Mohlo by být zřízeno osm volebních obvodů v hranicích osmi někdejších správních krajů (před krajskou reformou roku 2000, tj. šest českých (včetně samostatné Prahy) a dva moravské. Nevýhodou je přílišný rozptyl jejich velikosti.

Další řešením, z určitého pohledu „férovějším“ a rovněž praktičtějším, je vytvoření též osmi volebních obvodů, ovšem v hranicích odpovídajících hranicím tzv. statistických regionů. Jde o regiony soudržnosti, tzv. NUTS 2. To jsou kraje či sdružení menších krajů pro čerpání evropských fondů. Jsou jimi Praha, Středočeský kraj, Jihozápad (Jihočeský plus Plzeňský kraj), Severozápad (Ústecký plus Karlovarský kraj), Severovýchod (Liberecký, Královehradecký a Pardubický kraj), Jihovýchod (Vysočina, Jihomoravský kraj), Střední Morava (Olomoucký a Zlínský kraj) a Moravskoslezský kraj. Jde tedy o osm téměř stejně velkých volebních obvodů po 25 rozdělovaných mandátech. Výhodou tohoto řešení je větší přehlednost a větší dosažitelnost kandidátů pro voliče, jejich svázanost s určitým regionem. K tomu přistupuje již i určitá tradice a institucionální infrastruktura těchto regionů.

Cílem je větší spravedlnost

Dalším faktorem generujícím disproporcionalitu sněmovních volebních výsledků je i způsob přepočtu hlasů na mandáty, což je v našem případě tzv. d’Hondtův dělitel. Ten mj. velmi zvýhodňuje větší politické strany, a to zvláště v malých a středních obvodech. Tzv. uzavírací pětiprocentní klauzule účinky D'Hondtovy metody ještě posiluje, protože tzv. propadlé hlasy (stran celostátně pod 5%) se při přidělování mandátů již nijak nezohledňují. Nepřevádějí se tedy do druhého skrutinia jako tomu bylo v předešlém systému tzv. volební kvóty, který se v ČR pro volby do PS používal do roku 1998. Toto opatření dále významně zvětšuje poměr mezi slabými a silnými stranami ve prospěch stran silných, respektive ve prospěch volebně nejsilnější strany ve volebním obvodu. Zatímco v předešlém typu volebního systému se propadlé hlasy poměrně přerozdělily mezi všechny strany, které překročily celostátní pětiprocentní práh, nyní de facto všechny připadnou vítězné straně ve volebním kraji. Vhodnou alternativou by bylo zavedení některé spravedlivější přepočítávací metody – například dělitele Sainte-Laguë anebo tzv. dánského dělitele.

Za úvahu by určitě stála i reforma podoby hlasování respektive charakteru kandidátních listin do podoby preferenčního hlasování (kroužkování). Zde by byl zajímavou cestou tzv. finský systém, který představuje opravdu efektivní možnost výběru konkrétních kandidátů občany i v podmínkách poměrného volebního systému. Spočívá v tom, že každá strana předkládá svůj seznam kandidátů v konkrétním obvodě (např. v abecedním pořadí) a volič “zakroužkuje“ pouze jednoho z nich. Hlas je tak odevzdán jednak straně a současně i tomuto kandidátovi. Pořadí kandidátů na kandidátce je tak ve výsledku stanoveno pouze samotnými voliči, není vyžadována žádná hranice pro posun na kandidátce směrem vzhůru, záleží pouze na nominálním počtu preferencí.

Pochybným prvkem současného systému je i tzv. aditivní klauzule pro volební koalice, kdy se uzavírací klauzule (5 %) násobí počtem koaličních subjektů a v podstatě popírá smysl koaliční kandidatury a vede k obcházení zákona tvorbou ad hoc volebních subjektů. Řešením by mohl být třeba návrat k předchozí úpravě, kdy se uzavírací klauzule pro koalice (v závislosti na počtu subjektů) pohybovala po trajektorii 7, 9 a 11 %.

Senátoři naštěstí zavčas odpískali sami sebe 

Co se týče voleb do Senátu, předložili v loňském roce návrh na změnu způsobu volby do horní komory českého Parlamentu samotní senátoři. Vzorem pro tuto modifikaci je tzv. australský model. Jde o způsob hlasování užívaný pro volbu členů dolní komory australského parlamentu. Předkladatelé návrhu často zdůrazňovali, že jde o systém jednokolový. Ano, je tomu tak, ovšem pouze z formálního, procesního hlediska, tzn. v tom smyslu, že volič jde hlasovat jedenkrát. Věcné rozdíly oproti systému, který je v českém prostřední tradičně označován jako jednokolový, tj. britskému systému „prvního na pásce“ jsou velmi zásadní. Zatímco v britském modelu získává mandát kandidát, který dosáhl nejvyššího počtu hlasů, princip australského modelu tkví v tom, že voliči na jediném hlasovacím lístku stanovují pořadí kandidátů v daném volebním obvodě, a to od nejpřijatelnějšího po nejméně přijatelného, přičemž musí takto seřadit minimálně (první) tři kandidáty (1. - 3. místo). Podle platného volebního systému pro volby do českého Senátu může být nyní senátorem zvolen v prvním kole pouze kandidát, který obdrží nadpoloviční většinu všech odevzdaných hlasů. Pokud se tak nestane, postupují do druhého kola dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. Mandát senátora pak získá ten z nich, který dosáhne vyššího počtu hlasů. Kritici tohoto systému oprávněně poukazují na tradičně nízkou volební účast, zejména ve druhém volebním kole. První kolo probíhá zpravidla v souběhu s komunálními nebo krajskými volbami. Velmi nízká volební účast v dlouhodobém průměru 17 % a nízká legitimita Senátu byly hlavními deklarovanými důvody předkládané změny. Šlo o krok správným směrem? Nikoli. V případě tzv. australského modelu se totiž jedná o specifickou formu hlasování, která může přinést mnohem více škod než užitku. Ve volebním obvodě dle této metody zvítězí po prvním přepočtu ten kandidát, který bude disponovat absolutní většinou prvních preferencí (prvních míst). Pokud tuto majoritu nikdo nezíská, je vyřazen nejslabší kandidát (ten, který má prvních míst nejméně) a jeho další preference jsou postupně rozdělovány mezi kandidáty, kteří byli takto označeni. Tento proces se opakuje tak dlouho, dokud není určen konečný vítěz.

