TOMÁŠ DOLEŽAL

10. zář, 2019

Země, které odmítají migraci nebo děsivý úřad evropského veřejného žalobce, nedostanou podle návrhu rozpočtu EU, tj. víceletého finančního rámce na léta 2021 až 2027, ani floka !

Do své finální fáze se pomalu dostává jeden z klíčových „prováděcích“ nástrojů evropské integrace (a politiky EU obecně) pro nejbližší budoucnost. Jde o tzv. víceletý finanční rámec (de facto „rozpočet“ Evropské unie) na léta 2021 až 2027. Tato matérie je přijímána ve formě meziinstitucionální dohody, tj. na základě konsensu mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou Evropské unie. Vzhledem k nastavení kompetencí jednotlivých orgánů EU však Evropský parlament v této konstelaci bohužel „tahá za kratší konec provazu“.

Jde o bič na neposlušné státy V4

Poté, co Evropská komise předloží návrh příslušného víceletého finančního rámce, rozhoduje Rada EU (jednomyslně) o jeho jednotlivých příjmech a výdajích. Při tomto rozhodování pochopitelně jednotliví členové Rady (ministři financí členských států EU) reflektují stanoviska a politické pokyny národních vlád. Aby byl dokument finálně přijat, musí být odsouhlasen prostou většinou všech členů Evropského parlamentu, přičemž toto těleso může text návrhu schválit či zamítnout. Nesmí jej ale jakkoli měnit. Letošní návrh víceletého finančního rámce si ze strany České republiky zaslouží jediné – jednoznačné odmítnutí. Mělo by se tak stát z mnoha důvodů. Jedním z těch hlavních je skutečnost, že tento návrh obsahuje naprosto neuvěřitelný a nepřijatelný mechanismus, který má (bez jakéhokoli právního a smluvního základu) propojit a podmínit čerpání peněz z příslušných evropských fondů s vágně formulovanou povinností členských států dodržovat tzv. zásady právního státu. Jak bylo možné v souvislosti s nejrůznějšími sankčními řízeními vidět v nedávné minulosti, nejde o nic jiného, než o další bič na neposlušné státy V4 (případně na ty země, které by je chtěly v hájení národních zájmů a kritickém přístupu k mnoha rozhodnutím a záměrům orgánů EU následovat).

Přišli jste o Salviniho, takže smůla!

Maďarský státní tajemník pro evropské záležitosti Szabolcs Takács v této souvislosti celkem trefně prohlásil, že „...Evropská komise chce použít víceletý finanční rámec jako politický nástroj k rozdělení členských států a k potrestání zemí V4 za zastupování odlišných názorů v některých otázkách (např. migrace nebo zavedení úřadu evropského veřejného žalobce)“...Tento požadavek Evropské komise (podmíněné čerpání peněz z fondů EU) má navíc formu nařízení nezávislého na celkovém návrhu rozpočtu, takže se má schvalovat běžnou procedurou založenou na tzv. kvalifikované většině. V důsledku toho jej může „zastavit“ pouze blokační menšina (nejméně čtyři členské země EU reprezentující minimálně 35 % její populace). Požadavek na počet obyvatel je tedy cca třikrát vyšší, než je celkový počet obyvatel zemí Visegrádské skupiny…

Rolníkům málo, o venkov nezájem

Návrh víceletého finančního rámce dále obsahuje pro Česko velmi nevýhodnou podobu rozpočtu na Společnou zemědělskou politiku. Ta obsahuje mj. pokles plánovaných finančních prostředků oproti současnému stavu o téměř 500 milionů eur, tzv. zastropování plateb (100 tisíc eur na jednu farmu) – přičemž v Česku (ale i v Maďarsku a Polsku) jednoznačně převažují větší farmy a hospodářství s daleko větší rozlohou než v ostatních zemích EU – a také razantní úbytek prostředků na tzv. politiku rozvoje venkova.

Platit ale budete jako mourovatí

Samostatnou kapitolou je i nepřijatelný a neodůvodněný záměr Evropské komise na zavedení nových typů odvodů pro členské státy znamenající podstatné rozšíření tzv. vlastních příjmů EU a obsahující návrh tří nových vlastních zdrojů těchto příjmů. Tyto (nové) zdroje by měly tvořit až cca 12 procent celkového rozpočtu EU a mohly by ročně dosahovat asi 22 miliard eur (přes 562 miliardy korun). Mělo by se jednat o příjmy ze systému obchodování s emisemi (projekt škodlivý sám o sobě), tříprocentní paušální sazbu uplatněnou na nový společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob a vnitrostátní příspěvek vypočtený podle množství nerecyklovaných plastových obalových odpadů v jednotlivých členských státech.

Koheze se vám zachtělo, holoubkové?

Rozpočet obsahuje taktéž návrh na zásadní zvýšení spoluúčasti příjemců dotací v tzv. kohezních fondech (v případě Česka na zvýšení ze současných 15 až 50 procent na 30 až 60 procent), čímž se tento model stane pro mnohé regiony neufinancovatelným a nevyužitelným. Kromě toho má značná část programů financovaných v rámci kohezní politiky přejít z národní úrovně do režimu centrálního řízení v gesci nadnárodních orgánů EU.

Tento kruh se uzavírá pro Česko opět nevýhodným a těžko akceptovatelným (a mnohdy prakticky nesplnitelným) návrhem na změnu tzv. implementačních pravidel, kdy má být současný systém doby splatnosti závazků vůči EU zkrácen ze tří na dva roky. Z pohledu národních zájmů naší republiky jde o pouze základní výčet největších excesů navrhovaného víceletého finančního rámce EU na nové šestileté období, přičemž kompletní přehled jeho nedostatků by byl mnohem delší. Není jiné varianty, než se postavit „proti návrhu“...

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 10.9.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Dolezal-Krokodyl-evropsky-flaka-se-po-plazi-Co-asi-vymyslel-ze-na-nas-dorazi-595372


 

 

 

25. srp, 2019

Babiš Zemanovy kroky za protiústavní nepovažoval, konal jen formálně a svůj „protišmardovský“ odpor dlouho skrýval. O spor dvou vrcholných ústavních institucí nešlo ani náhodou...

