TOMÁŠ DOLEŽAL

16. zář, 2020

Neodsunul přímo zvolený prezident poslance stranou?

Všimli jste si? Předseda vlády a prezident, vybavený nenápadnými, ale zásadními kompetencemi, se na sebe čepýří jako dva kohouti na jednom smetišti. Není vůbec jasné, kdo je silnější. Objevují se názory, že v Česku máme již poloprezidentský režim.
 
V souvislosti s cestou Miloše Vystrčila na Tchaj-wan a s blížícími se říjnovými volbami do zastupitelstev krajů a do Senátu se objevily četné úvahy a komentáře o povaze a smyslu horní komory českého parlamentu. Odtud už je jen malý krok k debatě o charakteru současného českého parlamentarismu. Jaké jsou jeho stěžejní rysy a slabá místa?

Obraťte se na komoru. Ale na kterou?

Hlavní problémy českého parlamentarismu vyplývají z jeho samotného nastavení, tj. z podoby českého politického režimu. Odvíjejí se od ústavního a institucionálního rámce a zakotvení. Zároveň je důležité všímat si faktického fungování, které ztělesňují vztahy mezi legislativní a exekutivní mocí. Za pozornost stojí i vztahy uvnitř těchto mocí, mezi jejich jednotlivými složkami. Zde je třeba zmínit v první řadě konstrukci českého parlamentu, kde se jedná o dvoukomorové uspořádání, konkrétně o tzv. asymetrický bikameralismus. Poslanecká sněmovna a Senát totiž vznikají na základě odlišných způsobů volby respektive použitých volebních systémů. Obě komory mají různě dlouhá volební (funkční) období. Sněmovna je rozpustitelná, Senát nikoli, Sněmovna může veto Senátu přehlasovat absolutní většinou hlasů. O některých klíčových zákonech, jako je státní rozpočet, pak Senát nehlasuje apod. Nejdůležitější je, že Sněmovna vyslovuje vládě důvěru či nedůvěru, zatímco Senát takto přímý vztah k vládě nemá.

Zvedne Senát voliče ze židle?

Výše uvedené mj. znamená, že mezi oběma komorami existuje poměrně logicky určité napětí, které může velmi sílit zejména v obdobích, kdy mají rozdílné politické složení, respektive když je senátní většina odlišná od většiny v Poslanecké sněmovně či od podoby vládní většiny. V těchto situacích pak existuje reálné riziko výrazného prodloužení doby přijímání (schválení) některých zákonů. Značným problémem je i ve veřejnosti výrazně nižší legitimita Senátu a senátorů v tom smyslu, že volební účast ve volbách do naší horní komory je řádově mnohem nižší než ve volbách do Poslanecké sněmovny.

Nepsané právo. Je-li porušeno, všichni křičí

Patrně klíčovým problémem českého parlamentarismu současnosti je, zejména po zavedení přímé volby prezidenta, praktický spor o to, zda je v realitě ještě režimem parlamentním. Objevují se názory, že je již režimem poloprezidentským, jehož mnohé definiční atributy naplňuje. Mám na mysli přímou všelidovou volba prezidenta, nikoli nevýznamné kompetence, sdílení výkonné moci s vládou respektive s premiérem. S tím souvisí i latentní spor uvnitř „dvouhlavé“ exekutivy, mezi vládou (premiérem) a prezidentem, o tom, kdo je silnější komponentou. Jde o problém pro futuro, bez ohledu na osoby a obsazení. Do úvahy je přitom třeba brát nejen psané právo, tj. psané ústavní a další zákonné kompetence jednotlivých politických institucí, ale též tradice, zvyklosti a obyčeje. Nepsané právo je konstituované po třicet let vývoje novodobé české demokracie, tj. po většinu tohoto času v podmínkách nepřímé prezidentské volby. Zároveň je třeba zohlednit příslušné nálezy Ústavního soudu. V širším smyslu jde tedy i o spor dvou pojetí legitimity. Na jedné straně stojí psané „pozitivní“ právo reprezentované literou ústavy a zákonů, na druhé potom širší přirozeněprávní kontext a precedentní pojetí fungování politických institucí a vazba na politické tradice. Můžeme hovořit i o kultuře českého demokratického politického režimu v širším smyslu.

