LUBOŠ ZÁLOM

22. kvě, 2018

Den, kdy obrazně řečeno přestáváme pracovat na stát, nazýváme Dnem daňové svobody. Jsme však od tohoto dne svobodni?

Význam pojmu svoboda je absence iniciace násilí - daně, které se vybírají za použití síly či za její bezprostřední hrozby, jsou pouze jedním dílkem z pestré mozaiky státního násilí, které jsme nuceni nechat na sobě soustavně páchat.

Stát nám přikazuje, s kým uzavírat či neuzavírat smlouvy, reguluje naše chování v roli zákazníků, nařizuje nám, za kolik peněz pracovat i kdy vůbec smíme pracovat, je schopen lidem zakázat kouřit v soukromé budově, přikazuje nám skrze bezpočet regulací nákup určitých produktů, diktuje nám životní úroveň ve stáří nebo formu zdravotní péče... Ruka státu je již tak silná a zasahuje do tolika aspektů našeho života, že si nemůžeme být takřka v žádný okamžik jisti, zda jsme se nedopustili přestupku.

Definujeme-li Den daňové svobody jako okamžik v roce, kdy by souhrn našeho dosavadního výdělku obsáhl naše celkové roční zdanění, můžeme se pokusit určit něco jako "Den svobody", pomocí něhož bychom mohli stanovit, kolik dní v roce nás stát zaměstnává svými regulacemi a nutí nás být poslušnými? Stát do našich životů zatím nezasahuje zcela - koneckonců, nedělal to a nebyl toho ani schopen v dobách komunistické totality. Kolik času nám stát nechává jen pro sebe v dnešní době? Kolik dní v roce si můžeme být jisti, že nepodléháme nějakému státem stanovenému, více či méně svévolnému a nesmyslnému příkazu?

Ode Dne daňové svobody nám stát přestane až do konce roku sahat do našich peněženek a kořistit na naší produktivní práci. Bude však i nadále nahlížet do našich domovů, kontrolovat nás při práci, dávat pozor, co si kupujeme, s kým uzavíráme smlouvy, a stále častěji i co říkáme či píšeme.

Svoboda je nedělitelná. Buď jsme svobodni nebo nejsme - není žádný stav mezi tím. Můžeme rozpoznat různé formy i míry nesvobody - nic to však nemění na tom, že iniciuje-li vůči nám stát v jakémkoliv okamžiku sílu, přestáváme být svobodnými lidmi.

Odmítat státní zásahy do svobodného života lidí, včetně odmítnutí práva státu danit, tedy kořistit z toho, co vyprodukovali, však neznamená přiklánět se k povrchní politické ideologii libertariánství či dokonce zdánlivě lákavému tzv. anarchokapitalismu. Dobrat se nějakého svobodného pojetí společnosti znamená správně definovat funkci státu, nikoliv stát odmítnout a priori. Stát jako prostředek obrany, jako monopol na výkon síly, je nutným předpokladem pro svobodnou společnost - musí se však držet v racionálních a morálních mantinelech. Pokud má občany chránit před násilníky, nesmí sám vůči nim násilí iniciovat - tedy ani danit.

Přemýšlet o odstranění daní a založit stát na formách dobrovolné platby (více např. v textu Ayn Randové Government Financing in a Free Society), jakkoliv je to v teorii žádoucí, je však až posledním krokem, jemuž musí předcházet soustavné a cílevědomé odstátňování, rušení regulací a nemravných zákonů, státních zásahů do svobodné smlouvy mezi lidmi. Slovo soustavné bych podtrhl.

Zaměříme-li se jen na politiku, je zřejmé, že i taková strana, která by měla téměř dokonalý pravicový program (a takovou stranou jsou Svobodní) a dokonale by hájila svobodu, trh, kapitalismus, právo jednotlivce na majetek a vlastní cestu ke štěstí, může pouze dočasně zpomalit vývoj společnosti k socialistickému totálnímu barbarství, k němuž se krok za krokem nevyhnutelně přibližujeme, nikoliv jej dlouhodobě a přesvědčivě zvrátit. Na to je totiž sama politika krátká. Alespoň v tuto chvíli. Cesta vede jinudy.