Můj text na téma prezidentských pravomocí v kontextu s procesem odvolávání a jmenování ministra kultury uveřejněný v Parlamentních listech pod názvem Prezident nemá ústavní povinnost jmenovat ministrem právě Šmardu) (k přečtení ZDE) vzbudil – pro mě naprosto nečekaně – docela velký ohlas a přinesl značné množství reakcí, ať už souhlasných, nebo kritických a polemických. Za všechny moc děkuji, jsou mi vynikající inspirací. Za několik posledních dní nabraly souvislosti nový vývoj a novou dynamiku a současně se v mediálním prostoru objevilo několik vynikajících a přínosných textů na dané téma (Pavel Hasenkopf, Zdeněk Koudelka, Štěpán Kotrba, Jana Kunšteková). I proto bych rád celé problematice přidal ještě několik poznámek a doplnění.

Dělali účet bez hostinského

Předně je třeba říci, že autoritativní výrok o ústavnosti či neústavnosti (popř. nezákonnosti) postupu prezidenta republiky v konkrétní záležitosti může vyslovit pouze Ústavní soud (anebo příslušný správní soud v případě pochybností o zákonnosti postupu). To se děje nikoli „z moci úřední“ jako je tomu obecně například v trestním právu či v určitých segmentech tzv. správního řízení, ale pouze takříkajíc „na návrh“ (či „na žádost“) subjektu, který má v daném konkrétním případě aktivní legitimaci domáhat se u příslušného soudu vydání určitého rozhodnutí ve věci. Vše mj. znamená, že – z právního hlediska – jsou jakékoli arbitrární soudy o tom, zda prezident v cause odvolávání a jmenování ministra kultury konal protiústavně, nicotné a irelevantní, a to dokonce i v případě jednotlivých ústavních právníků (zvláště, nepanuje-li ani v jejich prostředí na věc jednotný názor, byť ten „protizemanovský“ převažuje).

Zeman žádné mantinely nenastavil

V ústavním právu, jakožto právu veřejném, které je navíc jednou z klíčových komponent politického systému jako takového, totiž, naštěstí, opravdu neplatí „prokurátorský“ princip zahájit „vyšetřování“ kdykoli se příslušná instituce domnívá, že by mohl být spáchán protiprávní skutek, ale naopak zde panuje prostředí podobné právu občanskému, které lze – zjednodušeně – vyjádřit úslovím „kde není žalobce, není soudce“, anebo které lze střízlivěji charakterizovat jako prostor hledání shody a kompromisu mezi jednotlivými aktéry, kdy soudní pře je až posledním prostředkem, nelze-li postupovat jinak. A také: v prostoru politických relací a interakcí a jejich (ne)ústavnosti je velmi ošemetné používat jakákoli zobecňování či paralely, které mohou být mnohdy zcela zavádějící. Každý případ je originální a může být řešen, i následně posuzován, jinak. Stejně budou v napohled podobné, nebo i ve výchozích parametrech shodné, ústavně-politické situaci různí aktéři postupovat logicky různě.I proto je lichá argumentace typu „prezident Zeman svým jednáním nastavuje mantinely českého prezidentství na desetiletí dopředu, odteď se bude každý prezident odvolávat na jeho chování“ apod. Nikoli – jednak proto, že každý prezident (ale i každý další ústavní aktér) se ve svých postupech neřídí pouze nuancemi různých výkladů ústavy a svých kompetencí, ale postupuje primárně s ohledem na politickou realitu, tzn. zejména na sílu a stabilitu svého mocenského postavení, na velikost a podobu sněmovní či senátní většiny, podobu a strukturu vlády, (ne)existenci a sílu tzv. prezidentské většiny, na fázi sněmovního či prezidentského volebního období, na skutečnost, zda jde (v případě prezidenta republiky) o první či druhé volební období atd..Proto se bude každý prezident v situaci obdobné té, jaká zde vznikla požadavkem na odvolání ministra kultury, chovat jinak a proto by se i prezident Zeman choval a postupoval jinak, panovaly-li by odlišné mocensko-politické poměry, než jsou ty současné.

Žalobníček žaluje…

Z předchozích úvah tak vyplývá několik tezí, které lze zobecnit: Personální složení vlády je společnou aktivitou a zodpovědností prezidenta a premiéra, žádný s tím související krok nelze dokonat bez souhlasné vůle obou těchto institucí. Pokud by předseda vlády na svém nominantovi trval a prezident by toto jmenování odmítal provést, existují právní, ale hlavně politické, kroky, kterými by se premiér mohl naplnění své vůle domáhat. Je to tzv. ústavní žaloba na prezidenta, nečinnostní žaloba, případně správní žaloba, ovšem rozhodně ne tzv. kompetenční žaloba, která je určena pro zcela jiné případy a situace, a kterou se v případě „Šmarda“ dlouho oháněli mnozí politici i ústavní právníci, než byli pomalu vyvedeni ze svého omylu…

Je-libo protiprezidentskou štavnici?

Ještě silnější jsou, z logiky věci, politické instrumenty, které má předseda vlády v rukou. Může to být podání vlastní demise, demise celé vlády, nebo hrozba těmito kroky. Může také jít, v interakci s jinými politickými silami, o rozpuštění Poslanecké sněmovny a vyvolání předčasných voleb. Možná je, a v našem konkrétním případě zvlášť, rovněž brutální veřejná protiprezidentská kampaň ve spřátelených médiích. Že nic z toho Andrej Babiš neučinil, svědčí o jediném, což ostatně bylo nedávno premiérem i explicitně řečeno. S postupem prezidenta v cause „Staněk a Šmarda“ souhlasil, nepovažoval jej za protiústavní, dokonce lze říci, že jej i podporoval, prvotní návrh na jmenování minstra kultury podal víceméně formálně, aby učinil žádost koaliční smlouvě a poté svůj „protišmardovský“ odpor dlouho, poměrně alibisticky, skrýval… Konal ovšem jednoznačně v souladu s prezidentem, takže o kompetenční spor, nebo o spor dvou vrcholných ústavních institucí, nešlo ani obrazně a ani náhodou. Šlo o spor politický, do velké míry i o spor vnitrokoaliční, který se nepohyboval v ústavní rovině. Koaliční strana, ani její předseda, není-li současné předsedou vlády, nejsou ústavním činiteli a své vůle se před Ústavním soudem nemohou nikterak domáhat.