Vstanou noví přeběhlíci

Významným praktickým problémem českého parlamentarismu je i jeho existence v tzv. pozitivní variantě, pozitivním modelu. To je stav, kdy každá nově konstituovaná a jmenovaná vláda musí žádat Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry, tzn. hledat přesně vymezenou provládní poslaneckou většinu. Uvedené pojetí parlamentarismu současně vytváří problém při procesu potenciálního vyjádření nedůvěry vládě, respektive po demisi vlády. V této situaci se nikdy v novodobé historii po roce 1989 nepodařilo po tomto kroku vygenerovat novou, jinak složenou provládní většinu v Poslanecké sněmovně. Nikdy neproběhlo vystřídání politických vlád mezi volbami, vždy se vše řešilo složením tzv. „úřednické“ vlády a/anebo rozpuštěním Sněmovny a vyvoláním předčasných voleb. Dlouhodobým, nikoli však pozitivním, rysem českého parlamentarismu je i tzv. přeběhlictví. Jde, jak známo o změny politické příslušnosti poslanců, přičemž mandát je výsostně individuální, „nezabavitelný“ i přes „zákopovou“ linii vláda-opozice. V minulosti to i reálně vedlo ke změně poměrů – vygenerovaných volbami – ve Sněmovně. Při dlouhodobě velmi těsných rozdílech počtu mandátů vláda vs. opozice vše generovalo i změnu podoby vládních většin. Naprosto flagrantně se tak stalo například v období druhé Topolánkovy vlády, která vznikla pouze na základě onoho přeběhlictví, což, díky zkreslení volebních výsledků tímto postupem jednotlivců, dlouhodobě vyvolává silnou nedůvěru veřejnosti v český politický systém jako celek.

Je pro kočku?

Co se týká českého Senátu, není vůbec neoprávněná úvaha, že jde spíše o destabilizační prvek českého parlamentarismu. Je tomu tak zejména proto, že nízká (a stále klesající) volební účast ve volbách do naší horní parlamentní komory vyjadřuje nezájem a nedůvěru české veřejnosti v tuto instituci. Pokud je senátní většina odlišného politického „zabarvení“ než poslanecká většina podporující vládu ve Sněmovně, způsobuje Senát svým zamítavým postojem k vládním návrhům zákonů v podstatě jen prodlužování a zdržování legislativního procesu, a to i v případě mnoha zákonů důležitých pro samotný chod státu a regulaci hospodářské politiky a ekonomického života země, kdy reálně hrozí nebezpečí z prodlení. Navíc senátní veto lze v případě, kdy existuje soudržná provládní většina, což znamená, že jde většinou skutečně jen o časovou prodlevu, poměrně jednoduše přehlasovat 101 poslaneckými hlasy ve Sněmovně,

Na změnu Ústavy, občane, zapomeň

Senát má ovšem klíčovou úlohu v procesu přijímání ústavních zákonů a volebních zákonů, kdy jeho zamítavé stanovisko nelze Sněmovnou přehlasovat. Senát tak může blokovat přijímání změn ústavy či volebních zákonů, na kterých panuje široká většinová (někdy i v podobě tzv. ústavní třípětinové většiny) shoda ve Sněmovně a které jsou součástí programů sněmovních politických stran, jež uspěly ve volbách s mnohonásobně vyšší podporou voličů než jednotliví senátoři. Tyto strany tedy de facto díky nastavení našich ústavních mechanismů nemohou plnohodnotně realizovat své volební programy, což je pro občany nepochopitelné a frustrující. Navíc případné neústavní změny v legislativě může zablokovat (nepřipustit) náš fungující Ústavní soud, jak již opakovaně prokázal, na to netřeba Senátu.

Senátor vám nový stadión nezařídí

Po zavedení přímé volby prezidenta do ústavy ztratil navíc Senát jednu ze svých klíčových, a pro fungování ústavního systému do té doby nezbytných, kompetencí. I to je jedním z důvodů poklesu jeho faktické potřebnosti a nezastupitelnosti. Poslední dobou se také, kvůli rétorice jednotlivých uchazečů o senátorství, prezentuje Senát v rozporu se skutečností jako jakési těleso hájící regionální zájmy jednotlivých senátních volebních obvodů. Částí veřejností je tak i vnímán. To ve skutečnosti není možné naplnit a výsledek působí na veřejnost značně zmatečně i z hlediska správného vnímání funkce, role a pravomocí Senátu, respektive i dalších ústavních institucí.

Co s pátým kolem u vozu?