Kolik lidí vůbec přemýšlí o svobodě? Kolik lidí si ji přeje? Kolik lidí volí socialisty všech možných barev a odstínů v přesvědčení, že volí pro svobodu? Dokud lidé nepochopí, co je skutečnou podstatou pojmu svoboda a proč je nutné, aby lidé ve svobodě žili, pak je sebelepší pravicová politika, jakkoliv zásadová a upřímná, bohužel zoufale bezmocná. V nejlepším případě může jen koupit trochu cenného času pro ty, kteří jako jediní dokáží svobodu skutečně zachránit: pro racionální filozofy a intelektuály.

Pouze racionální filozofie je schopna svobodu obhájit na pojmové a morální úrovni, nikoliv pouze poukazováním (třebaže správným) na pozitivní ekonomické důsledky svobody a trhu. A ruku v ruce s filozofickou obhajobou svobody musí jít další nutný předpoklad pro to, abychom jednou my nebo naše děti mohli žít bez všudypřítomného státního násilí: obhajoba nezastupitelné a absolutní úlohy rozumu v lidském životě.

Lze určit, kde bychom dnes v kalendáři měli hledat Den svobody? Někde v prosinci? Nebo snad v listopadu? Dále od konce roku nejspíše ne. Pokud bychom tento pomyslný den chtěli posouvat někam dále, stejně jako bychom rádi k začátku roku přiblížili i Den daňové svobody, potřebujeme k tomu vlastně tu nejsnadnější věc na světě: začít konečně přemýšlet.

Autor: Luboš Zálom, Beroun, ČR, 22.5.2018

Zdroj:

https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=663864


 

11. kvě, 2018
Evropská unie se činem předsedy Komise J. C. Junckera přihlásila ke krvavému odkazu Karla Marxe a odhalila nade vší pochybnost, jakou cestou se hodlá dále ubírat. Co to pro nás znamená?
 

Jméno Karla Marxe je modlou pro každého, kdo se snaží vystupovat proti svobodě, proti trhu, proti kapitalismu, ale i proti současnému systému falešně nazývaného kapitalismem. Jestliže se politici či intelektuálové, kteří v současném systému vidí kapitalismus, zaštiťují Marxem, a volají po tužším socialismu, snaží se zakrýt fakt, že politicko ekonomický systém, v němž nyní žijeme, na marxismu do značné míry stojí a je důsledkem stejného filozofického vývoje, z něhož čerpal sám Marx.

Je to však modla více než falešná. Spíše než geniálním filozofem byl Karel Marx pouhým následovníkem filozofů předchozích. Marxův význam nespočívá ve zformulování filozofického systému, natož pravdivého, ale spíše v přeformulování a rozpracování vysoce abstraktních Hegelových myšlenek tak, aby jich bylo lze použít pro bezprostřední politickou praxi, tedy zde pro komunistickou revoluci.

Marx byl v podstatě jen konzistentním následovníkem Hegela. A Hegel byl jen o něco méně významnou variantou Kanta. A Kant reagoval na Huma, jehož myšlenky byly konzistentní reakcí na Descarta a Locka. A ti pouze poněkud sekulárnější formou přeformulovali myšlenky sv. Augustina, jenž pouze poněkud mystičtější formou přeformuloval myšlenky Platóna.(L.Peikoff, úvod k History of Western Philosophy) Jestliže dnes právem poukazujeme na krvavé následky marxismu, na desítky milionů obětí komunismu po celém světě, musíme mít na paměti celou dvoutisíciletou historii západní filozofie, která, až na několik vzácných odboček směrem k racionalitě a svobodě, soustavně hájila a hájí iracionalitu, mysticismus, altruismus a totalitářství - od Platóna, přes Marxe až po současnost. Filozofie je totiž tím, co nevyhnutelně určuje podobu politiky.

V jaké politické a kulturní realitě žijeme dnes? Vyzdvihuje se morální relativismus a nihilismus, naše práva jsou stále silnějším státem pošlapávána na každém kroku, intelektuální a kulturní autority vyzdvihují etiku obětování jedince kolektivu. To vše je důsledkem filozofie, v níž je Marx pouhým jedním dílkem v mozaice. Neomarxismus, filozofie Marxových následovníků po 2. světové válce, postupně infiltroval a ovládl kulturní prostředí i politiku, přičemž překážku pro něj nepředstavovalo ani formální vymezení pravice a levice; tedy přesněji řečeno, ovládl ji na západ od našich hranic, zatímco v bývalém sovětském bloku probíhá jeho velký pochod institucemi právě nyní. Filozofie ovlivňuje naši politickou realitu stejně tak, jako jí byla ovlivněna politická realita stalinského Ruska či maoistické Číny. Se všemi důsledky.