Ústavní delikt vypadá jinak

Je třeba doplnit ještě další podstatnou věc: zatímco personální složení vlády je ve výhradní kompetenci jejího předsedy a prezidenta, její dlouhodobá existence závisí, v systému našich ústavních brzd a protiváh, zcela na Poslanecké sněmovně, respektive na její většině. To znamená, že i kdyby si, hypoteticky, prezident s jím jmenovaným premiérem sestavili vládu zcela podle vlastní úvahy a libosti, nezávislé na politické realitě, taková vláda musí vždy disponovat důvěrou Poslanecké sněmovny, anebo jí může být Sněmovnou kdykoli vyslovena nedůvěra. A stane-li se tak, je povinností takové vlády podat bezodkladně demisi. Neučiní-li tak, má prezident ústavní povinnost takovou vládu odvolat sám. A samozřejmě, stále je tu nástroj seberozpuštění Sněmovny. Pokud by se v těchto případech odmítal prezident chovat podle ústavního textu, jde jednoznačně o ústavní delikt se všemi důsledky. Nejmenování Michala Šmardy jím v žádném případě nebylo.

Na tradice se u nás nehraje

Druhou takovou obecnou tezí je odkaz na samotný charakter české ústavy a ústavního práva v našem právním systému, který je tzv. kontinentální povahy a jednoznačně vychází z litery zákona, z textu psaných právních norem, které jsou jeho primárními prameny a které jsou jednoznačně určující pro následné posuzování toho, zda je konkrétní jednání protiprávní či ne. Jakékoli odvolávání se na ústavní či jiné nepsané zvyklosti, zvyky či tradice je nepřípadné a zavádějící, tyto prvky prameny našeho práva nejsou a hrají v něm pouze marginální, velmi doplňkovou roli.

Stačí si vzpomenout na Havla

Navíc těžko hovořit o hlubších tradicích a zvyklostech při zatím pouze čtvrtstoleté existenci ústavy a za situace, kdy se ve většině případů posuzování například prezidentských pravomocí odvoláváme často na pouhý jediný „precedens“, který navíc může být sám o sobě diskutabilní, nebo přímo neústavní, mimoústavní či přímo protiústavní. A nelze tak činit ani tehdy, hodí-li se nám to takříkajíc „do krámu“. Protože jak by potom současní Zemanovi samosoudci hodnotili například krok Václava Havla, který připomněla Jana Kunšteková ve svém nedávném skvělém textu pro Literární noviny, kdy v roce 2002 tehdejší prezident Havel odmítl na návrh Poslanecké sněmovny jmenovat viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Brožíka? Anebo krok premiéra Sobotky z roku 2017, kdy odmítl na návrh prezidenta Zemana jmenovat členem Etické komise ČR Karla Srpa? Kdybychom chtěli být, ve světle těchto skutečností, škodolibí, mohli bychom dokonce i konstatovat, že prezident Zeman ctí nejen Ústavu, ale i určité ústavní zvyklosti s tradice… Ale škodolibost a povrchní paralely a analogie nemají mít v politických analýzách prostor.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 25.8.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Dolezal-S-postupem-prezidenta-v-cause-Stanek-a-Smarda-premier-souhlasil-593591


 

 

20. srp, 2019

Členem vlády může Miloš Zeman jmenovat jen osobu, kterou mu navrhne premiér, ale zároveň nikoli každého, koho mu navrhne...

Nejen v posledních týdnech – a nejen v souvislosti s personální výměnou na pozici ministra spravedlnosti – jsme svědky záplavy mediálních hodnocení počínání prezidenta republiky Miloše Zemana, zdánlivě pouze z čistě odborného, ústavněprávního pohledu. Výsledky těchto soudů jsou prakticky totožné: prezident republiky prý nedodržuje ústavu, pohybuje se opakovaně mimo její rámec, měl by být příslušným způsobem sankcionován. Pokud se ovšem budeme držet striktně politické reality a ústavního textu, respektive jeho logického a systematického výkladu, tak zjistíme, že drtivá většina těchto odsudků má pohříchu politický, nikoli odborný a věcný charakter. To je sice legitimní, ale bylo by dobré vše otevřeně přiznat a neschovávat se za „expertní“ pohledy a stanoviska.
 
Bez zbytečného odkladu? To koná
Co se týká posledního dění na ministerstvu kultury, je z pohledu české ústavy situace následující: Prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne její předseda. To znamená, že tato záležitost je kompetenčně jasná, rozhodující je projev vůle premiéra, prezident zde nemá prostor pro vlastní úvahu a vlastní postup, jestliže je postoj premiéra v dané věci neměnný a trvalý. Vše samozřejmě neznamená, že prezident nemůže věc komentovat, konzultovat, komunikovat se zainteresovanými ústavními činiteli a jinými politickými partnery. Lhůta, ve které má prezident odvolání provést, není nikterak stanovena. Přistoupíme-li na převažující výklad ústavních právníků, že se tak má stát „bez zbytečného odkladu“, je jasné, že prezident v tomto případě z mezí ústavy absolutně nevybočil. Je aktivní, jedná s jednotlivými politickými aktéry, přednáší svá stanoviska, dokonce kvůli tomu několikrát přerušil svou dovolenou. A, koneckonců, již (po cca dvou měsících od vznesení požadavku) exministra Staňka odvolal.
 
V zájmu všeho lidu proti korupci
Za zmínku ovšem zcela jistě stojí i obsahový a meritorní základ věci. Je jím nesouhlas prezidenta s odvoláním člena vlády, který má být z funkce odstraněn zejména proto, že razantně vystupoval proti nehospodárnému (a možná i korupčnímu a nezákonnému) chování šéfů některých ministerstvu podřízených institucí – včetně příslušných personálních opatření. Stalo se tak zcela v duchu prezidentského slibu, že bude svůj úřad zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
 