Z celkového pohledu nelze určitě český politický systém označit za nefunkční a překonaný mechanismus. Naopak, coby soustava „brzd a protiváh“ a generátor legislativních a exekutivních výstupů svou životnost opakovaně prokázal. Nepochybně ovšem má své „provozní“ i „konstrukční“ vady. Z jeho obsahové analýzy mj. vyplývá, že do té druhé skupiny vad patří celkem jednoznačně právě existence Senátu. Jeho případné zrušení by český politický systém nepoškodilo. Naopak.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 16.9.2020

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Dolezal-SPD-Dzin-je-z-lahve-Neodsunul-primo-zvoleny-prezident-poslance-stranou-637019


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

9. čvc, 2020
Pod falešnou vlajkou...
 
Muslimské jednotky útočí na muslimské civilisty v Sarajevu. Hromadná vražda albánských civilistů v Račaku. Z obojího nepravdivě obviněni Srbové. Vzdušné útoky NATO proti Jugoslávii mohly začít. Tak vypadají operace pod falešnou vlajkou.

V souvislosti s obviněním tzv. kosovského premiéra Hashima Thaçiho z válečných zločinů otevřel poslanec Radovan Vích, místopředseda sněmovního výboru pro obranu, velmi záslužně smutnou kapitolu jednoho z největších selhání české (a evropské) zahraniční politiky po roce 1989 (Víchův článek je k přečtení ZDE). Onou neblahou kapitolou je přístup České republiky a drtivé většiny evropských států (čest světlým výjimkám) k celému procesu dělení Jugoslávie včetně brutálních válečných konfliktů, které jej doprovázely. Zdaleka ovšem nejde jen o tzv. kosovskou otázku. Ta byla jen poslední otrávenou třešní na skrznaskrz prohnilém a otráveném dortu.

Kde se narodil Nikola Tesla?

Již od samého počátku rozpadu Svazové republiky Jugoslávie byl přístup Německem (které si zde evidentně chtělo kompenzovat válečnou porážku) dominované Evropské unie (z pozadí orchestrované USA) k této problematice protisrbsky jednostranný a hanebný. Stejně tak politováníhodný byl přístup Česka. V moderních dějinách totiž Srbové vždy neochvějně patřili nejvěrnějším přátelům a spojencům našeho národa. Rozumný, vyvážený a realistický postoj v této věci z vrcholných státníků Evropy té doby zastávala pouze Margareth Tchatcherová, která byla v roce 1991 pohříchu politicky zaříznuta svými „přáteli“ z britské konzervativní strany. Překotné uznání samostatného Slovinska a Chorvatska tlačené hlava nehlava Německem (a hlavně duem Genscher - Kohl) zažehlo požár, který nebylo možné léta bezezbytku uhasit a který stál životy stovek tisíc lidí. Problémem bylo zejména uznání Chorvatska v hranicích tehdejší Chorvatské svazové republiky. Na jejím území totiž po staletí žily rovněž statisíce Srbů obývajících ucelená území (zejména slavonská a kninská Krajina), kteří naprosto jednoznačně odmítali žít v jiném státě než ostatní jugoslávští Srbové. Za zmínku stojí, že v chorvatské Krajině se narodil jeden z největších vynálezců všech dob, Srb Nikola Tesla. Ať či tak, Srbové rozhodně však nechtěli žít jako menšina ve státě dominovaném Chorvaty. To totiž okamžitě oživilo temnou historii druhé světové války, kdy pronacistické ustašovské Chorvatsko Srby bestiálně a hromadně vyvražďovalo v koncentračním táboře Jasenovac i jinde. Adorace ustašovského státu se ovšem nyní stávala jedním ze základních stavebních kamenů nového samostatného Chorvatska.

Od hrubé chyby k politickému zločinu

Lpění na neměnnosti administrativních vnitřních hranic při dělení středoevropských a východoevropských federací (zejména Jugoslávie a Sovětského svazu) se ostatně postupem doby ukázalo být kardinální chybou s nedozírnými a nevratnými následky. Jestliže však uznání Chorvatska beze změny jeho hranic a proti vůli chorvatských Srbů bylo možné – s přimhouřením očí – nazvat hrubou chybou, následující uznání samostatnosti Bosny a Hercegoviny už bylo přímým politickým zločinem. Tato územní entita, obývaná etnicky slovanskými a nábožensky islámskými bosenskými Muslimy, pravoslavnými Srby a katolickými Chorvaty, mohla v klidu a míru existovat a fungovat pouze a jedině jako provincie multietnické Jugoslávie se složitým systémem brzd a protiváh, které vyplývaly z jejího státoprávního a politického uspořádání. V dané geografické podobě se však neosvědčila jako samostatný stát, čehož jsme dnes a denně svědky až do dnešních dnů.