"Autor filozofie, tedy v tomto případě Karel Marx, za důsledky svých myšlenek nemůže", snaží se nyní mnozí jaksi vyvinit svůj idol z jeho odpovědnosti. Myšlenky však mají vždy nevyhnutelné následky, a sám Marx následky své filozofie dobře znal, předvídal je, volal po nich, přál si násilí. Krvavá tyranie postavená na Marxových myšlenkách byla plně v souladu s teorií, a nebyla ani v myšlenkovém rozporu s filozofií jeho předchůdců. Marx má na rukou krev - o tom není sporu. Byla-li včera jako výraz protestu polita růžovou barvou socha maršála Koněva v Praze, zasloužil by si Marxův pomník v Trevíru polít červenou barvou, tak kvalitní, aby ji žádný déšť nikdy nesmyl.

Marxovi následovníci si bezpochyby přejí novou totalitu, ať už jde o explicitní komunisty, nebo socialisty maskované vlajkou Evropské unie. Zda si berou k srdci i Marxovo přání svrhnout "kapitalismus" revoluční cestou, nebo zda se spíše přiklánějí k postojům jeho přímých následovníků, jako byl např. Eduard Bernstein, kteří volali spíše po postupné, nenásilné cestě k socialismu, nehraje zásadní roli. Komunismus, který na celém světě připravil o život téměř sto milionů lidí, není jen jednou cest k socialismu, která se nepovedla - je to jediná možná cesta, má-li být politika postavená na Marxově filozofii udržena. Politickou filozofii, která obhajuje násilí už v základech, nelze uvést v život a udržet jinak, než opět za použití tvrdého násilí.

Jeden z Marxových okřídlených citátů zní: "Dějiny se opakují; nejprve jako drama, podruhé jako fraška."I zde se Marx mýlil. Jestliže se dnes obáváme těch nejextrémnějších marxistů, sdružených v komunistických stranách či v jakýchsi anarchokomunistických spolcích, neziskových organizacích jako je nechvalně proslulé kulturní centrum Klinika, a očekáváme od nich stejné jednání, jakého se dopouštěli jejich předchůdci před sto lety, v představě, že dějiny se musejí opakovat, přehlížíme, že cesta k socialistické totalitě příštích let vede očividně jinudy. Zatímco Marx hájil ozbrojenou, krvavou cestu, lidé jako předseda Komise Juncker se snaží uklidnit veřejnost, která v zásadě marxismus alespoň po morální stránce přijímá (resp. přijímá etické teze jeho předchůdců - tedy etiku altruismu), že nyní nepůjde o krvavou revoluci, ale o řízený přerod společnosti, v režii bruselských byrokratů a nikým nevolených komisařů. Máme tím být uklidněni - když cíl má být stejný?

Třebaže noví totalitáři, kteří svoji politickou praxi staví na marxistické filozofii a na filozofii jeho předchůdců, budou možná používat jiné nástroje teroru, jiné donucovací prostředky či jiné formy propagandy, než jaké měli k dispozici jejich soudruzi před sto lety, důsledek bude stejný: lidská bytost okradená o svoji svobodu. A to rozhodně není žádná fraška.

Socha v Trevíru je pomníkem sebevědomí těch, kteří staví na Marxově filozofii či filozofii dalších, méně známých "Marxů", a nenacházejí patřičnou filozofickou, natož politickou opozici. Je to výraz jejich síly, která však pramení pouze z naší slabosti. Sledujeme-li dnes, jak Marxovi obdivovatelé (a ruku na srdce, kdo z nich je vůbec schopen Marxe číst?) zvedají hlavy, jako by pád komunismu na přelomu 80. a 90. let minulého století pokládali jen za nepodstatnou epizodu, můžeme s jistotou říci, že neodmítneme-li celou filozofickou cestu, která k Marxovi vede, budeme dříve či později nuceni zopakovat si celou tragédii komunismu znovu, se vším všudy.

----

Pro podrobný vhled do dějin západní filozofie doporučuji sérii kursů prof. Leonarda Peikoffa History of Western Philosophy, která je k dostání na eshopu Ayn Rand Institute doslova za pár korun. (https://estore.aynrand.org/search?q=history+of+philosophy)
Marxovi je věnována pátá lekce druhého cyklu.