Kompetenční žaloba? A proč jako?
V souvislosti s odvoláním exministra Staňka stojí za zaznamenání i teze, která se postupem doby stala mantrou a kterou bezmyšlenkovitě opakoval snad každý veřejně vystupující kritik prezidenta Zemana: Od premiéra Babiše se požaduje, aby ve věci podal na prezidenta tzv. kompetenční žalobu, respektive aby vyvolal kompetenční spor před Ústavním soudem. Přitom se jedná o zcela nesmyslnou výzvu bez jakéhokoli reálného základu. Kompetenční žaloba je nástroj ústavního, respektive správního soudnictví, který se používá v situacích, kdy se dva (či více) ústavní nebo správní orgány přou o to, kterému z nich náleží právo v dané záležitosti konat a rozhodovat (anebo nechce konat a rozhodovat žádný z nich). Soud v takovém případě rozhoduje o tom, kterému orgánu daná kompetence náleží, kdo je jejím nositelem a vykonavatelem. V případě odvolání člena vlády je věc zcela jasná. Jde totiž o kompetenci prezidenta republiky a žádný soud by nic jiného než toto nemohl konstatovat, což znamená, že bychom byli v identické situaci jako před projednáním takové kompetenční žaloby. Pokud by v této věci mohl být vyvolán relevantní soudní spor, pak snad jedině tzv. žaloba pro nečinnost (nečinnostní žaloba resp. žaloba pro nečinnost).
 
Ještě podotkněme, že z ústavního hlediska je iniciativa při odvolání (i jmenování) člena vlády zcela v rukou premiéra, často zmiňovaná koaliční smlouva je z tohoto pohledu poměrně irelevantní. Jak je navíc dlouhodobě patrné z různých vyjádření Andreje Babiše, není z navrhované výměny na postu ministra kultury, jejíž hlavní (ne-li jedinou) motivací je vnitrostranický boj v ČSSD, eufemisticky řečeno příliš nadšen.
 
Jedná Zeman příliš rychle?
Dostáváme se ještě k dalšímu významnému argumentu pro to, že prezident republiky nemusí (ba dokonce nemá) provést odvolání člena vlády na rozkaz nebo „na počkání“: Je jím potřeba, či spíše právní nutnost, aby byla pozice ministra obsazena permanentně, což znamená, aby současně s odvoláním „starého“ ministra proběhlo jmenování ministra „nového“. Jde o to, aby úřad nezůstal, obrazně řečeno, ani vteřinu bez vedení, kdy je ministr například důležitou a nezastupitelnou instancí ve správním řízení, ale i z ústavního pohledu, kdy v čele ministerstva má stát člen vlády, nikoli náměstek ministra (nebo nikdo) jako je tomu nyní. A nemusí to být nutně přímo jmenovaný ministr kultury, ale kterýkoli jiný člen vlády, ministr jiného resortu, vicepremiér nebo přímo premiér. Zde je tedy možno spatřovat asi jedinou věc, kterou lze prezidentu republiky v souvislosti s letní vládní „krizí“ vytknout: buď měl počkat se Staňkovým odvoláním do jmenování nového ministra, nebo měl dočasně pověřit řízením resortu jiného člena Babišovy vlády. To může, v nejhorším případě, založit pro futuro určité potencionální právní spory, například o platnosti některých rozhodnutí ministerstva kultury. Takto nahlíženo konal prezident Zeman nikoli pomalu, ale příliš rychle. Anebo naopak, z jiného úhlu pohledu, konal zcela ústavně konformně, když svou povinnost odvolat ministra nadřadil jiným souvislostem a možným konsekvencím celého procesu.
 
Musejí se shodnout
Tím se dostáváme k druhé části naší problematiky, k institutu jmenování člena vlády. Zde ústava říká, že ministra, respektive člena vlády, jmenuje prezident na návrh předsedy vlády. To znamená, že na rozdíl od odvolání člena vlády jde o akt, na kterém se musí prezident a premiér shodnout. Jinými slovy, členem vlády může prezident jmenovat jen tu osobu, kterou mu navrhne premiér, ale zároveň nikoli každou osobu, kterou mu předseda vlády navrhne. Pokud by tomu mělo být jinak, byl by tento instrument formulován odlišným způsobem (např. „členy vlády jmenuje její předseda“nebo „prezident jmenuje členem vlády tu osobu, kterou mu navrhne předseda vlády“ apod.). Neexistuje tedy žádná ústavní povinnost prezidenta jmenovat ministrem kultury právě a jedině Michala Šmardu, což posiluje okolnost, že prezident, ale i premiér, formuloval několik validních důvodů, proč by Šmarda a být ministrem kultury neměl.
 
Ústava je kvalitní
Základním rámcem celé záležitosti je podoba českého politického systému, který je mj. založen na tzv. exekutivním dualismu (nebo dvouhlavé exekutivě), kdy moc výkonnou tvoří na jedné straně vláda (v čele s jejím předsedou) a prezident republiky na straně druhé. Pro fungování celého systému – včetně téměř veškerých zásadních personálních opatření – je třeba finální shoda obou těchto „exekutivních hlav“. Musí tomu tak být zároveň proto, že jejich mandát a legitimita jsou (časově i věcně) odlišné. V jednom případě je (vláda) odvozená od voleb do Sněmovny, respektive od sněmovní většiny, ve druhém (prezident) je od roku 2013 přímá. Jde, přestože stávající Ústava vznikala takříkajíc „za pochodu“, o docela dobře propracovaný systém vzájemných pojistek, brzd a protiváh.
 
S poloprezidentským systémem nešermovat
Často se v nejrůznějších politických debatách, jejichž hlavním tématem je role a jednání současného prezidenta, šermuje termínem „poloprezidentský režim respektive systém“. Děje se tak nejčastěji v rámci autoritativního tvrzení, že „Česko není poloprezidentským režimem“. Vše se uvádí ve velmi povrchní, mnohdy zcela nepřesné, podobě, bez uvedení kontextu. Poloprezidentský režim je součástí politologické typologie politických systémů demokratických zemí ve smyslu ústavní a praktické podoby struktury legislativní a exekutivní moci a jejich vzájemných vztahů, přičemž existují tři základní modely. Jsou jimi prezidentský režim, parlamentní režim a poloprezidentský režim – u vědomí všech myslitelných nuancí a mnohdy fluidním charakteru některých klasifikačních komponent. Zjednodušeně řečeno, v prezidentském režimu existuje mezi legislativou a exekutivou „čínská zeď“. Prezident je tu hlavou vlády (případně je sám „vládou“ jako v USA), která nemusí disponovat důvěrou zákonodárného sboru. Prezident navíc nemůže zákonodárný sbor rozpustit – a naopak, nemůže být tímto sborem odvolán. V parlamentním režimu naopak leží těžiště moci v zákonodárném sboru, exekutiva je dvouhlavá, v čele vlády (jejíž existence závisí na důvěře zákonodárného sboru resp. jeho většiny) stojí premiér, prezidentské pravomoci jsou spíše slabší, podléhající kontrasignaci, prezident bývá (není pravidlem) volen spíše nepřímo.
 