Otevřeli fanatickému wahhábismu cestu do srdce Evropy

Srbové a Chorvati nikdy nepřijali – a nepřijmou – dominanci bosenských Muslimů. Země funguje (či spíše nefunguje) jako specifická konfederace v podstatě autonomních etnických, náboženských a jazykových společenství. Tento nefunkční experiment byl vykoupen krví a hekatombami mrtvých… Přitom se zde nabízelo elegantní a přirozené řešení. Bylo jím připojení srbské, respektive chorvatské oblasti Bosny a Hercegoviny k tehdejší srbsko-černohorské Jugoslávii na jedné straně, a k Chorvatsku (bez srbských oblastí) na straně druhé. Jen a jen kvůli německo-americkému tlaku, včetně jejich vojenské ingerence do chorvatské a bosenské války, k tomu nedošlo. Tak se stalo, že – za pomoci západních vojenských jednotek dobyla a obsadila chorvatská armáda v létě roku 1995 v rámci tzv. operace Bouře tzv. Republiku Srbská Krajina na východě Chorvatska. Mnoho Srbů tehdy povraždila, většinu dalších vyhnala a ukradla jejich majetky. Vše probíhalo za potlesku a podpory EU a NATO. Do bosenské války (1992 až 1995) zasahoval Západ ještě mnohem silněji. Nejprve „přesvědčil“ bosenské Chorvaty, aby bojovali na straně Muslimů proti bosenským Srbům. Přitom šlo do té doby o protivníky na život na smrt, zejména v oblasti Hercegoviny a Mostaru. To ovšem nestačilo. Srbská vojska vedená mistrovským stratégem a velitelem Ratko Mladićem kráčela úspěšně k cíli. Tím tehdy bylo (alespoň) územní spojení všech srbských oblastí v Bosně a Hercegovině do jednolitého celku. Mimo jiné jim k tomu napomáhal i tvrdý rozpor (doprovázený i vojenským střetem) uvnitř entity bosenských Muslimů. Tehdy stál na jedné straně stál pragmatik Fikret Abdić (Republika západní Bosna-Bihać) náchylný „velké dohodě“ se Srby (Republika srbská v Bosně). Proti němu se zformovali islamisté kolem bosenského prezidenta Aliji Izetbegoviće. Nakonec, také se zahraniční podporou, zvítězili, bohužel, ti druzí. Otevřeli tak mj. Turecku, Saúdské Arábii a fanatickému sunnitskému wahhábismu cestu do srdce Evropy…

Daytonské dohody „mnichovského“ typu

Rozhodující pro vývoj v Bosně však byly západní vojenské a politické zásahy, včetně několikerého leteckého bombardování srbských pozic. To bylo vyvolané a ospravedlňované, jak se později ukázalo, tzv. operacemi pod falešnou vlajkou, kdy muslimské jednotky opakovaně zaútočily na muslimské civilisty v Sarajevu (tržiště Markale), aby z těchto hromadných teroristických vražd poté nepravdivě obvinily bosenské Srby a vyvořily casus belli pro protisrbské vzdušné útoky sil NATO. Na konci těchto špinavostí byly poté tzv. Daytonské dohody „mnichovského“ typu a dodnes fakticky rozdělená Bosna a Hercegovina. Země ekonomicky a společensky spíše živoří a národy zde žijící jsou bez světlejších perspektiv. Zatím poslední dějství jugoslávské tragédie odstartovalo na konci 90. let minulého století. Teroristická Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) tehdy rozpoutala v srbské autonomní oblasti Kosovo a Metochije ozbrojené teroristické povstání. Zabíjela přitom nejen představitele a příslušníky srbské (resp. tehdy ještě i jugoslávské) státní moci, policie a armády, ale i státotvorné loajální kosovské Albánce. Chtěla je tak zastrašit a zlomit jakýkoli vnitřní odpor proti jejich konečnému cíli, kterým nemělo být nic menšího než samostatné Kosovo.