Návrh byl nežádoucí zejména z těchto důvodů: Šlo o velmi složitý, pro voliče nepřehledný, zavádějící, od volby spíše odrazující koncept, který může generovat mnoho chyb při sčítání a značné množství neplatných hlasů. Sčítání by bylo výraznou zátěží pro volební komise, zejména v souběhu se sčítáním výsledků komunálních voleb, jejichž systém je též velmi náročný na vyhodnocování. Sčítání by tudíž vyvolávalo i mnohé stížnosti a přepočty. Ale hlavně: šlo o věcně nevhodnou a situaci zhoršující materii. Pokud by byl tento návrh aplikován v praxi, tak jednak bude generovat naprosto nepředvídatelné výsledky, ale taktéž, v případě mnoha zvolených senátorů, může jít (vzhledem ke způsobu vyhodnocování hlasování) o osoby, které budou ve svém volebním obvodě disponovat poměrně nízkou podporou, o osoby, které by v současném systému často ani nepostoupily do druhého kola. Šlo by často, mírně zjednodušeně řečeno, o kandidáty průměru a  tzv. „nejmenšího zla“. 

Politicky, a to zřejmě bylo hlavním záměrem návrhu, by šlo vesměs o reprezentanty menších politických stran a tzv. „nezávislé osobnosti“ s cílem, aby silné postavení v Senátu nemohly získat velké, případně jasně vyprofilované politické strany, respektive kandidáti. Za určité konstelace by tak mohlo dojít ke značnému zkreslení voličské vůle, k degradaci samotného základního smyslu volby. Naštěstí samotný Senát v průběhu legislativního procesu zatáhl za pomyslnou záchrannou brzdu a návrh ve 2. čtení shodil ze stolu. Pokud tedy chceme systém volby českých senátorů měnit, pak je jedinou vhodnou variantou přechod ke klasickému jednokolovému systému anglosaského typu, který přisoudí mandáty skutečně nejsilnějším kandidátům v jednotlivých volebních obvodech. 

Hledejte Koudelku

Snad jedinou potřebnou korekcí systému voleb do zastupitelstev samosprávných krajů je změna způsobu převodu hlasů na mandáty, tzn. zrušení dosavadního ultradisproporčního dělitele „Koudelka“. To je modifikovaný d’Hondtův dělitel. Jde o české specifikum, které Ústavní soud v roce 2001 zrušil coby protiústavní pro volby do Poslanecké sněmovny. Pro volby do krajů jej ovšem paradoxně ponechal. Alternativou je taktéž (podobně jako u volebního systému do PS) jeho náhrada dělitelem Sainte-Laguë, anebo dánským dělitelem, v nejhorším případě klasickým d’Hondtem. 

Z panašování se starostům dělá špatně

Hlubší revizi by si zasloužil i volební systém do zastupitelstev obcí. Nynější personalizovaný poměrný model s otevřenou kandidátní listinou (tzv. panašování) je enormně složitý, nepřehledný a – přes četné deklarace – prakticky neumožňuje efektivní preferenční hlasování pro jednotlivé kandidáty. Vhodnou cestou by bylo buď zavedení některé formy většinového systému s vícemandátovými obvody jako je tomu v mnoha západoevropských zemích, kde se praktikuje například doplňkové hlasování nebo blokové hlasování. To by umožnilo efektivní správu obcí a přiřknulo by odpovědnost vítězným subjektům. Tím by se minimalizovalo riziko mnohačetného koaličního „vládnutí“ a častého střídání obecních exekutivních formací a jejich „hlav“. Další alternativou (s podobnými účinky) by mohl být i některý z typů tzv. semiproporčních volebních systémů (např. schvalující hlasování, Bordovo hlasování, limitované hlasování, neomezené hlasování, kumulované hlasování anebo tzv. systém jednoho nepřenosného hlasu). Všechny tyto otázky by měly být předmětem otevřené a podrobné diskuse, včetně polemik o výhodách, nevýhodách, rizicích a podrobnostech jednotlivých návrhů a modelů. Mělo by jít o diskuse prosté emocí a hysterie, držící se faktů a vědomé si negativních a obtížně odstranitelných důsledků špatných rozhodnutí v této ožehavé – a pro funkčnost politického systému zásadní – oblasti.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 15.11.2019

Zdroj:
 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Dolezal-Tricet-let-po-prevratu-Vytvorme-spravedlivejsi-volebni-systemy-603397