Může rozpustit zákonodárný sbor
Poloprezidentský režim je specifickou kategorií, Výkonná moc je rozdělena mezi prezidenta a předsedu vlády, přičemž jsou oba vybaveni odlišnou legitimitou a jsou na sobě formálně nezávislí. Naprostá většina známých typologií uvádí jako nutnou (nikoli postačující) podmínku přímou volbu prezidenta. Dalšími vymezujícími podmínkami jsou nejčastěji existence významných kompetencí prezidenta (včetně přítomnosti tzv. samostatných prezidentských kompetencí v ústavě, kdy prezident rozhoduje bez nutnosti souhlasu jiného ústavního orgánu), jmenovací pravomoc prezidenta vůči premiérovi, respektive členům vlády a skutečnost, že prezident může rozpustit zákonodárný sbor.
 
Zatemní-li osobní útoky mysl
Ústavní a politický systém ČR přímo a explicitně nenaplňuje pouze poslední z těchto kritérií. Ovšem uvědomíme-li si, že v některých případech (například po třech za sebou jdoucích neúspěšných pokusech vlády o získání důvěry v Poslanecké sněmovně) dává naše Ústava prezidentu republiky prostor pro uvážení, zda Poslaneckou sněmovnu rozpustí či ne, nejsme ani od této podmínky na hony vzdáleni. To vše znamená, že pokud někdo považuje český politický systém za tzv. poloprezidentský režim, jde o zcela legitimní a relevantní názor. Je tomu tak bez ohledu na okolnost, kdo tak činí, bez ohledu na naše sympatie či antipatie k současnému prezidentovi – bez klapek na očích a bez útoků „ad hominem“. A bez toho, abychom zaměňovali stranicko-politickou argumentaci za argumentaci odbornou, ústavně-právní či politologickou. A naopak.
 
Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 20.8.2019
 
Zdroj:
 
 
9. srp, 2019

Daniela Kovářová správně demaskovala homosexualismus...

Bude zítra v průvodu Prague Pride vezena na alegorických vozech Pandořina skříňka? A bude otevřena?

V Parlamentních listech vyšel včera, na pozadí právě probíhajícího týdne Prague Pride (přeložil bych spíše jako pýcha než hrdost...), velmi zajímavý rozhovor s právničkou Danielou Kovářovou, který se poutavou a komplexní formou dotýká mnohých zásadních otázek a problémů tak či onak souvisejících s projevy a požadavky politického homosexualismu a tzv. agendy LGBT (k přečtení ZDE).

Přitančí i satanisté krojích?

S paní doktorkou lze zcela jistě souhlasit v tom, že při akcích typu Prague Pride již dávno nejde o nějaké bohulibé emancipační a antidiskriminační snahy a projevy utlačovaných menšin, ale mnohem spíše již o demonstraci síly a nadřazenosti, vynucování si (vesměs zcela nezaslouženého) respektu a právních a politických privilegií v duchu tzv. pozitivní diskriminace nového typu. Navíc se už dlouho nejedná o ventilování přání homosexuálů ve smyslu uznání jejich jinakosti a posílení jejich svazků a vztahů v právním řádu, ale, v duchu teorie tzv. Overtonova okna, o nátlakové představení dalších obskurních minorit, jako byli v předešlých letech pedofilové a jako jsou letos čeští satanisté (z tzv. Satanova chrámu), kteří zcela nepokrytě formulují své politické požadavky.

Hledají tradici v Pražské plynárenské

Celý cirkus probíhá za opakované účasti a podpory některých západních velvyslanectví, která se stále více osmělují v aktivitách směřujících k ovlivňování českého politického prostředí, a nověji i za politické a finanční podpory vedení hlavního města Prahy. To se naprosto nepřijatelně, za peníze všech pražských daňových poplatníků a bez jejich mandátu, staví v politickém boji na stranu agresivní minority, která se v posledku nesnaží o nic menšího, než je rozvrat tradičních hodnotových pilířů, na kterých stojí naše společnost po staletí. Vše probíhá za hlubokého mlčení údajně konzervativní TOP 09, která je také součástí pražské vládnoucí koalice a která se nyní raději dívá jinam a věnuje se politickému boji o vliv na chod Pražské plynárenské. Jde o bezprecedentní zneužívání veřejných financí a jednání, které přímo vede k rozdělování společnosti.

Salámová taktika

Politická divize českého hnutí LGBT vstoupila na veřejnou scénu zhruba před patnácti lety s požadavkem na uzákonění tzv. registrovaného partnerství osob stejného pohlaví, přičemž se horem dolem dušovala, že jde o její jediný, první a poslední politický požadavek. Slibovali, že nikdy v budoucnu nenastolí například agendu adopce dětí homosexuálními páry. Čas beze všech pochybností prokázal věrolomnost české homosexualistické lobby i to, že pravdu měli politici, kteří před nastoupeným vývojem varovali a kteří nechtěli uzákonit už ani registrované partnerství (o něž navíc není v praxi příliš valný zájem) právě i s odvoláním na nebezpečí, že tak otevíráme nebezpečnou Pandořinu skříňku a vydáváme se na cestu, z níž není bezpečného návratu. Ano, již uzákonění registrovaného partnerství bylo politickou chybou. Všechny legitimní požadavky homosexuálů (právo na dědictví, právo na informace o zdravotním stavu partnera apod.) bylo možné řešit cestou novelizace stávajících norem občanského práva. Namísto toho nesmyslně přistupujeme na hru na údajná „základní lidská práva“ homosexuálů, například ohledně práva na manželství a na adopce dětí, což je aktuálně předmětem politického boje s otevřeným koncem, který se odehraje v Poslanecké sněmovně ještě v tomto volebním období.