Vaše ozbrojené síly musí vyklidit Kosovo, jinak zaútočíme

Špičky UÇK už tehdy svůj postup koordinovaly s některými politickými předáky USA a dalších států NATO a EU. I zde byl „vyroben“ casus belli, kterým se stala hromadná vražda albánských civilistů v Račaku, připsaná v rozporu se skutečností srbské straně. Západní země pak „zaklekly“ na zbytkovou Jugoslávii s ultimátem: „Vaše ozbrojené síly musí vyklidit Kosovo, jinak zaútočíme“. Na obdobnou nehoráznost samozřejmě nemůže žádný suverénní stát hodný tohoto označení přistoupit. Následovalo tedy bombardování Jugoslávie silami NATO. Stalo se tak bez mandátu Rady bezpečnosti, v naprostém rozporu s mezinárodním právem. Na jeho konci byla masivní vojenská přítomnost sil NATO v Kosovu, masakry a vyhnání kosovských Srbů ze strany Albánců. V roce 2008 pak následovalo, zcela proti dikci rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244, vyhlášení samosatného Kosova.

Jako poslušný psík a lokaj

Vše se stalo za mlčení či souhlasu českých vlád, kdy ta Topolánkova, jako poslušný psík a lokaj svých západních protektorů, tento – slovy Miloše Zemana – narkomafiánský loutkový stát uznala jako jedna z prvních na světě. Mimo jiné tím „políbila prsteny“ všem hrdlořezům z UÇK, nyní už slovutným ministrům či premiérům. V jejich čele stál Hashim Thaçi, už tehdy důvodně podezřelý mj. z obchodování s lidskými orgány. Vskutku ideální představitel evropských hodnot…Některé činy a selhání už se, bohužel, napravit nedají. Jiné, alespoň částečně, možná ano. Oduznání Kosova, jak velice správně navrhuje Radovan Vích ve svém odvážném textu, k nim patří. Jsme tím povinování bratrskému národu Srbů.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 9.7.2020
 
Zdroj:
 
https://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Dolezal-SPD-Byvalou-Jugoslavii-rozvratilo-predevsim-NATO-pod-falesnou-vlajkou-630016
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!
 
24. čvn, 2020
Nebýt Heydrichovy popravy, bylo by dnes Česko možná o třetinu menší...
 
Na naše národní hrdiny s úctou vzpomínáme – a děkujeme! Proti hrstce statečných parašutistů byli Němci v kostele sv. Cyrila a Metoděje nuceni nasadit neuvěřitelných 800 vojáků. Šlo o Ersatz-Bataillon SS Deutschland a SS-Wachbataillon Prag.
 
Odboj a odpor vůči genocidní okupaci českých zemí Německem během druhé světové války, domácí i ten zahraniční, musí zůstat v naší národní kronice zapsán zlatým pamětním písmem, musí být chován v úctě a ochraňován. Jeho ať je v nezfalšované podobě předáván mladším, nastupujícím – a také ještě nenarozeným – generacím. Také osudy a výkony československých parašutistů, kteří bojovali za druhé světové války proti nacismu a kteří byli po absolvování speciálního paradesantního výcviku vysazení na území tehdejšího Protektorátu, tvoří jednu z nejčestnějších kapitol tohoto odboje a moderních českých dějin vůbec.

To nebyl atentát!

Kromě našich vojáků cvičených a bojujících ve Velké Británii šlo taktéž o parašutisty vycvičené v tehdejším Sovětském svazu, kteří byli nasazováni do týlu nepřítele ve východní Evropě, zejména na Slovensku. Nejznámější a nejvýznamnější parašutistickou akcí během druhé světové války byla samozřejmě Operace Anthropoid. Šlo o naprosto ojedinělou a výjimečnou záležitost, a to i v celoevropském kontextu boje proti německému nacismu. Tato akce, na jejímž konci byl zlikvidován Reinhard Heydrich, třetí nejvlivnější muž Hitlerovy říše, který plánovitě připravoval a realizoval projekt likvidace českého národa, nebyla – jak je často označována – žádným atentátem. Takový termín má do jisté míry pejorativní až zločinný nádech a zavání příchutí terorismu. Šlo o bojovou akci vojáků řádné československé armády. Ta byla hrdinským činem dalekosáhlého významu, který vrátil Československo na pomyslnou politickou mapu Evropy a plnohodnotně ji zařadil do – později vítězné – protihitlerovské koalice. Od Mnichovské dohody totiž západní mocnosti odstoupily až po likvidaci Heydricha. Nebýt tedy tohoto činu parašutistů, mohly být dost možná Čechy a Morava po válce menší o třetinu svého současného území. Uvádí to například historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík.