Autor: Luboš Zálom, Beroun, ČR, 11.5.2018

Zdroj: 

https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=662101


 

2. kvě, 2018
Cítíte také v těchto dnech ten zvláštní odér, který se každoročně touto dobou line z našich polí? To je cítit Andrej Babiš.
 

Znovu po roce zaplavil naše pole mor, jehož zářivá žluť symbolizuje top, co je na naší politice i ekonomice špatné: spojení státu a velkých firem, spojení hospodářství a politické moci.

Je to symbol pokřivování tržního prostředí, vychylování systému z jeho rovnováhy způsobem, který se nevyhnutelně musí projevit ve vyšších cenách, menší efektivitě, nedostatečného výnosu tam či onde. Bez dotačního šílenství, do něhož tato země upadla coby člen Evropské unie, by česká krajina vypadala tak, jak jsme na ni zvyklí - o mnoho méně žlutě. Řepky by se pěstovalo tolik, kolik by určily zdravé tržní vztahy, nikoliv kolik by určili politici, regulátoři a úředníci prostřednictvím dotačních titulů či cílených daňových úlev.

Řepka na českých polích je však pouze vnějším, viditelným projevem hlubšího problému, vážnější nemoci, jíž Česká republika trpí. Stejně jako stále více lidem vadí zářivě žluté řepné lány, stěžují si na nepříjemný zápach i na alergie, které v nich řepka vyvolává, měl by jim nakonec vadit i důvod: Evropskou unií protežovaný systém korporátního fašismu, jehož symbolem abstraktním i praktickým je u nás premiér Andrej Babiš.

Autor: Luboš Zálom, Beroun, ČR, 2.5.2018

Zdroj: 

https://zalom.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=660862


 

30. dub, 2018

Pořád stejná písnička, STÁLE STEJNÉ NESMYSLY O PŘELIDNĚNÍ PLANETY, o nedostatku přírodních zdrojů, o nedostatku vody a potravin. Ve skutečnosti tyto teze už byly dávno vyvrácené a nezakládají se na racionální bázi...

Problém není zvyšující se počet lidí. Problém je nedostatek svobody, který lidem brání využívat svůj rozumový potenciál naplno. Pokud by každý mohl svůj rozum používat bez překážek, ať už politických nebo kulturních, nacházeli bychom další a další způsoby, jak Zemi využívat pro svůj prospěch, beze strachu z nedostatku. A v tom to právě je: jestliže využívání planety je pokládáno za největší špatnost lidstva, za nejhorší hřích proti jakémusi mystickému environmentalismu, potom jde o útok na samou podstatu člověka, na jeho rozum. A lidé jsou soustavně vedeni k tomu, aby nepřemýšleli a netvořili. A zdrojů bude skutečně ubývat, protože si zakážeme hledat nové.

Spatřovat v narození dětí (250 dětí každou minutu, jak se píše v článku) nějakou hrozbu samu o sobě, je projevem šílené nenávisti vůči lidem. Protože člověk se rodí jako tabula rasa, a každý tak znamená potenciál něčeho dobrého.

Autor: Luboš Zálom, Beroun, ČR, 30.4.2018

Zdroj:

https://zpravy.idnes.cz/populace-vyvoj-stari-porodnost-deti-dv6-/zahranicni.aspx?c=A180423_144751_zahranicni_kafi

 


 

 

18. dub, 2018
Musel jsem se podívat do kalendáře, jestli náhodou není Apríl, ale nejspíš je to skutečnost: živý inventář poslanecké sněmovny, poslanec ODS Marek Benda, zakládá ve sněmovně spolek pro Tibet. Rád by prý navázal na práci Kateřiny "Jaujau" Jacquesové a na odkaz Václava Havla. 
 
Křepčení kolem Tibetu je jednoznačně nejhorším politickým kýčem posledních minimálně třiceti let. Symbolů porušování práv máme kolem sebe kam se podíváme. A jestliže toto téma budeme bezmyšlenkovitě spojovat s okupací Tibetu a "kulturní genocidou", která tam probíhá, výsledek je nabíledni: pošlapávání svobody jednotlivce zde u nás, v České republice, automaticky bagatelizujeme.
 
Od dlouholetého poslance Klausovy ODS bych něco takového nečekal. I když... Dneska vlastně už asi ano. Jeden posledních hřebíčků do rakve kdysi sebevědomé, zásadové pravicové strany.
 
Autor: Luboš Zálom, Beroun, ČR, 18.4.2018