Ani heterosexuál nemá právo na dítě

Přitom je vše nonsens: katalog základních lidských práv obsahuje práva občanská a politická, potažmo i některá práva sociální, ale rozhodně sem nepatří žádné známé nároky LGBT aktivistů. Nikdo, ani homosexuál, ani heterosexuál, nemá (ústavním rámcem a právním řádem garantované) právo (ve smyslu právního nároku) na dítě. A manželství může být uzavřeno pouze mezi mužem a ženou. Všem novodobým sociálním inženýrům navzdory. Ve víru hlasité LGBT agitace, která má ve veřejném prostoru mnohem větší zastoupení než je její reálná společenská reprezentace, často zanikají všechny nesmírně negativní, škodlivé a nebezpečné konotace, týkající se právě třeba oblasti tlaku na adopce dětí homosexuály. Zcela stranou jsou odsunuta práva, pocity a budoucí kvalita života potenciálních adoptivních dětí, které by hypoteticky (doufejme, že se tak nikdy nestane) putovaly z dětských domovů do domácností homosexuálních párů – bez možnosti volby, bez možnosti obrany. Ponechme nyní stranou skutečnost, že je momentálně nedostatek „právně volných“ dětí k adopci.

Firma dodá mimino na objednávku

Dalším zásadním, a málo diskutovaným morálním dilematem je požadavek na adopce dětí homosexuálními partnery jednoho z biologických rodičů dítěte. Často se zde operuje například situací, kdy tento jeden biologický rodič dítěte zemře. Ale copak identické stavy již desetiletí nenastávají i v heterosexuálních párech tohoto typu? Pokud přece žije druhý rodič takového dítěte, je následně svěřeno do péče jemu – pokud s tím souhlasí a splňuje veškeré k tomu nutné požadavky. A nikdy nikdo nevolal po tom, že ono dítě musí být adoptováno posledním (heterosexuálním) partnerem toho z biologických rodičů, který zemřel. Mnohem spíše jde o alibistickou zástěrku skutečného problému a relativně nového fenoménu. Je jím „výrobu dětí na objednávku“. Mám tím na mysli situace, kdy homosexuální pár pro pořízení dítěte využije, ať už vědomé či nevědomé, „pomoci“ třetí osoby, která je ovšem, jak z hlediska práva, tak z hlediska reality, biologickým rodičem tohoto dítěte – se všemi nároky i povinnostmi z toho vyplývajícími. Nesmíme zapomenout ani na práva samotného dítěte, a to včetně dítěte ještě nenarozeného (nasciturus). Zde je důležité například právo dědické a další majetková práva, kde hrají roli i biologičtí prarodiče či právo znát oba své biologické rodiče. Hlavně však nesmíme opomíjet morální, mravní a etickou dimenzi celé této problematiky. Nezahrávejme si s ohněm.

Ještě to naposledy řekněte

Západní společnost boj s novými (často umělými) politicky agresivními menšinami dlouhodobě prohrává. Tento proces jde, bohužel, ruku v ruce se skutečným omezováním některých základních práv, jako je například svoboda slova, svoboda vyznání, svoboda svědomí. Vzpomeňme jen cenzurní zásahy provozovatelů sociálních sítí či nejrůznější postihy prodejců zboží a poskytovatelů služeb, kteří odmítli skákat, jako tito „menšináři“ pískali... V Česku ještě – zatím a naštěstí – není situace natolik špatná, byť i u nás již všestranné útoky na hodnotový řád společnosti a tradiční rodinu probíhají. Jsou doprovázeny ostrakizací a extrémizací názorů a organizací, které naopak tyto zásady hájí. Co dlouhodobě převáží? Zvítězí rozum a odpovědnost anebo hedonistický voluntarismus?

Autor: ekonom a politolog Tomáš Doležal, Praha, ČR, 9.8.2019

Zdroj:
 
18. čvc, 2019

Co mají společného ?

Blokáda Jaderné elektrárny Temelín (organizovaná a prováděná společně českými a rakouskými ekoteroristickými aktivisty s podporou mezinárodní organizace Greenpeace), dále blokáda, která měla v létě 2011 zabránit kácení stromů kvůli kůrovcové kalamitě na Šumavě, mnohaletá okupace objektu Správy železniční dopravní cesty na pražském Žižkově (tzv. Klinika) anarchopirátskou úderkou a spacáková revoluce v České televizi na přelomu let 2000 až 2001, kdy vzbouření redaktoři odmítli legálně jmenovaného ředitele, zabarikádovali se na Kavčích horách a za peníze všech koncesionářů začali vysílat vlastní propagandu (za potlesku a podpory části politické reprezentace v čele s exprezidentem Havlem)?

Ulice se maskuje za občanský aktivismus

Všechny tyto akce, jejich protagonisty vydávané za blahodárný projev „havlovské“ občanské společnosti při správě věcí veřejných, jsou především nezákonnými (vesměs i násilnými) aktivitami s dominantní účastí tzv. neziskového sektoru a zahraničního finančního napojení. Mají za cíl narušit stávající právní řád a nahradit rozhodování volených (anebo od voleb odvozených) ústavních a státních orgánů tlakem „ulice“, maskovaným právě za tzv. občanský aktivismus, což jsou v podstatě projevy masové nezákonnosti. Cíle občanského aktivismu jsou výsostně politické: jsou snahami skrze tyto dílčí cíle postupně přebírat politickou moc ve státech, kde se odehrávají.

S jídlem jim roste chuť

S rozmachem sociálních sítí a elektronických prostředků masové komunikace se předmětné aktivity staly mezinárodními – a především jednoduššími z pohledu jejich organizace a logistiky. A co je nejhorší: tím, že jim vystrašení politici dopřávají sluchu a nezřídka před nimi kapitulují, doslova dochází k naplnění přísloví „s jídlem roste chuť“. Všemožní aktivisté napříč Evropou – s politickým krytím a za účastí stran a politiků tzv. tábora liberální demokracie a liberálního socialismu – mají stále více jasnější ambice měnit a ovládat politické režimy v zemích jejich působení. Aktivními pomocníky či spíše užitečnými idioty jsou jim přitom – kromě zmíněných politických stran a politických neziskovek – mainstreamová média, v první řadě ta veřejnoprávní, a nejrůznější orgány Evropské unie.