Riskovali vyvraždění svých rodin

Zároveň nesmíme zapomínat na to, že celá akce by se nikdy nemohla uskutečnit, nebýt domácích (československých) odbojářů. Už od prvních okamžiků výsadku skupiny Anthropoid ji tito odbojáři ukrývali a zásobovali jídlem. Starali se také o zajištění operačního materiálu, zbraní, o veškerou logistiku a také (možná hlavně) prováděli nesmírně důležitý sběr informací. Bez pomoci stovek těchto hrdinů, jejichž jména většinou nejsou dodnes veřejně známá, by naši vojáci Heydricha nikdy „nedostali“. Tato obětavá pomoc stovek českých vlastenců byla o to cennější, když si uvědomíme, že všichni bez výjimky věděli, že svou činností riskují nejen vlastní smrt, ale i vyvraždění svých rodin. Šlo o příklad absolutní a nezištné pomoci na samé hranici lidských možností. Historici vše dnes hodnotí takřka jednohlasně a jednoznačně: jen a pouze zásluhou stovek domácích spolupracovníků a podporovatelů Anthropoidu byl nakonec odstraněn jeden z nejvýkonnějších a nejnebezpečnějších mužů třetí říše.

37 výsadkových operací

Českoslovenští váleční parašutisté ale nebyli jen Kubiš s Gabčíkem a jejich nejbližší spolubojovníci, tedy skupiny Anthropoid, Silver A, Silver B, Out Distance, Bioscop a Tin, nýbrž i další skupiny v rámci 37 výsadkových operací (s nasazením 121 parašutistů) připravených a řízených londýnským zpravodajským odborem legendárního plukovníka Františka Moravce. Mezi jinými šlo o výsadky Carbon, Potash, Bioscop, Embassy, Wolfram, Tungsten, Clay anebo Platinum-Pewter. V rámci Sovětského svazu a východní fronty se pak jednalo například o diverzní, partyzánské a zpravodajské skupiny Smrt fašismu, Národní mstitel nebo Doktor Miroslav Tyrš.

Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme. Slyšíte? Nikdy!

Dne 18. června si všechny tyto hrdiny každoročně připomínáme. Proč právě v tento den, který je mimochodem i významným dnem České republiky? Protože jde právě a přesně o ono datum, kde se v roce 1942 v kostele sv. Cyrila a Metoděje odehrál tvrdý a památný závěrečný boj mezi německými příslušníky SS a gestapa a sedmi československými parašutisty. Tento boj měl dvě roviny, chceme-li, dvě pomyslné fronty: Za prvé šlo o obranu empory a kůru kostela třemi z těchto parašutistů, Opálkou, Kubišem a Bublíkem. Ta trvala asi dvě hodiny. Za druhé se pak jednalo o německé dobývání krypty bráněné zbylými čtyřmi parašutisty – Gabčíkem, Valčíkem, Hrubým a Švarcem. Celý boj trval sedm hodin a stál život všechny parašutisty. Šest jich spáchalo sebevraždu, jeden z nich, Jan Kubiš, Heydrichův „exekutor“, zemřel na následky utrpěných zranění. Němci byli nuceni do akce nasadit cca neuvěřitelných 800 vojáků. Šlo o Ersatz-Bataillon SS Deutschland a SS-Wachbataillon Prag. Měli enormní zájem zajmout parašutisty živé. Proto přivedli do kostela i zrádce a udavače Čurdu, který do krypty opakovaně volal: „Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo.“ Odpovědí mu byla palba a jasná odpověď: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme. Slyšíte? Nikdy!“

Když se nestydatě přepisuje historie…

Již několik let autoři tohoto textu pořádají, společně s kolegy z Českého svazu bojovníků za svobodu v čele s doktorkou Ilonou Müllerovou, pro středoškolské studenty akci, která zahrnuje shlédnutí Sequensova legendárního filmu Atentát, návštěvu někdejší mučírny a vězení Gestapa v Petschkově paláci, návštěvu Ruzyňské jízdárny. Vrcholem je samozřejmě návštěva pravoslavného cyrilometodějského kostela a krypty v Resslově ulici se sugestivním, a přitom vysoce odborným výkladem historiků. Z desítek ohlasů je patrné, že se pro většinu studentů jedná o naprosto zásadní životní zážitek, který jim dodnes zůtává v paměti. Připomeňme si tedy i nyní, v době, kdy se nestydatě přepisuje historie, zejména ve vztahu k druhé světové válce, a kdy se plíživě rehabilituje nacismus, ono závěrečné zvolání našich parašutistů: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme!“S úctou na Vás vzpomínáme – a děkujeme!

Autor: Tomáš Doležal & Jiří Kobza, Praha, ČR, 24.6.2020
 
Zdroj:
 
 
 
24. čvn, 2020
23. kvě, 2020

Koho? Rumuny přeci, naše osvoboditele...

Po Rudé armádě měli nejvíc padlých, nezvěstných a raněných. V roce 1968 k nám odmítli vtrhnout. V roce 2015 nás podpořili proti migračním kvótám. Pro české vlády jsou dnes tito tradiční a věrní spojenci vzduch.
 
V současné době probíhá ve veřejné a mediální aréně docela lítý boj o revizi a reinterpretaci našich moderních dějin, který se vztahuje zejména k období druhé světové války a k období, které jí předcházelo či bezprostředně následovalo. Ze všech těchto „revizionistických“ snah vyčnívá neskrývaná politická účelovost. Ta používá českou a československou historii především – či spíše pouze – jako klacek na politické a názorové oponenty, aniž by jevila sebemenší zájem o její seriózní a nepředpojaté hodnocení. Rovněž i z těchto důvodů jsou některé velmi důležité součásti a jevy našich novodobých dějin už téměř zapomenuty či záměrně zamlčovány, byť (anebo právě proto?) mají podstatnou souvislost i s přítomností a současnou českou politikou, a to domácí i, možná zejména, zahraniční.
 
Rumunsko s ČSR až do konce
 
Jednou ze záležitostí, o které se ve vztahu k průběhu druhé světové války na našem území příliš, či spíše vůbec nemluví, je například role rumunské armády při osvobození Československa. V širším kontextu s tím souvisí i velmi zásadní důležitost česko(slovensko) – rumunských vztahů v našich moderních politických dějinách. Rumunská (královská) armáda se na osvobození Československa v letech 1944 až 1945 podílela naprosto ohromujícím způsobem. Během bojů na našem tehdejším území Československa měla, po Rudé armádě, takříkajíc na svém kontě druhý největší počet padlých, nezvěstných a raněných vojáků. Na tyto oběti však ve stínu bojů o pomník maršála Koněva a pamětní desku vlasovovským esesákům a v duchu bipolární sovětsko(rusko) - americké dichotomie dnes, bohužel, prakticky zapomínáme… Obdobně tak do velké míry činil i předlistopadový režim. Hlavní je, že Rumunsko se vůči Československu nezačalo „spojenecky“ chovat až v roce 1944, ale bylo naším (spolu s tehdejší Jugoslávií) nejbližším a nejvěrnějším zahraničněpolitickým partnerem od vzniku republiky v roce 1918 až de facto do zániku federace v roce 1992.
 
Čtvrtí nejpočetnější proti nacistům
 
Krátce po skončení první světové války se Rumunsko, respektive Rumunské království, stalo, právě společně s tehdejším jugoslávským státem, v rámci systému tzv. Malé dohody klíčovým politickým a vojenským spojencem nové Československé republiky. Tento alianční systém byl zpočátku orientován především proti předpokládané hrozbě maďarského, respektive rakousko-uherského územního revizionismu, ale měl i svoji nezanedbatelnou politickou, ekonomickou či kulturní dimenzi. Málokdo už si dnes uvědomuje, že prakticky po celou dobu trvání tzv. První republiky bylo Rumunsko naším jediným spřáteleným sousedním státem. Disponovali jsme totiž společnou dvousetkilometrovou hranicí v oblasti Podkarpatské Rusi. Nechme promluvit historika Miroslav Tejchmana: „Za mnichovské krize v roce 1938 vykonala rumunská vláda pro ČSR více než kterákoliv jiná. Svým rozhodným varováním a částečnou mobilizací paralyzovala v zářijových dnech agresivitu Maďarska. Postoj rumunské veřejnosti byl pak ve svých pročeskoslovenských sympatiích ještě zřetelnější a srovnatelný s jugoslávským.“ Po sesazení krále a rumunském válečném intermezzu po boku mocností tzv. Osy došlo v roce 1944 k naprostému obratu a Rumunsko bylo schopno poslat do závěrečného náporu proti nacistickému Německu čtvrtý nejpočetnější vojenský kontingent (po SSSR, USA a Velké Británii). Protinacistický převrat 23. srpna 1944 vedl tehdy k sesazení proněmeckého premiéra maršála Antonesca a k zásadní změně zahraniční politiky rumunské monarchie.