Za pět miliard dolarů zapějete naše písně

Mezinárodněpolitická dimenze, zapojení orgánů a představitelů Evropské unie, respektive NATO, popřípadě velmocí (přičemž hlavní úlohu zde hrály a hrají USA – ať už nepokrytě a přímo anebo skrze maskovací nadace či neziskové organizace) je hlavní poznávací znamení nové fáze politického aktivismu (anebo anarchismu) tak, jak ho můžeme sledovat v současné dekádě. Pokud se zaměříme na náš region, je jednoznačným předělem první evropská moderní barevná revoluce, kterou byl ukrajinský Majdan. Ten byl neustále stupňovaný a ze zahraničí řízený a podporovaný. Připomeňme si v této souvislosti výrok tehdejší náměstkyně ministra zahraničí USA Nulandové o tom, že Spojené státy „nalily“ do změny režimu na Ukrajině pět miliard dolarů. Pouliční nátlak na legální a legitimní vládu, která si dovolila mít na integraci země do EU jiný názor než zahraniční elity, vrcholil krvavými orgiemi po zásahu „neznámých“ snajperů, aby ve svých důsledcích ještě více ožebračil ukrajinský lid a jeho stát, respektive jeho zbytky, odevzdal domácím oligarchům a zahraničním kolonistům.

Migrační lež: nic neskončilo!

To vše se dělo prostřednictvím masivně pošlapávaného vnitrostátního i mezinárodního práva, za aktivní účasti a podpory i českých politiků. Katalyzátorem tohoto aktivismu se dále stala tzv. evropská migrační krize, která vypukla v roce 2015 a dosud neskončila, přestože evropské elity lživě tvrdí opak a media „taktně“ zamlčují, co se vlastně na hranicích Schengenu děje. Tato smutná etapa moderních evropských dějin byla již přímo založena na beztrestném porušování a popírání platného právního řádu – mezinárodního, komunitárního i práva členských států EU – samozvanými aktivisty. Evropské orgány, jejich reprezentanti a většina vedoucích politiků západoevropských států EU v čele s kancléřkou Merkelovou opakovaně nestydatě pošlapala všechny myslitelné evropské smlouvy a právní dokumenty, ať už šlo o dublinská nařízení, schengenské úmluvy či Lisabonskou smlouvu. Tento akt se stal neblahým precedentem a pobídkou pro samozvané aktivisty a politické piráty všech odstínů pod heslem: „Právo neplatí, mandát občanů není nutný, vše je povolené, ve jménu migrace, multikulturalismu a islámu!“ Zde jsou kořeny úžasného kšeftu masového pašeráctví migrantů a námořních nájezdů milionů nelegálních migrantů na evropskou pevninu.

Milionchvilkaři už větří kořist

Vše, popsaní výše, se odehrávalo za mlčení či potlesku Frontexu a špiček Evropské unie. Na pranýř jsou naopak přibíjeni ti poslední evropští mohykáni, kteří na dodržování zákonů a smluv trvali a trvají: Orbán a Salvini. Jsou to skuteční hrdinové naší doby, které političtí aktivisté (anebo gangsteři?) s krytím v Bruselu, Štrasburku a v Berlíně, ve spolupráci s pašeráckými mafiemi, neustále tlačí ke zdi a vydírají drzými frázemi o lidských právech. V mezičase se politický aktivismus „umělců“, scenáristů, herců a pěšáků barevných revolucí a politických převratů, aktivismus popírající základní principy demokracie a svobodných voleb, posouvá z Ukrajiny směrem dále na západ Evropy. Důležitá epizoda proběhla vloni na Slovensku, kdy pod záminkou dodnes nevyšetřené vraždy novináře Kuciaka a jeho snoubenky svrhla aktivistická „ulice“ za vydatné podpory tehdejšího prezidenta Kisky legitimního premiéra Fica. To se stalo bez jakékoli návaznosti na onen násilný čin.

Celá akce měla opět mezinárodní obsazení. Po úspěšném završení se přesunula západněji, tentokrát do České republiky. Je asi shodou okolností, že mnozí z oněch zahraničních demonstrantů z Bratislavy se za pár dní objevili v Praze, aby zde demonstrovali proti prezidentu Zemanovi. Zde nejprve „trénovali“ na akcích typu „Vyjděte ven“. Později se přidaly „Klimatické pátky“. Na konec zde máme – už pod značkou „Milion chvilek pro demokracii“ – neskrývaný pokus o svržení české vlády, premiéra a prezidenta. Zvláštní je, že během podobných akcí (a ani mimo ně) účastníci nenabízí žádný plán, jak by si představovali budoucnost země poté, co před nimi vláda zbaběle uteče. Myslím, že ani žádný (od svých zadavatelů) nedostali.

Novinář ti řekne, koho nenávidět

Nástroje, prostředky, logistika, kompars…To vše je obdobné jako u akcí předešlých, včetně propagandistického zapojení veřejnoprávních médií a dalších aktivistických novinářů. Nechybí mezinárodní prvek, kdy na těchto akcích hovoří a vystupují například organizátoři zmíněných slovenských protestů, nechybí přímé porušování práva, jakým byla například loňská červencová demonstrace proti Babišově vládě ve Sněmovní ulici u Poslanecké sněmovny v Praze, kde je veřejné shromažďování zákonem explicitně zakázáno. Vše tam proběhlo za mlčení přítomných policistů, kteří nedostali rozkaz zasáhnout proti porušování hned několika zákonů.
Vidíme, že témata mohou být různá: od podpory menšin k ochraně klimatu či (ta správná) nenávist vůči (pečlivě) vybraným neposlušným politikům, jako jsou Zeman, Babiš nebo Okamura. Modus operandi je ale stejný. Aktivisté a neziskovky s podivným zdrojem (velkorysého) financování se pokouší o státní převrat. Inu, vyšlo to na Ukrajině, klaplo to na Slovensku, zadařilo se v Rakousku, jen ti Češi se pořád drží…

V zákulisí je hrobové ticho

Zajímavá je na podobných akcích přítomnost politiků jistých skomírajících stran. Zatímco na premiéra, kterého řevem nenechají promluvit, létají láhve s vodou a výhrůžky, politici TOP 09, ODS a dalších („demokratických“) stran promlouvají k demonstrantům z pódií a sklízí potlesk. To také svědčí o malé úctě pořadatelů i dotyčných politiků k právnímu státu.