Sedmnáct divizí s 250 tisíci muži

Rumunská armáda byla poté včleněna do sestavy 2. ukrajinského frontu Rudé armády pod velením maršála Malinovského a od prosince roku 1944 se účastnila bojů na území Československa. Rumunské ozbrojené síly operující v naší vlasti čítaly 17 divizí a téměř 250 000 mužů. Zvláště významná byla účast rumunských vojsk v tzv. bratislavsko-brněnské operaci (25. března až 5. května 1945), na které se podílely, kromě tři sovětských, i dvě rumunské armády. Do bojů za osvobození Bratislavy a Brna bylo nasazeno cca 86 000 rumunských vojáků. Část rumunských vojsk se poté v květnu roku 1945 probojovala až do jihočeského Tábora. Rumunské vojenské jednotky celkově na území tehdejšího Československa osvobodily 1722 obcí a měst, mj. Kyjov, Kroměříž či Prostějov.

To se Dönitz přepočítal…

Velmi důležitou úlohu sehrály rumunské jednotky i poté, co vláda Hitlerova nástupce admirála Dönitze přikázala v Československu se nacházejícím německým silám, které čítaly zhruba milion vojáků, aby nekapitulovaly a pokusily se o odpor a dosažení západního pásma Čech osvobozeného americkými jednotkami. Rumunská vojska měla tehdy tomuto německému ústupu (spolu)zabránit. Rumuni prchající Němce pronásledovali, obsazovali strategické body typu mostů, silnic nebo železničních stanic. Přitom německé vojenské kolony zadržovali, především v oblasti jižní Moravy a Vysočiny. Bojů v Československu se kromě příslušníků oficiálních rumunských ozbrojených sil účastnili také rumunští partyzáni, kteří bojovali po boku československých partyzánských oddílů, k čemuž došlo zejména na středním Slovensku.

Poklonit se hrdinům v Brně

Během bojů s německou armádou ztratila rumunská vojska v Československu podle nejnovějších údajů celkem 33 241 padlých a nezvěstných a 33 254 raněných vojáků. Největší část z nich je pohřbena ve slovenském Zvolenu, v rámci Česka pak na Ústředním hřbitově v Brně. Nikdy také nesmíme zapomenout na události roku 1968, kdy se tehdejší Rumunská socialistická republika, byť byla členem Varšavské smlouvy, naprosto jasně a razantně odmítla zúčastnit Sověty vedené invaze do naší země. Zmiňme i skutečnost, že před rokem 1989 bylo rumunské pobřeží jednou z nejoblíbenějších letních rekreačních a turistických destinací mnoha Čechů a Slováků. Důležitým faktorem je i skutečnost, že v Rumunsku,v oblasti Banátu, žije tradiční česká národnostní menšina.

Napravit trestuhodné opomenutí

Po vzniku samostatné České republiky naše zahraniční politika i diplomacie na rozvíjení vzájemných česko-rumunských vztahů naprosto trestuhodně rezignovala, což je neomluvitelné nejen z důvodů společných historických vazeb, ale také s ohledem na možné vzájemné strategické partnerství v rámci EU, jejímž je Rumunsko šestým nejlidnatějším členským státem a kde může být naším zásadním spojencem například při vytváření blokační menšiny v rámci Rady EU, kde jsou i všechny sdružené hlasy uskupení V4 absolutně nedostatečné. Připomeňme v této souvislosti, že právě Rumunsko v roce 2015 s námi hlasovalo – na rozdíl od Polska – proti tehdejším povinným migračním kvótám. Věnujme tedy v těchto dnech důstojnou tichou nebo klidně i hlasitou vzpomínku rumunským hrdinům, kteří padli při osvobozování Československa od německé vražedné okupace. Urychleně rovněž pořádně restartujeme a udržujme na nadstandardní úrovni bilaterální vztahy se současným Rumunskem. Opravdových přátel jsme nikdy v naší historii příliš neměli. A nemáme ani dnes.

Autor: Tomáš Doležal & Jiří Kobza, Praha, ČR, 23.5.2020

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Kobza-Dolezal-SPD-Cedili-za-nas-krev-proti-Hitlerovi-a-my-je-prehlizime-jako-krajinu-624704?