Pokud shrneme předchozí informace, vidíme právě nyní a zde klasický rozpad právních států, kde Ukrajina je tím nejkřiklavějším příkladem. Ale cui bono? Kdo a proč chce rozpad Evropy tím, že ji vydá všanc zvrhlým menšinám, migrantům a uvrhnout ji tak do područí islámu?

Musíme se tedy ptát: Jakou budoucnost tito organizátoři pro nás a naše děti chystají? Budou z nás sluhové a otroci, jako jsme to viděli v Islámském státu (ISIS)? Poučili jsme se z toho, co se děje okolo nás natolik, abychom byli odhodláni se ubránit? Chceme, aby v takovém rozvráceném světě žily (přežívaly) naše děti a naši vnukové? Otázek je spousta, jen nikdo z těch, co v zákulisí rozeštvávají Evropu ve snaze neskutečně ji zadlužit anebo dokonce dostat ji do občanské války, případně do války s migranty, když už se nedaří, aby v Evropě bojovaly USA s Ruskem, nepromluvil.

Ustoupíš-li jednou, budeš ustupovat už navždy...

Je tedy zřejmé, že jde o rozvrácení Evropy v širokém měřítku. Pro tento cíl žádná investice není dost velká. Co zatím víme: rozvrácení Ukrajiny stálo pět miliard amerických dolarů, islamizace západní Evropy přišla Saúdskou Arábii deset miliard dolarů. Kolik peněz šlo na nepokoje do Slovenska a do Česka se asi už nedozvíme.

Možná se už nikdy nedozvíme celou pravdu, ale to nevadí. To hlavní už přece víme. Pokud chceme přežít, musíme ubránit demokracii stůj co stůj. Jinak můžeme dopadnout hodně špatně. Jak ji ubráníme? Tím, že budeme respektovat vůli občanů ve volbách a přestaneme se bát pokřiku nezvolených aktivistů a komparsistů na ulicích. Tím, že budeme důsledně vymáhat dodržování zákonů naší země. Tím, že svěříme vládu našich věcí do rukou zvolených zástupců. Tím, že po zvolených zástupcích budeme vyžadovat, aby chránili zájmy a bezpečí občanů této země. Tím, že nebudeme ustupovat. Ustoupíš-li jednou, budeš ustupovat už navždy... Nebo se nám podaří tento neblahý trend zastavit?

Co na to politolog Tomáš Doležal?

Kdybychom se na celou problematiku podívali prizmatem teorie a politické vědy, lze hovořit o expanzi mimovládních (a nevolených) kolektivních aktérů do politického systému, o situaci, kdy jejich vliv na rozhodování (ať už přímé anebo ve formě veta rozhodnutí) exekutivní, legislativní, ale i soudní moci už je mnohdy silnější než vliv standardních politických aktérů s mandátem vzešlým ze svobodných voleb, popřípadě s mandátem od výsledků takových voleb odvozeným.

S vědomím toho, že každá analogie a paralela do určité míry kulhá, lze tuto situaci přirovnat k některým fázím pádů demokratických režimů (byť by byly sebenedokonalejší) v nedávné historii. Analogii například najdeme při srovnání s erozí německé Výmarské republiky, která rovněž nezkrachovala ze dne na den, na základě jediné události, ale šlo o postupný rozklad, který byl výslednicí více jevů a trendů s jedním společným jmenovatelem. Mám na mysli slabost státu a jeho složek, slabost demokratického režimu a ústupky vůči nepřátelům demokracie, a to i tehdy, když začali používat nezákonné prostředky. Stav, kdy místo spravedlivé konfrontace sáhl stát a režim k tzv. dialogu a posléze i ke koalici s nepřáteli demokracie. Výsledkem ovšem nebylo očekávané uklidnění a inkorporace agresora „do systému“, ale poměrně krátké mezidobí, ve kterém tento agresor (s aktivisty z SA a SS v zádech) zakroutil demokracii nadlouho krkem…

Mezinárodní podpora a mezinárodní prvek současného soustředěného útoku „občanských aktivistů“ na legální a legitimní politické režimy zase může odkazovat směrem k tzv. barevným revolucím na Blízkém východě, který tento kout světa uvrhly do krvavého chaosu, stály už statisíce životů a spolu odstartovaly i vlnu masové nelegální migrace.

Dále platí, že, nahlíženo z jiné strany, politický režim, ve kterém monopolem moci nedisponují příslušné volené orgány suverénního národního státu, můžeme směle označit jednak za (polo)kolonii, zvláště když vezmeme v úvahu již proběhnuvší ztrátu (odevzdání) části suverenity orgánům Evropské unie a i z toho vyplývající ekonomické područí, ale taktéž za (z pohledu legitimity aktérů, které ve státě skutečně rozhodují a při zohlednění kritérií tzv. právního státu) za režim (již) nedemokratický.

Můžeme argumentovat, použijeme-li historicky starší typologii, buď o modernizační (poručnické) oligarchii, tj. o nedemokratickém režimu, kdy vládnou elity respektive menšiny nejrůznějšího typu, režimu, ve kterém má politickou moc v rukou hrstka prominentních osob anebo skupin takových osob. Jinou možností je věci pojmenovat jako post-demokratický režim s rysy autoritářství, jejichž primárními nositeli jsou právě nestátní aktéři (NGO, veřejnoprávní média, různé deriváty a výsadky EU popř. atlantických struktur).

Můžeme směle říci, že opět opakujeme stejné chyby z historie, kterou se nám právě tito aktivisté po celé Evropě tolik snaží přepsat. Vstupujeme totiž do řeky, ve které Evropa již několikrát byla. Jsme nepoučitelní a jednou budeme obtížně vysvětlovat svým dětem, proč, když jsme věděli, kam vývoj směřuje, jsme si nechali Evropu ukrást a rozvrátit. Jak vysvětlíme dětem, že se z nich stali druhořadí slouhové? Že se tak stalo kvůli nám, kteří se nechtěli bránit?

Autor první části článku Jiří Kobza je členem Poslanecké sněmovny zvoleným za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD). Autorem druhé části článku je ekonom a politolog Tomáš Doležal.

Autor: Tomáš Doležal, Jiří Kobza, Praha, 18.7.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jiri-Kobza-Tomas-Dolezal-Neziskovky-a-fanatici-osnuji-za-cizi-penize-prevraty-Budeme-povolni-589141